5.kapitola

16.duben 2025

Nákupní centrum Gesundbrunnen-Center, Berlín, Německo

Rozzuřený dav, který se v jednu chvíli chystal převrátit kovový plot okolo zbouraného obchoďáku, se jim znovu podařilo uklidnit. Martin se zasmál, když sledoval mladého Theodora, nováčka u skupiny CSG9, jak se snaží poradit si s rozbouřeným davem. Zvláštní bylo, že okolo sebe neměl svůj tým, nýbrž spolupracoval s obyčejnými policisty. Nejspíš ho chtěli zaškolit. Po tom, co se tak veleúspěšně dostal do elitního týmu mu trochu potřebovali zchladit ego prací, kterou jeho kvalifikace daleko přesahovala. Ačkoliv to Martin jen neochotně přiznával, šlo mu to poměrně dobře. Byl rychlý, mrštný a neúnavný. Pozorně si hlídal svůj úsek a snažil se lidem vysvětlit, že je vše v naprostém pořádku. Ne že by ho tedy poslouchali.

Poposedl si na tvrdém kameni, nejspíš z umělé fontány, která kdysi zurčela uprostřed nákupáku, a zakousl se do svého sendviče. Slunce dnes příjemně hřálo a nebýt mrtvol a těžké práce, kterou tady vykonával, možná by měl i příjemnou náladu. Řvoucí dav mu na duchu taky zrovna nepřidával. Nechápal, jak si mohli všichni ti lidé myslet, že jim během tak krátkého času vydají těla příbuzných, kteří tak nešťastně nakupovali v čase, kdy jim na hlavu spadla střecha. Spokojil se s názorem, že lidi zkrátka rádi protestují a ztěžují práci ostatním, ačkoliv tvrdí opak.

Hodil si do pusy poslední zbytek svačiny a pomalu vstal. Vydal se za Theodorem znovu od něj vyžebrat pár doušků vody. Ten kluk byl vždycky připraven na všechno. Buď měl neobyčejný talent a dokázal každé ráno před cestou do práce odhadnout, co bude potřebovat, nebo mu ještě věci a svačinu balila maminka. Rozhodl se ho na to neptat. Od chvíle, co se potkali, za ním neustále podle rozkazu co hodinu přicházel a ptal se ho, zda nenašel nějaké stopy po tom, co způsobilo celé toto neštěstí. Od včerejšího rána s odklízením sice pohnuli, nic se však ještě najít nepodařilo. Tým pyrotechniků neustále obcházel celé místo i se speciálně cvičenými psy na hledání výbušnin, stále však neúspěšně. Martin ještě neviděl pohromadě tolik lidí, kteří si tolik přáli najít bombu.

„Tak jak to jde?“ zavtipkoval, když okolo Theodora procházel. Zdálo se však, že ho mladík přes řvoucí dav vůbec neslyšel. A pokud ho nezaregistroval teď, nevšimne si ani, když mu nenápadně vypije jeho minerálku.

Líně se doplížil až ke stavařské buňce, kde si policejní týmy odkládaly věci, a vkročil dovnitř. Jak očekával, uvnitř se zašívalo hned několik strážníků.

„Tady může jen policie,“ zavrčel na něj jeden z mužů v uniformě, „laskavě se kliď. Nebo nemáš co na práci?“

„Očividně nejsem tak vytížený jako vy,“ poznamenal kysele.

„VYPADNI!“ zařval vztekle strážník a zrudl v obličeji. „Ať už tě tu nevidím, kluku!“

Martin jen mírně přivřel oči a snažil se strávit tu neskutečnou neomalenost. Vždyť ani nevěděli, co chtěl. Co kdyby právě našel něco, co by je přivedlo na stopu vyšetřování celé věci? Prostě by ho vyhodili? Mysleli si snad, že s odznakem jsou bůhvíco? Před několik lety by Martin nejspíš zahájil protiútok. Dnes už věděl, že s hloupými pitomci, kteří navíc mají pravomoc, nemělo cenu se hádat. Tiše si odfrkl a raději vyšel ven.

Ani za tu malou chvilku se nic nezměnilo. Dav stále postával až nebezpečně blízko oplocení a s tvrdým výrazem se nenechal odradit. Chtěli zkrátka pochovat své příbuzné. Martin by je nejraději do sutin pustil, když o to tolik stáli, alespoň by mu někdo pomohl. Dřel se tady už druhý den a tito lidé mu svou nespokojeností dávali najevo, že není dost rychlý.  Nejraději by veřejně vyhlásil kampaň: „Najdi si svého nebožtíka.“ I nářadí by jim rozdal zdarma a zvědavě by pozoroval, kolik z nich by se vyvrátilo a kolik uteklo s brekem domů. Lidem se nikdo nezavděčí, proto se o to taky už nesnažil. Byl tady, aby na konci měsíce dostal peníze a byl tak blíž svému snu.

Když se s nepořízenou vracel zpět do práce, zachytil u jednoho z obzvlášť kritických míst Theodorův pohled. Vůbec toho kluka neznal, ale bavila ho jeho slepá oddanost a pracovitost.

„Jak to jde?“ zeptal se a prohlédl si rozzuřený dav.

„No,“ vydechl Theodor a zapřel se celou vahou o plot, který už se pomalu vyvracel pod náporem tolika lidských těl, „ta napadená americká fregata včera tomu taky moc nepomohla. Lidi jsou vzteklí, chtějí válku.“

„Debilové debilní,“ ušklíbl se Martin a zavrtěl hlavou nad lidmi, kteří za plotem jeho urážku nesli jen velice nelibě.

„Imigranty tady nechceme!“ zakřičela na oplátku na jeho adresu žena se smutečním věncem v rukou.

„Já tady taky ani být nechci,“ pokrčil rameny Martin a chystal se odejít dál.

Bytostně toto město začínal nesnášet. Už do samého počátku. Neměl vůbec zapotřebí se s těmito lidmi zahazovat kvůli tomu, že se znovu opírali o jeho původ. Netušil, co si kdy Německo s Dánskem provedlo, nicméně jedno bylo jasné, seveřany tu prostě nemuseli, obzvlášť ne své sousedy. Martinovi to bylo jedno. Plánoval odtud brzy vypadnout, nejlépe do Ameriky, či Francie.

Jeho myšlenky narušil náhlý výkřik: „Bacha!“

Než stačil Theodorovo varování vůbec pořádně zaregistrovat, těsně vedle něj dopadl kus železného plotu. S rachotem zajel mezi kamení a pod náhlým náporem desítek bot jen kovově skřípěl. Lidé se dovnitř hrnuli jako pominutí. Ten rozruch vyhnal ven i zašívající se strážníky, nicméně dav už byl nezastavitelný. Martin jen nechápavě ustoupil o pár kroků pryč a podrážděně protočil oči. Bude to zase on, kdo po nich bude muset ten bordel uklízet.

Zahlédl dokonce několik postav, které se pod náporem davu zhroutily k zemi a snažily se jakýmkoliv možným způsobem ubránit tomu množství podrážek, které na ně bezohledně dorážely. Martin nad tím jen pokrčil rameny. Dnes už byl příliš unavený, a navíc to vypadalo, že se výkopové práce pro dnešek pozastaví. Pohlédl na věž kostela o několik bloků dál. Vysoká zdobená budova se majestátně dmula nad městem a její ciferníkové hodiny právě ukazovaly něco málo po jedné hodině odpolední. Počítal, že si nikdo ani nevšimne, když to prostě zabalí.

„Hej, člověče!“ zaslechl za sebou najednou opět Theodorův hlas. Když se otočil, stál za ním, v obličeji mu hrálo vyčerpání a mírná panika. „Pomoz mi s tím plotem.“

Martin beze slov pokýval hlavou a sehnul se dolů. Poslední laskavost a padá domů. Popadl obruč plotu do obou rukou a kývl na Theodora. Oba zatnuli zuby a nadzdvihli plot v mírném úhlu. Těch několik lidí, kteří se na něm zrovna tlačili dovnitř, se překvapeně zakolébalo pod ztrátou stability

„Ty kreténe, je tam moje manželka,“ ozvalo se v zápětí na to a proti Theodorovi se vrhl jeden z naštvaných vzbouřenců a napřahoval se pěstí. Theodor upustil plot, čímž nechal celou váhu spadnout na Martinovy prsty, a pohotově několika pohyby zabránil muži v chystaném útoku.

„Fízli, zasraní!“

Martin žádnou bolest nepocítil, za což byl nesmírně vděčný, a nespouštěl pohled z potyčky. Muž se proti Theodorovi napřáhl druhou. Mladík ji jen odrazil předloktím, stáhl ji muži za záda a zezadu ho hrubou podrážkou srazil na kolena. Martin musel uznat, že mu to opravdu šlo.

„Žádám vás, abyste se ihned se svou ženou vrátil domů, pane,“ pověděl mu úředním tónem Theodor a pustil jeho ruce. Jakmile Martin spatřil mužův pohled, věděl že bude zle.

Přiskočil ke dvojici tak akorát, aby odrazil mužův útok. Sevřel ruku v pěst a poslal ji přímo vstříc mužově čelisti. Cítil najednou podivné mírně svrbění, jako by se mu všechna krev hromadila v kloubech mířících do bodu úderu. Jako by se mu v rukou nastřádala jakási nadbytečná energie. Zatracený adrenalin, uchechtl se v duchu. Bylo to už tak dlouho, co mohl naposled někoho praštit.

Zvláštní pocit zakončil až úder do čelisti. Nic necítil. Jen jakýsi tlumený náraz, skoro jako by měl na rukou měkké, ochranné rukavice vyztužené ocelí. I to, jak muži nepřirozeně odskočila hlava mu přišlo zvláštní.

Jakmile mužovo tělo dopadlo na zem, na jeden jediný úder srdce zavládlo všude ticho. Martin překvapeně zamrkal. Už před ním neležel člověk, nýbrž tělo. Mrtvola se znetvořenou lebkou a rozdrceným obličejem, promáčklým dovnitř. Byl to opravdu ten samý muž? Jak se to stalo? Pohlédl překvapeně na svou pěst zrovna ve chvíli, kdy se tak podivná stříbrná hmota z jeho kůže postupně vytrácela. Vstřebala se zpátky do jeho těla. Zděšeně se nadechl.

Lidé postupně začínali ječet. Utíkali od něj co nejdál. Brečeli. Zvraceli. Pouze jediná žena v záchvatu paniky přiskočila k tělu a zoufale s ním třásla. „Hansi! Hansi!“

Jediný další člověk, který v jeho okolí zůstal, byl Theodor. Zmateně těkal pohledem ze strnulého Martina na mrtvolu a snažil si celou událost nějak logicky vysvětlit.

Martin jen zíral na své ruce. Co to bylo? Kde se to vzalo? Kam se to schovalo? Na nic jiného nedokázal pomyslet, dokud ho čísi ruka nepopadla za loket.

„Musíme vypadnout,“ zaslechl Theodora odněkud. Okolní zvuky mu splývaly v jedno a zdálo se, že zní ze strašlivé dálky. Do popředí se přesunul jen hukot krve, která mu zběsile proudila cévami. Cítil se najednou strašně unavený. Nemělo smysl utíkat.

„Hni sebou!“ Jakási neznámá síla ho zběsile táhla od panikařícího davu co nejdál.

Nechal se táhnout pryč, zatímco se snažil srovnat krok. Hučení v uších s každou vteřinou narůstalo do obřích rozměrů. Neslyšel nic. Postupně to přešlo až v mírné pištění a přímo nesnesitelnou bolest hlavy. Cítil, jak mu na spáncích vyběhly žíly a po čele stékal pot. V náhlých návalech horka a zimy se však snažil jít dál.

„Doprdele,“ zamumlal a z úst mu vyteklo několik pramínků slin. Jako by snad nedokázal své tělo vůbec ovládat. Končetiny mu co chvíli vypovídaly službu, z očí se nezastavitelně řinuly slzy. Snažil se je rozmrkat, jen aby hned na to zjistil, že se mu zatemňuje před očima a on skoro nevidí. Vnímal jen stíny a světlé předměty. Dezorientovaně se zapotácel a opřel se o Theodorovo rameno.

„Vydrž, chlape,“ zaslechl jeho hlas, „dovedu tě do nemocnice.“

Než to však stačil vůbec doříct, Martin se v prudkém záchvatu křeče odporoučel na zem. Převrátil oči v sloup, takže jediné, na co mohl Theodor zírat, bylo děsivé bělmo a cukající modré panenky střídavě vybíhající zpod víček. Svaly na těle s každou další křeči ztuhly a u úst se rázem objevila pěna. Theodor poznal epileptický záchvat, když ho viděl, proto se jen snažil ujistit, že se Martin nemá o co poranit.

Poklekl k zmítajícímu se tělu a zděšeně po něm těkal očima. Stále mu nedokázaly naskakovat souvislosti, dokázal myslet jen na to, aby to už přestalo a jestli je nepronásleduje nějaký rozzuřený dav. Než přišel záchvat, stačili se naštěstí dostat za roh první ulice, takže odtud slyšeli jen houkání sirén a křik lidí. Bylo jen otázkou času, kdy se mu ozve někdo z vysílačky. Budou ho potřebovat. Budou se ho ptát, co se stalo. Modlil se, aby to nikdo neměl nahrané v mobilu. Věděl však, že v dnešní době jsou tyto prosby marné. Martinova pěst již teď jistě obíhá celý internet. Vůbec se netěšil, až si ho za to Abeken předvolá na kobereček a zeptá se, proč tomu vrahovi pomáhal. Theodor sám nevěděl. Možná to bylo tím, že u toho byl. Martin mu chtěl jen pomoct, bez něj by měl teď určitě rozbitou čelist. Jenomže ten druhý muž má místo toho teď rozmašírovanou lebku, vyběhlo mu na mysli.

Pohlédl na Martina. Záchvat ještě neustal. Bylo to příliš dlouho. Mohlo se taky klidně stát, že to jeho tělo už nezvládne, nebo bude mít trvalou mozkovou poruchu. Nejhorší ale bylo, že s tím teď nešlo nic udělat. Neexistovala žádná první pomoc. Jen čekání. Snad nějaká rychlá injekce by pomohla, nicméně nic takového tady neměl. A tak se strachem v očích čekal.

Náhlé skřípění brzd ho přimělo pohotově vytasit zbraň. Bílá dodávka se vyřítila z hlavní ulice a zastavila u chodníku přímo před ním. Když se otevřely dveře spolujezdce, zahlédl za volantem sedět mladou ženu. Zrzavé vlasy v dlouhých pramenech spadaly až na ramena a rámovaly ostře řezaný lišácký obličej. Fosforově barevné sluneční brýle bodaly do očí a batikovaná halena jakbysmet. Zachrání je nějaká podělaná hippísačka, pomyslel si.

„Hni sebou,“ houkla na něj, „nebo to nevydrží. Zavezu vás k doktorovi.“

Neváhal ani minutu.

17.dubna 2025

Ústředí zpravodajské agentury Reuters Data Centre, Londýn, Anglie

V tiché kanceláři se rozeznělo naléhavé klepání na dveře. Harrison Graham vzhlédl od stolu a nadechoval se k odpovědi. Než však stačil vyloudit byť jen jedinou hlásku, klika cvakla a dovnitř vstoupila Millie Anthonsová. Nervózně si skousla ret a přešlápla na vysokých lodičkách. Dokonce si několikrát stačila uhladit hnědou sukni, než spustila.

„Pane, mám něco, co vás bude zajímat.“

Harrison si zamyšleně promnul šedivé vousy a kývl mladé ženě, aby se posadila. Neomalené vniknutí do jeho kanceláře se rozhodl prozatím nechat být. Bude si ho ovšem pamatovat.

„Radím vám, aby to bylo něco opravdu zajímavého,“ prohodil, „jestli to nebude akciový posun Wallmartu o víc jak pět procent, pak se raději zvedněte a odejděte.“

Millie se kvapně posadila naproti svému šéfovi a v roztřesených rukou mu podala tablet, který si s sebou přinesla. „Chápu, že se poslední dobou specializujeme hlavně na tok dat finančnímu trhu, nicméně mám něco daleko zásadnějšího.“

Harrison na ni zvědavě pohlédl.

„Za ten neomalený vstup se omlouvám,“ dodala rychle Millie.

„V pořádku,“ prohodil Harrison a nechal svůj pohled sklouznout na obrazovku tabletu. Jedním bočním tlačítkem ho uvedl do provozu.

„Jde o záběry z našich dronů,“ objasnila na poslední chvíli Millie, když tablet pomalu začínal přehrávat záznam z událostí před nákupním centrem v Berlíně. Nic neobvyklého, nešťastní lidé se snažili dostat přes plot a několik policistů se jim v tom snažilo zabránit.

„Nevěděl jsem, že jsme tam posílali drony,“ zamyslel se Harrison.

„Chtěli jsme jen pár záběrů z místa tragédie,“ odpověděla pohotově Millie, „ale toto je mnohem lepší.“

Harrison obrátil svou pozornost zpět k nahrávce. Viděl, jak se nějaký mladý hasič a policista snaží zdvihnout davem shozený plot. Viděl, jak se jeden ze vzbouřenců naštval a na policistu zaútočil. Viděl, jak ho ten chlapík srovnal. Z jeho pohybů šlo poznat, že je to profesionál. A pak se ukázal znovu ten hasič. Jakoby předvídal mužovu odvetu, pohotově přiskočil k policistovi a ránu, kterou se mu chystal udělit naštvaný muž, mu plnou silou vrátil.  Přesně v tu chvíli mu celou dlaň pokryla zvláštní leskle stříbrná barva. Vzala se odnikud, skoro jako by se vstřebávala přes jeho kůži. A pak přišel samotný úder. Mužova čelist se na zpomaleném záběru děsivě prohnula a Harrisonovi se zdálo, že ji snad slyší i praštět. To však stále nebyl konec. Pěst pokračovala skrz obličej, jako když projíždí nůž máslem. Byl to nehezký pohled, který nutil Harrisona vyvinout snahu nevyzvrátit svůj dnešní oběd.

Pohlédl zděšeně na Millie. „To je dost možná falešné video,“ pověděl, „to se u nás stává často.“

„Nechala jsem ho zkontrolovat. I přístroj, který tu nahrávku pořídil. Vše je naprosto v pořádku. To, co jste viděl, je skutečné,“ řekla mu přesvědčivě a se zatajeným dechem žena, „ať už je ten člověk kdokoliv, zabil nevinného muže, je až neobyčejně silný, vždyť mu prorazil lebku holou pěstí, a navíc je tady i ta podivnost s rukou.“

Harrison zůstával zticha snažil se vše promyslet.

„Dobrá,“ přikývl po chvíli, „zajděte s tím za Robertem, vyřiďte mu, že to schválím, a do večera chci vědět, kolik za tu nahrávku nabídne CNN a Bílý dům.“

17. dubna 2025

Velící centrum torpédoborce třídy Kashin, Tichý oceán

„Na Pearl Harbor?“ vykřikl zděšeně Sečin a nevěřícně zíral na svého kapitána.

Markov si jen poposedl na kapitánském křesle a pohlížel na posádku uvnitř velícího centra. Veškeré dispečerské a technické týmy na něj nyní šokovaně zíraly. Snažil se držet sebejistý a klidný výraz, jeho lidé však nebyli hloupí. Docházelo jim, že se nové rozkazy jejich kapitánovi nezamlouvají. A Markov věděl, že to byla chyba. Budou teď nejistí. Nebudou věřit rozkazům seshora. Brzy začnou přicházet první chyby. Zdálo se mu, že selhal jako kapitán i jako člověk. Ta potopená americká fregata byla jeho chyba. Jen a jen jeho. Celá situace se do té doby dala připodobnit k doutnajícímu plamínku, dokud nepřišel on a nespláchl ho cisternou benzínu. Byli ve válce, protože měl jen chuť na kávu. Tentokrát se mu při samotném pomyšlení na Starbucks převracel žaludek. Než poslali na smrt ty Američany, mohlo se ještě bojovat diplomaticky, teď už nebylo cesty zpět.

„Kapitáne,“ přihlásila se ke slovu jedna mladá technička, „co teď bude? Co říkal generál Malokov? Jsme ve válce?“

Markov se zhluboka nadechl. „Podle všeho ano,“ přikývl, „pokud ale převezmeme Hawai a s ním i Pearl harbor, pak by se mohl celý konflikt obejít bez větších ztrát. Nikdo nebude muset vysílat pozemní vojska. Bude se válčit na jejich písečku. Amerika ztratí svůj hlavní taktický bod pro Tichý oceán. Jejich jediná možnost pak bude nechat bojovat letectvo nebo převzít Hawai zpět pomocí speciálních jednotek. Proti přesile, kterou tam ale generál plánuje ponechat, by to byl opravdu bláhový krok.“

„Existuje nějaká možnost, že se celá akce ještě odvolá, pane?“ přeptal se Sečin. Podle souhlasných výrazů posádky se zdálo, že mluví za všechny.

„Flotila už vyrazila,“ oznámil jim, „včetně letadlových lodí a ponorek. Myslím, že už není o čem pochybovat. Útočíme na Hawai.“

Sečin zachmuřeně přikývl. „V tom případě to bude pěkně o držku.“