Minde

MAGICAL HALLOWEEN   1/2

   „No tak, přece nebudeš sedět doma a čučet na bednu.“
   „Přesně to mám v plánu…“ ani jsem tu větu skoro nestihl dopovědět, když se Dan a Niky narvali do domu. S povzdechem jsem za nimi zavřel, ale obešel je a zamířil zpět do obýváku, kde jsem měl rozkoukaný horor.
   „Žádná bedna, jdeš s náma a konec diskuze.“
   „Prostě ne, nechodím ven, nechodím se bavit, kdo by se taky se mnou bavit chtěl. Prostě jsem doma, tečka,“ zamračil jsem se a hodil sebou na gauč.
   „Sethe, víš… říkali jsme si… že bys to…“ ukázala Niky k mé tváři, „mohl využít ve svůj prospěch.“
   „Svůj prospěch?“ nadzvedl jsem nechápavě obočí.
   „Je halloween kámo! Nikoho nebude zajímat, jestli je ta jizva pravá nebo ne, budeš mít prostě supr čupr kostým,“ rozhodil Dan rukama, jakoby nemohl pochopit, že mám tak pomalé vedení. Hořce jsem se ušklíbl a zadíval se na svůj odraz ve vitríně skříně. Ano, kdo mě viděl jen z levého boku, nic by nepoznal, dokonce by mohl i říct, že jsem hezký, ale pokud mě viděl zepředu nebo z boku pravého, bral nohy na ramena nebo koktal a snažil se buď moc nezírat, nebo zíral tak usilovně, až to bylo nesnesitelné. Byl jsem prostě zrůdička. Jako z pohádky kráska a zvíře. Pravou stranu obličeje jsem měl tak zjizvenou, že jsem odmítal i chodit ven. Do školy jsem chodil jen se vším sebezapřením, ale tam jsem musel.

   „Hele, nechci slyšet žádné protesty, Niky tu má šminky, takže tě doladí, já ti donesl nějaké oblečení, tak honem. Brácha na nás čeká s přítelkyní v autě, a jestli sebou nehodíme, tak ji snad nudou i ojede,“ ušklíbl se Dan.
   „Slibuju, že nikdo nic nepozná,“ usmála se Niky a už ke mně přiskočila se svou sadou líčidel. Poraženecky jsem si povzdechl. Litoval jsem toho, že mě momentálně nenapadala žádná výmluva, díky které by mi mohli dát pokoj. Nevěřil jsem, že mi ten kostým někdo sežere, ale tak aspoň to bylo v úplně cizím městě, kde mě ti lidi už v životě neuvidí. Nebo budou tak ožralí, že si na mě ani nebudou pamatovat. Takže jsem jen seděl a nechal ji, aby mi obličej dotvořila k dokonalé zrůdnosti na jedné polovině a ke kráse na té druhé.

   „Nazdar Sethe… wow, vypadáš fakt děsivě a to myslím v pozitivním slova smyslu. By mě nenapadlo, že je to skutečné a ne plastika,“ mrkl na mě Danův brácha zpoza volantu a nastartoval.
   „Díky, Same,“ pousmál jsem se a mrkl na svůj odraz na skle. Byla pravda, že Niky odvedla vážně dobrou práci. Přesto jsem se moc ve své kůži necítil. Nikdy jsem nebyl na párty, masám lidí jsem se vyhýbal jako čert kříži už od malička. Vlastně od té nehody, ze které jsem si odnesl jizvu.

   Nejistě jsem vystoupil z auta a zadíval se ke klubu, ze kterého už duněla hudba. Všude kolem polelovali lidé převlečení za upíry nebo víly, občas nějaký ten zombík nebo čarodějnice. 
   „Dneska to roztočíme,“ zasmál se Dan a vyrazil ke vstupu.

   V klubu blikala barevná světla a vypadalo to tam jako v nějakém doupěti strašidel. Každý měl na obličeji něco namatlaného a ti, co vůbec nestíhali něco vymyslet, se pro efekt mumie aspoň obalili toaletním papírem.
   Nechal jsem se Danem táhnout mezi lidmi, kteří o mě sice zavadili pohledem, ale nevypadali znechuceně, spíš se zájmem. Ošil jsem se, na takové pohledy jsem nebyl zvyklý.
   „Na, pijem,“ vrazil mi Dan do ruky skleničku.
   „Co to je?“
   „Jen cola s rumem, tě nechci zřídit hned na začátku, když už jsme tě konečně někam dostali,“ ušklíbl se.
   „Donutili jít je přesnější,“ zamumlal jsem a upil.
   „Hele, uvidíš, že se ti to bude líbit. Navíc… už se na tebe někdo podíval znechuceně? Beztak ne, tak drž klapačku a užívej si, to je rozkaz.“
   Nadechl jsem se, ale upil svého pití, zatímco Niky odtáhla Dana tancovat. Chytila sice i mě, ale dokázal jsem se jí vyvléknout a svést to na okolní množství lidí. Neuměl jsem tančit a stejně bych měl takové štěstí, že by se mi všichni za nemotorné pohyby vysmáli.

   Poodstoupil jsem bokem, kde nebylo tolik lidí a znovu upil. Netušil jsem, co tady mám dělat. Nikoho jsem tu neznal a bavit v baru jsem se neuměl, když jsem v něm byl vlastně poprvé.

  „A já doufal, že tu dneska budu mít nejlepší masku.“ Automaticky jsem se otočil za hlasem, i když jsem si nebyl jistý, že to někdo mluvil na mě. Mluvil. Stál za mnou vysoký blonďák se zajímavou maskou. Uprostřed čela a přes hřbet nosu se mu táhl zapnutý zips, který se potom rozevíral, a vypadalo to, jakoby v onom nezapnutém kousku bylo vidět maso a krev. Prostě jako rozepnutý obličej a když se trochu pootočil, všiml jsem si, že zips není namalovaný, ale opravdový.
   „No dalo by se o tom polemizovat.“
   „Nedalo, byl jsem krutě poražen. Fakt dobrá maska,“ usmál se a přejel od mé zjizvené tváře k mým očím.
   „Dík, ale ty máš zase dobrý nápad. Není to moc krvavé, ale za to strašidelné. Moje maska je jen zjizvená a ohraná,“ pousmál jsem se a upil.
   „Ale dokonalé provedení, to sis dělal sám?“
   „Ne, pomohla mi kamarádka,“ pousmál jsem se. Nehodlal jsem prozrazovat, že to není maska, dokud si to ostatní mysleli, hodlal jsem je u toho nechat.
   „Jsem Daryl,“ usmál se a nabídl mi ruku.
   „Seth,“ pousmál jsem se, když jsem mu stisk oplatil. Zabodl pohled do mých očí a usmál se tak kouzelně, že jsem i pod vrstvou make-upu zrudnul jako rajčátko.
   „Ty se červenáš,“ zasmál se tiše.
   „Ne, proč bych se červenal,“ zrudnul jsem ještě víc. Na podobné situace jsem nebyl zvyklý, netušil jsem, co mám dělat, kam se dívat. Tak jsem jen vyprostil ruku z jeho sevření, sklopil oči ke svému pití a upil.
   „Rudej jak ředkvička,“ usmál se a prsty mi zvedl obličej. „Sluší ti to, zatančíš si?“ kývl k parketu.
   „Ne, to raději ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
   „Proč? Slibuju, že ti nepošlapu nohy.“
   „Ne, já… o to nejde. Neumím tančit, bych tam vypadal jak slon v porcelánu.“
   „Ale roztomilý slon,“ usmál se Daryl a já znovu i přes veškeré sebezapření zčervenal.
   „Fakt ne, necítím se na to.“
   „Fajn, tak tě zvu na další drink,“ mrkl na můj prázdný pohárek. Zaváhal jsem, ale když jsem si všiml, že se Dan s Niky dobře baví, kývl jsem a vydal se s ním k baru. Barmani skoro nestíhali obsluhovat, kolik se tu mačkalo lidí a protože jsem postavou nikdy nebyl žádný bouchač, okamžitě mě odřízli od mého doprovodu. A když mi na triku přistála sprška nějakého pití, měl jsem toho dost. Procpal jsem se mezi lidmi na nějaký dvorek a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. No co, svět se nezboří. Drink oželím, nebudu se tam rvát jako nějaký alkáč, ještě by mě tam ti lidi umačkali.

   Posadil jsem se na obrubník, zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdy. Měl jsem rád noční oblohu, rád jsem si jen tak lehl do trávy na zahradu a snažil se najít nějaká souhvězdí. Nebyl jsem v tom žádný přeborník, tak jsem si klidně i vymýšlel. A to samé jsem dělal i s mraky. Sledoval je a přemýšlel, co mi který připomíná a že ta fantazie byla někdy hodně uhozená.

   „Tady jsi, tě hledám po všech zombích.“ Lehce jsem sebou cukl a zadíval se na Daryla, který v rukou držel dva drinky.
   „Bylo tam moc lidí, ušlapali by mě,“ pousmál jsem se. Docela jsem hleděl, že si dal tu práci mě najít a nevyhlídl si jinou, hezčí oběť, zábavnější, prsatější.
   „To i věřím, jsi tam musel být jak sardinka.“
   „I v nálevu a nechci vědět v jakém,“ ušklíbl jsem se a ukázal na flek na triku. Rozesmál se, až skoro vycabral oba drinky, nakonec mi ale jeden v neporušeném stavu podal.
   „Díky,“ pousmál jsem se.
   „Poznáš souhvězdí, že jsi na to tak koukal?“ usmál se a taky se zadíval na nebe.
   „Ani ne, spíš si vymýšlím, co mi co připomíná.“
   „Taky dobrý,“ zasmál se tiše. „Takže předpokládám, že astrologii nestuduješ.“ Rozesmál jsem se, až jsem se sám málem polil pitím.
   „To fakt ne.“
   „A řekneš mi, co studuješ?“
   „No… architekturu,“ špitl jsem. Jo, hodněkrát už jsem slyšel, co tam vůbec dělám, že si mě nikdo nebude chtít objednat už jen kvůli tomu, jak vypadám sám a že je to reprezentativní povolání a kdesi cosi.
   „Wow a to se za to stydíš? Vždyť je to fajné, já bych se mohl jít zahrabat,“ zasmál se. Přistihl jsem se u myšlenky, že se mi jeho smích líbí. Slušel mu i s tou děsivou maskou na obličeji.
   „Nekecej, co studuješ?“ mrkl jsem na něj.
   „Já jsem ajťák,“ ušklíbl se.
   „To zase říkám wow já, já jsem rád, když dokážu notebook zapnout a vypnout. I nějaký antivirus mi musí instalovat kámoš, protože bych to podělal.“
   „V tom případě se s tebou vůbec nebudu bavit, ty amatére,“ ušklíbl se na oko vážně, ale pak se rozesmál. „Prosím tě, kdybys všechno uměl, všemu rozuměl, ajťáci by pomalu neměli práci.“ Rozesmál jsem se, ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se s někým tak bavil. S Darylem to šlo samo, nebyl vtipný tak, že by hodiny vymýšlel, čím udělat vtip nebo někoho okouzlit, prostě to z něj sršelo samo a to se mi líbilo a možná i víc jak to.

   „Jsi na kluky, že? Aspoň částečně,“ mrkl na mě z ničeho nic, čímž mě úplně vyvedl z rovnováhy. Takhle přímo se mě na to nikdy nikdo nezeptal. Jen jsem otevřel pusu a netušil, co říct.
   „Věděl jsem to, červenáš se jak rajčátko při komplimentech od kluka… teda… nemyslíš si doufám, že jsem holka, že ne.“ Zadíval jsem se na něj a znovu jsem vyprskl smíchy. Nemohl jsem si pomoct. Dokonce mi z očí sklouzly slzy od smíchu.
   „Ale no tak, rozplakat jsem tě nechtěl,“ usmál se a setřel mi ze zdravé tváře slzu. Zadíval jsem se na něj. V očích mu jiskřilo a mně se z toho pohledu rozbušilo srdce.
   „Dostanu facku?“ šeptnul, když se ještě o kousek přiblížil a já doslova cítil na tváři jeho dech.
   „To ještě nevím,“ zašeptal jsem a nespouštěl ho z očí. Co jsem řekl, jsem si uvědomil, až mi to vyletělo z pusy. Zrudl jsem a chtěl jsem si vyliskat. K sakru já chtěl, aby mě políbil, chtěl jsem aspoň jednu pusu od kluka, který si myslel, že jsem normální, který mě nelíbal jen z lítosti, který mě sám od sebe chtěl políbit.
   Zklamaně jsem polkl, když se odtáhl, ale zaraženě jsem nadzvedl obočí, když se rozesmál.
   „No tak to budu muset risknout,“ usmál se, znovu se sklonil a natiskl se mi na rty. Nikdy jsem na podobné věci nevěřil, ale teď jsem doslova cítil, jak se mi v břiše rozlítalo tisíce motýlků. Pomalu jsem se zapojil, když začal víc a víc ochutnávat moje rty. Nechtěl jsem, aby přestal, ale jen jsem na to pomyslel, dostihla mě krutá realita. Tohle je jen jedna noc, jedna a pak už ho nikdy neuvidím. Pomalu jsem se poodtáhl a zadíval se na něj.
   „Asi přežiju to, že dneska nemám nejlepší masku, zato mám nejlepší společnost,“ usmál se a lehce mě líbnul na nos.
   „Kecale,“ špitl jsem a znovu zčervenal. Zasmál se a přitáhl si mě k sobě do náruče. Zaváhal jsem, ale neodolal, líbilo se mi to. Takže jsem se k němu přitiskl a začal mu ukazovat moje vymyšlená souhvězdí.

   Netuším, jak dlouho jsme tam seděli a povídali si. Teprve zvonění mého mobilu mi připomnělo, že jsem sem nepřišel sám.
   „To je kámoš, budu muset jít nebo mě tu nechají,“ pousmál jsem se, odtáhl se a vstal.
   „Počkej, kdy tě zase uvidím, dáš mi číslo nebo něco?“
   „Pokud mě chceš znovu vidět, najdeš si mě,“ usmál jsem se, lehce ho políbil a zmizel v přecpaném baru. Spoléhal jsem na to, že si tu práci nedá, nic by z toho nebylo, jen velké zklamání. Nedokázal jsem mu říct, že ta jizva není jen plastika, ale je skutečná. Byla to prostě jen jedna magická halloweenová noc.

MAGICAL HALLOWEEN   2/2

   Shodil jsem batoh ze zad, zapnul notebook a přešel do kuchyně ohřát si něco k jídlu. Měl jsem to tak skoro každý den. Přišel jsem ze školy, s jídlem sedl k jednomu dílu nějakého seriálu a pak jsem se učil.
   Počkal jsem, dokud mikrovlnka nezapípala, sebral talíř a sedl na židli. Zatímco jsem čekal, než se mi zapne seriál, otevřel jsem internet, abych se podíval, jestli mi náhodou nepřišel nějaký email ze školy. Zarazilo mě ale oznámení na facebooku, který jsem měl pořád zapnutý, jelikož se mi nechtělo se pořád odhlašovat a přihlašovat, že mám žádost o přátelství. Moc přátel jsem neměl, ale ani jsem se tomu nedivil, lidi se mi spíš vyhýbali, než aby vyhledávali moji přítomnost. Pár spolužáku jsem přidaných sice měl, ale s těmi jsem si napsal maximálně pár vět o škole, občas jsme se pozdravili na chodbě, ale to bylo vše.

   Odložil jsem talíř a žádost rozklikl. Překvapeně jsem zamrkal. Jen při pohledu na to jméno se mi vybavil kluk z předvčerejška. Daryl. Kousl jsem se do rtu, absolutně jsem netušil, jak mě tu našel. Neřekl jsem mu příjmení, tím jsem si byl jistý, věděl jen jméno a Seth jsem určitě nebyl jediný. Váhal jsem, ale zvědavost převládla nad obavou a já jeho žádost o přátelství potvrdil. Z facebooku nemohl přijít na to, že ona maska nebyla maska, ale moje skutečná podoba. Neměl jsem tam tolik fotek, a když už nějakou, byla vždy zachycena jen polovina tváře a to ta hezká.
   Okamžitě se mi jeho kontakt hodil do online a mně se rozbušilo srdce. Netrvalo to ani minutu, když se mi od něj na obrazovce ukázala zpráva.

Daryl: Tak jsem tě našel! To jsem ale šikovný :3
Seth: No koukám. Jak jsi mě našel?
Daryl: To nemáš ani trochu radost? Myslel jsem, že ses se mnou docela bavil. Ale jestli ne, stačí říct a dám ti pokoj.

   Povzdechl jsem si, nechtěl jsem, aby to takhle pochopil, jen mě vůbec nenapadlo, že mě vážně najde. Zadíval jsem se na zprávu a kousl se do rtu. Ano, stačilo napsat, aby mi dal pokoj, ale… nechtěl jsem, nemohl jsem. Daryl byl skvělý kluk, tu noc jsem si užil se vším všudy a nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem to jen předstíral nebo byl natolik opilý, že mi bylo jedno, kde jsem a s kým jsem.

Seth: Ne, užil jsem si to :) Jen mě to překvapilo, neřekl jsem ti ani příjmení :D
Daryl: Styděl bych se za sebe, kdyby mi nestačilo jméno a škola, kde jsem našel tvoje příjmení a pak jen projel FB. Mluvíš přece s ajťákem, to sis vážně myslel, že tě nenajdu? :P

   Jo, myslel, vůbec mi nedocvaklo, že si mě mohl najít přes školu a přes internet.

Seth: Nevím, napadlo mě, že nemusíš chtít :)
Daryl: Nechápu jak, spíš jsem se bál, že už mě nechceš vidět ty :)

   Lehce jsem se pousmál. Netušil jsem, co na to napsat, bál jsem se. Nechtěl jsem vidět jeho znechucený výraz nad zjištěním, že nejsem tak hezký, jak si myslel.

Daryl: Nechceš se sejít? Zajít třeba do parku a pak někam na kafe, rád bych tě znovu viděl.

   Polkl jsem. Nechtěl jsem, aby na to přišel tak brzy. Chtěl jsem ho aspoň na pár okamžiku mít pro sebe, vědět, že se zajímá. Kousl jsem se do rtu, ale napsal jsem první lež, co mě napadla.

Seth: Rád bych, ale na té párty jsem se nachladil, ležím v posteli a společnost mi dělá heřmánkový čaj.
Daryl: Tak to tomu heřmánkovému čaji závidím :/ Rychle se uzdrav. Aspoň si s tebou můžu psát a doufat, že půjdeš, až ti bude líp :3
Seth: Určitě se domluvíme :)

   Tušil jsem, že nemoc nebudu moct předstírat věčně, ale aspoň na chvilku. Pár dní. Pořád to bylo lepší než nic.

Daryl: Už teď se těším!

   Usmál jsem se a začal si s ním psát o čemkoliv, klidně i o kravinách, smál jsem se jako nějaké pako, jelikož i vážnou věc dokázal obrátit ve vtip. Zapomněl jsem na celý seriál a na jídlo jsem si vzpomněl, až už bylo studené. Dokonce i školu jsem ten den trošku zanedbal, ale nijak mě to nevzrušovalo. Šlo mi to a neměl jsem strach z toho, že bych něco neudělal nebo neuměl. Někdy, když jsem se nudil, a že to nebylo nijak výjimečné, jsem se učil dopředu. Co mi taky zbývalo. Jediné rozptýlení z nudného stereotypu bylo, když někdy přišla Niky s Danem a jeho bráchou na filmový nebo herní večer. Věděl jsem, že to dělají hlavně kvůli mně, ale nekomentoval jsem to. Měl jsem ty večery a jejich společnost rád.

***

   „Hele, kdo je to ten Daryl, píšeš si s ním víc, než se mnou,“ houkl Dan, zatímco čučel na obrazovku mého nb. Jen jsem nespokojeně zamrčel a rychle to před jeho zvědavýma očima zavřel.
   „Nikdo.“
   „No někdo očividně jo, povídej, přeháněj.“
   „Dej pokoj,“ zamračil jsem se a rozdělal na zemi naši oblíbenou hru Párty Alias.
   „Červenáš se, kápni božkou, jsme zvědaví, Sethe, ty o nás víš všechno,“ začala do mě šťouchat i Niky.
   „Nemůžu za to, že jste děsně ukecaní, já se nikdy neprosil, abyste mi to řekli.“
   „Počkej, není to ten kluk, se kterým jsi byl na té párty? Myslím, že jsi říkal, že se jmenoval Daryl,“ zadíval se na mě se zájmem Danův brácha. Zrudl jsem ještě víc. V autě ze mě sice něco dostali, ale Dan s Niky byli tak opilí, že si beztak nepamatovali, co jsem říkal, jak bylo i teď viděl, ale Sam opilý nebyl, ten musel řídit, takže jsem byl v pasti.
   „No jo, je to on. Našel si mě na facebooku,“ šeptl jsem neochotně.
   „Povídej, přeháněj, tady to zavání něčím vážným.“
   „Ničím vážným, jen si píšeme. Tak hrajem nebo co?“
   „To tě ještě nezval ven?“
   „Byli jste venku?“ Začali na mě všichni valit otázky. Jen jsem se zhluboka nadechl, to se teda měli co dozvědět.
   „Jo, zval mě ven, ale odmítl jsem. Řekl jsem, že jsem nemocný,“ zamumlal jsem a zamračil se. Nechtěl jsem to s nimi rozebírat. Já a Daryl to bylo něco, co nikdo nevěděl a nikdo se tomu nesmál. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo, alespoň pro teď.
   „Takže on to neví?“
   „Ne. Můžeme už konečně hrát?“
   „Hele, nechci ti do toho kecat, ale měl bys mu to říct.“
   „Jo, nechceme, abys potom byl zklamaný,“ začala se Niky s Danem skákat do řeči.
   „Já to všechno vím, ale nemůžu. Takhle… všechno je daleko jednodušší, je to krásné…“
   „My ti to věříme, ale co když se zabouchneš a on tě pak pošle do prdele.“
   „Tak pošle no, co s tím mám dělat. Někdo jako já s tím musí počítat a nemusíte mě odsuzovat za to, že chci alespoň chvilku mít něco, co mají všichni ostatní,“ zamračil jsem se. Už jsem viděl, jak se oba nadechují k další salvě, před kterou mě naštěstí zachránil Sam.
   „To stačí, je to na Sethovi, jak se rozhodne. Přišli jsme se snad trochu zabavit a ne tu řešit jeho milostný život.“ Vděčně jsem se na něj pousmál a konečně rozehrál tu hru.

***

   Zklamaně jsem sledoval chat facebooku, který hlásil, že Daryl online není. To se za celou tu dobu, co jsme si psali, což bylo už skoro týden, nestalo. Neměl jsem mu to za zlé, měl právo i na své další kamarády a nejen pořád sedět u počítače s někým, koho viděl jednou v životě. Proto jsem nb odsunul, ale jen tak, abych na něj viděl a začal dělat něco do školy.

   Ani jsem se do toho nestihl plně ponořit, když se ozval zvonek. Lehce jsem nadzvedl obočí, doma jsem byl sám a nikoho nečekal, přesto jsem vstal a zamířil ke dveřím.
   „Kdo je?“ koukl jsem, zatímco jsem v míse hledal klíče.
   „Překvapení,“ ozvalo se zpoza dveří a já strnul. Ten hlas jsem poznal okamžitě, i když jsem ho naživo slyšel jen jednou. Byl to Daryl, tím jsem si byl stoprocentně jistý.
   „Daryle? Co-co tady děláš?“ špitl jsem nejistě a hned se rozhlížel kolem sebe, jako bych někde hledal nápovědu, co mám dělat. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl, já… jo, styděl jsem se.
   „Přišel jsem navštívit nemocného maroda a přinesl mu pomeranče,“ zasmál se tiše. Mně do smíchu nebylo vůbec. „Pustíš mě dál?“
   „Já… to nejde, nemůžu,“ naoko jsem zkusil zakašlat. „Pořád je to nakažlivé a nechci tě nakazit.“
   „Jsem očkovaný a docela odolný, a když si budeš krýt pusu rukou, absolutně nemám strach.“
   „Hele, raději to nechci riskovat. Jak jsi vůbec zjistil, kde bydlím?“
   „Prostě jsem nemohl odolat, chtěl jsem tě vidět. Tak pustíš mě? Je mi docela blbé mluvit tady s dveřmi,“ zasmál se. Zavřel jsem oči, musel jsem to udělat, jinak to nešlo.
   „Ne, promiň, musíš odejít,“ zašeptal jsem jen natolik hlasitě, aby to slyšel.
   „Sethe? Proč, co se děje?“
   „Prosím, prostě musíš jít,“ kousl jsem se do rtu a snažil se zadržet slzy, které se mi začaly hromadit v očích. Ztrácel jsem ho.
   „Neodejdu, dokud mi neřekneš proč. Sethe, záleží mi na tobě. Chci vědět, co tě trápí. Otevři mi.“
   „Nemůžu,“ kníkl jsem. „Já…“
   „Proč? Co ty?“
   „Jsem zrůda, na té párty to nebyla maska, skutečně tak vypadám,“ zašeptal jsem a svezl se po zdi k zemi. Čekal jsem nějakou znechucenou nadávku, jak jsem se vůbec opovážil s ním mluvit jako nejlepší kamarád nebo něco víc. Čekal jsem naštvané kroky mířící pryč, ale… nic z toho se nedělo. Jen ticho a po chvilce mi začalo připadat, že je to ještě horší, než kdyby mi začal nadávat.

   „Pozveš mě dál? Pořád tu pro tebe mám ty pomeranče.“
   „Měl bys jít, Daryle. Jsi skvělý kluk a zasloužíš si skvělého přítele,“ zašeptal jsem.
   „Skvělý byl večer s tebou, nemůžu na něj přestat myslet. Chci to zažít znovu.“ Zaváhal jsem, ale nakonec jsem vstal, vsunul klíč do zámku a pomalu otevřel dveře. Sklonil jsem hlavu a pustil ho dovnitř. I když jsem zavřel, neodvážil jsem se na něj podívat, tak moc jsem se styděl, snad nejvíc za celý svůj život.
   Pomalu ke mně přešel a dvěma prsty mi zvedl bradu. Nechtěl jsem, ale nakonec jsem k němu zvedl oči.
   „Na tom večírku jsem tě líbal, protože ses mi líbil. Nevím, proč by to teď mělo být jinak,“ usmál se.
   „Přesto… mohl bys mít někoho lepšího, hezčího.“
   „Možná, neříkám, že mě to nepřekvapilo, ale i tak… mně se líbíš ty. Líbí se mi, jaký jsi. Hezčího nepotřebuju,“ pousmál se a palcem mi přejel po tváři. Zadíval jsem se na něj, do jeho očí. Nevypadaly, že by lhaly a já ani nechtěl, aby lhaly.
   „Jsi krásný, pro mě jsi krásný,“ usmál se, sklonil se a vtiskl mi polibek na rty. „Budu rád, když mi dáš šanci,“ zašeptal mi u nich a já se nezmohl na nic jiného, než lehce přikývnout. Vyjekl jsem, když mě prudce objal a natiskl se mi na rty. Nezmohl jsem se na nic jiného, než ho obejmout a odpovědět mu.

   Usmál jsem se, když se o kousek poodtáhl. „Jsem rád, že jsi ajťák,“ šeptl jsem a lehce mu prohrábl vlasy, jen se rozesmál.
   „Proč, prosím tě?“
   „Protože sis dal tu práci si mě najít,“ usmál jsem se.
   „Našel bych si tě znova, máš tu nejbujnější fantazii na souhvězdí, co jsem kdy viděl,“ rozesmál se a já s ním. „Už se těším, až se na ně spolu budeme zase dívat.“
   „To spolu se mi líbí,“ usmál jsem se.
   „Jo, to mně taky,“ usmál se.

   Nemohl jsem si vybavit okamžik, kdybych byl šťastnější. Paradoxem bylo, že se tím nejšťastnějším okamžikem stal svátek, který jsem nikdy neslavil… s jednou jedinou výjimkou. S onou magickou nocí na halloween, kdy jsem našel někoho, o koho už nikdy nechci přijít.