O problémy si Jorge Batista říkal už v momentě, kdy se objevil na večírku, kde ho nikdo nepozval. Šlo o soukromou párty, na kterou byli pozvaní jen lidi z Akademie bojových umění, kde sebou po večerech nechával mlátit o žíněnku i můj kamarád Jerry. A protože si každý z pozvaných mohl vzít doprovod, vzal Jerry mě se slovy, že bych si měla začít trochu užívat. A zatímco on pravděpodobně klopil panáky vevnitř vily, já se usadila k bazénovému baru a sledovala všechny ty krásné, vysportované a zdravě žijící lidi, jejichž instagramové účty musely mít minimálně trojcifernou sledovanost.

Nacházeli jsme se ve zbohatlické čtvrti Spanish Trail v Las Vegas, kde se ceny nemovitostí pohybovaly v řádech miliard, tudíž jejich majitelé tvořili skoro nepřístupnou sektu boháčů, co spolu na svých zahradách popíjeli šampaňské, hráli golf a vedli šílené rozhovory o investicích. Celý pozemek Spanish Trail byl veřejnosti uzavřen, dokud se tu nenastěhoval Nathan Alvarez a Akademie Jiu-jitsu, kde se párkrát za rok ukázal, neslavila nějaké kulaté výročí. O Alvarezovi jsem se toho naposlouchala od Jerryho už dost. Vlastně jsem díky svému kamarádovi znala všechny ty magory, co se za obrovské prachy nechají zavřít do ringu s jiným magorem, a tlučou se tam, dokud stojí na nohou.

S Jerrym jsme se seznámili ještě v dobách, kdy neměl tolik peněz a snažil se živit vším co bylo k mání, včetně uklízení domů lidí, co byli příliš líní vzít do ruky hadr a leštěnku, ale naopak dost bohatí na to, aby si zase mohli dovolit lidi jako on a já. Rozdíl mezi námi dvěma byl ten, že já uklízela jako vedlejšák domy doteď, ale z něj se stal veleúspěšný výživový poradce a pochopitelně se pohyboval v kruhu atletů, sportovců, influencerů a podobných existencí, kterým zatraceně příliš záleželo na tom, co jedí. Pracoval od devíti do tří, měl spoustu volného času, a proto se věnoval bojovým uměním, workoutu a podobným věcičkám, které z člověka dělaly objekt sexuálního zájmu. Vesměs.

Já naopak pro svoje blaho a tělesnou i psychickou pohodu nedělala absolutně nic. Přes týden jsem běhala denní a noční směny v nemocnici jako zdravotní sestra na úrazovce a přes víkend lidem drhla podlahy. Byla jsem jen obyčejná holka z Jižní Karolíny, což šlo hodně poznat na mém jižanském přízvuku. Pocházela jsem z malého městečka, kde lidi často bydleli v přívěsech, neměli účet na facebooku a do práce chodili pěšky. Vyrůstala jsem s dětmi, které se nebály vzít do ruky klacek a odehnat divokého kojota, co přišel sebrat jejich slepice, a případně nějakou vzít a zakopat, když přišli pozdě. V mém městečku se všichni znali, měli se rádi a pokud něco zaskřípalo, vyřešili to v klidu z očí do očí. Nikdo se nehnal přes mrtvoly za kariérou a penězi, lidi tam brali ohled na druhé a ke štěstí jim stačily společné páteční grilovačky nebo nedělní kázání v kostele. Na druhou stranu tam ale všechno upadalo v zapomnění. Lidé se zamilovali, vzali se, měli děti, starali se rodinu a tím jejich životní úkol končil. Ve mně naopak neustále rostla touha po dobrodružství a objevování, a tak jsem jednoho dne vzala svou starou Toyotu Corollu, nacpala do ní všechny své věci a vydala se do Las Vegas. Od té doby jsem pracovala jako zdravotní sestra a uklízečka drahých domů, které jsem při poledních pauzách fotila mámě, fotky nechávala vyvolat a posílala je poštou, aby se mohla nad těmi šílenými saunami a ostatními zbytečnostmi taky zasmát. Neodpustila jsem si ani vyfotit několik vážně bizarních modelů plavek, ve kterých tady pochodovaly ty holky. Potajnu jsem blejskla taky Nathana Alvareze a Jorge Batistu, aby je táta mohl ukázat chlapům z práce. Už teď jsem věděla, že jejich fotky bude nosit do práce celý týden a chlubit se, že jeho dcera byla s nimi v jednom domě. Přestože jsem se na celém večírku spíš nudila, i tak jsem byla ráda, že alespoň táta bude mít radost. Mise byla splněna.

Dopíjela jsem svůj poslední pomerančový koktejl a sledovala Jerryho, jak se baví se svým učitelem jitsu. Byl to starší chlapík, Jerry mu často říkal Mistr Yoda, ale jinak jsem jeho jméno neznala. Vedl celou akademii, den za dnem cvičil a trénoval, a přestože vypadal nejmíň na šedesát, sálala z něj neuvěřitelná energie. Jerry toho chlapíka uctíval jako boha. Musela jsem uznat, že vypadal poměrně mile. Yoda se pořád usmíval i v momentě, kdy se ocitl na párty plné hloupých holek v plavkách a testosteronem posedlých chlápků. Kolem něj se shromažďovali všichni jeho studenti a Jerryho kamarádi a o něčem společně se stejným vřelým úsměvem rozmlouvali, zatímco popíjeli drinky. Byl to takový ostrov klidu mezi všemi těmi děsnými plavkami a umělými prsy. Ty byly očividně zase Nathanův styl, nebo minimálně styl jednoho z jeho manažerů. Bylo však milé vidět, že i přes nepřízeň okolí si Yoda a jeho studenti dokázali večer užít po svém.

Obrátila jsem do sebe zbytek skleničky sladkého koktejlu a hmátla po kabelce. Dost bylo flákání se, zítra jsem měla práci někde na opačné straně města, chtěla jsem na to být dobře vyspaná. Seskočila jsem ladně z barové židle a otočila se k odchodu. Místo nenápadného zmizení jsem však v davu lidí vrazila přímo do něčího hrudníku. Cítila jsem, jak mi křuplo v nosu a modlila se, aby z něj netekla krev. Měla jsem na sobě letní šaty po mámě, které byly taky moje jediné. Se zaschlým cákancem od krve už bych je mohla nosit leda tak při úklidu. Ta pevná hruď, která tak lehce pokřivila můj nos nepatřila nikomu jinému než Nathanu Alvarezovi.

Přestože bylo ten večer horko a parno, měl na sobě svůj typický outfit: černé tričko s černými šortkami. V jiné barvě ho člověk snad ani neměl šanci potkat. Taky jsem však musela uznat, že se k němu ta barva nesmírně hodí. Byl to Mexikánec, jehož rodina pravděpodobně před několika generacemi přeběhla hranice, a za tu dobu se stačila pomíchat s bělochy. Nateovi zůstaly ostré rysy, snědší pleť, výrazné čelisti a tmavé vlasy a obočí. Působil vždycky tak nějak exoticky, proto nebylo problém na jeho večírek nalákat spoustu holek. Jinak to byl ale Američan každým coulem od přízvuku po chování. Jediné, co ho spojovalo s jeho kořeny, bylo už jen příjmení.

„Pardon," omluvila jsem se zdvořile a chtěla si jít po svých. On sám nevypadal, že by si mě nějak blíž všimnul. Jen něco zabručel a věnoval pozornost čemusi na opačné straně zahrady. Když jsme se však chtěli sami sobě navzájem vyhnout a pokračovat v cestě, neočekávaně jsme si oba vybrali pravou stranu. Vrazili jsme do sebe podruhé. Měl opravdu mohutné tělo a já opravdu dlouhý nos, proto to schytal znovu. Tentokrát to ale obolelo mnohem víc a krev na sebe nenechala dlouho čekat.

Zamračil se, když viděl, jak si svírám obě dírky zkrvavenou rukou. Beze slov mě otočil zpátky k baru a mávl na servírku, aby mu podala nějaké kapesníky. Bylo to milé gesto. Na někoho s jeho penězi, egem a slávou se zachoval opravdu jako džentlemen. Jerry pukne zlostí, až zjistí, že jsem se ho dotkla dřív než on. Nate trénoval právě pod Yodou a ten ho sem tam bral na tréninky svých amatérských studentů čistě proto, aby byl zvyklý na všechno. Jerry se už léta snažil protlačit mezi ostatními kluky, aby s ním mohl trénovat, ale zatím se nezadařilo. A já jsem tady teď stála a ten chlap mi rozbil nos už jen tím, že jsem do něj vrazila. Tohle Jerry nerozdýchá. Abych však pravdu řekla, když jsem si Natea prohlížela, jak vytahuje z balíčku kapesníky, přišlo mi to na někoho, o kom od svého kamaráda slyším jen samé ódy a legendy, až příliš normální a obyčejné. I tenhle Jerryho bůh musel kapesníky nejprve z balíčku vytáhnout, i on o ně musel požádat servírku a pravděpodobně dělal taky spoustu jiných lidských věcí jako třeba pocení, smrkání a kýchání. Když jsem si představovala Nathana Alvareze, jak kýchá, neubránila jsem se úsměvu. Jak to asi vypadá, když tenhle tvrdý chlap se spoustou jizev a neuvěřitelným talentem posílat k zemi jednoho soupeře za druhým kýchne?

„Něco k smíchu?" zeptal se mě, zatímco mi podával další kapesník. Jeho hlas byl neuvěřitelné hrubý. Možná od toho, že už do krku schytal spoustu ran, a možná taky proto, že ho Yoda často škrtil. Podle Jerryho to byla jeho oblíbená kratochvíle u všech studentů.

„Celá tahle situace," odpověděla jsem rychle a mávla rukou. „Moc se omlouvám. Myslím, že to už sama zvládnu."

Nathan pohlédl zpět do míst, kde ještě před chvílí tak úpěnlivě mířil a na jeho obličeji se objevilo zklamání. Bylo mi jasné, že tam musel nahánět nějakou pěknou blondýnu, ale ta byla teď kvůli mně fuč. Nicméně neodešel a zůstal se opírat o bar, zatímco jsem si ucpávala nos kapesníky. „V pohodě," řekl.

Očividně taky nebyl moc mluvka, protože několik dalších minut jsme mlčeli. On hleděl do davu, sem tam mrkl i na můj nos, ale jinak nic. A já si ho při chvílích jeho nepozornosti pořádně prohlížela. V televizi vypadal větší. Nebo minimálně na Jerryho plazmovce, na které mě nutil sledovat všechny možné zápasy, vypadal jako hora masa a kostí. Když jsem teď vedle něj stála, zas takový obr to nebyl. Pod tím tričkem schovával určitě spoustu svalů a dlouhé roky práce, ale ani to mě nezbavilo pocitu, že je jeho tělo jiné než ostatních. Všichni jeho soupeři vypadali příliš dokonale, veškeré párové svaly navlas stejné, rovné, vypracované, pokryté hladkou bronzovou pokožkou. Nate byl něco trochu jiného. Jeho paže, kterou se opíral o pult, nevypadala ani trochu jako z reklamy na bílkoviny. Vypadala jako paže mého táty, když ještě těžil dřevo na jihu Augusty. Zkrátka vypadal Nate jako někdo, kdo denně dře, ne jako někdo, kdo cvičí. Z jeho rukou měl člověk pocit, že by mohly opravdu ublížit. Byly mozolnaté, hrubé a mohutné. Musela jsem uznat, že tato skutečnost možná neděsí jen mě, ale i jeho soupeře. Určitě si říkají: Jak mě může taková bábovka sejmout? Vždyť je hubený jak lunt! Ale o to tady možná šlo, Nate nebyl kulturista ale zápasník, a to si spousta lidí neuvědomovala.

Když jsem po chvíli odtrhla pohled od jeho dlaní, zjistila jsem, že mě pozoruje. „Ty jsi ta holka, co mě fotila," zkonstatoval s mírným pobavením.

Nečekala jsem to. Jak mě mohl vidět? Polilo mě horko a myslela jsem, že se před ním v ten moment propadnu do země. Nedokázala jsem víckrát hledět do jeho čokoládových očí, které se mi vysmívaly stejně jako nadzvednutý koutek rtů. Byla ze mě ubožačka.

„To bylo pro tátu," pokrčila jsem rameny a snažila se předstírat, že mě tohle jeho obvinění vůbec nerozhodilo. „Rád sleduje zápasy."

Nate uznale pokýval hlavou, ale úsměv z tváře mu nezmizel. „Lidi mě fotí kvůli různým věcem," přiznal, „ale tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl."

Ačkoliv to tak nemyslel, dost mě to urazilo. Při zmínce těch různých věcí jsem si ihned vybavila samu sebe v noci, v posteli, s jeho fotkou zářící na displeji telefonu a jednou rukou v rozkroku. Znechuceně jsem se zašklebila. Snad to nemyslel vážně. Podle toho samolibého úsměvu to však vypadalo, že ano.

„Hádám, že tvůj táta bude někde z Jihu," prohodil, čímž přerušil mou ponižující chvíli.

„Jižní Karolína," řekla jsem hrdě.

„Myslel jsem si to," pokýval hlavou, jako by snad vůbec nebyl překvapen „To ten-."

„Jo, přízvuk," přerušila jsem ho. Tuhle větu jsem už slyšela od lidí tolikrát, že jsem ji dokázala vycítit dřív, než vůbec padla. „Mám ten pitomý přízvuk."

„Je to fajn přízvuk," opáčil. „Když promluvím já, všichni vědí, ze které ulice jsem přišel." Bylo pravdou, že mluvil dost nejasně, koncovky často polykal a některé naopak až příliš natahoval.

Ze slušnosti jsem se zasmála a prohlédla si kapesník. Zdálo se, že můj nos už byl v pořádku. Cítila jsem se trapně, že mě načapal při focení, a ještě k tomu jsme právě rozebírali můj přízvuk, takže moje oči jen šilhaly po příležitosti zmizet.

„Jak se holka z Jižní Karolíny ocitne tady?" zeptal se zaujatě.

„Jsem tu s kamarádem Jerrym," kývla jsem k vile, kde za sklem debatovala skupinka studentů se svým učitelem. „Chodí na Akademii."

Nate se zamračil a pokrčil rameny. „Toho neznám," přiznal. Bylo to k smíchu a zároveň k pláči. Jerry o něm básnil už roky, pokaždé ho na tréninku zdravil, několikrát se mu představoval, jednou mu dokonce podržel dveře, ale tenhle chlapík o něm neměl ani páru. „Taky chodíš na Akademii?"

Zavrtěla jsem hlavou. Copak to na mě nešlo poznat? Neviděl snad ty silné boky a rosolovité paže. Oproti němu jsem byla jako vláčný obláček. Na Nathanu Alvarezovi bylo pevné úplně všechno, ten chlap snad na sobě neměl ždibec tuku, stejně tak i Jerry a jeho přátelé z jitsu. A pak jsem tady byla já, nakynutý bochník, a on se mě zeptá, jestli cvičím taky. Směšné!

Zvedla jsem ruce do výše ramen, aby si mě mohl prohlédnout. „Myslím, že bych padla už při rozcvičce."

Doopravdy si mě prohlédl od hlavy k patě, přičemž mnou projel podivný třas. Přestože jsem se smála a brala to celé jako vtip, on se nezasmál ani jednou a jen pokrčil rameny. Myslel svou otázku snad vážně? Doopravdy jsem vypadala jako někdo, kdo by někomu dokázal ublížit?

„Nejde tady o to, jak kdo vypadá," řekl jen.

Oproti všem těm hubeným holkám v bikinách, jsem ale opravdu tlustá byla. Aby taky ne! Rodiče mě vychovávali na kravském mléku, každou neděli jsme si upekli krůtu nebo něco jiného, co se chytlo na dvoře, a k tomu nám máma pekla čokoládové sušenky. Kdo je to vegan jsem se dozvěděla až při příjezdu do Vegas. Sám Jerry jím také byl, a tak mi vysvětlil, jak se věcí mají. Jeden dlouhý večer u zápasu mi vyprávěl, jak se někteří lidé rozhodli žít jen z rostlinné stravy, a jak se naopak jiní lidé zase rozhodli napodobovat tento trend, aniž by v tom vůbec nějaký smysl kdy našli. Podle Jerryho všechny tyhle existence jen sbíraly nálepky. Jsem veganka, jsem ekologická aktivista, posílám peníze dětem do Afriky...Vtipné na tom bývalo hlavně to, že všechny ty věci dělali proto, aby o tom mohli ostatním povědět. Doopravdy jim nějaké děti v Africe byly úplně ukradené.

Zadívala jsem se mu do očí a zjistila, že mě při tom přemýšlení celou dobu sledoval. „Co je?"

Pokrčil rameny. „Chvíli to vypadalo, že z tebe vypadne něco zajímavého."

Beze slov jsem vyhodila zkrvavené kapesníky do koše u baru a hmátla po svojí kabelce. Byl čas jít. Vyfotila jsem Nathana Alvareze, dotkla jsem se Nathana Alvareze a dokonce s ním i mluvila, táta bude mrkat na drát. Na poslední chvíli mě ještě napadlo vytáhnout z kabelky diář a vytrhnout jeden list. Zkusila jsem na Natea psí pohled a podstrčila mu papírek i s propiskou. „Mohl by ses mi prosím pro tátu ještě podepsat?"

Zasmál se. Jeho smích byl hluboký a nakažlivý. Také mužný a velmi přitažlivý, ale to jsem se snažila ignorovat. Vzal si ode mě papírek i s propiskou a vzápětí mi ho podával zpátky podepsaný. „Zvu tě na drink," řekl. „Jako odškodné za ten nos."

Zamávala jsem ve vzduchu jeho autogramem a usmála se. „Tohle mi bohatě stačí, děkuju," pověděla jsem. „Nebudu tě už dál rušit, myslím, že jsi měl někam na spěch, když jsme se srazili."

Musela jsem uznat, že to doopravdy nebyl takový idiot jako v televizi. Mávl rukou, jakože o nic nešlo. „Chtěl jsem jen trochu usměrnit toho sráče Baptistu."

Chvíli jsem se na něj nechápavě šklebila, než mi došlo, že myslí Jorge Batistu. Když moje hlava zpracovala tu přezdívku, předala impuls do úst a ty se otevřely v lehkém úsměvu. Jorge byl nejkontroverznější osobnost celé bitkařské scény. Fanoušci ho milovali a nesnášeli zároveň. Přesto všechno byl jedním z nejsledovanějších zápasníků vůbec.

Začala jsem si pečlivě ukládat jeho autogram do kabelky, spokojená sama se sebou, jak se mi dnešní večer vyvedl a co všechno jsem z něj dokázala vytěžit, přestože jsem původně očekávala jen nudu a stavy méněcennosti ze všech těch hezkých holek. Avšak v momentě, kdy jsem vzhlédla, se zrovna za Nateovými zády objevil právě Baptista s dětskou stříkací pistolkou a vzápětí skropil Nateova záda podivně smrdutou tekutinou. Až další dny z bulváru jsem se dozvěděla, že mělo jít o vodu přímo ze záchodové mísy. Stála jsem před Natem, takže mi neušlo, jak se jeho pohodový výraz změnil v cosi děsivého a nepředvídatelného. Zaťaté čelisti mu orámovaly obličej a když se pomalu otáčel, skoro jako by věděl, s kým bude mít tu čest. Zdálo se mi, jako by jeho oči ztmavly. Z temně čokoládové na inkoustovou čerň. Také ostatní hosté okolo nás přestali tančit a se zatajeným dechem sledovali, co se bude dít.

„Čau Nate!" zamával na něj Baptista s pistolkou v ruce. „Skvělá párty, brácho."

„Skvělá párty, na kterou tě ale nikdo nepozval, ty debile," ucedil Nate.

„Nekaž srandu, brácho. Pozvala mě přece tvoje ségra, když podemnou vzdychala."

Ještě než tu větu dořekl jsem věděla, že bude zle. Tihle pitomci prostě byli takoví. Nikdo už je nezmění. Rádi provokovali ostatní a velice se těšili z toho, když se jim to dařilo. Zároveň byli také nesmírně horkokrevní a jejich zápalný knot byl velmi krátký nebo žádný. Zkrátka stačilo málo a bouchli vám pod nohama jako nášlapná mina. A přesně v to se změnil Nathan Alvarez, když Baptista urazil jeho sestru. Pravděpodobně to celé byla lež, ale když jsme se my ve škole bavili urážením matek svých spolužáků, taky nás to pěkně štvalo, i když naše mámy nebyly tak tlusté a rozhodně je nemuseli pronajímat jako nemovitost a podobné nesmysly. Časem jsme se přes tyhle vtipy přenesli, ale v tomhle ohledu kluci jako Nate a Baptista zůstali ještě ve škole. Zkrátka a dobře je tyhle prkotiny dokázaly dostat do ráže, stejně jako spoustu jiných prkotin.

Než se stačil Nate nadát, seběhl se kolem něj celý jeho tým. Všichni trenéři a asistenti a podržtaškové, co jsem je vídala v televizi při zápase. Dva z nich drželi Natea v šachu a zbytek vykročil proti Baptistovi.

„Pošleš na mě svoje děvky Alvarezi?" vysmíval se Baptista a přes dav lidí, který se okolo něj nahrnul ukázal na Natea vztyčené prostředníky. „Podělaná sračko!"

V tu chvíli odskočila jeho brada na bok, když se setkala s pěstí jednoho z členů Nathanovy crew. Šlo o typický hospodský úder do zubů, což vypovídalo o tom, že ten chlapík bude něco jako manažer, výživový specialista nebo fyzioterapeut. Rozhodně nešlo o profesionálního rozdávače pěstí. Možná právě proto si neuvědomil svou chybu a hned na to ho Baptistova pěst přišpendlila k podlaze. Ať už byl ten odvážlivec kdokoliv, víckrát jsem ho nespatřila. Vzápětí se totiž strhlo peklo a já mohla jen doufat, že ho nikdo neudupe. Možná to nakonec nebyl nikdo z týmu, ale zkrátka jen oddaný fanoušek jako Jerry.

Bylo to jako při středověké bitvě, všichni se chtěli vrhnout buď na Natea nebo Baptistu, avšak nejprve bylo třeba se k nim probít, proto rozdávali rány okolo sebe hlava nehlava. Vzduchem létaly pěsti, sprostá slova a vztyčené prostředníky. Snažila jsem se natlačit co nejvíc k baru a případně si na něj vylézt, ale dav mě téměř okamžitě přišpendlil na záda Nateova trenéra boxu.

„Pardon," snažila jsem se mu omluvit, ale zdálo se, že mě nevnímá. Držel svého svěřence za paži a snažil se zabránit katastrofě.

Někde v dálce jsem zaslechla rozbité sklo a spoustu šplouchanců, jak byli asi někteří nešťastníci vhození do bazénů. Připadala jsem si jako v zatracené Spartě.

Snažila jsem se zachovat klid. Ať se pro mě za mě všichni třeba sežerou zaživa, já byla stejně na odchodu. Tlačenice nás pomalu ale jistě dostávala kupředu, stačilo jen počkat. Postupovala jsem po malých krůčcích vpřed, snažila se nezakopnout a neztratit kabelku. A taky jsem z celé té scény měla neuvěřitelnou psinu. Sledovala jsem všechny ty dospělé muže, jak se navzájem pošťuchují a uráží a nemohla se ubránit úsměvu. Většina z nich ani nevěděla, co se stalo, prostě se jen přidali k hromadné bitvě.

Úsměv na rtech mi zamrzl v momentě, kdy jsem v davu zahlédla Jerryho, jak se pomstychtivě prokousává davem za Baptistou a napřahuje pěsti. Vyrazila jsem téměř bez váhání k němu. Hloupý idiot!

Někdy v té době se ze sevření svého týmu osvobodil i Nate a rázoval si to za Baptistou. Dav se před ním rozestupoval jako moře před Mojžíšem a já té situace využila a v těsném závěsu ho následovala. Než jsme se však k Baptistovi dostali, schytal první ránu od Jerryho. Baptista ho na to téměř okamžitě chňapl pod krkem a zkroutil mu zápěstí. Spatřila jsem Jerryho rudý obličej a slzy v očích, a to mě namíchlo jako nic předtím. Stoupla jsem si na špičky a hodila přes Nateovo rameno po Baptistovi svou kabelku. Ozvalo se třísknutí, jak můj foťák prudce narazil do jeho hlavy, ale v tu chvíli už jsem odstrkovala Natea a strčila do Baptisty takovou silou, až se i s Jerrym skácel na zem. I nadále ho však svíral jako přiškrcenou husu. Napřáhla jsem paži a vlepila mu přes jeho holou hlavu facku jak poleno. Plesklo to jako rána bičem a nad Baptistovým uchem pokožka okamžitě zrudla. V tu chvíli jsem na sebe byla pyšná jako nikdy. Takovou facku uměla rozdávat jen máma, když se nám po dvoře potuloval místní ožrala Henry Deaver.

Spíš než že by ta rána Baptistovi nějak ublížila, ho překvapila. Očividně byl zvyklý na pěsti a kopance, ale facku mu ještě dlouho nikdo nevlepil. Pustil Jerryho, ale než se stačil porozhlédnout, čísi hrubá síla mě odstrčila bokem a vzala ho za límec košile.

„Vstávej, ty idiote," prskla jsem na Jerryho. „Jdeme okamžitě domů."

Zachytila jsem Nateův pobavený a mírně překvapený pohled těsně před tím, než se spolu s Baptistou do sebe pustili. Ve spáncích mi tepalo a místo krve mi v žilách musel proudit čistý adrenalin. Už jsem věděla, co to znamená davová psychóza. Táhla jsem svého pitomého kámoše pryč od toho kraválu a modlila se, ať zmizíme dřív, než se tady objeví policie.