V poutech (2) XXI.
Stál jsem vedle poručíka a sledoval okolí. Vojáci už byli na místech, vše bylo připraveno k útoku. Čekali jsme na jediné, až nám Shira pošle zprávu a my budeme moci zaútočit. Jenomže se nic nedělo a nervozita se začala vkrádat do mé mysli. Upínal jsem pohled na střechu opuštěného domu, jestli zahlédnu nějaký pohyb. Ale neviděl jsem nic. Znovu jsem zkontroloval čas. Uběhlo dvacet minut od té doby, co Shira odešel. Nebylo to ještě tolik, ale já začínal mít divné tušení, že je něco špatně. Zahlédl jsem slabý záblesk světla, po kterém následovaly dva výstřely. To jsem si už byl jistý, že je něco špatně.
„Jdu tam," rozhodl jsem ve vteřině a chtěl hned vyrazit za Shirou. Pak jsem na okamžik zaváhal, vzal si ještě jednu zbraň, další náboje a po chvíli přemýšlení i jednu výbušninu.
„Co chcete dělat?" podíval se na mě poručík. Spíš jen s vlažným zájmem než s překvapením.
„To ještě nevím," přiznal jsem a dodal. „Neútočte, počkejte na můj signál."
„A jaký signál to bude?"
Neměl jsem čas nad tím přemýšlet. „To poznáte," řekl jsem ve spěchu.
„Jak si přejete, generále."
Vyrazil jsem temnou alejí až k rozbořené zdi, kde jsme se se Shirou ukrývali při našem průzkumu. Musel jsem nějak nepozorovaně obejít Maratovi muže, kteří hlídkovali před domem. Byl jsem netrpělivý, srdce jsem cítil až v krku a neuchopitelný strach mi svíral vnitřnosti. Jestli se Shirovi něco stalo...
Dál jsem se nezdržoval a plížil se stíny co nejrychleji ke starému domu. Dostal jsem se až k rozbořenému plotu a pak k hlavním dveřím. S neskutečně hlasitým skřípotem jsem je otevřel. Měl jsem pocit, že dělám strašný hluk. Vešel jsem do potemnělé a zaprášené haly plné pavučin. Musel jsem se dostat nahoru, takže v okamžiku, kdy jsem spatřil široké schody, jsem zamířil tam. S pistolí v ruce jsem opatrně stoupal jeden schod za druhým a čekal, kdy se objeví někdo, kdo mi bude chtít ustřelit hlavu. Ale zatím byl všude klid. Až podezřelý. Jestli tohle není past, tak už nevím.
Vyšel jsem do prvního patra a zastavil se na odpočívadle. Spatřil jsem několik dveří, většina z nich vylomených, ale já se potřeboval dostat ještě o něco výš.
Konečně jsem si všiml, že napravo na konci chodby je ve stropě otevřený průlez na půdu a u něj úzké skládací schody. Zaslechl jsem odtamtud tlumené hlasy a kroky. Přitiskl jsem se do stínu k zaprášené stěně plné pavučin, zbraň svíral pevně v ruce. Ale nikdo se neblížil, nikdo nehlídal. Díval jsem se na ten výlez na půdu a přemýšlel, že víc podezřelé by bylo už jen to, kdyby tam nainstalovali neonovou svítící šipku. Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel, co udělám. Do tak očividné pasti se mi zrovna vlést nechtělo. Rozhlédl jsem se, jestli objevím ještě jiný přístup na střechu. Na druhé straně chodby se nacházely prosklené dveře na balkón. Výplně už byly dávno rozbité a na koberci vedle se povalovaly pouze střepy. Potichu jsem se připlížil až tam a nahlédl ven. Mohl bych prolézt na balkón, přeskočit přes zábradlí na střechu a pak... Znovu jsem se zamyslel. Ten někdo nahoře byl dostatečně chytrý, že dostal Shiru. Ten někdo čeká, že přijdu. Jistě hlídá všechny možné i nemožné přístupy nahoru, takže skákání po střeše si klidně můžu odpustit. Jestli mám něco udělat, musí to být něco trochu víc neočekávaného.
Vytáhl jsem výbušninu a chvíli si ji prohlížel, v hlavě mi běžely různé nápady. Nakonec jsem ji opatrně umístil těsně k rozbitým dveřím na balkón a nastavil časovač na patnáct minut. Nebyla to silná výbušnina a na tomhle místě poblíž okna by neměla způsobit velkou škodu. Myslím tím, že nezpůsobí zničení domu a výbuch nebude tak silný, pouze mi zajíst odvedení pozorností a snad i příležitost k... něčemu. Ovšem k čemu jsem netušil. Jedna moje část mi sice říkala, že je to naprostá pitomost, ale nic lepšího jsem neměl.
Nastavil jsem mobil tak, aby mi za 14 minut píplo upozornění a zapnul na výbušnině odpočítávání. Snad patnáct minut nebude málo. Nebo příliš. S tím jsem se vrátil ke schodům na půdu a bez větších snah o to být potichu jsem začal stoupat nahoru. Stejně to nemělo smysl. Oni mě čekali, o tom jsem byl přesvědčený. Jediné, v co jsem doufal, bylo to, že po mě nezačnou střílet hned, jak tam vlezu.
Když jsem vystrčil hlavu přes okraj a nahlédl na půdu, objevila se přede mnou následující scéna.
Shira, který jako první přitáhl můj pohled, klečel uprostřed místnosti, ruce spoutané za zády želízky a přivázané k trámu za ním tak vysoko, že snad musel mít vykloubená obě ramena. Pravé předloktí docela silně krvácelo, čůrky rudé kapaliny stékaly po jeho paži a odkapávaly na podlahu. Hlavu měl sklopenou dolů, prameny černých vlasů mu padaly do obličeje. Přestože se očividně nemohl ani pohnout, stejně vedle něj stál muž s pistolí u jeho hlavy. Při pohledu na Shiru mi tuhla krev v žilách. Nikdy jsem ho takhle neviděl - poraženého, bezmocného. Nebyl to hezký pohled.
Naproti Shirovi zády ke mně seděl na židli druhý muž. Zdálo se, že to on tady poroučí. Byl spíš menší, oblečený v šedých kalhotách a saku, hlavu měl úplně holou. V dlaních převracel Shirovu katanu a detailně si ji prohlížel. Třetí vyhlížel ven ze střešního okna a s namířenou puškou pozoroval pohyb venku na ulici. A čtvrtý se objevil vedle mě a s cvaknutím pojistky na zbrani mi přiložil hlaveň ke spánku.
„Zdravím, generále Imaro, očekávali jsme vás,“ promluvil holohlavý muž sedící zády ke mně, aniž by se otočil.
Jakmile Shira zaslechl padnout moje jméno, prudce zvedl hlavu. Naše pohledy se střetly. Zahlédl jsem strach vepsaný v Shirově tváři tak čistě a jasně, až mě to samotného vyděsilo.
Sebral jsem veškeré odhodlání a bez ohledu na pistoli mířící na moji hlavu jsem sebevědomě nakráčel přímo k muži sedícímu před Shirou.
„Nevím, na co si to tady hrajete, ale okamžitě ho propustíte," přikázal jsem a byl hrdý, že se můj hlas ani nezachvěl. „Je tady se mnou, a jestli si to nechcete vy nebo vás šéf Marat rozházet u Rady, hned ho rozvažte."
Všiml jsem si, jak se na mě Shira nechápavě dívá. Nedivil jsem se. Ani já neměl tušení, o co se to vlastně pokouším. Ale něco jsem prostě zkusit musel. A blufování bylo to jediné, co mě napadlo. Třeba tím aspoň získám čas.
Chlapík se konečně otočil a pohlédl na mě. Vypadal starší, než jsem čekal, mohlo mu být tak pětapadesát, jeho oči - malé a skoro černé - měly nepříjemný výraz, ze kterého mrazilo v zádech.
„Generále," oslovil mě líně a beze spěchu. Můj výstup na něj neudělal dojem ani v nejmenším. „Dovolte, abych se vám představil. Jsem Roberto Montaro."
Jasně, už jsem byl doma. Ten Maratův zvěd.
„Váš přítel tady se nás pokusil zabít," pokračoval klidně, „a proto jsme ho museli neutralizovat."
„Kdyby vás chtěl opravdu zabít, našel bych tady už jenom bezhlavá těla," pronesl jsem ledově. „Poslal jsem ho sem pouze na průzkum a..."
„Ale no tak," ušklíbl se holohlavý muž a přistoupil ke mně. „Myslíte si, že jsem idiot? Já vím, o co tady jde." S tím mi sebral z neodporujících prstů zbraň, a když mě pak prošacoval, objevil i tu druhou, co jsem měl v kapse bundy. Chtěl jsem protestovat, ale pistole namířená na moji hlavu změnila můj názor.
„Já vám řeknu, o co tady jde," vpálil jsem mu to tváře. „Bez dovolení jste vnikli na pozemek moji matky. Bez toho aniž byste informovali Radu, se zde ukrýváte a sledujete můj dům. A teď mi ještě vyhrožujete. Nejsem si jistý, že vás za to Marat pochválí."
„Je vidět, že velitele Marata moc neznáte," uzemnil mě Montaro. „Řekl bych, že bude štěstím bez sebe, až zjistí, koho se nám podařilo zadržet. Nechvalně známý Shira, který nejenže není mrtvý, ale ještě se nachází ve společnosti slavného generála Imary, který sám připustil, že pracují spolu."
Zůstal jsem na něj hledět téměř s otevřenou pusou. Možná jsem měl přece jen zkusit jiný přístup.
„Takže co teď, zabijete nás?"
„Jistěže ne, generále," zděsil se na oko Montaro. „To bychom nikdy neudělali. Prostě jen zůstanete zde našimi hosty, dokud nezískáme povolení prohledat váš dům. A pak vás předáme do rukou Rady. Ta ať rozhodně, zda jste zrádce nebo ne. Přesně jak jste chtěl."
A Marat se už postará o to, abych šel ke dnu. Možná nedostane na popraviště mě, ale Shiru určitě. Ztěžka jsem polkl. Vyjednávání mě nikam nedostalo, takže bylo na čase přejít na plán "B". Přemýšlel jsem, kolik už uběhlo času a co udělám, až nálož vybuchne.
„A upozorňuji vás, že jestli ta vaše skupinka vojáčků tak venku zaútočí, sundáme je odsud jednoho po druhém."
Probodl jsem ho nenávistným pohledem. Takže on věděl, co chystáme i o ostatních, kteří čekají venku.
„Prosím, udělejte si pohodlí," vyzval mě, v rukou se mu objevila pouta.
Mobil v zadní kapse mých kalhot v tu chvíli zapípal. Při tom zvuku se mi rozbušilo srdce jako o závod, dlaně jsem měl ve vteřině zpocené. Rychle jsem přemýšlel, co udělám. Patrně se nejprve pokusím sundat toho muže, co na mě míří. Pak se uvidí. Upřel jsem oči na Shiru, a snažil se mu tím pohledem předat zprávu, že se něco chystá.
„Vnímáte, generále?"
Trhl jsem sebou, když jsem zaslechl Montarův protivný hlas.
„Ano?" pohlédl jsem na něj roztržitě, musely zbývat už jen sekundy.
„Řekl jsem, abyste mi odevzdat ten mob..."
Následovala ohlušující rána a pak silná tlaková vlna, která nás oba odhodila na zem. Protože jsem to čekal, spadl jsem celkem dobře, ani jsem se nezranil. Což se nedalo říct o Montarovi, který se udeřil do hlavy a zůstal ležet nehnutě na zemi. Dům se začal hroutit. Nebo to alespoň v prvních chvílích tak vypadalo. Trámy, kusy zdiva, tašky ze střechy to všechno létalo kolem mě, všudypřítomný prach jsem měl v očích. Na nějaký útok jsem už ani nepomyslel. A patrně nikdo z těch, co se v domě nacházeli, a byli ještě při vědomí. Prostě jsme si jen chtěli zachránit život. Zoufale jsem se snažil najít v tom zmatku Shiru a prodíral jsem se k místu, kde byl připoutaný. Ruka mi zavadila o dlouhou, úzkou věc z hladkého materiálu. Pouzdro s katanou. Pevně jsem ji sevřel a rozhlédl se kolem. Všude byl prach a...kouř. V tu chvíli jsem si uvědomil, že cítím žár vycházející z pravé strany domu. Budova byla v plamenech. Hrdlo se mi sevřelo, musím najít Shiru. Jsem takový idiot, vážně jsem si nemyslel, že ten výbuch způsobí takovou spoušť.
Konečně jsem ho zahlédl. Nějak se mu podařilo vyprostit pravou ruku z želízek, ale levá stále zůstala zaháknutá a připoutaná k trámu, který už začínal doutnat. Sebral jsem všechny síly a přes haldu trosek na podlaze se brodil k němu.
Kousek ode mne něco vybuchlo a ohnivá vlna mě smetla. S ošlehnutou tváří a kouřícími vlasy jsem se skutálel ze schodů průlezem dolů. Následovalo několik dalších menších výbuchů a mě to došlo. Museli na té půdě skladovat nějaké hořlaviny.
Ležel jsem na zádech, kolem mě šlehaly plameny a vzduch byl plný dusivého kouře. Ztěžka jsem se zvedal a snažil se vylézt zpátky nahoru. Musím za Shirou. V ruce jsem stále pevně svíral jeho katanu. Chtěl jsem na něj zavolat, ale pouze jsem se rozkašlal, ústa a nos plný kouře. Schody nahoru začaly hořet a já byl zoufalý. Už nezbývalo moc času. Ještě chvíli a celé se to tu zhroutí. Ale odejít bez Shiry? Nikdy. Znovu jsem se začal drápat nahoru, ruce spálené, kouř v očích. Konečně jsem vylezl zpátky na půdu a rozhlédl se. Podlaha skoro celá hořela, střecha se místy zřítila. Shira stále uvězněný s jednou rukou v železech si kryl obličej před plameny.
„Shiro!!" zavolal jsem přes hukot ohně a rozkašlal se.
Černovlasý muž mě přece jen zaslechl a podíval se mým směrem. S veškerým odhodláním jsem se vrhl do žhavého pekla a doufal, že podlaha ještě chvíli vydrží. Tvář mě pálila, přivíral jsem oči a snažil se moc nedýchat.
Dostal jsem se až Shirovi. Viděl jsem, že má zápěstí, které mu zůstalo viset v poutech, do krve rozedrané a palec vykloubený, jak se snažil dostat ruku ven.
„Tai...ro," zachraptěl a rozkašlal se.
Neváhal jsem, odhalil ostří katany a vší silou s ní sekl do řetězu nad Shirových zápěstím. K mému překvapení povolil hned po prvním úderu.
Shira byl konečně volný. Svezl se dolů a já ho zachytil.
„Můžeš jít?" vypravil jsem ze sebe.
Jen přikývl a zvedl se na nohy. Byl nejvyšší čas odsud zmizet. Společnými silami, vzájemně se podpírajíc, jsme se prodírali ven. Později jsem si vůbec nedokázal vybavit, kudy a jak jsme se dostali z domu. Jediné, co mi uvízlo v paměti, byl neskutečný, oslepující žár, hukot ohně, praskání hořícího dřeva a dusivý dým všude kolem nás.
Vyběhli jsme na zahradu do bezpečné vzdálenosti od hořícího inferna a namáhavě lapali po dechu. Shira ze sebe setřásl koženou bundu, která na několika místech doutnala. Následoval jsem jeho příkladu, protože i mě začínaly pálit ramena a záda. Shira zůstal pouze v černém tričku a já si teprve na obnažené paži všiml, že má prostřelené pravé předloktí.
Viděl jsem, že se trochu chvěje, a uvědomil si, že i mně se třesou ruce. Srdce mi stále bušilo extrémně rychle, moje tělo plné adrenalinu.
„Shir..."
Dál jsem se nedostal. Shira mi sevřel ramena a divoce na mě pohlédl. Jeho tvář ošlehaná žárem a kouřem, vlasy na několika místech seškvařené.
„Tairo, ty jsi magor," vyhrkl a pak mě tvrdě políbil. I rty měl horké. Objal jsem ho kolem krku a přitáhl k sobě. Oba jsme právě o vlas unikli zpopelnění a já se necítil nikdy víc naživu.
„Promiň, nemyslel jsem, že..."
„To je mi jasné, že jsi nemyslel," poznamenal, ale pak se rozesmál. „Ty budeš jednou moje smrt."
S tím znovu spojil naše rty, přestože už jsem koutkem oka zaregistroval poručíka, který se zjevil Shirovi za zády. Jestli ho naše veřejné projevy náklonnosti nějak pobuřovaly, nedal to na sobě znát ani v nejmenším.
„Jak to vypadá u vás?" obrátil se na něj Shira, hned jak mě propustil ze svého objetí.
„Do jednoho jsme je dostali," informoval nás a já si všiml, že se k hořícímu domu sbíhají další jeho vojáci, dokonce i Jori se Sorou a pár lidí, které jsem neznal.
„Generále," oslovil mě a zašklebil se. „Musím uznat, že ten váš signál se opravdu přehlédnout nedal."