Cesta knihami
Dobrý den, zdravím vás. Vím, že to je už nějaká chvilka, co jsem něco napsal, a tak nyní využiji tyto dvě hodiny ve vlaku k něčemu produktivnímu. Link, který mám ve svém profilu na instagramu je tak dlouho nevyužitý a jediní lidé kteří na něj kliknou jsou lidé, kteří si myslí, že je to link na můj účet na OnlyFans. Ti následně budou zklamáni z toho, že jediné, co tam najdou jsou nějaké sáhodlouhé texty jako je tento. Ano, vím, že v době koronavolna jsem měl dost času napsat klidně celý román, o což jsem se trochu pokusil, nicméně to nedopadlo moc dobře. Ale víte vy co? Nic jsem neudělal. Celé dny jsem proležel v posteli, sledováním televize. A ještě školou. Hodně školy.
Dobře, čas mi běží, dvě hodiny utečou jako voda. Zatím sedím ve vlaku, poslouchám oblíbený podcast na Spotify a snažím se rychle sesmolit něco kloudného. V podstatě je to dost podobné, když jsem dělal úkoly do školy na poslední chvíli, až na to, že teď mi nejde o známku, což je supr.
Obvykle bych se teď rozepsal o nějakém aktuálním dění nebo o něčem, co se mi v nedávné době přihodilo, jenže tu nic takového není. Od pandemie Covid-19 jsem přestal sledovat zprávy, a stále se k nim ještě nevrátil. No a ta druhá možnost, co s ní. Asi nic, poněvadž nic zajímavého, publikování hodného se mi nestalo. Můj život není jako těch lidí z románů, kteří mají partnera a kupu přátel, se kterými neustále něco podnikají. A víte proč. Protože takový lidé existují jen v hlavách lidí jako je J. K. Rowlingová nebo nyní Becky Albertalli (použijte Google). Jejich knížky jsou sice čitelné, zábavné, poučné a bůh ví co ještě, ale postavy v nich vystupující nejsou skutečné, a teď nemluvím o magických schopnostech Harryho Pottera, i když ne že by se něco nehodilo. Nedávno jsem dočetl jednu knížku, trvalo mi to asi týden … a čtyři měsíce, nic jsem si od začátku nepamatoval, takže jsem to četl od začátku (ten jeden týden). Příběh byl fajn, hezké postavy, prostředí, bylo to i hezky napsané – rozuměj „čtivé“ – ale ten jeden, respektive dva, zásadní problémy. Ten první – příběh byl nepravděpodobný, prostě tak jak to bylo v knize, tak by se to v životě nestalo, možná leda tak nějakému „klikaří“ jímž já rozhodně nejsem. Jó, o takovém příběhu si můžu jen nechat zdát. Nicméně přejděme teď k tomu druhému problému – ten moc dobrý a čtivý příběh měl otevřený konec. Prokousal jsem se celou knihou, možná i uronil slzu, nevzpomínám si, jen abych se dozvěděl, že… že… že nic, prostě nic, šlus. Takovéto knihy by v knihkupectvích a v knihovnách neměli být v sekci YA (Young Adult – opět, googlujte :D), nýbrž v sekci „Pro lidi s fantazií“ jen tito čtenáři jsou si schopni domyslet nějaký šťastný, uspokojivý konec. Já ale ne. Rovněž by tato díla měla mít upozornění typu: „Spoiler alert: otevřený konec/hlavní hrdina zemře nebo tak“, chápete mě, že. Možná jsem přišel na to, proč někteří autoři volí otevřený konec, za a – nevědí kudy kam, za b – jsou líní přemýšlet ještě nad kouskem knihy, nebo za c – řeknou si: „proč ne, třeba možná asi jednou napíšu ještě jednu knížku jako pokračování“. Toto by možná mohla být rada pro budoucí autory, takže pokud si ji vezmete k srdci, nezapomeňte mě zmínit v poděkování na závěru vašeho díla. Nemáte zač.
No a co má cesta? Díky za optání, mám se fajn, vše probíhá hladce, jen venku prší, ale snad se počasí umoudří, než dojedu do cíle. Naštěstí jedu RegioJetem, ne Českými Drahami, takže snad dojedu v pořádku.
Možná se ptáte, kam jedu, co tam budu dělat a tak. No…
Děkuji za přečtení a na shledanou.
Spoiler alert: otevřený konec, tak trochu.