Můj čas

    Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

     Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.

     Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mě, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. 

(Lukášovo evangelium 5:1-11. ekumenický překlad Bible)

     V příběhu, který jsme dnes, vážení čtenáři, četli se děje něco nevídaného: lidé se na Ježíše tlačili, protože chtěli slyšel Boží slovo. Tlačili by se i dnes? Těžko říct. I v jeho době se ne vždy tlačili. Nyní ale mají obrovský hlad po Bohu. Nevíme, co bylo důvodem. Ale chtějí, aby k nim Bůh skrze Krista promlouval. Zřejmě měli o Něm dobré svědectví, že má k tomu ty nejlepší dispozice. Možná se už všude šuškalo, jak před nedávném uzdravil několik lidí, jako jisté znamení, že je poslán od Boha.

     Proč jsou potom u nás v západních Čechách prázdné, nebo poloprázdné kostely? Na to se nelehko odpovídá. Na Moravě odkud pocházím jsou plné. Stejně tak na Slovensku, v Rakousku, v Německu a v Polsku. Na Ukrajině, zřejmě kvůli válečnému konfliktu s Ruskem, a tedy nejtěsnější blízkosti životního ohrožení, se většina lidí všech generací především modlí. Je to tedy u nás v Západních Čechách pozůstatek nejdrsnějších komunistických metod z doby totality?

     Někdo ovšem říká něco jiného: máme se příliš dobře, než abychom si životní priorit srovnaly, a dali Pána Boha na své první místo. Nevíme. Možná obojí, nebo ještě něco jiného. Každopádně tenkrát chtěl veliký zástup slyšet Boží slovo. Ježíš si půjčuje rybářkou loď od Šimona, vyjíždí na hladinu, kde je lepší akustika pro jeho promluvu a kde je lépe vidět, a učí zástup. Tím ale vyprávění evangelisty Lukáše, co se zástupu týče, končí. Leželo mu na srdci prozradit nám něco jiného. Co?

     Totiž, co hned potom Ježíš v souvislosti s jeho řemeslem rybaření udělal. Četli jsme, že přemluvil Petra, aby i přes noční neúspěch z rybolovu, opět vyjel na hladinu a spustil sítě. To se nestává tak často, aby vás navštívil někdo tak významný, jako byl Boží služebník Ježíš, a aby vám co by synek z tesařské rodiny radil, že máte něco jako zkušený rybář udělat. Ale právě proto, že měl přirozenou autoritu, Šimon Petr ho poslechl. A vyplatilo se! Musela přijet na pomoc i druhá loď, aby se všechny ryby vytáhli z vody ven.

      V našem příběhu Petrova loď představuje naše životní hodnoty. Pro něho to byla živnost, řemeslo, které ho živilo. A to doslova ve dne v noci. Petr ovšem měl s Kristem prožít nabourání těchto svých životních priorit. Jednak ho v noci, kdy se zákonitě ryby chytají nejlépe – zeptejte se některého rybáře – tak ho v noci jeho zkušenosti zcela zradili. Nic nechytili, i když se tolik snažili! A pak přes den z této loďky Ježíš káže Boží slovo zástupu, aby ovšem následně z této loďky učinil veliký zázrak, který jeho rodinu zaopatří na spoustu dní!

     To vše bylo pro Petra i jeho společníky znamení, že se Bůh o ně velice konkrétně zajímá. Zajímá se i o nás, a sestupuje do našich rozměrů všech našich jistot, priorit, řemesel a odborností. Tenkrát měli tito prostí rybáři v srdci velikou bázeň před Bohem. Bázeň to není strach. Je to spíše hluboký respekt, posvátná úcta, určité braní Hospodina s vážností, ano, vědomí, že má moc nad našimi životy, ať už do kostela v neděli chodíme, či nikoliv. Zkrátka je to postoj, že je Pánem nad každým z nás. Četli jsme doslova: "pojal je úžas." Pojímá i mě, když mě navštěvuje na mém pracovišti ve skladu? Pojímá i vás, když se k vám sklání ve vašich kancelářích, na vašich cestách, ve vašich třídách či ve vašich dílnách?

     Petr v důsledku rozpoznání, že Ježíš je Pán i nad jeho životem, mu padá k nohám a prosí ho, aby od něho odešel, neboť je hříšný člověk. Padnout někomu k nohám je nejvyšší akt pokoření se, pokory. V té chvíli se snížíme, a je nad námi někdo vyšší. Je to symbolika, která se kryje s realitou. To je smysl symboliky. Vystihnout realitu. A to Petr udělal. Proto se někteří křesťané večer modlí u své postele v kleče. Je to vyjádření pokorné závislosti nad Pánem jejich života. Zkuste to. Možná tato řeč těla promění vaše srdce.

     Nejde však jen o tento postoj, ať už ho máme jen v srdci, nebo ho vyjadřujeme i tělem. Petr si je vědom, že je nehodný, aby Boží muž byl v jeho blízkosti. To je dobrý duchovní postoj. A opravdu, Písmo učí, že jsme všichni před Bohem hříšní a daleko od Jeho slávy. Jenže Petr dodává i něco, co už s Božím charakterem lásky v souladu není, a tím je, aby od něho odešel. Zřejmě nepočítá s tím, že když se ho Bůh v Kristu dotkl, bude to mít i proměňující pokračování. Samozřejmě netušil, co za chvíli uslyší. To důležité pro nás ovšem je, jak si myslel, že jeho hříšnost je důvodem, aby Kristus u něho dlouho nezůstával.

     A v tom se o Bohu velice mýlil, možná podobně jako mnozí z nás. I my si můžeme v srdci přiznávat, že jsme před Bohem hříšní a nedokonalí. Myslíme to samozřejmě vážně. Prožíváme to ve svých vztazích, ve svém soukromí, ve svých rodinách, a nepochybně také ve svém zaměstnání. To ale neznamená, že by měl Bůh od nás odcházet. Naopak! Naše slabosti jsou pro Něho výzvou být s námi a proměňovat je v náš prospěch. Ne vytěsňováním našich osobnostních a spirituálních indispozic, ale naopak jejich proměnou v náš užitek. To opravdu, věřte mi, umí jedině Bůh!! Mluvíme tu přeci o živém Bohu, který je s námi na stejné lodi! 

     Vše, co jsme si doteď řekli byla ovšem příprava na to nejdůležitější, a tím je v konečném důsledku povolání samotného Petra. Už nebudeš lovec ryb, ale „lovec lidí“. Co to znamená? Budeš druhé lidi vytrhávat ze spárů zla, a to dobrou zprávou, že Jsem a že mám pro lidi alternativní životní poslání. Budeš druhým sdělovat, co jsi se Mnou prožil. Budeš se dělit o Mé evangelium s potřebnými, kteří si svojí duchovní potřebu uvědomují. Budeš zkrátka Mojí prodlouženou rukou všude, kam tě vyšlu. Postaral jsem se dnes o tebe a tvoji rodinu rybolovem, postarám se o vás od teďka i tvým poslušným misijním nasazením. A nejen o tebe, ale také o tyto rybáře.

     V závěru jsme četli: „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ Rozumějme tomu správně: neodešli od svého řemesla. Rybáři zůstali. Ale v té chvíli šli za Ježíšem, protože pro ně přišel Boží čas, aby se od Něho něco naučili. Něco o Božím království. Něco o sobě. Něco o tomto světě – samozřejmě z Božího pohledu. A také něco o tom, jak druhým toto všechno sdělovat. Nejde jen o to, co druhým o Boží lásce říkáme, ale také jak to říkáme. Vždyť největším hříchem pro kazatele je, říkával můj moudrý učitel, unudit druhé Biblí.

    "Šli za ním," to je to, oč tu běží. Pokud chceme následovat Ježíše Krista, jdeme dobrou cestou za jediným pravým Bohem – Hospodinem, Tvůrcem nebe i země, jak se píše v Bibli. Chceme-li během nedělních bohoslužeb slyšet Boží slovo, jako tenkrát zástup u břehu jezera, má to smysl jedině pokud chceme následovat Krista. Pokud si chceme udělat církevnickou čárku, že jsme byli v kostele, je to skutečně málo.

     Ale i pověrčivý lidé si někdy myslí, že je zachrání občasná návštěva sakrálního prostředí, nebo křížek nad volantem svého vozidla. K ničemu to není, věřte mi. Pokud jsme v srdci neudělali jasné, zřetelné a důvěrné rozhodnutí, že chceme patřit Pánu Ježíši Kristu, veškeré naše náboženské a pověrčivé snahy jsou před Bohem naprosto prázdné. Tak díky Bohu, za dnešní živé slovo z jeho evangelia – té dobré zprávy!

     „Děkujeme Ti, nebeský náš Otče, že i nám ve svém čase posíláš své živé a osobní Slovo, a to právě tam, kde žijeme a kde pracujeme. Prosíme tě, abychom Ho mohli pro sebe zaslechnout, a rozpoznat v něm Tvé nejlaskavější volání. Dej nám pak, prosíme, sílu následovat Tvého Syna – našeho společného Spasitele a Pána – Ježíše Krista. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (List Římanům 8:38-39, ekumenický překlad Bible).

JK.