15. července - Vlakem přes dvě časová pásma
Ráno se budíme ve vlaku. Noc byla dost nepohodlná, pořád to drncá, vrže a všude je hluk. Člověk by chtěl chvilku klid, ale nejde to. V 5:30 vtrhla do našeho kupé paní povídat si s tou mladou slečnou. Všichni jsme ještě spali. Slečna ji poslala pryč a já jsem na ni koukla tak jedovatým pohledem, že bych se nedivila ani kdyby po něm i zkameněla. Odešla. Bylo vidět, že spousta lidí už je vzhůru. Proč sakra tento svět řídí ranní ptáčata a ne my sovy? To je nelidské! Snažíme se znovu usnout, a až do půl 9 se to docela daří. Pak už se zvedáme, čistíme zuby a snídáme. Kolem 9 přecházíme časovou hranici a najednou je 10. Ve mě se ještě dodatečně projevuje sova a jdu se ještě na dvě hodiny dospat. O půl 1 zjišťuji, že mám hlad. Adam ale ještě jíst nechce. Domluvili jsme se, že tedy budeme jíst ve 2. Já jsem tak nějak tušila, že se blíží další časová hranice, ale mlčela jsem :D Chvíli před 1 hodinou skočil čas zase o hodinu dopředu. "Už jsou dvě hodiny, je čas jíst!" "Nejsou, vždyť teprve bude jedna." "Neee podívej, měnil se čas, takže jdeme jíst" :D a jedli jsme hned :D Adam to sice prokoukl, ale už měl chuť taky. Zbytek dne tak nějak zabíjíme. Adam spí, já jím, koukám z okna... Je to na jednu stranu nuda, na stranu druhou je moc cenné někdy zapomenout stres a shon za sebou a prostě jen odpočívat. Tady má člověk tolik času k přemýšlení... :) Užívám si nejvýchodnější část Evropy a její krásnou přírodu. Už od včerejška se tak nějak držíme Volhy. Nevím, co mě k ní táhne, jestli jsem u ní snad žila v minulém životě, nebo jsem si ji jen vysnila jako superřeku, když jsem si ji jako malá kroužkovala mezi zajímavá místa na obrovské dětské mapě světa, ale moc ráda ji zase vidím. Příroda je tady nádherná, obzvlášť mezi vesničkami dál od měst. Nikdo se o ni nestará, a to je moc dobře. Člověk by to jen kazil, s tím už máme bohužel až moc zkušeností třeba zrovna u nás ve střední Evropě. Suché stromy dál stojí na svých místech a poskytují prostor spoustě hmyzu. Spadlé stromy leží dál tam, kde spadly - víte kolik organismů je potřeba aby je rozložily? To je ráj. Mokřady jsou mokré. Nikdo nemá potřebu tu vodu odvádět jinam, stavět tam domy a pak si stěžovat na povodně. Všude okolo roste obrovská spousta stromů, nejčastěji asi břízy, ale i smrky, jedle, borovice, vrby... Spousta různých keřů a bylin... A ta diverzita! O tom si můžeme u nás nechat zdát. Všímám si obrovských bolševníků. Ty se u nás už šíří taky, ale nikdy jsem je neviděla tak velké jako tady. Ukázala jsem prstem z okna, druhou rukou plácala duchem nepřítomného Adama a vykřikla jsem "Dívej, bolševníky, takové velké! To jsou ty, na které se nesmí sahat, umí škaredě popálit." Trochu jsem se zarazila jestli to pro rusy, kteří neumí česky, neznělo spíš jako narážka na Bolševíky. Irina vypadala, že mi moc nerozuměla a přemýšlela. Říkala jsem jí raději rusky: "Mluvím o těch bílých květinách, u nás jim říkáme bolševníky." V tu chvíli se už chytla a říkala "Da, eto brševiky, eto nět možno vzjať, oni vas požigajut". :D Pobavilo mě, že jsme obě z úplně jiné země, ale obě říkáme to stejné o stejných kytkách :D
Cesta už byla opravdu dlouhá a těšila jsem se na pevnou půdu pod nohama. Užívala jsem si pohled na mírně zvlněnou krajinu - pohoří Ural.
Když jsme se blížili k Jekatěrinburgu, Irina nám chtěla poradit, kde najdeme hotel. Ten je naštěstí hned u nádraží, takže se to nedá splést. Ona i přesto šla s námi až před nádraží, aby nám ukázala budovu hotelu, a ještě po cestě nás i se svou kamarádkou odvedla i k bankomatu, protože k němu bylo složité vysvětlit cestu. Celou dobu přitom měla svá zavazadla ve vlaku a já jsem jen doufala, že jí vlak neujede i s nimi. Snad to stihla. Byla fakt skvělá :)
V Jekatěrinburgu jsme byli až o půl 10 večer. Našli jsme hotel. Je to spíše maličký byteček jedné místní paní. Ta je moc fajn, taková správná hodná hospodyňka. Dala nám klíče, ukázala kde všechno je, i pračka, kterou jsme moc rádi využili. Moc si užívám, že se mnou toto bydlení nonstop nedrncá.
V Jekatěrinburgu je konečně trochu tepleji než v předchozích dvou městech a jsem z toho nadšená :D Doufám, že zítra nebude pršet :/