1.kapitola

14. duben 2025

Nákupní centrum Gesundbrunnen-Center, Berlín, Německo

Už když mířila k prosklenému vchodu obehnanému ozdobnými visačkami s květinovým aranžmá, věděla, že bude problém. Ostatně jako vždy. Preventivně zatahala za vodítko a pohlédla na svého malého přítele. Huňatá koule chlupů, která snad kdysi bývala yorkšírským teriérem, se nedůvěřivě rozhlížela okolo. Znovu zatáhla za vodítko, jenže teprve roční Chucky místo uposlechnutí zaryl přední packy do země a celou váhu přenesl na své drobné zadní nožky. Jeho drápky na moment zaskřípaly o betonový chodník a několik lidí se po nich zvědavě otočilo.

„Chucky, k noze!“ snažila se psovi poručit, ale marně. Jen na ni zezdola vyčítavě pohlédl a zatvrzele dál setrvával v protestujícím postoji. Se zamračeným výrazem po něm chmátla rukou a vzala do náruče. Vykročila sebevědomě vstříc dveřím a bohaté výzdobě a zakryla rukávem Chuckymu oči. Psík se jí při každém zahučení posuvných dveří roztřásl v náručí a zakňučel. Hloupý pes, pomyslela si, když ho uvnitř centra pomalu položila na zem a rozešla se vstříc psímu salónu.

Ve vší upřímnosti tomu psovi nemohla přijít na jméno. Celá jeho životní náplň se skládala z vytí, štěkání, značkování gauče, trhání polštářů, spaní v její posteli a celkově všechny věci, kterými jí otravoval život. Možná jí byl osudem seslán přímo z pekla jako její obávaná Nemesis a mstil se jí teď za všechny špatné věci, které kdy provedla. Možná že ho rodiče její sestře pořídili právě proto, aby nikdy neměla klid. Možná se proti ní vlastně všichni spikli.

Vrcholem její zarputilosti však dnes nebyl jen roztrhaný polštář a pomočený batoh. Všechno to znamenalo nic proti tomu, jet s tímto protivným tvorem metrem, chodit po městě a procházet vchody do velkých budov. Zapřísahala se, že toto je naposled, co sestře s tím čoklem pomáhá. Měla daleko důležitější věci na práci, například deadline k napsání dějepisné eseje, který se každým dnem blížil víc a víc. Co mohla její sestra vědět o povinnostech? Jediné, co podnikala, byl amatérský a otřesně zvládnutý balet. A přesně kvůli tomuto koníčku se teď musela právě potulovat nákupním centrem s tím čertovský psem.

„Slečno! Slečno!“ ozval se jí u ucha cizí hlas. Překvapením nadskočila a pohlédla vpravo za jeho zdrojem, jen aby na tom místě spatřila stát strážníka městské policie s velmi přísným výrazem.

„Nasaďte svému psovi, prosím, náhubek. Stojí to tak v pravidlech u vchodových dveří,“ upozornil ji a s rukama v bok čekal, až tak učiní.

Pohlédla na něj a pak na psí salón, který se nacházel jen pár metrů od nich. Jeden pohled věnovala také Chuckyho malé tlamě a snažila se potlačit otrávený výraz. Koho by tak s těmi směšnými zoubky asi mohl pokousat? Navíc už jí zbývalo jen pár metrů, šlo jen o to, přejít do salonu a zase odejít, na to snad náhubek nepotřebovala. Ta nesmyslnost celého nařízení však nebyla ani tak hrozná jako skutečnost, že náhubek s sebou vlastně vůbec neměla. A strážník dál trpělivě čekal. Tento den už nemohl být horší.

Tu myšlenku si v duchu nedokázala ani doříct, když se nad jejich hlavami ozval dunivý rachot. Instinktivně se přikrčila a znovu si vtáhla Chuckyho do náruče. Kdyby jí utekl, sestra by ji zabila. Stejné reflexy měl i strážník a spousta dalších lidí okolo.

„Bouřka?“ odtušil čísi udivený hlas.

Než se stačil nadát kdokoliv jiný, ozvala se další rána. Skoro jako by se skrz nákupní centrum snažilo projet plnou rychlostí pendolino.

Chucky se v pevné náručí znovu roztřásl a chtěl se vysmeknout. Než však stačil svůj plán dokonat, než stačil strážník vstanout ze země, na kterou po nárazu upadl, než stačil kdokoliv z lidí uvnitř udělat cokoliv, ozvala se třetí rána. Zem pod nohama se rozechvěla. Náhlá tlaková vlna smetla na zem i zbytek lidí a skleněné vitríny se s třaskotem skla rozletěly do stran. Než kdokoliv stačil zaregistrovat, zda ho letící střep také nezasáhl, strop se pod neznámou tíhou propadl dovnitř. Bezhlavě se řítil přímo k omráčenému strážníkovi a dívce se psem.

„Ježíši!“ zaječela zděšeně při pohledu na blížící se sutiny, chňapla po vodítku a snažila se dostat, co nejdál pryč. Bylo jí jedno, že rozmazleného yorkšíra povleče na provázku, div se nezaškrtí. Bylo jí jedno, že na tom místě nechala batoh. Dokonce i strážník, který zůstal ležet na místě v bezvědomí, jí byl naprosto lhostejný. Jediné, na co myslela, byl útěk. Srdce jí tepalo zběsilým tempem a na čele cítila tepající žílu.

Zdálo se jí, že její úprk trvá hodiny a hodiny. Cítila všechno. Přemýšlela nad vším. Snažila se utéct. Zorné pole se jí zúžilo do jednoho záchytného bodu, čímž byly elevátory, pod které se mohla potencionálně ukrýt. Nic jiného nevnímala. Zděšené výkřiky lidí, první suť dopadající na podlahu, bortící se výlohy. Nic z toho její mozek nepřijímal. Celá její útěková akce trvala zlomek vteřiny. Než stačily dopadnout první kusy stropu, stihla se jen postavit.

Hrubá a neúprosná síla jí přišpendlila k zemi. V pase se jí rozlila nesnesitelná bolest a po celé délce páteře ucítila nepříjemné brnění. Chuckyho snažícího se utéct stále držela na vodítku. Škubal sebou a zoufale vřeštěl. S šokovaným výrazem pohlédla na svou spodní polovinu těla, místo toho však zahlédla jen suť. Zdálo se, že hlavní části stropu spadly o několik metrů dál, nicméně ji stejně zasáhly její úlomky. Po strážníkovi nebylo nikde ani stopy. Bylo jí špatně, chtělo se jí zvracet a spodní ret se jí nekontrolovatelně rozklepal. Cítila, jak její tělo balancuje na pokraji nervového zhroucení, ale snažila to vydržet. Musí se dostat pryč, něž začnou padat další kusy.

Chucky se rozštěkal. Letmým pohledem přeletěla psa, který neutržil ani škrábanec, a zamračila se.

„Potvoro chlupatá,“ zaklela zoufale a z očí se jí vyřinuly slzy, „měls to být radši ty.“ Nechtěla zemřít. Ne teď. Ne tady.

Naposled pohlédla vzhůru, kde skrz propadlý strop spatřila oblohu. Uklidňující výhled ale přerušil další z úlomků, který se pomalu nakláněl, aby také spadl dovnitř. Přímo na ni.

S myšlenkou na sestru pustila Chuckyho vodítko. Pes se ani neohlédl a zmizel pryč. Zaslechla křik lidí. Jekot. Pláč.

„Heleno!!“ křičel kdosi zoufale, až mu přeskakoval hlas.

Já se jmenuju Frida, pomyslela si hořce znehybněná dívka uprostřed sutin, kdyby to někoho zajímalo.

Padající suť na sebe nenechala dlouho čekat.