Minde

16. kapitola

18+

   Dnes jsem byl ve studiu brzo. Ve čtvrtek jsme měli kratší vyučování, ale vracet se do Triplu se mi neoplatilo, proto jsem zamířil hned sem.

   V šatně jsem se převlékl a zavázal koleno bandáží, přes kterou jsem přetáhl šedé tepláky. Pak jsem si vzal mp3 a vešel do sálu. Zapnul jsem rádio a mp3 do něj zastrčil. Najel jsem na oblíbenou písničku a odpoutal se od reality.

   Tuhle sestavu jsem upravoval ještě se Sus před několika lety. Byla moje nejoblíbenější. Okolí jsem skoro nevnímal, takže jsem málem vyletěl z kůže, když jsem si všiml postavy u dveří.

   „Vyděsil jsi mě,“ vypnul jsem rádio a podíval se na vysokého kluka s hnědýma očima.

   „Dobrá sestava,“ řekl jen.

   „Mám ji rád. Pomáhala mi s ní Susan před několika roky. Ty jsi Dý, že?“ posadil jsem se na stůl a napil se z flašky.

   „Nejspíš,“ pokrčil rameny a přešel k oknu. Moc ukecaný teda nebyl, to měla Sus pravdu.

   „Všiml jsem si tě už v pondělí. Máš talent.“

   „Možná.“

   „S tebou je těžké si povídat.“

   „Mám po krk prázdných slov, které denně slyším,“ odtrhl oči od ulice a zadíval se na mě. Sakra někoho… někoho mi připomínal.

   „No ne, náš pan tajemný mluví,“ vešel do místnosti Gus. „To musíme zapsat do Guinessovy knihy rekordů!“ chechtal se.

   „Za to ty se tam nedostaneš. Hubu máš prořízlou, až se divím, že ti do ní ještě něco nevletělo,“ zašklebil jsem se na něj. Okamžitě zmlkl a zamračil se. Zato Dý se pobaveně pousmál. Aspoň něco!

………………………..

   Vystřelil jsem se třídy jako neřízená střela. Ještěže záchody byly hned naproti. Nehnul jsem se nad mísu a vyklopil celý obsah žaludku. Zle mi bylo už od rána a celé to mělo jen jednu příčinu. Večer – zákazník. Kluci mě ráno chtěli nechat doma, ale já to odmítl. Tam bych nic nedělal, jen na to pořád myslel. Ve škole jsem se pokoušel alespoň soustředit, i když ani to mi vůbec nešlo.

   „Chrisi? Jsi v pořádku?“ vešel na záchod Jeremy. Místo odpovědi jsem se znovu nahnul nad mísu. Už sem neměl co zvracet, tak jsem se jen dávil.

   „Nezvládnu to,“ zašeptal jsem zlomeně.

   „To neříkej.“ Jeremy mi pomohl na nohy. Vypláchl jsem si ústa a omyl si obličej studenou vodou. Mlčky jsem sledoval své rozklepané ruce.

   „Nechceš jít… domů?“ chvíli váhal nad výrazem ´domov´, ale měl pravdu, v Triplu jsem bydlel, byl to můj ´domov´, i když sám jsem ho tak nenazýval. Zakroutil jsem hlavou a vyšel s Jeremym ze záchodu.

   Ve třídě mě sjeli jen opovržlivými pohledy a dál si nás nevšímali. Samozřejmě se k nim doneslo, co jsem zač. Pokud mě oslovovali, což naštěstí nebylo moc často, volali na mě ´kurvičko´ nebo ´děvko´. Nelichotilo mi to, ale nic jsem jim neříkal. Měli pravdu, proč ji vyvracet.

   Profesor mě sjel pohledem a když uznal, že až na pobledlý obličej jsem v pořádku, pokračoval ve výkladu.

   „Jak bylo včera na streetu?“ zeptal se Jeremy se zájmem. Byl jsem mu vděčný za to, že se mě snaží přivést na jiné myšlenky. Samozřejmě ze mě ten rejpala dostal, proč mám poslední dny takovou divnou náladu. Nijak to nekomentoval, už se k tomu nevracel, tušil, že to pro mě není nejlehčí. Byl stejně starý jako já, myslím, že si to dokázal představit.

   „Jo super. Sice jsem si zase málem odvařil koleno, ale včerejšek se vydařil. Trochu jsme to protáhli a každý se mi nějak představil, v pondělí se to nějak nestihlo.“

   „Já na tanec nikdy nebyl, jsem poleno,“ ušklíbl se. „Ani ty společenské tance, které mě otec přinutil se naučit na různé slavnosti a tak dále, mi nejdou. Vždycky partnerce stoupnu na nohu nebo tak něco,“ zachechtal se. „Ale i tak dobře, jsou to totiž samé bohaté semetriky a ty já nesnáším,“ oklepal se.

   „A jací jsou tam lidé?“

   „Pohodoví. Sice Gus je trochu namyšlenej frajírek, takový ten všechno vím, všechno znám, ale jinak jsou fajn.“

   Zbytek dne jsem prožil v relativním klidu. Když ale zazvonilo na konec poslední hodiny, opět jsem měl srdce až v krku.

   Zamrzl jsem na místě, když jsme vyšli před školu. U jednoho z aut čekal Victor. Když si mě všiml, típl cigaretu a vyšel ke mně.

   „Kdo to je,“ zamračil se Jeremy, když viděl můj ne právě nadšený pohled.

   „Victor,“ polkl jsem. „Patří do dvojky.“

   „Ahoj Chrisi,“ zašveholil.

   „Co tu děláš!“ vyštěkl jsem místo pozdravu. Jen se zasmál.

   „To je mi přivítání. Přijel jsem pro tebe,“ ušklíbl se.

   „Díky, projdu se,“ zamračil jsem se na něj. Ani trochu se mi nelíbilo, že je tu on. Samozřejmě, moje skupina už byla v baru, ale proč zrovna Victor?

   „Není tohle mladý Rodriguez?“ přeskočil pohledem na Jeremyho. „Ty si umíš vybrat přátele, Chrisi,“ zasmál se znovu. Na ten smích jsem začal být alergický.

   Zaregistroval jsem, že blízko nás zastavilo auto, ze kterého vystoupil Damon.

   „Ale! Rodriguezové se nám tu scházejí,“ ušklíbl se a s přivřenýma očima si měřil Damona.

   „My se snad známe?“ zeptal se ledovým hlasem a probodl Victora svýma šedýma očima.

   „Jistě, tebe a tvýho papínka zná celý Triple.“

   „Ty bohužel nejsi tak populární. Zdá se, že máš smůlu,“ ušklíbl se a otočil se na Jeremyho. „Jedeme? Mám nějakou práci.“ Jeremy se na mě povzbudivě podíval a nasedl do auta. Victor téměř vraždil Damona pohledem. Když odjeli, nešetrně mě popadl za ruku a trhl se mnou směrem k autu.

   „Ty magore! Pusť mě!“ vykřikl jsem, když mi skoro vykloubil rameno. Nečekal jsem, že se otočí a jednu mi liskne. Překvapeně jsem se chytil za tvář.

   „Neštvi mě, Christophere, nevíš, čeho jsem schopen!“ zavrčel a smýkl se mnou na sedadlo spolujezdce. Celou cestu až do Triplu jsem mlčel a když zastavil, téměř jsem vyletěl z auta. Nechtěl jsem být v jeho přítomnosti, měl jsem z něj… strach. 

   V pokoji jsem přecházel jako lev v kleci. Na úkoly jsem neměl ani pomyšlení, za počítačem jsem nevydržel, v televizi nic nebylo… Jediné, co jsem udělal bylo, že jsem se převlékl. Oblékl jsem si černé uplé džíny a bílou košili prošívanou šedou nití. Každou chvilku jsem se nervózně díval na display svého mobilu a očekával SMS.

   Bylo sedm večer, když mobil zavibroval a ozval se tón pro textovou zprávu. Polkl jsem a přečetl si ji.

   Pokoj 7. Zakaznik Buddy. Nemej strach, Chrisi.

   Pousmál jsem se nad poslední větou. To se lehko řekne, ale těžko udělá. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel z pokoje. Připadalo mi to jako chvilička, když jsem stanul před pokojem číslo sedm. Ještě jednou jsem se nadechl a vstoupil.

   V pokoji bylo menší přítmí, i přesto jsem hned uviděl postavu u okna. Okamžitě se otočila a na tváři se jí objevil široký úsměv.

   „Jsi ještě hezčí než na fotkách. Jsem Buddy,“ usmál se a postoupil ke mně.

   „Christopher,“ pohodil jsem suverénně hlavou a mírně se usmál. Možná jsem vypadal, že mám všechno pod palcem, ale rozhodně jsem se tak necítil. Bylo mi ze sebe zle, choval jsem se jako nefalšovaná děvka, ale jak mi řekl Andrew, ať je zákazník sebeodpudivější nebo si myslíš cokoliv, vždy se usmívej a tvař se mile.

   Buddy… nebyl ošklivý. Jak říkali kluci, mohlo mu být tak sedmadvacet. Měl krátké hnědé vlasy a modré oči. Byl oblečený v kvalitním obleku, ovšem sako už leželo přehozeno přes křeslo.

   Přemohl jsem cuknutí, když ke mně přešel a přejel dlaní po tváři. Svůdně jsem se usmál a sáhl ke knoflíčkům jeho košile. Sám nezůstal pozadu a já za okamžik cítil, jak mi svými dlaněmi bloudí po hrudníku. Cítil jsem jeho dech na své klíční kosti i rty, kterými se k ní přisál a zanechal tam malý červený flíček.

   Trochu jsem se lekl, když jsem ztratil pevnou zem pod nohama. Buddy mě lehce nadzvedl a položil na postel, kde pokračoval v odstraňování mých svršků a mapování mého těla.

   Zalapal jsem po dechu, když v dlani sevřel mé mužství a začal po něm štíhlými prsty přejíždět.

   „Miluju nezkušené ptáčky,“ zašeptal mi do ucha. Mírně jsem se zamračil a převrátil se na něj, abych mu dokázal, že až tak nezkušený nejsem. Vzpomínal jsem na den, kdy mě Andrew zasvěcoval do života v Triplu. Nemyslel jsem na to, kdo pode mnou leží, myslel jsem jen na to, aby to už bylo za mnou.

   Nechápu, jak dokázal Buddy nahmatat v zásuvce lubrikant, aniž bych si toho všimnul. Nečekaný chlad u konečníku mě ale utvrdil v tom, že to možné bylo. Uvolnil jsem se a nechal v sobě zmizet jeho prsty, které mě začaly roztahovat. Sám jsem se věnoval jeho bradavkám, které pod mým jazykem úspěšně tuhly. Slyšel jsem vzdechy staršího muže, což mě utvrdilo v tom, že se mu to líbí.

   Jednu ruku jsem přesunul k jeho rozkroku, kde jsem začal opatrně zpracovávat jeho penis.

   Když jsem cítil, že Buddyho prsty ze mě zmizely, nahmatal jsem v zásuvce stolku kondom a trošku neohrabaně mu ho nasadil. Byl o něco objemnější než Andrew a já znovu trochu znervózněl.

   Cítil jsem jeho ruce, které mě sevřely okolo boků a pomalu donutily nasedat na něj. Když byl ve mně celý, chvilku mě nechal zvyknout si a pak mi začal pomáhat nadzvedávat se na něm. Nebyla to právě nejpohodlnější poloha, ale náš zákazník, náš pán. Naštěstí to netrvalo dlouho. Buddy ze mě vyklouzl a naznačil mi, abych si klekl na všechny čtyři. Když se do mě opět zasunul, cítili jsem se… jako kurvička. Nevím proč se mi tahle poloha tak protivila, připadal jsem si v ní tak… tak zranitelný? Možná mi to připomnělo dva psy, které jsem asi přede dvěma roky viděl na ulici. Jeden jen tak stál a druhý na něj ´skákal´. Právě jsem si připadal jako ten pes.

   Slyšel jsem jeho zrychlený dech a občasné chraplavé nádechy. Tolik mi to připomnělo otcovy ´přátele´. Kdyby páchl po alkoholu, nejspíš bych se i pozvracel.

   Z myšlenek mě vytrhla ruka obemknutá okolo mého mužství. Buddy s ní pohyboval ve stejném rytmu jako se do mě zasouval. Donutilo mě to přestat myslet a zaměřit se jen na tu ruku, která mě posouvala blíž a blíž k vrcholu.

   „Přiznám se, že tohle jsem nečekal. Byl jsi úžasný, Chrisi,“ zašeptal Buddy, když jsme se oba trochu vydýchali.

   „Mám pro tebe udělat ještě něco?“ pokusil jsem se usmát. Další věc, kterou mi řekl Andrew. Ať budeš jakkoliv unavený a budeš to chtít mít co nejdříve za sebou, zeptej se!

   „Běž si odpočinout, pro dnešek je to vše,“ usmál se Buddy, vtiskl mi do ruky svazeček bankovek, políbil mě na klíční kost a zmizel v koupelně.

   Urychleně jsem se oblékl a zmizel z pokoje. Ulevilo se mi, že jsem to měl za sebou. Teď jsem potřeboval dlouhou sprchu. Oblečení jsem hned hodil do koše na prádlo. Když jsem ale viděl tu hromadu oblečení, povzdechl jsem si, vybral to světlé a nastrkal to do bubnu pračky. Uměl jsem prát, po matčině smrti jsem se o domácnost staral téměř jen já. Teprve když se stroj rozjel, postavil jsem se pod proud horké vody.

   Nemyslel jsem, nechtěl jsem na nic myslet, vnímal jsem jen kapky vody, které ze mě smývaly stopy onoho aktu, který právě proběhl. Když mi i v teplé vodě začala být zima, zavřel jsem kohoutek a přesunul se do pokoje, kde jsem téměř okamžitě usnul.

 

17. kapitola

 

   Probudila mě SMS. Už jsem poznal svůj tón, tak jsem jen hrábl po mobilu a otevřel ji. Měl jsem se stavit za Cohenem, až budu mít čas. Vzhledem k tomu, že mě to obudilo, jsem nehodlal déle lelkovat v posteli. Nesnášel jsem jen takové polehávání.

   Rozespale jsem se podíval kolik je hodin, což mě okamžitě probudilo. Bylo 11:02, tak dlouho jsem v životě nespal. Kluci už v pokoji taky nebyli, zjistil jsem, že na spaní jim stačí čtyři nebo pět hodin a jsou fit.

   Oblékl jsem se a vyšel z pokoje.

   „Chrisi! Dobré dopoledne,“ usmál se na mě zpoza počítače Mickey. Ostatní mě taky pozdravili.

   „Dobré,“ zazíval jsem a zamířil k lednici, abych si vzal alespoň jogurt. Včera jsem ani nevečeřel a můj žaludek už se ozýval na protest.

   „Tak co včera, dobrý?“ zeptal se Rick.

   „Jo… jo, dobrý,“ pokrčil jsem rameny.

   „Hele, Chrisi, kolik ti dal?“ zeptal se zvědavě Warren. Okamžitě za to schytal od Ricka polštářem do hlavy.

   „To snad není tvoje věc,“ zamračil se. Já se jen pousmál a nahmatal v kapse svazek bankovek. Sám jsem nevěděl, kolik jsem dostal, včera mě to nějak… nezajímalo.

   „Hmm… 130 liber,“ přepočítal jsem to.

   „Páni,“ hvízdl obdivně Warren. „To jsi lepší než Mickey a že ten to uměl s chlapama hned od začátku. Napoprvé jsi z nás dostal nejvíc.“ Mírně jsem zrudl, přece jsem určitě nebyl tak dobrý, jen jsem… dělal to, co mi řekl Andrew.

   „Já musím za Cohenem, tak zatím,“ mávl jsem na kluky a vyšel ze dveří.

   „Posaď se, Chrisi,“ nabídl mi můj zaměstnavatel křeslo. Poslechl jsem a nervózně se ošil pod jeho upřeným pohledem. Netušil jsem, co po mě může chtít.

   „Včera za mnou byl tvůj zákazník – Buddy,“ položil si lokty na stůl a sepjal ruce do stříšky. Polkl jsem, co mohl chtít? Udělal jsem snad něco špatně?

   „Velice si tě chválil na začátečníka a zaplatil i víc, než za kolik si tě objednal. Takže tohle je tvoje,“ přisunul ke mně s úsměvem dalších několik bankovek.

   „Ale já už zaplaceno dostal.“

   „Jistě, ale když tě zákazník hodinově přeplatí, dostáváš padesát procent z přeplacené částky,“ usmál se. Nejistě jsem sáhl po bankovkách. Dalších čtyřicet liber, to znamenalo, že si mě koupil za 140 liber na hodinu.

   „Myslím, že kluci to dnes bez tebe zvládnou. Běž do města jestli chceš, máš dnes volno, ale dávej na sebe pozor, dobře?“

   „Děkuju,“ přikývl jsem a spěšně odešel z kanceláře. Zamířil jsem rovnou do jídelny, kde se měl podávat oběd.

…………………………

   „Ahoj Jeremy, hele… nemáš čas? Nešel bys někam ven?“ Nechtělo se mi zůstat v Triplu a samotného mě brouzdat po Londýně nebavilo.

   „To si piš, že jo! Hele, počkej mě u toho nového obchodního domu pod Triplem, za čtvrt hodiny tam budu.“

   „Fajn, zatím,“ usmál jsem se a položil mobil. Za pět minut už jsem vycházel ze sídla Triplu.

   „Nazdar,“ zazubil se na mě Jeremy. Kupodivu tu byl doopravdy na čas. „Tak jak?“ Pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se cítím. Rozhodně to nic závratného nebylo.

   „Jsem v pohodě.“

   „Tak pojď, zasedneme někam,“ vzal mě okolo ramen a někam směroval. Přeci jen to tu znal líp než já. Sice jsem tudy chodil do školy, ale stejně jsem to tu moc neznal.

   „Byl jsi tu na čas,“ zašklebil jsem se na něj.

   „Jasný, brácha má kousek odtud byt – mí dočasný útočiště,“ ušklíbl se.

   „Musí mít radost.“

   „To si piš! Obsadil jsem mu ložnici, takže musí spát buď v obýváku nebo v baráku u otce,“ zachechtal se.

   „Když tě tak poslouchám, jsem rád, že jsem jedináček.“

   „Hele!“ strčil do mě Jer se smíchem. Jen jsem se ušklíbl a vstoupil za ním do nějaké kavárny.

…………………….

   Díval jsem se do Chrisovi tváře, která byla nyní natočena k oknu, jak se díval ven. Vyčetl jsem z ní určitou úlevu, ale i… smutek? Nevěděl jsem přesně, ale vypadalo to tak. Vlastně jsem se mu nedivil, já být na jeho místě, nejspíš bych nebyl tak statečný jak on. Na počkání někomu… ani jsem nechtěl domyslet co všechno.

   „Co že jsi mi tak volal. Já myslel, že si nemůžeš chodit jen tak, kam se ti zachce,“ zeptal jsem se a napil se grogu.

   „Dnes mám volno, včera jsem prý udělal dojem,“ hořce se usmál.

   „Bylo to tak hrozný?“ Věděl jsem, že bych se nejspíš neměl ptát a připomínat mu to, ale od přírody jsem byl zvědavý a mě to prostě nedalo. Měl jsem strašně nevymáchanou hubu, to mi Damon tvrdil každý den.

   Pokrčil rameny. „Nebylo to tak hrozný jako… to je fuk,“ zakroutil hlavou. „Hlavní je, že to mám za sebou,“ řekl a napil se svého svařáku. „Jak se má Jaime a Beatriz?“ změnil téma. Mávl jsem rukou, s těma dvěma byla nuda, že se to nedalo vydržet.

   „Beatriz pořád jen lítá po nákupech, jednou si mě vzala jako doprovod, řeknu ti – nikdy víc! V jednom obchodě, který měl čtyři krát čtyři metry, jsme strávili víc jak hodinu! Chápeš to?“

   „Myslím, že jo,“ zasmál se. „Rick byl úplně stejný, když jsem s ním byl nakupovat. Horší jsem to měl v tom, že já ty věci, co vybral, musel zkoušet,“ ušklíbl se. „A co Jaime?“

   „No… když někde není s Damonem, což není moc často, protože brácha nemá čas, tak lapí za notebookem a chatuje s nějakým eM,“ pokrčil jsem rameny. Jednou jsem si četl kousek jejich rozhovoru, když tam Jaime nebyl. Tokali tam jako dvě hrdličky.

   Když jsme dopili, vyšli jsme ven a jen tak brouzdali Londýnem. Občas jsme se šíleně smáli jako dva puberťáci, tak dobře jako s Chrisem jsem se už dlouho nebavil.

   „Děkuju, Jere, tohle jsem potřeboval,“ usmál se na mě vděčně.

   „Neděkuj, já sám se takhle dlouho nebavil, nikdy jsem si s nikým nerozuměl tak, jako s tebou,“ zašklebil jsem se.

……………………………

   „Čau Chrisi! Co tu děláš, dnes máš přece volno,“ ušklíbl se od vchodu Warren.

   „Jdu vám pomoct,“ pokrčil jsem rameny.

   „Dobře, ještě jednou… dnes máš přece volno.“

   „Fajn… Chci vám pomoct?“ zvedl jsem obočí. Warren se rozesmál a kývl směrem dovnitř. Zakroutil jsem hlavou a proklouzl okolo něj. Bylo mi trošku divné, že tu jako vyhazovač stojí sám, vždy tu byli dva. Jakmile jsem vstoupil do baru, věděl jsem, že se tu něco děje.

   Zachary kmital za barem, ale na place nikdo z trojky nebyl. Zamrkal jsem, abych se ujistil že se mi to jen nezdá, bohužel nezdálo. Okolo tyčí se obtáčel Philip a Victor. Zamračeně jsem zamířil za Zachem k baru.

   „Čau Chrisi, co ty tu?“ pozdravil mě zatímco míchal několik drinků zaráz.

   „Přišel jsem vám pomoct,“ pokrčil jsem rameny a hned přebral několik objednávek. „Co tu dělají oni?“ kývl jsem směrem ke členům dvojky. Zachary znechuceně ohrnul ret a odfrkl si.

   „Clark, Rick a Mickey mají zákazníky a Thomasovi bylo zle – má nervi na dranc. Potřebovali jsme někoho na pomoc a samozřejmě se přihlásili ti největší debilové,“ zavrčel a poslal sklenice k jejich majitelům.

   „Hele, Chrisi, vím, že toho po tobě chci asi moc, ale… nemohl bys jít tančit s nima? Já to tu zvládnu.“

   „Cože? Proč!“

   „Jsou ze dvojky a mají… svůj vlastní styl zábavy a tance,“ sjel pohledem jejich nadržené tanečky a pohrdavé obličeje. Chovali se jako nefalšované děvky. „Jestli tam nepůjde někdo normální, brzy nám tihle zákazníci utečou a nahrne se sem hora jinejch magorů, kteří sem chodí hlavně, když je tu dvojka.“  Zničeně jsem se podíval po baru. Blondýn měl pravdu, někteří zákazníci duo znechuceně sledovali.

   „Když jsi tančil naposled, byl jsi skvělej.“

   „Jo, ale to jsem byl na mol,“ připomněl jsem mu jednu menší drobnost. Zach ke mně hned přisunul jednu skleničku s vodkou a udělal na mě psí oči.

   „Věř mi, že bys tu nechtěl být, když jsou tu stoupenci dvojky.“ Mučednicky jsem zakňučel a vodku do sebe rychle kopl. Mikinu jsem hodil pod barový stůl a vyskočil na pódium. ¨

   „Jsi zlato!“ naznačil Zachary ústy. Jen jsem se na něj zašklebil a svůdným krokem jsem se vydal ze stínu na světlo. Brzy jsem měl pozornost většiny baru, bohužel i Victora a Philipa.

   Nervózně jsem polkl, ale na tvář jsem si stále udržoval nevinný výraz s drobným úsměvem. Pokusil jsem se ignorovat všechny, kteří na mě civěli. Představil jsem si, že jsem na dalším vystoupení se skupinou a je na řadě mé improvizované sólo. Zaposlouchal jsem se do hudby a rozpohyboval boky, nohy, trup, hlavu i ruce.

   Koutkem oka jsem zaregistroval, že Philip i Victor se stáhli k tyčím, u kterých se jen občas obtočili, ale jinak sledovali mě. Bylo mi to nepříjemné, ale nic jsem s tím nemohl dělat.

   Seskočil jsem z pódia mezi návštěvníky a obtáčel se okolo nich. Občas jsem je nechal aby se mě dotkli, ale když mě jeden z nich chytil za zadek, prudce jsem se otočil.

   „Tohle už nedělej!“ zavrčel jsem na asi třicetiletého muže s výrazným strništěm na tváři.

   „A co mi uděláš, cukroušku?“ zaculil se na mě. Zuřil jsem a možná na mě trochu působila ta vodka, jinak bych určitě neřekl to, co jsem pověděl.

   „Pochroumám ti nádobíčko, prase!“ zavrčel jsem. Několik lidí okolo mě se rudnoucímu muži rozesmálo.

   „Zkus si to, škvrně,“ sykl a znovu mě chytil za zadek. Neváhal jsem a kopl ho do patřičných míst. Jakmile mě se skučením pustil, s úšklebkem jsem zmizel mezi zákazníky.

   Vyjekl jsem, když jsem se protáčel okolo pódia a najednou mě seshora popadly čtvery paže a vytáhly nahoru. Byl to Victor s Philipem.

   Victor si mě za pas přitáhl k sobě a začal kroutit boky, teprve teď jsem si uvědomil, že začala hrát nová písnička – Bulería. Nadějně jsem se podíval k baru na Zacha, ten však neměl čas sledovat, co se děje, musel jsem tedy přistoupil na Victorovu hru.

   Téměř mi vytryskly slzy bolestí, když mi hrubě vrazil kleno mezi nohy, ale nedal jsem na sobě nic znát. Když se ale sklonil k mému krku a začal ho ne moc šetrně okusovat, znechuceně jsem ho od sebe odstrčil a odtočil se od něj. K sobě si mě ale přitáhly druhé ruce. Philip se ušklíbl a pokračoval v tanci. Za boky mě svíral tak pevně, až jsem si byl jistý, že mi tam zůstanou modřiny.

   Když se mi na záda přilepil i Victor, začalo mi být doopravdy horko, pořád jsem si ale říkal, že tady v baru si nic nezkusí. Když jsem ale na svém pozadí ucítil něco tvrdého, najednou jsem si nebyl tak jistý a nervózně polkl.

   „To stačí! Nechte ho být,“ ozval se na mnou rozčílený hlas. S úlevou jsem uviděl Ricka s Mickeym. Victor s Philipem mě neochotně pustili a seskočili z pódia, když tu byli kluci, jich už tu nebyla potřeba. Než ale zmizeli venku, Victor se na mě podíval hladovým pohledem.

   „V pořádku?“ zeptal se Rick.

   „Jo, díky,“ usmál jsem se a přitočil se k Zachovi, abych mu na chvíli pomohl.

………………………..

   Susan si mě v pondělí odchytla jakmile jsem vstoupil do budovy, aby mi řekla tu zprávu.

   „Byli jsme pozváni na veřejný konkurz. Vítěz konkurzu dostane smlouvu na natočení několika klipů.“

   „To je úžasný,“ rozzářily se mi oči.

   „Konkurz je ode dneška za sedm týdnů a do té doby nechávám vedení tohohle zvěřince na tobě.“ Prudce jsem se na ni podíval.

   „Ne! Sus, já nemám tolik času na vymýšlení sestavy. Nenaučím je to za necelých sedm týdnů,“ pokoušel jsem se bránit.

   „Chrisi, ty dokážeš zázraky, prosím! Já teď vážně nestíhám,“ upřela na mě prosebný pohled.

   „Sus, sedmitýdnové zázraky vážně dělat neumím!“

   „Někdo ti může pomoci!“

   „A co kdybys mi pomohla ty?“ tentokrát jsem ji naštvaným pohledem probodl já. „Nemůžeš takhle všechno organizovat!“

   „Stihl bys to do příštího pondělí?“ Nevěřícně jsem na ni hleděl, ona snad vůbec neposlouchala, co jí říkám!

   „Říkám, že nemůžu! Susan, já mám nějaké povinnosti!“

   „Chrisi… já vím a taky vím, že…“

   „Nic o tom nevíš! Nechápeš to!“

   „Sakra potřebuješ se odreagovat! Myslíš si, že nevidím, jak tě to ničí? Kde je ten úžasný kluk, kterého jsem před lety poznala. Ten malý hyperaktivní zvědavý tanečník? Víš, jak mi chybí?“

   „Ten kluk,“ polkl jsem a pokusil se, aby se mi netřásl hlas. „Ten kluk zemřel před necelými třemi lety, zůstalo z něj jen tohle,“ rozpřáhl jsem ruce a snažil se zadržet slzy. Blondýna ke mně přešla a pevně mě objala.

   „Promiň mi to, já nechtěla,“ šeptala. „Je to tam tak hrozný?“ Záporně jsem zakroutil hlavou.

   „Ne, jen… bude chvíli trvat, než si zvyknu, že prodávám svoje tělo,“ zamumlal jsem.

   „Vždycky jsi byl silný kluk, nenech se ničím zlomit,“ zadívala se mi do očí. Podíval jsem se na ni a přikývl.

   „Dobře, dobře, beru to, ale budu potřebovat někoho na pomoc.“ Susan výskla a zavěsila se mi na krk.

   „Tak jdeme,“ čapla mě za ruku a táhla do sálu.

   „Lidi! Skvělá novina! Dostali jsme pozvánku na veřejný konkurz! Kdo ho vyhraje, dostane smlouvu na natočení několika klipů!“ vychrlila to Sus najednou. Když všichni pobrali to, co řekla, začalo hromadné pozdvižení. Všichni se překřikovali a chrlili na ni jednu otázku za druhou. Kdy to bude, co se bude tančit, o jaké klipy se jedná.

   „Mlčte!“ zakřičela. „Chris má sedm týdnů na to, aby vytvořil sestavu a naučil vás ji. Není to lehký úkol, takže mu v tom někdo z vás pomůže.“ To neměla říkat, sesypali se na mě jako kobylky. Každý chtěl pomáhat při vytvoření sestavy.

   „Nechte ho být! Chris si vybere sám, koho bude chtít a potřebovat,“ odehnala je ode mě. Oddechl jsem si, málem mě ušlapali. Všichni se neochotně vzdálili, ale nepřestali mě sledovat a upozorňovat na sebe, že oni jsou ti nejlepší. Jedině Dý tam stál nezúčastněně a posměšně kroutil hlavou. Jo, určitě mu všichni připadali jako malé děti.

   „Dý?“ Trochu se zarazil, než na mě obrátil svou pozornost. „Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se nejistě. Ty jeho hnědé oči vyzařovaly něco… jako by ani nežily. Pořád stejně nezúčastněné.

   „Proč já? Máš tu plno jiných, kteří o to stojí určitě víc.“

   „Máš talent.“

   „Opakuješ se,“ ušklíbl se.

   „Když to potřebuješ zopakovat, proč ne?“ vrátil jsem mu to. Pobaveně mě sledoval.

   „Fajn, pomůžu ti,“ přikývl po chvíli.

   „Dobře, ale měli bychom začít co nejdřív, jestli to chceme stihnout.“

   „Co třeba hned?“ ušklíbl se a zamířil na druhou stranu sálu. Byl dost velký a Susan s ostatníma zabírala sotva třetinu, takže když jsme se usídlili na druhém konci, měli jsme relativní klid.

   „Před několika měsíci jsem si rozdělal jednu sestavu, ale neměl jsem čas ji dokončit ani upravit, ale základ bychom mít mohli,“ řekl jsem a podal mu sluchátka od MP3, aby si poslechl hudbu.

   „Není to trochu pomalé?“ ušklíbl se.

   „Na začátku, chvilku počkej.“ Ano, začátek byl pomalý, ale pak se to rozjelo.

   „Je to dobrý, má ta tvá sestava nějaký námět?“

   „Vášeň,“ zamumlal jsem tiše. Nepatrně se ušklíbl.

   „No co! Byl jsem v tu dobu zamilovaný,“ zašklebil jsem se na něj. Obočí mu vylétlo nahoru.

   „Už nejsi?“

   „Copak můžu?“ zasmál jsem se a strčil MP3 do rádia.

   „Tak mi ukaž, co zatím máš,“ pobídl mě. Přikývl jsem a nastavil tam písničku.

   „Fajn, tady bych to trochu upravil…“

 

18. kapitola

18+

   „Kluci, víte co je dnes za týden?“ vrazil ráno do obýváku Mickey. „Od pátku máme volno!“ zavýskl a sekl sebou na gauč. Vzpomínal jsem si, že mi říkali o nějakým volným víkendu jednou za tři týdny.

   „Ricku, mohl bych tu zůstat?“ zeptal jsem se hnědovláska. Zadíval se na mě se zdviženým obočím.

   „Chtěli jsme tě vzít do vily, která patří Triplu, je to u moře, ale pokud nechceš.“

   „Jako chtěl bych, ale Susan mi přiklepla prácičku. Mám pro skupinu vymyslet taneční sestavu a naučit je to. Všechno za sedm týdnů, myslel jsem, že bych se na to o víkendu mohl vrhnout,“ pokrčil jsem rameny.

   „Jo, dobře. Řeknu to taťkovi, nebude s tím problém,“ usmál se na mě.

   „Díky,“ přikývl jsem a sklonil se nad úkolem z matiky.

…………………………….

   Celý týden uběhl nějak rychle. Se Susan jsem se domluvil, že mi půjčí klíče od studia, abychom o víkendu mohli zkoušet a hlavně vymýšlet. Dý nebyl proti a kývl na to, že přijde.

   Zrovna jsem zkoušel zatím sestavený kousek, když vešel do sálu.

   „Ahoj,“ zamumlal ne právě nadšeně.

   „Čau.“ Připadal mi rozladěný a ne právě v dobré náladě.

   „Děje se něco?“

   „Nic.“ Ani se na mě nepodíval a znovu pustil písničku. Jeli jsme spolu až po prozatímní konec.

   „Docela jsem o tom přemýšlel,“ zarazil jsem se. Dý řekl úplně to samé a teď na mě hleděl jako na idiota, vlastně stejně jsem na něj hleděl asi i já.

   „Ty první!“ To už mu zacukaly koutky, já se rozesmál a kývl na něj, že má začít. Některé jeho nápady byly dobré a líbily se mi, i když něco bych vypustil úplně. Na některých věcech jsme se neshodli vůbec a museli volit kompromis.

   Schéma sestavy bylo poměrně jednoduché. Hlavní milenecký pár a okolo nich ostatní tanečníci, kteří jejich tanci dodávají ten správný náboj.

   Když jsme měli hrubý obrys ostatních tanečníků,  začali jsme se hádat o hlavním páru. Nebylo to zrovna jednoduché, oba jsme byli tvrdohlaví a nehodlali ustoupit. Je mi proto záhadou, jak jsme se dostali k samotnému zkoušení hlavní dvojice. Samozřejmě jsem byl donucen tančit ženskou. Prý mám postavu skoro jako ženská, to mě teda urazil.

   Koleno už mě dobrou chvíli bolelo jako čert, ale snažil jsem se to potlačit, přece ze sebe neudělám chudáčka. Bohužel jsem svoje síly přecenil a při jednom obratu se mi to zatracené koleno prostě podlomilo. Dý mě chytl na poslední chvíli.

   „Díky,“ postavil jsem se s jeho pomocí na nohy a zadíval se mu do očí. Mírně jsem nakrabatil obočí.

   „Ty nosíš čočky?“ Dobře jsem si všiml nepatrného proužku okolo duhovky, který na první pohled a někdy ani na druhý není vidět. Já to ale znal, mamka čočky nosila a když jsem byl mladší, vždycky jsem jí hleděl do očí tak dlouho, dokud jsem ten proužek nespatřil.

   „Jo… jo, mám dioptrické čočky,“ zamrkal a otočil se ode mě. „Pro tanec je to pohodlnější.“ Pokrčil jsem rameny, ostatně to byla jeho věc.

   „Hele, bude ti vadit, když toho pro dnešek necháme? Já už mám dost,“ sykl jsem, když jsem došlápnul na nohu.

   „Co máš s kolenem?“

   „Přede dvěma lety zlomené,“ pokrčil jsem rameny a vypnul hudbu.

   „Chceš svézt? Mám tu motorku.“

   „Ne!“ vyhrkl jsem. „Ne, to je dobrý, pojedu tramvají.“ Propadl bych se hanbou, kdyby mě vezl do Triplu, to raději kousek pošlapu pěšky.

   „Vážně nechceš hodit?“

   „Ne, v pohodě,“ zakroutil jsem hlavou. „Tak zítra,“ mávl jsem mu a odkulhal.

…………………………..

   Na pokoji trojky nikdo nebyl. Celý víkend jsem ho měl pro sebe. Mickey prý odjel za sestrou a mamkou, ale byl jsem si téměř jistý, že tam celý víkend nebude. Warren měl někde poblíž bratra, kterého chtěl navštívit a ostatní jeli do oné vily na pobřeží, která patřila Triplu.

   Rozvalil jsem se na gauči a snažil se ignorovat bodání v koleni. Když alespoň trochu odeznělo, zvedl jsem se a zamířil do koupelny.

   Ulevilo se mi, když mi po těle začaly klouzat kapky teplé vody. Opřel jsem se o kachličky a zavřel oči. Do reality mě vrátila paže, která mě objala okolo pasu a druhá, která mi přikryla ústa. První jsem si myslel, že je to Warren a jen blbne, když se mi ale u ucha ozval ten slizký hlas, rozklapal jsem se.

   „Máme spolu nevyrovnané účty, Christophere,“ zapředl mi to ucha. Začal jsem sebou škubat a snažil se sundal ze mě jeho ruce. Nepovedlo se mi to, byl jsem unavený a on byl i tak silnější.

   „To se dělá takhle mě před lidma vzrušovat? Ani nevíš, jak jsem se na tohle těšil.“ Spustil ruku z mých úst a začal mi s ní přejíždět po boku.

   „Pusť mě, Victore!“ znovu jsem sebou zaškubal. Jen se zasmál a přitiskl rty pod mé ucho.

   „Ani náhodou. Jsme tu sami, trochu si užijem, zlato.“ Znovu jsem sebou mrskl a podařilo se mi vrazit mu loket do žeber. Okamžitě povolil stisk a mě se podařilo osvobodit. Zradila mě ale kluzká podlaha, která mě značně zpomalila a než jsem ze sprchy stihl utéct, Victor mě znovu chytil, tentokrát ještě pevněji.

   „Žádné takové, kocourku,“ zavrčel mi do ucha.

   „Pusť mě, ty prase!“

   „Jen si to zhoršuješ, Christophere. Buď hodný chlapec a třeba se ti to nakonec taky zalíbí,“ olízl mi ucho. Skoro jsem se pozvracel. Zaškubal jsem sebou a podařilo se mi osvobodit ruce, dřív než jsem stihl něco podniknout, držel mi je Victor přitisknuté u stěny.

   „Škoda, že na sebe nemáme dnes víc času, budu to muset vzít rychleji, kocourku,“ přejel mi rukou po boku. Dělalo se mi zle, cítil jsem, jak se mi o zadek otírá jeho mužství.

   „Prosím! Prosím pusť mě,“ zašeptal jsem. Jen se zasmál.

   „Přece si nenechám ujít tuhle příležitost. Miluju mladé maso a ty jsi to nejhezčí, co tu kdy bylo.“ Zakřičel jsem bolestí, když se do mě narval a začal se pohybovat. Tekly mi slzy, nedokázal jsem je zastavit. Tak strašně to bolelo, ale co jsem mohl čekat. Dvojka – sadistická skupina, se v bolesti druhých určitě vyžívala a možná i ve své.

   Stále jsem sebou škubal a snažil se dostat z jeho dosahu, bylo to ale spíš ještě horší. Doslova mi drtil ruce a hrubě se do mě zasouval.

   Když přišel jeho vrchol, stisk povolil a mně se povedlo vysmeknout. Než jsem se ale dostal ke dveřím sprchy, popadl mě za paži a třískl se mnou o stěnu. Zatmělo se mi před očima, když jsem se uhodil do hlavy. Cítil jsem, jak mi chytil vlasy, trhl s nimi dozadu a přejel mi jazykem po krku.

   „Kdybych měl víc času, potrestal bych tě, Chrisi,“ zašeptal mi do ucha. „Tohle si dovolovat nebudeš. A pamatuj si, jestli něco kecneš, jen si to zhoršíš… trojka není jediná skupina, která drží pohromadě jako bratři.“ Byl jsem ještě trochu omámený z té rány do hlavy, přesto jsem zřetelně cítil, jak mi svůj jazyk nacpal téměř až do krku. Pak mě pustil a odešel. Já zůstal ležet na studených kachličkách ve sprše a rozmazaně sledoval růžové pramínky krve, které tekly po podlaze.

   Na poslední chvíli jsem se doplazil k záchodové míse, kam jsem obrátil veškerý obsah svého žaludku. Ani nevím, jak dlouho jsem byl v koupelně. Cítil jsem snad každý kousek svého těla. Zápěstí mi pulzovala bolestí, stejně jako hlava a zadek. Nevím, jak jsem se dokázal dostat do postele, kde jsem nakonec i usnul.

……………………….

   Když jsem se ráno vzbudil, nevěřil jsem, že mám své vlastní tělo. Bolelo mě všechno a nejspíš i to, co jsem neměl. Dělalo mi problémy dokonce se posadit na židličku. A když jsem se pak uviděl v zrcadle, nevěřil jsem vlastním očím. U pravého oka jsem měl velkou modřinu a nevypadala moc přátelsky.

   Na snídani do jídelny jsem se ani neodvážil jít, nechtěl jsem ho vidět, on… znásilnil mě, ponížil mě, ublížil mi. Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, hodil jsem si na záda batoh a rozběhl se na zastávku tramvají. Bylo mi jedno, že do zkoušky s Dým zbývá hodina, nemohl jsem být v Triplu déle.

 

19. kapitola

 

   Jakmile jsem přišel do studia, zapnul jsem rádio a tančil. Tančil jsem sestavy několik let staré, tančil jsem cokoliv, jen abych nemusel myslet na to, co se stalo. Nechtěl jsem myslet, chtěl jsem jen tančit a nikdy nepřestat. Chtěl jsem, zapomenout, ale nešlo to.

   Netušil jsem, jak dlouho jsem šílel v tom rychlém tempu, ale podle mého kolena to bylo dost dlouho. Nevnímal jsem ho, nevnímal jsem bolest, která mi prostupovala celým tělem, vnímal jsem jen své pohyby.

   „Chrisi! Co tu blázníš!“ ozval se ode dveří hlas. Jak jen jsem ten hlas nenáviděl. Vytrhl mě ze soustředění a vrátil zpět do reality, kterou jsem se snažil potlačit. Zhroutil jsem se na zem. Všechno mě bolelo, ale nejvíc jsem trpěl psychicky.

   „Chrisi!“ přiklekl ke mně někdo a zatřásl se mnou. Zakňoural jsem, nechtěl jsem nikoho vidět, s nikým mluvit.

   „Nech mě být! Prosím!“ odstrčil jsem od sebe osobu a skryl tvář v dlaních. Osoba přede mnou to ale vzdát nehodlala, jelikož mě uchopila za zápěstí se snahou, odkrýt mi obličej. Vyjekl jsem bolestí, už ráno jsem si všiml, že je mám pohmožděná a rýsují se mi na nich nádherné modřiny.

   „Chrisi… od čeho máš ty modřiny.“ Teprve teď jsem se na muže před sebou podíval. Ty oříškové oči… neviděl jsem v nich žádnou emoci, ale hlas napovídal starost. Neodpověděl jsem, neměl jsem mu co říct.

   „Řekni mi, co se stalo!“ naléhal, když mi jemně natočil obličej. Zřejmě si prohlížel modřinu u pravého oka.

   „Spadl jsem,“ špitl jsem tiše. Nemohl jsem mu říct pravdu, tolik jsem se styděl. Cítil jsem se tak pošpiněný.

   „Chrisi…“ zašeptal a natáhl se ke mě. Vyjekl jsem, tolik… tolik mi to připomnělo včerejšek. Zhluboka jsem dýchal, ne, tohle nebyl Victor, nebyl… Dý… vždyť jsem ho ani neznal, co když… jsme tu sami, má možnost…  Začal jsem panikařit. Na roztřesených nohou jsem se dostal až ke koupelně, kde jsem se vyzvracel.

   „Chrisi…“

   „Nechoď sem… prosím,“ zašeptal jsem.

   „Neublížím ti, slibuju.“ Neposlechl mě. Přešel těch několik kroků, které nás dělili a posadil se vedle mě na studené kachličky. Odvrátil jsem pohled, nechtěl jsem se na něj dívat. Sakra proč jsem šel sem? V pokoji Triplu alespoň nikdo nebyl… ale mohl tam přijít… Tady jsem dobře věděl, že bude Dý. Proč mě musel vidět zrovna takhle? Nestál jsem o to, aby se ještě on míchal do mých problémů. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem z Triplu a že… a nechtěl jsem, aby věděl, co se včera stalo.

   „Co se stalo?“ z jeho hlasu čišel zájem a… nejspíš starost. Nebyl jsem si tím jistý, už dlouho se o mě nikdo nestaral.

   „Není mi dobře, asi jsem něco špatného snědl,“ zamumlal jsem.

   „To ti nevěřím. Od čeho máš ty modřiny.“

   „Už jsem říkal, že jsem spadl!“ vyjekl jsem skoro hystericky. Ať se neptá! Prosím, ať se neptá! Já neumím lhát!

   Mlčel, jen se na mě díval a mlčel.

………………………………..

   Sledoval jsem tmavovláska před sebou. Nevěřil jsem mu ani slovo. Vypadal… hodně špatně. A modřina na obličeji vypadala spíš jako by ho někdo uhodil.

   „Skrývat pravdu je někdy horší než ji říct,“ zadíval jsem se na něj a poklepal rukou na místo vedle sebe. Dlouhou chvíli váhal, než se posadil.

   „Vystudoval jsem právnickou fakultu, ale neživil jsem se tím. Teda… naši si mysleli, že ano, ale já tajně tančil, byl jsem instruktorem bungee jumpingu, tandemových seskoků, potápěl jsem se a dělal jiné adrenalinové sporty, oni to nevěděli.

   A pak nastal v rodině zvrat a já s tím musel přestat. Musel jsem se stát vzorným synáčkem, který neví, co je to zábava. Občas si říkám, že kdybych své zájmy neskrýval, nikdy to se mnou nemuselo zajít tak daleko.“ Mlčel, ani jsem nečekal, že něco řekne. Nejspíše se se svým problémem musel první vyrovnat sám.

   „Asi bychom měli jít zkoušet,“ zvedl se Chris ze země.

   „Myslím, že ty už jsi zkoušel dost,“ ušklíbl jsem se. „Být tebou, nepokoušel bych to.“

   „Přestaň se o mě starat, nejsem malé děcko,“ zavrčel. Pokrčil jsem rameny, stejně to nakonec dopadlo tak, že já zkoušel a Christopher to kritizoval. Musel jsem se smát, vyčetl mi snad úplně všechno.

   Nenechal si říct a nakonec se mnou zkoušel i hlavní pár. Chybělo nám je několik úprav, které jsme poměrně úspěšně doladili, takže zítra bychom s tím mohli vyjít na světlo.

   „Odvezu tě,“ nabídl jsem mu, když jsme končili.

   „Ne, já se projdu,“ zakroutil hlavou.

   „Projdeš? Tak to pochybuju.“

   „Nemám to daleko,“ zamračil se na mě, hodil si na záda batoh a šel ke dveřím.

   „Pokud vím, k Triplu je to pěkná štreka,“ řekl jsem. V tu ránu bych si nejraději nafackoval. Chris ztuhl a zastavil se.

   „Jak… jak to víš,“ zeptal se a otočil se ke mně.

   „Jednou jsem tě viděl tančit v baru.“

   „Cože?“

   „V baru TripleX, tam tančí jen členové, ne?“ zeptal jsem se pomalu.

   „Ne, počkat! Co ty jsi dělal v tom baru.“

   „Přijel jsem pro jednoho kámoše, byl totálně na mol… Tak co, můžu tě svézt?“ prošel jsem okolo něj.

………………………………

   Mlčky jsem si sedl za něj. Nevěděl jsem, jak reagovat. Věděl, že jsem děvka a… nic neříkal. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou mě to překvapilo a taky trochu zmátlo. Netušil jsem, co si o mě myslí, bylo těžké se v něm vyznat.

   „Pořádně se chyť,“ natočil ke mně hlavu a nastartoval. Radši jsem ho poslechl, nikdy jsem na motorce nejel a nehodlal jsem se hned při první jízdě zabít.

   „Díky,“ zamumlal jsem, když zastavil před honosnou budovou.

   „Proto jsi nechtěl svézt? Protože bydlíš v Triplu?“ zeptal se. Smutně jsem se na něj podíval, nechtěl jsem o tom mluvit. Nechtěl jsem myslet na to, co mě tam čeká, nechtěl jsem myslet na Victora.

   „Většina lidí nás hned odsoudí, aniž by nás poznala,“ řekl jsem jen.

   „Ty modřiny… někdo tě zmlátil?“ Zakroutil jsem hlavou, ne, nezmlátil, přesnější slovo je znásilnil.

   „Ne, jak jsem řekl, spadl jsem.“ Vlastně to byla z části pravda, tu modřinu na tváři mám od toho, jak se mnou Victor smýkl a já se uhodil do zdi, jinak řečeno, spadl jsem.

   „Vím, že se moc neznáme, ale kdybys cokoli potřeboval…“

   „Nic nepotřebuju,“ řekl jsem rychle. Nesnášel jsem lítost, nechtěl jsem, aby mě litoval, aby si o mě myslel, že jsem srab, který nic nevydrží. No tak šukám s chlapama, no! Mnoho kluků v mém věku má daleko víc zkušeností než já.

   „Měj se,“ otočil jsem se a vydal se ke dveřím. Neotočil jsem se, jen jsem slyšel, jak nastartoval motorku a odjel.

   „Ahoj Ede,“ pozdravil jsem mladíka na recepci. Usmál se na mě.

   „Čau Chrisi, víš, že jsi mě ráno úplně vyděsil? Proletěl jsi tudy jako blesk.“

   „Promiň, už jsem meškal,“ zalhal jsem pohotově a snažil se k němu být otočen tou zdravou polovinou tváře. „Kluci už tu jsou?“

   „Jen Rick, Thomas a Zachary.“

   „Díky,“ kývl jsem a rychle zmizel z haly. Moc mě nepotěšilo, že už tu jsou, chystal jsem se tu modřinu nějak zamaskovat, třeba make-upem, který měli kluci v koupelně. Někdy se stalo, že to zákazník trochu přehnal a oni se museli ´vylepšit´ pro někoho jiného. Tohle mi to značně ztěžovalo.

   Když jsem otevřel dveře pokoje, vypadalo to, že se mi to nakonec přeci jen povede. Opatrně jsem se plížil ke koupelně, plány mi překazil Zachary, který z ní právě vycházel.

   „Ahoj Chrisi, tak jak…“ tak tohle se mi nepovedlo. Zarazil se v polovině věty a spěšně ke mně přešel.

   „Co se stalo!“ vykřikl, když si mou ´ozdůbku´ prohlížel.

   „Spadl jsem,“ zamumlal jsem.

   „Spadl? Hloupější výmluvu tam nemáš? Co se stalo!“

   „Říkám, že jsem spadl! Včera při tréninku mi podjela noha a švácl jsem sebou na zem, spokojený?“ zakřičel jsem a pokoušel se, aby to vyznělo pravdivě. Neměl jsem chuť někomu něco vysvětlovat. Naštvaně jsem okolo něj prošel do koupelny, kde jsem hned popadl make-up.

   „Promiň… nechtěl jsem tak vyjet. Jen… kdysi s podobnou modřinou přišel Mickey. Zákazník byl trochu prudší,“ přišel ke mně a objal mě okolo pasu. Trhl jsem sebou, nedokázal jsem to potlačit. Zachary se jen zamračil, ale nechal to být.

   „Jdeš na oběd? Rick s Thomasem už šli,“ otočil se na mě ode dveří.

   „Jo… jo, půjdu,“ kývl jsem a vydal se za ním. Až pozdě jsem si uvědomil, že u oběda bude nejspíš i Victor.

   Když jsme vešli do jídelny, většina Triplu už seděla na svých místech a jedla. Jednička a Rick s Thomasem nás hlasitě pozdravili, dvojka jako vždy mlčela. Nepříjemně jsem se ošil, bylo to… chovali se jinak, dívali se na mě… jako by věděli, co se včera stalo. Rychle jsem uhnul pohledem, když mi zabloudil směrem k Victorovi. Ušklíbal se a Philip vedle něj naštvaně drtil příbor. To mě nějak utvrdilo v tom, že o tom ví. Jen jsem polkl a posadil se vedle Ricka.

   „To je make-up?“ zadíval se na mě se zdviženým obočím.

   „Jo, sem se úplně vyděsil, když jsem ho uviděl,“ zabručel Zachary.

   „Co se stalo?“ zamračil se tmavovlásek.

   „To se musíte ptát všichni? Spadl jsem, musím to opakovat snad každému?“ Měl jsem vztek, ale zároveň strach. Cítil jsem pohledy, kterými mě dvojka obdarovávala a hlavně jeden – ten vítězný.

   Na nic už se mě neptali, proto jsem rychle dojedl a odešel. Po celý čas obědu jsem se snažil držet dlouhé rukávy co nejníže, aby mi nebyly vidět ty modřiny na zápěstích, ty už bych tak lehce asi nevysvětlil. S mým nadáním lhát teda určitě ne. Byl jsem strašně mizerný lhář, proto jsem se divil, že mi na tohle skočili.

   Zarazil jsem se, když jsem vešel do pokoje. Za zemi vedle pohovky seděl Mickey a po tváři se mu koulely slzy.

   „Mickey, co se stalo!“ rychle jsem k němu přešel. Zvedl ke mně pohled, vyčetl jsem z něj bolest.

   „Co se stalo, něco s Jaimem? Neudělal ti nic, že ne.“ Blondýn zakroutil hlavou a po tváři mu steklo dalších pár slz.

   „Maria je mrtvá, zemřela a já… já jsem s ní nebyl. Místo abych šel za ní, jsem byl s Jaimem a ona… teď je mrtvá,“ zašeptal zlomeně. Pamatoval jsem si, proč byl Mickey v Triplu. Bylo to právě kvůli jeho sestře, která měla nádor na mozku. A teď zemřela, dřív než šla na operaci.“ Objal jsem ho, dobře jsem věděl, jak to bolí. Jak moc bolí ztráta milovaného člověka.

   „Jsem sobec. Měl jsem jít za ní, měl jsem ji navštívit, jak jsem slíbil, ale místo toho…“

   „Není to tvoje vina, nemůžeš za to.“

   „Nebyl jsem s ní, když mě nejvíc potřebovala.“

   Trvalo dlouho, než se Mickey uklidnil a usnul. Klukům jsem řekl jen částečnou pravdu, protože blondýnek nebyl schopen to sám zopakovat podruhé. Vynechal jsem tu pasáž, kdy říkal, že byl s Jaimem. Rick by nebyl rád a nejspíš by mu ještě vynadal, což by teď nejspíš nebylo nejlepší.

   Když jsem v noci ležel v posteli, přemýšlel jsem, co teď bude. Jestli Mickey odejde nebo ne. Byl tu vlastně jen kvůli tomu, aby vydělal dost na dívčinu operaci. Teď tento důvod padl. Část mé osobnosti si moc přála, aby Mickey zůstal, měl jsem ho rád, z kluků mi byl asi nejbližší a asi by mi chyběl. Dobře jsem si pamatoval na první setkání s ním, jak vletěl do pokoje jako uragán a začal se na mě zubit.

   Ještě dlouho jsem přemýšlel o spoustě věcí, než se mi podařilo usnout.

 

20. kapitola

 

   „Tak jak jste na tom se sestavou?“ zeptala se zvědavě Susan. S Dým jsme se po sobě podívali a pak se vrátili pohledem k ní.

   „My máme hotovo,“ pokrčil jsem rameny.

   „Cože? Ho-hotovo?“ nevěřícně na nás hleděla. Oba jsme přikývli. Dý přistoupil k rádiu a zapnul hudbu. Vysvětlili jsme jim, že se to dělí na hlavní pár a zbytek a předvedli, jak by to mělo vypadat, samozřejmě plus nějaké další úpravy v davu, nějaké přesunování a jiné drobnosti.

   Slovo nadšení, bylo slabé v porovnání s tím, jak se to všem líbilo. Bez protestů a dokonce i věčně ukecaný a nespokojený Gus, se vrhli do zkoušení.

   Velkou zábavu vyvolalo, když jsme se s Dým zase chytli ohledně sestavení všech na place. Jistě, nejvíc se smáli mě, protože jsem byl o půl hlavy menší než černovlasý muž a natahoval jsem se na špičky, abych se mu mohl zpříma zamračit do očí. Nechápu, co na tom  bylo tak zábavného.

   Spor jsme vyřešili opět kompromisem, na které jsme si začali zvykat. Kdyby nebylo kompromisu, nebyla by tahle sestava nikdy sestavena. Vždyť ony samy tvořily devadesát procent celé sestavy.

   „Podcenila jsem tě, Chrisi,“ vzala mě Sally okolo ramen, když jsme si dali menší přestávku. „Netušila jsem, že budete tak rychlí.“

   „Kdyby mi Dý nepomohl, tak rychle by to nebylo. A sama víš, že to chce ještě hodně pilovat a nějaké menší úpravy kvůli pohybu na place.“

   „To už jsou detaily,“ usmála se. I ona se ptala na onu modřinu, která sice byla zamaskována make-upem, přesto pro dobré ženské oko byla viditelná. 

   Po přestávce jsem se dnes podruhé chytl s černovláskem. Tentokrát ohledně hlavního páru a jeho obsazení. O mužské postavě jsme měli jasno. Gus byl sice nesnesitelný, ale doopravdy dobrý tanečník. Sice ne tolik jako Dý nebo jak tvrdil on, já, ale my dva ani za nic hlavní pár tančit nechtěli. Hádali jsme se o ženské postavě. Já navrhoval Lisu, Dý naopak navrhoval Kate.

   Zatímco my dva se dohadovali, ostatní střeženi Susaniným ostřížím pohledem, trénovali.

   „Zdravím vás!“ vešel do místnosti tmavovlasý kluk.

   „Jeremy, co tu děláš?“ podíval jsem se na ně zmateně.

   „Přišel jsem se podívat, jak ti to s tou sestavou jde,“ zazubil se a přejel sál pohledem. Zastavil se u Dýho, kterého si prohlížel o něco déle.

   „Jere, tohle je Dý, pomáhá mi s tou sestavou. Dý, tohle je Jeremy, můj spolužák,“ představil jsem je.

   „Těší mě,“ zamumlal Dý a sevřel Jeremymu ruku. Ten jen kývl a uhnul pohledem ke mně.

   „A co děláte? Proč netrénujete?“ ušklíbl se na nás.

   „Řešíme nastalý problém, na kterém se nemůžeme dohodnout,“ zpražil jsem Dýho pohledem.

   „Když ty neuznáš to, že já mám pravdu!“

   „Nekecej! Ty nedokážeš uznat to, že Lisa se na to prostě hodí víc!“

   „Dobře, mám nápad,“ zvedl černovlásek ruce. „Každá to zatančí a rozhodneme se až pak.“ Chvilku jsem se na něj mračil než jsem přikývl na souhlas, že je to docela dobrý návrh. Jeremy nás pobaveně sledoval.

   Spolu s Dým jsme museli několikrát předvést hlavní pár. Bylo mi při tom pořádně trapně, přeci jen jsem byl nucen tančit ženskou a některá gesta byla trochu nadržená. Bylo něco jiného tančit to s Dým o samotě, když nás nikdo neviděl a pak před publikem. A navíc ještě teď, když věděl, že jsem z Triplu.

   Když jsme dotančili, byl jsem rudý jak rak. Jeremy nás sledoval podivný pohledem, nedokázal jsem určit, co přesně si myslí a teď jsem ani neměl čas zjišťoval to. Sledoval jsem Lisu, která se snažila napodobit to, co jsem před chvílí předváděl já. Šlo jí to, byl jsem docela spokojený. Ovšem když na řadu přišla Kate, musel jsem uznat, že jí role hlavní ženské postavy sedla doopravdy o něco lépe.

   Ač nerad, musel jsem přiznat, že Dý má pravdu. Zašklebil jsem se na něj, když se vítězoslavně uchechtl a raději jsem se otočil na Jeremyho.

   „Hele, včera jsem viděl Jaimeho, vypadal strašně, jakoby ho přejel parní válec,“ nadhodil Jer. „Nejspíš nevíš, co se mu mohlo stát, že?“

   „Řekl bych, že vím,“ povzdechl jsem si.

   „Nekecej! Povídej!“

   „Víš, ten eM, co si s ním chatoval, je Mickey, můj ´spolubydlící´. Včera byli spolu a právě tehdy zemřela Mickeyho sestra, která měla nádor, to kvůli ní pracoval v Triplu. Měl jít za ní, ale byl s Jaimem a hodně ho vzalo, že když ho potřebovala, tak u ní nebyl.“

   „To je mi líto.“

   „Už se s tím nedá nic dělat,“ pokrčil jsem rameny a napil se vody. Pak jsem vstal a šel trochu okritizovat svěřence.

…………………..

   Do Triplu jsem šel pěšky. Od té chvíle, co jsem s Dým předvedl sestavu pro hlavní pár už jsem netančil a jen kritizoval, takže si mé koleno proti procházce ani neprotestovalo. Dý mi sice nabídl, že mě odveze, ale nějak jsem z něj vycítil, že není ve své kůži. S úsměvem jsem odmítl a rozloučil se s ním.

   Už na chodbě jsem se zamračil, když jsem uslyšel z našeho pokoje křik. Jen co jsem otevřel dveře, zaraženě jsem se zastavil. Mickey se krčil v křesle a nad ním se ve své výšce tyčil Rick a rozzuřeně ječel.

   „…nemyslíš vážně! Jak můžeš být tak pitomý? Copak si nepamatuješ, co se stalo naposled?“ křičel. Mickey se v křesle krčil a mírně se třásl. „Jak jsi to mohl udělat? Teď je kvůli tvé hlouposti mrtvá aniž by měla možnost ještě tě vidět!

    Je to tvůj zákazník a ty si myslíš, že tě miluje? Jsi děvka jako my! Kdo by miloval děvku?“ Tahle slova byla fackou pro všechny v místnosti. Mickey se zvedl z křesla a utekl do pokoje, tohle Rick vážně přehnal, na to neměl právo.

   „Ty miluješ děvku, Ricku,“ řekl jsem tvrdě a střelil omluvným pohledem směrem k Thomasovi. Ten kývl, že rozumí.

   Hnědovlásek se ke mně otočil a zadíval se na mě.

   „To je něco jiného!“

   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Je to to samé. Mám tě rád, Ricku, ale teď jsi se zachoval jako hajzl. Neměl jsi právo něco takového mu říkat. Vždyť vidíš, jak ho to sebralo, netušíš, jak si to vyčítá, že s ní nebyl.“

   „On mu zlomí srdce! Já tu nehodlám snášet další sebevraždu!“

   „A přitom si ani neuvědomuješ, že ho k ní ženeš sám! On dobře ví, co se stalo! Nemusíš mu to připomínat. Měl bys mu pomoci a né ho tu buzerovat.“

   „Chris má pravdu, Ricku,“ postavil se vedle mě Zach. „Možná jsme děvky, ale jsme taky jen lidé. A každý člověk má právo milovat a být milován.“

   „Já Jaimeho znám a můžeš mi věřit, že on by Mickeymu nikdy neublížil. Taky si vyčítá to, co se stalo.“

   „Myslím, že kluci mají pravdu, měl by ses nad sebou zamyslet,“ připojil se Clark a Warren se taky postavil za nás, že souhlasí.

   „Pokud se potvrdí, že jsem HIV pozitivní, budeš mě ještě milovat? Jsem jen děvka, Ricku, nakažená děvka.“

   „Thomasi, to neříkej!“ přikročil k němu. On mu ale uhnul. Rick se napřímil a pokýval hlavou. Možná jsem zahlédl i slzy v jeho očích než se otočil a odešel do pokoje.

   „Omlouvám se, ale přišlo mi to vůči Mickeymu nespravedlivé,“ otočil jsem se na zbytek party.

   „Měl jsi pravdu, to on to přehnal,“ položil mi Zach ruku na rameno.

   „Co se vlastně stalo?“

   „Mick za námi přišel, že nám musí něco říct. Vypadal, že ho to hodně trápí. Řekl, že má vztah se svým zákazníkem a celý víkend byl s ním. Ricka to strašně rozzuřilo a dál už to víš sám,“ odpověděl Clark.

   „Jdu se podívat za Mickeym,“ řekl jsem a zmizel ve dveřích blondýnova pokoje. Ležel skroucený na posteli a hlavu měl zabořenou v polštáři.

   „Mickey?“ oslovil jsem ho a přisedl si k němu na postel.

   „Běž pryč,“ zahuhlal.

   „Nepůjdu,“ řekl jsem rozhodným hlasem a zkroutil nohy do tureckého sedu. „Micku, vím, že ztráta bolí a že to bude bolet dlouho, ale musí se jít dál.“

   „Jsem sobec! Měl jsem být u ní, ale místo toho…“

   „Byl jsi s člověkem, který tě miluje a ty miluješ jeho. Nemyslíš, že si zasloužíš taky kousek štěstí?“ Mickey se zvedl do sedu a zadíval se na mě zarudlýma očima.

   „Proč vždycky, když jsem aspoň trochu šťastný se to musí tak posrat?“

   „Přes překážky ke hvězdám,“ pronesl jsem jedno latinské přísloví. „Víš, když se nám stane něco zlého, většinou následuje něco jako odměna, něco hezkého za to, že jsme to dokázali překonat. Tohle mi vždycky říkala mamka. Díky tomu jsem přežíval a po každém nezdaru se pokusil najít něco pozitivního. Někdy to byla jen maličkost, ale i přes to mě to potěšilo.“ Blondýnek se hořce zasmál.

   „Co je pozitivního na tom, že jsem sobec, který nebyl u sestry, když ho nejvíc potřebovala, že jsem jen děvka z bordelu, o kterou stojí jen zákazníci, aby si užili.“

   „Máš někoho, komu můžeš svěřit své starosti – přátele. Máš někoho, kdo tě miluje a podrží tě, když bude potřeba, jako teď.“ Mickey sklonil hlavu. Věděl jsem, že tohle nepůjde jen tak lehce přejít, bolelo to a dost.

   „Co vidíš pozitivního na tom, že tě otec prodal sem?“ zeptal se z ničeho nic. Trošku mě ta otázka překvapila, ale odpověď jsem znal.

   „Mám tu přátele a mám možnost dělat to, co bych u otce nemohl – chodit do školy a tančit.“

   „Miluješ někoho?“ Naprázdno jsem otevřel pusu, před odpovědí mě zachránil mobil, který mi začal zvonit v kapse. Zadíval jsem se na neznámé číslo, ale zvedl to a ohlásil se.

   „¿Chrisi? Promiň, že tě otravuju, Jeremy mi dal číslo. ¿Je tam Mickey? Nemůžu se mu dovolat. ¿Je v pořádku?“ vychrlil na mě Jaime v rekordním čase.

   „V pohodě. A ano, je v pořádku, sedí vedle mě, dám ti ho,“ řekl jsem a podal mobil Mickeymu, který si ho nejistě vzal a ohlásil se.

   Zvedl jsem se z postele a vyšel z pokoje. Přemýšlel jsem nad Mickeyho otázkou. Miloval jsem někoho? Vždycky se mi líbily holky, alespoň myslím. Ale Dý ve mně vzbuzoval pocit… já vlastně ani nevím jaký. S ním jsem si připadal uvolněně. Věděl co jsem zač a stejně se na mě díval normálně. Žádné zhnusené pohledy nebo blbé poznámky. Jeremy to sice taky neřešil, ale občas na něm šlo vidět, že mu připadá styk mezi muži zvláštní, alespoň na mě tak působil.

   Ale jak bych odpověděl na Mickeyho otázku? Miluju někoho?

   Ne, nejspíš ne.