Minde

(Kain)

   Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se za stařičkým autobusem, který se kašlavě rozjel dál. Sice jsem se bál, že se cestou do cíle rozpadne, ale teď, při pohledu na tu bílou lavinu okolo sebe, bych si do něj s chutí zase sednul. Bylo v něm sice nechutně přetopeno a nemohl jsem se dočkat, až z něj vylezu, alespoň do té doby, dokud jsem z něj nevylezl. Fakt tu byla kosa, na tu už jsem nebyl tolik zvyklý, ve městě, kde ze všech budov a továren sálalo teplo, to tak mrazivé nebylo.

   Přesto jsem si statečně narazil na hlavu čepici, navlékl rukavice, popadl jsem tašku a začal se brodit sněhem k bohem zapomenuté farmě. Dobře, nebyla úplně bohem zapomenutá, ale v zimě se k ní pěšky dostávalo pěkně na prd. Navíc jsem si odvykl na hory sněhu, co tady každý rok bývaly. Měl jsem už svůj život ve městě a dost málo času na rodinná setkání. A na farmu, kde byla jedna stařičká televize a dost špatný mobilní signál, už mě to netáhlo. Vlastně jsem doma nebyl dobré tři roky, vždy se našlo něco, co dostalo přednost. Mělo to tak být i letos, ale na poslední chvíli mi vybouchly všechny plány a já se rozhodl strávit Vánoce mimo civilizaci.

   Tiše jsem vydechl, když jsem konečně zahlédl střechu farmy a kouř stoupající z komína. Hodně jsem se těšil na oheň v krbu, prsty už jsem téměř necítil a nohy mi taky začínaly mrznout, a to i v mých značkových bugatti botách.

   Prošel jsem vraty dovnitř, kde už konečně nebylo tolik sněhu.
   „Ahoj mami,“ usmál jsem se na ženu, která právě vyšla z domu. Cukla sebou, ale překvapeně se usmála a pospíšila si, aby mě objala.
   „Kaine, co tu děláš, tak ráda tě vidím. Proč ses neozval, že dorazíš?“
   „Rozhodl jsem se na poslední chvíli,“ pousmál jsem se a objetí jí oplatil. Byla hubenější a bledší, než když jsem ji viděl naposled a taky se jí na tváři vytvořilo několik vrásek navíc.
   „Mám takovou radost, doufám, že se zdržíš.“
   „No ano, mám to v plánu,“ přikývl jsem a zadíval se na otce, který vyšel z domu. „Ahoj tati,“ usmál jsem se. I on zestárl, vlasy mu zešedly a rysy ještě víc zhruběly.
   „Co tu chceš,“ vybafl, zatímco přešel k autu, aby nastartoval.
   „Oslavit Vánoce se svou rodinou.“
   „Měl jsi zavolat, nemáme na tebe čas, kdybys zavolal, věděl bys to,“ zamračil se a nasedl za volant. Překvapeně jsem nadzvedl obočí a zadíval se na mamku. Dobře, dlouho jsem doma nebyl, ale to neznamenalo, že na mě musel být až takhle hnusný.
   „Musíme teď do města, vrátíme se co nejdřív. Dvojčata jsou doma, vybal si, večer si popovídáme,“ políbila mě mamka na tvář.
   „Neměli byste jezdit, žene se bouře, hlásili to ve zprávách.“
   „Musíme, kdyžtak přespíme ve městě. Vrátíme se co nejdřív, jsem ráda, že jsi doma,“ objala mě ještě, než se rozešla k autu, když na ni otec netrpělivě zatroubil. Sledoval jsem je, než zmizeli za vraty, teprve pak jsem ze země zvedl svoji tašku a vešel dovnitř.

   Docela mě překvapilo, že jsem necítil žádnou vůni vánočního cukroví, nikde jsem nezahlédl ani jednu ozdobu a ani žádné koledy nehrály z rádia jako obvykle.
   „Nicku, Sarah?“ houkl jsem, zatímco jsem se soukal z vlhkého oblečení. „Tak děcka!“ zavolal jsem hlasitěji, když se nic nedělo. Teprve po chvíli jsem zaslechl na schodech dvoje kroky.
   „Kaine! Co tu děláš!“ vrhla se mi Sarah okolo krku. Tiše jsem se zasmál, zvedl ji a zatočil se s ní, pořád to byla moje malá copatá sestra, i když už o pár kilo těžší a pár centimetrů vyšší než před třemi lety.
   „Přijel jsem na Vánoce, nemáš radost?“
   „Jasně, že mám, cos mi přivezl?“ pustila mě a vrhla se na moji tašku, kterou jsem naštěstí stihl před jejíma nenechavýma rukama uchránit.
   „Nic nebude, až pod stromečkem,“ usmál jsem se a mrkl jsem na Nicka, který se opíral o zeď u schodů.
   „Čau brácha,“ ťukl si se mnou pěstí a sjel mě pohledem od shora dolů. „Zestárls, kámo.“
   „No ty už taky nejsi ten malý špunt, co dřív,“ rozcuchal jsem mu vlasy, načež jen nespokojeně zamrčel.

   „Tak povídejte, letos nějak zaostáváte, víte vůbec, že je pozítří Štědrý den?“ pobaveně jsem nadzvedl obočí a upil kafe, které mi Sarah pohotově připravila. Byl jsem za něj vděčný, i když už jsem pomalu rozmrzal, ruce jsem měl pořád jako dva krápníky, takže jsem si je hned začal o hrnek zahřívat.
   „Jo… no a? Je to den jako každý jiný. Jdu nakrmit prasata,“ zvedl se Nick od stolu a odešel. Překvapeně jsem nadzvedl obočí, pořád jsem si ještě živě pamatoval, jak ti dva už od začátku prosince řvali, jak se nemůžou dočkat Ježíška, jak na Štědrý den pořád lítali ven, jestli neuvidí první hvězdičku, aby se mohlo začít večeřet.
   „Co se tu stalo?“
   „Hodně věcí, tři roky jsi tu nebyl,“ pousmála se Sarah a dala na stůl nakrájenou bábovku.
   „No to vídím, otec vypadá, že by mě nejraději vykopal na jinou planetu a Nickovi zřejmě začala puberta o něco dříve,“ ušklíbnu se.  
   „Máma má rakovinu.“ Strnul jsem. Měl jsem pocit, jakoby mi vrazila facku. Máma? Rakovinu? Tomu jsem nemohl a nechtěl věřit.
   „Cože? Máma? To ne…“
   „Jeli do nemocnice na další radioterapii,“ pokračovala a mně se dělalo čím dál víc špatně.
   „Jak… jak dlouho?“
   „Už dva roky, je moc statečná.“
   „Proč jste mi nic neřekli? Tohle je hodně zásadní informace, nemyslíš?“ vyjel jsem a prudce vstal od stolu.
   „Tohle se dost špatně říká po telefonu.“
   „Přijel bych!“
   „Kai, my jsme ti volali, abys přijel,“ zašeptala smutně. Jako bych dostal další facku. Ano, volali a já vždycky slíbil, že přijedu, ale taky mi do toho vždycky něco přišlo. Opřel jsem se dlaněmi o stůl a zhluboka se nadechl, bylo mi zle.
   „Není to moc dobré, možná to budou poslední Vánoce, ale nikdo nemá čas to všechno nachystat, máma s tátou jen jezdí po doktorech, a když ne… už jsme se museli nějakých zvířat zbavit, abychom to zvládali.“
   „Měla jsi mi to klidně i zavolat,“ obořil jsem se na ni, i když jsem na to neměl právo, čtrnáctiletá holka byla ta poslední, kdo za to mohl. „Promiň, já… musím se projet,“ vyšel jsem z kuchyně, popadl bundu a vyšel ven. Hned jsem zamířil do stájí, kde bylo vždycky slyšet mnohonásobné ržání, tentokrát tam bylo ale téměř ticho. Běhal mi mráz po zádech, když jsem procházel kolem prázdných boxů. Dřív tu byl dobrý tucet koní, teď jen vzadu byly čtyři obsazené. Trochu se mi ulevilo, že tu byl i Drake, dostal jsem ho k patnáctým narozeninám, nádherný arabský plnokrevník. Připnul jsem mu jen uzdu a vyvedl ho ze stáje, potřeboval jsem se projet a sedlání by mě jen zdrželo a rozčílilo. Vyvedl jsem ho ven, vyšvihl se na jeho hřbet a rozjel se do lesa. Hledal jsem sice nějaké prošlapanější cesty, ale i tak jsme se bořili do sněhu.

   Jakmile jsme narazili na přístupnější lesní cestu, zrychlil jsem, hnal jsem ho, co to šlo, v očích mě pálily slzy a já prudce mrkal, abych je zahnal a viděl na cestu. Už jsem chápal chování všech, proč byl otec tak naštvaný, proč máma byla pohublá a bledá a proč ani Nick tolik neskákal radostí jako dřív, že jsem se vrátil. Všechny jsem zradil, žil jsem si svůj sen ve městě a bylo mi jedno, co se děje doma, neměl jsem čas se tam ukázat ani na víkend. Nechtěl jsem, bylo mi to jedno.

   Překvapeně jsem vyhekl, když se z vedlejší cesty najednou vyřítil povoz naložený dřevem a tažený dvěma koňmi, a když se Drake postavil na zadní. Neměl jsem šanci se bez sedla udržet, naštěstí jsem zahučel do metrového prašanu u okraje cesty, který dost změkčil můj pád. Dusot kopyt mi však naznačil, že mě čekala dlouhá a mrazivá cesta domů.

   „Sakra,“ vztekle jsem zaklel a hrabal se na nohy z té hory sněhu.
   „Nechceš pomoct?“ ozval se nade mnou pobavený hlas. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na vysokého zeleného muže. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to bude nejspíš zdejší myslivec. Vždycky jsem si myslivce představoval jako starého dědu před důchodem s flintou na rameni, ale tenhle takový nebyl. Když jsem pohledem putoval od zelených bot a vyteplených kalhot výš k zelené bundě s kapucí a tomu klobouku s pírkem, kterému jsem se vždycky smál, koukala zpod něj mladá tvář s modrýma pobavenýma očima s elegantním strništěm.
   Rychle jsem zavřel pusu a přijal nabízenou ruku. Zvedl mě rychleji, než bych to kdy zvládnul sám.
   „Děkuju,“ pustil jsem ho a začal ze sebe oprašovat sníh.
   „Za nic. Kain, že?“ Překvapeně jsem k němu znovu zvedl pohled. Znal mě? Znal jsem ho já? Žil jsem tu sice dlouho, ale to tu myslivce dělal starý děda Kramp.
   „Ehm… ano, my se známe?“ zvedl jsem nejistě obočí a znovu si ho pečlivě prohlédl. Byl jsem si jistý, že jeho bych si pamatoval, byl to kus chlapa a ti mě vždycky přitahovali víc než ženské sukně, možná i proto jsem nakonec utekl do města, větší anonymita, víc možností, méně odsouzení a méně drbů.
   „Znám tě podle fotky u vás doma a taky jsem poznal Drakea,“ ukázal k cestě, kde zmizel můj kůň.
   „Aha,“ kývl jsem.
   „Jsem Jake,“ usmál se.
   „Kain,“ představil jsem se už trochu zbytečně.
   „Tak pojď, svezu tě,“ otočil se a rozešel se k povozu. Na lavici tam jak hřebík seděl krásný bígl a všechno bedlivě sledoval.
   „Děkuju, já to dojdu,“ víc jsem si dopnul bundu ke krku a lítostivě se zadíval na svoje promočené drahé boty.
   „To by ode mě bylo docela hnusné nechat tě se brodit samotného, když jedu k vám,“ usmál se a posadil se vedle psa na lavici. „Tak polez, vezu vám dřevo,“ poplácal dlaní horní kmen plně naloženého povozu.
   „Aha,“ přešlápl jsem, ale nakonec vylezl k němu. Zamlaskal na koně, lehce je otěžemi pobídl a povoz se dal do pohybu.

   „Vaši neříkali, že přijedeš,“ otočil ke mně tvář po chvíli.
   „Rozmyslel jsem se na poslední chvíli, nikdo to nevěděl,“ zašeptal jsem.
   „To muselo být hezké překvapení.“
   „Nebylo,“ víc jsem se zachumlal do bundy, začínala mi být zima, jak jsem byl promočený. Chvilku bylo mezi námi ticho, jen jsem na sobě cítil jeho pohled.
   „Takže už to víš,“ zkonstatoval nakonec. Stiskl jsem k sobě zuby, skvělé, takže to věděli všichni, kromě mě, připadal jsem si jako ten největší hlupák.
   „Jo, vím, zřejmě jako poslední,“ zavrčel jsem tiše.
   „Já hlasoval pro to ti to říct i přes telefon.“
   „Hlasoval? Ty máš nějaké právo hlasovat?“ zadíval jsem se na něj, trochu mě to rozčílilo, nějaký cizí myslivec a spolurozhoduje o tom, zda mi rodina řekne pravdu o mámině rakovině nebo ne?
   „Poslední dobou tam chodím docela často, pomáhám jim s farmou a tvoje máma mě vždycky pozve na nedělní oběd.“ Pomáhal s farmou, to měla být další výčitka? Že dělal věci, které se čekaly ode mě? Třeba bych se taky vrátil, kdyby mi nelhali, kdyby mi řekli pravdu. Třeba…

   „Podívej, důležité je, že jsi přijel, určitě jí to udělalo velkou radost, konečně bude mít na Vánoce zase všechny pohromadě,“ usmál se. Ten jeho optimismus mě štval, jemu nikdo neumíral.
   „Jaké Vánoce? Žádné nebudou, není výzdoba, není cukroví, není stromek a už vůbec není nálada.“
   „Pořád ale není pozdě na to, aby se to ještě dalo změnit.“
   „Jo… jasně,“ nadechl jsem se a seskočil dolů, když zastavil u domu. Nick právě vycházel ze stáje a utíral si ruce do kalhot.
   „Čau Jakeu.“
   „Nazdar, pomůžeš mi?“ vycenil bílé zuby a taky seskočil dolů.
   „Jasně,“ kývl hned a rozešel se mu pomoct. „Drake už je ve stáji,“ mrkl na mě mimochodem. Nic jiného jsem ani nečekal, ten kůň věděl, kde je doma a kde je mu nejlíp. Chvilku jsem ty dva sledoval, tohle už nebyl můj malý naivní bráška, dospěl a nejspíš mi měl za zlé, že musel dospět tak rychle. Nadechl jsem se a vešel do domu, začalo tu vonět kuře, které nejspíš Sarah připravovala k večeři. Moc se mi nechtělo, neměl jsem náladu, ale vyhrabal jsem ze skříně nějaké svoje staré oblečení, nazul si otcovy gumáky a taky vyšel ven jim pomoct. Začínalo foukat a sněžit, doopravdy to vypadalo na pořádnou vánici. Dřevo jsme spěšně nosili do stodoly, kde mělo čekat na posekání… až se k tomu někdo dostane, což by mělo být brzy, protože zásoby polínek se tenčily, jak jsem si všiml.

   Povzdechl jsem si a vzal další klát, na podobnou práci jsem si už dávno odvykl, a i když jsem si zvykl každý den běhat, na tohle moje fyzička nebyla stavěná, proto mě docela fascinoval pohled na Jakea. Shodil bundu a zůstal jen v ošklivém zeleném svetru, vždy popadl ten největší klát a jako by nic nevážil, ho uložil na své místo do stodoly. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, kdy jsem si přál, aby ten svetr sundal a já mohl sledovat, jak se mu při práci pěkně napínají svaly.
   „Hejbni zadkem trochu, nevidíš tu vánici, co se žene?“ zavrčel mi brácha u ucha, což mě trochu probralo. Měl pravdu, od města se hnal velký černý mrak a rychle se stmívalo, sněžilo čím dál hustěji, a čím hůře bylo vidět na cestu ke stodole. To už vyběhla z domu i Sarah a začala odstrojovat Jakeovy koně, na chvilku jsem chtěl zaprotestovat, co to dělá, ale faktem bylo, že do podobného počasí bych sám nevyjel a to jsem zdejší cesty znal jako svoje boty.
   S posledními poleny jsme už doslova běhali, i když viditelnost byla prakticky nula.
   „Ukaž, dej mi je a běž domů,“ převzal jsem od Sarah otěže, a zamířil s koňmi ke stáji. Byl to skoro nadlidský výkon je tam dostrkat, takovéto vánice ve městě nehrozily ani v nejmenším. Vyčerpaně jsem se posadil na balík sena a vydechl. Už podruhé jsem byl dneska promočený na kost, zatracený sníh.

   „Díky za pomoc.“
   Nadzvedl jsem obočí a zadíval se na Jakea, který sundal klobouček a oprašoval z něj vydatnou vrstvu sněhu. Pod ním měl vlhké černé vlasy, které teď trčely všemi směry.
   „To spíš my máme děkovat, pomáhal jsi s naším dřevem.“
   „Já si to zase vyberu na nějakém obědě,“ usmál se a posadil se vedle mě. Ani jednomu z nás se zřejmě momentálně nechtělo brodit tou vánicí přes celý dvůr k domu, byť jsme oba byli mokří a tam nás zcela jistě čekala teplá večeře a horký čaj.
   „Na tohle už jsem si odvykl,“ zakroutil jsem hlavou při pohledu na bílou tmu venku.
   „Za chvilku ti to ani nepřijde,“ usmál se Jake, vstal a zamířil do rohu stáje.
   „Tak tady je.“ Naklonil jsem se, abych viděl, co to drží v ruce. Byl to krásný košatý stromeček, i když teď trochu zanedbaný a posetý stébly slámy.
   „Stromeček?“
   „Ano, přivezl jsem ho asi před týdnem,“ poobíral z něj slámu a přinesl ho blíž. Byl doopravdy krásný, košatý, ale bez ozdob.
   „Měli bychom ho ozdobit,“ řekl klidně a zadíval se na mě. Pochybovačně jsem si ho změřil pohledem.
   „Ozdobit? Snad sis všiml, že tady nikdo moc nemá náladu na slavení Vánoc.“
   „A právě proto bychom ho měli ozdobit a navodit aspoň trochu vánoční atmosféry.“
   „Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad,“ povzdechl jsem si. Naši stejně zůstali viset ve městě, kdoví na jak dlouho, a zbytek na svátky taky asi neměl pomyšlení, když tu bylo tolik práce.
   „Ale no tak… život přece není jen bílý nebo černý,“ pousmál se a zadíval se ven, byla už tma, kterou matně prosvěcoval jen bílý sníh. „Občas je barevný a občas černobílý.“

***

   Položil jsem na tác uvařený punč, zkontroloval troubu a pak i s punčem zamířil do obýváku. Byla snad už jedna ráno, ale já i Jake jsme byli pořád vzhůru. Přemlouvání mu dlouho netrvalo, takže jakmile jsme se odvážili proběhnout ledovou vánici do domu, pustili jsme se do vánočních příprav. Já si připomněl svůj někdejší pečící um a rychle do trouby strčil alespoň vanilkové rohlíčky, zatímco Jake našel ozdoby a začal zdobit stromeček a obývák.
   Položil jsem tác na stolek a zadíval se na jeho dílo. Právě končil a na špičku stromku dával anděla. Toho jsem mamce koupil před několika lety. Potěšilo mě, že ho ještě má, i když nejlepší roky měl už dávno za sebou.
   „Co říkáš, já myslím, že dobré, ne?“
   „Jo, hezké,“ kývl jsem a podal mu jeden kouřící pohár.
   „Díky,“ vzal a upil. Sám jsem upil ze svého a zadíval se na něj. Nechápal jsem, jak může vydržet v tom hnusném huňatém zeleném svetru, když tu bylo horko z kuchyně jak v peci.
   „Není ti horko?“ zatřásl se mi lehce hlas. Nechtěl jsem, aby to znělo až moc dychtivě, ale asi se mi to nepodařilo, prostě jsem si nemohl pomoct, chtěl jsem vidět, jak vypadá, rozčilovalo mě nevědět to. Pobaveně ke mně zvedl oči a usmál se.
   „Trochu,“ kývl nakonec.
   „Tak… tak proč si nesundáš ten svetr? Kdes ho vůbec vyhrabal? Je úděsný,“ ušklíbl jsem se, snažil jsem se situaci trochu zlehčit a odmávnout, že je mi vlastně fuk, jestli si ho nechá na sobě nebo ne, ale asi se mi to moc nepodařilo. Přesto nakonec odložil sklenici a stáhl si ho. Napětím jsem na chvilku přestal i dýchat. Pod svetrem měl upnuté termotriko, které doopravdy těsně obepínalo jeho svalnaté ruce a útlý pas. Nebyl to žádný rambo nebo ti namakaní borci z posiloven, kteří si svalovou hmotu honili na prášcích, byl to chlap, který se nebál vzít do ruky sekyru. A právě takoví chlapi mě brali, i teď jsem cítil, jak je mi ještě větší horko a nebylo to teplem, které sálalo z kuchyně, ani tím punčem, který jsem do sebe kopl na ex. Ovšem Jake si mého lačného pohledu nejspíš dobře všiml, nedivil bych se, kdyby mu moje malá sestřička i vyzvonila, že moje orientace nebyla úplně taková, jaká je na vesnici zvykem, protože se usmál a dokola se přede mnou otočil.
   „Lepší?“ nadzvedl pobaveně obočí.
   „Mně je to jedno, klidně se tu v tom hnusném svetru usmaž,“ ušklíbl jsem se a přešel blíž ke stromečku, abych si ho lépe prohlídl a dělal, že mě hrozně moc zaujal. Jake byl sexy, byl nehorázně sexy a já už dlouho nikoho neměl, chybělo mi to, do teď jsem ani netušil jak moc.

   „Tak co, ujde?“
   „Cože?“ zasekl jsem se a zadíval se na něj, nemohl vědět, na co myslím, no dobře, mohl to tušit, ale aby byl takhle přímý.
   „Ten stromeček,“ usmál se pobaveně.
   „Aha… jo… hezký,“ kývl jsem nakonec a rozešel se zpět k tácu, na který jsem odložil prázdnou skleničku. Narovnal jsem se a lehce sebou cukl, když se objevil těsně vedle mě s tím svým tajemným a svůdným výrazem.
   „Co?“
   „Myslím, že mi něco dlužíš.“
   „Dlužím? Co?“
   Usmál se a zvedl hlavu, chvilku jsem ho zmateně sledoval, než jsem se taky podíval nad nás. Na sucho jsem polknul, neměl jsem tušení, kdy stihl na lustr pověsit to jmelí, kde ho vůbec vzal a proč ho tam dal, ale bylo tam a posměšně se pohupovalo na červené stužce.
   „To je jen hloupá pověra.“
   „I hloupé pověry se mají dodržovat, nikdy nevíš, které by mohly být pravdivé,“ usmál se a udělal ke mně ještě jeden malý krok, cítil jsem jeho dlaň na svém boku, tepová frekvence mi vyletěla nahoru jako světlice na Silvestra a když si mě k sobě přivinul a políbil, konečně jsem pochopil, co znamená pocit tisíce motýlů v břiše. Bylo to nezapomenutelné, lepší polibek jsem nikdy nedostal a pochyboval jsem, že někdy lepší dostanu.