Minde

6. kapitola

 

(Marc)

   „Marcu? Jsi v pohodě?“ vešel na verandu Ian.

   „Vypadám na to?“ zamumlal jsem a zadíval se skrze řídnoucí kapky deště do dálky.

   „To byla blbá otázka.“

   „Jo, to byla.“

   „Tvoje mamka ti vzkazuje, že se jí nepodařilo datum toho plesu odsunout, mrzí ji to a prosí tě, aby ses vrátil. Král je už teď pěkně v ráži.“

   „Jo, jasně,“ přikývl jsem. Mamka byla ta poslední, komu bych to dával za vinu, vždycky se mě před otcem zastávala, ale prostě to někdy nevyšlo. Otec byl strašně horkokrevný a paličák k tomu.

   „Zůstaneš tu s babičkou? Nechci ji nechávat samotnou, když má tu nohu.“

   „Jasně, jen…“

   „Zařídím to,“ přikývl jsem a vešel znovu do deště, který naštěstí pomalu ustával.

   Když jsem vyjížděl ze stáje, Damien akorát vycházel z domu a sledoval můj odjezd. Nečekal jsem na něj, nechtěl jsem se dlouho zdržovat v jeho přítomnosti, prostě jsem na to ještě nebyl připravený.

   Do paláce jsem dojel promočený na kost. Výjimečně jsem Amadea předal stájníkovi, aby se o něj postaral, řekl mu, že Ian se pár dní zdrží a spěchal do paláce. Právě včas, abych se minul s Damienem.

   „Marcu, promiň, nemohla jsem to nijak odložit,“ vplížila se do mého pokoje mamka.

   „Já se na tebe nezlobím,“ povzdechl jsem si a zabalil se do teplého županu.

   „Damien ráno odjel…“

   „Jo, našel mě,“ zabručel jsem.

   „Mluvili jste spolu?“

   „Pokud se počítá řev, tak ano, mluvili.“

   „Nemůžeš mu dát alespoň šanci? Přece jen spolu budete žít.“

   „Já se snažím, vážně jsem to chtěl zkusit, ale kdykoliv ho uvidím, kdykoliv si na něj vzpomenu, straně mě to všechno rozčílí a…“ rozhodil jsem bezmocně rukama.

   „To je v pořádku, prostě se na to bude muset pomalu. Dej si horkou koupel, služka ti donese jídlo. Okolo šesté by se měli začít sjíždět hosté,“ vstala mamka z postele a políbila mě na čelo.

   „Díky, mami,“ pousmál jsem se na ni, než zmizela za dveřmi.

***

   „Zrádče! Já myslela, že o tobě vím všechno!“ rozrazily se dveře mého pokoje. Lekl jsem se, že jsem málem skončil na zemi.

   „Lizí! Co ty tady děláš?“ roztáhl se mi na tváři úsměv a pospíchal jsem obejmout svou sestřenku.

   „Žádné Lizí! Myslela jsem, že jsme si vždy říkali všechno a najednou si bereš kluka?“ Úsměv mi zamrzl na rtech a raději jsem se vrátil sednou si zpět na postel.

   „Vždycky jsem ti všechno říkal! A ani o své orientaci jsem ti nekecal, tohle byl nápad mého úžasného tatínka,“ vztekle jsem praštil pěstí do zdi.

   „Marcu,“ přešla ke mně rychle Elizabeth. „Promiň, já nevěděla,“ objala mě. „Moc ráda tě vidím.“

   „Já tebe taky, ani nevíš jak moc,“ sevřel jsem ji v náručí.

   „Takže tohle je vážně domluvený sňatek?“

   „Před pár dny mi to otec oznámil a Damiena jsem tehdy uviděl poprvé, takže ano, je to domluvený sňatek. Mluvil jsem s ním jednou – pokud se řev počítá mezi rozhovory,“ ušklíbl jsem se kysele.

   „To je tak strašný?“

   „Já… já nevím,“ pokrčil jsem bezradně rameny. „Prostě s ním nedokážu normálně mluvit.“

   „Třeba to nebude tak strašné.“

   „A třeba to bude ještě horší.“

   „Hele, z nás dvou jsi byl vždycky optimista, kazíš mi moje postavení pesimisty, na to si nezvykej,“ postavila se a upravila si dlouhé korzetové šaty s poměrně vyzývavým rozparkem na levé noze.

   „Sluší ti to,“ uznale jsem kývl.

   „Pochvala od tebe vždycky potěší. Tak vstávej, už to má začít,“ popohnala mě a přidržela mi sako. Znechuceně jsem se na něj podíval, nesnášel jsem saka. Útrpně jsem se do něj nasoukal, nabídl Lizí rámě a vydal se ke dveřím.

   Elizabeth byla ode mě o rok starší. Na podpatcích byla stejně vysoká jako já. Dlouhé blonďaté vlasy jí v přírodních vlnách spadaly na záda a její výrazné hnědé oči hned přitáhly pozornost. Nebyla princeznou, ale patřila do vyšší vrstvy společnosti. Její otec patřil do Rady, která pomáhala farelskému králi vládnout a její matka byla sestrou té mé. Znali jsme se od dětství, prakticky jsme spolu vyrůstali a věděli o sobě všechno. Pak se Liz ale splnil sen – dostala se na konzervatoř, kde chtěla studovat zpěv a musela odjet. Dlouho jsme se neviděli, teprve teď.

   „No konečně! Myslíš si, že na tebe budou pořád všichni čekat?“ zvýšil otec hlas.

   „Strýčku Vincente, to je moje chyba, zdržela jsem ho,“ zastala se mě Liz a pevně mě chytla za ruku.

   „No dobře,“ stále mě zamračeně sledoval.

   „Bože, ty máš štěstí, co bych já dala za takového manžela,“ zašeptala mi do ucha, když spatřila blondýna, který postával nedaleko. Jen jsem se na ni zašklebil a neochotně ji pustil. Políbila mě na tvář a zmizela v sále s příslibem, že si mě najde.

   „To zvládneš, jen se trochu usměj,“ přitočila se ke mně mamka, než s otcem a rodinou de Conroy také zmizela v sále.

   „Připravený?“ přešel ke mně Damien, když jsme osaměli.

   „Vypadám snad na to?“ vyjel jsem vztekle. Vzápětí jsem toho litoval. Sakra budeme spolu žít, všichni mají pravdu, takhle bych se chovat neměl.

   „Promiň, já… ne, nejsem připravený, ale to asi nikdy nebudu,“ zamumlal jsem potichu.

   „V pořádku… půjdeme?“ Nepodíval jsem se na něj, přikývl jsem a se vztyčenou hlavou a Damienem po boku jsem se vydal do hučícího sálu. Když jsme se objevili na schodech, všechno utichlo a začalo tleskat. Snažil jsem se usmívat, ale nešlo mi to, nedokázal jsem být šťastný, když jsem se tak necítil.

   Někteří hosté se na nás dívali s opovržením, jejich pohledy říkaly – kdo to kdy viděl, královský pár složený ze dvou mužů. Jiní byli překvapení, nejspíš si až do této chvíle mysleli, že to byl jen nějaký vtip a jiní se usmívali, jako by jim to vůbec nevadilo.

   Moje nálada klesla ještě níž, když jsem viděl ty znechucené tváře nebo škodolibé úšklebky a falešné gratulace. Zachránila mě až Liz, která si mě ukradla stranou.

   „Je to strašné, tohle nevydržím, viděla jsi, jak se na mě všichni dívají? Jako na nějaký odporný hmyz!“

   „To bude dobrý, Marcu, nevšímej si jich, všechno bude v pohodě,“ svírala mi loket. Zastavil jsem číšníka a sebral mu z tácu dvě skleničky s punčem. Jednu jsem dal Liz a druhou do sebe na jednou kopl.

   „Neopiješ se, rozumíš?“ zapíchla mi prst do hrudi. „To ti zakazuju!“

   „Fajn, tak co mám dělat?“

   „Je to ples ne? Co jsme vždycky dělali na plesech?“

   „Já nevím,“ pokrčil jsem rameny. Bylo to už dlouho, co jsme spolu na nějakém byli. „Tančili jsme, dělali si legraci z hostů, já nevím.“

   „Ano, bavili jsme se a to budeme dělat i dnes, bavit se.“ Skepticky jsem se na ni podíval.

   „To jako myslíš vážně?“

   „Absolutně,“ přikývla s kamennou tváří. „A můžeme hned začít, tohle je naše písnička,“ zajásala, popadla mě za ruku a táhla na parket. Rozesmál jsem se, ty její dětsky veselé jiskřičky v očích k ní prostě neodmyslitelně patřily. V tu chvíli jsem dokonce zapomněl i na vlastní zásnuby, prostě to byl jen další ples, který jsem si mohl užít se svou bláznivou sestřenkou Elizabeth, díky které jsem si nepřipadal jako princ, ale jako normální kluk, který může dělat normální věci.

 

7. kapitola

 

(Marc)

   „Slyšela jsem, Elizabeth, že na konzervatoři slavíš úspěchy,“ usmála se na Lizí mamka. Vždycky spolu byly zadobře.

   „Ano, moc se mi tam líbí a baví mě to,“ rozplývala se blondýna.

   „Tak snad nebudeš mít nic proti, abys nám tu něco předvedla,“ pobídla ji mamka.

   „Jistě, proč ne, ale jen v tom případě, že mě Marc doprovodí na klavír.“

   „Na to zapomeň, Lizí,“ zakroutil jsem hlavou a odmítl se na sestřenku podívat, nesnášel jsem, když na mě házela ty své štěněčí oči, hodněkrát se jim prostě nedalo odolat.

   „Marcu, no tak.“

   „Marečku, prosím, prosím, smutně koukám.“

   „Já tě nevidím,“ založil jsem si ruce na prsou a otočil se od ní.

   „Chceš snad, abych tě prosila na kolenou?“

   „Neblázni,“ chytil jsem Liz za loket, když už si kasala sukni. „Prostě ze sebe odmítám udělat blbce. Ty si zase vybereš něco, co mi totálně nejde, já to zmrvím a budu za pitomce.“

   „Kdybys nekecal,“ protočila oči v sloup a už mě táhla na pódium, kde hrála živá hudba. Rychle se domluvila s hráči a dostrkala mě k černému křídlu.

   „Následuje menší změna v programu,“ pohodila Lizí vlasy a usmála se na všechny přítomné, jejichž pozornost si získala.

   „Chtěla bych se s vámi podělit o svou oblíbenou písničku ´Listen to your heart´, ke které mě bude doprovázet můj úžasný bratránek Marc.“ V duchu sem jí sliboval krutou pomstu, tuhle písničku jsem nesnášel, což moc dobře věděla a ještě ze mě udělala totálního blbce.

   Povzbudivě se na mě usmála, což jsem já oplatil šklebem a začal předehru. Vážně jsem tuhle písničku nesnášel, ani vlastně už nevím proč.

   Lizí se vážně vypracovala, bylo to slyšet, měla krásný hlas a každý v sále jí věnoval plnou pozornost.

   Když Lizí dozpívala, ozval se velký aplaus, ke kterému jsem se přidal i já. Sestřenka opět dokázala, že se ve svém oboru vyzná.

   „Pořád nechápu, proč jsi taky nešel na konzervatoř,“ zamračila se, když mě zatáhla ke stolu a strčila přede mě kus dortu.

   „Víš přece, že by mi to otec nikdy nedovolil. Budoucí král a někde baví lidi brnkáním do nějakých pochybných klapek, už teď to nesnáší,“ ušklíbl jsem se a strčil si do úst lžící korpusu.

   „Já být tebou…“

   „Tak mu promluvíš do duše, jasné, to už jsem slyšel. Ale jemu může promlouvat do duše kdo chce a stejně to s ním nehne,“ odfrkl jsem si. Pořád jsem mu zradu s Damienem neodpustil.

   „A nyní sólo pro novomanžele.“

   „Marcu, to jsi ty,“ strčila do mě Elizabeth. Zděšeně jsem upustil vidličku.

   „To mám jako tančit… s ním?“ zajíkl jsem se.

   „Budeš muset,“ přikývla. Ztuhl jsem, když jsem za sebou uslyšel kroky a následně Damienův hlas.

   „Smím prosit?“ Chtěl jsem něco peprného odseknout, ale po pořádném kopanci, který mi Lizí udělila pod stolem, jsem si to přeci jen rozmyslel.

   Prkenně jsem vstal a otočil se k němu. Hudba začala hrát a já nevěděl, co s rukama. Sakra oba jsme byli chlapi! Když mi Damien nasměroval ruku na své rameno, zamračil jsem se a v očích se mi zuřivě blýsklo. Já si v tomhle vztahu hrát na holku nebudu! No co, navíc jsem ani holku tančit neuměl, takže hned, když jsme vykročili, šlápnul jsem blondýnovi na nohu.

   Nemohli jsme se dohodnout, kam jít, nemohli jsme se dohodnout, kdo bude vést a nemohli jsme uznat dominantu. Takže tanec vypadal jako nějaká směska pouličního dupáku a kohoutích zápasů.

   „Co to mělo znamenat!“ přiřítil se ke mně naštvaně otec.

   „Možná sis toho nevšiml, otče… a nejspíš asi nevšiml, já nejsem holka a neumím tančit holčičí kroky,“ odsekl jsem naštvaně a rozešel se za Lizí, která se za stolem svíjela smíchy až jí tekly slzy.

   „Hele, není ti Damiena líto? Proč tohle děláš?“

   „Neumím tančit holku a jen proto, že on je starší, tak nebudu tančit, jak si píská,“ zavrčel jsem a pustil se do nedojeného dortu. Hosté v sále byli naším tancem rozčarováni i pobaveni, ale mně to bylo jedno, ať jdou se svými názory někam.

   „Mluvila jsem s tvojí mamkou,“ začala Lizí a já už tušil nějakou nekalost, kterou zase proti mně kuly. „Dohodla jsem se s ní, že půjdeš na pár dní ke mně. Potřebuješ se odreagovat od toho všeho tady a navíc jsem spolu dlouho nic nepodnikli,“ usmála se a slízla ze zákusku šlehačku.

   „Háček?“ přivřel jsem oči.

   „Žádný není,“ usmála se. „Prý to s tvým otcem zařídí. No tak Marcu, někam vyrazíme. Kdybychom do hodiny vyrazili, ještě bychom stihli cimbál! Udělej to pro sestřenku,“ zatahala mě za sako. Zasmál jsem se a přikývl.

   „Máš půl hodiny, bratránku, sraz na nádvoří.“

   „Rozkaz,“ uklonil jsem se mírně a spěšně vyšel ze sálu.

***

(Lizí)

   První část vyšla, na řadě byla druhá část, přemluvit ke stejnému činu Damiena. Rozhlédla jsem se po sálu, ale blondýna jsem nikde neviděla. Mírně jsem se zamračila, tohle mi trošku kazilo plány. I přesto jsem se zvedla a vydala se ho hledat.

   Vyšla jsem ze sálu a nahlížela do jednotlivých pokojů. Zprvu jsem ho nemohla nikde najít, ale pak jsem z jednoho pootevřeného pokoje uslyšela hlasy.

   „Prostě to tak je, Raymonde!“

   „Lžeš! Tohle prostě nejde!“ zakřičel někdo. „Já se s tím nesmířím, rozumíš? Nesmířím! Budeš ještě litovat!“

   Málem mě porazilo hnědovlasé stvoření, které se z místnosti vyřídilo. Sjelo mě natolik pohrdavým pohledem, že jsem o krok ucouvla. Pak se kluk otočil a rychlým krokem odešel.

   „Co tu děláš?“ ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se na Damiena, který měl podezřívavě přivřené oči.

   „Hledala jsem tě,“ pohodila jsem vlasy a pevně se mu zadívala do očí.

   „A cos tak důležitého potřebovala?“

   „První bych chtěla vysvětlit, co mělo tohle znamenat.“

   „To tě zajímat nemusí,“ řekl klidně a vydal se chodbou zpět do sálu. Naštvaně jsem ho chytila za rukáv a zastavila ho.

   „Tak hele, jestli Marcovi ublížíš nebo mu někdo na tvůj pokyn ublíží, šlápnu ti podpatkem do toho krásnýho ksichtu. Takže to vyklop!“

   „Hele, já mu nijak ublížit nechci, snažím se s ním vycházet, když je to ale jen jednostranné, tak to moc nejde!“ vyjel mírně.  „A myslím, že není vhodná chvíle vysvětlovat, co to mělo znamenat.“

   „Máš pravdu, teď bychom si měli pohnout, ale nemysli si, že na to zapomenu, hezky mi to později vysvětlíš!“ popadla jsem ho a táhla za sebou k pokojům.

   „Hej, hej, hej… nemyslíš, že bys mi první měla vysvětlit, o co tady jde?“

   „Budete s Marcem žít, budete spolu vládnout, potřebujete si na sebe zvyknout. Řekněme, že vlastním hezký dům dost daleko od paláce, kde nebude nikdo z královských rodičů, kde se nebude dbát na etiketu a kde bude každý tím, kým je doopravdy. Tam teď míříme, na několik dní. Dohodla jsem se na tom s tetou… tedy s královnou Annou, ta souhlasí a tví rodiče, nebudou proti, když jim to ona přednese.“

   „A co se třeba zeptat mě?“

   „Ty snad chceš s Marcem pořád válčit?“

   „To ne, ale…“

   „Tak vidíš!“ zamračila jsem se na něj. „Prostě spolu musíte začít vycházet. Potřebujete se poznat takoví, jací doopravdy jste, ne takoví, jakými vás určuje vaše postavení princů a budoucích králů.“

   „A Marc o tom ví?“

   „To je menší problém… zatím ne. Je tvrdohlavý, nesouhlasil by,“ pokrčila jsem rameny. Jo, můj bratránek měl prostě svou hlavu a tohle by odmítl, tím jsem si byla jistá.

   „A ty si myslíš, že když mě tam jenom tak dotáhneš, tak s tím bude souhlasit?“

   „Bude muset,“ otočila jsem se na něj před jeho pokojem. „Sbal si nějaké věci a hlavně! Žádné formální, obleky nech doma, najdi to nejobyčejnější co máš – rifle, trička, jasný?“ probodla jsem ho pohledem.

   „Za deset minut na nádvoří,“ řekla jsem ještě a sama jsem se pospíchala převléknout do něčeho pohodlnějšího než byly dlouhé šaty a vysoké podpatky.

 

8. kapitola

 

   „Můžeme jet,“ usmál jsem se na Lizí.

   „Ještě chvilku, ještě na někoho čekáme,“ odkašlala si. Nedůvěřivě jsem přivřel oči.

   „Elizabeth, co tím myslíš. Na koho čekáme,“ zavrčel jsem. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbilo, zavánělo mi to podvodem s velkým P.

   „Na něj,“ kývla ke dveřím paláce. Po schodech scházel blondýn, kterého jsem už několik dní nemohl vystát.

   „Ne, tohle si vážně děláš srandu!“ vyjel jsem. „Myslel jsem, že tohle jsou naše výlety. S ním nikam nejedu. To tu budu radši trčet s otcem.“

   „Tak to teda ne! Teď mě budeš poslouchat, Marcu de Rigerieu!“ zasyčela sestřenka podrážděně. „Vy dva spolu budete žít, budete spolu vládnout. A během těchto několika dní se spolu naučíte vycházet, je ti to jasné?“ Chvilku jsem na ni rozzuřeně hleděl. Bohužel jsem Liz znal natolik dobře, že jsem pochopil, že kdybych odmítl, dotáhla by mě sestřenka do auta v zubech.

   „Zkazila jsi mi celý ´výlet´,“ zavrčel jsem podrážděně, hodil do kufru svého autíčka tašku s věcmi a sedl si na místo řidiče. Zuřivě jsem svíral volant a čekal, než se ti dva uráčí nasednout. Sakra, těšil jsem se, že konečně nějaký čas strávím s Lizí, se svou úžasnou sestřenkou a ona na mě ušije takovou boudu, že se o čas s ní budu muset dělit s Damienem. V hloubi duše jsem sice věděl, že má pravdu, že si na sebe musíme zvyknout, začít se respektovat, ale chtěl jsem to oddálit co možná nejvíc… nepovedlo se mi to.

   Když konečně nasedli a já se rozjel k Lizí domů, rozhostilo se v autě tísnivé ticho. Já ho narušit nehodlal, pořád jsem se ještě cítil podražen. Aspoň mi to mohla říct dopředu a ne to na mě vybalit těsně před odjezdem. I když… když nad tím tak přemýšlím, nejspíš bych nejel, kdyby mi to řekla dřív.

   „Byl jsi někdy na zábavě s cimbálem, Damiene?“ protrhla ticho nakonec Lizí. Od nikoho jiného jsem to taky nečekal.

   „Ne, nebyl.“

   „Tak myslím, že po dnešku ta odpověď bude trochu jiná. S Marcem známe skvělé místo, kde se tahle společnost schází docela často. Je to skvělé,“ rozzářila se jí tvář. I mě se podařilo vyloudit malý úsměv. Přeci jen jsem se těšil, dlouho jsem na něčem takovém nebyl. Podle otce to bylo pod královskou úroveň a nikdy by mi to nedovolil. Výlety s Lizí bylo něco zakázaného, vždycky jsem mohl být sám sebou. Dělal jsem to, co jsem měl rád, ale jako princ a budoucí král mi to nepříslušelo. Mírně jsem se zamračil, když jsem si uvědomil, že tentokrát to bude jiné. Je s námi Damien, snadno může otci napráskat, co dělám a vsadím se, že jemu by se to ani za mák nelíbilo.

   „Víš Damiene, tohle je takový náš… útěk od reality. Jsme sami sebou, děláme co máme rádi, což znamená, že to tajíme před rodiči, protože bychom měli průšvih. Já ani tak ne, ale Marc rozhodně. Takže…“

   „Takže o tom co uvidím a uslyším mám mlčet. Chápu, nejsem retardovaný a máte mé slovo, že nikomu nic neřeknu.“

   „Tím tvým ´nejsem retardovaný´ bych si nebyl tak jistý,“ uklouzla mi jedovatá poznámka. Zadíval jsem se na blondýna do zpětného zrcátka. Sledoval mě s rezignovaným výrazem.

   „Ty mě budeš nenávidět ještě dlouho, že?“

   „Není pravda, že tě nenávidím, jen…“ hledal jsem ta správná slova. „Proč jsi se proti tomu nepostavil. Proč jsi souhlasil s tím, že si mě vezmeš.“

   „Byl bys radši, aby můj otec srovnal Farelsko se zemí?“

   „Určitě to nebyl hlavní důvod,“ ušklíbl jsem se. „Proč by ti na tom záleželo? Získali byste území.“

   „Možná se budeš divit, ale záleží mi na lidských životech, ať už jsou to lidé mé země nebo kterékoliv jiné.“

   „Pozor, promluvil král,“ ušklíbl jsem se.

   „Marcu, přestaň, chováš se jako idiot,“ povzdechla si Lizí.

   Zmlkl jsem, ne proto, že se mě Lizíno oslovení dotklo, ale proto, že jsem se nechtěl celou cestu hádat a taky… nejspíš měla pravdu. Chtěl jsem přijat fakt, že prostě budu žít s klukem, ale šlo to těžko, hodně těžko. Nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že otec vyhrál, nerad jsem uznával porážku proti němu.

   „Ty bydlíš v lese, Elizabeth?“ zeptal se Damien, když jsem zajel na lesní cestu. Byla to hezká zkratka a rád jsem provokoval Lizí, která nesnáší veškerou havěť, která se nachází v lese a temný les sám o sobě.

   „Ne, jen nejedeme  hned ke mně domů. První k tomu cimbálu, já bydlím ještě o kousek dál, bylo by zbytečné se vracet,“ vysvětlila. „A prosím, neříkej mi Elizabeth. Jsem Eliz, Liz, Lizí nebo Beth, jen NE Elizabeth, nesnáším to.“

   „Promiň, netušil jsem.“ Převrátil jsem oči v sloup a zastavil na okraji lesní cesty u velké hospody, která byla prvním domem patřícím k malé vesničce.

   Vystoupil jsem stejně jako mí spolujezdci, ale nečekal jsem na ně. S rukama hluboko v kapsách jsem se vydal do hospody.

(Damien)

   Mlčky jsem se díval na Marcova vzdalující se záda. Lizí na mě kývla a pomalu jsme se vydali za ním.

   „Nejspíš to s ním bude těžší než jsem si myslela,“ zamračila se blondýna.

   „Myslím si to samé,“ přikývl jsem.

   „Tak pohněte sebou, táhnete se jako šneci,“ zabručel Marc, který nás čekal u vchodu, kde se prodávaly lístky. Zaplatil za všechny a už s mírným úsměvem na tváři vešel dovnitř. Okamžitě mě do uší uhodil zvuk houslí, cimbálu a nevím čeho všeho. Sice jsem na to nebyl zvyklý, ale bylo to… hezké. Nějaká holka v tradičním farelském kroji zrovna zpívala pomalejší písničku.

„…synečku,
nenosím já tebe, nenosím v srdéčku,
přece tvoja nebudu, ani jednu hodinu.“

   Překvapeně jsem zvedl obočí, když se vedle mě ozval Marcův hlas.

„Copak sobě myslíš má milá panenko,
dyť to jsi to moje rozmilé srdénko
a ty musíš býti má, lebo mi tě pán Bůh dá.“

   Té holce se rozšířil na tváři úsměv, stejně jako většině přítomných zde. Nejspíš tu Marca znali. Mlčky jsem poslouchal jejich duo.

   Když už jsem si myslel, že je konec písně a přestanou hrát, mýlil jsem se. Hudebníci nasadili rychlejší tempo a ve chvilce začali znovu zpívat něco jiného. Pak se do popředí znovu prodraly hudební nástroje a v té chvíli mě opustila i Elizabeth. Přeběhla k Marcovi, který zatleskal a začali… tančit. Neznal jsem ten tanec, v paláci jsme se učili jen ty formální tance a pouliční dupáky nebo lidové tance jsem vidět tak maximálně v televizi nebo na internetu. Nemohl jsem ale říct, že se mi to nelíbilo, lhal bych. Navíc Marcův výraz vypadal… šťastně, stejně jako ten Lizin. Otáčeli se v rychlém tempu a když přestali, drželi se kolem pasu a spolu s hudebníky zpívali další sloku písně.

   Pak znovu hrála jen hudba a několik párů na parketu tančilo. Obdivně jsem na hleděl. Liz několikrát skočila pokrčenýma nohama Marcovi na stehno, přičemž ji přidržoval a na konci písně, kdy hudebníci skutečně přestali hrát, mu vyskočila na rameno.

   Připojil jsem se k ostatním, kteří nadšeně tleskali.

   „Ty tu ještě stojíš? Pojď ke stolu,“ zatáhla mě Liz k jednomu stolu, kde ji všichni halasně přivítali.

   „Tvůj nový objev, Liz? To nás ani nepředstavíš?“ usmála se koketně jedna holka s dvěma copy oblečená v kroji, co seděla u stolu.

   „Není to můj objev a není volný, Viv. Ale představit vás můžu. Lidi, tohle je Damien, Damiene, Vivien, George, Berta, Jake a Emily,“ ukazovala na jednotlivé lidi u stolu.

   „Hele, nejsi ty náhodou rastinský princ?“ podala mi ta Vivien rozrušeně ruku.

   „To je to na mně tak vidět?“ zasmál jsem se.

   „Víc než si myslíš, ten pršáček a arogantní chůze nejde přehlédnout,“ prošel okolo mě Marc a objal drobnou černovlásku se slovy: ´Rád tě vidím, Emily.´

   „Zato tebe by si mohli snadno splést s pasáčkem vepřů,“ ušklíbl jsem se. Už mě nebavilo ze sebe dělat blbce. Stejně to nejspíš vyjde nastejno. Nemá cenu se snažit, pokud nebude sdílný i Marc.

   „Ne, díky, řídím,“ odmítl Marc nabízené víno, načež se posadil naproti mně.

   „Jo, to mohli. A tvůj otec už se spletl, co?“

   „Ty se divíš? Vypadal jsi, jako bys spal ve stodole.“

   „Co ty víš o tom, kde jsem spal.“

   „Hádáte se jako manželé,“ zasmál se kdákavě zrzatý kluk. Možná George? Ušklíbl jsem se, když jsem si všiml, jak Marc v obličeji nabral rudou navztekanou barvu a čelo se mu zkrabatilo. Rozhodl jsem se ho trošku poškádlit.

   „Nevztekej se Marečku, budeš mít vrásky a ty by ti vážně neslušely,“ naklonil jsem se k němu přes stůl a sladce se usmál.

   „Co je ti do toho, jestli budu nebo nebudu mít vrásky!“ zavrčel.

   „Docela hodně, abych pravdu řekl,“ zablýsklo se mi v očích.

   „Něco nám tu uniklo?“ zeptala se Vivien se zvednutým obočím.

   „Ne, vůbec nic,“ zavrčel Marc. „Emily, zatančíš si?“ otočil se s úsměvem na černovlásku, která nadšeně přikývla.

   „Chodí spolu?“ zeptal jsem se Elizabeth. Zkoumavě se na mě podívala a nakonec zakroutila hlavou.

   „Ne, ale jsou velmi dobrými přáteli. Emily je moc hodná holka a Marca má ráda, ale královnou by nikdy být nechtěla. Marc to chápe, chová se k ní jako k sestře.“ Mlčky jsem přikývl a sledoval dvojici, jak vymetá všechny rohy parketu.

   „Hele, umíš to tančit?“

   „Ne, kdo by mě to asi tak naučil? Nemám tak zkažené příbuzenstvo jako Marc,“ zasmál jsem se.

   „Tak to máš blbé. Naučím tě to,“ popadla mě za ruku a táhla na parket. Na moje protesty nebyl brán zřetel a tak jsem za byl nucen naučit se farelské lidové tance.

***

   „Hej, Marcu, pojď s námi uklakované!“ zavolal na tmavovláska myslím Jake.

   „Už to neumím,“ zasmál se.

   „Ty toho vždycky nakecáš,“ chňapla ho Lizí za ruku a táhla mezi ostatní.

   „Připadám si jako pobuda, když nemám kroj,“ slyšel jsem ho ještě zabručet.

   „Tak si příště vezmi kroj,“ zasmála se Lizí.

   „Fajn, tak mi příště řekni dopředu, abych si ho u babičky vyzvedl,“ ušklíbl se na ni. Se zájmem jsem na ně hleděl, když začali tančit. Bylo to takové… lidové? Mlčky jsem upíjel ze své sklenky s vínem a sledoval tanečníky. Marc s Lizí mezi nimi vážně vypadali trochu nepatřičně – v obyčejných kalhotách a tričkách.

   „Myslela jsem, že jen Marc je tak trhlý, aby šel mezi nás,“ posadila se vedle mě Vivien.

   „Byl jsem… přemluven,“ ušklíbl jsem se.

   „Jo, Elizabeth má velmi svérázné metody. Většinou dosáhne to, co chce. Mimochodem… nechceš to taky zkusit?“ kývla k tančícím párům.

   „Ne, díky. Jedna lekce mi stačila,“ zakroutil jsem hlavou. Vivien nebyla můj šálek čaje, byla… moc vtíravá a to jsem vážně nesnášel. Radši jsem ji začal mírně ignorovat.

   „Co tu sedíš jak pecka,“ přiřítila se ke mně Liz a popadla mě za ruku, takže jsem na sebe skoro obrátil skleničku s vínem.

   „Eliz, neblázni. Neumím to.“

   „Zpívat z textu snad umíš,“ vrazila mi do ruky text, zatímco si něco brnkala na struny houslí. Marc seděl za cimbálem a právě hrál nějakou lidovku, něco o vodě. Bavil se, jak to vypadalo.

   „Hraješ na něco?“ houkla na mě.

   „Housle,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Okamžitě jsem si ale uvědomil, že jsem měl mlčet, protože mi byly vraženy do rukou.

   „Tak se ukaž.“

   „Liz, neznám tyhle písničky.“

   „Pokud jsi dobrý houslista, tak se brzo chytíš,“ usmála se. „Radím ti, poslouchej dobře, po první sloce tam mají housle sólo,“ řekla a začala s ostatními zpívat nějakou docela pomalou píseň.

„Lásko, milá lásko, kde ťa lidé berú
v zahradách nerosteš, v poli ťa nesejú…“

 

   Zamyšleně jsem si housle dal pod bradu a přiložil ke strunám smyčec. Zaznamenal jsem Marcův zvědavý pohled, kterým mě krátce obdaroval. Zachytil jsem Lizino znamení, že mám začít hrát. Řeknu vám, byl jsem nervózní, hodně. Věděl jsem, že pokud to podělám, Marc si ze mě bude dělat ještě dlouhou dobu srandu. Naštěstí se tak nestalo, myslím, že jsem se docela držel, podle obdivného pohledu Liz bych řekl, že i jo.

  

(Marc)

   „Klucííí! To byla paráda!“ zavěsila se na nás Liz, když jsme okolo třetí hodiny ranní vyšli z hospody.

   „To byla. Ale příště zkus trochu ubrat v pití,“ podepřel jsem ji z jedné strany.

   „To by nebyla taková sranda. Taky bys to měl zkusit.“

   „Nebylas to dneska, vlastně včera náhodou ty, kdo mi říkal, že mám zakázáno se opít?“

   „Nevzpomínám si,“ zasmála se. Povzdechl jsem si a posadil ji do auta.

   „Neříkej mi, že jsi taky přebral,“ podíval jsem se na Damiena, který se se zavřenýma očima opíral o auto.

   „Hmm… to víno bylo docela silné. Ale rozumně myslet ještě dokážu.“

   „To pochybuju, ani ve střízlivém stavu to není nic slavného.“ Překvapeně jsem vyjekl, když mě naštvaně přirazil k autu. Měl vztek, bylo to vidět.

   „Jak dlouho? Jak dlouho se ke mně budeš chovat jako k totálnímu debilovi? Nechápeš, proč jsem k tomuhle svolil! Nevíš to a ani mě neznáš! Tak se ke mně přestaň chovat jako k pytli s hnojem!“ zařval. Nedivil bych se, kdyby mi přiletěla i facka, jak byl v ráži. Nestalo se tak, pustil mě a posadil se do auta. Já tam ještě chvilku zkoprněle stál, než jsem se posadil za volant a raději vyrazil k Elizabeth domů. Celá cesta proběhla mlčky, protože Eliz během našeho ´rozhovoru´ usnula, bylo to příšerné.

 

9. kapitola

 

(Damien)

   Zamyšleně jsem lžičkou rozmíchával cukr v kafi a sledoval jeho tmavě hnědou hladinu. Ani jeden z nás toho dnes moc nenaspal, tedy já a Liz, Marca jsem ještě neviděl, nejspíš byl zvyklý dlouho vyspávat.

   „Promiň, došlo máslo, bude ti stačit marmeláda nebo nutella?“ položila přede mě dvě dózy.

   „Jasně,“ přikývl jsem a natáhl se do misky pro jeden křupavý toust.

   Ve chvíli, kdy jsem ho se silnou vrstvou marmelády nesl k ústům, vrazil do jídelny jako velká voda Marc s krátkým dobré ráno.

   Zamrkal jsem, když mi hbitě sebral hrnek s kávou a nadvakrát ho vypil.

   „Kam ten spěch,“ založila si Liz ruce v bok a probodla ho pohledem, když chňapl po jednom toustu a ve stoje ho začal pořádat.

   „Už teď mám zpoždění, zaspal jsem,“ zahuhlal s plnou pusou.

   „Však oni ti neutečou,“ zabručela. „Víš jakou práci jsem si s tím dala?“

   „Uvědomuju si to a jsem ti moc vděčný, ale když něco slíbím, dodržím to. Měj se, letím,“ políbil ji na líco a přehodil si přes sebe mikinu.

   „Jasně, stavíme se na oběd.“

   „Díky za kafe, jen příště míň cukru,“ ušklíbl se na mě a zmizel za dveřmi.

   „Není zač,“ zamumlal jsem k zavřeným dveřím. Ještě jsem se nevzpamatoval z toho všeho. Takové torpédo hned po ránu je na mě vážně moc. To, že má Marc rád lidové tance a blbne s vysokoškoláky, jsem ještě chápal, víc mě udivovalo jeho chování, vůbec se k princi nehodilo. Vrazit do kuchyně jako hurikán? Nevychované! Vzít si část cizí snídaně? Velmi neslušné! Jíst ve stoje? Nepřijatelné! Mluvit s plnými ústy? Nechutné!

   Nebyla to přímo moje slova, ale byla mi odmalička vštěpována rodiči do hlavy a nejen tahle, bylo jich daleko víc, proto jsem si je nějak… osvojil. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl tak… rozdivočený. U nás byli všichni příliš upjatí a slovo legrace téměř neexistovalo.

   „Takhle se chová normálně, nebo jen kvůli mně?“

   „Tohle bylo pro Marca zcela normální,“ ujistila mě a postavila přede mě další hrnek s kávou. Sama si sedla ke stolu a upřeně se na mě zadívala.

   „Kam vlastně šel?“

   „To je teď jedno, ty dobře víš, na co čekám, Damiene. Takže s pravdou ven, kdo byl ten kluk včera?“ probodla mě pohledem. Chvilku bylo mezi námi ticho, nakonec jsem si povzdechl a uhnul pohledem.

   „To byl Raymond, můj… bývalý přítel.“

   „C-co? Tak proč… proč Marc? Proč si bereš jeho? Damiene, já…“

   „Tak mě nech to dopovědět.“ Zmlkla a upřeně mě sledovala.

   „Vždycky se mi víc líbili kluci, ale mé postavení mi to… nedovolovalo. Ale Raymond... prostě jsem se zamiloval. Začali jsme spolu chodit, scházeli se, milovali se…“

   „Detaily prosím vynech,“ přerušila mě. Jen jsem se ušklíbl a pokračoval.

   „Vydrželo nám to osm měsíců, pak se to celé zhroutilo jako domeček z karet. Otec na to přišel a slovo zuřil ani zdaleka nevystihuje ten vztek, který na mě měl. Chtěl mě vydědit a věř mi, že jsem si tehdy i přál, aby to udělal.“ Na chvíli jsem se odmlčel a napil se kávy.

   „Ale neudělal to, vymyslel si něco daleko horšího. Poručil mi souhlasit se sňatkem, poručil mi vzít si Marca.“

   „Proč jsi souhlasil, přece… mohl jsi odmítnout.“

   „Neznáš mého otce. On je direktor. Vyhrožoval mi… pokud bych odmítl, srovnal by Farelsko se zemí, s nikým neměl slitování a Raymonda by poslal do první útočné linie. Lizí, on není bojovník, není to voják, nepřežil by. A já… nedokázal bych se s tím smířit. Souhlasil jsem s otcovými podmínkami. Musel jsem se s Rayem rozejít, musel jsem souhlasit se sňatkem.“

   „A on tě teď…“

   „Ray mě teď nenávidí za to, co jsem udělal.“

   „Musíš to Marcovi říct, on to pochopí a třeba… třeba by se přestal chovat jako naprostý idiot.“

   „Nemůžu mu to říct, otec by mě zabil… nebo by udělal něco horšího. On své výhružky vždycky plní, vždycky. Lizí, slib mi, že to nikomu neřekneš, prosím.“ Zpytavě se na mě dívala a já chvíli litoval, že jsem jí vůbec něco říkal.

   „Miluješ ho, že? Raymonda.“

   „Jo, ano miluju ho, i když on mě teď nenávidí,“ přikývl jsem.

   „Dobrá, nic neřeknu, ale oba dva – ty i Marc – budete nešťastní.“

   „Nehodlám ho v ničem omezovat, chci mu nechat volné pole působnosti, jen státní věci bychom… měli řešit spolu.“

   „Jistě, to chápu,“ přikývla. Chvíli bylo mezi námi ticho, než pomalu promluvila, přičemž upírala pohled do svého hrnku kávy.

   „Víš, Marc je skvělý kluk, jen… se svým otcem neustále válčí, on mu chce řídit život a Marcovi se to nelíbí, zbrojí proti němu jak nejvíc může. Zatím se drží, ale brzo pohár jeho snášenlivosti přeteče. Vlastně se divím, že se zatím ´tak drží´.“

   „Nejspíš máme podobné problémy. Můj je rozdílný v tom, že zbytku rodiny je to ukradené, protože se chovají stejně jako otec. I když… i já nějakou dobu byl stejný.“

   „Princové to holt taky nemají lehký,“ pokrčila Lizí rameny. „Jsem ráda, že mě se to vyhnulo, nechtěla bych být princeznou,“ otřásla se a položila prázdný hrnek do dřezu.

   „Jdu se převléknout a mohli bychom pomalu vyrazit. Vezmeme to oklikou přes město,“ řekla mi přes rameno než zmizela ve dveřích. Ani jsem se jí nestihl zeptat, kam to vlastně jdeme.

***

   „Tak už mi řekni, kam jdeme,“ zamračil jsem se na svou společnici. Neměl jsem rád překvapení, neměl jsem rád nevědomost, lépe řečeno, nesnášel jsem to.

   „Už jsme tady,“ ukázala před sebe. Zvedl jsem překvapeně obočí. Vypadalo to jako nějaké menší letní sídlo.

   „Je to bývalé letní sídlo de Rigerieu.“

   „Bývalé? Marc si z toho udělal svoji rezidenci?“ ušklíbl jsem se.

   „Ne, Marc s tetou z toho udělali dům pro postižené děti a děti bez domova,“ odsekla a zrychlila krok. Naprázdno jsem otevřel pusu.

   „Liz, nezlob se, nevěděl jsem.“

   „Hele, já mám Marca ráda a vážně mi nedělá dobře, když ho takhle… když z něho děláš namyšleného floutka, který myslí jen na sebe. Možná ho ze sebe teď dělá, ale ve skutečnosti ho vůbec neznáš, Damiene. Proto jsi tady, abys ho poznal doopravdy a taky by ses mohl trochu přičinit, aby on poznal tebe, jinak se budete pohybovat v začarovaném kruhu, ze kterého nemůžete vyjít.“ Její pohled byl… bylo v něm zoufalství. „Vy si to teď možná neuvědomujete, ale budete spolu vládnout, budete spravovat dvě země, budete spolu muset řešit politiku, spolu! A jak to půjde, když spolu budete válčit?“

   „Pochopil jsem tě, ale tohle není jen na mně, Lizí. Je třeba, aby si tohle uvědomil i Marc,“ povzdechl jsem si. Blondýna přikývla.

   „Neboj, on si to uvědomí, o to se sama postarám. To je také účel tohohle výletu, ne?“ pousmála se a vešla do sídla. Vedla mě dlouhými chodbami, nejspíš tu nebyla poprvé, to bylo jasné.

   Pousmála se, když jsme oba zaslechli nějakou hudbu – klavír to myslím byl a taky smích a jásot.

   Překvapeně jsem zvedl obočí a nechybělo málo, abych otevřel i ústa. To co jsem viděl bylo tak… nepředpokládané. Marc seděl za křídlem, na které hrál veselé rozverné skladby, usmíval se od ucha k uchu a na klíně mu seděla malá holčička, která mu kompozici rozmařilými úhozy do klapek kazila, ale mu to vůbec nevadilo. Okolo byla spousta dalších dětí, některé byly na vozíčku, jiné byly nejspíš jinak postižené a některé byly normální, ale podle Liziných předešlých slov nejspíš bez domova. Také tam bylo pár dospělých, nejspíš ošetřovatelů nebo prostě poručníků.

   Když děcka spatřily Lizí, s křikem se k ní rozběhly a obklopily ji jako hejno vos. Nutno poznamenat, že ani já jsem nebyl ušetřen a byl jsem v obležení malých capartů a… a netušil jsem, jak se mám chovat.

   „Zuzko, Naty, nechte ho být, ještě se vás lekne a příště sem nepřijde,“ zasmál se Marc a vstal od křídla. Dvě holky, které se na mě sápaly nejvíc se k němu rozběhly a skočily na něj, takže skončil na zemi a s nimi na hrudi se vesele smál.

   „Marýýý a kdo to je?“ tahal ho jiný capart za rukáv.

   „To je Damien, je strašně moc vážný, tak ho upalujte nějak přiměřeně rozdovádět.“ Děcka zaječely nadšením a mně se na tváři na okamžik usadil zděšený výraz, co mám s nimi dělat?

   „Damííí? Umíš hru na slepou bábu?“ zeptal se jeden kluk na vozíčku. Přičapl jsem si k němu a usmál se.

   „To víš, že umím, prcku.“

   „Tak jsi slepá bába, jo?“ zazářily mu oči a zamával mi před očima šátkem. S nejistým úsměvem jsem přikývl a nechal si zavázat oči.

 

10. kapitola

 

(Damien)

   „Proč na mě tak hledíš?“ zamračil se na mě Marc, když jsme se posadili na konec stolu, abychom se najedli. Na druhém konci bláznila děcka a chtěla se dostat k nám, v čemž jim vychovatelé bránili, jinak bychom se vůbec nenajedli. Byl jsem jim vděčný, ta děcka byla snad potomky sedmihlavé saně.

   „Tohle všechno děláš otci naschvál?“ zeptal jsem se ho. Zvedl obočí a zadíval se na Lizí.

   „Já mu jen řekla, že nemáte dobré vztahy,“ zvedla ruce a dělala, že si nás dál nevšímá.

   „Myslíš si, že bych všechno tohle dělal kvůli němu? Za to mi nestojí. Jsi pokrytec, jestli si to myslíš.“

   „Neznám tě, Marcu, nevidím do tebe, proto tvému chování nerozumím.“

   „Mám je rád. Každé má svůj příběh,“ podíval se po těch dětech s mírným úsměvem. „Mám rád obyčejné věci, rád se bavím s obyčejnými lidmi. Netušíš kolikrát jsem si přál, abych se jako princ nikdy nenarodil,“ řekl tiše.

   „Teď znáš věci, o kterých moje rodina neví. Chci vědět, kdo jsi ty,“ založil si ruce na prsou a probodl mě pohledem.

   „Mám ti říct svůj životopis?“ ušklíbl jsem se.

   „Zkrácenou verzi.“

   „Je mi dvacet šest, nepodnikám žádné útěky mezi měšťany a tohle je moje první zkušenost s malými dětmi, když nepočítám Agnes.“

   „Moc hezké,“ zavrčel a znovu se pustil do jídla.

   „Slyšel jsem, že je tohle vaše bývalá rezidence.“

   „Máš s tím snad nějaký problém?“ zvedl obočí.

   „Ne,“ usmál jsem se. „Jen se tu v tom případě nachází i rytířský sál?“

   „Samozřejmě,“ přivřel oči a znovu přestal jíst.

   „Šermuješ?“

***

(Marc)

   „Fleret, kord nebo šavle?“ zeptal se Damien, když jsme vešli do rytířského sálu.

   „Kord,“ odpověděl jsem ne právě nadšeně. Blondýn sundal ze zdi dva kordy a jeden mi hodil.

   Nedůvěřivě jsem se na něj díval. Samozřejmě, že jsem šermoval, byl jsem z královské rodiny, byl jsem nucen chodit na šerm, ale nikdy mě to moc nebralo, neměl jsem rád zbraně. Absolvoval jsem hodiny s kordy a jednoručními meči, ty dvouruční už jsem zásadně odmítl.

   „Můžeš vycouvat,“ řekl Damien a přehodil si kord v ruce.

   „To není můj styl,“ zamračil jsem se a postavil se do základního postoje. Dlouho jsem nešermoval, ale jakmile naše kordy o sebe poprvé zazvonily, automaticky se mi vybavily postoje, úhyby a útoky. Alespoň něco jsem si z tohoto ne moc oblíbeného sportu zapamatoval. Ovšem na Damiena jsem neměl, byl to skvělý šermíř a já měl co dělat, abych jeho útoky odrážel. Myslím, že jsem vydržel dost dlouho, i když jsem si později nebyl jistý, jestli mě moc nešetřil. V zápětí mi byl kord vyražen z ruky a u krku jsem ucítil hrot toho Damienova.

   „Nebyl bys špatný šermíř, kdyby ses tomu věnoval,“ spustil ruku.

   „Nemám rád zbraně,“ sebral jsem ze země svůj kord a vrátil ho na místo na zdi.

   „Hezký souboj, kam razíme teď?“ přistoupila k nám Liz.

   „Potkal jsem se tu s Gin, slíbil jsem jí, že přijdu… jestli chcete, můžete jít se mnou,“ vydralo se mi z pusy neochotně.

   „Paráda, tak jdeme,“ zajásala Elizabeth a vyrazila ke dveřím. Všiml jsem si, jak si Damien povzdechl a vydal se za námi. Nejspíš se mu moc nelíbilo, že s ním takhle cloumáme a on vlastně ani nemá ponětí, kam jdeme.

   „Marcu, tak ráda tě vidím!“ vrhla se na mě Becky – stejně stará holka jako já a objala mě. „Pojď se podívat, Perditě se narodilo hříbě, je nádherné,“ táhla mě ke stájím, ke kterým jsme mířili. Jen jsem se zasmál a následoval ji.

   „Je krásný,“ hladil jsem mladého hřebečka.

   „To tedy je, taky nám dalo pořádnou práci, než jsme ho dostali ven,“ přikývla Becky.

   „Kde je Liz?“ otočil jsem se na Damiena, když jsem nikde poblíž blondýnu neviděl.

   „Zdržela se venku, měla telefon.“ Jen co to dořekl, objevila se vedle něj.

   „Kluci, omlouvám se, musím domů. Máma je nemocná a nemá se kdo starat o brášku, když je táta pryč,“ usmála se smutně. Ztuhl jsem, to znamená… zůstat tu sám? S Damienem? No potěš… to dopadne.

   „Jasně, to je samozřejmé,“ přikývl jsem. „Pozdravuj vaše a ať se teta brzy uzdraví.“

   „Jasně. Klíče máš, zůstaňte u mě jak dlouho chcete,“ zamávala nám a zmizela. Pomalu jsem se podíval na Damiena, jehož obličej neprozrazoval nic z toho, co si myslí.

   „Holky právě skákají překážky, už dlouho se na tebe těší, jdete se podívat?“ usmála se Becky a střídavě se dívala na mě a Damiena. Proč se mi ten pohled, kterým si nás prohlížela, nelíbil?

   „Jasně.“ 

   „To budou také nějací malí caparti?“ zeptal se mě Damien tiše.

   „Tak to těžko, tohle je těžší kalibr, obrň se trpělivostí,“ ušklíbl jsem se na něj. Jo, holky, co sem chodívaly jezdit, malí caparti už vážně nebyly.

   „Marcu! Tys nám zlomil srdce! Zrádče!“ slyšel jsem řehot holek. Překřikovaly jedna druhou a předstíraly, jak hluboce se jich to dotklo.

   „Co sem proved?“ zasmál jsem se a rozpačitě se poškrábal ve vlasech.

   „Cos proved? Budeš se ženit, ty náš králíčku! A dokonce jsi nám svého manžílka přivedl ukázat,“ hihňaly se.

   „Ehh?“ vypadla ze mě inteligentní odpověď. Jak to mohly vědět? Ještě se nic veřejně nevyhlásilo.

   „Tys nečetl dnešní noviny?“ přitočila se ke mně Becky a vrazila mi je do ruky.

   „Ne?“ vypadlo ze mě, načež jsem noviny rozevřel. Nemusel jsem vůbec hledat, hned na titulní straně byla velká fotografie. Byl jsem na ní já a Damien – jak nečekané. Byla vyfocená ve chvíli, kdy jsme spolu začali tančit, nejspíš proto, že jsme se na ´oslavě´ navzájem vyhýbali.

   „To snad nemyslí vážně,“ zavrčel jsem.

   „Máš pravdu, vypadáš tam jako totální idiot,“ naklonil se mi Damien přes rameno.

   „Zato ty tam vypadáš jako nafintěný namyšlený princátko… promiň, ono tě to vlastně vystihuje!“ štěkl jsem na něj a vrazil mu noviny do rukou.

   „Stello, můžu?“ usmál jsem se na plavovlásku, která držela za uzdu krásného araba.

   „Jasně,“ usmála se a ustoupila, když jsem se vyhoupl do sedla. Byl jsem naštvaný a nutně jsem se potřeboval uklidnit. Prý ´dobrovolně souhlasil se sňatkem´, ´při tanci se na rastinského prince tiskl, jako by mu už patřil´. Idiotští novináři, jak já je jen nesnášel! Všechno překroutí a nakonec jsou z toho takové kecy, že to nemá obdoby.

   Naštvaně jsem se otočil, když jsem blízko za sebou uslyšel dusot koně.

   „Co chceš!“ obořil jsem se na Damiena.

   „Promluvit si,“ povzdechl si.

   „Nevzpomínáš si snad, jak to dopadlo minule, když sis chtěl promluvit?“ ušklíbl jsem se.

   „Spoléhám na to, že tvoje zlost na mě aspoň trošku opadla a budeš víc sdílný.“

   „Tak na to nespoléhej, právě jsem zase ve varu,“ zavrčel jsem a pobídl araba k rychlejšímu tempu.

   „Marcu, přestaň! Vážně mi už začínáš lézt na nervy! Jak si mám myslet, že nejsi rozmazlené nafoukané princátko, když se tak chováš? Chováš se jako idiot a ne budoucí král! Letos dostaneš na hlavu královskou korunu, jak velí vaše tradice a budeš vládnout. Jak ale chceš vládnout s tímhle přístupem? Ministři tě nebudou vodit za ručičku, zadupou tě do země při nejbližší možné příležitosti a nakonec budeš v jejich rukou jen loutka. Uvědomuješ si vůbec svoji povinnost?“ Nekřičel, ale nejspíš bych byl radši, kdyby to udělal. Samozřejmě, že jsem si to uvědomoval, ale… prostě jsem nemohl. Sklouzl jsem ze sedla a rozběhl se do lesa. Bylo to dědinské gesto, ale připadal jsem si, že poslední dobou se řídím jen takovýmihle instinkty. Zastavil jsem se až u malého potůčku, který lesem protékal. Klekl jsem si do trávy a vydýchával se. Oči jsem otevřel až ve chvíli, když jsem ucítil něco chladného na tváři. Překvapeně jsem si na ni sáhl a setřel slanou slzu, která si brázdila cestu po mém líci.

   „Marcu,“ dopadla mi na rameno Damienova dlaň. Mlčel jsem. Hleděl jsem na svůj odraz v potůčku a přál si, aby ten kluk, kterého v něm vidím, nikdy princem nebyl. Blondýn si klekl vedle mě a též se zadíval do vody.

   „Marcu, náš sňatek bude jen formální. Hodlám ti nechat tolik volnosti, kolik si jen budeš přát, nechci tě k sobě vázat,“ řekl tiše. Dlouho jsem mlčel, než jsem taky promluvil.

   „K čemu volnost, když už se nebudu moct bavit, když už nebudu moct chodit za svými přáteli k cimbálu, když mi nebude dovoleno dojit u babičky Stračku, když mi nebudou tolerovány mé malé útěky z paláce. K čemu volnost, když budu králem,“ zašeptal jsem a podíval se na něj. V jeho ledově modrých očích se zračila lítost.

   „Jakmile mi bude na hlavu dána královská koruna, veškerou volnost ztratím, ať už budeš můj manžel nebo ne. Nikdy jsem nechtěl být králem, nikdy jsem na sebe nechtěl vzít tu povinnost, když vím, že to nezvládnu. Já nejsem vládce.“

   „Vládce máš v sobě, jsi určen k vládnutí a já… já ti s tím pomůžu. Budeme svoji a momentálně s tím ani jeden z nás nic neudělá.“ V hlouby duše jsem věděl, že má pravdu, ale stále jsem odmítal si ji připustit.

   „Promiň, ale já proti tomu sňatku budu bojovat až do poslední chvíle, alespoň něco chci v životě podle sebe a mít za manžela kluka, to doopravdy není můj šálek kafe,“ zakroutil jsem hlavou a vstal. Vyšvihl jsem se na hřbet černého araba, který byl s druhým koněm přivázán ke stromu a otočil jsem ho k návratu do stájí. Náš rozhovor byl u konce.

   Už to bylo několik dlouhých minut, co jsem stál u stájí a čekal na Damiena, když jsem ho konečně uviděl. Tvářil se… zvláštně.

   „Marcu, musím se vrátit. Volal mi otec, něco se stalo,“ řekl hned, jak seskočil z koně.

   „Něco vážného?“ zeptal jsem se.

   „Nejspíš ano, zuřil,“ přikývl a předal otěže Becky, která si pro koně přišla.

   „Odvezu tě,“ povzdechl jsem si a s rukama v kapsách se vydal k Lizí domů.