Felinoterapie - aneb není kočka jako kočka, L. Hastrmanová, DiS.
Zvířata jsou tak chápaví přátelé – na nic se neptají a nikdy vás nekritizují.
G. Eliot
V České republice není jednotné názvosloví týkající se terapeutické práce se zvířaty. Nově se asi nejvíc setkáváme s pojmem zoorehabilitace jako pojmem zastřešujícím různé aktivity za pomoci zvířat. O hiporehabilitaci nebo canisterapii bylo přece jen již něco napsáno, širší veřejnosti jsou poměrně známé. Méně se ví o felinoterapii, metodě označované podle mezinárodní klasifikace jako AAA – činnost za podpory a přítomnosti zvířat, v tomto případě kočky.
Moje pozitivní osobní zkušenosti s prací s mými dvěma kočkami v Domově pro seniory v Budislavi mě přiměly podělit se s vámi o naše zážitky. Se svojí kočkou a kocourkem se věnujeme „Návštěvní službě“, což je aktivita, kdy je „pet-terapeut“ (kočka) donesen k uživateli, ale v zařízení nebydlí.
Koček v sociálních službách je podstatně méně než např. psů a náhledy na práci s nimi jsou různé. Snad proto, že kočka je údajně nevychovatelná, osobnost, proradná… Dle mých zkušeností je každá kočka osobnost, stejně jako každý jiný tvor je individualita a je jedinečná stejně jako my lidé. Proradná? Každé zvíře je obrazem svého pána. Výchova? Tak jako vychováváme a formujeme své děti, vychováváme svou kočku a ona vychovává nás. Je to vzájemná interakce dvou subjektů. Díky za ni, protože to, jak působí kočka na nás, lze využít v náš prospěch.
Zakladatelkou Návštěvní služby v České republice je paní Daniela Hypšová, která se jí se svými kočkami aktivně věnuje. Je autorkou metodiky upravující činnost Návštěvní služby a metodiky zkoušek pro tuto službu, která je v Evropě ojedinělá. Vypracovala „Řád ochrany ušlechtilých koček Nezávislého chovatelského klubu při veřejném vystoupení, Návštěvní službě a zkouškách pro ni a svodu koček“, „Zkušební řád pro Felis tým v návštěvní (terapeutické) službě“ a „Normy praxe Návštěvní služby s ušlechtilými kočkami“. V České republice funguje návštěvní služba v nemocnici v Hustopečích u Brna, v dětském domově v Havířově, v domovech pro seniory (např. v Mladé Boleslavi, Budislavi, Soběslavi a Brně), v bezbariérovém domě pro tělesně handicapované na Kladně a na Slovensku např. v Domově důchodců v Kremnici.
Zákon č. 108/20006 Sb., o sociálních službách nám jako poskytovatelům sociálních služeb ukládá poskytovat mimo jiné i sociálně terapeutické či aktivizační činnosti. Jednou z nich může být aktivita s kočkou. Je vědecky prokázáno, že působení kočky na člověka snižuje tepovou frekvenci a krevní tlak (Johannes Odendaal „Zvířata a naše mentální zdraví“, Praha: Brázda, 2007). „Nevědecky“, lidsky je příjemnou společnicí, sedí nám na klíně, zklidňuje. Vrní, dává nám svou lásku, pocit potřebnosti, přijímá nás takové, jací jsme, nekritizuje, tiše poslouchá.
Na terapii s kočkou jsou potřeba vždy nejméně tři: kočka, uživatel, který má potřebu se s kočkou setkat, a majitel kočky (kočka nicméně bude vždy přesvědčena, že ona je hlavním aktérem). Nezbytným předpokladem kočky je její dokonalé zdraví (nemocná kočka nebude předávat pozitivní energii), klidná povaha, nadhled, láska k lidem. Nezbytným předpokladem majitele kočky je velmi dobrá znalost jejího chování a vzájemný vztah s kočkou. Kočka si většinou sama určí, jak dlouho bude společnicí. Co se týče zdraví vašeho „pet-parťáka“, samozřejmostí je očkování a odčervení. Moje kočky chodí 1x za tři měsíce pozdravit našeho pana veterináře, aby mu ukázaly, že nejen on umí léčit. Za samozřejmost rovněž považuji nejen prohlédnutí kočky, ale i rozpravu o její psychické pohodě.
Pokud vás napadne otázka, která kočka je ta nejvhodnější, pak na ni není jednoznačná odpověď. Právě ta, která má ráda lidi, jejich přítomnost, mazlení, doteky. Ta, jenž je plně socializovaná, má pevnou citovou vazbu na svého člověka, kterému plně důvěřuje. Nezáleží na plemeni. Určité předpoklady mají kočky s klidnou, mírnou povahou. V České republice se používají ragdollové, kočky sibiřské, mainské mývalí, britské, perské a kočky domácí.
Kočička musí mít vynikající povahové vlastnosti, protože každá služba lidem je velmi náročná a kočičí duše je křehká, stejně tak jako naše lidská duše.
Při své práci se seniory a kočkou nejvíc využívám reminiscenci – vzpomínání. Vzájemným sdílením vzpomínek uživatelů navazujeme důvěru. Důvěru k pečujícímu personálu, k okolnímu světu, k ostatním uživatelům. Vzpomínky ve vztahu ke zvířatům jsou většinou pozitivní, což nám v týmu značně ulehčuje práci. Pro uživatele je to prostě „jen“ prožitková terapie, návštěva s kočkami, popovídání, pohlazení, pomazlení, někdy i veliká legrace, když jim kocourek hopsá po posteli nebo vytahuje předměty ze šuplíčků.
Někteří lidé odmítali kočky, protože se zlobili na celý svět, na stáří, na své rodiny, na všechny sestřičky a lidi, kteří o ně pečovali. Jenže zlobte se, když vedle na lůžku poskakuje kočka, vydává prapodivné zvuky, hraje si s rukávy od pyžama a pořád se snaží vašemu sousedovi sníst svačinu. A vás by přece jen zajímalo, co to má za divné kšíry a proč má modré oči, když ta vaše milovaná dvorková myšilovka je měla žluté a když se přišla pomazlit, jantarově zářily láskou.
V individuálním plánování mají naši uživatelé v souvislosti s felinoterapií zajištěn rozvoj motorických schopností, verbálních dovedností, trénování paměti, získávání nových zkušeností, případně nových poznatků o kočkách a životě v říši zvířat, navazování sociálních vztahů a jejich pozitivní zpevňování na pokojích, vytváření přátelských vztahů mezi uživateli v Domově apod.
Pokud je cíl našeho setkání krátkodobý a zaměřujeme se na prožitek s kočkou, plánujeme pouze čas setkání. Docházíme-li s kočičkou opakovaně s dlouhodobějším cílem, je podle mého názoru nutná určitá znalost uživatele, to, jak bude reagovat, nebude-li vše v jeho režii. Plánujeme čas návštěvy, délku jejího trvání, téma, myslíme na případná rizika pro všechny účastníky setkání. Rizika hrozící od kočky pramení z jejího chování v situaci, která se jí nemusí líbit (její útěk či škrábnutí nemusí být nutně útokem na osobu, ale když si člověk poposedne nebo se přetočí v lůžku, kočka zaregistruje pohyb, změnu a instinktivně vytáhne drápky, aby udržela rovnováhu). Dalšími riziky jsou rizika spojená se zdravotním stavem uživatele – alergie, únava, citová nebo sociální deprivace, která se může objevit při vedeném rozhovoru, úzkost, strach, agrese. Také majitel kočky řeší rizika. Například si klade otázky: Bude kočka ochotná spolupracovat zrovna dnes, za hodinu? Bude se jí to líbit a předá svou energii? Nebo si lidi jen prohlédne a půjde se usadit do své přepravky, což u mých koček značí konec setkání?
Terapie s kočkou je v některých aspektech podobná terapii se psem, v jiných naprosto odlišná. Kočka sice neumí psí pohled a pes neumí vrnět, ale oba jsou skvělí posluchači a společníci. Rozdílná je hmotnost obou terapeutů, např. labradora si na klín tak snadno neposadíte, ale kočka vám zase nepodá předměty spadlé na zem. A polohujte s kočkou, když má uživatel 1,90 m a 90 kg! Jiná je samozřejmě práce s dětmi. Dle mých osobních zkušeností také nelze kočku tak snadno přetížit jako psa. Ten je přece jen trochu jiná osobnost a pro vaši radost se bude moc snažit. Kočka vás neposlechne, ale když se rozhodne, že se jí setkání líbí, bývá to nezapomenutelný zážitek.
Ráda bych zmínila pojem welfare – pohoda zvířat, která je při práci s jakýmkoli zvířecím (pet) terapeutem velmi důležitá. Je ošetřena legislativně. Přímá ochrana je dána právními předpisy, které vymezují, zakazují a postihují činnosti považované za týrání zvířat (zákon č. 409/2008 Sb., na ochranu zvířat proti týrání). Nepřímá ochrana zvířat zahrnuje vymezení předpisy upravujícími zacházení se zvířaty a ochranu jejich pohody a zdraví. Jedná se o dokumenty, jejichž hlavním cílem není ochrana zvířat proti týrání, ale svým obsahem přesto k ochraně zvířat přispívají (zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů). Právě na majiteli kočky je, aby znal své zvíře a dokázal poznat, že je unavené a jeho pohoda je narušena. Pouze kočka, která je spokojená, dokáže plně rozvinout své empatické schopnosti a předávat nám, lidem svou energii, lásku, porozumění, část sebe sama.
Terapie s kočkou je vždy týmová spolupráce. Moje výhoda je, že v zařízení, kam chodí moje kočky, pracuji. Tudíž znám uživatele a vím, co si mohu a nemohu dovolit. Pokud jdeme s kočkami jinam, je třeba, aby majitel zvířete znal prostředí, kam jde, věděl, za kým jde, s jakým účelem a znal či předvídal možná rizika (věděl např. o alergiích apod.). Spolupráce s pracovníky (sestrami, fyzioterapeuty, pedagogy, logopedy, psychology) v jiných zařízeních je nutná; oni jsou ti, kteří znají svoje děti, pacienty, seniory… Mohou vám poskytnout velmi cenné informace pro úspěšnou práci vašeho kočičího terapeuta.
Terapie s kočkou je činnost dobrovolná, pro uživatele zdarma. Je někdy docela náročná (doneste někam v přepravce dvě kočky o váze 10 kg!) a finančně není nikým a nijak dotována. Možná proto je méně terapeutických kočičích týmů než týmů se psem. Ty, které znám, se této činnosti věnují s nasazením a láskou – láskou k lidem a kočkám.
Bližší informace lze nalézt např. na www.nchk.estranky.cz nebo www.felinoterapie.estranky.cz
Lucie Hastrmanová, DiS
Převzato se souhlasem redakce z časopisu
Sociální služby, ročník XII., č.# 6-7/2010, str.34-35.