Kulturní analfabet
Dlouho jsem váhal s tímto příspěvkem. Proč by měl člověk poukazovat na své chyby? Ale na druhou stranu se někdo může poučit z chyb druhého. Pro jistotu se podělím o své poučení…
Drž se, ševče, svého kopyta…
Manželka je kulturní člověk a lvím podílem určuje kulturní život naší rodiny. Jednou jsem to chtěl změnit. Půjdu na jistotu, řekl jsem si, brouzdajíc po internet a vybral jsem Shakespeara a jeho Sen čarovné noci v Národním divadle.
Věci nemusí být tak, jak vypadají…
Svátečně jsme se oblékli, dorazili v čas, usadili se a kochali nádhernou výzdobou. Těšili jsme se… Ani jsem nepostřehl, že už se začalo hrát. Nějaká osoba zmateně přiběhla na jeviště, chvíli se tam motala, ve svatebních šatech. Vůbec nechápu, o co jako jde. Trampolína uprostřed jeviště mi nepomáhá. Za chvíli naběhlo šest osob, tři ženy a tři muži, všichni ve svatebních šatech. Sakra, někdo objevil v Shakespearovi skryté transsexuální sklony nebo se snaží o genderovou spravedlnost?
Po očku jsem se podíval na svou ženu. Z jejího sveřepého výrazu jsem usoudil, že je něco špatně. Po chvíli děje, který se odehrával na obří krabici nebo na trampolíně nebo v prázdném prostoru kolem těchto bizarních rekvizit, jsem to pochopil. Všechno je špatně. I diváci. Nejvíc je pobavilo, když dělal skřet grimasy, když schválně zakopl a upadl, když dělal salta na trampolíně. Přesně tohle bych čekal od klauna z cirkusu.
Přestávky jsou důležité…
Kdy bude přestávka? Zásadní myšlenka. Vytlačila všechny ostatní. Většinou jsou těsně po půlce, znalecky jsem oznámil své ženě. Teď už by mohla být. Za chvilku: Teď už by měla být. Po další chvíli: Kdy, sakra, udělají přestávku?!?! Tento dialog nebyl sice nijak duchaplný, ale těšilo mě souznění našich duší.
Když už uplynuly tři čtvrtiny času pro celé představení, došlo nám to. Přestávka nebude. Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana a jeho zkušenosti s přestávkami. Co teď? Chtěli jsme se o přestávce vypařit.
Senioři mohou jít příkladem…
Ve chvíli, kdy se dvě seniorky v řadě před námi odhodlaly vstát a odejít, odhodili jsme stud. Původně jsem si myslel, že krajní sedadla nejsou ideální, ale pro případ požáru a podobně hrůzného představení, jsem změnil názor. Že je to prý neslušné. Nesouhlasím. Neslušné je dávat takovéto zhovadilosti v národním divadle.
Zmizeli jsme rychlým krokem obohaceni další zkušeností.
Šli jsme na panáka. Shodli jsme se, že už nikdy nepůjdeme na divadelní představení, které nemá přestávku.
Když něčemu nerozumíte, aspoň si o tom něco přečtěte předem… (a čtěte mezi řádky)
Nedalo mi, abych si nevyhledal kritiky, které byly napsány. Zíral jsem, jaké eufemismy kritici používali. Něco jako „Skryté významy a vážnější podtóny zůstávají opomenuty, směřuje se k jediné vidině bohapusté crazy komedie situované do soudobých kulis.“ bych přeložil nějak takhle „Udělali z toho hovadinu.“ Další příklad „…povedlo vyváženě složit moderní divadlo, které táhne, baví, ale přitom nijak nepitvoří původní předlohu…“ to mohl napsat jedině idiot! Ledaže by pojem moderní divadlo znamenalo 1) žádné kulisy (ušetříme); 2) šokujte za každou cenu; 3) diváci jsou blbci. V takovém případě kritik není idiot.
Kdykoliv od té doby vidím trampolínu, vzpomenu si na kulturní utrpení. Ale jsem bohatší o zkušenosti. Tak bacha na trampolíny!