Půl roku jsem zde nic nepsal, protože dnes není ani psaní bezpečné. Stačí napsat něco proti někomu mocnému a nevíš z jaké strany se ti pomstí. Obdivuji ty, kteří nemají strach a řeknou světu, co si o pandemii myslí. Já si také něco myslím, ale nechám si to pro sebe. Ono stačí číst to, co nás má přesvědčit o velkém nebezpečí a již si dovedeme udělat úsudek. Každopádně já to vidím velice optimisticky alespoň co se pandemie týká. Jsme před cílem. Miliardy byly již vydány za něco, co ještě neexistuje, ale až to přijde, všem se uleví. Dokonce již jedny aerolinky ohlásily, že nebudou smět s nimi létat pasažéři, kteří nebudou očkování proti covidu. 

Vždy jsem si přál být jako kočovník a asi mi nic jiného nezbyde, budu-li chtít cestovat. Ještě jednoho osla k sobě a jdeme na to. 

Protože se lidstvo nedokázalo obrátit na správnou cestu, muselo to přijít tak, jak to přišlo a já mám obavy, že přijde ještě něco horšího, jestliže to lidstvo na planetě konečně nepochopí, že život není to, co si většina myslí. 

Až budete moct jít opět do přírody, prohlédněte si na louce, v lese, u řeky co je to život a zjistíte, že i vy tam patříte, i když nic neděláte a jenom prostě žijete. Zkuste si sednou na pařez, kámen nebo do mechu a koukejte a poslouchejte. To co uslyšíte a uvidíte někde na pasece, daleko od lidí vám ukáže i vaši cestu. Prohlédněte si kvítky na louce, šišky, které spadly ze stromu, jablko, až se budete vracet alejí zpět domů. Není to vše zázrak?  Třeba si pak uvědomíte, že jste pouze shluk buňek, které jsou zrovna tak, jako vy žijící organismy a že i ony jsou rády, když jsou milovány.  Milujte svoje buňky víc než sebe sama, uvidíte, co pro vás kouzelného mohou udělat. Když někoho milujete opravdu, bijete ho? Když milujete, zraňujete toho, koho milujete? Jestli ano, pak ho nemilujete. Naučte se milovat své buňky a dávejte jim jen to nejlepší. Ochrańujte je od stresu, jezte do polosyta a pijte do polopita a buňky vám umožní dlouhá léta ve zdraví a vnitřním klidu. Zkuste se naučit jejich řeči a vše pak bude pro vás jednodušší. Já jsem začal před 27 lety s nasloucháním tělu a stále se mám co učit. Začněte hned a uvidíte, že přestanete mít strach z covidu a jiných virů, kterých se kolem nás hemží stovky v každé vteřině. Pomozte vlastnímu imunitnímu systému a uvidíte, jak strach z onemocnění bude odcházet. Zjišťuji že i mladí mají strach z covidu. Není ale divu, když vidí a slyší dennodenně zprávy o dalších mrtvých. Říkám si, co bylo dříve ve zprávách, když nebyla pandemie? Dnes se o ničem jiném nemluví. Vše se stalo nedůležitým vzhledem k pandemii.  Dokonce i náš vlastní život již není ta hlavní věc, náš život šel stranou, protože nyní je nejdůležitější boj s covidem ať to stojí co to stojí. Mnoho lidí umírá nyní zbytečně, škoda, že i o nich se nepíše ve zprávách. Dříve umíralo každým dnem x lidí a zajímavé by bylo vědět, kolik lidí celkově umírá nyní během pandemie. Jaký by byl výsledek x + y ? rovnal by se x nebo x + y ? A kolik by tedy bylo y?  

Lidé myslete na sebe, prožíváme těžkou dobu, ale je to doba evoluční a určitě ne revoluční. Vesmír nám covid připravil a vesmír ho může zase odstranit. Zrovna tak, když rodič zakáže dítěti TV nebo počítačové hry, když dítě již zlobí tak, že je to opravdu neúnosné. Rodič tedy dítě potrestá a dokud to dítě nepochopí, co dělalo špatně, nebude TV ani hry. Když to pochopí, rodiče poleví a dítě má opět svou TV a hry. No a protože i my všichni ať staří či mladí jsme děti vesmíru, tak dokud to nepochopíme, co jsme dělali špatně, tak bude covid nebo ještě něco horšího. Pro vesmír pár miliónů, které by musely zemřít není opravdu žádný problém, protože ty miliony ve skutečnosti pro vesmír existují dál, jsme pouze energie, nic jiného. 

Budete-li mít čas, zamyslete se nad tím, jestli i vy jste nepřispěli k dnešní situaci a jestli i vy sami jste nebyli zlobiví a nedělali něco, co se vesmíru jistě nelíbilo. Sebereflexe je nyní to, co od nás vesmír chce. Třeba brzy pochopíme, že jsme šli opravdu cestou nežití a že jsme zapomněli co je to život. Na planetě žijí lidé a jsou jich miliony, kteří ačkoli  dýchají a tedy žijí, jsou již vlastně mrtví, protože jejich pravý život někde zapomněli, když se ubírali vpřed. Nyní mají možnost se zastavit, poohlédnou se a třeba se kousek vrátit a nalézt opět svůj život. 

 To by se nám pak žilo !