27. července - Křížem krážem Ulaanbaatarem
Dnes jsme si užili pořádný spánek a do města vyrazili až před obědem. První zastávkou byl nedaleký buddhistický chrám Gandantegchinlen, v jehož areálu sídlí i Ulaanbaatarská buddhistická univerzita. Celý areál je velký a vůbec jsme se v něm nevyznali. Když jsme našli hlavní chrám s obří sochou Buddhy, zaplatili jsme vstupné a dostali k tomu i příručku s mapou. V tu chvíli ale naše oči stejně mířily k té zlaté soše, která byla tak velká, že od dveří šly vidět jen nohy. Bylo nutné přijít až k ní, aby ji člověk viděl celou, protože byla umístěná v úzké, ale vysoké budově. Uvnitř byly samozřejmě i další dvě sochy, pro dodržení posvátného čísla 3, otočné válečky se svatými texty a pokladnice na charitu. Taky jsme přispěli. Za sochami vzadu lidé zapalovali svíčky, musely jich tam hořet stovky. Z tohoto chrámu jsme vyšli ven, kde jsem ještě zvonila na zvonky v kruhu a šli jsme dál. U dalšího chrámu nás už z dálky zaujal zpěv. Nakoukli jsme dovnitř - byly to desítky mnichů, kteří se společně modlili. Všichni odříkávali stejné texty, seděli vedle sebe a všichni stejně hráli na své ruční zvonky. Někteří měli speciální funkce, jako např. ve správnou chvíli bít na buben nebo hrát na mušli jako na trumpetu, někteří se obřadu nezúčastnili a zajišťovali všem ostatním občerstvení tradičním mléčným černým čajem. Obyčejní lidé tam chodili, sedali si do pozadí a modlili se s nimi. Porozhlédli jsme se pak ještě po areálu a vyšli ven. Na chodníku před námi jsme viděli snad největší koncentraci holubů, jaká je vůbec možná. Šli jsme směrem k restauraci. Naštěstí se mi zrovna podařilo přesvědčit Adama, že pro dnešek mám opravdu plné zuby stravovacích kompromisů z nouze a prostě opravdu se chci najíst veg, jak jsem zvyklá. Náš včerejší průvodce Ganbo mi poslal adresu na veg restauraci. A protože Adam neměl sílu odporovat, šli jsme. Samozřejmě jsem po cestě musela poslouchat, že určitě umře, když sní něco bez masa, a taky že mu kukuřice určitě udělá vlastní civilizaci v břiše, když ji sní, apod. Než dokončil stopadesátýčtvrtý katastrofický scénář založený na jezení zeleniny, byli jsme na místě. Restaurace tam ale nebyla. Prostě jsme ji nenašli, i když jsme to tam prolezli. Sedla jsem si na chodník a chvíli měla pocit, že budu muset asi zase hledat kdo ví co k jídlu, když se ozval Adam: "Dívej, tam je napsané nějaké vegan food." Byla to restaurace s jiným názvem a kousek jinde, ale bylo mi to úplně jedno a s nadšením jsem ho tam dotáhla. Byla to restaurace, která byla součástí buddhistického centra, což mě potěšilo ještě víc. Obsadili jsme poslední volný stůl. Pak následovalo asi 15 minut, kdy jsme koukali do jídelního lístku, Adam se pořád ptal, co je to a co je tamto, a já jsem jen těkala očima sem a tam a opakovala "To si musím dát! Ne! Tohle si dám! Nebo vlastně ne, chtěla jsem tohle! Můžu si dát tři jídla? To nesním, že..." Výběr jako pro samotného Buddhu. Objednali jsme si pomerančové džusy, boršč, dýňovou polévku, Adam tofu na sečuánský způsob a já sojové maso s bramborovou kaší. Nejen že byl výběr jako pro Buddhu, ale i ty chutě! Oba jsme se oblizovali až za ušima. Adam své jídlo ani nedojedl, ale nechtěl ho tam nechat a vzal si ho s sebou na večeři. Já jsem své sice dojedla, ale za cenu toho, že jsem zbytek dne vypadala tak na dobrý 8. měsíc těhotenství. V rauši jsme odešli. Tentokrát na hlavní náměstí v centru města, na které shlíží obří socha Čingischána, i další sochy. Krásné místo. Dnes už obklopené hromadou výškových budov. Ganbo včera říkal, že se v podstatě všechny větší a modernější budovy stavěly až v posledních 20 letech. Z náměstí jsme ještě chtěli dojít na nádraží, i když je to přes půl města - aspoň vychodit ten oběd. Na nádraží jsme se sháněli po lístcích na autobus ze Zamiin Üüd do Hohhotu. Lítali jsme tam jako blázni mezi kasami a patry, ale každý nás jen posílal jinam. U jedné pokladny jsme potkaly slečnu v mém věku. Byla oblečená ve fialovém výrazném saku a měla velké brýle. Překvapilo mě, jak hladce přecházela mezi mongolštinou, čínštinou, ruštinou a angličtinou. Slyšela nás se bavit a promluvila na nás rusky. Ptala se, jestli taky potřebujeme lístky do Hohhotu, jako ona. Odpověděla jsem, že ano, ale že tady to je snad nemožné sehnat. Kývala hlavou a říkala, že to opravdu nejde koupit jinde než v Zamiin Üüd, ale že jezdí mezi Hohhotem a Ulaanbaatarem častěji a zná řidiče autobusu, takže mu napíše, aby nám tam dvě jízdenky nechal. Problém je totiž v tom, že od příjezdu vlaku do odjezdu autobusu není moc času a člověk, který to tam nezná, nestihne koupit jízdenky, takže třeba musí čekat na další den. Poprosili jsme ji teda, aby dala řidiči vědět. Po chvíli telefonování a psaní několika jazyky za námi přišla "Tak řidiči jsem řekla, že přijdou dva cizinci a ať vám nechá lístky. Zaplatíte je u něj, ať nemusíte do kasy." Ptala jsem se "A jak nás pozná?" Nahlas se rozesmála "Vždyť se podívejte, vypadáte tady úplně jinak než všichni ostatní" :D To měla pravdu. Poděkovali jsme. Nakonec se ještě ptala, jestli jsme vybavení dobrým VPN v mobilu. Řekla jsem, že ne. Chytla mě kolem ramen a říkala "Stáhněte si všechny VPN aplikace, co se vám do mobilu vejdou. To je Čína. Bez VPN se nedostanete na žádnou stránku ani aplikaci, která není čínská. Ani Messenger, WhatsApp mapy nebo Google. Nic." Dobrá rada. Dala nám na sebe pro jistotu kontakt a rozloučili jsme se. Byli jsme moc rádi, že jsme ji potkali a teď už jen doufáme, že o tom ten řidič opravdu ví.
Z nádraží jsme už šli jen zpátky do hotelu, což byla pořád dost daleká cesta a už jsme byli úplně uchození. Koukali jsme na filmy, dojedli jídlo z restaurace a pak šli spát.