Můj čas

     Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“

     Otázali se ho: „Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to začne dít?“ Odpověděl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a ‚nastal čas‘. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.“

     Tehdy jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy.

Evangelium podle Lukáše 21:5-9

     Vážení čtenáři. Právě jsme dočetli část evangelia, která se zdánlivě zabývá budoucími událostmi. Ne že by o ně nešlo. Ale evangelistovi Lukášovi jde o víc. O co? Aby zprávy o budoucích událostech z úst Ježíše Krista svým následovníkům dala tu nejlepší průpravu pro naši dobrou přítomnost. Jinými slovy: Aby informace o nelehké budoucnosti formovala náš přítomný okamžik. Nemusíme se ovšem bát! Nemusíme a nemáme. Strach není naše cesta. Ekologickým aktivistům vzkazuji, že i když mají pravdu, že svět si jako lidé velice ničíme, a i když je pravda, že v důsledku toho se naše klima proměňuje, přesto je náš svět plně v rukou toho, kterému patří. Tedy v dobré péči. Navíc jsou místa na tomto světě, kde se svět vlivem moudrých a statečných lidí mění k lepšímu. Neměli bychom se tedy bát konce světa způsobené všemožnými katastrofami. Takto, věřte mi, svět nikdy neskončí.

     Naše dnešní slovo je o něčem jiném. Chce nás vybídnout k hlubšímu vnímání skutečnosti. A přitom je zajímavé, co k němu Ježíše vyprovokovalo: Byl to prostý obdiv některých vášnivců Herodova chrámu v Jeruzalému, který byl opravdu nádherný! Jenže náš vnitřní zrak srdce nemají zaměstnávat vnější, byť sakrální věci. To, co má být středem pozornosti člověka, a co jediné mu pak dává vnitřní sílu, má být živý a osobní Bůh. Vnější věci pomíjí. Nakonec i samotný chrám byl Římskými vojáky rozbořen během Židovské války v 70. roce po Kristu. Ježíšova slova se prorocky naplnila. Co nám ovšem nikdy nikdo nezboří je chrám našeho srdce. Tam má být náš nerozbitný kostel. Tam má působit Duch Boží. Tam máme obdivovat Boží přítomnost. Tak rád svým kamarádům říkám: „Nemusíte ke mně chodit v neděli na bohoslužby. Naše životy mají být jednou velkou bohoslužbou! A pokud vskutku jsou, to podstatné se už naplňuje.“ A co se týče našich nedělních bohoslužeb, připravujeme je jako výraz té každodenní. Sám potřebují povzbuzení. Potřebují k tomu osvědčené rituály, které mě pravidelně posilují, jak nakonec zjistili mnozí přede mnou.

     Ježíš ovšem své posluchače provokuje k další otázce: „Kdy se ona zkáza chrámu stane? Dáš nám nějaké znamení, abychom se připravili?“ A slyší, co všechno se bude dít. Jenže to všechno je jen dramatická kulisa pro důležité varování, aby se nedali svést. Kým? A pro co? Někým, kdo negativní vnější situaci využije ve svůj prospěch, aby se prohlásil za spasitele. A pro co se nechat svést? Pro důvěru onomu samozvanému zachránci. Ovšem ve skutečnosti jde o svedení od důvěry jedinému pravému Hospodinu. Představme si to: Ztrácíme půdu pod nohami a přijde za námi někdo, kdo nám nabídne východisko. Co chce za to? Naše srdce, naši důvěru, naše nadšení, jednoduše nás. Ano, pohádky, kde figuruje čert jako symbol něčeho špatného, který nám mnohé nabídne, ovšem za úpis naší duše s našim podpisem naší krví, nejsou vůbec hloupé. Naopak! Jsou zcela pravdivé, a to až do takové míry, že lidé jsou ochotni ztrácet své vlastní já, jen aby se udrželi u moci, u pohodlného života, nebo u života co nejdelšího. Nejmoudřejší Izraelský král Šalamoun ovšem od Hospodina nechtěl zlato a slávu ani dlouhý život, nýbrž moudrost, aby spojoval lidi mezi sebou. Toužil po míru ve svém srdci i ve všech vztazích jeho královského vlivu. Nakonec za jeho života se podle biblických zpráv vůbec neválčilo! Není to pro nás a naše nejbližší veliká výzva? Nesvádět ke zlému, ale působit dobro? Nesvádět od Boha, ale k němu takto přirozeně vést?

     To ale není všechno. Ježíš přitvrzuje, co se ještě všechno bude dít. Nemusíme to opakovat. Jen zmíním pronásledování věřících pro Kristovo jméno. To znamená, že ti, kteří se rozhodnou nás pronásledovat, budou o nás vědět, že se hlásíme k Ježíši Kristu. Nejsme anonymní. Nejsme schování někde v teple.  Každý má o nás vědět, že se hlásíme ke vzkříšenému Kristu, že ho osobně milujeme, a že ho chceme plně oslavit vším, co děláme. Mají ho na nás vidět. Mají o něm ale také od nás slyšet, když k tomu Bůh připraví rozhovor. Zkrátka nemáme se za svoji víru stydět. Na jednom místě svého dopisu mladému služebníkovi Timoteovi apoštol Pavel cituje tehdy velice známý výrok: Že kdo zapírá Ježíše Krista, toho i on jednou zapře při svém příchodu. Ježíš dokonce vede své posluchače k takové důvěře v Boží laskavé vedení, že si ani nemají připravovat řeč pro svoji obhajobu. Bůh sám je bude hájit svým živým slovem skrze jejich ústa.

     A aby toho nebylo málo, evangelista Lukáš vyhrocuje svůj dramatický obraz situacemi, kdy se proti nám postaví i naši nejbližší: rodina a přátele. Ale i tady je zaslíbení, že jediný vlas na naší hlavě nebude zkřiven bez Božího dopuštění. Máme zůstat vytrvalí, protože za krátký čas tím získáme vše nazpět. Tedy naše životy. Někteří ovšem za svojí věrnost životem zaplatí.

     Když dnes čteme tyto znepokojivé Ježíšovi výroky, přesto můžeme na pozadí oné „přílišné temnoty“ zahlédnou i jistá „bílá místa“. A o to jde. Evangelista Lukáš jako zkušený pedagog a spisovatel ví, že když nás trochu postraší, budeme si o to více vážit všeho, co dnes v míru a v bezpečí našich domovů v našich rodinách máme. Využívá zaujetí svých čtenářů jako cestu k hlubší vděčnosti. A to je jistě účinné. Nezapomeňme prosím, že hlavním důvodem, proč psal své evangelium bylo, aby křesťané prvního století žili zcela vyrovnané naplněné příběhy bez slepých uliček, do kterých se mnozí věřící před nimi dostali. Nechce polovičaté a nešťastné křesťany, ale křesťany oddané a blahoslavené. To významově znamená více než šťastné! A tak prosím důvěřujme slovům evangelia, té radostné a vítězné zprávě, že jen Bůh v Kristu může zcela naplnit naši přítomnost i budoucnost. Nenechme se svést dnešními mesiáši prosperity a dnešními mesiáši popularity. Zůstaňme věrnými Kristu, který má celý svůj svět pevně ve svých rukou, a to i tehdy, když tají ledovce a každoročně vymírají mnohé druhy zvířat. I přes to, že se občas podaří zlým lidem udělat někde vážný bombový útok. I přes to, že ceny bytů nelidsky rostou, takže máme obavy o své děti, jestli vůbec dosáhnou na hypotéku. Přesto, že život není snadný a kolikrát fér. Opravdu, život není fér. Přesto je Bůh s námi a zůstává Bohem zázraků!

     „Děkujme ti, Hospodine Králi, že máš ve svých rukou celý svět, i každého z nás. Víra v tuto skutečnost nás uklidňuje a dává vnitřní pokoj. Také ti děkujeme, že máš ve svých rukou naši víru, aby nebyla svedena, ale aby vydávala dobré svědectví všem potřebným. Všeho si moc vážíme! Prosíme tě jen o jedno: Ať je na nás zjevená tvá důstojnost. Bez strachu a s živou nadějí. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. (2. list Tesalonickým 2:16-17, ekumenický překlad Bible).

JK.