Můj čas

     Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka,

to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno,

dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,

nýbrž narodili se z Boha.

     A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu,

jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Z jeho plnosti jsme byli obdarováni

my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala

skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

     (Prolog evangelia podle Jana 1:1-5, 9-14, 16-18, ekumenický překlad Bible)

     Vážení čtenáři. Dnes máme podle křesťanského kalendáře třetí vánoční bohoslužbu, která je zároveň tečkou celého vánočního období. Smyslem je opakovaně a tak hlouběji prožít zkušenost své víry, že se nám všem narodil Spasitel. Nejen těm, kdo chodí na bohoslužby, ale jednoduše všem. Proto jsme dnes četli: "Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka ..." Podle křesťanské tradice, kterou nám dnes evangelista Jan odhaluje, přicházející Kristus oslovuje skutečně každého člověka. Není zavřený někde ve starých kostelech. Není také zakonzervovaný v lidovém umění kolikrát dnešnímu člověku vzdáleným výjevům svatých obrázků a sošek na půdách našich prarodičů. To vždy byli pomůcky pro povzbuzení víry konkrétních lidi na konkrétním místě v konkrétní době. Dnes živý Ježíš jako pravé světlo, které osvěcuje každého člověka promlouvá současným jazykem především skrze dobré filmy, výstavy fotek a hudební festivaly, samozřejmě přírodu, někdy skrze silné vzpomínky a sny, naše přátelé a moudré lidi, přesto stále asi nejzřetelněji skrze Písmo svaté a dobře promyšlenou liturgii všech našich pestrých bohoslužeb. O co mu při nás vlastně jde? Jak už bylo řečeno: něčím nás oslovit, inspirovat, doslova osvítit. Proč? Abychom nezůstávali stát na místě. 

     Jak vlastně vnímal Ježíše Krista náš evangelista Jan, který patřil ze všech apoštolů k těm nejmladším a zároveň k těm Ježíšovi nejmilejším? Zároveň i k těm, který ze všech apoštolů jako jediný nezemřel mučednickou smrti? Vnímal ho jako tzv. Slovo přišlé od Boha. V jeho době se všemu ctnému říkávalo, že je to Boží slovo, a myslelo se tím, že je skutečně poslané od Boha. Jan tento přístup využívá a kategorický o Kristu prohlásí, že je ztělesněním Boha, který svým slovem stvořil svět viditelný a neviditelný. Takto nekompromisní ve svém vyznání byl také apoštol Pavel, když ve svém dopise Koloským, který máme v Novém Zákoně, o Ježíši rezolutně prohlásí: "On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." Evangelista Jan tedy vidí v příchodu Spasitele také příchod Stvořitele a Pána celého našeho vesmíru. Zároveň kvůli falešným učitelům jeho doby, kteří byli tak předuchovnělí, že za veškerou hmotou viděli něco pokleslého oproti jedinečnému světu neviditelnému, dořekne, že toto věčné slovo "Logos" přišlo v prostém hmotném těle. A my víme, že v podobě bezbranného slabého miminka odpočívajícího v betlémských jeslích.

     Proč se vlastně Ježíš narodil do našeho světa? Proč se stal člověkem? Evangelista Jan odpovídá: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." Podle této výpovědi šlo o to lidem otevřených srdcí odhalit slávu Otcovu, tedy našeho nejosobnějšího Původce. Když je o našem Bohu v Bibli řečeno, že je našim Otcem, chce se tím říci, že náš nejhlubší existenciální původ je právě v Něm. To není v rozporu ani s moderní vědou, ani s našimi rodinnými rodokmeny. Ty se vlastně na náš původ ptají v intencích jiných otázek. Věda se například ptá: "Jak jsem vznikl?" Rodokmeny zase: "Kdo a kdy u toho stál?" Ale svaté texty Bible se na to samé ptají jinou, ovšem doplňující otázkou: "Proč jsem vznikl?" Vidíte? Věda není proti víře. Víra není proti vědě. Naopak. Jsou v souladu, protože se v našem prapůvodu doplňují. Každá se ptá jinak, a přesto se ptají po společném zájmu. Tedy v tomto našem případě po našem původu. Ježíš přišel ukázat, jaký je náš společný Otec Bůh. Později v tomto evangeliu doslova prohlásí: "Kdo vidí mne, vidí Otce." Tím nechce říci, že je Otcem, ale že je jako jeho Syn věrným odrazem jeho charakteru věrnosti a slitování. Smyslem - z tohoto pohledu Ježíšova lidství - je tedy přiblížení Pána Boha každému smrtelníkovi, a to v každé, tedy i  v té naši době.

     Proč tedy podle dnešního čteného oddílu Izrael - jeho vlastní národ, ale také dnešní většinová společnost jeho odkaz i osobu nepřijímá? To není, vážení čtenáři, jednoduchá otázka. Nelze na ní proto odpovědět jednou větou. Můžeme se ale o to společně pokusit: Jeden z důvodů jsme si už dnes naznačili: lidé nemají moc v lásce věci, které jim připadají spíše do muzea, než do současného života. Mají také mnoho předsudků způsobené kolikrát po právu historickým i současným selháváním církve. Většinou ovšem, podle mého názoru, říkají své "Ne" svým předsudkům, ne ovšem evangeliu - oné dobré zprávě, kterou se vám v této jistě nedokonalé podobě snažím aktualizovat svým pokusem o vysvětlení, ano, svými jistě omezenými výklady. Většinou toto evangelium moc neznáme, což je v naší kultuře a době poměrně časté, a není na tom nic divného. Abychom ovšem mohli říci své poctivé "Ne" této zprávě o čistém životě, zástupné smrti na kříži a zázračném vzkříšení Ježíše Krista třetího dne po jeho umučení, potřebujeme si tuto zprávu vyslechnout až do jejího úplného konce.

     A přes to přese všechno někteří odmítají Spasitele z dalšího pochopitelného důvodu: Zklamal jejich životní očekávání. V jakém slova smyslu? Naprosto stejného jako u svého původního židovského národa: Oni očekávali, že přijde jako ten, kdo jim dá prosperitu a moc. Vyléčí je ze všech společenských nemocí a dá jasný manažerský směr. Jako takto očekávaný Vůdce a Král ovšem zklamal na celé čáře! Narodil se jako bezvýznamný chudý kluk z tesařské rodiny. Když vyrostl, zajímali ho spíše lidé na okraji a bezvýznamní jednotlivci jako osamocené nešťastné ženy, samoživitelky a vdovy, cizinci a přistěhovalci, všemožní podivíni, chromí a slepí lidé, prostitutky a hříšníci různého kalibru. Mezi ty urozené a vznešené moc nechodil, a když už, tak aby jim otevřeně vytkl, že bohatství a sláva je od cesty za Bohem spíše odvádí, rozhodně ovšem rozptyluje. Že pokud se u nich něco zásadního nezmění, pravděpodobně neskončí dobře. Jejich nepřiznaným "bohem" je prý jejich rozmařilost života. 

     A proč dnes většinou lidé Spasitele odmítají? Ze stejného důvodu: Myslíme si, že když jsme mu odevzdali celý svůj život, aby byl jeho Pánem, jak nakonec sám i dnes po každém z nás žádá, tak nás vyléčí ze všech našich nemocí a slabostí. Bude se nám finančně a vztahově dařit. Vyhnou se nám zkrátka nepříjemnosti i trýzně života. Jenže tak to, přátelé, není. Kolikrát naopak s přijetím Ježíše za osobního Zachránce a Pána přichází rodinné nepochopení, přátelské rozchody, kolegiální posměchy za vašimi zády v práci, nemluvě o duchovních útocích toho zlého, což by se podle mého názoru nemělo všem, kteří přemýšlejí o svém obrácení se ke Kristu nikterak zatajovat. Naopak. Živá víra vždy bude procházet mnohými zkouškami a zápasy. Pán Ježíš Kristus nás totiž nikdy dlouho nenechá žít v pohodlí a sebestřednosti, byť nás také bude učit pravidelně odpočívat a moudře nakládat s časem i se všemi našimi vztahy.

     Život s Ním se dá připodobnit k situaci, kdy v našem pokojíčku rozsvítíme nový obrovský lustr, díky kterému najednou uvidíme věci, které jsme v našich temnotách vidět nemohli, nebo vidět nechtěli. Ano, život se Spasitelem není pro samo-spasené, tedy samo-spravedlivé lidi. Je jen pro ty, kteří umí přiznávat svojí temnotu a své stíny. Jinými slovy: kteří potřebují, tak jako já slabý člověk, svého Spasitele. Tak kéž by naše dnešní rozjímání vedlo nejen k poctivému "Ne", ale také k pokornému "Ano". Vždy máme na výběr. V Božím království není jen jeden strom, ale vždycky dva.

     "Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, že jsi se k nám snížil, abychom si mohli alespoň trochu představit, jaký je přístup našeho nebeského Boha Otce ke každému z nás. Záleží mu na nás. Přesto vyznáváme, že je pro nás nelehké uvěřit, že nás v našich těžkostech chce mnohému naučit, když je automaticky neodstraňuje. Dej nám k tomu prosíme trpělivost. Posilni naší důvěru navzdory všemu. A je-li to tvá vůle, odpověz na některou z našich konkrétních proseb: ....................................................................................................................., abychom byli povzbuzení, že nás slyšíš. Děkujeme ti za dnešní slovo z evangelia i jeho výklad. Amen."

Slovo na cestu s požehnáním:  ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ (Přesto platí): "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu." (List Židům 12:5-6, 13:5).

Jiří Kantor