8. července - Petrohrad - To byl ale pech!
Přistáli jsme v Petrohradě!! :) Přetočili jsme si čas o hodinu napřed. Nahrnuli jsme se k celní kontrole, abychom si vyzvedli své imigrační kartičky a mohli jít objevovat. Fronta byla nekonečná, přistávalo jedno letadlo za druhým. Ale vystáli jsme ji. První šel na řadu Adam. Jen došel k přepážce a podal tam svůj pas, zavřela se za ním vrata (což se jinak u nikoho nestalo). Chudák přemýšlel co udělal a už se viděl snad někde v ruském vězení. Já jsem naštěstí rozuměla hlášení, že se budou uzavírat přepážky, tak jsem zůstala v klidu :D No ale protože se přepážka zavřela, musela jsem si odstát novou frontu, grrrrr :D
Po úspěšné kontrole jsme se vydali pro zavazadla. Asi půl hodiny jsme sledovali, jak se na páse točí stovky kufrů, ale ty naše nikde. V tu chvíli jsem dostala strach pro změnu já, přemýšlela jsem, jak se bez nich obejdeme. Nahlásili jsme ztrátu, ale nakonec se zjistilo, že jsou naštěstí na letišti, jen je někdo asi popletl při překládání a pak už nevěděl, kam je dát. Paní nás odvedla do místnosti bokem, kde bylo pár ztracených kufrů a my jsme s velkou úlevou našli i své batohy.
Na letišti jsme si ještě koupili ruskou simku a vybrali rubly, 1 rubl je asi 0,36 kč. Vyšli jsme před letiště. Já jsem se lekla, že určitě brzo umrznu, Adam byl rád, že mu nebude horko :D V těchto dnech je tady sice docela hezky, ale fouká silný vítr od severu, a ten je fakt ledový. Od letiště neustále odjíždí jeden expres do města za druhým. Můžete jet buď autobusem za 30 rublů, nebo dodávkou za 40. Svezli jsme se dodávkou, byla rychlejší. Když jsem ale viděla interiér, má první reakce byla "Doufám, že nám za jízdy nevypadnou kufry, nebo my." Všechno bylo tak rezavé! :D
Přijeli jsme do města a naše první kroky mířily do metra. Asi půl hodiny jsme se snažili koupit jízdenky, automaty byly opravdu těžko pochopitelné a bez návodu. Vlastně si doteď myslím, že jsme zaplatili i za kdo ví co, co jsme ani nechtěli :D Do našeho hotelu to bylo daleko přes celé město, navíc i s přestupy. Když jsme se konečně dostali na správnou stanici, vystoupili jsme a zjistili, že to je ještě asi 2 km daleko pěšky. Co se dalo dělat, vyrazili jsme.
Po půl hodině jsme stáli na adrese, kde měl být hotel. No, nebyl. Stál tam strašně starý a špinavý panelák. Zvonili jsme na zvonek, ale nikdo neodpovídal. Volali jsme na telefon, taky nic. Ptala jsem se místních, ale nikdo o takovém hotelu nikdy neslyšel. Všichni mě ale ujišťovali, že jsem na správné adrese. Jedna paní mě pustila dovnitř, abych zkontrolovala jednotlivé dveře. Ty jsem prošla jedny po druhých, ale nenašla jsem nic. Jediné, co jsem zjistila bylo, že ten dům uvnitř tak smrdí, že tam asi ani žádný hotel nechci, a to fakt nejsem "cimprlich". Vyšla jsem ven, vzdala jsem to. Jenže co teď večer v cizím městě bez ubytování? Rychle jsme otevřeli booking.com a hledali dál. Nakonec jsme nějaký další hotel našli, ale zase o spoustu zastávek metra jinde, opět s přestupem. Pokoj jsme zabookovali a vyrazili po vlakových kolejích ty 2 km zpátky k nejbližšímu metru. Pro radost jsme si aspoň koupili ovoce, všude je okolo stanic metra spousta prodejců ovoce nebo jiného drobného zboží. Tížilo mě vidět i hodně staré lidi, kteří tam seděli také, prodávali svých pár hlávek zelí a svazečků kopru za pár drobných. Už z minulé návštěvy Ruska vím, že důchodový systém je tady mizerný. Očividně se od té doby nic nezměnilo. Je mi to líto. Koupili jsme si hrušky, broskve a ty nejkrásnější třešně, co jsem kdy viděla. Pán neustále nadšeně opakoval, že to jsou třešně z Uzbekistánu. Nechápala jsem, co je na tom tak extra, že je z toho tak nadšený. Dal nám pár ochutnat. V životě jsem nikdy nejedla lepší třešně!!! Byly velké, rudé, šťavnaté, sladké, voňavé, bez červů... Dokonalé. Od té doby sdílím jeho nadšení a jsem štěstím bez sebe z Uzbekistánských třešní :D
Asi za hodinu a půl jsme stáli před novým hotelem. Zvoníme... A nic. Sakra už! Volám tam. Telefon zvedl pán, řekl mi že ubytování bylo zamítnuto a telefon típl. Volala jsem znovu a znovu, odmítal to. Napsala jsem mu sms, že jsme už zaplatili!! Hajzl... Musíme to vyřešit přes booking, ty peníze ani jednomu hotelu nenechám! Ale na booking.com nikdy nebral telefon. Povídala jsem si s jejich automatem ve Velké Británii dokud mi nedošel kredit. Jenže co teď. Bylo 9 hodin večer. Stáli jsme na ulici s oběma těžkými batohy, unavení skoro bez spánku v noci, bez ubytování, zato o několik tisíc kč lehčí, a Adam byl už asi 2 hodiny strašně nevrlý, že má hlad. "Já to seru vole, celý Petrohrad, jedu domů..." říkal. Odpověděla jsem "No tak to ne teda, proto tu nejsme. Stejně by ses ani domů nedostal hned. Jdeme něco najít." A tak jsme vyrazili, nevěděli jsme ani kam. Hledali jsme hotel, ptali se lidí, jestli o nějakém neví, nikdo nic. Viděla jsem lékárnu a s předpokladem, že tam budou inteligentní lidi, jsem vběhla dovnitř a ptala se na hotel. Paní napadlo, že jeden velký je na druhé straně ostrova. Vyrazili jsme tam. Když jsme tam došli, měli jsme už nohy sešlapané na poloviční velikost. Zrovna tam přijelo několik autobusů plných japonců, doufala jsem, že neobsadili všechny pokoje. Hotel už na první pohled vypadal drahý, ale bylo už skoro 10, byli jsme zničení. Vešli jsme dovnitř, zoufale jsem přišla k recepci a ptala se na pokoj. Měli naštěstí volno a mi spadl kus skály ze srdce. Vzali jsme ho na jednu noc, s tím že další noci vyřešíme zítra. Zaplatili jsme nechutně moc peněz a šli do svého opravdu nádherného pokoje s krásným výhledem. Petrohrad je dost na severu - sice zdaleka nejsme za polárním kruhem, aby tady bylo světlo celý den, ale noci jsou v létě opravdu světlé. Nebýt všudypřítomných závěsů a rolet, spalo by se tu docela špatně. Sledovali jsme z okna krásnou plnou duhu na obloze, v době, kdy doma už jste určitě měli tmu, i když jste měli o hodinu méně. Tu duhu beru jako omluvu vesmíru za všechny ty dnešní útrapy. Před spaním jsme ještě nakoupili hromadu instantních polévek, nacpali se, okoupali, našli na booking.com další hotel na zítra a šli spát.
Tenhle den mě ale naučil ještě jednu důležitou věc - s angličtinou tady člověk opravdu moc nepochodí. Rusky sice docela umím, ale v extrému, do kterého jsme se dnes dostali, jsem nějak automaticky přešla na angličtinu, kterou ovládám lépe. Často nerozuměli ani mladí lidé, a to jsme přitom v turisticky významném městě. Buď odpověděli na něco jiného, než jsem se ptala, nebo nechápali vůbec. Obvykle jsem stejně slyšela "Sorry, no english" a odpovídala "ну хорошо, я тоже говорю по руcски." Pokud se sem chcete vydat, doporučuju se naučit aspoň pár základních slov rusky :)