V poutech (2) XV.
Tamiko seběhla po širokém schodišti dolů do přízemí. Dům, kde bydlela od svého narození, znala dokonale, dokázala by ho projít i poslepu. A dokázala ho projít i teď po setmění, když většina světel nesvítila.
V pokoji pro hosty si balil svoje věci Shira. Brzo ráno odjížděl a vracel se zpět do paláce a na bojiště. Bylo jí smutno při pomyšlení, že neví kdy a jestli vůbec ho ještě uvidí.
Naposledy přelétla svůj odraz v zrcadle ve velké hale. Tentokrát nenechala nic náhodě. Přiléhavé, bílé šaty jí těsně obepínaly a zdůrazňovaly její ženské křivky i bezchybnou postavu. Lehké líčení jen dokreslovalo přirozeně krásnou tvář a velké, zelené oči. Prameny kaštanových vlasů jí rozpuštěné padaly ve velkých vlnách na záda. Tami věděla, že je krásná. Věděla to také proto, že jí mnoho mužů obdivovalo a snažilo se získat její přízeň. Protože matka dělala, co dělala, do domu často přicházeli císařští vojáci ale i obyčejní lidé - někteří hledali úkryt, někteří potřebovali ošetřit, jiní doplnit jídlo nebo zbraně. I když ji matka neustále napomínala, aby se před nimi příliš neukazovala, obdiv mužů jí lichotil. Mohla by mít, kteréhokoli by chtěla.
Až na jednoho. Shira byl k jejím půvabům až podezřele netečný a to i přes její nemalou snahu ho upoutat. Skoro to vypadalo, že čím víc se snažila ho získat, tím více její snahy přehlížel. Ale dnes večer byla odhodlána udělat cokoli, aby ho získala. Trochu jí hryzalo svědomí, když si vzpomněla na Soru, který ji oddaně chránil a miloval jako dokonalý přítel. Jenomže Sora byl jistota, předvídatelnost a trochu nuda. Zato Shira... Srdce se jí rozbušilo rychleji jenom při vzpomínce na něj. Shiru si spojovala s nebezpečím a vzrušením. Když k nim před dvěma lety poprvé přišel do domu, bála se ho. Dobře věděla, co se o něm povídalo. Byl skoro legenda a najednou stál ve dveřích jejího domu. V černém kabátě se svoji pověstnou katanou a přesně tak pohledný, jak se říkalo. Měla z něj strach, a přesto nedokázala odtrhnout pohled z jeho pěkné tváře. Přemýšlela, kolik životů má na svědomí ten meč, který v pouzdře na jeho zádech nepůsobil zase tak hrozivě. Časem, když ho poznala líp, se bát přestala. A místo toho se zamilovala.
Proběhla temnou chodbou a našla ty správné dveře. Dávala si pozor, aby jí nikdo neviděl. Venku se téměř sešeřilo a Sora už se jistě vrátit zpět do doktorova domu, kde přespával. Její matka musela pracovat ve svém pokoji, i když Tami měla podezření, že Shiru by jí možná i schválila. Od začátku si ho velmi oblíbila a Tamiko občas napadla nepříjemná myšlenka, že se k němu chová jako k synovi, kterého by chtěla mít místo Tairy.
Ještě chvíli sbírala odvahu a pak zaklepala.
„Ano?" ozvalo se.
Tamiko se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř. Pokoj byl jeden z nejkrásnějších, které se v domě nacházely. Matka by si nedovolila ubytovat nejlepšího císařova muže v nějaké díře.
Shira si zrovna svlékal košili, patrně se chystal spát, přestože ještě nebylo tak pozdě, svoje dlouhé černé vlasy nedbale stažené dozadu.
„Tamiko?" podíval se na ni a natáhl si rozepnutou košili zpátky na ramena. Přejel ji zkoumavým pohledem a ona se zachvěla před jeho pronikavýma očima. „Potřebuješ něco?"
„P...přišla jsem se roz...rozloučit," vykoktala ze sebe nervózně, tu větu si připravila předem.
Shira se na ní díval, jako by jí viděl až do duše, a udělal několik kroků směrem k ní.
„Proč jsi doopravdy přišla?"
Stál příliš blízko, nedokázala se na nic soustředit, chtěla jen obmotat paže kolem jeho krku a políbit ho. Srdce ji tlouklo tak divoce, že se skoro bála, že jí vyskočí z hrudi.
„Já tě miluju," vypravila ze sebe přiškrceným hlasem. „Chtěla jsem, abys to věděl, než odejdeš."
Shira se na ní usmál, sklonil se a krátce ji políbil na rty. Jen ten letmý dotek stačil, aby se Tami skoro podlomila kolena.
„Děkuji, že jsi mi to řekla," pronesl pak a odstoupil od ní. „Ale teď odejdi."
Tamiko bodlo u srdce, když zaslechla ta slova. Tentokrát se však nechtěla tak brzy vzdát.
„Neodejdu," odmítla pevně, ani se nepohnula. „Chci...chci s tebou strávit noc."
Shira se na ni vlídně podíval a pak zavrtěl hlavou. „Nejde to, Tami, běž za Sorou."
Tamiko však byla neoblomná. „Myslela jsem, že bys uvítal nějaké rozptýlení, když se zítra vracíš do boje." I tuhle větu si připravila předem.
„A to bys chtěla? Být moje rozptýlení na jednu noc?"
„Chtěla bych víc než to, ale pokud je tohle to jediné, co mohu dostat, spokojím se s tím."
Shira však znovu zavrtěl hlavou. „Ty nejsi dívka na jedinou noc a já nechci, abys taková byla. Jdi."
S tím se otočil a dál jí nevěnoval pozornost. Tamiko však měla připravený ještě jeden poslední zoufalý tah. Klepajícími se prsty si rozšněrovala vázání šatů na ramenou a nechala je spadnout na podlahu. Pod nimi už neměla naprosto nic.
„Shiro?"
Černovlasý muž se na ni znovu podíval. Nehnul ani brvou, na jeho tváři žádný náznak překvapení. Jen si ji pomalu a se zájmem prohlížel. Tamiko měla, co dělat, aby odolala pokušení zakrýt se před jeho soustředěným pohledem.
Shira mlčky přistoupil až k ní. Skoro se dotýkali. Tami nemohla dýchat, celé její napjaté tělo toužilo po jediném - ucítit jeho ruce na své nahé kůži. A Shira jí to přání skutečně splnil. Velmi zlehka ji přejel svými prsty po krku a pak pomalu dolů přes vrcholky jejích pevných ňader. Slabě zasténala a zavřela oči. Bradavky ji pod jeho dotekem ztuhly, celé její tělo se otřáslo touhou. Když se milovala se Sorou, bylo to hezké, ale nikdy se při tom necítila tak jako teď.
„Shiro," vydechla a chtěla ho přitáhnout k sobě do náruče. Ale císařův zabiják nechal sklouznout svoje ruce z jejího těla a o krok ustoupil.
„Jsi velice krásná dívka," řekl pak, jeho hlas lehce zastřený. „Ale opravdu to nejde. Běž."
Tamiko ze sebe vydala zklamaný povzdech. „Nemůžeš mě teď poslat pryč," zaprosila, prudce ho objala, a pokusila se políbit. Když se přitiskla k jeho bokům, s potěšením si uvědomila, že k její nahotě není až tak netečný, jak se jí snažil přesvědčit.
Shira se však jednoduše vyprostil z její náruče a postrčil směrem ke dveřím.
„Obleč se a jdi," zopakoval tvrdě.
V tu chvíli pochopila, že prohrála. S potlačovanými slzami v očích se v rychlosti oblékla a beze slova opustila pokoj. Teprve na chodbě se rozplakala. S mokrými tvářemi si upravovala šaty a klopýtala chodbou zpět do svého pokoje. Odněkud před ní se ozvaly kroky a tlumené hlasy. Na okamžik se zarazila a naslouchala. Mohli to být muži, kteří matce pomáhali s vedením domu, ale ti většinou takhle pozdě dovnitř nechodili. Přespávali v domku pro služebnictvo, který stál v zahradě. Když se objevili pár metrů od ní, poznala červenou uniformu císařských vojáků. Byli dva. Jeden mladý, docela pohledný se světlými vlasy a Tamiko měla dojem, že už ho tady párkrát zahlédla. Toho druhého, podstatně staršího, neznala. Měl zarostlou tvář, ale ani dlouhé vousy a vlasy nezakryly ošklivou jizvu, která hyzdila pravou stranu jeho obličeje a táhla se od oka až k čelisti. Nevěděla, jestli je to tou jizvou, ale muž vypadal nebezpečně a Tami na okamžik zvažovala možnost, že se otočí a vrátí se do pokoje k Shirovi. Ale pak se ovládla a zamířila proti nim s tím, že kolem projde co nejrychleji. Když však muže míjela, hlavu skloněnou, sevřela její paži čísi ruka. Ztuhla a se srdcem až v krku zvedla pohled. Ten starší voják ji držel za loket a prohlížel si její tvář. Zblízka vypadal jeho obličej ještě odpudivěji.
„Pusťte mě," ohradila se a snažila se, aby se jí netřásl hlas.
„Copak tu dělá takováhle kočička?" naklonil se k ní ještě víc, skoro jako by jí chtěl políbit. Tamiko se odtáhla, co to šlo.
„To je dcera paní Darji," ozval se mladík a Tami k němu vzhlédla s nadějí. Jenomže se nezdálo, že by ji chtěl jakkoli pomoci. Pokud něco, prohlížel si jí se stejně chtivým pohledem jako ten starší.
Vzápětí ucítila jejich pátrající ruce na svém těle, někdo z nich, nevěděla kdo, ji prsty zajel pod šaty a sevřel její nahý zadek.
„Ona nemá kalhotky," uchechtl se ten mladší z nich. „Ta to vyloženě chce."
„Nechte mě!" vykřikla zoufale a snažila se vyprostit. Jenomže teď už jí drželi oba a ona dobře věděla, že se jim neubrání.
„Pomoc!!" vykřikla, jak nejhlasitěji dokázala, než jí chlupatá ruka toho zjizveného přikryla ústa.
„Vezmu jí ven, tady jsme moc na očích," uslyšela a cítila, jak jí ten starší táhne směrem k východu.
„Možná bysme neměli..." namítl přece jen mladík a Tamiko pocítila záchvěv naděje.
„Zítra ráno budeme dávno pryč, a kdo ví, co s námi bude po bitvě. Třeba máš poslední šanci si užít," ušklíbl se ten druhý a zdálo se, že ho přesvědčil.
Oni mě znásilní, uvědomila si s hrůzou Tamiko a začala se zoufale bránit. Marně. Jestli ji dostanou až ven, už ji nic nezachrání.
„Pusťte ji."
Když zaslechla ten hlas, věděla, že je zachráněná. Úlevou se skoro rozplakala, když koutkem oka zahlédla Shiru, který kráčel směrem k nim. Měl na sobě pouze kalhoty, byl bos a bez košile, dlouhé černé vlasy mu volně padaly na nahá záda.
Oba muži se při pohledu na císařova zabijáka zarazili a dívku pustili.
„My...jenom jsme chtěli...," vykoktal ten mladší a ustoupil o pár kroků dozadu.
„Vím, co jste chtěli," řekl Shira ledovým hlasem. „Kdokoli na tu dívku vztáhne ruku, s tím si to osobně vyřídím. Teď vypadněte."
Oba muži na nic nečekali a zmizeli, jak nejrychleji dokázali. Shira se otočil na Tamiko, která se klepala a sotva se držela na nohou. Zvedl ji do náruče a řekl, jak nejvlídněji dokázal. „Už jsi v bezpečí, vezmu tě do tvého pokoje."
Přitiskla se k němu, ruce křečovitě obmotala kolem jeho krku. Obličej mu zabořila do ramene, víčka pevně stiskla k sobě, aby zadržela protivné slzy, které se jí draly do očí. Vnímala houpavý pohyb jeho kroků, cítila, jak se změnil, když stoupali po schodech nahoru, kde se nacházel její pokoj. Celé patro bylo vyhrazeno jen pro ni a její matku. Nikoho dalšího tam nepouštěli. Kromě služebných a občasných návštěv. Netušila, jestli Shira někdy nahoře byl, ale nezdálo se, že by tápal, kam má jít. Do jejího pokoje však nikdy předtím nevstoupil. Přesto bez zaváhání vyhledal ty správné dveře. Neměla sílu přemýšlet nad tím, jak je to možné.
Vstoupili dovnitř. Byla to rozlehlá místnost. Kdysi dávno ten prostor sdílela s Tairou, ale veškeré připomínky toho, že tady někdy přespával, hrál si, nebo se učil její bratr, matka už dávno odstranila. Někdy jí přepadl smutek při pohledu na ty poloprázdné poličky, kde chyběly Tairovy knihy, na desku psacího stolu, na kterém už nestály modely jeho letadel, nebo druhou nepoužívanou postel-tu matka zaplnila polštáři a zakryla přehozem, takže sloužila spíš jako sedačka. A zmizela spoustu dalších drobností - staré fotky, obrazy, oblečení ve skříni, dokonce staré rádio, které měl Taira tak rád. Nezbylo nic. Nic, co by naznačovalo, že tu kdy bydlel někdo další. Tamiko se snažila ta prázdná místa nějak zaplnit, ale nešlo to, stejně jako nešlo vymazat prázdné místo v jejím srdci.
Shira opatrně položil Tami na její ustlanou postel a přisedl si k ní.
„Jak je ti?"
„D...dobře," vypravila ze sebe. Nechtěla, aby si myslel, že je slabá a neschopná. Protože přesně tak se teď cítila.
„Ublížili ti?"
„Ne," zavrtěla hlavou. „Přišel jsi včas."
„Slyšel jsem tě křičet," poznamenal vážně. „Ale příště by se nemusel někdo objevit včas. Nechci tě poučovat, vím, že toho máš dost. Ale, Tami," naklonil se k ní a chytil ji za ruku. „Musíš být opatrnější. Krásná dívka jako ty mezi vojáky, bylo jen otázka času, než se něco takového stane. Copak ti matka nic neřekla?"
„Ovšemže řekla, ale..." Co mohla dodat? Že na její varování nedbala?
„Byla to i moje chyba. Neměl jsem tě nechat odejít samotnou. Ne v tomhle," rukou sevřel lem jejich přiléhavých šatů.
„Zůstaň tu se mnou," zaprosila. Viděla na Shirovi, jak zaváhal, a myslela, že i tentokrát odmítne.
„Dobrá, ale jen jako přátelé," souhlasil nakonec.
Tamiko se usmála. Už se cítila o dost lépe. V jeho přítomnosti vzpomínky na tu odpornou událost bledly jako ošklivý sen po probuzení.
„Proč se tak zdráháš se mě dotknout?" zeptala se, očima visela na jeho tváři. „Říkáš, že jsem krásná, ale nechceš se mnou strávit noc."
„Samozřejmě, že bych chtěl," opravil ji. „Každý muž, kterému proudí krev v žilách, by chtěl."
Tamiko místo odpovědi sevřela jeho dlaň a navedla ji na své jen slabou látkou zakryté ňadro.
„Dotýkej se mě, prosím," zašeptala, její velké zelené oči se vpíjely do těch modrošedých. „Nechci už myslet na to, co se stalo tam na chodbě, nechci si pamatovat ruce těch dvou cizích mužů na mém těle. Chci vzpomínat na tebe."
„Tami."
Stáhla ho k sobě na postel a políbila.
Nechal se...
Maya se odmlčela, a i když jsem tušil, že jí Tamiko prozradila i další podrobnosti z její společné noci se Shirou, naštěstí mě jich ušetřila. Celý ten její příběh mi rozhodně na klidu nepřidal.
Jestli jsem předtím měl ve svých pocitech k Shirovi zmatek, tak Mayino vyprávění to celé zamotalo ještě o několik stupňů víc. Na jednu stranu jsem mu byl vděčný, že Tami pomohl a ochránil ji tam, kde já selhal. Hlodaly ve mně výčitky, že jsem svoji malou sestru opustil a odešel k odboji. Nechal jsem ji uprostřed války jen s matkou a bez ochrany. To, že jsem teď věděl, že na ně Shira dohlížel, byla svým způsobem úleva. Jenomže Shira nezůstal jenom u dohlížení. Využil situace a vyspal se s Tami a i když mi to Maya podávala tak, že to vlastně celé byla iniciativa mojí sestry, musel jsem se ptát, kde je ve skutečnosti pravda. Mohlo na tom něco být, ale rozhodně jsem odmítal uvěřit, že by Shira byl jenom nevinná oběť, jak se mě o tom snažila Maya přesvědčit.
„Když se ráno vzbudila, byl už pryč,“ pokračovala ve vyprávění.„Odejel beze slova rozloučení zpátky do Kashimy bránit císařské sídlo. Týdny o něm neměla žádné zprávy. Nevěděla, jestli žije nebo ne. Teprve více jak po měsíci se k ní dostala zvěst, že ho zajal a vězní odboj. Znovu se s ním viděla, až když ho k vám do domu přinesli na nosítkách téměř mrtvého. Dlouho mi popisovala, jak se o Shiru starala, že skoro neopustila pokoj a seděla u jeho postele ve dne v noci. Když se uzdravil a odešel, nesla to těžce."
„Tak proto přijela," došlo mi konečně. „Chtěla najít Shiru."
*
Maya odešla a já uvažoval nad tím, co mi řekla. Několikrát mi připomněla, že jsem Tami slíbil tu schůzku s Shirou. Moje sestra napjatě čekala na zprávu, že jsem jí to setkání domluvil a podle Mayi to byla jediná věc, která jí držela nad vodou.
Vůbec jsem nevěděl, jak to udělat a litoval, že jsem ji něco takového vůbec slíbil. Nedokázal jsem se přimět, abych Shirovi zavolal. Byl jsem stále pevně rozhodnutý to s ním ukončit. Jenom jsem vážně pochyboval, že to dokážu tváří v tvář. Naše divoké loučení, které mi stále přicházelo na mysl, toho bylo jasným důkazem. A obával jsem se, že i když jen uslyším jeho hlas, moje odhodlání se rozpadne jako domeček z karet.
Nakonec někdy pozdě v noci jsem se rozhodl a zvolil tu nejzbabělejší variantu.
Shiro, nemůžu se s tebou dál vídat, ťukal jsem do zprávy. Udělej pro mě poslední laskavost. Promluv si s Tamiko. Je u Mayi. Vypsal jsem tam ještě přesnou adresu a stiskl odeslat. Trvalo jen několik minut a mobil se rozezvonil. Srdce mi začalo bít rychleji, když jsem se díval na displej, kde blikalo Shirovo číslo. Nechal jsem telefon zvonit a odhodil ho daleko od sebe. Strčil jsem hlavu pod polštář a čekal, dokud mě nepohltil bezesný spánek.