Carlo Pepin de ElDorado - Cestopis magickou krajinou

Jak se říká, trocha historie nikoho nezabije, tak věnuji odstavec informacím obecným. Prácheň byl v raném a středním středověku střediskem tzv. Prácheňské župy, která se rozléhala v západní části jižních a východní části západních Čech. Pod její správu patřilo Budějovicko, Strakonicko, Horažďovicko a Sušicko, tedy vládla kraji ohromnému. Prácheň je zmiňována už v Kosmově kronice, pod názvem Práhen, což jak poznamenává pan Kozák ve své knize Tajem­ná místa od Blaníku k Sušici, připomíná Prahu. Největšího rozkvětu se dočkal za vlády krále Přemysla Otakara II., kdy byl centrem a oporou královské moci pro celý jih království. Pak už přecházel z držení do držení a začal pomalu chátrat. K hradu se váže několik pověstí.

Hrdinkou dvou je studna. Podle první z nich byla velice hluboká, sahala pod úroveň ne­daleké řeky Otavy. A právě na studnu měla navazovat štola vedoucí na druhou stranu kopce. Při nepřátelském obležení poslal touto cestou královský purkrabí svého syna pro posilu k ne­daleko ležícímu královu vojsku. Jiná verze praví, že to bylo už v době držení loupeživého rytí­ře, kterého takto mohli zachránit jeho kumpáni před královským trestem. Nemohu říct, co je na tom pravdy, dnes je studna zasypaná, jelikož jak pravý jiná pověst, je v ní ukryt poklad. Ten má hlídat trpaslík, a když ho jeden sedlák našel, rozverný pidimužík mu ho zase schoval. Trpaslík rozverný opravdu je, ale v studni nesídlí, jak mi ukázalo kyvadlo, má úkryt někde jinde a zatím se mi ho nepodařilo najít. Studně má podle mě vlastní energii, stopy Síly u studní obvyklých. Další energii, a to na mé tehdejší zkušenosti velice silnou, jsem ucítili na energetickém bodě, na který nás upozornil pan Kozák. Je tak silná, že jsme ji cítili oba bezprostředně, já ji navíc zkusil kyvadlem a myslím, že je přátelská. Nepoužívám povětšinou názvosloví současných psychotroniků, jako pan Kozák, jsem v tomto směru přikloněn klasickému okultismu a herme­tismu, což neznamená, že si jich nevážím, v některých případech mají nejjednodušší, nebo i nejpříhodnější pojmenování, které tehdy využívám. To bylo malé odbočení pro vysvětlení ob­časných polemik s panem Kozákem, s pokorou však uznávám, že nemám jeho zkušenosti a jsem připraven své názory a nálezy ve shodě s dalším poznáním změnit, teď však zpátky k hra­du. Dnes leží v rozvalinách, zbyly obvodové hradby, základy věže a v dolní části přikloněné k Horažďovicím stopy po budovách.

Nuž tedy k vypravování o hrátkách s trpaslíkem. Po zastávce za Blatnou jsme projeli Ho­ražďovicemi, a jak už jistě budeme vypadat jako bloudníci, jeli jinam než měli a hledali hrad tam kde opravdu není. Nakonec jsme byli na správné silnici, kde se už nemohli ztratit, tak jsme zastavili v jedné hospůdce na večeři. Chutnalo nám, jelo se dál a tu jsme u silnice viděli obraz jak ze Skotska. Na mírném svahu louka, dole strniště v mlze, v ní stádo srnek, kolem padající soumrak, Famymu vyšly pěkné fotky. Po tomto zážitku jsme konečně dorazili na parkoviště u hřbitova, ze kterého je popsána cesta na hrad. Na hřbitově stojí kostel sv. Jakuba, ale v době naší návštěvy byl uzamčen. Famy parkoval rozbitým oknem ke stromu a vyndával batožinu, já se vydal na průzkum terénu a to cestou zezadu hřbitova, teď už jdeme vždy najisto tou nejkratší.

Byla už tma, já obešel hřbitov skoro dokola a napojil se na hlavní cestu, minul zbytky stavby, snad brány, a šel dál. Tedy na opravu, spíš se hnal, jakási síla mě táhla. Jako slepý jsem ani nezaregistroval základy bývalé věže, ty zůstaly po mé levé ruce a rovnou jsem zamířil na místo energetického bodu. To leží prakticky na okraji hradeb a snad díky vrozenému pudu se­bezáchovy jsem se tam zastavil. Tam stojím, koukám se dolů, snažím se rozpomenout, kde a proč jsem, vtom cítím, po chvíli takřka vidím a slyším přítomnost jiné bytosti. Byl to trpaslík a já podlehl jeho volání.  Teď teprve jsem si vzpomněl, co tu hledám, a že i přes varování se stal obětí pidimužíkova žertu. S mrazením v zádech při pomyšlení na možné důsledky vysazení smyslů, nedbaje skřetova smíchu, vydal jsem se s ostražitostí napnutou k prasknutí hledat místo na přespání. Zprvu jsem pochyboval o možnosti v klidu přespat v takovém sousedství, ale po nálezu naprosto dokonalého plácku pro spaní pod širákem volám mobilem Famymu, lí­čím mu ve stručnosti zážitek, ale i poetičnost místa a rozhodujeme se, že se vrátím na par­koviště, tam dohodneme co dál.

Vrátil jsem se, už přímou cestou, ke kostelu, dali jsme hlavy dohromady, a rozhodli se zů­stat, nechtělo se nám v noci hledat jiné místo na nocleh. S bágly na zádech jsme došli na místo mnou označené na spaní, připravili tábor, nanosili dříví, vykopali ohniště a šli si popovídat s trpaslíkem. V první řadě jsme navštívili pod věží silový bod, pocítili jeho sílu jako příjemné brnění po těle a toto byl důvod, jež nás vedl k přesvědčení, že na takovém místě se nám nemů­že stát nic zlého. Trpaslík dával stále najevo svou přítomnost, ale už věděl, kolik nás na něj je, tak žádné nové kousky nezkusil. Zatím jsme obešli zbytky věže, zjistili že je svrchu rovná a ze­zadu na ní vedou schody, vyšli na tu plošinu, jež díky půdorysu věže je kruhová a tam se ode­hrál náš první cílený magický ritus.

Famy pronáší slova k trpaslíkovi, vysvětlujíce mu, že jsme mu nepřišli ublížit, já, mezitím co kamarád mluví, zapaluji svíce, čtyři z nich stavím do světových stran, pátou umisťuji do­prostřed kruhu. Famy skončil svou řeč a slova se ujímám já. Pronáším zahajovací řeč, prosím živly, aby nám byly nápomocny a ku ochraně, zdravím všechny dobré bytosti ze všech světů, děkuji jim za klidnou noc, kterou nám jistě dopřejí a nakonec zdravím trpaslíka, vysvětluji mu, že se vlastně nic nestalo, teď to beru jako povedený žert a skutečné poučení do budoucna, jak se mám chovat na neznámých místech. Já domluvil, chvilku jsme stáli beze slov, teď si sedáme každý na jednu stranu ústřední svíce, Famy vyndává přinesené pochutiny. Bere chléb, dělí ho na tři díly, první pohazuje do křoví na oběť skřetovi, druhý dává mě, třetí si nechá, totéž násle­duje se špekem. Přejeme trpaslíkovi dobré chuti, taktéž sobě navzájem a pouštíme se do ob­řadní hostiny. Dojedli jsme a pokračujeme s vínkem, prvních pár deci vyléváme na zem, dáme si každý pár doušků a já vyndávám doutníčka. Ulamuji třetinu, házím hostovi našeho obřadu, zbytek zapaluji, podávám kamarádovi, ten potáhne, vrací mi ho zpět. Takto jsme mlčky vy­kouřily onen nikotinový zázrak a cítili jak skřetova nevraživost postupně slábne, naopak nás začíná brát jako milou a užitečnou návštěvu. Tím je uzavřen smír s ochráncem místa a my se můžeme soustředit na podstatu energie místa. To je, myslím, naše výhoda oproti panu Kozá­kovi, že my, na rozdíl od něj, místa jako je toto nejen navštívíme, ale na těch nejzajímavějších spíme a tak poznáme jejich podstatu skoro do morku kostí, to je vlastní cíl Expedice Jižní Pa­cifik. Po uzavřeném příměří začínáme probírat naše pocity z energie, jež na nás působí. Shle­dáváme ji pozitivní a proto se odvažujeme soustředit na ni svou mysl v meditaci. Sotva tak či­níme, začíná její síla narůstat, nás něco nutí vstát, obracíme se k silovému bodu čelem, stojíme bok po boku a vtom se to stalo. Přímo z bodu vyrazil sloup energie, byl barvy od bílé přes modrou do fialové, trval zhruba deset sekund a pohasl. V němém úžasu stojíme a mlčíme ještě asi minutu, pak děkujeme za posvěcení naší cesty, protože nám od té chvíle bylo jasné, že naše snažení má smysl a zažijeme ještě spoustu podobných zážitků, že nás Síly přijaly jako své!!! Ještě jsme poděkovali živlům za ochranu, trpaslíkovi popřáli znovu dobré chuti a noci, ukončili obřadně rituál, já zhasl svíce a šli jsme na místo noclehu.

Tam jsme ukuchtili večeři, dopili vínko, zalezli do spacáků a ještě dlouho neusnuli a tak jsme probírali celý uplynulý den.

Nakonec nám začaly padat víčka a my usnuli plni nezapomenutelných dojmů. Ráno za svítání drobně mžilo, Famyho to vzbudilo, roztáhnul nám přes spacáky igelit, chtěl ještě spát, ale už nezabral, tak vzal foťák a šel se projít po zřícenině. Když se vrátil, byl jsem už i já vzhůru, vstal jsem, udělali jsme společně snídani, pobalili věci a udělali podrobný průzkum rozvalin. Nafotil jsem si i já pár zajímavých fotek, znovu jsme zkoušeli energii silového bodu, Famy zkoumal studni zevnitř, je hluboká jemu kousek nad hlavu, její energii jsem popsal výše.

A nastalo loučení, bylo srdceryvné, hlavně s naším novým kamarádem ze skřetí říše. Se slibem opětné návštěvy opouštěli jsme hrad Prácheň, vstříc dalším zážitkům.