Můj čas

     Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘.

(List Jakubův 5:7-11, ekumenický překlad Bible)

     Vážení čtenáři. Dnes slavíme třetí neděli adventní. Svítí nám k ní třetí svíce na našem věnci, takže světla symbolicky přibývá. A protože nám církev k této neděli připravila biblické místo z Jakubova listu, můžeme se ptát, co se nám jim chce dnes říci? Dříve než se o to pokusíme, pojďme si hned v úvodu něco říci o poslání tohoto dopisu:

     Podle křesťanské tradice je list řazen k Jakubovi – bratru Ježíše Krista. Je také možné, že ho napsal někdo jiný, kdo ho z úcty k němu přiřadil, což se tehdy – tedy někdy kolem druhé poloviny prvního století – běžně dělávalo. To podstatné ovšem je, že je to dopis po formální stránce jen naoko. Obsahově jde vlastně o velice živé a osobní kázání, které je určeno všem, kdo se hlásí k živým křesťanům. Toto kázání  je zároveň velice úderné až přísné! Takže když si ho v klidu doma čtete, velice rychle nabudete pocit, že věřit v Krista není jen intelektuální pohodová otázka. Naopak. Jakub nás chce laskavě konfrontovat, že naše víra má mít dopad na náš každodenní praktický život. Například přehlížení nejslabších ve společnosti je v rozporu s živým následováním Ježíše Krista. Podobných otázek je ovšem v této epištole více. Nyní k našemu slovu:

     Je v poslední páté kapitole. A je o trpělivosti. Máme být trpělivý, než přijde Pán. Jsou sice oslovení jen bratří, ale ti ve své době zastupují celé křesťanské společenství na různých místech a v různých časech, tedy i nás dnes, kde právě žijeme. Příkladem trpělivostí nám má být dělník, který čeká na podzimní i jarní déšť. Ví, že přijde. Ale ví také, že to nebude hned. Proto se má obrnit sám v sobě nadějí, že životodárný déšť z nebe skutečně přijde. To je také poselství Adventního času: „Připravme se! Pán brzy přijde. Kdo vezme tento čas očekávání, ale i jisté temnoty vážně, bude se pak o to více radovat, až se s Kristem ve své nejosobnější rovině setká. Kdo tento čas promarní, může se s Ním naopak zcela minout.“ Ano, Advent je, vážení čtenáři, v tomto smyslu určitou předehrou Vánoc. Proto má své osvědčené místo v křesťanském celoročním kalendáři.

     Všichni cítíme, že ve slovu „trpělivost“ je něco z trápení, nebo dokonce z utrpení. Máme to však vydržet, ať je příčinou naší těžkostí cokoliv. Pro někoho je to samota, pro druhého nemoc, pro třetího obojí nebo ještě něco jiného. Léta mi například leží na srdci lidé, kteří si hledají životního partnera, ale moc se jim to zatím nedaří. Trápí se tím, mají kolikrát opakovaně zlomené srdce, bolí je, v jaké jsou situaci a jestli se jim vůbec podaří najít svojí životní lásku. Modlím se za ně. Vidím je všude kolem sebe. U sebe v práci ve firmě i ve své službě v církvi. Myslím na ně a přeji jim, aby zůstali trpělivý. Pán je i takto skrze milovaného člověka navštíví. Věřím totiž v moc lásky. Věřím na Lásku. Věřím, že zná každého z nás. Bude to ještě chvíli bolet, ale vydržte prosím, Pán je blízko. Možná i proto, abychom si lásky, až si pro nás přijde, více vážili. Možná proto, abychom si jí pak o to více chránili po celý život.

     Všechny, kteří se rozhodli žít singl, - a to ať už dobrovolně, nebo z různých důvodů své životní nepřízně včetně vnitřní veliké únavy nebo demotivace, - bych rád povzbudil: Nestojí za to začít chodit s tím nejvěrnějším partnerem - totiž s "mužem samoty a bolesti" - samotným Panem Ježíšem Kristem? Nemálo mužů i žen v jeho době, ale také v celé historii, stejně jako dnes, právě s ním sdílí svůj zcela originální a vzácný příběh. A nebyl to právě on, kdo žil stejně tak singl, aby naplnil své lidství pro druhé?

     Nemáme si tedy, pokračuje apoštol Jakub dále, v tomto trápení z očekávání stěžovat na druhého. Vůbec si nemáme stěžovat. Výčitka je opakem očekávání. Výčitkou zatvrzujeme své srdce. Uzavíráme se Boží milosti. Příkladem nám mají být starozákonní proroci, kteří trpěli pro slovo od Hospodina, které svému izraelskému lidu věrně vyřizovali, a kolikrát se toto slovo ještě fakticky nenaplnilo. Tenkrát být prorokem byla docela fuška. Museli jste zprostředkovat dané poselství, ale hrozilo vám, že když se neuskuteční, druzí vás odsoudí jako proroka falešného zcela podle slov nařízení z Mojžíšova zákona. I my jsme slyšeli, že přijde Pán, ale zatím ještě nepřišel. Naše víra vychází ze slyšeného slova, ne z okolností, nebo jak se momentálně cítíme.

     Konkrétním příkladem je nám uváděn také Job. Podle známého biblického příběhu přišel o veškerý svůj majetek. Záhy i o svojí četnou rodinu. Zůstal jen on a manželka. Pak přichází i o své zdraví. Když ho ale jeho žena povzbuzuje, aby svůj přetěžký zápas vzdal, statečně navzdory všemu prohlásí: „Máme od Boha přijímat jen dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Jeho známé vyznání: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno,“ je v biblické tradici uváděno jako naprostý vrchol důvěry člověka v trápení. Apoštol Jakub nás v souvislosti s Jobem povzbuzuje: „Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl.“ 

     K čemu ho tedy náš Pán přivedl? A k čemu chce přivést nás? Je to jednoduché: Job byl přiveden k hlubší vnímavosti své reality. To znamená vnímání sebe a vnímání druhých. Zcitlivěl natolik, že byl připravený přijmout od Dárce života daleko více požehnání, než bylo na jeho počátku. A tak je to i s námi: Trpělivost skutečně přináší růže, byť mohou být naše ruce – obrazně řečeno – zraněné od ostnu naší nedočkavostí, našich utkvělých představ i mnoha snů, které nás ale ve skutečnosti od hlubší reality stále ještě oddalují. Tam je ale naše pravé potěšení a radost. Věčný život znamená žít ve skutečné své přítomnosti.

     A tak závěrem od apoštola Jakuba slyšíme ono uzdravující: ‚Pán je plný soucitu a slitování‘. Ví, co potřebujeme. Ví, co prožíváme. Zná naše srdce. Cítí s námi. Je blízko našim tužbám. Je blízko každému z nás. Miluje nás a chce pro nás jen to nejlepší. Důvěřujme mu prosím. Když tak budeme konat, naše srdce spočine v jeho slibech, že v pravý čas přijde, aby byl už konečně s námi. To nám všem ze srdce přeji.

     „Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, náš společný Spasiteli, za zaslíbení, že se s tebou osobně setkáme. Prosíme tě, abys nás k tomu vyzbrojil svojí trpělivosti, která přemůže všechny naše pocity malomyslnosti a marnosti. Ty nejlépe víš, jak nás to kolikrát bolí. Odevzdáváme ti svoji bolest srdce, kterou nás učíš být zralejšími a pevnějšími. A až se s tebou setkáme, prosíme, abychom se tě uměli i držet. Vždyť ty jsi Pánem veškerého života! Ty nám také dáváš všechno potřebné. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi.“ (1. list Tesalonickým 5:23-24, 27, ekumenický překlad Bible).

JK.