Několik týdnů jsem každé ráno vstávala s výhledem na moře, takže když jsem po té době uviděla pevninu, zdálo se mi, jako bych po pevné zemi kráčela naposledy před stovkami let. I přes počáteční nevolnosti jsem si dokonce na mírné pohupování lodi zvykla a plavbu jsem si začala víc a víc užívat. Také jsem postupně začala chápat Edwardovo rozhodnutí, stát se bukanýrem. Širé moře mělo své kouzlo.

"Už tam jsme?" ozval se za mnou tenký hlásek a něčí ruka mě zatahala za lem šatů.

"Ano, Jenny," otočila jsem se. "Určitě budeme za chviličku moct vystoupit."

Jennyina tvář se rozjasnila a odběhla někam dozadu na palubu za kapitánem lodi. Byl to moc milý muž a i přes to, že mnoho lidí bylo jednoznačně proti ženám na palubě, on byl tak hodný a vzal nás sebou.

Celé se to odehrálo vlastně ze dne na den. Jako každé jiné ráno jsem se probudila v domě svého otce a první koho jsem šla ten den navštívit byla teprve šestiletá Jenny, moje a Edwardova dcera. V jejím pokoji jsem však našla jen prázdnou rozházenou postel a Jenny nikde. Do předsíně jsem doběhla právě včas, našla jsem tam mého otce, dva sbalené kufry a kočího, který tahal Jenny pryč z domu, ta ale křičela, dupala, kousala a snažila se kočímu vyškrábat oči.

Když kočímu přibylo ode mně na tváři několik nových modřin, on i otec to vzdali a Jenny pustili. Otec to naplánoval dokonale. Chtěl bez mého vědomí poslat Jenny do internátní školy pro mladé dívky, i když by tam všechny dívky Jenny hodně převyšovaly věkem. Otcův argument zněl v tom, že nechce mít ze své vnučky dalšího nanicovatého a věčně opilého Kenwayovic spratka, což mě tak dopálilo, že jsem měla sto chutí otci jednu taky uvalit. Vždycky když měl tendenci urážet Edwarda, což bylo na denním pořádku, jsem měla chuť do nečeho ze vzteku praštit. Ze vzteku proto, protože měl otec částečně pravdu. Edward byl opilec a rváč, líný úplně nebyl, ale když něco nemusel, tak to neudělal. A navíc odešel a slíbil, že se vrátí za dva roky, což nesplnil. Poslední kapkou byla informace jednoho obchodníka z Kuby, který Edwardově matce tvrdil, že se její syn stal pirátem. S Lynette, Edwardovou matkou, jsem se potají občas stýkavala v hospodě, kde pracovala a zpráva o jejím synovi ji tehdy dost postihla. Po smrti jejího manžela žila jen čekáním na Edwarda a trávením volného času se mnou a Jenny. Tehdy když jsem ji uviděla tak zhrzenou a nešťastnou, mě poprvé napadlo Edwarda najít. Slyšela jsem, jak se Královna mstí pirátům a takový osud jsem pro něj nechtěla. Buď se přesvědčím, že si onen obchodník vymýšlel nebo Edwardovi otevřu oči, řekla jsem si.

Lynette se můj plán samozřejmě nelíbil a na nějakou dobu se jí mi ho podařilo vymluvit, ale po události s otcovým únosem mé dcery jsem neměla na výběr. Musela jsem z tohoto města pryč, avšak sama bych se s Jenny nikde uživit nedokázala, takže jsem posbírala všechny svoje peníze a zaplatila nám přímou cestu na Kubu.

A teď když jsme konečně tady a já vidím Jenny s natěšeným výrazem, mám trochu strach. Strach toho, že nenajdeme ani bukanýra Edwarda ani piráta Edwarda, ale nějakou opilou trosku spící pod stolem v hostinci. Edward si často rád připil a měla jsem obavy, že když už ho nikdo dlouho nehlídal, mohl do toho nenávratně spadnout. Pokud byla tahle moje chmurná myšlenka správná, znamenalo to pořádný průšvih, protože peníze mi nevydrží navždy a najít tady práci by mohlo být velmi obtížné. Jak už mi několikrát vyčítala Lynette, sázela jsem na jednu kartu a možnost, že to všechno nějak slušně dopadne nemusela být jistá.

Naše loď zakotvila u jednoho z mol a posádka ihned začala spouštět lávku, kterou se dalo sejít dolů. Jakožto jediná žena v přístavu jsem budila i s Jenny přiliš mnoho pozornosti. Námořníci už roky tvrdili, že žena na palubě přináší smůlu a v těchto místech to nejspíš platilo dvojnásob.

Když jsme scházeli lávku, byla jsem ráda, že má za sebou kapitána Berna, který byl tak laskav a vzal nás až sem. Tento muž zřejmě na takové povídačky nevěřil.

"Promiňte, paní Scottová," oslovil mě nejistě kapitán. "Nemůžu si nevšimnout pohledů zdejších lidí. Můžu vám i vaší dceři zajistit doprovod, přece jenom se tu pár dní zdržíme, nerad bych totiž, kdyby se vám něco stalo."

Musela jsem se na toho starého muže usmát. Byl už od samého začátku tak milý a Jennifer si velmi oblíbil. Byl vždycky rád, když poskakovala vedle něj u kormidla a vyptávala se na všechno možné.

"Myslím, že to nebude nutné, ale i přesto vám velmi děkuji. Bez vás bychom se tu snad nikdy nedostaly a kdoví, co by se nám doma potom stalo."

"Ano," přisvědčil smutně Bern. "Váš příběh je velmi smutný a mělo by být povinností každého muže vám pomoci. Pak už mi nezbývá nic jiného než se rozloučit a popřát vám mnoho zdaru při hledání vašeho manžela. Doufám, že pokud se ještě někdy potkáme, bude z vás šťastná žena."

Na rozloučenou mi políbil ruku, Jenny objal a daroval jí jeden z mušlových náramků, který si ihned připnula na ruku.

Kapitánovi jsem však svěřila jen nepřímé informace o mé minulosti. Vynechala jsem třeba tu skutečnost, že mým manželem je Edward Kenway a raději jsem použiíala i svoje rodné příjmení, protože pokud byl Edward opravdu pirátem, nebylo by dobré ukazovat lidem, že jste s ním nějak spřízněni. Nikdy nevíte, kde číhají královští vojáci.

Vzala jsem Jennifer za ruku a vedla ji podél mola. Bylo tu plno lodí s různými jmény, nejčastěji ženskými, a u každé stál jejich kapitán a chvástal se ostatním čumilům. Občas jsem zaslechla útržky rozhovorů mladých námořníků horlivě diskutujících o možnosti nové práce na lodi, která nedávno ztratila většinu své posádky. Podle informací z rozhovorů jsem se vydala k jedné místní hospodě. protože se tam údajně měl konat nábor nových členů. Podle všeho to byla námořníky velmi oblíbená hospoda a já v ní okamžitě uviděla příležitost, dozvědět se něco o Edwardovi.

Hospodu jsem našla až po celodenním potulování se po městě. Jenny byla unavená a bolely ji nohy a já začínala být zoufalá. Hledání Edwarda jsem si představovala daleko snadnější.

Budově, která měla být původně hospodou se hospoda ani zdaleka nedalo říkat. Byl to jeden z opileckých pajzlů, kterých jsem za celý den viděla snad tisíc. Zatnula jsem zuby a vešla dovnitř.

"Já tam nechci," zafňukala Jenny a držela se mě za šaty.

"Ale no tak, zlatíčko," konejšila jsem ji. "Nemůžeme spát venku."

Upřímně, možná bychom se i venku vyspali lépe než v téhle chatrči, ale potřebovala jsem v pátrání někde začít a toto místo se jevilo jako nejrozumnější nápad.

"Můžu si zacpat nos?" zeptala se Jenny.

"Samozřejmě, proč bys nemohla?"

"Dědeček říkal, že je to neslušné."

"Dědeček je hlupák, nemusíš ho poslouchat."

Jenny se šibalsky zasmála a zacpala si nos. Ráda dělala zakázané věci, to měla po Edwardovi, a určitě teď přemýšlela o tom, jak by se můj otec vztekal nad tím, kdyby ji viděl a právě kvůli tomu možná působila tak nadšeně. Zakroutila jsem hlavou a vešla dovnitř.

Měla jsem silné nutkání si zacpat nos taky, protože to tu smrdělo po moči, pití a doutnících. Hodpoda byla velká asi tak jako náš obývací pokoj doma a i přesto museli někteří štangasti postávat u zdí, protože si nebylo kam sednout.

Všechny pohledy se naráz stočily k nám. Okamžitě se začaly ozývat vlny bouřlivého smíchu, když si hosté všimli Jenny, která si stále držela nos a vesele se usmívala.

"Ženskou jsem tu neviděl už pěknou řádku let," řekl hospodský. "Co vás sem přivádí?"

Atmosféra se opět vrátila do normálu a hosté se znovu začali bavit mezi sebou, za což jsem byla vděčná. Ta přehnaná pozornost tolika mužů mi dělala starosti.

Přistoupila jsem blíž ke pultu a naklonila se blíž k hospodskému.

"Potřebuju nocleh pro dvě osoby, jídlo a informace o jistém muži."

Hospodský tázavě povytáhl obočí a zamračil se. "Nocleh máme, jídlo taky a ohledně těch infromací záleží na tom, koho hledáte."

"Edwarda Kenwaye," pošeptala jsem hostinskému, ale jako by to jméno bylo slyšitelné za každé situace, šum v mé blízkosti ustal a všichni okolo se na mě šokovaně podívali.

"Podívejte, jedno se o něm ví, a to, že s žádnými dámami nespí a pokud s vámi přece jenom strávil noc a trochu se to hmm," hospodský zčervenal a kývl hlavou na Jennifer. "jak bych to řekl, pokud se vám to zvrtlo v tuhle malou nezbednici, radil bych vám, abyste to pro svoje vlastní dobro nechala být."

Takže tu Edward byl. Trochu se mi zrychlil tep a jen díky dobrému sebeovládání jsem na něj nevychrlila hned milion otázek.

"Není to tak, jak si myslíte," usmála jsem se pobaveně. "Jen od něj něco potřebuji."

Po mé malé lži se okolní štangasti zase vrátili ke své předešlé činnosti, avšak někteří z nich mě dál se zájmem pozorovali. Obzvlášť jeden hnědovlasý mladík u baru.

"Stejně vám moc nepomůžu," povzdychl si hostinský. "Nezdržuje se na jednom místě dlouho. Možná kdybyste počkala tak měsíc dva, třeba na něj natrefíte."

"Na to nemám čas."

Hostinský pokrčil rameny. "Potom vám asi nemůžu pomoct."

"Tak bych aspoň prosila ten nocleh a jídlo." Sedla jsem si unaveně na barovou stoličku a Jennifer posadila vedle. Hodila jsem hostinskému pár dukátů a ten okamžitě odběhl dozadu do kuchyně, kde začal hulákat nějaké povely. Nikdo už si mě nevšímal, jako bych se stala úplně neviditelnou. Promnula jsem si čelo a chtělo se mi brečet. Začínala jsem mít neblahý pocit z toho, že Edwarda nikdy nenajdu. Peníze mi dojdou za necelé dva týdny a pak si budu muset sehnat práci kdoví kde.

Jedinou útěchou mi byla Jennifer, která stále se zacpaným nosem seděla vedle mě. Svého rozhodnutí, odjet z domu jsem nelitovala, raději se budu dřít někde na Kubě, než aby mi sebrali Jenny.

"Slyšel jsem dobře, že hledáte kapitána Kenwaye?" ozval se za mnou zdvořilý hlas. Otočila jsem se a za mnou stál mladík s hnědými vlasy, který nás tak intenzivně pozoroval.

"Kapitána?" podivila jsem se.

"Ovšemže, mohl bych vám pomoct."

Byl jako můj anděl z nebes, protože v tu chvíli jsem nechtěla nic tak moc, jako nějaký záchytný bod v pátrání po Edwardovi.

"To by bylo výborné."

"Ale ne zadarmo." Uličnicky se na mě usmál a nastavil ruku. Zamračila jsem se a dala mu jednu minci.

"Málo."

Dala jsem mu druhou.

"Stále málo."

Dala jsem mu třetí.

"Nedostačující."

Dala jsem mu čtvrtou.

"To by možná mohlo stačit, ale vzhledem k tomu, že je to Kenway..."

Dala jsem mu pátou a rozzuřeně zavřela měšec.

"Výborně, následujte mě."

Vyšli jsme ven před hospodu a mladík se vydal dál do ulic. Hospodský mě sice za ten neohlášený odchod bude proklínat, ale co už.

"Proč bych vám měla věřit?" zeptala jsem se a vzala Jenny za ruku.

"Máte na výběr?" zasmál se mladík.

"Dostal jste hodně peněz, tak doufám, že vám alespoň něco říká slovo čest."

"Čestnějšího muže než mě nenajdete v celém Karibiku."

Měl pravdu, neměla jsem na výběr a proto jsem se vydala za ním. Cestou jsem litovala vyhozených peněz, které jsem dala hospodskému a říkala si, že s takovou mi finance nevydrží ani jeden hloupý týden. Možná by opravdu nebylo od věci přespat někde venku, čistě s úsporných důvodů.

Mladík nás zavedl do jednoho z hostinců, které jsem po čas dne míjela a zastavil se u dveří.

"Ptejte se na Edwarda Thatche, nebo spíš Černovouse," poradil mi. "Je jeden z mála, který by vás mohl zavést ke Kenwayovi."

"Děkuji," usmála jsem se a už se chtěla vydat ke dveřím.

Zastavil mě. "Promiňte mi tu zvědavost, ale tahle otázka mě hryže už od momentu, co jsem slyšel, že hledáte Kenwaye. Co po něm chcete?"

"Do toho nikomu nic není."

"Řekl bych, že tohle je jeho dcera," ukázal na Jennifer.

"Můžu vás ujisti, že není," povzdechla jsem si otráveně, ale uvnitř mě to trnulo. Přála jsem si, aby si Jennifer hlavně nepustila pusu na špacír, nevěděla jsem totiž, co by to mohlo způsobit a já chtěla být opatrná. "Má jen něco, co potřebuji." Otec by z mých lží asi nebyl dvakrát nadšený, zasmála jsem se v duchu.

"Pokud to není životně důležité, nechal bych to být vámi na pokoji," řekl mladík. Něco na jeho starostlivém tónu se mi nepozdávalo.

"Proč myslíte?"

"Nemyslím, ale vím," opravil mě mladík. "S těmihle chlapy jako je Kenway, Thatch, Adewalé nebo Kidd byste se měla mít na pozoru. Obzvlášť, když vypadáte tak odhodlaně jít si za svým. Pokud od nich něco chcete, rozhodně vám to nedají dobrovolně a mají celkem drsné způsoby na odklízení svých nepřátel."

Opět mě zachvátila vlna nejistoty ohledně Edwarda. Vypadá to, že hospodský opilec z něj není, což byla výborná zpráva, ale nejraději bych ho našla někde jako obyčejného námořníka. Všechno však nasvědčovalo tomu, že ve městech vzbuzuje respekt.

"O mě se bát nemusíte," usmála jsem se kysele a vešla i s Jenny do hostince. Byla to mnohem prostornější místnost než v tom předešlém. Po mé levé ruce stál bar a za ním zamračený hospodský. Kolem zdí se tlačily stolky s židlemi a uprostřed místnosti stál jeden velký jídelní stůl.

Pozornost na mě obrátilo jen velmi málo návštěvníků, protože všichni doslova hltali vyprávění hrozivě vypadajícího černovlasého muže s černým vousem a pštrosím pírkem v klobouku. Muž seděl s nohama položenýma na velkém jídelním stole a vyprávěl.

"....takže dobrá hoši, řeknu vám Černovousův upřímný názor," dořekl zrovna muž a sundal nohy ze stolu. "Ptáte se mě, jestli vám může tento kapitán slíbit život odměn, bohatství a dobrodružství?"

Všude zavládlo hrobové ticho, všichni zírali na Černovouse sedícího u stolu. Všimla jsem si i několika mladíků, které jsem dneska viděla u mola, jak se baví o nové práci na lodi. Zavedla jsem Jenny k jednomu z volných stolů a posadila se k němu.

"Jo," odpověděl si sám Černovous a opřel se o stůl oběma rukama.

"Mezi všemi pány štěstěny plavícími se po Karibiku se řadí k těm nejchytřejším." Nastala další chvíle ticha a to když si Černovous podal jednu z lahví vína.

"Byly doby, kdy jsem se sám považoval za nejvražednějšího padoucha těchto moří." Dolil si víno do korbelu a po očku sledoval posluchače.

Napětí v hospodě by se v tu dobu dalo krájet, avšak Černovous si pohodlně upil vína "Ale tento muž..."

S hlasitým křápnutím položil korbel na stůl, až část mužů nadskočila. "Je to nebojácný pes, který se živí problémy a šarvátkami. Viděl jsem, jak vyčistil palubu španělské galeony, jako by to byla hračka. Bojuje jako ďábel přestrojený za muže."

Všichni mladíci se zdáli jako hypnotizovaní jeho vyprávěním a doslova hltali všechno, co řekl. "A je lstivý. Zná cestu kolem každého útesu a úžiny na těchto ostrovech."

Černovous se opřel pohodlně o židli. "Takže pokud hledáte štěstí a dobrodružství, kapitán Edward Kenway je váš muž."

Cítila jsem, jak se Jenny vedle mě usmála a chystala se seskočit ze židle, ale raději jsem ji zadržela. Z Černovousova vyprávění mi naskočila husí kůže.

"Jen se nepleťte do jeho osobních záležitostí," promluvil tichým a tajemným hlasem Černovous.

"Protože na tajemství toho muže," řekl a prohlédl si nebezpečně všechny návštěvníky hospody, včetně mě. "se ani já neodvážím zeptat."

Seděla jsem neschopna slova. Nemohla jsem uvěřit tomu, že právě mluví o mém Edwardovi. O Edwardovi, kterého jsem musela zachránit před bandou hospodských rváčů, když jsem jej prvně viděla, o Edwardovi, kterého jsem tahala z opilého z hospody, o Edwardovi, který potřeboval mladého kluka na to, aby mi předal kytku, o Edwardovi, jehož budoucnost měla být na farmě mezi zvířaty....

Takže se stal pirátem. A mnohem nebezpečnějším, než jsme si já i Lynette odvažovaly připustit. Podívala jsem se na nevinný výraz na tváři Jenny. Netušila, o co se tu jedná, jen slyšela mezi spoustou pro ni nezajímavých řečí jméno svého otce a teď by nejraději šla, sedla si Černovousovi na klín a zeptala se ho, kde je tatínek.

Já byla na pochybách, jestli se nemám okamžitě sebrat a odejít. Na zpáteční cestu bych možná ještě něco ze svého měšce nahrabala. Nevěděla jsem, jestli chci tohoto Edwarda. Už od začátku jsem počítala s tím, že přijedu a najdu ho úplně tak, jako když odjížděl, ale to byla hloupá domněnka. Vždyť v tomhle prostředí by starý Edward dávno nepřežil a já bych ho doopravdy našla někde pod stolem, nalitého jako tolikrát předtím. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne.

Vrah a pirát nebo opilec a flákač? Nechtěla jsem ani jedno a uvědomila si, že to všechno byla chyba. Tenhle nápad a tahle cesta.

Když jsem pohlédla na Jennyin nedočkavý výraz s jakým hleděla na Černovouse, zvažujícího poptávky na práci námořníka, kterého by dohodil Edwardovi, vyhrkly mi slzy do očí. Moc chtěla poznat svého otce, ale já měla strach, aby nebyla zklamaná nebo spíš vyděšená z toho, co nejspíš uvidí. Já na druhou stranu taky toužila setkat se s Edwardem, protože za tu dobu mi tolik chyběl, ale nechtěla jsem pro Jenny otce piráta.

Sváděla jsem nejhorší vnitřní boj v mém životě a nebyla tu žádná Lynette, která by mi poradila a podržela.Protřela jsem si uslzené oči rukou a masírovala si spánky. Z toho všeho mě tak nějak rozbolela hlava.

Všimla jsem si, že mě Jenny pozoruje. Nechtěla jsem před ní působit tak zmučeně a zbytečně v ní vzbuzovat obavy a tak jsem párkrát zamrkala, abych zahnala slzy a usmála se.

"Půjdeme za ním?" ukázala Jenny na Černovouse, který teď už seděl u stolu téměř sám, až na několik starších námořníků.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad, zlatíčko." Snažila jsem se tvářit bezstarostně a hlavně se hodně usmívat, ale podle Jennyina výrazu jsem usoudila, že mi to moc nejde.

"Ty z něj máš strach, mami?"

"To víš, že ne. Jen nevím, jestli nás ještě tatínek bude chtít, víš?"

Jenny se na mě nejdřív zděšeně zahleděla, ale pak její výraz vystřídalo zklamání.

"Proč?"

"Je teď trochu jiný, než předtím a-"

"Ani jsi ho neviděla!" zakřičela na mě. Vedlejší stoly na mě otráveně pohlédly a někteří začali brblat něco v tom smyslu, ať si své děcko dám do latě.

"Jenny, jsi na to ještě moc malá," snažila jsem se jí to vysvětlit. "Až budeš větší, určitě to pochopíš."

Pak se Jenny rozbrečela. Jako dítě nebrečela skoro vůbec a tak jsem byla překvapená, když jsem viděla v jejích očích slzy. Pohled na to, jak je nešťastná mi skoro rval srdce a když jsem jí chtěla obejmout a ona se vyškubla, něco se ve mně zlomilo. Otřela jsem si slzy z očí, nasadila sebevědomý výraz, vzala Jenny za ruku a namířila si to k Černovousovu stolu.

Byla jsem ráda, že si každý hledí svého a mě si nevšímá. O další pozornost jsem tak či onak moc nestála.

Černovous mě pozoroval s lehkým údivem a když jsem se posadila, odehnal všechny chlapy od stolu a pobaveně se na mě ušklíbl.

"Snad nechcete jít taky k námořníkům."

"Očividně vás zklamu, ale nechci," usmála jsem se.

"Čím mohu být potom nápomocen?"

"Hledám Edwarda Kenwaye," řekla jsem přímo. Černovous se zasmál.

"Ale, ale, že by se Kenway taky někdy odvázal?" řekl a potom pohlédl dolů na Jenny. "Trochu se mu to zvrtlo, co?"

Zamračila jsem se, stejně jako už dvakrát předtím, když tohle řekl i hospodský a potom mladík, který mě tu zavedl.

"S tímhle za ním nechoďte, alimenty z něj nevymámíte," řekl. "Kdybych vás dvě ještě dovezl já, asi by nebyl moc rád."

Když si všiml mého naštvaného výrazu, naklonil hlavu na stranu.

"Asi jsem se netrefil, že?" zasmál se. "Potom mi řekněte, co může někdo jako vy, chtít po někom jako je Edward?"

"Vyprávěl vám někdy Edward o tom, proč se přidal k bukanýrům?"

Černovous se zamyslel. "Našel jsem ho jako mladíka na jedné z lodí a prostě mi padl do oka. Na něco takového jsem se ho nikdy neptal."

"Takže potom asi nevíte, že má manželku a dokonce i dítě?"

Černovous dvakrát otevřel a zavřel pusu jako ryba na souši a napil se z korbelu vína.

"Nechte snad říct, že...?"

"Ano, přesně to chci říct."

Chvíli bylo ticho.

"U všech mořskejch potvor," zaklel Černovous. "Tohle bude ještě zatraceně zajímavé."

***

Černovous nás nakonec vzal i s Jenny do Nassau. Byl to ostrov, na kterém by mě Edwarda nikdy nenapadlo hledat. Možná proto zde hledali útočiště piráti ze všech koutů Karibiku.

Černovousova posádka z Queen Anne's Revenge z nás nejdřív moc nadšená nebyla, protože zřejmě všichni věřili v pověry o tom, že ženská na lodi přináší smůlu. Černovous mě ale ujistil, že na palubě této lodi už žena byla a dokonce ve funkci poddůstojníka.

Po cestě jsem mu povyprávěla můj příběh a on celou dobu bedlivě poslouchal. Nebyl sice tak přívětivý jako kapitán Bern, ale pořád se to dalo zvládnout. Nejvíc ho štvaly neustále Jennyiny dotazy, kterými zasypávala i kapitána Berna. Vždycky tvrdil, že jestli byl Edward stejně takový ukecaný capart jako jeho dcera, lituje jeho rodičů.

Když se jednou ráno na obzoru objevilo Nassasu, přišla jsem za Černovousem, který právě pomocí dalekohledu pozoroval břeh.

Když jsem se postavila vedle něj, sklopil dalekohled.

"Jackdaw nikde nevidím."

"Jackdaw?"

"Edwardova loď," poučil mě. Trochu mě zarazilo, že Edward pojmenoval svoji loď po obyčejném opeřenci. Stále jsem nevěděla, co si o něm myslet. Podle Černovousova popisu v hospodě, bych ho tipovala na člověka, který svoji loď pojmenuje nějakým hrozivým jménem.

"Jaký Edward je?" zeptala jsem se najednou.

Černovous na mě pohlédl a zasmál se. "To byste vy měla vědět nejlíp. Nebo už snad nejste jeho manželka?"

"Připadá mi, že se změnil," řekla jsem. "A podle toho, co jste o něm vyprávěl, mám strach, jak nás přijme."

Musela jsem být opravdu na dně, když jsem se svěřovala se svými problémy jednomu z nejnebezpečnějších pirátů své doby.

"To povídání z hospody si zase tak brát nesmíte," řekl Černovous. "Z Edwarda jde strach. Když je třeba, pere se jako lev a ani to s tou španělskou galénou jsem si nevymyslel, avšak umím být velmi dobrý řečník. Předpokládám, že vás moje vyprávění vyděsilo, že ano?"

Přikývla jsem.

"To mě těší, protože přesně tohle jsem měl v úmyslu. Pochopte, jestli chcete na svoji loď ty nejlepší námořníky, musíte si udělat dobrou reklamu a dobří chlapi nepůjdou k někomu, kdo pořádně neumí ani držet meč a řídit loď. Edward je drsný chlap a když k tomu přidáte moje vyprávění, máte jednoho z nejdokonalejších kapitánů v Karibiku."

"Takže se potom považujete na nebezpečnějšího padoucha karibských moří než Edward?"

"Moje vlastní pýcha mi o tom brání mluvit," pokrčil rameny. Já se zasmála.

"Musím říct, že se mi značně ulevilo."

Černovous na mě vážně pohlédl. "Když nejde o něco vážně důležitého, tak nelžu. Edward je rozhodně jiný člověk, než jakého jste ho znala. Abyste si to nepobrala špatně, všechno, co jsem řekl, totiž byla pravda. Jen to nikdo neumí tak dobře podat jako já."

Úsměv mi ztvrdl na tváři.

"Jsem zmatená."

"Vypadáte tak."

"Proč...proč ani neodepsal na dopis, co mu posílala jeho matka?"

Černovous pokrčil rameny. "Ani nevím, že nějaký dopis dostal. Jak už jsem řekl v hospodě, do jeho osobních záležitostí se raději nechci plést. Bohužel se mi to nějak nedaří, když si ke mně z ničeho nic sedají v hospodě." Zasmál se.

"Takže vraždí?"

Černovous se na chvíli odmlčel.

"Ano."

"Jiní lidé by se to snažili nějak omlouvat," poznamenala jsem.

"Ptala jste se mě jestli vraždí, ne proč."

"Proč vraždí?"

"Bitvy na lodích neberu jako vraždu. Vím ale, že se teď motá okolo nějakých řádů a je až nesnesitelně posedlý nějakou Observatoří a takovým šíleným chlapem, myslím, že se jmenoval Roberts. Jediné, co vím je, že se předhánějí, kdo najde Observatoř dřív, jestli první řád, druhý řád nebo Kenway. Všichni to berou jako otázku života a smrti, takže je pochopitelné, že jdou přes mrtvoly. Potom je v tom zatažená ještě Mary Readová, která stojí někde napůl mezi Kenwayem a jedním z řádů, což do celé věci vnáší patřičný chaos. Dle mého názoru se do toho co nevidět zaplete i Anne Bonnyová, hospodská v Nassasu, protože se ona i Mary poslední dobou chovají divně a obě si koupily nové meče. Netušíte, do čeho jdete. Občas si připadám dost ztracený v těch jejich intrikách."

"Chcete tím říct, že věří v nějakou Observatoř a považují za životně důležité, aby se nedostala do spárů jejich nepřátel, protože by to mohlo mít neblahé důsledky?"

"Ty dva řády ano, ale Edward pořád tlachá něco o zlatě."

"Možná se zas tolik nezměnil."

Černovous se začal hlasitě smát. Tak hlasitě, že jeho smích donutil vylézt posádku z podpalubí a jít se podívat, co se děje. Všichni vypadali rozespale a zmateně.

Ačkoliv vypadalo Nassau z dálky velmi příjemně a luxusně, nebyla to pravda. Už několik metrů od břehu jsme ucítili zápach všeho možného a už vůbec se mi to nechce popisovat. Na ulicích města se povalovaly odpadky a pár mrtvých koček.

I přes zápach a špínu kolem sebe však z města čišela jakási svoboda, která všude jinde chyběla. Na ulicích bylo živo, prodejci mezi sebou hulákali, aby upoutali obchodníky, skupinka tanečnic poskakovala okolo několika mladých námořníků a vesele se smála, kolem nás pobíhalo několik dětí a mezi nimi i černoši, což mě udivilo, protože všude jinde by tohle bylo nepřípustné.

My jsme však mířili k jedné mírně vyvýšené budově na kopci, kterou jsem po několika metrech chůze shledala jako hospodu. Měla balkón s venkovním posezením, jehož osazenstvo se hlasitě smálo jakémusi vtipu. U výčepu stála příjemná mladá žena s mnoha náhrdelníky a květinou ve vlasech. Připadala mi velmi něžná na takovou společnost, dokud jsem si nevšimla dlouhého meče za jejím pasem a páru pistolí. Člověk tu zřejmě musel být připraven úplně na všechno. I ženy.

"Anne!" zavolal Černovous na ženu, která ihned přestala čepovat pivo a zvědavě se na nás podívala. Roznesla objednávku hostům, přisedla si k jednomu ze stolů a my se k ní přidali.

"Černovousi?" povytáhla obočí a se zájmem si mě prohlížela.

"Chtěl bych ti představit Caroline Scottovou-Kenwayovou."

Anne se opřela o židli a založila ruce na prsou. Zřejmě ji to zaskočilo stejně, jako Černovouse, akorát to na sobě nedala až tak znát.

"Edward se o vás párkrát zmínil, Caroline," řekla po chvíli a pohlédla na Jennifer. "Ale nevěděla jsem, že má dceru."

"On to ještě taky neví."

Anne se na Jennifer mile usmála. Byla vůbec první, kdo se na moji dceru od plavby s kapitánem Bernem usmál kromě mě.

"Moc ráda vás poznávám, ale asi vám nemohu pomoct. Nikdo z posádky Jackdawa se tu neukázal už týden. Myslela jsem, že jste jeli společně, Thatchi."

"Taky že jeli, ale nějak se to zvrtlo."

"Cože?" vyjekla jsem. "Co tím chcete říct?"

Thatch se na mě konejšivě usmál. "Víte, jak jsem vám vyprávěl o Observatoři?"

Přikývla jsem.

"Edward při naší společné plavbě zavětřil Robertse a někam se vytratil i s posádkou."

"Byl s ním i Adewalé a Mary," dodal a pohlédl na Anne, která se starostlivě zamračila.

"Takže se nakonec přidal k asasínům?" zeptala se Anne.

"Do tohoto se nechci plést," odpověděl odmítavě Černovous. "Co je mi po nějakých řádech?"

Anne a Černovous se pak dohadovali ještě několik dalších minut a já se bála, do čeho všeho se to Edward zapletl. Piráti? Řády? Observatoř? Asasíni? Měla jsem tolik otázek a zároveň strach z odpovědí.

Nakonec mi Anne u sebe nabídla nocleh, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Na Jennifer byla velmi milá a obě si ihned padly do oka. Trochu jsem trpěla obavami, jestli na mě už Edward dávno nezapomněl, když se pohyboval ve společnosti žen jako je Anne. Taky jsem netušila, kdo je Mary Readová a přistihla jsem se, že žárlím. Podle všeho, co jsem ale slyšela na Kubě si Edward udržoval od žen odstup, což byla momentálně taky moje jediná útěcha.

V Nassau jsem trávila už čtvrtý den a Edward se pořád neukazoval. Začínala jsem myslet na nejhorší. Z depresí mě vždycky vytáhla Anne a já, abych nemusela přemýšlet nad tím co se mohlo stát, jsem jí pomáhala v hospodě. Neustále jsem měla nastražené uši a čekala, jestli se někdo nezmíní o Edwardovi. Bohužel jsem nic nezaslechla.

Jenny se stačila seznámit s místními dívkami a přes den si rády hrávaly na palouku před hospodou a občas popichovaly opilé piráty.

Můj pobyt se samozřejmě neobešel bez otázek, takže jsme s Anne musely vymyslet příběh o svobodné matce, které se zachtělo exotiky. Místní obyvatelé naštěstí nebyli tak prozíraví a nepozastavovali se nad tím, že mě dovezl právě Černovous a že se moje dcera částečně podobá Edwardovi. Nadále jsem používala svoje původní přijmení Scottová a stejnou básničku o našem předešlém životě jsem musela naučit i Jennifer. Nechtěla jsem riskovat, že narazím na nějakého Edwardova nepřítele, který by se mu chtěl nějákým hodně krutým způsobem pomstít. Zdejší lidé možná byli přátelští a z většiny všichni taky piráti, ale já měla lepší pocit s esem v rukávu. Byla však jen otázka času, než se Jennifer někde prořekne.

Ve volném čase jsme spolu s Anne trénovaly šerm nebo si povídaly a za ten čas se z nás staly poměrně dobré přítelkyně.

Přes den jsem se usmívala a v noci se strachovala, jestli ještě Edwarda vůbec někdy uvidím. Co bych pak řekla Jenny?

Stalo se to přesně týden po mém příjezdu, když jednou ráno vtrhla Anne ke mně do pokoje a nešetrně se mnou zatřásla. Pomalu jsem odlepila oční víčka a pohlédla na její veselý výraz.

"Jackdaw je v přístavu," řekla mi.

Jakoby mnou projela nová vlna energie, rychle jsem vyskočila z postele a převlékla se. Anne na mě počkala na chodbě. Jenny jsem raději nechala spát, protože mě stále sžíraly pochybnosti o tom, co by se mohlo stát.

S Anne jsme seběhly dolů do města a prodírali se uličkami k molům.

"Kdy přijeli?" zeptala jsem se jí.

"Netuším, ráno jsem se probudila a byla tady."

Obchodníci, kteří právě stavěli své stánky na nás zvědavě pohlíželi, když jsme se rychlým krokem hnaly k přístavu. Jackdaw byla jedna z těch větších lodí, velikostí podobná Queen Anne's Revenge. Černovousova a Edwardova loď dodávaly přistavu nádech majestnátnosti a lodě ostatních pirátů vedle těchto dvou vypadaly uboze. Občas se našla loď, velikostí podbná těmto dvěma, ale dojem kazily ztrouchnivělé desky a řasy pomalu obrůstající celou pří3ď.

Jackdaw stála hned vedle Černovousovy lodě a obě pluly pod černou vlajkou. Ale zatímco na Queen Anne's Revenge nebylo ani památky po posádce, na palubě Jackdaw to žilo. Piráti vynášeli z lodí krabice a nechávali je na kraji mola. Některé krabice při chůzi cinkaly, jiné chrastily a některé nevydávaly zvuky vůbec žádné, takže jsem vlastně nedokázala odhadnout, co přivezli. Nebo spíš nakradli. Na přídi stál vysoký mohutný černoch a dával pozor na to, aby nikdo z nosičů nic neupustil nebo popřípadě neukradl. Byl ovešený všemi možnými zbraněmi, od pistolí přes meče a nože. Čelo měl ovázané vínovým šátkém a v uších několik naušnic. Pod vestou, kterou nosil vyčnivaly dlouhé jizvy a v očích všech pirátů vyvolávaly respekt.

"To je Adewalé," zasmála se Anne a vykročila rychlým krokem k lodi. S knedlíkem v krku jsem se vydala za ní a těkala očima po celé lodi v naději, že zahlédnu Edwarda.

"Anne!" zvolal Adewalé, když si nás všiml přicházet. Nevěnoval mi nějakou velkou pozornost a přistoupil k zábradlí. "Co potřebuješ?"

Anne se podívala nahoru na Adewalého a musela si před sluncem zastínit oči. "Chci mluvit s Edwardem!"

"Vyřídím," řekl Adewalé a zmizel z dohledu.

Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem moc šťastná, že Edward někde neumřel nebo tak a zároveň jsem se děsila toho, co řekne až mě uvidí.

"Kapitáne Kenwayi!" zaburácel z paluby Adewalého hlas. S Anne jsme ustoupily dozadu a naskytl se nám nový úhel pohledu, takže jsme už viděly i na palubu. Beden pomalu ubývalo, jak rychle je muži stačili odnést.

Adewalé stál u jednoho z hlavních stožárů, clonil si oči stejně jako Anne a díval se někam nahoru. Na konci jednoho ze stěžňů postávala osoba v hávu, které jsem si doposud nevšimla. Zatajil se mi dech, když na druhé Adewalého zavolání sklopila hlavu dolů a dívala se na něj. Edward se otočil a mrštností kočky přeskákal po úzkem štěžni směrem ke stožáru, kde se chytl lana a sklouznul se dolů. Dopadl do podřepu a zadíval se na Adewalého. Edward měl na sobě stále kaopci, takže jsem mu neviděla do obličeje a tímpádem jsem nemohla stále uvěřit tomu, že tu teď stojí, živý a zdravý.

Než stačil Adewalé něco říct, ostře ho přerušil. "Prichard," řekl prostě a odešel do podpalubí. Adewalé se zamračil vydal se za ním.

"Do háje," zaklela Anne, která stejně jako já všechno slyšela. "Asi bychom se měly někam zašít."

"Proč? Co to znamená?"

Anne mě popadla za ruku a odtáhla do postranní ulice, kde nás sice nebylo vidět, ale my měly Jackdaw jako na dlani.

"Prichard je jeden z pirátů. Nevím, co si s Edwardem a Thatchem udělali, ale prostě se od nějáké chvíle nenávidí. Podle mě je Edward zahlédl, jak si to míří sem a tvářil se vážně, takže z toho mám špatný pocit."

"Tak jim musíme pomoct!"

"Prichard je známý díky svým mužům. Jsou to silní chlapi, velicí jako gorily, nemůžeš se jim jen tak postavit. I když mě to štve, tak si na ně ještě taky zcela netroufnu."

"To tu chceš jen tak stát a nic nedělat?"

"Posádka Jackdawu jsou silní chlapi, nedají se."

"Proč mám i tak pořád strach?" zeptala jsem se nervózně.

Anne se usmála a bedlivě pozorovala menšího muže v klobouku s velmi respektuhodným doprovodem. Tvořili jej tři svalnatí, zarostlí chlapi s meči tlustými jako dvě moje ruce vedle sebe. Mužík vepředu, nejspíš Prichard, se nafoukaně dostavil před loď a založil si ruce v bok. Pohlédl na vyložený lup na molu a nepěkně se zamračil. Ukázal na bedny svým poskokům a kývl, načež muži začali okamžitě krabice sbírat.

"Hej!" zařval na ně jeden z námořníků Jackdawu. "Najdi si svoje zlato! Parchante!"

Prichard se podíval na jednoho ze svých mužů a kývl na piráta, stojícího na lodi. Poskok vytáhl pistoli a ledabyle s ní vystřelil na muže, který okamžitě spadl na záda a začal si bolestivě mačkat rameno.

"Buď rád, že má tak mizernou mušku!" zakřičel Prichard na sténajícího muže. To už se ale na palubě ozvel dusot nohou a ukázal se Adewalé i s Edwardem v kápi. Adewalé měl v jedné ruce meč a v druhé ostrý lovecký nůž, který drtil v zlostném sevření. Edward stál poklidně vedle něj s dvěma šavlemi u pasu. Jeden pár pistoli měl připevněný vedle mečů a druhý pár na hrudi.

"Podívejme se, kdo to vylezl z nory!" smál se Prichard. "Je hezké, pánové, že umíte taky něco jiného, než se schovávat."

"Nechci nepříjemnosti," ozval se Edwardův zvučný hlas. Zněl úplně jinak, než posledně. "Raději nech ty bedny na pokoji."

"Někoho jako ty se nebojím."

Edward jedním lehkým skokem přeskočil zábradlí lodi a dopadl několik metrů před Pricharda, který trochu znejistěl.

"Opravdu?" ušklíbl se Edward. "Proč s sebou potom taháš neustále tyhle gorily?"

Prichardovi poskoci se zamračili, přestali se hrabat v bednách a narovnali se do své plné výšky. Edward teď před nimi vypadal jako mravenec. To už se ale k němu přidal i Adewalé a stál mu po boku.

"A proč s sebou taháš ty tuhle gorilu, hmm?" ukázal Prichard na Adewalého, který zatínal zuby.

"Ještě slovo a udělám ti pěknou díru mezi oči," zavrčel Adewalé.

"Už se vážně bojím," zachechtal se Prichard. "Podívej Kenwyai, jen si beru, co je moje. Na tu loď s tímhle nákladem jsem čekal já a nějaký parchant mě jako obvykle předběhl. Někdo by ti asi měl pořádně rozbít hubu, protože si začínáš dělat moc velký nároky." Hromotluci se začali přibližovat.

"Nebo ještě lépe," dodal Prichard. "Prostě to tady skoncujeme, došla mi trpělivost."

"A mezitím, co tvoje muže podříznu jako prasata, ty budeš sedět někde opodál a dívat se, co? Většiho zbabělce svět neviděl, divím se, že tě do Nassau vůbec pouští."

Prichard na to neodpověděl a dal pokyn svým poskokům, kteří se s řevem vrhli na oba muže. Jeden na Adewalého a další dva na Edwarda.

Adewalé měl už zbraně nachystané a proto ihned začal odrážet protivníkovy útoky. Edward ale musel před svými nepřáteli uskočit, aby si stihl zbraně vytáhnout. Bleskurychle uhnul nalevo a mezitím co se dva hromotluci vzpamatovávali z jeho rychlých pohybů, byl slyšet kovový řinkot, jak Edward vytáhl šavle.

Uhýbal sem a tam, občas odklonil úder, ale na útok se nezmohl, protože byli muži v přesile a oba ho stačili zabavovat dost na to, aby měl plné ruce s obranou. Kdyby teď Adewalého zabili a muži by byli v přesile tři na jednoho, mohlo by to špatně dopadnout.

Uběhla asi minuta a zatím ještě nikdo neumřel, ale zatímco hromotluci už jen unaveně mávali dlouhými težkými meči, Edward stále mrštně uskakoval a bránil se jejich výpadům.

Pak jakoby si řekl, že už přišel čas, vrazil z ničeho nic šavli jednomu z hromotluků do krku. Meč jím projel jako máslem a když jej Edward z krku vytáhl, muž se skácel k zemi, kde se okamžitě začala objevovat rostoucí kaluž krve.

Zbývající muž se zahleděl na svého mrtvého přítele a vrhl se s ještě větší vervou na Edwarda. Ten však uskočil doprava a udělal kotoul, takže v místě kde předtím stál teď vězel protivníkův meč. Edward rychle hromotluka obešel a bodl ho zezadu do páteře.

"Bež, já to zvládnu," řekl Adewalé v přísunu úderů. Edward schoval šavle a rychle vystartoval za Prichardem, který doteď seděl na sudě opodál. Zoufale se snažil vyšplhat na horu beden, ale přepadl na druhou stranu. To už ale Edward rychlostí geparda překonal bedny, stál na jejich vrcholku a pozoroval plazícího se Pricharda pod sebou.

Pak udělal něco, co mi úplně vyrazilo dech. Cukl rukama a ze zápěstních chráničům mu v tom samém okamžiku vyjely dvě čepele.

"Trpělivost došla i mně," řekl a skočil dolů na Prichrda, který už se mezitím stačil postavit. Edward ho srazil opět k zemi. Při letu mu do krku stačil vrazit čepele, takže když je teď schoval, měl ruce celé od krve.

Vzápětí dorazil i Adewalé a šťouchl nohou do mrtvoly před sebou. "Nějak teď nejsem ve formě, promiň."

Edward mávl rukou s pohledem upřeným na Pricharda.

"Panebože," zalapala jsem po dechu a Anne na mě starostlivě pohlédla.

"Bylo ještě hodně brzy, na to, abys tohle všechno viděla," poznamenala.

Edwardovi přes kápi nešlo vidět do obličeje a ještě po tomto vystoupení se ve mně začaly znovu ozývat obavy. Jak by mohl někdo takový přijmout ženu a dítě? Nedokázala jsem si muže, kterého jsem právě viděla bojovat, představit jako otce, který vychovává dceru.

"...Caroline? Caroline!" Teprve teď jsem si uvědomila,že na mě Anne něco mluvila.

"Co je?"

"Půjdeme?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Já...já nevím jestli-" selhal mi hlas.

Anne mě láskyplně objala. "Pojď ho blíž poznat," poradila mi. "Teprve pak něco posoudíš."

Nebýt Anne, seděla bych tam ještě celou další noc a civěla do zdi. Místo toho mě však vzala za ruku a postavila na nohy, takže mi nezbylo nic jiného než ji následovat.

Edward a Adewalé se mezitím vydali znovu k lodi.

"Stůjte!" zavolala Anne.

První se otočil Adewalé a jeho výraz prozrazoval, že na nás dvě dočista zapomněl. Potom se otočil Edward a já bych přísahala, že mi v tu chvíli vypovědělo srdce, plíce a nejspíš i mozek, protože jsem tam jen stála a dívala se na Edwarda, jehož emoce jsem kvůli kápi nedokázala rozpozonat.

"Caroline?" zeptal se udiveně. Ano dokonce i já se po těch letech změnila, za což mohl z velké časti porod.

Nebyla jsem schopná cokoliv říct a raději se o to ani nepokoušela. Jen jsem přikývla.

Přistoupil ke mně a pořádně mě tiskl v náručí. Všimla jsem si, jak Anne a Adewalé s potutelnými úsměvy odešli a pak jem zavřela oči a objetí mu opětovala.

Voněl po moři s nádechem krve, což mi přišlo v tu chvíli děšně romantické, ačkoli se to zdá být nechutné.

Kolemjdoucí se na nás zvědavě dívali, ale nikdo se neodvážil nic říct. Normálně by si určitě pár poznámek neodpustili, ale když uviděli ty čtyři mrtvoly kolem nás, raději spolkli jakékoliv poznámky a šli dál.

Odtáhla jsem se od něj a stáhla mu kápi. Pod ní se skrýval daleko jiný Edward než, jakého jsem znala. Měl snědou pleť, opálenou od slunce a ostřejší rysy. Nebyl tak zarostlý vousy, jako když jsem ho viděla naposled a přes pravou lícní kost se mu táhla poměrně dlouhá jizva. Oči jen potvrzovaly, že zažil plno hrozných věcí a jediný pohled vzbuzoval ve všech respekt.

"Co tu děláš?" zeptal se mě.

"Hledám tě," odpověděla jsem s úsměvem. "Nemohla jsem čekat. Slíbil jsi, že se vrátíš za dva roky."

"Neslíbil, jen jsem neodpověděl."

"Taky ses nikdy nemusel vrátit," pokračovala jsem dál.

"Byl to pěkně hloupý nápad, jít mě hledat," uznal. "Nevěřím, že za tím jsou jen obavy o to, jestli se vrátím."

Sklopila jsem oči. "Máš pravdu, nejsou."

***

Po cestě do hospody jsem mu vypověděla celou pravdu. I veškeré podrobnosti a byla jsem maximálně upřímná. Když přišla řeč na Jenny, nespouštěl ze mě oči a chvíli mi dokonce i nevěřil, ale to jen do té doby, dokud jsem neotevřela dveře do jejího pokojíku, kde spala.

V tu chvíli mu definitivně došla slova a já s ním chvíli setrvala v tichosti, abych mu dala čas se s tím vyrovnat.

"Hodně se ti podobá," řekl nakonec.

Přistoupila jsem pomalu k posteli, na které Jenny spala a lehce s ní zatřásla.

"Vzbuď se, zlatíčko," řekla jsem. "Někoho ti vedu."