Můj čas

     Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘

     Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:

‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘

     Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Evangelium podle Matouše 2:13-23, ekumenický překlad Bible

     Vážení čtenáři, milí přátelé. Máme neděli po Vánocích. Čas, kdy se učíme žít s novou nadějí v našem přítomném Spasiteli Ježíši Kristu. Jeho počátek příběhu je i našim počátkem. A tak se upřímně ptáme, co se nám chce dnešním příběhem z evangelia říci? Kde je pro nás ukryto poselství k novému životu? Dříve než si odpovíme, řekněme si něco o smyslu celého evangelia v podání evangelisty Matouše: Je to evangelium, - tj. dobrá zpráva pro každého, - která předpokládá náročného čtenáře, a to hned ze dvou důvodů: Předně je evangelium psané pro ty, kteří znají a respektují starozákonní proroctví o příchodu a působení Mesiáše. Proto když toto evangelium doma čtete, právem máte pocit, že pisatel Matouš neustále navazuje a nově přes Kristův příběh interpretuje zmíněné proroky. I dnes čteme hned třikrát ono se opakující: Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka. Smyslem je samozřejmě dát našemu příběhu určitou váhu. Druhým důvodem předpokládané poctivosti čtenářů je, že i když prvotní adresáti byli křesťané, jejich původ byl židovský. Bylo potřeba je povzbudit, a to z důvodu historické zkušenosti, že Židé jako národ Spasitele v Ježíši Kristu nepřijali. Naopak. Zcela jej odmítli, takže se evangelium ihned začalo šířit mezi ostatní národy. Adresáti proto patří k menšině, asi jako my křesťané v dnešní české sekularizované společnosti.

     Co nám chce tedy náš čtený příběh říci? S vašim dovolením bych se rád společně s vámi soustředil na dvě skutečnosti: Na Boží ochraňující vedení skrze anděly ve snech a na oddanou poslušnost Josefa. Tedy na Boží pohled, na který ten náš lidský vždy navazuje. To je podstata víry. My věříme, protože předtím k nám Bůh promluvil. Reagujeme na jeho podnět. Nejsme věřící, protože jsme se narodili ve věřícím prostředí. My s manželkou jsme se například narodili v rodinách nevěřících. Věřící ale všichni jsme, protože jsme uvěřili slyšenému slovu, a to ať už nám věřící rodiče vyprávěli biblické příběhy, nebo se k nám zpráva o Spasiteli dostala skrze spolužáky ve škole, což byl s manželkou náš případ.

     Jaké je proto pro nás slovo povzbuzení, když čteme o ochraně svaté rodiny, kterou Bůh provází skrze své anděli? Konkrétně skrze anděli ve snech Josefových? I my, vážení čtenáři, máme své anděli. Nemusíme tomu věřit, přesto je to tak. Naši andělé mají nad námi mnoho úkolů, ale ten nejdůležitější je nás chránit, a to především pro náš nejosobnější život. Proč? Protože právě v něm nalézáme své nejhlubší pravé já, a to podle původního Božího obrazu. K čemu? K vděčnosti za sebe. To ovšem neznamená, že když se setkám se svým nejhlubším já, tak se to děje v situaci, kdy se mi daří, nebo kdy se mám nadmíru dobře. Josef s Marii a dítětem se podle lidských měřítek dobra moc dobře neměli. Prchali před závistivým agresorem. Žili v napětí, na cestách, mimo svůj domov. Přesto byli pod zvláštní Boží ochranou. Tak i my jsme chráněni svými anděli, abychom zcela osobně mohli zakoušet svůj vlastní příběh, který nám Bůh postupně odkrývá, a třeba právě pro naše nesnáze jsme připraveni ho takto vnímat. Náš život ovšem není jen náš. Je také darem od Hospodina. A když toto sami nad sebou prohlédneme, začneme postupně žasnout, jak ho stejně jako příběh svaté rodiny, Bůh vždycky vedl a chránil. Znovu opakuji: to že nás Bůh vede a chrání, neznamená, že se nám nedějí křivdy nebo něco jinak nepříjemného jako jsou nemoci nebo vztahové neshody. Náš dnešní příběh nám má právě toto ukázat.

     A potom je tu pokora a oddanost Josefa: Když slyší slovo od Božího služebníka anděla, poslušně ho vždy následuje. Cítí zodpovědnost za celou rodinu. Cítí zodpovědnost za syna Marie, kterého mu Bůh svěřil do péče. V tom nám má být Josef, - jehož jméno má z hebrejštiny význam: „Ať Hospodin přidá,“ - nemalým povzbuzením. Každý z nás, kdo se učíme Pána Boha poslouchat, tak vlastně přidáváme požehnání našim nejbližším. Jsme nástroji rozmnožení Božích darů. Když naopak na Boží vedení v našich příbězích nereagujeme, ohrožujeme sebe i své okolí, a to především před námi samotnými, ale stejně tak před světem duchovně negativním, který zloba Heroda velice dobře vystihuje. Dnes si lidé pod duchovním zlem představují čertíky. Ale to je představa lidová, která vyrostla v posledních stoletích především na venkově. Není bezvýznamná, protože v každé podobné představě je velmi často ukryté pravdivé jádro. (V tomto vánočním čase plných televizních pohádek si připomínám, že kdyby neexistovalo pravé peklo, ďábel a démoni, nikdy bychom ve všech kulturách a ve všech dobách neměli pohádky o pekle, pekelném knížeti a samozřejmě o čertech. Je ovšem stejně tak nutné tyto lidové představy upřesnit a zkorigovat v duchu svatých Písem. V čem si ovšem biblická zpráva o takto zosobněném zlu a všechny pohádky o čertech rozumí je fakt, že zlo má inteligenci, které nad námi cíleně přemýšlí). Duchovní zlo můžeme dnes vidět především v lidské lhostejnosti ke druhým. Zatočí se vám na chodníku hlava, upadnete, začnete krvácet, a bohužel se na vás většina příchozích bude jen tak dívat, nebo si vás dokonce natáčet na mobil. Ano, dnešní podoba zla má povahu pasivní, a přesto je to povaha negativní. Díky proto Bohu za jednotlivce, kteří kolikrát vezmou na sebe zodpovědnost, a naše krvácení na chodníku nejen že zastaví, ale také nás přikryjí svojí bundou a přivolají sanitku.

     Jak tedy shrnout dnešní slovo? Co říci závěrem? O osudu našeho Spasitele Krista rozhodoval jeho Otec Bůh skrze poslušné služebníky Josefa a Marii, kteří byli ochotní cestovat z místa na místo, aby chránili jej a jeho poslání, které prozatím zůstává tehdejšímu světu skryté. My už dneska zpětně víme, že tímto posláním bylo, aby Ježíš zemřel za všechny naše slabosti a viny na kříží jako zástupná oběť, což se snaží evangelista Matouš v duchu hebrejského myšlení nově aktualizovat. A i když našemu myšlení je zástupná oběť zcela vzdálená, běžný žid tomu velice dobře rozuměl, protože znal příběhy Starého Zákona, kdy se za jeho hříchy symbolicky obětovali různá zvířata. Například ovce, nebo kozy, a když byl chudší tak třeba holoubě. Když potom v evangeliu slyší, že Kristus je jeho velikonočním beránkem, který na sebe bere všechny naše nepravosti, v hlavě mu to spíná jako určité naplnění všech těchto starozákonních zvířecích obětí.

     Nám bych to převyprávěl asi takto: Všechny naše tísně, chyby a nedostatky náš Zachránce Ježíš Kristus na kříži odhalil jako nedostatečné, abychom se v jakékoli situaci cítili Pánem Bohem přijati a milovaní. Aby mezi námi a Ním už nikdy nic nestálo v cestě. A protože vstal Pán Ježíše Kristus třetí den po svém ukřižování z mrtvých jako potvrzení, že byl skutečně Boží Syn, jeho poslání pro spásu světa se zcela naplnilo. S jeho vzkříšením povstala i naše každodenní naděje, že už nežijeme jen ze své síly, ale především z té, kterou nám dopřává Bůh. Zároveň ve všem, co nyní píšu, jsem si, vážení čtenáři, vědomí své nedostatečnosti nejen v limitech psaného projevu, kdy slova jen omezeně naplňuji svůj význam, ale také, že Bůh je nakonec jako každý z nás lidí veliké tajemství, takže nemusíme všemu dokonale rozumět, abychom mohli důvěřovat. Hodně nám chce ovšem dobrotivý Bůh i skrze Matoušovo evangelium racionálně vysvětlit. Třeba pro celý náš nový liturgický rok. Tak se máme na co těšit!

     „Děkujeme ti, Hospodine, Pane náš, jak nás všude skrze své anděli předcházíš, chráníš, zastavuješ a znovu provázíš. Posilni, prosíme, tuto naši každodenní důvěru. Nejsme na život sami. Prosíme tě, abychom měli odvahu tě následovat, a to i tam, kde se nám moc nechce, nebo kde si to nedokážeme moc představit. Pro našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Protože děti spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale ‚ujímá se potomků Abrahamových‘. Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (List Židům 2:14-18, ekumenický překlad Bible).

Jiří Kantor