3 kroky k samostatnému bydlení
Letos už 10 let budu žít ve svým . Hrozně to utíká ,ale dodnes si pamatuju svůj první den , respektive den a noc . Ze začátku to bylo divný , nový prostředí a tak .Pamatuju si, že to bylo v říjnu , středa a bylo pošmourno . Nutno dodat,že to nebyl můj úplně první pobyt někde sama . Ještě v Jedličkárně jsem v prváku byla na doporučení ergo sestry , u který jsem jakživa nebyla na takzvaným cvičným bytě. Jednalo se o "byt " na intru , takže jsem nebyla až tak úplně sama , což je dobrý takhle napoprvé . Mělo to pokoj, koupelnu a kuchyni . Občas tam za mnou přišla ta ergoška a já s ní vařila, těstoviny, čočku, prostě ten základ. Na jídlo jsem mohla chodit do jídelny , což je fajn, neb bych tam asi pomřela hlady . Byla jsem tam tušim 3 týdny a na víkendy jsem normálně jezdila domů , tak na intru . Co mě tam scházelo , tak byla společnost , ač jsem introvert . Byla jsem zvyklá na intru na rachot kolem a najednou jsem tam byla sama. Scházela mi hlavně možnost jít s vychovatelema někam ven , protože ani to nešlo a po tu dobu jsem s nima nemohla péct . Asi aby se to co nejvíc podobalo reálu . Co si pamatuju, tak jsem se nemohla ani volně pohybovat venku , což bylo hodně něšťastný , Hold furt intr a nějakej dozor . V tu dobu jsem neměla ještě elektrickej vozík , takže bych se stejně nikam nedostala , ale bylo to tam spíš jako vězení . Ráda jsem byla ve škole a ta vidina co odpoledne mě děsila . Všichni se divili,že mi to ve "svým " nebaví , ale tohle prakticky bez možnosti ven by brzy omrzelo každýho . Paradoxně jsem byla mnohem svobodnější podle introvskýho řádu, než takhle sama . Divný to tam bylo . Nechtělo se mi věřit , že já takovej introvert jsem se ještě ráda vrátila zpátky na pokoj mezi holky . Jako určitě mi to "poprvé sama " něco dalo , při nejmenším jsem se naučila dělat těstoviny [:D] , ale to omezení pohybu bylo na můj vkus až moc .
Po skončení školy jsem nastoupila na další bydlení , tentokrát do jiný budovy a tam už to byl reál se všim všudy , bez dozoru , platit si klasickej nájem , prát , vařit si . Tam to bylo o dost lepší , pohyb bez omezení, i když teda i tam byla kontaktní osoba ,ale nechala nás žít a nutno říct, že tam jsem se nástupu už vůbec nebála , tak jsem měla prúpravu z toho prvního . I tohle bylo omezeně na jeden školní rok , takže jsem se nakonec dostala do samostatnýho bydlení do normálního bytu , kde jsem dodnes a tentokrát už plně bez ústavně a se zdravýma . Hezky mi to šlo tak postupně - nejdřív největší dozor , pak menší a teď už úplně žádnej . Myslim,že se svým celkem těžkým postižením je dostat se na úplnej bytovej vrchol a samostatnosti ve 23 letech je hodně slušný .