druhá fáze mého života

Nechci začínat od začátku mého života. Neříkám, že by to byla nuda, ale opravdu si nepamatuji, jak mě mamka přebalovala. A pak školka, školy, manželství, dítě.

Chtěl bych začít druhou fází mého života, neříkám že ta první nebyla hezká a šťastná. Ale protože v té druhé fázi to začal být fičák. 

Když mi bylo 36 let zůstal jsem sám s dcerkou které v té době bylo 8 let.

Manželka umřela, nebudu tu psát co se stalo o tom tenhle příběh není.Byli jsme spolu 16 let.Nejhorší na tom je, že se to stalo na Štědrý den 24.12. 2011, když si všichni rozdávají dárky, já měl telefon z nemocnice a najednou se zastavil svět. Můj, vlastně náš život dostal ránu.Nedokázal jsem to dcerce říct a pokračoval jsem jako by se nic nestalo. Držel jsem to v sobě, ale neubránil jsem se slzám.Zvídavé oči mojí dcerky se na mě dívaly a ptá se ,tati co se děje a já nic. Co se dá říct, nic, vůbec nic.To mi věřte. Nedokázal jsem se na nic soustředit, ale musel jsem se radovat z každého dárečku co dostala od Ježíška. Ráno když jsme vstali, chtěla jet za maminkou, bylo to tak dohodnuté ,že za ní pojedeme.No jo, co ale říct.Nikdo vás v životě nenaučí jak říct naší dcerce, maminka už tu není a nebude. Věřte mi, mi že to bylo asi to nejhorší co jsem kdy musel udělat, vlastně říct naší osmileté dcerce.Bylo to jako když trhám něčí srdce, ona tomu nerozuměla, nechápala co tím myslím. Že je to hloupost, že to nemůže být pravda. A začala strašně moc plakat a já s ní. Pořád se ptala, to už opravdu nikdy neuvidím maminku, co na to říct ani jsem to nechtěl opakovat, jen jsem tiše mlčel.To co jsem prožíval, bylo neskutečný, nikdy bych nečekal jak to bude bolet. Ta bolest byla ukrutná, ani nevím jak to popsat. Bolelo mě srdce tak strašně moc, ale věděl jsem že tu musím být pro dcerku. Kolik smutku to přineslo. Nemohl jsem spát. Brečel jsem jak malej kluk a to jsem si myslel , že jsem tvrďák, ne ne to jsem si jen myslel. Každý den, každou hodinu a minutu jsem se prohraboval v mysli co jsem komu udělal , že se mi to stalo. A né jen mě ale i mé dceři, co ona komu udělala, že jí osud vzal maminku. Plakala ze spaní. Že nikdy neuvidí její maminka jak roste, jak končí základní školu.Jak studuje.Jak maturuje, jde třeba na vysokou školu. První lásku a zklamání. Svatba, děťátko, prostě nic. A co teprve dívčí starosti no a najednou ze mě byl táta a máma.K tomu se dostanu později.

A tím to vše začalo.

Když jsem se probral a uvěřil, že je to pravda musel jsem přemýšlet co bude dál. Jak vše zvládnu. Co vlastně mám dělat, vůbec jsem netušil co mě čeká za starosti. Měl jsem práci a dcerka chodila do školy. Zavolal jsem do práce a vzal si 14 dní volno, stejně bych tam nic nezvládl.A rozjel se neskutečné kolotoč zařizování a vyřizování. Začal jsem chodit po úřadech, bankách a všech možných institucích.Nebudu tu psát jak náročné to bylo.Asi ten nejhorší zážitek jsem zažil na sociálce, když mi slečna řekla že musím každý rok doložit, že manželka umřela. Co tím myslí, pomyslel jsem si, to jako že kdyby náhodou manželka vstala z mrtvých.HRŮZA to mi věřte.V práci jsem si domluvil abych mohl dělat od desíti dopoledne do šesti hodin odpoledne, abych mohl s dcerkou ráno do školy a mohl se jí po škole věnovat.Byla hodně samostatná, tak chodila sama ze školy.Připravoval jsem ji svačina a když jsem přijel z práce tak jsme se spolu navečeřeli. V tu dobu jsem neměl ani rodiče, tak nebyla ani babička kdo by pomohl. A abych nemusel být nikomu nic dlužný, což je moje asi ta špatná vlastnost, tak jsem nikomu neřekl, že bych potřeboval pomoct. Je pravda, že jsem večer už neměl sílu. Nechtěl jsem aby to na mě nikdo poznal a hlavně aby si toho nevšimla dcerka. Pořád jsem jí chtěl zachovat dětství. A aby se netrápila ještě kvůli mě. Když dcerka usnula a já jí slyšel plakat ze spaní, to bylo to co mě bolelo, tak strašně bolelo. musel jsem se starat o domácnost, protože tam kde nikdy nebyl prach najednou tam byl.Nechci říkat, že jsem s ničím doma manželce nepomáhal naopak snažil jsem se jí pomáhat jak to šlo. Jen na některé věci vás nikdo nepřipraví. Dnes už vím, že to byli blbosti, jako zalít kytky, mimochodem už doma nemám žádné kytky. Musel jsem se vše učit od začátku, uklízet, prát, žehlit, vařit, prostě se vše učit. S vařením mi hodně pomohl internet a dnes jak dcerka říká, tati umíš nejlíp vařit. Miluje naše víkendové obědy. To je to co vás zahřeje u srdíčka. Je to moje láska a asi jediná žena, která se mnou bude do konce života. Tím že jsem měl pořád co dělat nebyl čas myslet na nic jiného. Stal se ze všeho stereotyp, ale myslím si že jsme to s dcerkou zvládali dobře.Neříkám, že jsem pořád na dcerky maminku nemyslel, ale myslel ono nejde zapomenout ani po tolika letech.Po pár týdnech jsme se bavili s dcerkou o mamince. Pořád chtěla slyšet jaká byla, co jsme společně zažili.Bylo to hezké se takhle bavit i když bolestivé.

Uběhl půl rok, nemyslete si že to byla pohoda. Ale věděl jsem, že nejsem jedinej a že spousta lidí prožívá ten stejný osud. No jo ale co já, jsem chlap a nemůžu přeci být pořád sám. Možná se teď zlobíte a čekáte že jsem měl být sám daleko delší dobu. Že jsem sobec, né to nejsem. Ale samota mě užírala. Možná jsem měl počkat, protože v tu dobu jsem nevěděl že tu kterou potkám hned to odnese. Dodnes mě to mrzí a vlastně jsem se jí nikdy za to neomluvil. Nebyl čas. Ale k tomu se dostanu. Nejsem ten co chodí po hospodách každý den. Neměl jsem to nikdy moc rád. Neříkám že se nenapiju, ale hospoda, to ne. Ale jak můžu někoho potkat, když jsem buď v práci a nebo se starám o dcerku a domácnost. A tak na řadu přišla seznamka na internetu. Nechci říkat hrůza ale asi jo. Přišlo mi to divné. Bylo to jako když chcete koupit televizi a vybíráte. Ta je hezká ta ne a tak pořád dokola. Bylo to jako když koukáte jen na obal, vím že se musím sejít abych tu knihu mohl přečíst. Ale mě se nechtělo. No a proběhlo pár schůzek. Tenkrát mi to přišlo strašný, možná kdyby to bylo teď, koukal bych na to  jinak. Když už jsem to chtěl vzdát, tak jsem objevil jednu hezkou holku. 

​Pokud bude zájem, budu pokračovat.