V poutech (2) XIII.
Tami se objevila v kuchyni, krásná jako vždy v tmavě modrých šatech a rudém šátku kolem krku.
„Tak jak ses měla?" Snažil jsem se znít nenuceně.
„Dobrý," pohodila hlavou, až se její dlouhé tmavé vlasy rozletěly. V duchu jsem si představoval, jak se bude tvářit, až spatří Shiru. Utěšoval jsem se, že ho třeba bez jeho kabátu a pověstné katany nepozná. Navzdory Shirově proslulosti, jeho tvář zase tak známá nebyla.
„...mi oznámila, že se tam nesmí," slova mojí sestry ke mně dolehla jen vzdáleně. Nedokázal jsem se soustředit na její nadšené vyprávění o tom, co zažila v noci. Donutil jsem se pouze k trochu kyselému úsměvu a přemýšlel, jestli Shira o Tamiko ví. Slyšel jí přijít, zůstane v ložnici nebo...ozvaly se kroky...nebo ne.
Otočil jsem hlavou, srdce mi bušilo tak divoce, že jsem ho cítil až v krku. Připadal jsem si jako puberťák, kterého rodiče načapaly v posteli s holkou. Nebo hůř, s klukem. Už se ale nedalo nic dělat.
„Tak co máme..." Shira se objevil ve dveřích a úsměv na jeho tváři ztuhl, když spatřil Tami.
„Shiro?! Jsi to ty?"
K mému nemalému překvapení se moje sestra s rozzářeným obličejem vrhla černovlasému muži kolem krku. Shira, který vypadal stejně v šoku jako já, uhnul před jejím polibkem a odtáhl se od ní.
„Tamiko, co...co tu děláš?" Nikdy předtím jsem ho neviděl tak vyvedeného z míry.
„Vy se znáte?" podivil jsem se, naprosto zmatený.
Jenomže pak jsem si dal dohromady jedna a jedna. Těžký kámen se mi usadil v žaludku a já si zoufale přál, aby pro tohle všechno existovalo nějaké naprosto nevinné vysvětlení. Jiné než to, které se tak okatě nabízelo.
Shira na mě omluvně pohlédl, tvářil se jako malý kluk, který ví, že udělal něco špatného. „Ona....to je tvoje sestra?"
Dokázal jsem jenom mlčky hledět do jeho obličeje a cítil, jak se mě zmocňuje vztek. Tamiko, které konečně došlo, že něco není v pořádku, odstoupila od Shiry s nechápavým výrazem ve tváři.
„Já tomu nerozumím, co se děje? Shiro, proč jsi vlastně tady u mého bratra?" Znovu přelétla pohledem mě, téměř nahého s ručníkem kolem pasu a pak Shiru oblečeného v mých džínech a tričku. Navzdory situaci jsem si nemohl nevšimnout, jak těsně moje kalhoty obepínají Shirovy boky a zadek. Ale ani bodnutí touhy nemohlo přehlušit ten ledový pocit zrady.
„Tairo," oslovila mě Tamiko, zněla nejistě. „Ty a on..."
Umlčel jsem jí pohybem ruky, aniž bych se na ní podíval, můj pohled stále zabořený v Shirově provinilém obličeji.
„Prosím tě, řekni mi, že jsi nespal s mojí sestrou," procedil jsem mezi zuby.
Mlčky sklopil oči k zemi. Víc jsem nepotřeboval vědět. Rozlícený na nejvyšší míru jsem k němu přiskočil a udeřil ho vší silou do obličeje. Zavrávoral, z rozbitého rtu se mu spustila krev. Chystal jsem se k další ráně, ale Tamiko se pověsila za moji paži a snažila se mě dostat pryč od toho proradného bastarda.
„Tairo, prosím tě, přestaň," slyšel jsem její úpěnlivý hlas.
„Vypadni z mého bytu!" křikl jsem na něj a snažil se udržet, abych mu nevpálil ještě jednu.
„Odejdu, neboj se," ujistil mě a rukou si setřel krev, která mu vytékala z úst. „Dej mi jen deset minut, abych ti to mohl vysvětlit."
„Nechci poslouchat tvoje výmluvy," zasyčel jsem nenávistně.
„Možná ne, ale myslím, že mi přece jen něco dlužíš."
Nechtěl jsem přiznat, že má pravdu. Zachránil mi život, to byl daný fakt. Měl právo žádat něco na oplátku. A pokud teď chtěl, abych ho vyslechl... Tak moc se mu to nepodobalo, zahrál tuhle kartu. Skoro jako by byl bezradný a zoufale potřeboval něco, čím by mě donutil poslouchat.
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se dostat pod kontrolu svůj vztek. Bylo to obtížné, celý jsem se třásl a nechtěl nic jiného než Shiru znovu udeřit. Nebo z něj stáhnout ty až obscénně těsné džíny a přirazit ho ke zdi. Tak moc jsem ho v tuhle chvíli nenáviděl a přece jsem po něm nepřestal toužit.
„Deset minut," souhlasil jsem nakonec. Opravdu jsem mu dlužil alespoň tohle.
Shira se otočil na nic nechápající Tami a vzal ji za ruku. „Nech nás o samotě, Tamiko, potřebuji si s tvým bratrem promluvit."
„Ale..."
„Prosím."
Tamiko se na Shiru dívala jako na svatý obrázek a mě se z toho dělalo zle. Protichůdné emoce soupeřily v mé hlavě ale to, co nad všemi těmi pocity naprosto jasně vítězilo, byl čistokrevný vztek.
„Dobře, " přikývla nakonec moje sestra. „Skočím si naproti do kavárny," oznámila nejistě a během několika vteřin jsem uslyšel bouchnutí vchodových dveří.
Osaměli jsme.
Stál jsem opřený o kuchyňský pult, příliš rozrušený, abych dokázal sedět. Shira jen kousek ode mě se soustředěně díval do mého obličeje.
„Tak, co mi povíš?" ušklíbl jsem se, ruce se mi stále chvěly potlačovaným hněvem.
„Tairo, promiň," začal pomalu. Bylo na něm jasně znát, že sám neví, jak začít. Co říct. To jsem u něj snad ještě nezažil. „Spal jsem s Tamiko," přiznal po chvíli. „Byla to jen jedna noc a stalo se to skoro před rokem. Dřív než jsem poznal tebe."
Chladně jsem se na něj díval. Měl jsem cítit úlevu? Že to není tak, jak jsem si nejprve myslel? Že mě vlastně nepodvedl? Ale mojí sestru. Se mnou. Nebo možná, protože to byla jen jedna noc, jak sám řekl, se s Tami vyspal a pak už si na ni ani nevzpomněl. S kolika ženami takhle zametl?
„Jasně, takže tím je všechno v pořádku," zavrčel jsem.
„Neříkám, že je to v pořádku," pokračoval horečně. Viděl jsem, jak se snaží najít ta správná slova.
Ta, která by mě obměkčila, obalamutila, stejně jako to dělal vždycky a se všemi. Byl jsem takový hlupák. Opravdu jsem si myslel, že mu na mně záleží.
„Vím, že jsem ti ublížil, ale nebyl to můj úmysl. Netušil jsem, že je to tvoje sestra."
„Možná kdybys nepíchal se vším, co se hýbe, tak se to nestalo," vyplivl jsem znechuceně.
Shira po mě mrskl pohledem, ten provinilý výraz mu rázem zmizel z obličeje. Cítil jsem trpké zadostiučinění, že se mi ho podařilo svými slovy ranit.
„Ty také nejsi žádný svatoušek, Tairo," vyštěkl na mě, jeho kajícný tón ten tam. „Co ta blonďatá kočička, co sis onehdy přivedl domů?"
Zpražil mě jedinou větou. Zalapal jsem po dechu, celý rudý vztekem. Takže tu noc mě viděl s tou mladou barmankou.
„Myslel jsem, že jsi mrtvý!" vpálil jsem mu do tváře naštvaně. „Možná kdyby ses obtěžoval za mnou přijít, místo abys mě sledoval, tak..."
„Tak co? Hodili bychom si trojku?" hlas mu zvonil sarkasmem.
Stálo mě hodně sil, abych se udržel a neuhodil ho.
„Jenomže tohle je moje sestra!!" zařval jsem na něj. „Chápeš to?"
Shira mlčel, jen se na mě díval, jeho oči plály jako dva žhavé uhlíky. Ještě před hodinou jsem si myslel, jak je úžasný. To jsem ještě netušil...bože, on spal s mojí sestrou.
V tu chvíli mi došlo ještě něco dalšího. „Ty jsi byl u nás v domě?"
Shira pomalu přikývl.
„Znáš se s mojí matkou?"
„Znám ji i tvoji sestru několik let," promluvil pomalu, pečlivě kontrolovaným hlasem. „Během války jsem je navštívil mnohokrát."
„Proč?" Celé mi to přišlo tak neskutečné. Shira se přátelil s moji matkou a sestrou? Navštěvoval náš dům?
„Protože tvoje matka pomáhala vojákům císařství. Ukrývala je a také..." odmlčel se jako by nevěděl, zda mi to může říct. „Dělala toho dost, aby měla problémy, kdyby se to dozvěděl odboj.“
„Myslíš, že bych ji udal?" vpálil jsem mu do tváře. „Svoji vlastní matku?"
„Já ti věřím, Tairo," snažil se mě ujistit. „Ale nejsou to moje tajemství. Promluv si s Tami."
Zmohl jsem se jenom na to, abych přikývl. Hlavou mi vířily myšlenky jedna přes druhou. Moje matka spojenec císaře. A Shira se s ní zná. I s mojí sestrou. Se kterou spal.
„Chodil si k nám domů, mluvil s matkou, a za celou tu dobu jsi nezjistil, že jsem bratr Tamiko?"
Shira se pousmál a prsty si projel prameny černých vlasů. „Připadám si jako hlupák. Opravdu mě to nenapadlo. Ani po tom, co jsme spolu mluvili o našich rodinách. Tvoje matka se o tobě nikdy slovem nezmínila, dokonce mi do očí řekla, že má pouze dceru. Ani Tami nic neprozradila, asi to měla zakázané. V domě nejsou žádné tvoje fotky, žádné tvoje věci. A obě ženy mají jiné příjmení.“
Věděl jsem, že po mé zradě matka začala používat své příjmení za svobodna, že zničila všechny připomínky toho, že kdy měla syna. Naprosto mě vymazala ze svého života. Napadlo mě, jestli si někdy zvyknu na myšlenku, že pro svoji matku jsem mrtvý.
„Řekl jsi, že žádná matka nemůže nenávidět své dítě, ale jak vidíš moje ano."
„Tairo," vydechl, rysy jeho kamenné tváře najednou zjemnil soucit. „Je mi to líto."
Pohnul rukou jako by se mě chtěl dotknout, ale můj tvrdý pohled ho zastavil.
„Nech si to od cesty.“ Nestál jsem o jeho soucit. Přišlo mi, že ho najednou vůbec neznám. Že jsem si jen něco namlouval. Jako by přede mnou stál úplně cizí člověk.
„Deset minut uplynulo, půjdu." Navzdory svému prohlášení, se na okamžik zarazil, jako by doufal, že ho zastavím. Neudělal jsem nic.
Otočil se a zamířil do ložnice pro svoje věci. Za pár minut se objevil v kuchyni a měl na sobě zpět své oblečení. Mlčky jsem ho přejel pohledem. Nenapadalo mě vůbec nic, co bych mohl říct.
„Sbohem, Tairo," jeho hlas zněl zvláštně, neosobně. Na okamžik zaváhal a dodal. „Ani nevíš, jak mě to mrzí."
„Přestaň!" Už jsem to nemohl dál poslouchat. „Nedělej, jako by ti na mně snad nějak záleželo. Celou dobu jsem pro tebe jen další v dlouhém seznamu tvých povyražení do postele!“
Podíval se na mě jako bych ho uhodil. „Ty jsi takový tupec," vydechl ublíženě. „Nic nechápeš, víš jak..."
O další jeho výmluvy a vysvětlování jsem nestál. Chytil jsem ho za zápěstí a smýkl s ním. Měl jsem v plánu ho vyprovodit z bytu, ale někde uprostřed pohybu se ten plán změnil. A já ho místo toho tvrdě políbil.
Nečekal to a na setinu vteřiny zaváhal, ale pak se naše ústa do sebe zaklesla s nebývalou intenzitou. Ucítil jsem na jazyku železitou příchuť krve. Rána na Shirově dolním rtu začala slabě krvácet. Ta, co jsem mu způsobil já. Nemrzelo mě to ani trochu, zasloužil si to. Přitiskl jsem svoje boky těsně k jeho. Pohnul jsem se proti němu, Shirova ústa ztlumila můj sten. Moje tělo se zachvělo touhou, nedokázal jsem to ovládnout. Měl bych to zarazit. Vyhodit ho ze dveří. Nemohl jsem. Ten černovlasý parchant věděl přesně, co na mě platí. Jeho horké, vlhké rty mi sjely na krk, pak o něco níž na moji hruď. Každý Shirův dotek byl jako elektrický výboj, který projel mým tělem a zanechal za sebou rozžhavenou stopu.
„Ty samolibý bastarde," vydechl jsem zastřeným hlasem. „Jak já tě nesnáším."
Navzdory svým slovům jsem nenašel sílu, abych ho od sebe odstrčil. Měl jsem na něj takový vztek, ale ani na okamžik jsem ho nepřestal chtít.
„Tairo, promiň mi to," zašeptal, když odtáhl svoje ústa z mého těla. „Od té doby, co jsem tě potkal, nemyslím na nikoho jiného."
Chtěl jsem tomu věřit. Strašně moc.
Shira se mnou smýkl dozadu a přirazil ke kuchyňskému stolu. Sevřel mi boky a vysadil nahoru. Jeho šikovné prsty se propletly mezi záhyby ručníku a dotkly přesně tam, kde jsem potřeboval. Zalapal jsem po dechu, veškerý vztek a nenávist, kterou jsem cítil k Shirovi, naprosto přehlušila oslepující touha.
Natáhl jsem se k němu, v rychlosti mu stáhl bundu z ramen a rukama zajel pod košili. Cítil jsem, jak se mu zrychlil dech, když jsem se dotkl jeho nahé kůže. Prsty jsem mu zabořil do zad, přitáhl si ho a naše ústa hladově spojil k sobě. Věděl jsem, že až tohle skončí, budu toho litovat, ale zastavit to bylo nad moje síly.
Shira sevřel moje ramena a zatlačil dozadu dokud jsem neležel na desce jídelního stolu. Na okamžik se zarazil, pohledem přejel po mém nahém těle. Oči měl černé, divoké, plné ohně. Otřásl jsem se nedočkavostí.
„Tairo," vyslovil moje jméno a jen to stačilo, abych naprosto ztratil hlavu. „Chci do tebe."
„Bože, ano," i já to chtěl. Hrozně moc. Zvrátil jsem hlavu dozadu, na okamžik zavřel oči a prohnul se v zádech, abych vyšel vstříc jeho prstům na svém těle.
Někde hluboko, zatlačený až na okraj mysli mi slabý hlásek našeptával, že tohle není správné. Že bych ho měl vyhodit z bytu a ne ho nechat, aby mi to udělal na kuchyňském stole. Jenomže já už nedokázal přestat. Vztek, touha, chtíč to všechno se mísilo dohromady a já nemohl čekat. Ruce se mi trochu třásly, když jsem se neohrabaně snažil rozepnout přezku na Shirově opasku. Konečně se mi podařilo stáhnout kalhoty z jeho boků a ucítil jsem jeho obnažené vzrušení ve své dlani. Nohy jsem mu omotal kolem stehen a přitáhl k sobě ještě blíž. Chtěl jsem ho mít v sobě. Hned.
„Pojď," zachraptěl jsem, neschopný se dál kontrolovat.
„Počkej, Tairo," zastavil mě Shira a já na něj nespokojeně pohlédl. „Nemáme nic..."
„Mě je to jedno," přerušil jsem ho netrpělivě.
„Dojdu jen do ložnice..."
„Ne!" vyhrkl jsem frustrovaně a sevřel jsem ho svými stehny ještě o něco víc, aby se nemohl ani pohnout. Věděl jsem, že jestli se ode mne vzdálí třeba jen na pár vteřin, kouzlo okamžiku pomine a já si uvědomím, že tohle celé je strašná chyba. A to já nechtěl. Nechtěl jsem na nic myslet, nechtěl jsem zvažovat možnosti, chtěl jsem se nechat strhnout a užít si tuhle poslední chvíli s ním.
Shira se pohnul a rukou sáhl někam za sebe na kuchyňský pult. Neviděl jsem, co sebral, asi nějaký olej. Nezajímalo mě to, potřeboval jsem ho.
Shirovy kluzké prsty bez dalšího váhání našly cestu do mého těla. Boky jsem mu vyšel vstříc, navzdory počáteční bolesti. Ale ani ta nemohla přehlušit moji touhu, naopak jí ještě vystupňovala. Z úst se mi vydral hlasitý sten. Chtěl jsem jenom, aby už byl ve mně. A viděl jsem na Shirově napjatém těle, že ani on nedokáže dlouho čekat. Rozhodně se mnou neměl takovou trpělivost jako včera, ale já o to ani nestál. Odtáhl svoje prsty a místo toho sevřel moje boky. A já věděl, co teď přijde. Jediným plynulým pohybem do mě pronikl a já vykřikl. Nejprve to bolelo opravdu dost, moje tělo ještě citlivé z našeho prvního spojení, ale slast během pár chvil přehlušila všechno. Shirova ruka se přemístila z mého boku do klína, kde se začala pohybovat v rytmu našich propletených těl. Zvedl jsem jednu nohu nahoru a opřel ji Shirovi o rameno, druhou stále omotanou kolem něj. Tentokrát jsem mu při tom viděl do tváře... ty přivřené oči, chvějící se rty, krůpěje potu na čele, rozcuchané prameny černých vlasů, které mu neposlušně padaly do obličeje. Pohled do té jeho perfektní tváře ve mně vzbuzoval podivnou směsici pocitů, mezi kterými stále dominoval vztek. Ten však byl postupně zatlačován do pozadí nějakým ještě základnějším pudem.
Vycházel jsem vstříc každému jeho přírazu, pokaždé když do mě zajel, jsem myslel, že to nemůže být lepší. Bylo to divoké, tvrdé, úžasné. Chtěl jsem ještě víc. A Shira mi to dal přesně tak, jak jsem potřeboval. Znovu jsme vyvrcholili téměř současně.
Zůstal jsem ležet v jeho těsném objetí, dokud jsme zase oba nedokázali popadnout dech. Po orgasmické extázi však přišel okamžik vystřízlivění. Dolehla na mě nemilosrdná realita a já strčil do Shiry, aby se odtáhl. Udělal to, výraz jeho tváře nečitelný. Slezl jsem ze stolu, na kterém se už asi v životě nenajím, a obmotal kolem sebe alespoň ručník, protože nic jiného jsem neměl. Cítil jsem se divně. Hloupě, nepatřičně, lacině. Koutkem oka jsem pohlédl na Shiru, který si zapínal kalhoty a pak se shýbl pro svoji bundu ležící na zemi.
„Měl bys jít," řekl jsem pevně.
Jen přikývl, přejel mě podivným pohledem, který jsem nedokázal rozluštit, a pak beze slova opustil můj byt.