Od chvíle, co Clyde přijal Markovu nabídku, s ním Malcolm už nepromluvil. Dokonce ani večer po práci nepřišel domů a vrátil se zlitý až nad ránem, kdy za sebou zabouchl dveře od ložnice a usnul.

Když na hodinách odbila půl sedmá, vypravil se nakonec Clyde na vrakoviště sám. Koneckonců už tolikrát vedl celý komplex sám, že mu to nedělalo žádný problém. Navíc nemělo cenu na Malcolma dorážet ani se s ním snažit promluvit, spíš by si ho proti sobě ještě víc poštval. 

Na školu se Clyde vykašlal. V poslední době se tam toho stejně příliš nedělo a navíc věděl, že se ho Olivie před učitelkou zastane. Mnohem lépe mu bylo tady na vrakovišti, kde mohl pokojně přemýšlet o posledních událostech. Bonnie byla navíc velice šťastná, že může trávit čas s Clydem, a tak vesele pobíhala po okolí, očichávala každou pneumatiku a občas se rozběhla za některým z holubů.

Clyde se posadil ke vchodu na Malcolmovo místo. V sedm hodin se pozdravil s Freddiem a smutně mu oznámil, že dnes si bude muset auta vozit sám. Muž v modré kombinéze nad tím jen mávl rukou a optal se na mámu. Tehdy si Clyde uvědomil, že vlastně o jejím stavu stále nic neví a Malcolm mu toho moc zatím nepověděl. Slíbil si, že až ho příště potká, nebude zbabělec a prostě se ho na to zeptá. Při tom pomyšlení se sice nekontrolovatelně roztřásl, ale zatnul pěsti a přikázal si to udělat i tak. Nemohl se ho neustále bát. Clyde nesnášel křik, obzvlášť tehdy, když se křičelo přímo na něj. A Malcolm byl v křičení opravdu přeborník.

Letní slunce se pomalu přehouplo z východu nad zem a v pravé poledne přímo pražilo do plechové boudy u vchodu tak, že už Clyde pomýšlel na smrt horkem. Ale sedět tam musel.

Freddie odešel už před hodinou, protože mu nikdo nezadal dost práce a Clyde se tak s Bonnie ocitl sám. I on by se rád něčím zabavil, ale od rozdělování úkolů jemu i Freddiemu tady byl Malcolm a bez něj si nikdo nedovolil na nic ani sáhnout.

I Bonnie po další hodině neustálého pobíhání znaveně ulehla pod Clydeovu starou dřevěnou židli a položila mu čumák na botu. Vyplazovala jazyk a hlasitým oddechováním se s otevřenou tlamou snažila ochladit.

Jakmile začala být situace tak kritická, že Clyde už padal únavou, objevilo se u příjezdové cesty auto. Na první pohled se jednalo o stříbrný Mercedes.

Vystoupil z něj vysoký hubený chlapík v kárované košili a plandavých džínách. Tvář měl protáhlou a vrásčitou a Clyde mu odhadoval tak přes padesát let. Vlasů už mu na hlavě moc nezbývalo a tvář měl pečlivě oholenou. Z jeho očí však vyzařoval jakýsi podivný šibalský jas.

Chvíli na sebe s Clydem hleděli, načež muž zvolal: „Tak budeš řídit nebo ne?“

Bonnie natočila hlavu na stranu, jako by se snažila rozeznat, zda mužův hlas již někdy neslyšela, nastražila přitom obě uši a vydala se za Clydem, který vstal ze židle a vydal se vstříc neznámému muži.

„Přejete si?“ zeptal se mírně zmateně, čímž si vysloužil od muže salvu hurónského smíchu.

„Mark volal tvýmu fotrovi, že se dneska stavím, tak mi neříkej, že ti to nevyřídil.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, to mi neřekl.“

Muž pobaveně zakroutil hlavou, sehnul se k zemi a poplácal Bonnie po hlavě, aniž by dbal varovného vrčení. 

Pak podal Clydeovi ruku. „Jsem Derek.“

„Clyde.“

Derek přikývl. „No dobře, Clyde. Sedej do auta, jdem na to.“

Clyde se pomalu a nedůvěřivě vydal ke stříbrnému vozu. Bonnie vycítila jeho nejistotu a držela se ochranářsky u jeho nohou, aniž by z neznámého může spustila co by jen na vteřinu zrak.

„Bránu nezavřeš?“ zachechtal se Derek. „Připomeň mi, kluku, až nebudu mít prachy, abych vám to tu přišel vybílit. Vodemčenou bránu beru jako pozvánku.“

„Já ale myslel-.“

„Že budeme jezdit tady? Prosím tě! Jestli chceš dělat mou práci, tenhle plácek ti nestačí.“

Clyde muži pohlédl vyděšeně do očí. „Nemůžu do města. Nemám průkaz. Jestli mě chytí, bude z toho průšvih.“

Derek protočil očima. „Budu dělat, že jsem to neslyšel. Zamkni a sedej, slečinko.“

***

Olivia Parkinsonová se zrovna procházela okrajem parku v Ennisu a po náročném dni ve škole mířila domů, když Clydea zahlédla. Místo srdečného pozdravu však zůstala zaražené stát na chodníku a zírala na cestu, kde právě projel stříbrný Mercedes řízený jejím spolužákem.

„Čum na cestu,“ okřikl mezitím Clydea v autě Derek. 

Clyde nervózně polkl a odvrátil od Olivie pohled. Doufal, že ho nepoznala. Spěšně se rozhlédl na křižovatce a raději hned zmizel ve vedlejší ulici, která se přímo napojovala na výpadovku z města směrem k dálnici na Dallas. Tam měl přikázáno jet.

„Nebuď tolik nervózní kluku,“ zabroukal na něj Derek. „Když budeš jak na trní, nebude z tebe o nic lepší řidič jako tvoje bábi.“

Derek se naklonil dopředu k palubovce a do přehrávače vložil jednu z kazet z přihrádky u okna. Prostorem auta se okamžitě rozezněly tóny skladby Sweet Home Alabama. Derek si začal podupávat. „Dám ti jednu radu.“

„Ano?“

„Nemysli na nic, prostě poslouchej tu hudbu. Pokud budeš za volantem takhle zmatkovat, uděláš chybu. Nervozita je v týhle brandži tvůj největší nepřítel. Věř mi, že řízení bez řidičáku bude za chvilku tvůj nejmenší problém, takže se hleď naučit být v klídku.“

Clyde se pokusil vytěsnit všechno z hlavy, ale čím víc se o to snažil, tím víc mu zůstávalo na mysli, jak velký průšvih by z tohoto všeho mohl mít.

Derek jako by přesně věděl, na co myslí, najednou řekl: „Zazpívej mi to.“

„Co, prosím?“

„Slyšels, ne? Zpívej.“

Pustil kazetu znovu.

„Makej!“

Clyde po něm bleskově hodil pohledem, jako by se snažil odhalit, jestli si z něj starší muž jen nedělá srandu, avšak Derek se naneštěstí tvářil naprosto vážně. A než tedy stačil Clydea znovu okřiknou, začal zpívat:

"Velká kola se stále otáčejí
Vezou mě domů k mé rodině
Zpívám si písničky o Jihu
Zase se mi stýská po Alabamě 
A myslím, že je to hřích... jo

No, slyšel jsem, jak o ní mistr Young zpíval
No, slyšel jsem, jak o ní starej Neil psal
No, doufám, že si Neil Young zapamatuje,
že jej Jižan nijak nepotřebuje-"

Přestal v okamžiku, kdy v dálce u okraje silnice zahlédl policejní hlídku. Dva muži v uniformách se ledabyle opírali o kapotu svého auta a popíjeli kávu z přenosných plastových kelímků. Přestože nevypadali na to, že se chystají někoho zastavovat, Clydeovi se i tak začaly samovolně třást ruce.

Cítil na sobě Derekův pohled. „Ty seš vážně blbeček, kluku,“ poznamenal spolujezdec.

Clyde neodpověděl.

Derek se pohodlně usadil v sedadle a zapálil si cigaretu. „Teď uděláš naprosto přesně to, co ti povím, rozumíš?“

Clyde s nervózním polknutím přikývl. Cítil, jak se mu potí ruce a paty nervózně zatíná do podlahy.

„Hoď si tam pětku,“ poručil Derek, „a propal to kolem nich s plynem na podlaze. Tak šup.“

„Ne to ne,“ zaúpěl Clyde.

„Chceš vydělávat ty velký prachy, jak ti slíbili? Tak se trochu snaž!“

Jediná věc, na kterou myslel ve chvíli, kdy řadící páka zapadla na své místo a auto se rozjelo mnohem rychleji, byla máma. Jestli to měl udělat kvůli ní, pak to udělá. Sešlápl plyn až na podlahu, auto výhružně zavrčelo a nabralo v tu ránu obrovskou rychlost. Kolem stojící hlídky se prohnali ve sto kilometrech v hodině.

„Teď zpomal a počkej si na ně,“ pokračoval dál v instrukcích Derek. Jako by to předvídal, několik vteřin na to se za nimi rozezvučely výstražné majáky a policejní vůz, který ještě před malou chvíli odpočíval na krajnici u cesty i se dvěma policisty, kteří zřejmě svou kávu nikdy nedopijí, se rozjel za nimi.

Stříbrný mercedes sebou několikrát zaškubal, jak Clyde panicky pustil nohu z plynu a nedokázal odtrhnout oči ze zpětného zrcátka, kde se objevila pronásledující hlídka. 

Derek na něho pohlédl a s povzdechem zavrtěl hlavou. „Ty seš fakt marnej,“ zabručel. Pomalu se sehnul k přehrávači a nechal píseň rozezvučet naplno. Policejní houkačky se ztratily v písni o Alabamě.

„Lepší?“ zeptal se ho Derek.

Clyde jen překvapeně zamrkal.

„A teď jim do háje ujeď,“ rozkázal, „protože jestli nás chytí, já se z toho vyvlíknu. O tebe bych měl ale vážný obavy.“

Ačkoliv se to zdálo směšné, skutečnost, že mu v uších už nehoukaly sirény, měla opravdu blahodárné účinky.

„Zůstaň v klidu. Poslouchej tu písničku a neztrať rytmus. Navzdory tomu, co se bude na silnici dít, ona neztratí svoje tempo a rozvážnost, stejně jako to nesmíš udělat ty. Řiď v rytmu Lynyrd Skynyrd, ne těch debilních houkaček.“

Sweet Home Alabama měla přesně ten ledabylý rytmus, který se po celou dobu nahrávky držel poměrně ve stejných výškách. Píseň neměla žádné drasticky gradující finále, které by ho mohlo rozhodit a Clyde se snažil podvědomě vnímat píseň, nikoliv houkačky za ním. Přidal plyn a v plné rychlosti se vřítil z výpadovky přímo na dálnici. 

„Támhle odboč,“ kývl po chvíli zběsilé jízdy Derek k jedné odbočce. Clyde pohotově škubl za ruční brzdu, nechal přejít vozidlo do smyku a snažil se ho směrovat k odbočce. Gumy skřípaly, šel od nich v některých místech i kouř a Clyde pocítil jakýsi osten zuřivosti, protože tušil, že mu Derek o odbočce řekl naschvál tak pozdě.

„Když budeš chtít při pronásledování někam odbočit, do poslední chvíle předstírej, že to neuděláš,“ pověděl mu Derek, jakmile si všiml jeho pokřiveného výrazu, „pak to tam flákni přes ručku a můžu ti garantovat, že ti blbečci za tebou to tak rychle nestihnou.“

A měl pravdu. Jakmile dostal Clyde auto do klidu a stability, ve zpětném zrcátku mohl zahlédnout policejní vůz, jak s daleko větším rachotem úpěnlivě brzdí tak, aby odbočku neminul. Clyde se mimoděk pousmál a pokračoval v jízdě dál. Předjížděl zběsile auta a nekompromisně se skrz hustý provoz tlačil dopředu.

„Nenech se nikým vybrzdit,“ poučoval ho Derek, „raději to projeď napůl po krajnici, než abys musel zpomalit.“

Policie se mezitím dostala opět do hry a začínala je znovu pronásledovat. 

„Sjeď do města,“ poroučel dál Derek, „teď teprve uvidíme, co v tobě je.“

Než se přes Clydea stačila převalit vlna nejistoty, musel dalším smykem projet křižovatkou. Srovnal vozidlo a zařadil se mezi projíždějící řadu aut do průběžného pruhu. Ve zpětném zrcátku si mohl všimnout policejního auta, které se stejně tak vřítilo do křižovatky, ale na rozdíl od něho zastavilo zmateně uprostřed. V řadě aut, která pomalu směřovala do centra městečka, se ztratil. Pohlédl na Dereka, který byl celou tu dobu zticha.

„To by ušlo,“ pokýval hlavou, „z dálky si tě ale všimnou. Počítám tak za osm metrů budeš k nim pod takovým úhlem, že tě uvidí. Na to bacha. Už se chystej.“

Clyde sledoval policii v zrcátku a počítal vzdálenost. Hlídkový vůz se pomalu začal rozjíždět, aby nadále nebrzdil provoz na křižovatce a vypnul světla i houkačky. Clydea polila falešná naděje, že snad odjedou a on bude mít klid. Cítil, že nebýt volantu, který ždímal jako mokrý hadr, by se jeho ruce nekontrolovatelně roztřásly. Toto nebylo nic pro něj, nedokázal zůstat v klidu. Nikdy neudělal nic, za co by mohl být trestně stíhán. Všechno tohle bylo jako náhlá ledová sprcha. 

Překvapilo ho, když se najednou znovu ozvaly houkačky, že neomdlel zděšením, ale místo toho pohotově zařadil a vystřelil z řady vozů jako namydlený blesk do předjížděcího pruhu. Ve zpětném zrcátku zmerčil řidiče, kterému právě vjel náhle do cesty, jak vztekle mává rukama a lamentuje. Raději se podíval před sebe, poslouchal Alabamu a přemýšlel, kudy teď. Periferně si všiml, že ho Derek sleduje, jako by chtěl z jeho obličeje vyčíst všechny myšlenkové pochody, které se mu v hlavě odehrají.

Před Clydem se rozprostřela další křižovatka. Tady měl další šanci se ztratit. Vše ovšem zhoršoval rudě zářící semafor z jeho směru, který přikazoval všem vozidlům, aby zastavily.

„Hlavně tu věc neposlouchej a jeď,“ připomenul mu preventivně Derek. Clyde si na chvíli pohrával s myšlenkou, že by přece jen zastavil a počkal, dokud se nerozsvítí zelená nebo si pro něho strážníci nepřijdou, ale po těchto ostrých slovech se vzpamatoval a rozhlédl se okolo sebe. Jaké měl možnosti? Pruh v protisměru byl prázdný, protože ho semafor pro ostatní auta ještě neuvolnil. Clyde trhl volantem doleva, čímž vyjel z řady pomalu zastavujících aut na červenou a řítil se na křižovatku. Kam teď? Křižovatkou projížděla pomalu kolona semaforem vypuštěných vozidel. Ve zpětném zrcátku se znovu objevila policejní hlídka, která stejně jako on vjela do protisměru a pomalu ho doháněla. Nervózně zacukal volantem, jak se nemohl rozhodnout, kam jet. V reakci na to Derek poklepal nehtem na přehrávač a klidně se usadil zpět do sedadla. Poslouchej písničku a uklidni se, představil si, jak Derek říká.

"...Sladkej domov Alabama
Kde je nebe tak modrý
Sladkej domov Alabama,
Bože, vrácím se zpátky k tobě
Vracím se, Alabamo..."

Zpomalil a rozhlédl se znovu. Ke křižovatce se zprava blížil kamion. Teď nebo nikdy, pomyslel si Clyde a prudce šlápl na plyn. Smykem se zařadil do dvouproudu vozidel projíždějících k němu kolmo křižovatkou. Řidiči za ním zběsile dupli na brzdy a vztekle troubili na toho šílence, který jim právě vjel do cesty, a ještě měl tu drzost se tam zastavit. Levý proud, kterým Clyde jen prosvištěl, aby se dostal do pravého, tedy dál od policie, která se řítila k nim, zatím pokračoval v provozu a jen na kluka v stříbrném autě kroutili hlavou. Přesně v tom momentě projel přes semafor v levém pruhu pomalu kamion a mezi Clydem a policií utvořil bytelnou stěnu. Clyde v okamžiku, kdy strážní vůz spustil z očí, otočil volantem plnou pravou a mizel z křižovatky pryč. Slyšel skřípění brzd, jak musela policejní hlídka před kamionem zastavit. Obrovský kolos se však rozjížděl velmi pomalu.

 Městečko Clyde znal dobře, a proto s neoblomnou jistotou po dvou vteřinách strhl volant do jedné z úzkých bytových uliček. Ještě stále ale neměl vyhráno, policie ho stále mohla z hlavní cesty lehko zahlédnout. Jedním plynulým pohybem proto vjel na trávník za zaparkovaná auta, aby zmizel z dohledu. Tam zastavil.

Mimo stále se přehrávající kazetu nastalo v autě naprosté ticho. Derek seděl na svém sedadle a ani nedutal. Z jeho obličeje ani náhodou nešlo rozeznat, na co asi tak myslí. 

Z ničeho nic se pak naklonil a stereo vypnul. Bylo zvláštní se najednou ocitnout ve skutečném světě, ve světě bez hudby. Clyde se celý uřícený z divoké jízdy zahleděl před sebe a snažil se rozdýchat všechno, co právě teď udělal. Policejní houkačky se ztrácely z doslechu.

„Tak co?“ zeptal se ho Derek. 

Clyde chtěl něco říct, ale místo toho se zalkl. Za svým sedadlem zaslechl pár tupých bouchnutí. Bonnie! Rychle se na sedadle otočil, jen aby spatřil svou fenku, jak spokojeně leží na podlaze a bubnuje ocasem do gumových podložek. 

„Bude to chtít cvik, ale půjde to,“ povídal dál Derek, když se zdálo, že z Clydea nic nedostane. „Když na to přijde, seš vynalézavej a podšitej jak liška, kluku. To s tím kamionem bylo neskutečný. Vidět tě Mark, bere tě teď hned všema deseti a až mu to všechno barvitě povím, ten flek dostaneš hnedka. Mám ale jeden problém.“

Clyde mu pomalu pohlédl do očí. Derek se zamyšleně mračil a zkoumal ho pohledem.

„Působíš dojmem slušnýho kluka, kterej by moh mít budoucnost i jinde, než se začít brodit v tomhle svinstvu. Jseš si jistej, že to chceš?“

Clyde uhnul pohledem. Nechtěl. Samozřejmě, že o nic takového nestál. Do tohoto světa se nehodil ani coulem. 

„Ano, chci,“ pronesl však vážně a celou tu dobu myslel jen na mámu.