Chap. 09
Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou posici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde – stále poblíž silnice vedoucí již dolů – 152 zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ni vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastiony. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém drobnou planinku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím a křovinami kolem – rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hromadu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastiony tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojí kavárna Panorama, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je Bruska brána – stanoviště moje co vrchního vojevůdce. Usedl jsem na lávku nad branou a otevřel knihu. Lehýnké chvění probíhalo mi tělem, někdy šournul po zádech mrazík, ale myslím, že to nebyl strach. Bylo mně vcelku dosti dobře. Mnoho k tomu přispělo, že jsem nebyl spatřil ani jediného spolubojovníka. Měl jsem je v příjemném podezření, že dostali strach a nepřijdou. Pořád mne srdce nutkalo, abych se vůči tomu hrdě vypnul, abych se cítil – ale mysl zas pověrčivě zrazovala, že bych je tím snad přivolal, a nevypnul jsem se. Bubny a trubky zněly střídavě na cvičištích mariánském a belvedérském. Lidé a vozy pode mnou vycházeli a vcházeli do brány. Z počátku jsem si jich nevšímal, pak začala pověra také zde svou hru. Uhne-li se ten zde na konci můstku směrem k Bubenči, bude s námi zle uhne-li se vlevo k Podbabě, bude dobře. –Jeden – tři – čtyři – pět – všechno jde k Bubenči – trouby teď od Belvedéru znějí jako k útoku – vyskočil jsem. Vtom se svatovítské věže zazněla desátá. Ohlédnu se a vidím, jak alejemi cape Mikuláš z Husi ku svému stanovišti. Šlechetné, odvážné srdce – udatný bojovník – i prázdniny obětoval velké věci, mohl být u bratra doma už čtrnáct dní ale cítil jsem, že je mi trochu na závadu, že ho vidím. Musil jsem tedy nyní na vojenskou 153 obchůzku, dle povinnosti své. Šel jsem, drže otevřenou knihu před sebou, pomalu baštami. Nikde zde nahoře procházejícího se člověka. Došel jsem rybníčku. Zde ležel v trávě Prokop Holý. Jak jsem ho spatřil, začal jsem dělat dlouhé, pádné kroky, jako by těžká, obrněná noha duněla po vozové hradbě. Prokop Holý držel také knihu v ruce a díval se na mne. Oči jeho byly červeny. „Všechno v pořádku?― „Všechno.― „Máš?― „Mám.― – Totiž že má bambitku, jemu svěřenou. Mrknul jsem po křoví, pod nímž ležely naše oblázky. Prokop Holý mrknul taky a patrně se hleděl přitom trochu pousmát, ale nepovedlo se mu to. Vtom vyšel z citadely voják s konví v ruce, oděný v halenu a pohodlnou čepici. Stálý to tam sluha. Na toho jsme byli v rozpočtu svém zcela zapomněli – no, o jednoho víc! Přicházel pomalu blíž, a když byl zrovna u nás, postavil konev na zem. V nás obou hrklo jako v hodinách. „Mladí pánové, nemají nějaký cigárko?― „Nemáme, my –― ale nedopověděl jsem, vždyť jsem přec nemohl říci, že mimo Prokůpka z nás ještě žádný nekouří! „Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na báček! Já jsem tu už od loňské reberie― – nové, silnější hrknutí, pravá elektrická rána – „a každý den mně tu dávají pánové na báček.― Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a odcházel ani se nepoděkovav. Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici. Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na Pěkné vyhlídce. Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý krok, jakoby opět obrněná noha. „Všechno v pořádku?― „Všechno,― a pousmál se trochu. „Je tam Prokůpek?― 154 „Je – a bafčí.― Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zajisté trojníkový. „Zítra začnu taky kouřit.― „Já taky.― Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky. Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli v oddílech ze zábranského svého cvičiště – výborně! Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblysknavější fantasie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantasie jako od včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl lehkou pokrývku hlíny. Když některý z vojáků náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak stranou. Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí, jako by na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť drobounkého zlata. Přec měl kraj zvláštní elegický tón – zachvěl jsem se vzdor teplému vzduchu. Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi. Vzpomněl jsem si zas na Márinku. – Mé drahé děvče! – Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se uhnula. – Nu ano – stotisíc křižáků porazil Žižka zrovna houfečkem lidí – rytíř Percival pobil sto ozbrojenců za hodinu –– ale bůh ví, co to je – někdy nemá ani historie přesvědčující sílu – vyvětralé pivo, hlína na jazyku. Ne – nemožno – nazpět nemožno – buďsi! Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív. Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala mimovolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně jsem teď při ní užíval uskoku. Vsázel jsem při sobě jen na ty, kteří měli rozhodně venkovský šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy pravděpodobností soudit, že půjdou spíš vlevo, ven k Podbabě. Náhlá zimnice mne rozrazila – vstal jsem namáhavě. 155 Raděj zas na obchůzku! Beztoho volá neúprosná již povinnost. Když jsem se blížil pádnými kroky – ale cítil jsem sám, že nejsou teď moc pádný – zas k Prokopovi, vcházel právě inspekční důstojník do citadely. Počkáme beztoho, až zase vyjde. Ale na tváři Prokopa Holého pozoroval jsem úbělovou bledost. „Pepíku, ty máš strach,― pravím s upřímným soucitem. Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováček pravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřní červený okraj. Známý to posuněk pražské mládeže, jenž v slova přenesen znamená naprostou negaci. Proč jen neřekl, že má strach! Mohlo být Rakousko ještě –– „Jedenáct,― zajektal Prokop Holý. Jedenáctá snášela se teplým vzduchem pomalu dolů. Každé bácnutí třepalo se dlouho kolem sluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně ztělesněn. Byly to mohutné rány, které tu odzváněly jednomu z nejstarších a největších státních útvarů evropských! Ještě jsem pomalu obešel vojenskou posici Mikuláše z Husi a sestupoval pak volným krokem dolů k Prokůpkovi. Zdálo se mně, že musím jeho pozorlivost vrchněvojvůdcovským pokynem nějak ještě zbystřit. Prokůpek seděl pořád ještě na zábradlí, ale už nekouřil doutníček, mělť teď v klíně plnou čepici švestek. Jedl s velkou chutí a každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na ukazováček, opřel o ni palec, švihnul – a už ubíhala hlasitě naříkajíc některá ze slepic, které se procházely na druhé straně silnice. Už byly skoro všechny odběhly do bezpečné vzdálenosti, jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepice švihla pecka mou bradu tak ostře a štiplavě, jako kdyby ji byl někdo koncem biče přešvih. Prokůpkův obličej zářil blažeností. „Co to děláš? Ty nedáváš pozor?― „Já? To víš! Já nemám oči, viď? Chceš?― „Nemám hlad. Zač jsou?― 156 „Za osm fuků. Vem si.― „Vemu čtyry pro Pepíka. – Pozor! Každý okamžik už může přijít.― A šel jsem zas vzhůru. Ještě jsem cítil, jak mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl jsem se, kráčel jsem důstojně dál. Bylo půl dvanácté, když jsem byl zas u posice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě. „Tu máš švestky – jsou od Frantíka.― Prokop Holý odstrčil mou ruku. Položil jsem švestky vedle něho a sebe taky, do trávy naznak. Nebe bez obláčku. Ale když se tak člověk dívá vzhůru, znenáhla slábne zrak a zdá se, že se ve vzduchu hemží samí šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zas se zarážela, teď škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavené olovo kapalo s nebe. Obrátil jsem se stranou, tváří k Prokopovi. Bily tři čtvrtě. „Ty – poslouchej –― obrátil se Prokop Holý pojednou ke mně a oči jeho stály v sloup, „jestli nás Pohorák nezradil!― „To snad ne –― zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel sem tam. Nejděsnější myšlénky o Černé zradě válely se myslí. Tu pohlédnu křovím k ouvozu – ouvozem běží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí. „Prokůpek!― – a první myšlénka je: utečme! Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikuláš z Husi. Viděl též běžícího Prokůpka. Prokůpek sotva popadá dechu. „Čeledínové pijou tam u krámu kořalku a povídají, že zrovna teď sebral na trhu policajt hokynáře!― Nikdo neřekl: „To je Pohorák!― Ale jako když těžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechny strany. Pádil jsem ouvozem dolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdstýnské ulice, ale jakýs pud mne hnal dál. Zahnul jsem do ulice Senovážné, řádkové dláždění ubíhalo pod nohama. Již jsem byl u 157 kostela sv. Tomáše a chtěl jsem podloubím kolem náměstí vzhůru – první pilíř minul – vtom běh staven a já se tisknul k pilíři druhému. Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol nevýslovný. Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem. Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pražský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Šlo to hopkem vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusil táhnout a běžel vesele, náruční tahoun, pan Pohorák, zdržoval vozík a levicí jeho, na voji položenou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích. „Copak dnes tak pozdě, Pohoráku?― ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a vysvléknut z kabátu, venku na chodníku. „I – byly štace,― pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým „prrr― vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slámou opletenou lahvičku s kmínovkou a podával ji pecnářovi. „Nezavdáme si?― „Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.― „Já taky, ale lepších pět otčenášů než jeden.― A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál. Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí Pohoráka s vozíkem sem a tam, Pohorák se s „panem kaprálem― neúnavně hádá, konečně nalezeno místo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictví bylo jeho hlavním obchodem. Pohorák byl tím zvláštním, ne valně příjemným zápachem, jaký domácí drůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něho měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj. Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve proneseného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcela 158 určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější Člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný, modravý kabát, jenž ale na některých místech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalony, dole vždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčená akcízová poleta. Pohorák ustlal slámy pod vozík do stínu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnal a rozhlíd. „Panenko,― oslovil vedlejší as šedesátiletou prodavačku, „dejte mi tu trochu pozor, jo? Cesta mně vytrávila –jen hrníček bryndy!― Zašel k blízkému kavárníkovi a vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi, vysrknul dvě štamprle samožitné a vstrčil lahvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makové housky, jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku. „Vpravo nebo vlevo?― ptala se půjčovačka nízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčky prstem, dal ženě dobrák a usednul. Ruka vjela do levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Šňůra sáčku se roztočila, dýmka nacpala, z pravé kapsy u vesty objevila se škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlíd po svém zboží. „Kuřata dám po dvou dvacetnících, holuby po jednom,― bručí pro sebe a bafá. Přistoup zavalitý pan starý. Pan starý nebo paní stará, čili sládek nebo sládkova poznají se neomylně dle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnými obručemi. „Zač máte ta kuřata?― „Zač je mám?― mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do 159 druhého koutu. „To bych byl hloupý, abych to řekl. Ale prodávám je po čtyřiceti dobrých.― „I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? Vezmu jich šest.― Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil. „Pohoráku, dnes to za to neprodáte,― míní sousední prodavačka, kterou byl dřív nazval „panenkou―. „Nedržte se, je toho moc v trhu.― „I co je ti, babo jedu, do toho! Já si prodám, zač chci. Hleď si svých vápenných pukavců, Pohoráka nebudeš učit prodávat! – Já, kdybych neprodal nic, mám dnes už výdělek v kapse,― dodal po chvilce, vyndal z vesty několik zlatek a třepal jimi ve vzduchu. Panenka mlčí. Pohorák už taky, bylť zlost svou spláknul kořalkou. Paní se služkou. „Po čem jsou kuřata?― „Po čtyřiceti.― „Tak drahý! Po pětatřiceti. – Nejsou?― Pohorák mlčí. „No – nebuďte tak umíněný.― „Eh co, já za to nemůžu – já jsem si postavil hlavu a konec – jinač nejsou!― „Milostpaní, pojďme dál,― pobízí služka, „vždyť jsou beztoho skoro zeleny.― „Co – zeleny – ty jsi zelena – ty košťále! – Moje kuřata hrajou všechny barvy,― vzal několik kuřat za nožičky a točí jimi ve vzduchu. „Ichuchu!― Veškeré panenky kolem dají se do hlasitého smíchu. Pohorák zapíjí zlost. A tak to jde dál. Trh řidne. Holubi a kuřata Pohorákova jsou napořád nedotknuta. Někdy se koukne Pohorák, jakoby tázavě, přec po svém vozíku, a pak si zabručí: „Můžu já za svou hlavu?― Kořalka začíná zvolna působit. 160 Přichází uzenkář. „Horky! Horky!― „Dej sem jeden!― Pohorák vezme párek a sní jej. Mezitím prodává uzenkář u vedlejších hokyň. Za chvilku se vrací k Pohorákovi. „Pantáto, tři dobráky za párek.― „Za jaký?― Hokyně protější: „Vždyť jste jej teď sněd.― „Já že sněd uzenku? To jste všichni blázni!― Hádka. Pohorák kleje. Uzenář šermuje háčkem ve vzduchu a volá policajta. Policajt: „ Měl jste párek?― Pohorák vytřeštil na něho oči. „Měl.― „Tak zaplaťte!― „To se rozumí! – Teď jsem se zrovna upamatoval – vědí, pane kaprál – jsem starý chlap – mám už divnou hlavu.― V okolí smích. Ale Pohorák zasmušile sedá, několikrát pro sebe zaběduje: „Ta hlava – ta hlava!― – pak dopije lahvičku a kouří. Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevolno. Pohlédl na psa, kterak v stínu pod vozem spí – pomalu se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou – vleze pod vozík –– Už i „paní kejvavá―, poslední to codenní kupec, odnesla svůj nákup. Nůše a víka mizí, hokyně odnášejí své bedny s vejci. Policajt obchází a pobízí: „Sklízet!― Teď stanul před vozíkem Pohorákovým. „Sklízet, kdo je od vozíku,― a chytil za vůz. Temné vrčení pod vozem. Policajt nahlédne tam a vidí Pohoráka, jak maje čepici pod hlavou, pokojně na slámě spí. „Pohoráku, vstávat!― a zatáhl jej za nohu. Vtom pes vyskočil a škubnul vozíkem stranou tak, že kolo šlo Pohorákovi přes ruku. Pohorák spí dál. Policajt se usmál. „Poslouchejte, polejte ho trochu,― volá na jednoho z metařů, kteří začali již svou činnost. Chlamst! a půl konve vody vychrlilo se na nebohou hlavu Pohorákovu. Pohorák sebou škubnul, usedl a protírá si oči. „Vstaňte!― Pohorák pomalu vstává. „Jsem nějak celý zmalátnělý – už jsem 161 stár na to dření –― „No tak půjdete, staroušku, se mnou. Tam se vyspíte.― „No, jak poroučejí.― A Pohorák se chytil za voj a šel, kam ho vedl policajt, s hlubokým žalem v srdci. Na půdě u Rumpálů rozechvělá schůze. Vzájemné se zapřísáhnutí, že k zradě nedojde nikdy a nikdy. Referát Jana Žižky z Trocnova: „Viděl jsem ho, jak tady stojím – škubalo to mnou, ale nemoh jsem mu pomoci!― – Jen Mikuláš z Husi scházel pří schůzi, byl už na cestě k rakovnickým lesům. Konec smrtelných úzkostí o šesté hodině k večeru. Namáhavě vlíkl Pohorák svůj vozík do vrchu a zastavil u krámu Rumpálovic. Prokop Holý naslouchal s bušícím srdcem za skleněnými, z krámu do bytu vedoucími dveřmi. „Přišlo mně zle – musili mne zavést a tam jsem se trochu vyspal. – Musím zůstat přes noc v širokém dvoře – byl dnes bídný trh – snad bude zítra lepší –― O několik dní později nalezena v koutě vedle kašny nová bambitka. Nikdo nevěděl, jak tam přišla, a mluvily se divné věci. A teprv as za čtyry neděle přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi, táhnoucímu prázdný vozík z trhu, a ptal se ho: „Pohoráku, kam jste dal těch šest zlatých?― Pohorák zastavil. „Jakých šest zlatých?― „No víte, co jsem vám dal, abyste nám – abyste mně koupil trochu prachu.― „Mně šest zlatých? –Josífku, Josífku – mně se zdá, že zkoušíte staré lidi – staré lidi zkoušet, to je hřích!― a vyzdvihl kárně prst pravé ruky. 162 PSÁNO O LETOŠNÍCH DUŠIČKÁCH 1876 Nevím, kolikrát přijde ještě o Dušičkách na košířský hřbitov, dnes alespoň kráčela již namáhavě, nohy jí už nějak neslouží. Takto se dělo arci vše, jak se děje každoročně. Kolem jedenácté hodiny vylézala mohutná, těžká její postava z drožky, za ní vyndal kočí náhrobní věnce z vozu, obalené v bílém šatu, a pak vyndal pětileté děvčátko, taktéž teple obalené. To děvčátko je už asi po patnácte let pořád pětileté, slečna Máry si je vypůjčuje vždy někde v sousedstvu. „Tak, děťátko! Koukej se, to je tu lidí – vid? A světla a lampičky a kytky! Nu jdi, neboj se – jen jdi napřed – jdi kam chceš, já jdu za tebou.― Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za nim, pobádá je, aniž by mu ale určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!―, vezme děvče za ruku a vede je nedaleko mezi hroby. Sundá s jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěsí tam nový, složený z bílých a černých umělých květin. Pak se chytne prázdnou rukou za rameno kříže a začne se modlit – pokleknout stálo by ji příliš mnoho práce. Z počátku hledí zrak dolů na povadlý drn a hnědou hlínu hrobu, ale pojednou se hlava vzpřímí, široká, příjemná tvář slečnina a velké, upřímné její oko modré hledí jakoby do dáli. Oko se pomalu kalí, kolem koutků úst škubne to sem tam, modlící se rty chvěj ně se úží a bohaté slzy vyhrknou a splývají pomalu. Děťátko udiveně pohlíží vzhůru, ale slečna nevidí a neslyší ničeho. Pojednou se pak za chvíli zas, jakoby násilím, vzpamatuje, vzdychne si dušeně a dlouze, bolestně se na dítě usměje a poněkud drsně znějícím šeptem praví: „Nu tak –jdi zas, děťátko, jdi! Jdi kam chceš, já jdu pořád za tebou.― A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!― a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k 163 prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, vid? No pojď, abys se nezastudila. Sednem si zas do drožky a pojedem domů. Ráda jedeš, viď?― Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tři šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok. Kdybych byl naivní ještě novelista, napsal bych zde nejspíš: „Ptáte se, čí že ty hroby jsou?― Ale já vím, že se čtenář jaktěživ po ničem neptá. Novelista musí čtenáři své dobrodiní přímo vnutit. To však je zde poněkud těžké. Slečna Máry je nepřístupna, je mlčeliva stran údajů svého života a nevnucovala se jaktěživa pranikomu, ani nejbližším sousedům svým. Měla od dětinství a má posud jedinou přítelkyni, druhdy hezounkou slečnu Luizi, nyní vyschlou vdovu po panu Nocarovi, finančním vrchním strážníkovi. Dnes odpůldne budou obě sedět pohromadě v bytu paní Nocarové. Nestává se to často, že by sobě vyšla slečna k přítelkyni své do Vlašské ulice, ona vůbec vychází ze svého přízemního bytu pod Svatojanským vrškem málokdy, skoro nikdy jindy než časně zrána v neděli do kostela sv. Mikuláše. Jeť příliš mohutné tělnatosti a chůze ji už dávno namáhá. Proto také jí přítelkyně šetří a navštěvuje ji denně sama. Mnoholetým, upřímným přátelstvím takřka srostly. Dnes ale by bylo slečně Máry příliš teskno doma. Zdálo by se jí prázdněji, osaměleji než jindy, a utíká se k přítelkyni. A také paní Nocarové je proto dnešek svátkem. Nikdy nepraží kávu s takou pečlivostí jako dnes, nikdy tak pečlivě nepřihlíží k tomu, aby bábovka se nesrazila a byla pěkně kyprá. A celá zábava jich má dnes přitlumený, sváteční tón. Nemluví mnoho, cokoliv mluví, zní jaksi jednotvárně a má přec bohatou resonanci. Také se chvilkami zaskví slzička a obejmutí děje se častěji než jindy. Konečně, když už dlouho seděly podle sebe na pohovce, dojde k výročnímu bodu jich rozmluvy. „Prosím tě,― řekne paní Nocarová, „pánbůh nám dal skoro stejný osud. Já měla dobrého a hodného muže, a po dvou letech odešel 164 mně na věčnost a nenechal mně tu ani žádné děťátko na radost. Od té doby jsem také sama – já nevím, co je hůř: nikdy nepoznat, nebo poznat a zas ztratit.― „No vždyť víš, že jsem byla vždycky do vůle boží odevzdána,― praví pak slavně slečna Máry. „Vždyť jsem věděla svůj osud napřed. Zdálo se mně to přec. – Zdálo se mně― když jsem byla dvacetiletá, že jsem byla na bále. – Ty víš, že jsem já na bále jaktěživa nebyla. Procházeli jsme se při hudbě a v zářícím osvětlení nějak párek za párkem, ale ku podivu, taneční síň byla jakoby rozlehlá půda nahoře pod krovem. Najednou začaly přední párky sestupovat po schodech dolů, já šla poslední, s nějakým tanečníkem, na jehož tvář se nepamatuju. Už nás bylo jen několik nahoře, vtom se ohlídnu a spatřím, jak za námi kráčí smrt. V zeleném aksamitovém pláštíku, s bílým perem za kloboukem, a s kordem. Spěchala jsem, abychom také my sestoupli rychle, ale ostatní už byli zmizeli všichni, také můj tanečník zmizel. A najednou mne smrt držela za ruku a odnášela mne pryč. Byla jsem pak dlouho, dlouho živa v paláci a smrt byla jakoby mým mužem. Zacházela se mnou co nejlaskavěji, milovala mne, ale mně byla protivná. Měli jsme nesmírnou nádheru kolem sebe, samý křišťál a zlato a aksamit, ale nic mne to netěšilo. Pořád jsem toužila po světě zpátky a náš posel – to byla zas druhá nějaká smrt – mně vyřizoval vždy, co se děje na zemi. A mého muže bolela ta moje touha a já to viděla a bylo mně ho proto zas líto. Od těch dob jsem už věděla, že se nevdám nikdy a mým ženichem že je smrt. Nu a vidíš, Luizi, – nejsou sny z rukou božích? – neoddělila dvojí smrt život můj od života ostatního?― A paní Nocarová pak pláče, ač slyšela ten sen již nesčíslnekrátě, a pláč přítelkyně kane do rozbolněné duše slečniny jako chladivý, vonný balzám. Vskutku je dosti divno, že slečna se nikdy neprovdala. Byla záhy osiřela, samostatná a majitelkou slušného dvoupatrového domku pod Svatojanským vrškem. Také nebyla ošklivá, je to vidět podnes. Byla vysoké postavy jak málokterá dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká, ale pravidelná a příjemná – jen 165 poněkud přílišně tělnata byla od nejprvnějšího svého mládí a to jí způsobilo příjmí „tlusté Máry―. Pro tloušku svou byla vždy poněkud pohodlná, ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnosti a jedinou její vycházkou denní byla krátká procházka na Mariánské hradby. Nemůže se ale říci, že by byl kdy některý Malostraňák přemýšlel o tom, proč že se slečna Máry vlastně neprovdala. Tam je společnost zcela určitých rysů, slečna Máry je v ní rysem staropanenským a nikdo by nepomyslil, že to může být jinak. Když přec některá ženská maně a dle běžných ženských frází vůči slečně se otázky té dotkne, odvětí slečna s klidným úsměvem: „Já myslím, že člověk také za svobodna může sloužit bohu – nemám pravdu?― A když někdo dotkne se otázkou paní Nocarové, pokrčí tato špičatýma ramenama a praví: „Když nechtěla! Mohla se vdát několikrát a dobře, to je svatá pravda. Já sama vím o dvou – tuze hodní lidé – když nechtěla!― Ale já, pamětník malostranský, vím, že oba byli flámové a nestáli za nic! Vždyť se nejedná o nikoho jiného než o kupce Cibulku a o rytce Rechnera, a nechť se o těch dvou mluvilo kdekoli, vždycky se řeklo: „Ti flamendři!― Neříkám, že byli snad zločinní, to by tak ještě bylo scházelo. Ale takto nebylo pranic do nich, žádný pořádek, žádná usedlost, žádný rozum. Před středou nezačal Rechner pracovat nikdy a v sobotu odpůldne už nepracoval zas. Mohl si vydělat velké peníze, byl tuze šikovný, jak diurnista pan Hermann, krajan mé matky, vždycky tvrdil, ale když mu práce nechutnala! A kupec Cibulka byl víc ve vinárně pod podloubím než ve svém krámě, spal vždycky do bílého dne, a když se postavil přece za pudl, byl ospalý a bručel. Uměl prý i francouzsky, ale obchodu nedbal, a jeho mládenec dělal si, co chtěl. Byli skoro pořád pohromadě, a zakmitnula-li v duši některého z nich přec někdy jiskra šlechetnější, druhý ji zajisté ihned udusil. Takto ovšem nebylo rozmarnějších společníků, chtěl-li si někdo k nim přisednout. Po oholeném, kupředu v ostrou hranu vybíhajícím obličeji malého Rechnera přebíhal stále lehký úsměv, jako když 166 sluníčko přebíhá po poli. Vysoké čelo jeho, s něhož dlouhý kaštanový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždy jasné, a kolem tenkých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celé jeho suché tělo, oděné vždy v oblíbenou Rechnerovi žlutavou barvu, bylo v ustavičné hře a rameny jeho to škublo každý okamžik. Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak naoko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhala v nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustým tmavým obočím jiskrné oči, černé vlasy byly sčísnuty kupředu do spánků, dlouhý, jako aksamit hebký a černý knír splýval přes ostře vykrojená ústa, a když se Cibulka zasmál, svítily knírem zuby jako sníh. Bylo cos divokého a zároveň přec dobráckého v tváři Cibulkově. Cibulka smích obyčejně přemáhal, až už nemohl a náhle propukl, aby hned zas tvářil se klidný. Rozuměli si, jediné šlehnutí okem a věděli vše, i s poznámkami k tomu. Ale málokdo k nim přisednul, jejich vtip byl počestným sousedům světácký, divoký, nerozuměli mu a zdálo se jim, že jsou řeči obou nějakým stálým rouháním. Cibulka a Rechner zas navzájem nestáli o usedlou společnost malostranskou. Navečer jim byly vzdálené hospůdky staroměstské stokrát milejší; potloukali se spolu celým městem, ba i odlehlý František znal obdenní jejich návštěvy. A když pozdě po půlnoci zvonil ulicemi malostranskými veselý smích, šli to zajisté Rechner s Cibulkou teprv domů. Se slečnou Máry byli oba tak as v stejném stáří. Chodívali s ní kdysi do mikulášské farní školy, od té doby se nestarali o ni a ona o ně. Vídali se jen na ulici a nedbale lehký pozdrav byl jedinou výměnou. Tu se stalo pojednou, že slečna Máry obdržela po poslici list, pečlivě, skoro kaligraficky psaný. Když jej přečtla, sklesly jí ruce a list z nich vypadl na zem. Zněl: „Velevážená slečno! Zajisté se podivíte, že píšu Vám já, právě já. A ještě více as 167 ustrnete nad obsahem. Netroufal jsem sobě nikdy přiblížiti se k Vám, avšak – abych nečinil oklik zbytečných – já Vás miluju! Miluju Vás již dávno. Prozkoumal jsem se a cítím, že mám-li být šťasten, mohu být jen Vámi. Slečno Máry! Snad se podivíte a odmrštíte mne. Snad rozličné křivé pověsti zkalily také u Vás pověst mou a pokrčíte pohrdlivě rameny. Já nemohu nic jiného učinit než Vás poprosit, abyste nejednala překvapeně, abyste se rozmyslila, než pronesete slovo rozhodné. Tolik mohu říci, že byste ve mně nalezla manžela, který by každým dechem svým snažil se o Vaše štěstí. Prosím ještě jednou: rozmyslete se dobře. Ode dneška za čtyry neděle očekávám Vaše rozhodnutí, ne dřív a ne později. Prozatím – odpusťte mně! S toužným zanícením Váš oddaný Vilém Cibulka.“ Slečně Máry šla hlava kolem. Byla již tak asi třicet let stará a netušené, náhle leželo u její nohou první vyznání lásky. Skutečně první. Nikdy nebyla posud sama na lásku vzpomněla, nikdo nebyl také posud o lásce s ni mluvil. Palčivě rudé blesky šlehaly jí hlavou, spánky bušily, dech pracně se dobýval z prsou. Nebyla s to zachytit nějakou myšlénku určitou. Jen uprostřed rudých těch blesků stála před ní na okamžiky postava určitá – zasmušile hledící Cibulka. Zdvihla konečně zas list a čtla jej třesouc se znovu. – Jak krásně psáno! – Jak něžně! – Nemohla sobě pomoci a musila s listem ku své přítelkyni, ovdovělé Nocarové. Mlčky jí podala list. „Nu tak vidíš,― vypravila paní Nocarová konečně ze sebe. Na její tváři bylo patrné rozpačité udivení. „A co chceš učinit?― „Já nevím, Luizi.― „No vždyť máš dost času na rozmyšlenou. – Ono je sice vždycky možno – odpusť – ale ty víš, jak ti mužští jsou a že se mnohý žene jen za penězi – ale – proč by tě neměl opravdu rád? Víš co, já se na 168 něho dobře zeptám.― Slečna Máry mlčela. „Poslouchej, Cibulka je hezký člověk! Má oči jako uhel, černé kníry a zuby – povídám ti zuby zrovna jako cukr. On je vlastně velmi hezký!― a paní Nocarová sklonila se k nemluvné přítelkyni a objala ji láskyplně. Slečna Máry se červenala jako purpur. – Zrovna o týden později našla slečna Máry, navrátivši se z kostela, list jiný. Čtla s rostoucím udivením: „Ctěná slečinko! Nevykládejte mně za zlé, že se osměluju Vám psát. Je to tak, že se hodlám oženit a že pro domácnost svou potřebuju pořádnou hospodyni, ale že nemám žádných známostí, neboť zaměstnání moje nedává mně času k zábavám, a ať se rozhlížím jak chci, pořád se mně víc a více zdá, že Vy byste byla rozhodně dobrou ženou mojí. Nevykládejte mně za zlé, ale jsem člověk dobrý a nepochybila byste se mnou, mám svoje vyjití a umím pracovat a s pomocí boží nescházelo by nám nic. Jsem jedenatřicet let stár, znáte mne a já znám Vás, vím, že jste zámožná, ale to nic neškodí a je to dobře. Tolik musím říci, že se moje domácnost už bez hospodyně neobejde a že bych nemoh dlouho čekat, proto taky prosím, abyste mně nejdéle do čtrnácti dnů dala laskavou svou zprávu, sic bych se musil ohlídnout jinde. Nejsem žádný blouznil, neumím klást pěkná slova, ale umím mít někoho rád a jsem do čtrnácti dnů Váš oddaný a uctivý Jan Rechner, rytec.― „Píše upřímně jako jednoduchý člověk,― pravila odpůldne paní Nocarová. „Tedy máš na vybranou, vidíš, Márinko – a co uděláš?― „Co udělám?― tázala se slečna Máry zpět jako ve snu. „Máš někoho z nich radš? – Řekni upřímně – líbí se ti jeden z nich? – Který?― „Vilém,― šeptala červenající se slečna. Cibulka už byl „Vilémem― – Rechner byl ztracen. Usneseno, že 169 paní Nocarová list k Rechnerovi co zkušenější sama složí a slečna Máry že jej opíše. Ale netrvalo to ani týden a slečna Máry přišla ku své přítelkyni zas s novým listem v ruce. Tvář její zářila spokojeností. List zněl. „Ctěná slečinko! Tak mně už nemějte za zlé, je taky dobře a já za to nemůžu. Kdybych to byl dříve věděl, že se uchází o Vaši ruku můj milý přítel Cibulka, byl bych se ani nezmínil, on mně ale nic neřek a já nic nevěděl. Už jsem mu řekl všechno a já odstupuju dobrovolně, protože on Vás má rád, ale prosím, abyste se mně nevysmála, neboť to by nebylo hezké a já můžu své štěstí ještě udělat jinde. škoda je toho přec, ale to nic neškodí, a zapomeňte, že jsem Váš oddaný a uctivý Jan Rechner, rytec.― „Jsi teď bez rozpaků,― mínila paní Nocarová. „Zaplať pánbůh!―– A slečna Máry zůstala samotná, ale samota jí byla dnes sladká. Myšlenky její připínaly se k budoucnosti a byly tak luzny, že sobě opakovala neúnavně každou z nich znovu. A tím nabývala znenáhla každá myšlenka víc a více plastičnosti a pojily se v určitý celek – v obraz celého, krásného života. Následujícího dne nalezla paní Nocarová slečnu Máry ale ochuravělou. Ležela na pohovce, byla bledá, oči hleděly mdle a byly pláčem zarudlé. Polekaná přítelkyně sotva že vypravila otázku ze sebe. Slečně Máry vyhrkly znovu slze, pak ukázala mlčky na stůl. Na stole ležel již zase list. Paní Nocarová tušila něco děsného. List byl vskutku velmi vážný: „Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. 170 Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí, vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku číši životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho. Prosím o jediné: nevzpomínejte na mne alespoň s posměchem. Oddaný Vilém Cibulka.“ „To je směšné,― dala se pani Nocarová do hlasitého smíchu. Tázavě a ouzkostlivě pohlédla slečna Máry na ni. „Nu ano!― a paní Nocarová se zamyslila. – „Jsou to šlechetní lidé – oba jsou šlechetní, to je vidět. Ale ty neznáš mužských, Márinko! Taková šlechetnost netrvá, najednou odhodí mužský všechen ohled a myslí přec jen zas na sebe. Jen je nech, Máry, však oni se rozhodnou! Rechner se zdá být tuze praktický, ale Cibulka – to je vidět, miluje tě horoucně. Cibulka jistě přijde!― Zrak slečny Máry nabyl pojednou snivé tváře. Věřila přítelkyni a přítelkyně věřila svatě vlastním slovům svým. Byly obě poctivé, dobré duše, nenapadla jim nejmenší pochybnost. Byly by ztrnuly myšlenkou, že se jedná snad o nechutný, nehodný žert. „Jen čekej – však on přijde – však on se rozhodne!― ubezpečovala paní Nocarová ještě při rozchodu. Ale slečna Máry čekala a dřívější myšlénky rozpřádaly se v ní znovu. Neměly zcela téhož oblažujícího dojmu jako dřív, pravda, ale byly ovanuty jakýms elegickým dechem a slečně se zdálo, že sice bývají smutný, že jsou jí ale právě proto pořád dražšími. Slečna Máry čekala a měsíc uplýval za měsícem. Někdy, když šla svou obyčejnou procházkou po Mariánských hradbách, potkala oba přátele, byliť také nadál vždy pospolu. Možno, dokud jí byli oba lhostejni, že sobě takového setkání hrubě nevšímala, nyní ale se jí 171 zdálo, že je potkává až nápadně často. „Nadcházejí ti – no vždyť uvidíš!― poučovala paní Nocarová. Z počátku sklopila slečna Máry vždy oči, když je potkala. Pak se přece osmělila a pohlédla na ně. Šli v oblouku kolem ní, každý pozdravil co nejuctivěji a díval se pak jako smutně k zemi. Zpozorovali někdy tu naivní otázku, která hleděla z velkých očí slečniných? Ona nepozorovala, jak oba hryzou opatrně rty, to vím. Uplynul rok. Paní Nocarová přinášela mezitím divné zprávy a sdělovala je slečně jen ostýchavě. Že prý jsou zpustlí. Že prý se jim jinak neříká než „flamendři―. A špatně že skončí, tak prý říkají všickni. Slečnou Máry každá taková zpráva zalomcovala. Byla také ona tím vinna? Přítelkyně nevěděla rady; slečnu zdržoval ženský ostych, aby neučinila sama krok rozhodný. Přec jí bylo, jako by se dopouštěla zločinu. A uplynul trapný rok druhý a pochovali Rechnera. Umřel souchotinami. Slečna Máry byla zdrcena. Ten praktický Rechner, jak paní Nocarová vždy tvrdila, a utrápen –? Paní Nocarová si vzdychla a pravila pak: „Tedy máš rozhodnuto! – Teď bude Cibulka ještě nějaký čas odkládat, pak přijde,― a políbila chvějící se slečnu Máry na celo. Cibulka dlouho neodkládal. Čtyři měsíce nato byl také on na košířském hřbitově. Zchvátil ho zánět plicní. Teď je tomu už přes šestnácte let, co tam oba leží. Za žádnou cenu na světě by slečna Máry o Dušičkách nerozhodla sama, ku kterému z obou hrobů má přikročit dřív. Pětileté nevinné děvčátko musí rozhodnout, a kam to dítě se zabatolí, klade slečna věnec první. Mimo hroby Cibulkův a Rechnerův zakoupila slečna Máry ještě hrob třetí na věčné časy. Lidé myslejí, že má slečna mánii zakupovat hroby lidí, do kterých jí nic není. Paní Majdalena Töpferová leží v tom třetím hrobě – nu ano, byla to moudrá žena, mnoho se o ní vypravuje. Když kupec Velš měl pohřeb a pani Töpferová spatřila, 172 že voskářka paní Hirtová překročila sousední hrob, řekla ihned, že voskářka porodí mrtvé dítě. Stalo se. Když jednou přišla paní Töpferová k sousedce své, rukavičkářce, a spatřila, že tato oškrabuje mrkev, řekla jí také ihned, že bude mít pihované dítě. A rukavičkářovic Marina má vlasy jako cihla a pihami zrovna straší. Moudrá žena, ale – Ale jak praveno, slečně Máry nebylo do té paní pranic. Hrob paní Töpferové leží však tak as uprostřed mezi hroby Cibulkovým a Rechnerovým. Urazil bych ostrovtip čtenářův, kdybych pronesl své zdání, proč jej zakoupila a kdeže as bude jednou odpočívat slečna Máry.