Pasírování do nebe

Důležitou součástí terénní hospicové péče je půjčovna pomůcek pro nemocné. U umírajících jde nejčastěji o polohovací postel, někdy oxygenerátor, který vyrábí kyslík, popř. odsavačku. Tuto zajímavou půjčovací práci obstarávala setra Marie, která vše co měla, celý svůj život zasvětila Bohu. A tak není divu, že ji velice zálezělo na tom jak naši pacienti umírají. Zejména jestli jsem se s nimi před smrtí bavila o Bohu a stihli se s ním usmířit ??? Nevím přesně, jestli to vnímala jako podmínku, aby se dostali do nebe?

Sestra Marie byla jiná, ukazovala mi jiný pohled na svět. Někdy mě i štvala, vyprovokovala k zamyšlení, jemnějšímu přístupu k ní, protože jemná byla! Nebylo mi jasné, jestli se nedokáže vytočit, že to neumí, nebo nechce, protože to je hřích? Každopádně moc za ní dík !

Ale ta otázka ohledně jejího přání si s umírajícími na konci cesty povídat o Bohu mě klidnou nenechávala! Jsem věřící, ale můj Bůh je milující, láskyplný, vtipný, dostatečně vynalézavý a podle mne si nepotřebuje klást žádné podmínky, není takhle omezený!!! Zná každého člověka uvnitř! Jak to má, co prožil, co si spolu prožili? Podle mě každý nějakého Boha má. Ať to je dobro, pozitivní energie, Jehova, příroda, vzdělání, majetek, vztahy...prostě něco, čemu celý život věřil a žil. Jakým právem mu nějaká sestra bude na smrtelném lůžku cpát to svoje? I kdyby jí to přišlo sebevíc důležité.

Zašla jsem tedy za jedním moudrým mužem. Řekl mi, že není dobré lidi takto znásilňovat a propasírovávat je do nebe. Že to není fér, využívat jejich bolesti, slabosti, popřípadně zoufalství v kterém se mohou nacházet. Nejvíc je s člověkem být a respektovat ho v jeho lidskosti. Každý si má právo svoje umírání režírovat sám. A také, jak člověk žije, tak umírá.

Každopádně se za umírajícího vždy v duchu modlím. A když po tom jen trošku zatouží, neskutečně ráda a s nadšením mu povím o svém Bohu, tátovi, příteli.