Dobře, netuším kolik má Stark Tower pater, ale nejspíš to bude opravdu hodně, protože cesta výtahem trvala taky opravdu hodně dlouho. Občas jsem netrpělivě pohlédla na Pepper, ale ta se na mě vždy jen omluvně usmála a neřekla nic. Než jsme nastoupili do výtahu, měla jsem tu čest setkat se s několika novináři, kteří doslova stanovali před Stark Tower a jenom co jsme přijeli a vystoupili z auta, neviděla jsem nic jiného než blesky fotoaparátů. Kdyby mě Pepper nepopadla za ruku a neodtáhla ke dveřím, nejspíš bych tam otupěle stála a snažila se vstřebat tolik množství světel. Nakonec bych se stejně zbláznila a skončilo by to mojí fotkou, jak ležím na chodníku s očima vykulenýma, určitě by se ještě dnes dostala na titulní strany novin. Jen si představte ten trapas.

Vstupní hala mrakodrapu byla jinak velmi luxusně vybavená. Že mě to nepřekvapuje. Poprvé v životě jsem se prošla po červeném koberci spolu s osobními strážci, kteří za sebou vlekli můj kufr. U stropu visel překrásný barokní lustr, který se sem mimochodem absolutně nehodil. Všude bylo čisto a kolem nás pobíhali nejrůznější úředníci s papíry. Na někoho jako je Stark mi více seděl moderní styl a ne něco jako tenhle lustr, koberec, starožitné vázy a podobně. Tak nějak podvědomě jsem ale tušila, že v tom Stark nemá prsty a tuhle místnost zařizoval někdo jiný. Bylo klidně i možné, že tu Stark ještě ani nebyl. Měl přece létající oblek, na co bude chodit vchodovými dveřmi a jezdit tímhle příšerným výtahem, když si může v klidu přistát na balkóně?

Výtah se konečně zastavil a dveře se otevřely. Neměla jsem slov. Stark byl pověstný tím, že má největší obývací pokoj v New Yorku, ale když tady člověk prostě osobně nepřijde a nevidí to, nějak moc se tím nezabývá. Po pravé straně stál obrovský bar s velkou zásobou nejrůznější drinků a několika chladícími boxy. Pár metrů nalevo zase moderní bílý gauč se skleněným stolem a obrovskou televizí. A když říkám obrovskou, myslím tím vážně opravdu mega hodně obrovskou! Ta televize byla velká jako moje postel! Kolem televize se to hemžilo reproduktory a různými jinými "krabicemi", na které bych potřebovala další vysokoškolské studium, abych je rozeznala. Zeď předemnou byla prosklená, takže přes ni bylo vidět na terasu. Nebyla to však čistě jen terasa, byla to zároveň i přístávací plocha pro vrtulníky a nepochybně i pro Iron Mana. Vůbec jsem měla pocit, že tady plní každá věc minimálně dva účely, i když o tom prázdném akváriu s vodou v rohu u baru by se mohlo pochybovat.

"Tak tedy, vítejte doma," řekla Pepper a přebrala od našeho doprovodu moje zavazadla. Muži, kteří nás doprovázeli už od letiště, nastoupili zpět do výtahu a nechali nás osamotě.
"Možná bychom si už mohli potykat," navrhla Pepper. "V podstatě jsem něco jako tvoje...ehm...teta, nebo tak nějak." Nervózně se usmála a z rozpaků ji malinko zčervenaly tváře. "Zní to dost hloupě, co?"
"Možná trochu, ale pokud se po tom všem, co se stalo, ještě držím, tohle už taky nějak přežiju," odpověděla jsem. "Tiffany," podala jsem Pepper ruku a ta ji s radostí přijala. "Pepper, těší mě."
Vlastně jsem si až doteď neuvědomila, že jsme si vykaly. Pepper byla tak přátelská, že by to vlastně vyšlo nastejno.
"Tak pojď, zavedu tě do tvého pokoje, ať se zabydlíš ještě než se vrátí Tony, určitě vás dva čeká náročný rozhovor." Beru zpět, když jsem řekla, že Pepper umí výborně odlehčit situaci, protože tímhle to úplně popřela. Při pomyšlení o tom, jak budu s Tonym Starkem diskutovat o mých rodinných záležitostech mě upřímně děsila. Stark byl svým způsobem génius a já slovník geniálních slov, které géniové použivají, ve svém geniálním mozku nemám. I po těch všech letech pořád netuším, jaký je rozdíl mezi extravertem a extrovertem, tak jak můžu být připravená na rozhovor se Starkem? 
"Já budu muset jít, Tiffany," oznámila Pepper. "Pokud budeš něco potřebovat, je tu pro tebe Jarvis. Můžeš si klidně pustit televizi nebo videohry. Pokud máš hlad, jidlo najdeš u baru v lednici. Pokud jsem na něco zapomněla, je tu Jarvis. Staší ho jen oslovit, asi takhle... Jarvisi?"
"Slečno Pottsová?" ozvalo se. Nedokázala jsem určit odkud se zvuk bere, připadalo mi jako by přicházel odevšud.
"Představuju ti slečnu Cutlerovou," řekla Pepper a taky se rozhlížela stejně jako ja. Nebyla jsem zřejmě jediná, kdo nevěděl odkud hlas vychází.
"Stačí Tiffany," opravila jsem ji. Vždy mi přišlo zvláštní, když mi někdo říkal slečna Cutlerová, protože já si připadám pořád tak trochu jako dítě. Obzvlášť poslední dobou.
"Vítejte ve Stark Tower, Tiffany," promluvil Jarvis. "Mohu být momentálně nějak nápomocen?"
"Prozatím ne, ale byla bych ráda, kdybys byl Tiffany po ruce, kdyby něco potřebovala."
To myslela vážně, že mě tu hodlá nechat samotnou v jednom z nejvyšších mrakodrapů New Yorku ve společnosti robota? Zřejmě ano a měla jsem nablahé tušení, že do budoucna si na to budu muset zvyknout. Když nebudu mít školu, bude asi úplně normální, že tu budu zůstávat sama.
"Dobře, tohle bychom měli splněno," prohlásila Pepper. "Teď ti ukážu tvůj pokoj." Rozešla se postranní chodbou nalevo od televize a já ji samozřejmě následovala i s mými kufry.
"Nechala jsem ho zařídit já, doufám, že se ti bude líbit," řekla těsně před tím než zabrala za kliku a otevřela
"Je to...úžasné," vydechla jsem nadšením, jakmila jsem svůj nový pokoj uviděla. Po pravé straně zdi byla obrovská postel s nebesy, kde bych se vyspala já s Mel a klidně by se k nám vešlo dalších pět kamarádek. Takže ano, ta postel byla opravdu obrovská. V rohu za posteli se zase schovával -jak jinak- obrovský  pracovní stůl i s počítačem, tabletem a nějakým ovladačem. Na poličce plná výbava kancelářských potřeb a také vysoký štos nepopsaných papírů. Pod nohama jsem cítila měkký koberec, který, stejně jako prostorné okno nad stolem dodával pokoji osobité kouzlo.
"Jsem ráda, že se ti líbí," řekla Pepper a v jejím hlase byl znát úsměv. "Tony navrhoval, abych ti sem dala tapetu s jednorožcem, ale nepřišlo mi to zrovna vhodné pro někoho tvého věku."
"Moc děkuju, Pepper, o takovém pokoji se mi nikdy ani nesnilo." Bože, měla jsem chuť tu ženskou obejmout. Nebyla jsem tu ani hodinu a ona už pro mě stihla udělat tolik věcí! A ten jednorožec? No raději se k tomu nebudu vyjadřovat.
"Uvidíme se večer." Pepper se vydala ke dveřím, ale než za sebou zavřela dveře, ještě se ke mně otočila. "Kdyby ses chtěla osprchovat tak koupelna je- ale, to je jedno, Jarvis ti všechno řekne. Promiň tu moji starostlivost."
"To je v pořádku," usmála jsem se a Pepper odešla. 
Jamile jsem slyšela zaklapnutí výtahu, plácla jsem sebou na postel. Pořád jsem to všechno ještě nedokázala úplně vstřebat. Navíc jsem byla nervózní z toho rozhovoru se Starkem, který mě večer čeká. 
Vzala jsem si Peppeřin návrh k srdci a šla se osprchovat. Jarvise jsem se na polohu koupelny ptát nemusela, našla jsem ji sama. Byla jen o tři pokoje dál. Pustila jsem na sebe co nejteplejší vodu, jak jsem to měla ráda. Ve sprchovém koutě potom bylo jako v sauně. Když nad tím tak uvažuju, Stark tu určitě někde má saunu a pokud vše půjde podle plánu, zeptám se ho kde ji najít. Taky je tu ale ještě Jarvis...ne, nebudu si vymýšlet hlouposti, k čemu by mi byla sauna? Ale to horko mě pořád lákalo a nějaký vnitřní hlásek v mé hlavě mi našeptával, že tohle by bylo pro moje nervy nejlepší. 
Možná někdy jindy, řekla jsem si. Až se tu zabydlím.
Po horké sprše jsem zašla zase do svého nového pokoje. Stála jse ve dveřích a tu místnost pozorovala. 
"Slečno Tiffany, Pepper Vám vzkazuje, že jídlo není v lednici, nýbrž v chladícím boxe, abyste se náhodou neřídila její zbytečnou radou a tímpádem byla hladová."
Jarvis mě doopravdy vyděsil tak, že jsem sebou trhla.
"Ehm...děkuji za zprávu Jarvisi," odpověděla jsem.
Peppeřina starost mě opravdu dojímala. Připadala mi jako moje druhá máma. Ach, zase ta sentimentalita. Dost už.

Opustila jsem raději pokoj a šla se porozhlédnout po tom údajně největším obývaku v New Yorku. Rozhodně byl velký, to ano, ale o tom, jestli byl taky největší bych pochybovala. Zajímalo by mě kdo tu chodí uklízet, přece jenom, takhle velké prostory musí být namáhavé. Někde v koutku mysli jsem ale měla za to, že Stark už si určitě vymyslel i nějaké robotické uklízečky. Bylo o něm všeobecně známo, že nemá rád cizí lidi u sebe v bytě. A co jsem byla já? V podstatě taky cizí člověk a měla jsem pocit, že tu můžu být jen díky Pepper. Klidně bych se vsadila o cokoliv, že to ona přiměla Starka, aby žádosti úřadů vyhověl.
Posadila jsem se na bílý gauč a rozhlédla se kolem sebe, po nějakém ovladačí nebo tak. Nepřekvapilo mě, že jsem nic takového nenašla. Ve Stark Tower jsou ovladače asi něco jako pro nás valcha na praní, nikdo už ji nepoužívá. Musela jsem se proto uchýlit ke kroku, kterému jsem se chtěla pokudmožno vyhnout.
"Jarvisi?"
"Ano, slečno Tiffany?" Bylo zvláštní poslouchat robotický hlas, který mě oslovoval "slečno Tiffany." To byl nejspíš ten důvod proč jsem se chtěla rozhovoru s Jarvisem vyhnout. Ale ta obrovská televize byla příliš velké pokušení.
"Jak se ta..ehm..televize zapíná?"
"Zapínám ji já. Stačí jen říct: Televize. Zapnout."
"Moc děkuji."
"Mimo jiné slouží i jako herní konzole, kdybyste měla zájem."
"Co je v nabídce?" Nějak mě ta komunikace s Jarvisem začínala bavit.
"Mafia, League of Legends, GTA5, Witcher, Counter Strike, Assassin's creed, World of Warcraft-"
"Myslím, že GTA5 bude ideální," skočila jsem mu do řeči. Měla jsem neblahé tušení, že kdybych ho nechala povídat, byli bychom tu donekonečna. Taky mi ale vrtalo hlavou, jestli ty hry vůbec někdo hraje. Stark nebypadal na ten typ, co sedí po nocích u počítačových her.
"Jak si přejete." Byl vážně moc milý.
"Děkuji."
Nikdy jsem se nepovažovala za zkušeného hráče, takže byť mi odpuštěno, když jsem si jen tak jezdila po městě a mise úplně vynechávala. Někteří mí spolužáci by dali zřejmě cokoliv, aby si mohli tuhle hru zahrát a ještě na této televizi nebo co to vůbec bylo. Každopádně herní zážitek byl skvělý.

Netušila jsem, jak dlouho jsem u GTA proseděla, ale to, že se setmělo jsem vůbec nevnímala. A už vůbec jsem si nevšimla, když na terase přistál Iron Man. Pochopte, měla jsem právě hodně práce s řízením auta. Navíc po mě šel nějaký gang. Vzala jsem si proto co nejrychlejší auto a teď se jim snažila utéct. Byli vážně dobří a mě se nedařilo je setřást. Úchýlila jsem se proto k naprosto zoufalým činům. Na konci ulice byly postavěné závory, přejela jsem přes ně a ocitla se ve vzduchu, protože za závorami byl útes. Teď už se stačilo jenom modlit, ať to Michael přežije. 
Nepřežil. 
"Dle mého skromného názoru, tam ty závory nebyly od blba," zazněl za mnou mužský hlas a já aniž bych se otočila, přesně věděla komu patří. Upřímně jsem doufala v poněkud formálnější první setkání, ale co se dalo dělat.