Do školy jsem se nakonec nikdy nedostala. Hned druhý den ráno zavolal Tony Pepper, aby zavolala do školy, což se od něj dalo čekat, takovou hloupostí si přece nebude špinit ruce.

Já si zase balila, i když jen pár věcí, protože jsem stejně nevěřila, že by mohl být Tonyho nápad uskutečnitelný. Při zapínání plného kufru mě postihl zvláštní pocit, jako bych opuštěla domov, přestože jsem tu strávila jen několik dní. Není se čemu divit, kdo by chtěl opouštět takovýto byt?

Lokiho jsem hodně dlouho neviděla. Jen jsem občas zaslechla, jak vylezl s pokoje a šel vysát ledničku. A upřímně jsem byla i ráda. Kdykoliv jsem s ním zůstala o samotě, dokonale mě dokázal vyvést z míry a já měla radši ve všem jasno.

Druhý den večer se pak vrátila Pepper s kupou papírů, které mám podepsat. V tu dobu zrovna vylezl z pokoje i Loki, který mě každou chvíli, když zrovna nemluvil s Pepper, upřeně pozoroval. Pepper se mu snažila vtlouct do hlavy, jak se má chovat a že až bude probíhat vysílání, musí stát pouze na žlutě vyznačených místech na podlaze pódia. Přesně jak řekl Tony, udělali z něj výstavního králíka.

Zrovna teď jsme ale s Lokim a partou bodyguardů postávali poblíž runwaye a čekali na naše soukromé letadlo. Celkově to byla dost trapná chvíle ticha. Navíc si na nás ukazovali lidé prstem z oken letadel. Někteří se tvářili naštvaně a jiní udiveně.

Z této trapné situace nás vysvobodil až vrnění motoru jednoho ze Starkových Lamborghini. Za ním se táhla karavana několika černých armádních vozů. To ovšem přitáhlo ještě větší pozornost a tak už se lidé shromažďovali i u oken z letištní haly.

"Kde jsi byl?" zeptala jsem se, jakmile došel až k nám. Jakožto jeho nově jmenovaná asistentka jsem měla právo vědět, kde se vypařil těsně před odjezdem.

"Zabiju je," zaklel Stark.

"Koho?"

"Všechny!"

"Jak všechny? Tony, co se stalo?"

"Všechny a tady toho parchanta jako první!" Už vztahoval ruku na Lokiho, ale zastavily ho mohutné paže jednoho z bodyguardů.

"Mohl jsem být na Malibu," stěžoval si Stark.

Loki klidně postával opodál, jakoby ho situace vůbec neudivovala nebo nevystrašila. Zarytě mlčel, jak on to umí a obočí mu vyjelo nahoru, když Starka pozoroval.

"Můžete ho pustit, to je v pořádku," řekla jsem bodyguardovi a ten ho jen neochotně pustil. Stark, o hodně menší než on, od něj rychle odskočil, ale svůj další pokus zavraždit Lokiho už nevyužil.

"Co se stalo?"

Stark se zhluboka nadechl. "Letadla jsou prý moc drahá na státní rozpočet a tak máme jet autem."

"Do Vegas autem?" Nemohla jsem tomu uvěřit. "Ale to je skoro přes celé Spojené státy."

"Budeš se asi divit, ale to mi taky došlo."

Lokimu se pobaveně zvedly koutky, ale dál se snažil dělat jakože nic.

Od vládních aut se k nám blížil vysoký muž v uniformě a já v něm poznala plukovníka Rhodese. Jeho uniforma byla prošpikována všelijakými odznaky a medailemi, až se zdálo, že je celé jeho oblečení tvořeno jen tím. Kráčel hrdě a vzpřímeně, stejně jako jeho společník, který však nevyzařoval takovou autoritou.

"Díky bohu, Rhodey," usmál se Tony.

Plukovník se zastavil a přísně pohlédl na Lokiho. Zřejmě patřil k té skupině občanů, která stále považovala Lokiho za hrozbu, přestože byl bez moci.

"Tony, rád tě vidím." Jeho obličej při pohledu na svého dlouhodobého přítele zjihl. "Jak se daří?"

"Možná dobře, pokud mi řekneš, co chci právě v tuto chvíli slyšet." Stark se zjevně nehodlal obtěžovat zdvořilostními frázemi.

"Je mi líto."

Stark se zamračil. "Aspoň mi řekni, že jako doprovod pojedeš ty."

Rhodes se nervózně zasmál, promnul si ruce a řekl: "Právě se tedy dostáváme k té nepříjemnější části."

"Nech mě hádat třikrát! Nakonec budeme muset jet autobusem nebo říční dopravou na gondole nebo to bude pěší túra?"

"Až tak hrozné to není," zavrtěl hlavou Rhodes. "Jen se budeš muset vzdát svého Lamborghini a vzít si státní vozidlo."

"Přišel jsem o dovolenou na Malibu, o letadlo a teď mi chcete sebrat i moje auto. Jestli myslíte, že pojedu s jedním z těch vašich buldozerů, jste na omylu."

"Samozřejmě si můžeš vzít řidiče jako náhradu. V takovém případě je tu Johny." Ukázal na jednoho z bodyguardů, shodou náhod toho, co Tonyho zadržel, než Lokimu vrazil pěstí.

"Ne, myslím, že to zvládnu sám." 

"Výborně," usmál se Rhodes. "Přidělím ti jen jednu osobní stráž, nechceme totiž přilákat moc pozornosti."

"To kvůli tomu jste mi vzali auto?" durdil se Tony. "Lamborghini přede jako kočka a skoro ho není slyšet, narozdíl o těch vašich tankerů."

"Na oko je ovšem nápadné až příliš," odpověděl Rhodes. "Navíc máš vždycky sklony jezdit rychle, když je příležitost ."

Stark dál vrtěl hlavou, jakoby to nedokázal pochopit.

"Podívej Tony, moc dobře si dokážu představit, co teď prožíváš a snažil jsem se ti to ulehčit, ale ti nade mnou nehodlají investovat do letecké dopravy, takže to prostě budete muset nějak zvládnout."

"Za jak dlouho tam vůbec máme být?"

"Přesné datum mi nikdo neurčil, zkrátka až dojedete, ozvete se mi, ano?"

Stark mávnul  rezignovaně rukou a dal tím najevo, že na další protesty už se nezmůže.

"Kde všude máme vůbec být?"

"První je Las Vegas, potom Londýn, Paříž, Peking."

Jakmile vyslovil slovo Peking, zatrnulo ve mně. Číny jsem se bála ze všeho nejvíc.

"Tak to abychom začli." Tony si promnul čelo. "Čím teda máme jet?"

Rhodes mávl na pár mužů, kteří rychle odběhli někam dozadu za karavanu.

"Ještě abych nezapomněl, tímhle odteď platíte." Podal Starkovi malou kartičku a ten ji předal mně. Rychle jsem ji schovala do malého cestovního batohu.

Rhodes ,jakoby si mě teprve teď všiml, ke mně natáhl ruku. "James Rhodes, vy budete nepochybně Tonyho neteř."

"Tiffany Cutlerová."

"Je mi líto, že jste do toho všeho musela taky namočit. Podstupujete jisté riziko, když cestujete s...ehm, no zkrátka jen chci abyste věděla, že i když to tak nevypadá, máme to pod kontrolou."

Nejprve jsem si chtěla taky pořádně postěžovat jako Tony, dokud jsem nezjistila, že mě Loki zase upřeně sleduje. Jakoby čekal, co odpovím. Raději jsem proto pečlivě volila slova.

"To je v pořádku, plukovníku," usmála jsem se. "Strach mě nějak neomezuje."

"Výborně," usmál se Rhodes. "Rád jsem vás poznal."

"Nápodobně."

Pak se Rhodes obrátil na Tonyho a poplácal ho po rameni.

"Nemrač se, bylo i hůř, nepamatuješ?" Způsobil tím, že se Tony mračil ještě víc. "Už běž, uvidíme se ve Vegas."

Tony se bezeslova rozešel, já si vzala svůj kufr, ostatní pobrali bodyguardi a rozešli jsme se všichni za ním. Stark se ale z ničeho nic zastavil a pohlédl na Rhodese.

"Kdybys je všechny prodal na ebay," ukázal na jeho odznaky. "Nemusel by ses živit touhle protivnou prací." S tím se otočil a odešel.
 

Nakonec dopadla celá situace nad Tonyho očekávání a my místo armádního Land Roveru, jak Tony předpokládal, dostali celkem normálně vyhlížející Mitshubishi. Kufry jsme naházeli do doprovodného vozidla, což už Land Rover byl a tak jsme mohli jet na prázdno. V druhém autě neseděl nikdo jiný než Johny a další dva chlápci, které jsem ještě neměla tu čest poznat.

Zadní skla byla kouřová, aby Lokiho nikdo neviděl a Stark musel povinně řídit ve slunečních brýlích. Takže se můžu chlubit tím, že jsem měla z nás tří největší pohodlí. Ze začátku mě bavilo sledovat zpětným zrcátkem Lokiho, který seděl netečně na zadním sedadle. V jednu chvíli by to totiž mohlo vypadat, že jsme si vyjeli na víkendový rodinný výlet. Až na tu trojici bodyguardů za námi samozřejmě.

"Za šest metrů odbočte doprava," zazněl monotónní hlas navigace. Jako bych se probrala ze snu, párkrát jsem zamrkala a znovu se plně pohroužila do myšlenek ohledně správné cesty.

"Připadám si jako v době kamenné," prohlásil Tony.

"Dovolím si nesouhlasit," zasmála jsem se. "Tahle navigace je úplně normální, to spíš Jarvis je nadčasový."

"Kdybych vyráběl navigace já, první bych stáhl z prodeje tuhle hrůzu."

"Je to nejmodernější navigace, jakou si může normální člověk dovolit."

"Jak se jmenuje ta firma?"

"Netuším, proč?"

"Někdo by ji měl koupit a ukázat světu pořádné navigace."

"Ta firma stojí miliardy a ty jen tak mezi řečí prohlásíš, že bys ji měl koupit?"

"A co je na tom?"

"Ale nic."

Že mě to vůbec překvapovalo, tohle bylo totiž absolutně starkovské. Další starkovská věc po zakoupení nějaké mezi řečí vzpomenuté firmy, by byla hodit to všechno potom na krk Pepper ať se stará.
 

Cesta byla dlouhá a únavná. Nepopírám ani to, že jsem možná na chvíli usnula. Loki a Stark, ale jakoby neprojevovali vůbec žádnou únavu, pořád seděli na tom samém místě s těmi samými výrazy.

Pozdě v noci jsme zastavili u jedné odlehlé benzinové pumpy.

"Takže," obrátil se na mě Stark. "Umíš tankovat?"

"Ne."

"Chyba." Vystoupil z auta a šel si promluvit s Johnym a ostatními v druhém autě. Já se na sedadle celá napjala a doufala, že tu chvilku Starkovy nepřítomnosti přečkáme v dalším trapném tichu stejně jako na letišti. Něco takového mi, ostatně jako vždy, nebylo dopřáno.

"Takže se mě nebojíš," řekl Loki a nepochybně reagoval na náš rozhovor s Rhodesem.

"Ne."

"To jsem rád." Neohlížela jsem se, ale ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se usmál. Vyloudil tak nádherný okouzlující úsměv, který bych mohla sledovat do konce života.

"Jsi unavená," připomněl mi po chvíli ticha. A zatraceně měl taky pravdu, oči jsem jen tak tak držela přivřené a moje vlasy byly rozcuchané.

"Ehm..jo."

"Měla by sis lehnout," povídal nezávazně.

"Jo." Vážně jsem se cítila trapně, když jsem nedokázala odpovědět něco normálního, ale prostě to nešlo.

"Vepředu se tak dobře nevyspíš."

Jakoby mě někdo polil ledovou vodou. Uvnitř mě se rozsvítily snad všechny světýlka nejvyššího stavu nouze, ale navenek jsem nic nedala znát.

Před další odpovědí mě však zachránil Stark, který rozsvítil světla uvnitř auta a vytáhl klíče ze zapalování. Pohlédl na mě a svraštil čelo.

"Vypadáš hrozně," řekl. "Náš Asgarďan se jistě milé rád vzadu uskromní."

Se světýlky se v mé hlavě právě rozezněl i alarm. Připadalo mi, jakoby se spikli. Neochotně jsem vystoupila z auta, mezitím co Stark pomocí klíčků, otevřel nádrž a začal tankovat.

Sedla jsem si dozadu vedle Lokiho a opřela obličej o sklo. Vzadu rozhodně bylo víc místa i na natažení nohou a samozřejmě bych to i ocenila, kdyby vedle mě neseděl Loki a neznervózňoval mě samotnou svojí přítomností.

Poslední co si pamatuju, byla nějaká Starkova hloupá poznámka na účet navigace a cinkání klíčků v zapalování. Pak už jsem musela nejspíš usnout, protože nic dalšího nepamatuju, ani to jak je možné, že jsem se ráno probudila s hlavou na Lokiho rameni.