V poutech (XI).
Vtrhl jsem do Shirovy cely a zabouchl za sebou dveře tak prudce, že málem vylítly z pantů.
Vězeň seděl na posteli, v ruce měl knihu a četl si. Usmál se, když mě uviděl a vyrazil mi vstříc.
Několika rychlými kroky jsem se dostal až k němu a moje pěst ho zasáhla přímo do obličeje.
Rozhodně to nečekal.
„Ty hajzle!" rozkřikl jsem na něj nepříčetný vzteky.
Shira zakolísal, ale neupadl. Hřbetem ruky si setřel krev z rozbitého rtu a nechápavě na mě pohlédl.
„Co se st...?"
Dál se nedostal, protože ho zasáhla moje druhá rána. Tentokrát do břicha.
Shira se v mžiku vzpamatoval, ustoupil a elegantně se vyhnul mojí třetí ráně.
„Tairo? Co se děje?" chtěl vědět, ale ani pohled do jeho dokonalé tváře, která se zdála mladší než kdy jindy, mě tentokrát neobměkčil.
Vypadal nevinně, zmateně a trochu ukřivděně, možná za normálních okolností bych záváhal, ale teď a tady mě poháněla pouze čistá nenávist.
Znovu jsem se po něm ohnal pěstí, on však zachytil moji paži, tělem se na mě natlačil a mrštil se mnou proti zdi.
„Přestaň!" vykřikl, ale já ho ignoroval.
Chtěl jsem tomu parchantovi ublížit.
Chtěl jsem vidět, jak se svíjí bolestí.
Chtěl jsem, aby se cítil stejně příšerně jako teď já.
Moje další rána ho zasáhla do ramene, druhá těsně minula. Shira toho využil a podsekl mi nohy. Těžce jsem dopadl na podlahu. Černovlasý muž mi ve vteřině zaklekl hrudník, rukama pevně sevřel moje zápěstí a přirazil mi je nad hlavu.
„Nech toho a řekni mi, co se děje," zopakoval Shira.
Z roztrženého rtu mu stále tekla krev a začal i povážlivě otékat. A já si přál ublížit mu ještě víc.
„Pusť mě," zasyčel jsem nenávistně a vší silou se pokoušel ho ze sebe setřást.
Uvolnit jsem si pravou ruku a prsty nasměroval přímo do Shirova obličeje. Sice uhnul, ale mě se podařilo ho ze sebe shodit.
Odvalil jsem se stranou, oči nespouštěl z černovlasého zajatce. Stál tam a pozoroval mě jako predátor svoji kořist.
Ani nevím, kdy a jak, ale v cele se najednou objevili čtyři muži se zbraněmi. Naše šarvátka nezůstala utajena a přilákala pozornost strážných.
„Veliteli Imaro," oslovil mě jeden z nich.
„Spoutejte ho," rozkázal jsem jim, aniž bych odvrátil pohled od těch modrošedých očí. Shira nehnul ani brvou, nechal si od strážných nasadit pouta, dokonce i ten hrozný obojek.
Mlčky jsem sledoval, jak ho nevybíravě hodili na postel a připoutali řetězem ke zdi jako divokou šelmu. Myslel jsem, že mi ten pohled přinese zadostiučinění nebo možná úlevu, ale místo toho jsem cítil jen stále rostoucí chlad a prázdnotu.
„Něco dalšího, veliteli?" vytrhl mě z mojí mizérie hlas strážného.
„To je vše," odpověděl jsem dutě. „Můžete jít."
Poslechli.
Nenašel jsem odhodlání opustit celu také. Měl jsem sto chutí rozmláti Shirovi ten jeho perfektní obličej do krve. Ovládl jsem se jen stěží.
„Doufám, že tě odstřelí jako vzteklého psa," zasyčel jsem nenávistně, konečně se odlepil z místa a vykročil ke dveřím.
„Tairo!"
Něco v tom hlase mě donutilo se obrátit.
Shira na mě hleděl s nevyřčenou otázkou v očích. Zmateně, zklamaně, skoro bezradně.
Mohl to být klam.
Patrně byl.
Stejně jsem se vrátil.
„Maya je mrtvá," řekl jsem ta tři slova poprvé nahlas.
Ta tři slova, která se mi poslední hodinu ozývala v hlavě pořád dokola.
Na Shirově ztuhlé tváři se jasně zrcadlil šok a překvapení.
„Byla ve skupině, která prozkoumávala podzemní tunely podle té tvoji mapy. Padli do pasti. Čekali tam na ně a..."
Nemohl jsem mluvit dál.
Ale on pochopil.
„Ty si myslíš, že jsem je tam poslal schválně?" pronesl dotčeně hlasem jako led.
„A co si mám myslet?" odsekl jsem. „Trochu podezřelá náhoda, ne?"
„Možná je to té pasti někdo poslal, ale já to nebyl," ohradil se Shira ostře. „Mayi je mi líto, opravdu. Měl jsem ji rád a..."
„Mlč!" přerušil jsem ho ostře. „Ani nevyslovuj její jméno. Hrál sis s ní jako kočka s myší, a stejně tak se snažíš oblbnout i mě. Zamotal si Maye hlavu, skoro jí donutil, aby ti pomohla utéct, a teď je mrtvá. A všechno kvůli tobě!!"
Hlas se mi třásl vztekem.
Shira trhl kovovými pouty tak prudce, že se zakously hluboko do kůže. Na zápěstích mu vyběhly krvavé šrámy, ale sotva si jich všiml. Poprvé jsem na něm jasně viděl, že má problém se ovládnout. Obličej zkřivený hněvem.
„Nikdy jsem po Maye ani po tobě nic nežádal! Ten plán jsem rozkreslil přesně podle toho, jak jsem si ty tunely pamatoval. Byl jsem tam naposledy před půl rokem. Nevím ani, kam se po dobytí paláce stáhly naše jednotky. Tři měsíce jsem tady zavřený. Jak bych mohl něco takového naplánovat? To mi ani trochu nevěříš?!"
„Ne."
To jediné slovo Shiru dokonale umlčelo. Unaveně zavřel oči a sklopil hlavu. Zápěstí rozedraná do krve.
Sice jsem řekl, že mu nevěřím, ale pravda byla, že jsem mu strašně moc uvěřit chtěl. Jeho odhodlaný výraz, dotčený tón hlasu, jiskřičky v těch nádherných modrošedých očích...to všechno mě přesvědčovalo o tom, že nelže.
Kdybych tak dokázal uvěřit, že s Mayinou smrtí nemá nic společného. Ale já nemohl. V sázce bylo příliš mnoho.
„Pověz mi, co všechno víš o tom útoku," prolomil dlouhé ticho a zvedl hlavu, opět dokonale vyrovnaný.
„Proč?"
„Třeba mě něco napadne, nějaká informace, která by ti pomohla."
Nejprve jsem chtěl odmítnout a odejít. Další rozhovor s ním jenom víc a víc nahlodá moje odhodlání. Ale co když skutečně něco ví? Informaci, která mi vrátí naději.
A tak jsem Shirovi převyprávěl všechno, co mi před necelou hodinou sdělil guvernéra Palla.
Vězeň beze slova poslouchal, ani jednou mě nepřerušil.
„Tos mi ale neřekl, že nenašli tělo," promluvil teprve, když jsem skončil. „Maya nemusí být mrtvá."
„I kdyby nebyla mrtvá, bude během několika hodin," vypravil jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Já vím, co děláte se zajatci."
Měl jsem ještě to v živé paměti. A pohled na něco tak strašného do smrti zapomenu.
Zohavená těla našich zajatých vojáků, které za sebou císař nechal, abychom viděli, co stane s těmi, kdo se mu vzepřou. Pobodaná, s vydloubanýma očima, zlámanými kostmi, s vyhřezlými vnitřnostmi.
Někteří ještě dýchali, když jsme je objevili.
Ne, doufal jsem, že Mayu nezajali. To ať je raději mrtvá.
„Kdy došlo k tomu útoku?" vytrhl mě Shira svoji otázkou z těch krvavých vzpomínek.
„Dnes kolem čtvrté."
„Pořád je čas," řekl zamyšleně. „Pár hodin určitě, možná den."
„Jak to myslíš?" nechápal jsem ho.
„Pokud nenašli tělo Mayi, velitele a šesti vojáků, museli je vzít s sebou. Standardní postup je zajmout nejvyššího důstojníka a pár dalších kvůli výslechu," pokračoval Shira. „Pořád je naděje."
Možná má pravdu. Možná stále existuje šance. Srdce mi začalo tlouct rychleji nad tou myšlenkou. Mohl bych tam vyslat záchranný oddíl, mohl bych...ne, to není možné, uvědomil jsem si zoufale.
„Ty tunely jsou rozsáhlé, nikdo se v nich nevyzná, je tam spousta pastí. Netušíme, kam zajatce odvlekli. Nemůžu tam dolů někoho poslat. Ani kvůli Maye ne. Poslal bych je na smrt."
„Já ji dokážu zachránit," řekl zničehonic. „Znám to tam a vyhnu se nástrahám. Osvobodím ji."
„To nemyslíš vážně," hleděl jsem na něj jako na zjevení. „Nikdo z mých nadřízených nepřistoupí na to, abychom tě pustili. Ani kvůli záchraně zajatců."
„Tvoji nadřízení o tom nemusí vědět," namítl opatrně Shira a mě už bylo jasné, která bije.
Ironicky jsem se ušklíbl. „Ty si vážně musíš myslet, že jsem úplný idiot. Čekáš, že ti pomůžu na svobodu? Že budu riskovat vojenský soud, abych tě zachránil?"
„Abys zachránil Mayu."
„Jasně, Mayu, to určitě. Jakmile budeš na svobodě, využiješ první příležitosti, aby ses mě zbavil a utečeš."
„Chci odsud pryč, to nezastírám. Ale dávám ti své slovo, že ti pomůžu Mayu zachránit."
Díval jsem se na něj a nechtěl si připustit, že tohle by mohla být ta šance.
Celé to však smrdělo podrazem. Mohl to být Shirův dokonale provedený plán, jak se dostat ven. Rozum mi říkal, abych mu nevěřil. Že se mnou manipuluje od začátku, že je to chladnokrevný vrah a zabiják, který jde tvrdě za svým cílem. Že to celé naplánoval.
Zadíval se na mě, modrošedé oči se vpily do těch mých. „Věř mi, Tairo."
„Nemůžu," zavrtěl jsem hlavou, mlčky se otočil a s těžkým srdcem odkráčel ven z cely.
Tentokrát se mě Shira zastavit nepokusil.
*
Ploužil jsem se zpět do své kanceláře. Byl večer, ale já domů nepospíchal. Hlava mi třeštila, oči mě pálily a cítil jsem se k smrti vyčerpaný. Moje představivost mi neustále tvrdohlavě ukazovala ty nejhrůznější scény týkající se Mayi a toho, co všechno s ní její věznitelé právě dělají.
Měl bych přistoupit na Shirovu nabídku? Co když je opravdu schopný Mayu zachránit? Co když je tohle jediná šance a já ji promrhám?
„Velitel Imara?" oslovil mě neznámý muž, který stál u dveřmi mé kanceláře.
„Ano?"
„Pan guvernér na Vás čeká v kanceláři ředitele věznice."
„Guvernér?"
Pořád je tady? To ještě neodešel? Možná má nějaké nové informace o Maye.
Rychlým krokem jsem zamířil chodbou zpět a vyběhl po schodech do druhého patra. Budova byla poloprázdná. Kromě dvou strážných jsem nikoho nepotkal. Nebylo by tak těžké, dostat Shiru ven, našeptával mi zrádný hlas v mé mysli.
S hrůzou jsem si uvědomil, že v duchu už plánuji, jak to provedu.
Zaklepal jsem na dveře kanceláře, nečekal na vyzvání a vstoupil dovnitř.
Guvernér seděl společně s ředitelem před monitorem. Neviděl jsem, co sledují, ale jakmile zaslechli zvuk ode dveří, oba se na mě jako na povel obrátili.
„Veliteli," oslovil mě jako první guvernér. Vypadal jako člověk, který má z něčeho velikou radost.
„Máte nějaké nové informace o tom útoku?" zeptal jsem se doufajíc v zázrak.
„Bohužel ne," sfoukl ten plamínek naděje dvěma slovy, „ ale rád bych si s Vámi o něčem promluvil."
„O co jde?" zeptal jsem se a snažil se zájem alespoň předstírat. Pokud se to netýkalo Mayi, bylo mi to ukradené.
Guvernérovi přejel přes tvář podivný výraz, nato beze slova otočil monitor směrem ke mně. Teď i já spatřil, co tam oba muži před chvíli sledovali.
Ztuhl jsem. Byl to záznam z mé návštěvy u vězně před pár minutami.
Každé moje slovo.
Každé Shirovo slovo.
„Co to má znamenat?!" utrhl jsem se na guvernéra vytočený k nepříčetnosti. „Vy mě špehujete?!"
„Omlouvám se, veliteli," odpověděl guvernér klidně, můj výbuch na něj neudělal dojem ani v nejmenším. „Po té mojí neúspěšné návštěvě jsem instruoval ředitele, aby měl vězně pod neustálým dozorem."
„Tajně jsme nainstalovali do jeho cely kamery," doplnil ředitel a mě se sevřel žaludek.
Kamery v Shirově cele. Musely tam být poslední dva dny. To znamenalo, že ředitel a posléze i guvernér, věděli přesně, co se dělo mezi mnou a vězněm.
Slyšeli každou moji větu, viděli každý můj pohyb...
Krev se mi nahrnula do tváří, když jsem si uvědomil, co to znamená.
V tu chvíli moje rozpaky nahradil čistokrevný vztek.
„Dali jste do cely kamery a neřekli mi o tom?!" vykřikl jsem a udeřil pěstí do stolu. „Koho jste chtěl mít pod dohledem, pane guvernére," zasyčel jsem nenávistně. „Vězně nebo mě?"
„Uklidněte se, veliteli," ozval se ředitel. „Chceme Vám..."
„Mám toho dost, odcházím!" přerušil jsem ho a bez dalších okolků zamířil z kanceláře ven.
„Veliteli Imaro, chcete pomoci Vaší přítelkyni?"
Guvernérova slova mě zastavila, ještě než jsem stihl projít dveřmi. Pomalu jsem se otočil a podíval se na ten vypočítavý obličej. Vzpomněl jsem si, jak Shira držel Pallu pod krkem a v tu chvíli jsem si upřímně přál, aby mu tehdy zlomil vaz.
„Co tím myslíte?" zeptal jsem se odměřeně.
„Slyšeli jsme, co Vám vězeň nabízel. Měl jsem o Vás pochybnosti, ale vy jste jeho nabídku odmítl. Prošel jste naším testem."
„Testem?" vyplivl jsem znechuceně a držel se z posledních sil.
„Berte to jako pochvalu," usmál se na mě guvernér Palla otcovsky.
Ignoroval jsem to a vrátil se k té nejdůležitější věci: „Jak chcete zachránit Mayu?"
„Uděláte to, co po Vás vězeň chce," odvětil guvernér vesele.
„Proč?"
Tušil jsem, že za tím vším je něco víc. Guvernér by se určitě tak nesnažil kvůli pouhé záchraně zajatců."
„Shira Vám důvěřuje a toho musíme využít," promluvil poprvé ředitel, ale můj vražedný pohled ho okamžitě umlčel.
„Pomůžete mu ven, a osvobodíte zajatce. To je však pouze první krok," vysvětloval nadšeně Palla.
Začínalo mi svítat. Pochopil jsem, co po mě bude žádat.
Guvernérova vrásčitá tvář skoro zářila, když vysvětloval: „Přesvědčíte ho, že jste na jeho straně. Vysvětlíte mu, že po tom, co jste ho osvobodil, se nemůžete vrátit. Přidejte se k němu a on Vás zavede k císaři. Jakmile zjistíte, kde se nachází císař se zbytkem armády, podáte nám zprávu, a my zaútočíme. Jen tak ukončíme tuhle válku jednou pro vždy."
„Mám tedy odboji dělat zvěda," zašklebil jsem se nepříjemně. Ne, vůbec se mi to nelíbilo. „Tohle přece nemůže vyjít. Shira není tak hloupý, aby mě zavedl k císaři. Pravděpodobně se mi pokusí zlomit krk dvě minuty po tom, co mu pomůžu z vězení."
„To je riziko, které musíte podstoupit, veliteli," pokýval guvernér hlavou nevzrušeně. „Ale pochopte, že takováto jedinečná příležitost se už nemusí opakovat. Pokud se Vám to podaří, stanete se hrdinou odboje. Myslete na svoji zem."
Vážně jsem toho chlapa nesnášel. Ten jeho nabubřelý projev o vlastenectví se mnou ani nehnul. O to míň jsem toužil stát se hrdinou odboje. Chtěl jsem pouze najít Mayu.
„A když s tím nebudu souhlasit?"
„Rozhodnutí je samozřejmě na Vás, ale uvědomte si, že je to možná jediná šance, jak zachránit doktorku Saarovou."
Ve skutečnosti jsem se dávno rozhodl. Pro Mayu bych bez váhání riskoval život. Ona ho pro mě riskovala mnohokrát.
Chtěl jsem kvůli ní i osvobodit Shiru. A teď to můžu udělat s požehnáním Rady.
„Viděli jsme, jak se k Vám vězeň chová," promluvil znovu ředitel. „On Vás nezabije. Jsme o tom přesvědčeni. Oblíbil si Vás."
Guvernér mezitím vytáhl ze svých desek fotku a položil ji na stůl. Byl to zrnitý, černobílý snímek, ale i tak se dalo jasně rozpoznat, co se v cele děje.
Shira mě na té fotografii líbal.
Lomcoval se mnou takový vztek, že jsem se ani necítil trapně. Nejradši bych tu fotku narval guvernérovi do krku, aby se s ní zadávil.
„Shira má pověst, že je sexuálně...řekněme nevybíravý," promluvil Palla. „A je zřejmé, že ho přitahujete. Toho můžete využít."
„Skvělý," procedil jsem mezi zuby sarkasticky.
Vážně skvělý.
Naprosto jsem netušil, co se mezi mnou a Shirou děje. Co to mezi námi vlastně je. A on si myslí, že toho dokážu nějak využít?
Bylo to celé pro Shiru pouhá hra? Pravděpodobně.
Doopravdy ho přitahuji? Možná.
Věří mi? Neřekl bych.
A jak se tahle hra změní, až mu nebudou bránit pouta a zdi vězeňské cely? Bude se ke mně dál chovat jako kamarád nebo mě při nejbližší příležitosti střelí do zad?
To se brzy dozvím...
„Měl byste se rozhodnout rychle," upozornil mě guvernér. „Zajatcům ubíhá čas."
Nemělo význam se dál dohadovat. Každá minuta mohla rozhodnout o životě a smrti mojí kamarádky.
„Udělám to," přikývl jsem pevně rozhodnut pokusit se i o nemožné, abych Mayu znovu uviděl.
Guvernérova malá očka se při těch slovech nadšením rozsvítila.