V roce 1973 navštívil novinář Marj von Beroldingen ve vězení sériového vraha Edmunda Kempera. Jejich setkání i to, co mu předcházelo poté popsal v časopise "Front Page Detective Magazine".

Marj von Beroldingen a Edmund Kemper

Beroldingen se s Kemperem setkal už dříve, protože psal reportáže z Kemperova soudního procesu. Kemper mu poté přislíbil exkluzivní rozhovor.

Cestou do vězení se Beroldingenovi vybavovaly útržky ze soudního procesu, zejména pak Kemperova slova: "Nejprve jsem těm holkám nabízel odvoz. Chtěl jsem si s nimi promluvit, neměl jsem moc kontaktu s lidmi mého věku. Ve skrytu duše jsem doufal, že by z nás mohli být alespoň přátelé. Pak se u mě začaly objevovat násilné sexuální fantazie. Ale nechtěl jsem být dopaden a odsouzen za znásilnění. Ale kde nejsou svědci, není ani žádná žaloba."

Jeho prvními oběťmi se staly studentky Mary Ann Pesceová a Anita Luchessová. Kemper popisuje: "Chtěl jsem je znásilnit. Ale neměl jsem žádné zkušenosti... Prostě jsem je musel zabít. V případě Mary jsem zažil něco, co se už nikdy potom neopakovalo. Její vzhled a osobnost na mě hluboce zapůsobily. Cítil jsem k ní tolik něhy a úcty... Když jsem se pak musel zbavit její hlavy, několikrát jsem ji ještě navštívil. Tolik jsem ji miloval! Tolik jsem po ní toužil!"

Kemperovou druhou obětí se stala Aiko Koová. Když ji zavraždil, položil její tělo do kufru svého auta a odjel do nedalekého baru. Kemper: "Než jsem odešel do baru, otevřel jsem kufr auta a podíval se na její tělo. Musel jsem obdivovat její krásu. Rovněž jsem cítil pýchu na svou práci. Cítil jsem se jako rybář, když si prohlíží trofejní rybu, kterou právě ulovil. Také jsem cítil pocit vítězství. Zvítězil jsem nad smrtí. Ona byla mrtvá, zatímco já byl naživu."

Kemper také mluvil o aktu dekapitace obětí: "Bylo to velice vzrušující. Cítil jsem pocit naprostého vítězství, asi jako když lovec odřezává hlavu zastřelenému jelenovi. Já byl ten lovec a ony se staly mou kořistí."

"Když byly naživu", pokračoval Kemper, "byly ode mě vzdálené. Zkoušel jsem s nimi navázat nějaký vztah, ale bez výsledku. Když byly mrtvé, byly jen moje. Byl to jediný způsob, jak jsem je mohl mít. V tu chvíli se staly mými manželkami. Získal jsem jejich duše. Mám je pořád."

Další obětí se stala Cindy Schallová, jejíž hlavu Kemper zakopal na matčině zahradě. Kemper u soudu vypověděl: "V noci jsem ji několikrát navštívil. Mluvil jsem s ní. Šeptal jsem jí zamilovaná slůvka, stejné jako říkáte své přítelkyni nebo manželce."

Následovala dvojnásobná vražda Rosalind Thorpeové a Allison Liuové. Podle Kempera všemu předcházela hádka s jeho matkou: "Strašně jsme se pohádali. Byl jsem naštvaný. Řekl jsem, že jdu do kina, ale místo toho jsem nasedl do auta a vyrazil směrem k univerzitnímu kampusu. Cestou jsem si říkal: První holce, kterou potkám, vystřelím mozek z hlavy!"

Setkání a rozhovor

Beroldingen si představoval, že ve vězení stráví maximálně 2 hodiny a rozhovor s Kemperem bude probíhat za přítomnosti dozorce. O to větší bylo jeho překvapení, když s Kemperem mluvil celých 5 hodin v prosklené místnosti. Dozorce seděl ve vedlejší místnosti. Kemper měl sice okovy na nohou, ruce však měl volné. Beroldingen později vzpomínal: "Ten chlapík je učiněný obr. V tu chvíli si opravdu uvědomíte, že sedíte v jedné místnosti s někým, kdo zavraždil 6 studentek a kladivem ubil svou vlastní matku. Musím přiznat, že mě alespoň trošku uklidňovalo, když jsem se otočil a viděl dozorce sedícího ve vedlejší místnosti."

Hned na úvod Kemper vyjádřil svou touhu vrátit se do psychiatrické léčebny v Atascaderu. Podle všeho byl velice pyšný na práci, kterou tam odvedl během svého předchozího pobytu: "Udělal jsem tam spoustu dobré práce a pomohl několika lidem k návratu do normálního života. V podstatě jsem tam vyrůstal. To místo je jako můj domov. Pomáhal jsem místním lékařům s novými testy."

Během rozhovoru Kemper nepřímo obvinil společnost a soudy: "Když jsem byl propuštěný z Atascadera, měl jsem každý druhý týden navštívit probačního úředníka a sociálního pracovníka. To mi mělo pomoct začlenit se do společnosti. Měli se mi ozvat. Když se ale nic nedělo, dostal jsem strach a zavolal jim. Zeptal jsem se, co se děje. Měl jsem strach, jestli jsem něco neprovedl. Oni se mě zeptali, zda mám nějaký problém. Odpověděl jsem, že ne. A oni mi odpověděli: Jsme velmi zaneprázdnění. Ozveme se Vám, až na Vás budeme mít čas. To se nikdy nestalo. Přitom jsem byl naprosto ztracený. Cítil jsem se jako na cizí planetě. Moji vrstevníci mluvili úplně jinak než já. O kontaktu s děvčaty jsem mohl jen snít. Opravdu jsem tehdy potřeboval pomoc."

V případě Edmunda Kempera nelze nezmínit i jeho matku. Když na ni přišla řeč, Kemper si povzdechl a pohledem začal přejíždět po okraji stolu. Po chvíli řekl: "Ona mě milovala. Ale svým osobitým způsobem. Já ji také miluju, i přesto, jak se ke mně chovala. Ale... ona prostě musela řídit můj život a zasahovat do mých osobních záležitostí."

A Kemperův otec? Můj táta...", pokračoval Kemper, "ten mě raději nechtěl ani vidět. Děsil jsem jeho novou manželku. Než jsem se dostal do Atascadera, trpěla kvůli mně migrénami. Když mě pak propustili, táta mi řekl, ať k nim raději nejezdím, protože by ze mě jeho manželka dostala infarkt."

Právě kvůli postoji svého otce byl v dospělosti poslán ke svým prarodičům: "Tam jsem žil v naprosté izolaci s mým senilním dědečkem a babičkou. Ta neustále ponižovala mě i dědečka. Vždy tvrdila, že má větší koule než většina chlapů. Bylo to jako žít ve vězení."

Kemper vzpomínal na to, jak jeho prarodiče jednou odjeli na nákup: "Babička mi tak nevěřila, že když odcházeli, otevřela zásuvku v dědečkově stole, sebrala jeho pistoli a dala si ji do kabelky. Pamatuju si, jak jsem si říkal: Vždyť jsem jim slíbil, že se té zbraně ani nedotknu! Tak proč mi ta stará děvka nevěří?"

Kemperovi se určitě nedá upřít smysl pro humor: "Chvíli jsem přemýšlel, že bych zavolal šerifovi a řekl mu, že po městě chodí stará bába s pistolí v kabelce, která plánuje přepadení. Zajímalo by mě, jak by se z toho vyvlíkla."

Podle některých zdrojů Kemper zavraždil svou matku proto, aby nemusela snášet pohrdání proto, že její syn je sériový vrah. Během rozhovoru s Beroldingenem se k tomu Kemper vyjádřil takto: "Je to možné. Ale někdy na mě ta děvka tak strašně křičela, že jsem přemýšlel nad tím, že se sám udám jen proto, abych viděl, jak se ta kráva tváří."

Odpoledne přerušila rozhovor zdravotní sestra, která vyměnila obvaz na Kemperově zápěstí. Beroldingena se v tu chvíli zmocnil pocit viny. Věděl, že se Kemper nedávno předtím pokusil o sebevraždu, když si pořezal zápěstí perem, které mu Beroldingen věnoval během soudního procesu. Kemper si jeho rozpaků všiml a s úsměvem se zeptal: "Chcete vidět mou jizvu?" A aniž by čekal na odpověď, ukázal překvapenému novináři jizvu na zápěstí.

Kemper v zápětí dodal: "Není to Vaše chyba. Když mě zavřeli, neměl jsem v plánu spáchat sebevraždu. Ale lidé se tady ke mně chovají tak mile, že jsem měl prostě pocit, že si takové zacházení nezasloužím..."

Poté se řeč stočila k jednomu z Kemperových spoluvězňů, sériovému vrahovi Herbertu Mullinovi. Kemper řekl: "Myslím, že jste asi slyšel, že jsem chtěl zabít Herbieho Mullina. Myslím, že by to bylo dobré řešení pro celou společnost. Místo toho, aby stát vynaložil tisíce a tisíce dolarů na to, aby chránil společnost před lidmi, jako jsme my dva, mohl jsem ho jednoduše zabít. Mě by pak poslali do plynové komory a byl by klid."

Po chvíli Kemper pokračoval: "Měl jsem celu hned vedle něj. Jak já toho skřeta nenáviděl! Každého štval tím, že si neustále prozpěvoval tím svým upištěným hláskem. Abych mu zavřel hubu, chrstl jsem mu několikrát vodu do obličeje. Teď už je vše v pořádku. Když je hodný, dám mu za odměnu arašíd. Herbie má arašídy moc rád."

Beroldingen se poté zeptal, jak chce Kemper prožít zbytek svého života. Kemper odpověděl: "Budu hodně číst. Vždy jsem miloval vědu a matematiku. Chtěl bych se naučit francouzsky a německy. Rád bych také pomáhal ostatním. Možná mě můžou studovat, aby lépe pochopili, co je se mnou špatně."

Citlivým tématem byl vztah mezi Kemperem a Brucem Colomym, zástupcem šerifa v Santa Cruz. Během rozhovoru Kemper řekl: "On je pro mě jako otec. Alespoň bych si přál mít takového otce, jako je Bruce..." To potvrdil i sám Colomy, který uvedl, že Kemper se během jejich loučení rozplakal.

Beroldingen však poznal i odvrácenou stranu Edmunda Kempera. V jednu chvíli se na něj Kemper obrátil a řekl: "Víte, vůbec jste mi nepoložil otázky, které bych od novináře čekal. Jako: Hej Ede, jaké je to mít sex s mrtvolou? Nebo: Jaké je to vidět krásnou nahou holku bez hlavy?" Kemper nečekal na reakci a rovnou si sám odpověděl: "Poprvé se Vám z toho zvedne žaludek. Pak si to ale začnete užívat."

Kemper pokračoval: "Čekal bych, že se mě zeptáte třeba na toto: Ede, jaký máš pocit, když kolem tebe projdou dvě krásný holky?" Opět si odpověděl sám: "Jedna moje část by si řekla: Páni, to jsou ale kočičky! Musím se s nimi dát do řeči a domluvit si schůzku! Druhá část by si ale řekla: Jak by asi vypadaly bez hlav?"

Beroldingen se úspěšně vyhýbal popisu jednotlivých vražd. V jednu chvíli však Kemper řekl: "Chcete vědět, jak jsem zabil přítelkyni mojí matky?" Opět nečekal na dopověď, zvedl se ze židle a chytil se pod krkem. Přitom pokračoval: "Přistoupil jsem k ní zezadu a chytil jsem ji pod krkem. Začal jsem jí mačkat krk a přitom jsem ji zdvihl nad zem. Tak tam jen tak visela ve vzduchu... Nevšiml jsem si, že je už mrtvá, tak jsem jí zlomil vaz. Její hlava se začala bezvládně houpat. Slyšel jsem, jak o sebe třou kosti v jejím krku."

Kemperova tvář mírně zčervenala, oči se mu leskly, začal zrychleně dýchat. Začal dokonce mírně koktat. Celou dobu přitom nespustil oči z Beroldingena. Ten raději rychle změnil téma rozhovoru a podobná situace se pak už neopakovala.

Beroldingenova návštěva se nakonec protáhla až do večera. Když novinář poznamenal, že už musí jít, protože na něj čeká rodinná večeře, Kemper trval na tom, že musejí povečeřet spolu. Nakonec se smíchem dodal: "Když se Vás bude rodina ptát, kde jste byl, můžete jim říct, že jste strávil celé odpoledne s Edem Kemperem."

Dozorci poté přinesli večeři, maso s rýží a omáčkou. Zatímco Beroldingen sotva ochutnal, Kemper svou porci během chvíle zhltl. Novinář mu proto nabídl svou porci. Kemper s vděčností přijal, ale nezapomněl dodat: "Nechte si taky něco pro sebe, je to opravdu výborné!" Beroldingen nabídl Kemperovi i mléko se slovy, že jej nemá rád. Kemper odpověděl: "Já mléko přímo miluju!"

Poté už přišel čas rozloučení. Beroldingen to v článku popsal takto: "Na odchodu se na mě usmál a zasalutoval mi. Pak se za mnou ještě dlouho díval skrz prosklenou zeď. Bylo to jako by se loučil s návštěvou, která právě odešla z jeho domu."

A jaké měl Beroldingen pocity ze setkání se sériovým vrahem? Své pocity popsal těmito slovy: "Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Během celé doby se ve mně vystřídala celá škála pocitů. Nedokážu však Edmunda Kempera popsat v jedné větě. Je to osamělý mladík, který je vděčný za každé slovo, které může s někým prohodit. Je to ale i člověk plný zloby, který cítí odmítnutí od své vlastní rodiny. Cítil, že jeho otec věnuje více času své nové rodině, než jemu. Střídavě miloval a nenáviděl svou vlastní matku, o které tvrdil, že nenáviděla muže, zejména pak jeho otce. A tuto nenávist pak přenášela na něj. Občas je zahořklý, občas vychloubačný, jindy srší humorem. Nesmíme samozřejmě zapomínat, že je to muž, který zavraždil několik mladých dívek a poté se ukájel na jejich mrtvých tělech. Nikdy nezapomenu na to, co mi řekl během našeho setkání: Když jsem viděl u soudu rodiče těch dívek, bylo to strašné. Cítil jsem se hrozně. Moc jsem chtěl s těmi lidmi promluvit, utěšit je. Ale co jsem jim měl říct?"

Článek o Edmundu Kemperovi najdete zde

Zdroj: truecrime.net