V poutech (2) XIX.
Věděl jsem, že nejrychlejší cesta je po severozápadním obchvatu, kde byla téměř neporušená silnice a dalo se tam projet bez zbytečných objížděk a zdržení. Jenomže, jak se už přesvědčil i Shira, nacházelo se tam také nejvíce hlídek a kontrol. Nebyl problém v tom, že by generála Imaru nepustili, ale otázka zněla, zda si přeji, aby někdo věděl, kde se právě nacházím a kam směřuji. Protože v okamžiku, kdy projedu kteroukoli kontrolou a aktivuji svoji identifikační kartu, bude moje pozice zaznamenána v centrálním systému. Mohl jsem se pokusit to někudy objet, ale strašně mě to zdrží a také jsem netušil, v jakém stavu ty vedlejší silnice jsou. Bylo možné, že se tam ani nedá projet. Zatraceně. I v tomhle by mi mohl Shira poradit, ale ani na podruhé jsem se mu nedovolal. Napsal jsem mu tedy alespoň stručnou zprávu, aby byl v obraze, co se děje.
Chvíli jsem zvažoval svoje možnosti a nakonec nasměroval Mayin sedan na první odbočku na dálnici. Už se úplně setmělo a cestu mi osvětlovaly jen reflektory auta. Musel jsem jet opatrně, cesta byla plná výmolů a děr. Jakmile jsem však najel na obchvat, silnice se markantně zlepšila a já mohl o něco zrychlit. Provoz byl minimální. Takhle pozdě večer už nikdo Kashimu neopouštěl. Asi po hodině jízdy se mi rozezvonil telefon. Doufal jsem, že se ozval Shira, ale volala Maya.
„Ano?“ přijal jsem hovor. „Děje se něco?“
„Mluvila jsem s Erinou,“ slyšel jsem její napjatý hlas. „Marat požádal o dovolení k prohlídce domu tvé matky.“ Ztuhl jsem v očekávání toho nejhoršího. „Nedostal ho, ale zítra hned ráno v devět si vynutil mimořádné zasedání Rady.“ Oddechl jsem si. I na tom jednání mi určitě pořádně zavaří, ale bezprostřední nebezpečí bylo alespoň pro dnešní noc zažehnáno.
„Dobrá, díky za zprávu. Ráno tam jdi, ať víme, s čím se Marat vytasí. Když se stihnu do té doby vrátit, přijdu za tebou."
Zavěsil jsem a znovu se plně věnoval řízení. Po chvíli se přede mnou vynořila červená blikající světla a výstražná tabule, která mě informovala o silniční kontrole za 2500 metrů. V tom se znovu rozezněl můj mobil. Tentokrát to byl opravdu Shira.
„Tairo?" ozvalo se z telefonu. „Kde jsi?"
„Na obchvatu, jedu..."
„Už jsi projel kontrolou?"
„Ještě ne, jsem 2 km od ní."
„Sjeď hned z dálnice! Dřív než tě uvidí," poručil mi nesmlouvavě. „Když nebudeš moct odbočit, nech tam auto a radši jdi pěšky."
„Proč?" vypravil jsem ze sebe, přestože jsem už stejně začal dělat přesně to, co mi Shira přikázal.
„Pak ti to vysvětlím, jedu za tebou. Až zmizíš z dálnice, pošli mi souřadnice, kde tě najdu. Vyzvedu tě."
S tím zavěsil a já pomalu vyrazil kupředu a doufal, že najdu nějaký sjezd z dálnice. Bohužel to vypadalo, že až na stanici kontroly žádný není. Výstražná cedule tentokrát s nápisem 1500 metrů se rozsvítila přede mnou. Mohl jsem poslechnout Shiru, zastavit a nechat tam Mayino auto na pospas osudu, ale...nebyl skoro žádný provoz a svodidla oddělující protisměrné pruhy na mnoha místech chyběla. Dlouho jsem se nerozmýšlel a provedl prudký obrat do protisměru. Kola trochu nadskočila, když jsem přejel přes hrbol veprostřed silnice, kde dřív stávaly zábrany. Jakmile jsem se ocitl na druhé straně dálnice, přidal jsem plyn a nabral směr zpět do Kashimy. Po několika kilometrech se mi podařilo sjet. Pokračoval jsem ještě pár minut a pak zastavil. Neměl jsem tušení, kde se nacházím. Sáhl jsem po mobilu a otevřel navigaci. Signál tu nebyl nic moc, ale podařilo se mi najít svoji pozici. Pak jsem souřadnice odeslat Shirovi na telefon.
Nečekal jsem dlouho. Možná patnáct, dvacet minut, když mě oslnily světla blížícího se vozidla. Vzhledem k tomu, že se za celou dobu kolem neukázala živá duše, tušil jsem, že to bude Shira. Nemýlil jsem se. Bílé, oprýskané auto zabrzdil na štěrkové cestě kousek ode mne a jeho řidič vystoupil. Otevřel jsem dveře a vyšel mu vstříc. „Shiro, co se děje?"
Umlčel mě polibkem. Když jsem ho objal kolem krku, cítil jsem jak je napjatý.
„Copak vůbec nepřemýšlíš, než něco uděláš?" pokáral mě jako malého kluka.
„Co se děje?" nic jsem nechápal.
„Nastup, nebudeme to řešit venku na ulici," pobídl mě a já ještě přelétl auto, kterým přijel on. Nebyl to žádný zázrak. Od pojmenování starý vrak ho dělilo jen pár let a hodně fantazie.
„Kde jsi to sebral?"
„Kde myslíš?" ušklíbl se, zatímco ze zadního sedadla vytáhl černou tašku a pouzdro se svoji katanou. „V půjčovně." Zavrtěl hlavou a podíval se na mě jako bych byl naivní hlupák. Jasně, ukradl ho, pochopil jsem a už se v tom raději nepitval. Chtěl jsem nasednout za volant Mayina sedana, ale Shira mě s úsměvem vystrčil.
„Řídím já."
„Proč?" nemínil jsem mu ustoupit tak lehce.
„Protože na rozdíl od tebe to tu znám a vím kam jet," argumentoval logicky. „A minule, když si řídil ty, jsi nás skoro naboural," řekl a nastoupil dovnitř.
Nasupeně jsem oběhl auto a vlezl si na sedadlo spolujezdce. Přemýšlel jsem, kdy jsem vezl Shiru a skoro nás naboural. A pak si vzpomněl. Ten náš povedený útěk z vězení.
„Ale to bylo jen proto, že jsi mě rozptyloval," poznamenal jsem a celkem živě si vybavil, kde se nacházela jeho ruka, když jsem málem sjel ze silnice.
Shira se jen pousmál, pak nastartoval a prudce vyrazil, až štěrk odletěl od pneumatik.
„Kam jedeme?"
„Když už si se dostal takhle daleko, tak asi za tvojí matkou. Přestože nejrozumnější by bylo, kdyby ses vrátil. Ale na to už není čas."
„Proč?" nechápal jsem.
„Protože Maratovi lidé sledují váš dům a čekají, co se bude dít. Všechno hezky pozorují a nahrávají. A jestli se tam ukážeš ještě i ty, bude mít milý Mika teprve důvod oslavovat."
„Ten hajzl," vydechl jsem vytočený k nepříčetnosti. „Ten zatracenej parchant! To přece nesmí. Nemá povolení."
„Samozřejmě že nemá povolení," ujistil mě Shira. „Protože to by tam už dávno vtrhl a obrátil váš dům naruby. A nic by ho nezastavilo."
„To přece není možné, nemůže..."
„Co jsi čekal, že udělá? Způsobně počká, než se ta vaše slavná Rada sejde a dá mu požehnání? A mezitím si bude pročítat ústavu a doufat, že to tam do té doby nevyklidíte?"
Shira na mě krátce pohlédl, ale pak se zadíval zpět před sebe na potemnělou silnici. Neměl jsem tušení, kudy jedeme, cesta tu byla mizerná a domy kolem rozpadlé a neobývané.
Unaveně jsem si protřel oči a povzdechl si. To jsem opravdu tak hloupý, že mě to nenapadlo?
„Jak víš, že tam jsou jeho lidé?" zeptal jsem se. „Mluvil jsi s mou matkou?"
„Volal jsem ji hned, jak si mi napsal. Poslala pár svých mužů, aby to tam zkontrolovali. Narazili na dva chlapíky, co se snažili dostat přes zeď."
„Cože?!" vypravil jsem ze sebe a chlad mi sevřel vnitřnosti. „Oni se chtěli dostat dovnitř?"
Protože pozorování je jedna věc, ale neoprávněné vniknutí druhá. Tohle Maratovi neprojde.
„Jsem si jistý, že znovu už to nezkusí," ujistil mě Shira. „Tvoje matka postavila stráže, ale i kdyby ne. Nebudou znovu riskovat, prostě jen počkají."
„A až jim Marat u Rady vyprosí to povolení, vtrhnou tam legálně," doplnil jsem s žaludkem na vodě.
„Tvoje matka říkala..."
„No, jsem rád, že alespoň jednomu z nás netřískla s telefonem," podotkl jsem suše.
Shira se na mě po očku podíval. „Snažil ses jí volat?" zeptal se opatrně.
Jen jsem přikývl a odvrátil pohled ven na ubíhající krajinu. Nechtěl jsem se o tom bavit. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, že moje matka by raději měla za syna Shiru než mě.
„A Tami? Zjistil jsi něco o ní?" zeptal jsem se po chvíli.
Shira zavrtěl hlavou.
Chvíli jsem mlčel a znovu se zadíval do temnoty za oknem auta. Začínal jsem pocit, že to tady poznávám. Už jsme byli skoro na periferii města a k našemu domů to mohlo být sotva půl hodina cesty. Ale co podnikneme, až tam dorazíme, jsem netušil. Kdyby se alespoň objevila Tamiko. Děsil jsem se představy, že leží někde zraněná v příkopu nebo...hůř.
„Co máš v plánu?" zeptal jsem se.
„Musím tvoji matce pomoci, nějak nepozorovaně odvést z domu všechny zbraně."
„Takže je to pravda," v puse jsem měl najednou sucho.
„Bylo by nejlepší, kdybys zůstal stranou. Co tě to napadlo vydat se najednou za ní?"
„Chtěl jsem matku varovat," řekl jsem podrážděně. „A když mi třískla s telefonem, tak jakou jinou možnost jsem měl?"
„Chápu, že ji chceš chránit, ale Marat čeká přesně na tohle. Obvinit tvoji matku a sestru je mu k ničemu, potřebuje do toho zatáhnout tebe. A ty mu v tom ještě ochotně pomáháš."
„Dám si pozor, aby mě tam nikdo neviděl."
Začal zvonit telefon. V první chvíli jsem myslel, že ten můj, ale pak jsem uviděl, jak Shira sahá do kapsy bundy. Mrkl na displej.
„To je Sora," řekl jen a přijal hovor.
Sora? Podivil jsem se v duchu. Není to ten nápadník Tamiko? Proč volá zrovna Shirovi?
Ten chvíli mlčky poslouchal hlas na druhé straně linky, jednou rukou svírajíce svůj telefon u ucha a druhou volant.
„Chápu, budeme tam za chvíli," řekl a zavěsil.
„O co šlo?" zeptal jsem se.
„Mám kontakt na někoho, kdo nám pomůže," vysvětlil. „Jeden mladík, asistuje u starého doktora."
„Jo, Tami se o něm zmínila,“ prohodil jsem a rozhodl se do toho dál nešťourat. Můj milostný život byl už takhle jeden velký zmatek, než abych si přidělával vrásky ještě i problémy ostatních.
Uvědomil jsem si, že jsme začali zpomalovat. Zastavili jsme u silnice kousek od rozbořené továrny na okna. „Proč jsme zastavili?"
Shira se mlčky zahleděl někam přes moje rameno. Chtěl jsem tu otázku zopakovat, když v tom někdo zaťukal na okénko a já leknutím skoro vyskočil z kůže. Otočil jsem se a vyhlédl ven, kde se vedle auta zhmotnila temná postava.
„To je Sora."
*
Vystoupili jsme z Mayina auta a já poprvé pohlédl do tváře mladému skoro doktorovi. Byl to drobný kluk kolem dvaceti, s hnědými, rozcuchanými vlasy a velkýma, neuvěřitelně modrýma očima, které měly trochu nesmělý výraz. Měl světlé, plátěné kalhoty a modrou mikinu, doktora, ani aspirujícího, nepřipomínal ani v nejmenším. Jeho pohled spočinul krátce na Shirovi a o poznání déle na mě.
„Vy jste...," začal opatrně. „...generál Imara." Podíval se znovu na Shiru jako by u něj hledal pomoc.
„To je v pořádku, Soro. Taira je přítel."
„Ale je to generál odboje," poznamenal zbytečně.
„Jo, to jsem," ušklíbl jsem se. „A taky syn Darji Morvai."
Sora ztuhl, překvapení jasně vepsané v jeho tváři. „Takže to vy jste ten tajemný bratr Tamiko?“
„Řekla ti o mě?"
„Jen to, že má bratra, kterého matka vyhnala a nesmí o něm mluvit," vysvětlil, stále na mě hleděl jako by nemohl uvěřit, že stojím před ním. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že její bratr je ten Taira Imara, největší hrdina odboje."
„Díky, Soro, ale myslím, že to je trochu přehnané," usmál jsem se na něj. Přesto mi jeho obdiv docela polichotil.
„Jak to vypadá?" vložil se do toho Shira.
„Dům sleduje asi pět, šest mužů, možná víc. Nic nedělají, jen pozorují, co se děje kolem a kdo vejde nebo odejde z domu."
„Mluvil jsi s ostatními?"
„Ano, musíme..."
„Shiro?" ozval se z temnoty po mé pravé straně povědomý hlas a během několika vteřin se objevila i osoba, které patřil.
Jori sebejistě nakráčel mezi nás, oči upřené jen na černovlasém zabijákovi. Měl na sobě tmavé oblečení a kratší kožený kabát, který toho už asi dost zažil. U pasu jsem si všiml pouzdra s nějakou ostrou zbraní, patrně kratším mečem. Katana to sice nebyla, ale i tak jsem neomylně poznal, čí styl se snaží napodobit. No, pokud jeho životním cílem bylo jít v Shirových šlépějích, tak vzhledem k tomu, že je zapletený do tří vražd, tak nezačal hoch špatně.
„Jori, co tu děláš?" obořil se na něj Shira příkře. „Řekl jsem, ať se držíš stranou."
„Nebaví mě pořád se schovávat," oponoval opatrně, bylo hned jasné, že ze Shiry má respekt. „Myslel jsem, že by se vám hodila pomoc."
„Nemám čas tě hlídat. Jestli chceš jít s námi, pojď. Ale je to na tvoji zodpovědnost."
„Nebudu na obtíž, slibuju," přikyvoval horlivě.
„Co ostatní?" obrátil se Shira znovu na Soru.
„Sehnal jsem asi deset mužů, kteří jsou ochotní nám pomoct. Čekají na nás kousek odsud."
Jori stojící vedle Shiry si mě soustředěně prohlížel. Jeho upřený pohled mě docela vytáčel. Nedíval se na mě vyloženě nepřátelsky, ale radost, že mě vidí, rozhodně neměl. To ani já.
„Veď nás," zaslechl jsem Shiru, jak vyzval mladého medika, zatímco z auta vyndaval svoje věci. Vyrazili jsme po temné uličce, kde nesvítilo jediné světlo a ani nikdo z nás se neodvážil prozradit tím, že by rozsvítil třeba jen telefon.
„Co chceš dělat?" zeptal jsem se Shiry šeptem, zatímco jsme spěchali nočním městem. Vlastně už se to ani město nazvat nedalo. Nacházelo se tu jen pár domků, většina z nich vypálená do základů, chodníky prorostla tráva, spíš než lidi jsme potkávali toulavé kočky.
„Sora sehnal pár bývalých císařových vojáků, mnoho z nich tvoji matce dluží, rádi pomohou."
„Pomohou s čím?"
„Musíme ty Maratovi lidi v tichosti odklidit na tak dlouho, abychom z domu beze svědků dostali všechno, co tam nemůže být.“
„Ale když na ně zaútočíme, podezření padne na moji rodinu," namítl jsem. Celý ten plán se mi ani trochu nelíbil a ještě méně se mi líbilo, že Shira to se mnou ani dopředu neprobral. Prostě předpokládal, že s tím budu beze slova souhlasit?
„Zaútočí na ně odpadlíci z císařské armády," pokračoval Shira. „I kdyby měl Marat podezření, bez důkazů nemůže nic. Věř mi, Tairo, tohle je nejlepší řešení."
„Ale stejně...."
„Shiro, proč jsi ho tahal s sebou?" ozval se zničehonic otravný Joriho hlas. Ten kluk klidně poslouchal náš rozhovor a ještě měl dost drzosti mě přerušit.
„Ty nevíš, že máš mlčet, když se baví dospělí?" usadil jsem ho.
„Jen mě zajímalo, proč se Shira zahazuje s někým z odboje," ušklíbl se Jori a já si všiml, jak se Shira pousmál. Možná jemu ten nevychovaný spratek nevadil, ale já ho začínal mít plné zuby.
„Hele ty nevycválanej zmetku, nenuť mě litovat, že jsem tě tehdy nepředhodil Radě," vpálil jsem mu do tváře. A kvůli tomuhle já riskuji vojenský soud.
„Taira je můj přítel," ozval se konečně Shira klidným hlasem. „A tebe zachránil, chovej se podle toho."
„Stejně je tady jen proto, že spolu šoustáte," prohodil polohlasně Jori a já už se napřahoval, že mu jednu fláknu. Ale Shira byl rychlejší. Jeho ruka vystřelila a chytla mladého drzouna pod krkem. Přitáhl si ho k sobě a pomalu vyslovil smrtelně ledovým tónem. „Řekl jsem, že se k Tairovi budeš chovat slušně."
Jori na něj hleděl s posvátnou bázní a rychle přikývl. Na to ho Shira pustil. Viděl jsem, jak si rukou tře otlačený krk, a nemohl se ubránit pocitu zadostiučinění. Jori po mě mrskl nasupeným pohledem, ale už mlčel.