Naši surikatíci

Milé děti, 

     tento týden si zahrajete na spisovatele. A to literatury pro děti. Jistě si vzpomínáte, jak jsme společně četli iPohádku. Už jste jistě pochopili, co po Vás budu chtít. Přála bych si, abyste mi jednu takovou pohádku napsali, respektive mi ji pomohli dokončit. Kdysi dávno jsem začala psát pohádku o dvou vílách. Nikdy jsem ji ale nedokončila. A na Vás teď je, abyste se pokusili ji dokončit.

Jak to pojmete, nechám na Vás. Pokud se někdo bude chtít rozepsat více a rodiče Vám to dovolí, využijte klidně počítač. Přála bych si také, abyste ji jedním obrázkem zkusili ilustrovat. Všechno záleží na Vás, fantazii se meze nekladou. Vymyslete jim nějaké zajímavé dobrodružství, seznamte je s dalšími kamarády, cokoliv co Vás napadne. 

Jako vždycky můžete využívat pravidla českého pravopisu, slovník, apod. Snažte se text členit do odstavců, dejte pozor na y/i. Dejte si na to čas. Popřemýšlejte, rozmyslete a až pak pište :) Ale teď už dost řečí! Pohodlně se posaďte, pohádka začíná...

„Dědečku, podívej se, co jsem našla.“ usmála se copatá holička a podala svému dědečkovi starou krabici. Děda Jožin sfoukl z krabice prach a opatrně ji otevřel. Usmál se. Vzpomněl si, jak tuhle dřevěnou krabici vyrobil pro její maminku a ta si do ní vždycky schovávala své poklady. První, co z ní vytáhli, byla ručně pletená růžová dečka. „Tu pletla tvoje maminka.“ „Je krásná.“ přitiskla si ji na tvář a kýchla si. Rozesmála se „Ukaž, co je tam dál.“ Vyndali z krabice staré, dřevěné hračky a dvě veselé okaté panenky. Jedna černovlasá s vlasy zapletenými do dlouhého copu a druhá zrzavá s vlasy jako prstýnky. Obě dvě měly sukýnky z látky, která připomínala dubové lístky a žaludové čepičky.“ „Jé, ty jsou krásné.“ pohladila je holčička. „Ty vyráběla tvoje maminka s babičkou. Jsou to sestřičky. Myslím, že jim říkala…“ Chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl. „Už vím! Duběnky! Anička a Tonička!“ „Jé, Anička! To je jako já.“ Popadla Duběnky do náruče a zatočila se s nimi.

„Dědečku která je Anička a která Tonička?“ Dědeček se zamyslel. „To už si nepamatuju. Ale vyráběly je podle jedné knížky. I ty ostatní figurky. Když jí najdeme, třeba bude odpověď tam. Pořád chtěla, aby jí tu knížku někdo četl." Společně prohledali krabici plnou maminčiných vzpomínek. Knížku našli až úplně dole. Odložili krabici a holčička se dědečkovi stočila do náruče. Úplně stejně jako tenkrát maminka. „Dědečku, čti mi." usmála se na něj a zamrkala svýma pomněnkovýma očima.

Dědeček ji políbil na čelo a začal číst...