V poutech (2) XXIV.
Na čele mi vyrazil studený pot, ruce se mi zachvěly, když jsem poslouchal Maratův výčet mých hříchů.
„Imara věděl, že ten císařův zabiják přežil a ukrýval ho u sebe doma. Je jisté, že má na svědomí i ty vraždy, a celou dobu vám nepokrytě lže o tom, jak…"
„To není pravda," přerušil jsem ho ostře. Snažil jsem se ze všech sil zachovat klid a rychle zvažoval, jak z toho nejlépe vybruslit. Zastavit to jeho očerňování byl první krok.
Přeletěl jsem pohledem Radní v sále a odhadoval svoje možnosti. Většina z nich se mi ani nepodívala do očí. Bylo vidět, že Maratovo vystoupení zapůsobilo. Maya seděla ztuhlá jako socha ve svém křesle a strnule hleděla před sebe. Obrátil jsem se na Erinu, která zklamaně sklopila oči a patrně litovala, že mi kdy uvěřila. Nevypadalo to moc dobře.
„O těch vraždách nevím víc než vy," popřel jsem, protože jsem byl přesvědčený, že Marat mi nemůže nic dokázat. „A že Shira přežil, jsem zjistil teprve před pár dny," pokračoval jsem opatrně.
„Proč jste to neoznámil Radě?" zeptala se chladně Erina Hanarová.
„Neviděl jsem důvod. Je snad z něčeho obviněný?" Marat zaváhal a předsedkyně se zamyšleně podívala na komisaře, který stál po jejím boku,
„Pokud vím," a jistý jsem si zrovna nebyl, ale musel jsem využít té chvíle nejistoty. „tak Rada uznala jeho zásluhy pro odboj na základě výpovědi Mayi Saarové a mojí."
Erina něco prohodila směrem ke komisaři a pak poprvé pohlédla přímo na mě.
„Myslím, že jsme Shirův statut neřešili. Vzhledem k tomu, že byl považován za mrtvého."
„Takže jako mrtvý je hrdina, jako živý zrádce?" přešel jsem do útoku, dokud jsem cítil převahu.
„Nebudu tady poslouchat, jak Imara zase překrucuje všechna fakta," ozval se podrážděně Marat. Zdálo se to neuvěřitelné, ale opět se mi ho podařilo pořádně naštvat.
„Copak není jasné, že pokud by neměl co skrývat, tak by Radě o Shirovi řekl?" pokračoval. „Místo toho se tajně scházeli u Imary v bytě a plánovali bůhví co."
Rozesmál jsem se. Tohle už bylo i na mě moc. „Máte bujnou fantazii," usmál jsem se na něj skoro kamarádsky.
„Tak nám vysvětlete, proč se Shira uprostřed noci plížil oknem za vámi do bytu?" vypálil další otázku a probodl mě ledovým pohledem.
Díval jsem se do té jeho rozhořčené tváře a nemohl si pomoct. V koutcích úst mi zacukal úsměv, když jsem s naprostým klidem vyslovil. „Aby si se mnou zašukal, veliteli. Netušil jsem, že i tohle musím hlásit Radě."
Se zadostiučiněním jsem sledoval, jak Maratovi spadla čelist.
Ashra a pár dalších lidí se zasmálo. Ovšem většině Radních to vtipné nepřišlo a hleděli na mě s pohoršením.
„Mírněte se, generále," pokárala mě Erina ostře.
„Omlouvám se, paní předsedkyně," kál jsem se na oko. Ve skutečnosti mi to už bylo jedno. Hlava mě bolela jako střep. Promnul jsem si unavené oči a přemýšlel, kdy budu mít zase možnost se vyspat. Jinde než v zadržovací cele.
„Takže nikomu není podezřelé, že Shira se tady objeví přesně v tu dobu, co se najdou tři bezhlavé mrtvoly?" nechtěl to jen tak vzdát Marat.
„Nikdo netvrdí, že je to náhoda," obrátil jsem se zpět na podrážděného velitele. „Shira přišel právě kvůli těm vraždám. Taky se mu nelíbilo, že někdo zabijí v jeho jménu."
„A není jednodušší vysvětlení, že vrahem je on?"ušklíbl se Marat.
„Shira to nebyl," podpořil mě naprosto nečekaně komisař. „Žádný důkaz na to neukazuje. Spíš naopak." Mika si ho přeměřil nesouhlasným pohledem. Asi nečekal, že by se za mě postavil i Cataro. Ale jak jsem znal komisaře, nešlo ani o to, ke komu z nás má větší sympatie, ale jaká je pravda. A pravda byla prostě taková, že Shira ty vraždy nespáchal.
„Nevěřím, že Imara nezná vraha," pustil se do mě znovu Marat. „Možná je jím sám."
„No tak, není to už trochu ohraná písnička?" povzdechl jsem si unaveně.
„Generál Imara byl s vámi během toho posledního útoku," podpořil mě znovu komisař. „A na čas smrti Kaye Marakina má alibi. Slečna Avaro potvrdila, že s ním byla tu noc, co zemřel."
Ani jsem nevěděl, že si to komisař ověřoval u té mladé barmanky. Ale jeho slova v můj prospěch mi teď přišla více než vhod.
„Slečna Avaro," ušklíbl se Marat. „Popravdě se v tom už ztrácím. Zdá se, že vaší ložnicí prošlo za poslední dva týdny více lidí než hlavním nádražím."
Znovu se několik Radních uchechtlo. Vypadalo to, že naše představení je to nejzajímavější, co se za poslední měsíce během jednání událo.
„Závidíte, veliteli?" zpražil jsem ho pohledem.
„To těžko," odfrkl si znechuceně. „Spíš by mě zajímalo, jak se k tomu staví vaše přítelkyně," dodal a očima vyhledal Mayu sedící v zadní části sálu. „Pokud tedy spolu opravdu chodíte, protože mě to přijde jako další z vašich šarád. Doktorka Saarova vás ve skutečnosti pouze kryje, že?"
Nemohl jsem přiznat, že má Marat pravdu. Zatáhl bych do toho Mayu ještě víc. Musel jsem v té lži pokračovat.
„Opravdu nemám důvod se před vámi ospravedlňovat." řekl jsem po chvíli a opatrně volil slova. „Mayu miluji, a co je mezi námi, není vaše starost."
„Musím tedy uznat, že je to velmi tolerantní partnerka, když jí nevadí dělit se o vaši náklonnost s jinými ženami a muži," ušklíbl se a já nevěděl, co na to říct. Samozřejmě, že po tomhle už těžko někdo uvěří, že já a Maya jsme pár. Moje kamarádka to moudře nekomentovala, jen v tichosti seděla na svém místě a propalovala mě pohledem. Snad jako by čekala, že přijdu s nějakým geniálním nápadem. Bohužel v téhle chvíli jsem nedokázal vymyslet už vůbec nic. Oči mě pálily, hlava třeštila a nevěděl jsem, jak zvládnu další kolo dohadování. Marat, jako by vycítil svoji převahu, se pustil do dalšího útoku.
„Navzdory vašemu zpochybňování výpovědi toho vězně, slečna Morvai ji potvrdila. Věděl jste o tom, co vaše matka dělá?"
„Nevím o tom nic," řekl jsem opatrně. „Ale myslím si, že z toho děláte víc než to je, protože se mě za každou cenu snažíte potopit," hleděl jsem do jeho modrých vypočítavých očí. „Je opravdu nutné k tomu používat moji matku a sestru?"
Ozvalo se několik hlasů na moji podporu. Nebylo jich tolik jako před chvíli, ale aspoň něco.
„Budeme tady soudit starou ženu a její dceru, která na začátku války ani nebyla plnoletá, že pomáhaly ošetřovat raněné vojáky?" promluvila Maya a postavila se, aby na sebe strhla pozornost. „To bychom mohli obvinit polovinu Kashimy. Kolik lidí za války stálo na straně císaře a pomáhali mu. A pak po jeho porážce přijalo vládu odboje."
„Nejde o zraněné vojáky," ozval se pomalu Cataro. „Mluvilo se o ukrývání zbraní."
„Kde jsou vojáci, tam jsou zbraně," poznamenala Ashra. „Jde o pár pistolí nebo se bavíme o krabicích těžkých kulometů, protože to je rozdíl."
„To prokáže domovní prohlídka, se kterou generál souhlasil," ozval se komisař. Měl trochu problém přehlušit dohadování a hluk v sále, který narůstal každou vteřinou.
„To je pitomost, znovu vám říkám, že Imara se už všech důkazů zbavil," vykřikl Marat, aby byl slyšet, a obrátil se na mě. „Kde jste byl v noci, generále?"
Místnost opět utichla v očekávání mé odpovědi.
„Ve svém bytě. Spal jsem," zalhal jsem bez mrknutí oka.
„Sám?"
Zachytil jsem významný Mayin pohled a věděl jsem, co se mi snaží naznačit. Byla připravená potvrdit moje alibi, ale po tom, co Marat zpochybnil pravdivost našeho vztahu, by to vypadalo, že mě zase jenom kryje. A já nechtěl, aby znovu lhala. Už takhle jsem ji do toho zatáhl víc než dost.
Sarkasticky jsem se na Marata usmál a řekl s ledovým klidem.
„I když je to neuvěřitelné, ano sám."
„Zvláštní, generále," podíval se na mě bývalý kapitán s hranou vřelostí, až mi z toho přejel mráz po zádech. „Protože já mám informace, že jste dnešní noci byl v domě své matky."
V sálu zavládlo hrobové ticho, všechny oči upřené na mě. Dlaně se mi začaly potit, ale snažil jsem se zachovat klid. Marat mohl vědět o mém nočním dobrodružství od Montara, ale bude mít i nějaký hmatatelný důkaz? Takový, který mi definitivně srazí vaz? Mlčel jsem a čekal, s čím se vytasí.
Promluvil však komisař.
„Žádná z hlídek nenahlásila, že by přes některou ze stanic kontroly projel generál Imara," poznamenal, zatímco hleděl na displej svého mobilu.
„Protože na to, aby se nechal identifikovat u hlídek je příliš chytrý," ušklíbl se Marat.
„Lichotíte mi," usmál jsem se trochu nuceně.
„Jak to tedy víte?" zeptal se ho komisař a já ztuhl očekáváním, jaké další eso vytáhne Mika z rukávu.
„Mám své zdroje," odpověděl po chvíli vyhýbavě. Jeho odpověď mě trochu uklidnila. Tušil jsem, že jediné, co má, je zpráva od Montara.
„Jaké zdroje?" ozvala se Erina ostře.
Marat se ošil, bylo znát, že se mu nechce přiznat barvu, ale musel, pokud jeho obvinění měla znít věrohodně.
„Poslal jsem pár lidí, aby sledovali dům paní Morvai," připustil a já viděl, jak se Erina Hanarová zamračila. Patrně se jí Maratovy metody ani trochu nezamlouvaly.
„Dostal jsem od nich zprávu, že je tam Shira. Poslední co vím je, že ho zadrželi. A pak zmizeli beze stopy. Někdo je odklidil z cesty," poznamenal a významně se podíval mým směrem.
„A z tohohle usuzujete, že to udělal Imara?" zeptal se nechápavě komisař.
„Jestli tam byl Shira, byl tam i Imara," řekl pevně Marat. „A něco se tam stalo. Dostalo se ke mně hlášení o nějakém požáru. Není možné, aby to všechno byla jenom náhoda a Imara o tom nic nevěděl."
„Takže teď jsem obviněn i ze žhářství?" ušklíbl jsem se na Marata a nenápadně skryl své popálené dlaně za záda. Periferně jsem zaznamenal, že komisař znovu něco hledá na svém telefonu.
„Mám tu zprávu od hlídky v tom sektoru," ozval se Cataro a četl něco na displej svého mobilu. „Je pravda, že v noci tam došlo k požáru jednoho domu. Podle předběžných šetření vzplanuly nějaké hořlaviny, které se tam nacházely. Patrně nádrže s benzínem. V troskách byly nalezeny ostatky dvou těl. Zatím se je nepodařilo identifikovat. Pravděpodobně se jednalo o nějaké squatery," dokončil svoje hlášení komisař a mě zatrnulo. Našla se jen dvě těla, takže je dost možné, že se někdo z Montarových lidí dostal ven.
„Pořád nevím, kam tím vším míříte, veliteli," ozvala se netrpělivě Erina. „Už přes hodinu se tu dohadujeme. Pokud k tomu máte ještě něco, pospěšte si."
„Dobrá, urychlím to," přikývl Marat a obrátil se k Radním v sále. „Přednesl jsem svoje důkazy a chci hlasovat o předběžné zadržení generála Imary pro podezření z velezrady. Dále navrhuji předvolat k výslechu jeho sestru a matku."
„Moji rodinu z toho vynechte," ohradil jsem se ostře a probodl Marata pohledem.
„Tak přiznejte vinu a nebude to nutné," ušklíbl se ten slizoun.
Bylo nad slunce jasné, čeho se snaží docílit. Samozřejmě, že mu nešlo ani tak o to dostat za mříže Tamiko nebo moji matkou. On chtěl dostat mě. Zvažoval jsem, co mám udělat. Podíval jsem se na Mayu, která vehementně kroutila hlavou. Přelétl jsem pohledem tváře v sále. Mohl jsem nechat hlasovat a doufat, že mě Radní podrží. Snažil jsem se odhadnout svoje šance. Moc dobře to nevypadalo.
Nechtěl jsem, aby byla moje sestra předvolána vypovídat před Radu. Ona ten tlak nevydrží a až na ní Marat uhodí, přizná všechno. A co se týkalo moji matky... raději jsem si ani nepředstavoval, jak by reagovala ona.
Podíval jsem se na světlovlasého velitele a pokusil se o poslední zoufalý krok.
„Vzdám se svého místa v Radě a rezignuji na funkci generála. Chci jen, abyste nechal mě a moji rodinu na pokoji."
V sále se rozpoutalo hotové peklo, hlasité dohadování a pokřikování nabíralo na síle. Ale já tomu nevěnoval pozornost. Svůj pohled jsem vpíjel do Maratových ledově soustředěných očí. Ani on se nenechal vyrušit hlukem, přes jeho tvář přejel vítězoslavný výraz. Zdálo se mi, že nad mým návrhem uvažuje. Věřil jsem, že na to přistoupí.
Marat si ještě chvíli vychutnával moji kapitulaci, ale pak škodolibě zavrtěl hlavou a zadupal do země moji poslední naději. „Nechci vaše tituly, generále, chci spravedlnost."
V sálu znovu zavládlo hrobové ticho, všechny oči upřené na mě.
„Spravedlnost," vyplivl jsem to slovo jako by bylo jedovaté. „To určitě."
„Pojďme hlasovat," vyzval Marat ostatní se suverénním výrazem ve tváři. Bylo zřejmé, že o výsledku nepochybuje.
Znovu jsem se zahleděl na Radní v sále a v duchu počítal. Ne, opravdu to nevypadalo dobře. A o pět minut později to vypadalo ještě o poznání hůř.
KONEC 2. ČÁSTI