Minde

22. kapitola

(Nico)

   Vzbudila mě tekoucí voda. Zamžoural jsem do šera pokoje a posadil se na gauči. Jesseho postel byla rozházená a prázdná. Samozřejmě, kdo jiný by jinak byl v koupelně. Povzdechl jsem si a zhroutil se zpět na gauč. Bylo pět hodin ráno! Pět! A přitom mi to připadalo sotva jako deset minut, co se mi podařilo usnout.

   „Ježiši, ty vypadáš!“ vyjekl jsem, když z koupelny vyšel Jesse jen v kalhotách. Byl bledý jako stěna a pod očima měl tmavé kruhy.

   „Díky,“ broukl. „Ty taky nevypadáš jako Miss world, co se ti stalo?“

   „Cože?“ podíval jsem se na něj nechápavě a přešel k zrcadlu, které viselo na stěně. Sykl jsem, když jsem se dotkl napuchlé tváře, vypadal jsem jako křeček, který má jen jednu škrani.

   „No co, máš prostě dobrou ránu,“ zahučel jsem a znovu sykl bolestí.

   „Co?“ zatvářil se nechápavě.

   „Ty si to nepamatuješ?“ otočil jsem se na něj pomalu. Mračil se a snažil se z mého pohledu nejspíš něco vyčíst.

   „Měl bych si něco pamatovat?“ zeptal se nejistě.

   „No… včera v noci. Nejspíš se ti něco zdálo, vyváděl jsi jako šílenec,“ zarazil jsem se. Jesseho výraz se mi ani trochu nelíbil – zmatený, zděšený a bezmocný?

   „Ehm… půjdu si dát sprchu,“ prošel jsem rychle okolo něj a zmizel v koupelně. A že to byla pořádná koupelna, to jsem si nechal líbit. Nejspíš bych to ještě nepřiznal nahlas, ale Jesse mi doopravdy začínal dělat starosti. Ten noční záchvat mě vážně vyděsil a to, že si ho nepamatuje… možná je to dobře a možná je to normální, taky jsem si nepamatoval, co jsem dělal, když jsem byl jako malý náměsíčný.

   Musím zavolat Rileymu, musím. Měl by vědět, co se děje, Jesse ho potřebuje.

   Zarazil jsem se, když jsem vyšel z koupelny. Blondýnek seděl na posteli a tupě hleděl před sebe. Nepohnul se, ani když jsem si čapl před něj.

   „Jesse?“ položil jsem mu ruku na paži. Trhl sebou, jakoby mě zaregistroval až teď.

   „Nico?“

   „Jsi v pořádku?“

   „Jo, jasně, proč bych neměl být?“ vstal a začal zmateně chodit po pokoji. Nakonec vytáhl ze skříně tričko a oblékl si ho naopak.

   „Máš ho naopak,“ řekl jsem pomalu.

   „Jsem pako,“ zavrčel a přetočil si ho.

   „Hele, asi bychom měli jít na snídani. Mám hlad jako vlk!“ začal jsem šermovat rukama a doufal, že ho to rozveselí.

   „Na snídani? Já nemám hlad.“

   „Tohle ani nezkoušej, včera jsi ani nevečeřel, na snídani jdeš ať se ti to líbí nebo ne!“ zabodl jsem mu prst do hrudi. Vytřeštěně na mě hleděl, ale přikývl a pomalu mě následoval ven z pokoje.

   „Hele, ale musíš nás vést, netuším, kde je tady východ, natož jídelna,“ zašklebil jsem se na blondýnka.

   „Jasně, sorry,“ přikývl. Zvedl jsem obočí nad tou změnou, teď vypadal… normálně. Když jsme vešli do jídelny, nikdo tam ještě nebyl, ale jídlo na stole bylo, což jsem přijal s povděkem, můj žaludek už se totiž s velkou razancí hlásil o slovo.

   Dveře se otevřely a prezident na okamžik ztuhl, když nás uviděl, pak se ale usmál a posadil se naproti svého syna ke stolu.

   „Dobré ráno, jak se cítíš?“

   „Fajn,“ pokrčil Jesse rameny a začal znovu přerovnávat hrášek z jedné hromádky na druhou.

   „Ty nejíš?“

   „Vážně nemám hlad,“ povzdechl si.

   „Měl bys jíst. Je ti líp po včerejšku?“ V duchu jsem zaúpěl. Jesse se na prezidenta zmateně podíval.

   „Proč se mě na to všichni ptáte? Stalo se snad něco? Cítím se… fajn.“ Mírně jsem zakroutil hlavou, když se na mě starší muž zmateně podíval.

   „Jesse, mohli bychom si po snídani promluvit?“ Blondýn na okamžik ztuhl, ale pak mlčky přikývl.

***

   „Jesse, chci ti pomoct, ale nemůžu, když nevím, co se stalo. Prosím, řekni mi to,“ podíval se prezident na svého synátora. Mlčky jsem mezi nimi přeskakoval pohledem. Kousek od nás seděl Josh se skloněnou hlavou a taky poslouchal. Jesse dlouho mlčel, než otevřel pusu a začal pomalu vyprávět.

   „Když mě unesli ze školy, zavezli mě do nějakého bytu, tam čekala… matka. Říkala, že po tom, co jsi ji vyhodil, neměla kam jít a našel ji její kumpán. Prý měli nějaký podnik, ale něco se pokazilo a potřebovali peníze. Proto mě unesli, chtěli mě prodat nějakému… Sběrateli. Přebarvili mě a dali barevné kontaktní čočky. Na projítí letištní kontrolou to stačilo.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se oknem ven.

   „Předání mělo proběhnout na letišti v Itálii, kde se mi podařilo jim utéct. Šel jsem na policii, ale čekali tam na mě. Honili mě a pak…“ zmlkl. Věděl jsem, co se stalo, pak potkal Rileyho.

   „Já nevím… Netušil jsem, kam mám jít. Toulal jsem se ulicemi v Římě a narazil na nějaký gang. Neznal jsem pravidla římských ulic a oni mě chtěli oddělat. Pak tam přišel Nico a vytáhl mě z toho.“ Tón, kterým to vyprávěl byl tak suchý a bez zájmu… měl jsem raději barvité líčení, tohle mi nesedělo.

   „Spolu s Rileym mi pomohli a nechali mě u nich za výpomoc v kuchyni v baru. Neřekl jsem jim, kdo jsem, bál jsem se, že by se mnou mohli udělat to, co chtěla… matka nebo něco horšího. Nakonec to prasklo, jak sám víš, nejsem moc sdílné stvoření a pohádal jsem se s Rileym. Nevěděl jsem co dělám, prostě jsem utekl a pak mě znovu chytli.“

   „Znovu tě chytili?“

   „Jo… myslím, že jo. Chtěli mě předat, ale přišel tam Nico a… a Riley,“ začal mluvit rychleji s nervózně zatínal pěsti. „Matka… chtěla ho zabít, najednou tam byla spousta krve a já… nevím… nevím, co se stalo,“ sklonil hlavu do dlaní. Šokovalo mě to, on neví, co se stalo nebo to jen nechce říct?

   „Jesse, uklidni se,“ přisedl jsem si k němu. Hekl jsem, když mě prudce objal.

   „Raul… nenávidí mě, že?“

   „Miluje tě, ty hlupáku,“ zavrčel jsem. Netušil jsem, jak se mám choval, bylo to zvláštní. Prezident i Josh na nás šokovaně hleděli neschopni slova a to se nedozvěděli tu nejhlavnější věc, že tu ženskou zabil Jesse. Já jim to říct nehodlal, podle všeho si to Jess vážně nepamatoval, což mi bylo záhadou a navíc jsem to ani neviděl. Vydedukoval jsem si to, protože když se střílelo, byl jsem tak trochu mimo.

   „Tati,“ zašeptal Jesse a povolil sevření. „Musím… ti něco říct. Měl jsem ti to říct dřív, ale nejspíš bys byl zklamaný, nejspíš budeš zklamaný, já…“

   „Jesse, jsi můj syn, nemůžeš mě zklamat.“

   „Jsem gay,“ zašeptal. Vážně jsem byl mimo, Jesse se choval, jako někdo úplně jiný. V jednu chvíli se tu málem hroutí a v druhou tady v klidu oznamuje otci, že je teplej. Nelíbilo se mi to a zřejmě jsem nebyl sám.

   „Promiň, zklamal jsem tě.“

   „Ne, Jesse, ty mě nemůžeš zklamat. Jsi můj jediný syn, mám tě rád takového, jaký jsi a jestli se ti líbi… kluci… třeba budeš mít větší štěstí než já se ženami.“

   „Díky,“ řekl tiše. „Půjdu si lehnout, necítím se moc dobře,“ zamumlal a odešel.

   „Pane prezidente…“

   „Jsem Charles, Nico, prosím vynech to formální oslovování.“

   „Dejte pokoj s formálním oslovováním! Tohle není normální! Ještě včera věděl dokonale, co se v tom skladu stalo! Ještě včera se choval alespoň trochu přijatelně! Netuší, co se dnes v noci stalo! Leká se a tohle vážně není normální! Tohle není Jesse! Tohle není ten nafrněný kluk s kousavými poznámkami, tohle není on! Uvědomujete si to sakra?“ zaječel jsem.

   „Ano, uvědomuji, proto potřebuji vědět, co se stalo.“

   „Sám to nevím, byl jsem v bezvědomí a když mě probrali, byla ta ženská, co si říká jeho matka i její kumpán mrtvá! Možná to bude znít hnusně, ale měl by se na něj podívat psychiatr, bojím se, jak tohle může pokračovat.“

   „Já… souhlasím s ním,“ promluvil tiše Josh. Prezident mlčel a upíral svůj zrak na propletené prsty. Nakonec pomalu přikývl.

***

   Už dvě hodiny byla ta ženská s Jessem v pokoji. vůbec se mi nelíbila, předtím se ptala mě na nějaké otázky, jak se Jesse choval v Itálii, jak tady. Připadala mi tím tak strašně vlezlá!

   Horko těžko jsem z kapsy kalhot vyštrachal mobil a nechal vytáčet Rileyho číslo. Ztuhl jsem, když se ozval ženský hlas, který mi oznamoval, že volaný účastník není dostupný. Tohle přece nebylo možné!

   Nervózně jsem si poposedl v křesle, když se dveře pokoje otevřely a psychiatrička vešla. I prezident… teda Charles, jak mě donutil mu říkat, a Josh se na ni nervózně podívali.

   „Tak? Zjistila jste něco?“

   „Ano a líbit se vám to nebude. Vyprávěl mi o tom, co zažil v Itálii, překvapivě docela podrobně, do doby, dokud ho znovu neunesli a neocitl se v tom skladu. Tehdy strašně znervózněl a nebyl mi schopen říct, co přesně se stalo. Pořád mi říkal, že tam byla krev, spousta krve a že na to chce zapomenout.

   Moje diagnóza je jasná. Jesse trpí PTSP neboli posttraumatickou stresovou poruchou a obávám se, že je spojena i se stresem.“

   „Posttraumatická stresová porucha?“ zeptal jsem se nechápavě. Moc jsem se v tomhle neorientoval a to jsem doopravdy neměl rád.

   „Ano, je to reakce na nějakou traumatickou událost. V našem případě nejspíš únos, ale nejvíc nejspíš událost v tom skladě. Po tom, co jste mi řekli, můžu tvrdit, že tu událost znovu prožívá ve snech. Také to, že si zcela nemůže vybavit, co se stalo, je příznakem PTSP, snaží se to zapomenout, potlačit.“

   „Co máme dělat?“ zeptal se Charles zlomeně.

   „Jesse se s tím musí srovnat. Prozatím ho nijak nezatěžujte, je možné, že bude mít výkyvy nálad, je možné, že bude mít sebevražedné sklony, je možné úplně všechno. Hlavně mu nic nedávejte za vinu, nenuťte ho do věcí, které sám nebude chtít a hlavně. Měl by mít okolo sebe lidi, kterým věří a které má rád.

   Přijdu se na něj zase podívat, tady máte recept na nějaká antidepresiva. Prozatím naschle,“ rozloučila se doktorka a odešla. 

***

(Jesse)

   „Jesse? Jak se cítíš?“ pousmál se na mě černovlásek.

   „Jsem unavený. Všichni mě nutí vzpomínat, ale já… nechci,“ zašeptal jsem. „Nechci vědět, co se stalo, bojím se.“ Vážně jsem si nemohl vzpomenout, co se v tom skladu dělo a abych pravdu řekl, bál jsem se toho, co bych se dozvěděl. Dělalo se mi zle jen při pomyšlení na tu krev, na prázdný pohled očí té ženy.

   „Bude to dobrý, neboj se,“ chytil mě Nico za ruku. Josh stál u dveří a sledoval nás nečitelným pohledem. Tak moc jsem si přál, aby tu byl Raul, aby mě držel a pomohl mi probudit se z tohoto zlého snu. Všichni se chovali tak divně, jako bych byl nesvéprávný, jako bych byl nemocný. Ale já… vlastně jsem se tak možná cítil. Spousta věcí se mi v hlavě míchala a netušil jsem, co s těmi informacemi dělat. Bylo to strašné.

   Trhl jsem sebou leknutím, když se Nicovi v kapse rozezvonil mobil.

   „Riley!“ vyhrkl. Jeho nadšení ale ochladlo během několika málo sekund. Tolik jsem si přál slyšet druhou osobu, vědět, kdo to je, vědět, co se děje, co se stalo!

   Nelíbilo se mi, když Nico apaticky svěsil ruku s mobilem a zadíval se před sebe.

   „Nico? Nico, co se děje?“ zatřásl jsem s ním.

   „Riley…“ zamumlal sotva slyšitelně.

   „Co se děje! Stalo se mu něco? Tak už něco řekni!“

   „To byl… doktor Benigni…“ zamumlal. „Bar vyhořel, Renzo to tam podpálil, když tě nenašli. Riley tam byl, ale od té doby… nikdo ho neviděl. Nikdo o něm nic neví.“

   Udělalo se mi zle. Tohle nemohla být pravda, Raul nemohl být mrtvý! On ne!

   „Jesse, to, že o něm nikdo nic neví, neznamená, že je mrtvý. Riley se vždycky ze všeho dostal, vždycky a tentokrát určitě taky,“ položil mi Nico ruku na rameno.

   „Tak proč… se ti ještě neozval,“ zašeptal jsem zničeně.

   „To nevím.“

23. kapitola

(Nico)

   Dny se táhly snad ještě pomaleji než slimáci a Riley se mi pořád neozval. Dělalo mi to starosti, velké, ale nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by obávaná Luigiho teorie byla správná a Riley zůstal v hořícím baru. Ne, tohle prostě nebylo možné! Odmítal jsem tomu uvěřit!

   Jesse… nelíbil se mi. Každou noc se mu zdálo o tom, co se ve skladu stalo, každou noc křičel a prosil, ať to přestane, ani prášky na spaní nezabíraly. Často se budil nebo nemohl usnout a ráno si většinou nic nepamatoval.

   Chodil jako tělo bez duše, neměl do ničeho chuť, nic ho nebavilo, skoro nejedl a když si sedl k učení, aby dohnal to, co zameškal, nevydržel u toho. Prostě se na to nedokázal soustředit.

   Snažili jsme se k němu chovat normálně, podpořit ho, ale nešlo nám to. Jesse potřeboval Rileyho, věděl jsem to.

   Přemluvil jsem ho, aby se mnou šel nakupovat, přece jen jsem potřeboval něco na sebe a při té příležitosti jsem ho zatáhl i do kadeřnictví. Nechal jsem si dát do vlasů fialovou barvu, která plynule přecházela do mé černé. Myslel jsem, že si třeba taky bude chtít přebarvit vlasy, třeba na svou původní černou, aby mu blond nepřipomínala Itálii, proto mě docela šokovalo, když si odrůstající vlasy jen dobarvil do blonďaté barvy.

   Občas působil jako ten starý Jesse, usmíval se a měl kousavé poznámky, ale stačilo, aby někdo hlasitě bouchnul dveřmi a on se lekl. Děsilo mě to, nikdy jsem si nemyslel, že je takový stav možný jen po dvou výstřelech ze zbraně. Tohle nebyl můj šálek kafe.

***

(Jesse)

   „Do Itálie?“ zvedl jsem překvapeně obočí.

   „Nenutím tě, abys jel Jesse. Říkám ti to jen proto, že pozvání bylo mířeno i na tebe, ovšem pokud se ti nechce a já to pochopím, když se ti nebude chtít, vysvětlím to Giuseppemu.“

   „Já nevím,“ posadil jsem se zaraženě do křesla. Překvapilo mě to. Otec dostal pozvání navštívit italského prezidenta Giuseppe Einaudiho a já měl jet s ním. Chtěl jsem vůbec?

   Kdybyste se mě zeptali přede dvěma měsíci, okamžitě bych souhlasil. Lepší než se užírat nudou doma nebo ve škole. Ale teď jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Pořád jsem se cítil divně, v každé cizí ženě jsem viděl matku, v každém hlasitějším zvuku jsem slyšel výstřel z pistole, v každé skvrně na ubruse jsem viděl krev. Bylo to skoro nesnesitelné. Cítil jsem se sám, cítil jsem se hrozně, tak moc jsem toužil, aby tu se mnou byl Raul, držel mě a pomohl mi to překonat, ale on… tu nebyl a já ani netušil, jestli žije.

   „Jesse, nenutím tě,“ posadil se otec vedle mě a položil mi ruku a rameno.

   „Já vím,“ pousmál jsem se. „Pojedu.“

   „Jsi si tím jistý?“

   „Vůbec ne, jdu se sbalit,“ vstal jsem a spěšně odešel. Ne, nebyl jsem si tím jistý, ale chtěl… chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči, co se v Itálii vlastně stalo, co se stalo s barem, najít někoho, kdo by mi mohl říct něco o Raulovi, chtěl jsem… chtěl jsem od něj ještě jednou slyšet, aby mi do očí řekl, že o mě nestojí a mám mu dát pokoj. Potřeboval jsem to slyšet. Potřeboval jsem vědět, že žije. Tak neskutečně jsem se bál, že je mrtvý… kvůli mně.

***

   „Vážně tam chceš jet?“ zeptal se mě skepticky Nico. Na chvíli jsem přestal balit a zadíval se na něj.

   „Musím vědět, co se stalo.“

   „Vážně jsi si jistý, že…“

   „Nejsem si jistý vůbec ničím a tímhle ještě míň. Prostě se mě na to přestaňte ptát, prosím,“ požádal jsem a zapnul tašku. Odjezd byl strašně narychlo, zítra večer měl být nějaký banket, na který jsme byli zváni, takže jsme letěli hned zítra ráno. Netušil jsem, co mě v Římě čeká, co se tam stane, neměl jsem z toho ani dobrý pocit, ale věděl jsem, že to musím udělat, musím znát pravdu, ať už je jakákoliv.

***

   Když jsme přistávali na letišti Fiumicino, sevřel se mi žaludek. Křečovitě jsem sevřel ruce v pěst, když jsme procházeli letištní halou okolo záchodů, kde se mi podařilo utéct, nechtěl jsem na to myslet, bylo to pryč. Matka už nežije, je mrtvá… znovu jsem viděl krev, slyšel jsem výstřely a každý, kdo kolem mě prošel byl můj potenciální nepřítel. Dělalo se mi zle, ale odhodlaně jsem kráčel dál a přemáhal nevolnost. Nechtěl jsem vypadat jak hromádka nervů, nic se nemůže stát, nejsem tu sám.

   „V pořádku?“ dotkl se Nico mé paže. Mlčky jsem přikývl a vyhnul se pohledu, kterým mě zkoumal Josh. Neměl jsem to rád, připadal jsem si jako nějaké pokusné zvířátko a v téhle chvíli mi to bylo ještě nepříjemnější. Nastoupil jsem do auta a nečitelným pohledem sledoval ulice, kterými jsme projížděli.

   „Charlesi, rád tě vidím, jak se daří?“ přišel nás přivítat postarší muž s příjemnýma očima. Měl slušivý knírek a silný italský přízvuk.

   „Giuseppe, jsem rád, že jsme mohli přijet,“ usmál se taťka a sevřel italskému prezidentovi ruku. Nebyla to nijaká formální návštěva, takže se to naštěstí obešlo bez novinářů, i když na letišti jsem jich pár zahlédl. Neměl jsem novináře rád.

   „Jesse, rád tě poznávám, jsem Giuseppe Einaudi.“

   „Těší mě,“ stiskl jsem muži ruku a vyloudil na tváři úsměv.

   „Smím vás pozvat na skleničku než začne banket?“

   „Když mě omluvíte, připojím se k vám až večer,“ pousmál jsem se nejistě.

   „Jesse?“ podíval se na mě otec zkoumavě.

   „Rád bych se podíval do Říma. Budu v pořádku, nic se mi nestane, Nico a Josh na mě dají pozor.“ Bylo vidět, že se to taťkovi moc nelíbí, ale nakonec krátce přikývl a provrtal mé společníky pohledem. Od té doby, co jsem se vrátil domů, se ode mě Nico ani Josh nehnuli, chodili se mnou skoro i na záchod. Docela mě to štvalo, ale zároveň jsem byl rád, že nejsem úplně sám.

   „Kam chceš jít?“ srovnal se mnou Nico krok.

   „Do baru, musím to vidět,“ řekl jsem, aniž bych se na kohokoliv podíval.

   „Dobře,“ přikývl Nico. Byl jsem si téměř jistý, že prahne po odpovědích stejně jako já. Raul byl pro něj jako bratr, záleželo mu na něm.

   Josh se netvářil nadšeně, téměř vůbec nebyl v obraze a to doopravdy neměl rád. Snad jen tušil, že v tom baru, o kterém jsme mluvili, jsem se skrýval před svými únosci.

   Autem jsme byli na místě za chvilku. Hned na začátku ulice se mi to moc nelíbilo. Nikde skoro nikdo nebyl, jestli jsem v celé ulici spatřil dva lidi, kteří nejspíš patřili mezi bezdomovce, bylo to moc. Když jsem tady byl přede dvěma týdny, bylo tu docela dost lidí, hlavně tedy kvůli tomu baru, ale teď…

   Zalapal jsem po dechu, když jsem se zastavil několik kroků od budovy. Černé začouzené zdi, vybitá okna, odpadky a ohořelé kusy věcí všude okolo.

   Roztřeseným krokem jsem vešel dovnitř, všechno se ve mně svíralo, tolik vzpomínek se mi míhalo před očima. Nepoznal bych to tam, zdi byly černé, co nebylo ohořelé, bylo rozbité, dveře do kuchyně byly vyvráceny.

   „Je to kvůli mně,“ zašeptal jsem. „To mě hledali a udělali tohle.“

   „Bylo jen otázkou času, než se Renzo obklopí dalšími bandami a sesadí Rileyho z pozice postrachu Říma. Nesnášeli ho, báli se ho a ze strachu lidé dělají různé věci. Tohle by přišlo i tak. Nemůžeš za to, Jesse.“ Řekl to tiše a smutně, bylo mu z toho smutno, muselo, prožil tu spoustu času.

   Vešel jsem dál do místnosti a zamířil nahoru do bytu. Schody byly betonové, takže jsem se nebál, že by se to se mnou propadlo. Navíc sem oheň nejspíš moc nezasáhl, naštěstí. Joshovi se to nelíbilo, ale já ho neposlouchal, šel jsem dál. Možná jsem se alespoň trochu držel naděje, že bych nahoře mohl najít Raula, jak sedí v křesle a čte si noviny. Tolik jsem si to přál, ale když jsem prošel vyvrácenými dveřmi bytu, obklopilo mě jen ticho. To, co tu zbylo, bylo rozházené nebo rozbité. Dokonce jsem ještě zahlédl střepy skleněné vázy, kterou Raul mrštil proti zdi, když se dozvěděl, kdo jsem.

   Mlčky jsem prošel bytem do ložnice. U postele chyběla jedna noha, povlečení bylo rozervané, všude bylo smetí, prázdné láhve od piva, jen na stolku pod nějakým smetím ležela kresba. Portrét, který jsem kreslil, když byl Raul zraněný. Jeho portrét. Mlčky jsem přejel prsty po liniích na papíře. Byl jsem tak zabraný do vzpomínek, že jsem si ani nevšiml Joshova výrazu ve tváři.

***

(Josh)

   Všechno jsem si dával dohromady. První jsem si myslel, že je to jen nějaká hloupá náhoda, že jde o dvě osoby – Riley a Raul, ale nebylo to tak. Byla to jedna osoba, pro Jesseho důležitá, hodně důležitá, šlo to vidět. A když jsem uviděl ten portrét… Jesse byl skvělý portrétista, takže jsem ani na okamžik nepochyboval, že kluka, vlastně spíš mladého muže, na něm znám.

   „Pojď, Jesse, měli bychom se vrátit,“ chytil jsem blondýnka za ramena. Po tváři mu stékaly slzy a znovu byl tak trochu… mimo. Nebránil se, když jsem ho vedl po schodech dolů a posadil do auta.

   „Jeďte napřed, musím si něco zařídit,“ řekl jsem Nicovi. Zamračil se na mě, ale neprotestoval.

   Vyšel jsem na hlavní ulici, kde jsem si chytil taxíka a nadiktoval mu adresu, kterou jsem už tak dlouho nepoužil.

   „Počkejte tady,“ poručil jsem taxikáři a zaklepal na dveře hezkého malého domku. Nečekal jsem dlouho, než mi otevřel starší muž. Chvilku na mě hleděl, jakoby přemýšlel, kam si mě zařadit. Pak se mu ale na tváři objevil výraz poznání.

   „Jsi to ty?“

   „Ano, jsem.“

   „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, odjel jsi a já…“

   „Omlouvám se, ale musel jsem, nemohl jsem tu zůstat.“

   „Chápu tě. Přežil to, ale teď…“

   „Vím, proto jsem tady. Vážně o něm nic nevíš? Cokoliv.“

   „Je mi líto. Policie říká, že našli tělo, ale nebylo možné ho identifikovat.“

   „Fajn. Zkusím… něco zjistit,“ řekl jsem zamyšleně. Byla tu ještě jedna nepatrná šance, že… „Ještě se uvidíme, Luigi. Děkuji ti za všechno,“ usmál jsem se na muže a pospíchal k taxíku, abych nadiktoval taxikáři novou adresu.

   Nevěděl jsem, proč to dělám, vždyť ten dům byl skoro na rozpadnutí, nebyl jsem v něm víc jak sedm let! Ale něco mě tam táhlo, něco mi říkalo, že bych tam mohl najít odpovědi k několika otázkám a vyřešit několik problémů.

   Měl jsem pravdu. Dům byl… v ne moc dobrém stavu. Několik oken bylo vybitých, vždy upravená zahrádka byla zarostlá plevelem a sám dům vypadal neudržovaně a sešle. Nikdo se o něj nestaral.

   Pomalu jsem vyšel po chodníku k hlavním dveřím a nostalgicky přejel prstem po kdysi zářivém nápisu Giordano. Stiskl jsem kliku a vešel dovnitř. Všude byl prach a špína a hlavně spousta vzpomínek.

   Procházel jsem prázdným domem a litoval tolika věcí, které jsem udělal. Nakonec jsem se odhodlal vyjít i do patra. Na první pohled bylo stejné jako přízemí, sešlé a neudržované, do doby, než jsem vešel do jednoho pokoje. Byl… čistý.

   Ztuhl jsem, když jsem uslyšel za zády odjištění zbraně. Pomalu jsem zvedl ruce do výšky své hlavy, nehodlal jsem ani vytahovat zbraň, na co, osoba za mnou byla určitě daleko lepší střelec než já, byl jsem si tím téměř jistý.

   „Zastřelíš mě, když se otočím?“ zeptal jsem se tiše.

24. kapitola

(Jesse)

   V prstech jsem svíral sklenici s vínem a procházel okolo hostů. Nikoho jsem tu neznal, necítil jsem se tu dobře. Snažil jsem se usmívat, ale nešlo to. Každou chvíli jsem čekal, že se na mě někdo vrhne a unese mě. Trhl jsem sebou, když jsem zahlédl matku… vlastně ne, nebyla to matka, jen žena, která se jí trochu podobala. Zatřásl jsem hlavou a zhluboka se napil vína. Bylo mi jedno, kolik toho piju, bylo mi jedno, že bych vlastně neměl pít vůbec, když beru prášky, musel jsem. Chtěl jsem zapomenout, tak strašně moc jsem chtěl na všechno zapomenout…

***

(Josh)

   „Zastřelíš mě, když se otočím?“ zeptal jsem se tiše.

   „To zjistíš, když to uděláš,“ ozvalo se za mnou zavrčení. Neměl jsem na výběr, musel jsem s ním mluvit, musel jsem mu vysvětlit, proč jsem to udělal. Pomalu jsem se otočil a podíval se do rozzuřených hnědých očí.

   „Co tu chceš!“ Mlčky jsem si ho prohlížel, dospěl, už to nebyl ten osmnáctiletý vytáhlý kluk s prořízlou pusou, teď to byl… ani nevím. Postrach Říma nebo jak ho Nico nazval.

   „Chci si s tebou promluvit, Raule.“

   „Vážně? A proč si myslíš, že tě nezastřelím,“ ušklíbl se a provokativně zvedl ruku se zbraní o něco málo víš.

   „Chci ti to vysvětlit, prosím, dej mi šanci.“ Raul ke mně přešel a vytáhl mi z pouzdra zbraň. Pak se posadil do křesla a propichoval mě pohledem.

   „Takže?“ Pomalu jsem si sedl naproti něj. Raul byl schopný mě zastřelit, věděl jsem to. Kvůli tomu, co jsem udělal a možná i kvůli tomu, že už to není ten malý kluk, který viděl zemřít rodiče.

   „Vím, že jsi měl pravdu. Byl jsem hlupák, že jsem se tehdy k té bandě připojil, ale nikdy jsem nebyl tak odvážný, jako ty. Měl jsem z nich strach, proto jsem se k nim přidal. Vždycky jsem chtěl být jako ty, dokázat si vydobýt své vlastní místo, dokázat se prosadit sám a nedělat jen někomu poskoka.“

   „Zkrať to nebo tě zabiju,“ protočil očima.

   „Já… Doufal jsem, že když tě bodnu já, minu všechny důležité orgány a ty přežiješ. Kdyby si tě vzali na mušku oni, zabili by tě, odpusť mi to, nechtěl jsem ti ublížit.“

   „Proč bych ti měl věřit. Proč bych měl věřit, že jsem neměl jen štěstí. Proč bych měl věřit tomu, že jen co se k tobě otočím zády, nezabiješ mě, Salvatore.“ Řekl to klidně, jen oči prozrazovaly jeho vztek na mě.

   „Poslal jsem za tebou Luigiho. Věřil jsem, že ti pomůže. Jeho syn se zabil při autonehodě, byl to můj nejlepší přítel. Po jeho smrti jsme se s Luigim hodně sblížili, on neměl syna a já otce... Potom jsem zbaběle odjel. Měl jsem výčitky a bál jsem se kontaktoval Luigiho, nechtěl jsem se dozvědět, že jsem tě skutečně zabil. Nesnesl bych to.“

   „Nechtěj mě rozbrečet,“ ušklíbl se chladně a já si uvědomil, že mě to zabolelo. „Radši vypadni než tě zabiju.“ Sevřel jsem ruce v pěst a pořádně se nadechl.

***

(Nico)

   Hledal jsem Jesseho snad všude. Najednou mi zmizel a jakoby se po něm slehla zem, začínal jsem panikařit. Charles mě zabije, jestli se to dozví. A pak jsem ho uviděl. Seděl u stěny bokem od ostatních, rukama si objímal kolena a pohupoval se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu.

   „Jesse!“ vyděšeně jsem k němu přiběhl. Vedle něj se válela prázdná sklenička od vína. On pil? I když bere antidepresiva? Zatmělo se mi před očima.

   „Jesse!“ zatřásl jsem s ním. Vyděšeně rozhodil ruce a já zase spatřil ten bezmocný utrápený výraz.

   „Nechci, ať to skončí, chci zapomenout, prosím!“ chytil mě za košili.

   „Uklidni se, všechno je v pořádku.“

   „Není! Není! Tolik krve… já to nezvládnu!“

   „Zvládneš to, pomůžeme ti s tím.“

   „Kde je Raul, Nico.“

   „Já nevím, Jesse,“ zakroutil jsem hlavou. Ovšem… byla chyba mu něco takového říct, začal se nekontrolovatelně třást a nakonec se sesunul na zem, kde sebou dál škubal.

   „Pomozte nám někdo!“ zakřičel jsem vyděšeně.

***

(Josh)

   „Ne, neodejdu. Nejsem tu totiž kvůli sobě ani tobě. Ani kvůli omluvám nebo vysvětlování. Jsem tu kvůli Jessemu.“ Viděl jsem, jak sebou Raul při vyslovení toho jména mírně cukl.

   „Miluju Jesseho víc než všechno na světě.“

   „A co s tím má já dělat,“ skočil mi do řeči.

   „Ale Jesse ke mně nic necítí. Jen přátelství, věděl jsem to už předtím než ho unesli, ale doufal jsem, že by se to mohlo změnit. Teď jsem poznal, že je to nemožné, Jesse miluje tebe.“

   „Využil jsem ho, nejsem homouš. Teď vypadni!“

   „Lžeš.“

   „Neznáš mě, Salvatore. Změnil jsem se, sedm let tě hodně změní. Vypadni.“

   „Jesse tě potřebuje. Není na tom dobře. Nevím sice, co přesně se v tom skladu stalo, ale ničí ho to. Psychiatr to diagnostikoval na PTSP spojené s depresí. Nezvládá to, nikoho k sobě nechce pustit, skoro nemluví, jen Nico s ním něco svede. Raule prosím, potřebuje tvou pomoc, věří ti… miluje tě. Myslí si, že jsi mrtvý, kvůli němu! Myslíš si, že mu taková zpráva pomohla?“

   „Vypadni, hned!“ Chtěl jsem znovu odmítnout, byl jsem rozhodnutý odtud neodejít, dokud mě nezabije nebo nepomůže Jessemu, ale najednou mi zazvonil mobil. Na display blikalo jméno Jesse, možná jsem měl štěstí, třeba když ho Raul uslyší… Zvedl jsem to a dal na nejvyšší stupeň hlasitosti.

   „Jesse?“

   „To jsem já, ty kreténe! Kde jsi?“ zaječel do telefonu Nico hystericky.

   „Laskavě zklidni hormon, co se děje!“ zavrčel jsem.

   „Co se děje? CO SE DĚJE? Nemáš tu náhodou být a dávat pozor na Jesseho, ty pako?“ řval vztekle. Začal jsem mít nepříjemnou předtuchu, že se něco ne moc hezkého stalo.

   „Co se stalo?“

   „Vzal si dvojitou dávku antidepresiv a zapil to alkoholem. Zhroutil se, právě ho odvezli do nemocnice,“ řekl tentokrát už tichým hlasem. „Myslí si, že je Raul mrtvý, já tomu nevěřím, ale nevím, co mám dělat. Netuším, kde by mohl být.“ Možná se mi to jen zdálo, ale jako bych ho zaslechl tiše vzlyknout. Mlčel jsem, šokovalo mě to.

   „Charles ti vzkazuje, že jakmile toho bude Jess schopen, vracíme se do Ameriky,“ řekl ještě, než zavěsil. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Raula. Mlčel, nečitelným pohledem se díval z okna.

   Vstal jsem a vyšel ze dveří, nemělo cenu Raula přemlouvat, musel si sám ujasnit, co je pro něj důležité a nakolik si toho váží. Pro mě byl teď hlavní Jesse, musel jsem ho vidět.

***

(Raul)

   Promnul jsem si oči a povzdechl si. Takže to byla pravda, můj drahý bratříček byl Jesseho garde a taky… bývalý milenec, paráda. 

   Zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na slova, která mi Salvatore řekl. Mohl mě chtít zachránit? Mohl zavolat Luigiho, aby mi pomohl? Vlastně jsem se ho nikdy nezeptal, jak mě tam našel, nikdy jsem se nepídil po podrobnostech.

   Nevěděl jsem, čemu věřit, sedm let žiju v přesvědčení, že mě vlastní bratr zradil a teď zjistím… co vlastně. Že to byl srab, který se k té bandě přidal jen proto, aby si zachránil prdel? A po tom, co mě bodl, zbaběle utekl do Ameriky a ani se nepídil po tom, jestli jsem přežil, protože se bál toho, co by zjistil?

   Povzdechl jsem si. Myšlenky mi opět sklouzly k Jessemu. Tehdy, když jsem odjel do baru, stalo se toho hodně. V baru bylo spousta lidí, ale hlavně těch, kteří mě nesnášejí. Když nenašli Jesseho, byli hodně v ráži a chtěli… mě zabít. Bránil jsem se, i přesto jsem pár bolestivých ran schytal a některé se hojí ještě teď. Přesněji řečeno, zmlátili mě a nechali mě ležet v baru ve vlastní krvi, abych chcípl nebo spíš uhořel, když bar zapálili.

   Myslel jsem si, že je po mě, nebyl jsem schopen se postavit na nohy, nebyl jsem schopen se vlastně ani posadit, ale pak přišel Pierre a dostal mě ven. Byla ještě noc a nikdo nás neviděl. Řekl jsem mu o tomhle místě. Pár dnů tu se mnou zůstal a ošetřil mě. Teprve před pár dny odjel zpět do Francie. Já zůstal tady, nebyl by právě nejlepší nápad se teď vracet do římských ulic, navíc všechna zranění ještě nebyla vyléčena. 

   Za celou tu dobu jsem na Jesseho myslel denně, každou minutu, pořád. Ale nedokázal jsem se přinutit vzít mobil, zapnout ho a zavolat mu. Nedokázal jsem to. Mezi námi byla taková propast! Vždyť on byl prezidentský syn, jeho otec byl někdo, on bude někdo a já… jen ubohý zloděj a vrah. Tohle nemohlo fungovat, i když jsem nedokázal myslet na nikoho jiného než na něj. A teď se dozvím, že to, co udělal, když mě, Nica a sebe chránil… že ho to tak poznamenalo, tak mu to ublížilo.

   Zarazil jsem se, když jsem ucítil něco chladného na tváři. Byly to… slzy. Nebrečel jsem už tak dlouho, tak strašně dlouho…