Minde

1.část

(Justin)

   Jen se s povzdechem zadívám za odjíždějícím autem. Ještě teď mi v uších rezonovala slova rodičů. Musíš být doma a cvičit, abys byl nejlepší. Jo, musel jsem, ale nikdo se už mě nikdy neptal, jestli chci. Dřív… dřív jsem chtěl, ale po tom, co se mí rodiče naprosto posedli myšlenkou, že se ze mě stane nejlepší bruslař světa, se mi bruslení vzdalovalo. Nechtěl jsem tím žít, nechtěl jsem trávit celé dny jen na ledu, nemít čas na své přátele, nesmět jíst, co jsem si zamanul. Dokonce ani ve škole jsem nebyl tak dobrý, jak bych chtěl a to jen proto, že jsem každý den otročil na ledu a neměl čas se učit. Protivilo se mi to, a čím víc mě nutili, tím míň jsem chtěl.

   Povzdechl jsem si a vydal se dozadu na stadion, který mi tu otec nechal vybudovat. Přemlouval jsem ho, že to není potřeba, že si zajedu do města, ale jen mi odsekl, že prachy na to má a půl hodinu, co bych tam projel, můžu věnovat raději tréninku.
   Ano, bruslení mě bavilo, ale nechtěl jsem u něj zůstat, chtěl jsem vystudovat. Být třeba doktorem nebo grafikem, kreslit různé blbosti mě vždycky bavilo a šlo mi to, ale o tom nemohla být řeč. Nikdy se mě nezeptali, co chci já, důležité bylo jen to, co ze mě chtěli oni.

   „Čau Justine,“ usmál se na mě můj trenér. Jen jsem se lehce pousmál a pozdrav mu oplatil. Dan byl v pohodě kluk, mladý, maximálně 32 a byl asi jediným důvodem, že jsem ty tréninky přežíval. I když tu nebyl pořád, někdy mi dělal dozor jen otec a to bylo k nesnesení. Neustále na mě řval, pořád dokola jsem musel dělat skoky a piruety, dokud se mu všechno nezdálo perfektní. Ucházející nebo dobré mu nestačilo. Muselo to být perfektní. Dan to nechával na mně, jen mi radil, jak držet ruce, abych měl větší rychlost při otáčkách, jak držet nohy, abych se nekymácel. S ním mi to šlo.

   Raději jsem se posadil a začal si obouvat brusle. Už jsem si zvykl držet hubu, že dneska bych chtěl volno nebo že už jsem unavený. Naši mě měli za robota, s tím jsem nic udělat nedokázal.
   „Netvař se jako boží umučení, Justy.“
   „Kdo by se netvářil,“ šeptl jsem a vrhl se na obouvání druhé brusle. „Všichni kámoši někde slaví Silvestra a já ze sebe dělám pitomce na ledu,“ ušklíbl jsem se hořce. Jo, rád bych bruslil, ale to by mě do toho někdo nesměl nutit.
   „Tak co trénink jednou vypustit a trochu si užít.“ Zvedl jsem hlavu a překvapeně zamrkal.
   „T-to přece nejde, naši by mě zabili… vrátí se po půlnoci.“
   „To už budeme doma,“ pousmál se. Váhal jsem, na jednu stranu mě to lákalo. Udělat menší rebelii, dělat cokoliv jiného než trénovat, klidně se jen tak válet v posteli a teď… dával mi Dan příležitost?

   „Já nevím,“ zaváhal jsem. Věděl jsem, že pokud by se to doneslo k našim, bylo by to ještě horší, než už to je. I když jsem pochyboval, že by to šlo. No… otec by si určitě něco našel.
   „Podívej, nedaleko má kámoš chatu a hraje mu tam jedna docela dobrá, i když začínající skupina. Trochu se odreaguješ. Přece nebudeš pořád jen trénovat. Dost na tom, že jsi strávil na ledě téměř celý Štědrý den,“ zakroutil nechápavě hlavou. Já se jen ušklíbl, zvykl jsem si, co jiného mi zbývalo.
   „Tak co, jdeme?“
   „Fakt se vrátíme dřív než naši?“
   „Slibuju,“ usmál se. Zadíval jsem se na něj, ale nakonec jsem přikývl.
   „Máš deset minut, čekám tě u auta,“ usmál se a vstal. Ušklíbl jsem se, ale spěšně si sundal brusle, vyletěl jsem do pokoje něco na sebe hodit a za Danem. Věděl jsem, že to, co dělám, může snadno prasknout, ale momentálně mi to bylo jedno. Alespoň pár hodin být jako normální kluk, trošku si užít, to mi za to stálo.

***

   Mlčky jsem se rozhlédl kolem. Na jednu stranu jsem toho trošku litoval, bylo tu lidí jak na Václaváku a já tu znal jen Dana, ale pocit, že nejsem na ledu, že mám alespoň na dnešní noc volnost, všechno přebilo. Takže když mi Dan do ruky strčil plechovku s pivem, nezaváhal jsem, otevřel ji a napil se. Bylo mi jedno, že nesmím pít, nesmím jíst tučná jídla, musím udržovat přísnou dietu, dneska mi bylo jedno úplně všechno. Dneska nebylo žádné musíš, nesmíš, snaž se, přidej… dneska žádná pravidla, toho jsem se chystal držet.

   Dan se mi ale během chvilky ztratil. Nezazlíval jsem mu to, měl tu kámoše a určitě si chtěl Silvestra užít stejně, jako všichni ostatní lidé. Minimálně ti, co tu byli. Raději jsem si vzal ještě jedno pivo a přitočil se do hloučku lidí, kteří buď skandovali, nebo tančili pod pódiem. Pousmál jsem se a zaposlouchal se do tónů hudby. Konečně to nebyl žádný Mozart, Bach nebo jiná vážná hudba, na kterou jsem musel cvičit sestavy. Moderní hudbu naši odsuzovali, prý je to jen brak bez rytmu, na který já rozhodně jezdit nebudu, protože je to pod mou úroveň.
   Opřel jsem se o sloup pergoly a zaposlouchal se do slov. Líbila se mi, jakoby je psal někdo, kdo žil s nimi. A i když Dan tvrdil, že jsou to začátečníci, nepoznal bych to. I tak mě ta skupina zaujala. Možná až moc, jelikož jsem si skoro ani nevšiml, že se na chvilku prohodili s DJ. Jen jsem přemýšlel o těch slovech, užíval si to, že nemusím nic dělat, v dlani svíral plechovku piva a upíjel.

   „Ahoj, já tě odněkud znám,“ ozval se přede mnou hlas. Zvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem pomněnkově modrých očí. Nadzvedl jsem obočí, já si byl jistý tím, že jsem ho nikdy předtím neviděl. Kde taky… nikam jsem nechodil, protože jsem nemohl, na studenta nevypadal a krasobruslaře? Ne, ty znám.
   „Nevím o tom,“ pousmál jsem se a znovu lehce upil. Jemu to však na úsměvu neubralo. Pořád se culil a já se pod jeho drobnohledem začal lehce kroutit. Znervózňovalo mě to, dokonce se mi myslím i lehce zatřásla kolena.
   „Já si tím jsem téměř jistý, ale nemůžu si vzpomenout.“
   „Možná, ale je tam to téměř,“ ušklíbl jsem se, načež se rozesmál.
   „Dobře vzdávám se… jsem Lukas,“ usmál se na mě.
   „Těší mě,“ přikývl jsem lehce. Svoje jméno jsem záměrně vynechal. Každému na potkání ho vykládat nemusím. Chvilku vyčkával, jakoby čekal, až mu ho řeknu, než se tiše zasmál.
   „Promiň, asi jsem přeslechl tvoje jméno.“
   „Nepřeslechl, já ho neříkal,“ usmál jsem se a znovu se napil. Zasmál se a lehce zakroutil hlavou.
   „Tak jinak… řekneš mi ho, prosím?“ usmál se a já zjistil, že na něho bezděčně zírám, na ten jeho dokonalý úsměv.
   „Já… no… Justin,“ vykoktal jsem nakonec a zrudl až po kořínky vlasů, když jsem si uvědomil, jak pitomě to muselo vyznít. Doufal jsem, že to v té tmě nebylo moc vidět, ale nebyl jsem si tím jistý, jelikož se znovu rozesmál. Ošil jsem se, nebyl jsem si jistý, čemu přesně se směje, ale naprosto jasné bylo… že mně.
   „Hezké jméno,“ usmál se. Jen jsem se pousmál, ale pro jistotu jsem mlčel.
   „Tak jak se ti tu líbí,“ mrkl na mě a sám si otevřel pivo.
   „Jde to… hudba se mi líbí,“ pousmál jsem se lehce.
   „Tak to beru jako kompliment,“ zasmál se a já se na něj znovu zadíval.
   „Tys zpíval?“
   „Jo, dal jsem tu talentovanou bandu dohromady a občas si někde zablbneme,“ usmál se.
   „To zní dobře,“ lehce jsem přikývl a přistihl se u faktu, že na něj pořád zírám jak tele na nový vrata. Okamžitě jsem uhnul pohledem, když jsem si to uvědomil a lehce se kousnul do rtu. Jo, věděl jsem o sobě, že se mi víc líbí stejné pohlaví, ale u nás o tom nesměla být řeč. Teplý krasobruslař? To prostě neexistuje! Alespoň podle našich…

   Zaslechl jsem, jak se tiše zasmál, což opět způsobilo, jak se mi nahrnula krev do tváří.
   „Zatančíš si?“
   Zvedl jsem hlavu a zamrkal. On chtěl tančit? Se mnou? To jako teď?
   „Já neumím tančit,“ špitl jsem. Jo, místo hodin, kdy moje třída chodila na lekce tance, já byl doma a trénoval.
   „Ploužák zvládneš, povedu tě,“ usmál se. Jen jsem na něj zíral neschopen slova. On se mnou chtěl tančit ploužák. Kluk. Jak si mohl být jistý tím, že se mi líbí kluci? Nikdy to nikdo nepoznal. Nečekal, až mu odpovím, vzal mi z ruky plechovku, i se svou ji odložil na stolek, vzal mě za ruku a zatáhl na parket, kde už se hýbalo několik párů. Smíšených párů, takže jsem znovu zrudl jako ředkvička, ale přesto jsem mu pomalu položil dlaně na ramena.
   „Víš, že ti to sluší, když se červenáš? Vypadáš roztomile,“ pousmál se.
   „To mi říká kluk, který mě zná… deset minut?“ nadzvednul jsem lehce obočí a pokusil se neznít rozpačitě.
   „No… víc jak deset minut, ale dobře. Byl bych rád, kdyby to bylo víc,“ usmál se a já se znovu přistihl u toho, jak mi hoří tváře. Nevěděl jsem, jak si to vyložit. Flirtoval se mnou nebo jsem si to jen namlouval? Netušil jsem, jak reagovat.

   „Dal bych cokoliv za to, abych věděl, na co teď myslíš,“ usmál se a lehce mi shrnul pramínek vlasů za ucho. Nejistě jsem po něm loupnul očima. Tohle na mě ještě nikdy nikdo nezkoušel a já nevěděl, jestli to myslí vážně nebo si jen dělá srandu a ostatní, co na to určitě koukají z povzdálí, se dobře baví.
   „Myslím… že si to raději nechám pro sebe,“ špitl jsem a nechtěně mu šlápl na nohu. „Promiň.“
   „V klidu, jde ti to,“ usmál se a podtočil mě pod rukou. Přizpůsobil jsem se, co jiného mi zbývalo, nevypadal, že by mě hodlal nejméně do konce písničky pustit a já zjistil, že se mi to vlastně spíš líbí.
   „Nikdy jsem tě tu neviděl, a že jsem tady pečený vařený,“ naklonil lehce hlavu na stranu a zvědavě se mu zablýsklo v očích.
   „Jsem tu poprvé,“ lehce jsem se kousl do rtu. Co jsem mu na to měl říct. Nemohl jsi mě tu vidět, protože ani nevím, komu to tady patří, jediný, koho tu znám, je Dan a já se sem neslušně vetřel? To by asi nevypadalo moc hezky.
   „No doufám, že ne naposled.“ Lehce jsem nadzvedl obočí. Čekal, že sem ještě někdy přijdu? Že mě ještě uvidí?

   „Jak se těšíš na ohňostroj,“ vytrhl mě Lukas z mých myšlenek.
   „O tom jsem nepřemýšlel,“ pousmál jsem se lehce. Jo, nepřemýšlel, protože tady nemůžu zůstat tak dlouho, naši se vrátí po půlnoci a když nebudu doma… bude průšvih.
   „Chyba, ale nevadí,“ pousmál se, když ze mě pomalu stáhl ruce při konci skladby. „Řekni mi o sobě něco, zvu tě na něco k pití,“ usmál se a zamířil k občerstvení. Zaváhal jsem, ale vydal se za ním. Bavil se tu se mnou a rozhodně to bylo lepší než tu stát jako kůl v plotě. Nalil mi stejně jako sobě nějaký punč a v očekávání se na mě zadíval.
   „A co bys chtěl vědět,“ nejistě jsem upil.
   „To je jedno, cokoliv,“ pobaveně se mu blýsklo v očích. Nervózně jsem v prstech protočil kelímek a zamyslel se.
   „Je mi 18, jsem jedináček… nemám moc zájmů, snad jen… bruslení.“ Jo, můj zájem i moje prokletí.
   „Bruslení? To jako kolečkové, nebo na led,“ lehce natočil hlavu na stranu.
   „Na led,“ pousmál jsem se.
   „Náhodou, je to fajn zájem.“
   „Každý má nějaký,“ zadíval jsem se na něj a znovu upil. Usmál se a já si najednou připadal, jakoby mě v tom úsměvu zcela uvěznil, pohltil, nemohl jsem se pohnout, či uhnout. Z celého toho poblouznění mě zpět do reality přivedl jeho hlas.
   „Pojď, už začnou odpočítávat,“ usmál se, popadl mě za ruku a táhl ke hloučku lidí.
   „Po-počkej… c-co?“ vykoktal jsem. Najednou jsem netušil, o čem to mluví.
   „Už bude půlnoc, Nový rok.“
   Zasekl jsem se, prudce se zastavil, a jelikož to nečekal, snadno jsem se mu vysmekl.
   „Promiň… musím jít.“ Spěšně jsem se otočil a rozběhl se, přičemž jsem se snažil najít Dana. Zaslechl jsem, jak za mnou volá, ale neotáčel jsem se. Musel jsem domů… okamžitě.

   „Dělej, musíme jít,“ popadl jsem ho za loket a začal strkat pryč od atraktivní blondýny. „Honem, je půlnoc,“ zakňučel jsem, což ho trochu rozpohybovalo. Chytil mě za ruku, abych se mu v tom chumlu neztratil a vyrazil k autu. Trhl jsem sebou, když to za mnou začalo bouchat. Rachejtle, petardy, ohňostroje, ale ani čas pokochat se nad tím nebyl.
   Nasedl jsem na sedadlo spolujezdce a upřel pohled na cestu. Nervózně jsem si hrál s prsty, srdce mi bušilo a já se modlil, aby naši ještě nebyli doma, abych to stihl.

    „Neboj, bude to v klidu,“ mrkl na mě Dan a usmál se.
   „Snad,“ šeptl jsem a nervózně sledoval hodiny, ani jsem si neuvědomil, že to je tak daleko. Bylo téměř půl jedné, když jsme zastavili před domem.
   „Díky, zatím,“ líbnul jsem ho na tvář a vystřelil z auta. Chvilku jsem sice bojoval se zámkem, ale nakonec se mi podařilo odemčít a vletět dovnitř. Popadl jsem první věci, co mi přišly pod ruku, a zamknul se do koupelny, abych se osprchoval.
   Hodil jsem si jen rychlou sprchu, aby to nebylo nápadné a vyšel z koupelny. Trhnul jsem sebou leknutím, když jsem narazil na mamku.

   „Ahoj, zlato. Jak ti to šlo. Dan říkal, že s tebou byl spokojený,“ usmála se mamka a přejela mi dlaní po rameni. Chvilku jsem na ni jen němě zíral a uvědomoval si, jak málo chybělo k tomu, abychom to nestihli.
   „Jo, myslím, že mi to docela šlo, ale jsem unavený,“ pousmál jsem se a zatvářil se zničeně.
   „To ti věřím, tak utíkej spát, dobrou noc, zlato,“ usmála se a konečně mě propustila ze svých spárů.

   Úlevně jsem se zhroutil na postel a vydechl. Bezděčně jsem si vzpomněl na Lukase, na jeho pomněnkový pohled, kterým mě sledoval. Vypadal… jakoby se o mě zajímal. Zajímal jsem ho, tančil se mnou, ptal se, co mě baví, co rád dělám. Možná mě chtěl poznat blíž, třeba poznal, že jsem gay, ale… pořád tady bylo jedno velké ale. Věděl jsem, že po dnešku už ho nikdy neuvidím. Byl jsem tu zamčený, hlídán saněmi v podobě mých rodičů a nucen k neustálému tréninku, abych byl nejlepší. Já nechtěl být nejlepší, chtěl jsem se rozhodovat sám. Chtěl jsem rozhodovat podle sebe a ne podle nějakého denního harmonogramu, jídelníčku, či něčeho jiného. Připadal jsem si jako Popelka, která utekla z plesu, na který se tajně vydala, jen rozdíl byl v tom, že tohle není pohádka a můj princ si pro mě nikdy nepřijde.

2. část

(Justin)

   Ubíhaly dny a týdny a na moji malou silvestrovskou rebelii nikdo nepřišel. Na jednu stranu jsem byl rád, na tu druhou… tak strašně jsem to chtěl zopakovat a tak viditelně, aby to věděli všichni. Aby všichni věděli, že odmítám hrát jen podle pravidel rodičů, že mám i svoji vůli, ale k ničemu to stejně nebylo. Mlčky jsem přežíval tak jako dříve, ale stejně to bylo jiné… Nebylo dne, kdy bych nemyslel na ten pomněnkový pohled, na Lukase. Ta touha ho znovu vidět, mě stravovala, ale bylo to nemožné. Netušil jsem, kde ho najdu, kde bych ho mohl zastihnout. Vlastně jsem o něm nevěděl vůbec nic a… po pravdě jsem si ani nemyslel, že on by mě ještě chtěl vidět. Byl jsem jen nějaký kluk, se kterým si zatančil a tím to haslo ve chvíli, kdy beze slova utekl.

   „Justine, co se děje? Od toho Silvestru jsi… jiný,“ zastavil mě Dan uprostřed sestavy, když mi naznačil, abych k němu přejel.
   „Nic se neděje,“ pousmál jsem se a snažil se znít tak nenuceně, jak jen to šlo.
   „Justine, nemůžu s tebou kvalitně spolupracovat, když mi nevěříš. Já vím, že se něco děje, ale ty mi to tajíš, takže to vysyp,“ upřel na mě přísný pohled a čelo mu zbrázdila nekompromisní vráska.
   Povzdechl jsem se a opřel se o tribunu. Co jsem mu měl k sakru říct.
   „Jsem gay,“ šeptl jsem s pohledem na své ruce.
   „Aha… a to je vše? Chápu, vaši s tím asi moc nesouhlasí, ale to tě přece nemůže tak trápit, nebo jo?“ zadíval se na mě a já věděl, jak mě tím pohledem propichuje, i když jsem se na něj vůbec nedíval.
   „Ne, já… totiž…“
   Mlčel a čekal, co řeknu. Chtěl jsem to říct, ale na druhou stranu, připadal jsem si hloupě. Čemu tím pomůžu. Pochyboval jsem, že se na tom něco změní.
   „O tom Silvestru… byl tam kluk… tančil se mnou, povídal si se mnou… sám od sebe… já netušil, co dělat. Byl strašně milý, hezký a já… já pak beze slova utekl,“ špitl jsem. Co jsem mu k tomu měl říct. „Myslím… myslím, že se mnou flirtoval,“ špitl jsem sotva slyšitelně. Nebyl jsem si tím jistý, ale s odstupem času… nikdy se ke mně nikdo tak nechoval. Co to mohlo být, když ne flirtování. Přátelský rozhovor těžko.
   „Aha…“ hlesl Dan zamyšleně a já se ani neodvážil k němu zvednout oči. Netušil jsem, co víc k tomu říct.
   „A máš na něj nějaký kontakt nebo něco?“ To už jsem pootevřel ústa a nevěřícně se na něj zadíval.
   „Takže nemáš… to je blbé, jak ho chceš najít?“
   „C-co?“ vykoktal jsem. Najít ho? „Nemám jak, jen… Lukas, jmenoval se Lukas a navíc… třeba to byl jen flirt na jednu noc.“
   „Hele, třeba jo, ale to se nedozvíš, dokud ho znovu neuvidíš.“
   Sklonil jsem hlavu a zadíval se na špičky svých bruslí. Nejspíš měl pravdu, ale jak jsem ho měl asi nejít. Znovu jsem pod ostřížím pohledem našich, nikam mě nepustí, kromě do školy a zpět a ani nevím, kde bych ho mohl sehnat.

   „Víš co, teď to prostě hoď za hlavu, třeba na něco přijdeme. Ale teď tě chci vidět bruslit, dobře?“ položil mi ruce na ramena a zadíval se na mě. Tiše jsem vydechl, ale přikývl. Jo, musel jsem to hodit za hlavu, nejspíš to stejně bylo naposled, co jsem ho viděl, takže nemělo cenu nad tím nějak extra brečet. Byl to jen jeden večer, jedna moje rebelie… první a poslední.
   Nadechl jsem se, rozjel se na led a znovu začal sestavu.

(Lukas)

   Znuděně jsem seděl v lavici a poslouchal profesora. Nesnášel jsem tento seminář, ale být jsem tu musel. Zamyšleně jsem na papír črtal tvář toho kluka… Justina. Už to bylo pár týdnů, ale mně se nedařilo na něj zapomenout. Ale ani ho najít. Všech jsem se na něj ptal, ale nikdo ho neznal a já neměl žádné vodítko, jak bych ho našel. Docela mě to… frustrovalo. Nechápal jsem, čím mě zrovna on zaujal, ale chtěl jsem ho poznat blíž. I kdyby to nemělo vyjít, prostě jsem o něm chtěl vědět víc.

   Povzdechl jsem si, sbalil věci a vyšel ven. Neměl jsem náladu, na nic. Na zkouškách se skupinou jsem byl mimo a myslel na ty oříškové oči, které jsem nemohl vypudit z hlavy.
   „Lukasi,“ doběhl mě Alan. To na jeho chatě se ten Silvestr slavil a já ho neustále bombardoval tím, aby si vzpomněl, koho vlastně pozval. Někdo odtamtud ho musel znát.
   „Zdarec,“ kývl jsem a opřel se o auto.
   „Hele, možná pro tebe něco mám, pokud hledáš pořád tu svou Popelku.“
   Okamžitě upoutal mou pozornost.
   „Povídej,“ kývl jsem klidně, ale všechno v těle se ve mně napínalo vzrušením a očekáváním. Třeba se mi podaří ho najít.
   „No… Sandra si tam povídala s jedním kámošem, když tam doběhl takový malý kluk a začal do něj hučet, že musí jít. Prý to bylo těsně před ohňostrojem, možná by to mohl být on.“
   „Jak se jmenuje ten tvůj kámoš.“
   „Nějakej nedočkavej,“ ušklíbl se.
   „Nedělej si srandu a vyklop to,“ zamračil jsem se. Měl jsem ho na dosah ruky a on s tím musel dělat takovou tiáru.
   „Fajn, fajn… Dan, jmenuje se Dan Dillon. Pokud ho chceš zastihnout, dneska ve tři by měl mít na stadionu krasobruslařský kroužek,“ ušklíbl se.
   „Díky Alane,“ kývl jsem a nasedl do auta. Seru, že mám přednášku, prostě na ten stadion jdu. Krasobruslařský kroužek? Justin říkal, že rád bruslí… třeba by tam mohl být. Proč mě to nenapadlo hned? V duchu jsem si nadal a rozjel se domů, ještě jsem měl čas.

***

   Po třetí hodině jsem zastavil u stadionu a zamířil dovnitř. Byl bych tu i dřív, chtěl jsem tu být dřív, ale to by mě nesměla zdržovat sestra se svými domácími úkoly. No co, byl jsem tu a snad včas.
   Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Moje natěšení hned spadlo na bod mrazu. Byla tu jen banda malejch děcek, co se tu proháněly na bruslích a pokoušely se o neumělé skoky. Tiše jsem si povzdechl. Jo, hodně jsem doufal, že ho tu uvidím. Alespoň jsem se rozhlédl, než jsem si všiml vysokého muže na druhé straně stadionu, který jim radil. Klidně jsem se vydal za ním, doufal jsem, že mě nějak nasměruje k Justinovi.

   „Dan? Dan Dillon?“ zadíval jsem se na něj a opřel se o mantinel. Jen ke mně pootočil hlavu.
   „Jo, co potřebujete, soukromé kurzy nedávám.“
   „Nechci soukromý kurz, chci se na něco zeptat.“ Sjel mě pohledem, ale nakonec dal těm děckám pár pokynů a přejel ke mně.
   „A co by to mělo být?“ nadzvedl obočí.
   „Alan říkal, že jste byl na té jeho párty na chatě.“ Netušil jsem, jak jinak začít. Hned na něj vybalit, jestli nezná nějakého Justina? To mi přišlo hloupé a myslím, že bych mu připadal jako úchyl, i když… já si tak připadal. Nadzvedl obočí a chvilku přemýšlel, jak odpovědět, ale nakonec přikývl.
   „Jo, byl jsem tam.“ Srdce se mi jeho odpovědí rozbušilo, musel ho znát, musel to být on. Kdo jiný by odtamtud utekl.
   „Hledám jednoho kluka, prý byl s tebou,“ přešel jsem do týkání. Nemohl být o tolik starší než já. „Justin, jmenoval se Justin.“ Všiml jsem si, jak zpozorněl. Znal ho, musel, proto jsem pokračoval.
   „Taky byl na té chatě, ale najednou zmizel. Chtěl bych s ním mluvit, možná ho trochu poznat… Takže, poradíš mi?“
   „Možná,“ lehce naklonil hlavu na stranu a dál si mě prohlížel. Zamračil jsem se. Možná? Co to bylo za odpověď.
   „Hele, já ho fakt chci najít, nejsem žádný úchyl, jen… chci ho víc poznat.“
   „Nebude to tak jednoduché, Justinovi rodiče si z něj udělali loutku. Má přesně nařízené, kdy bude jíst, kdy bude spát nebo chodit do školy. Se divím, že mu nediktují, kdy může na záchod,“ zamrčel a já jsem se zasekl. On někdo takový existoval? Aby řídil život tomu druhému? To snad ani nebyli rodiče.

   „Aha… a můžeš mi říct, kde bydlí nebo tak něco?“
   „A co chceš dělat, dojet tam a říct, že si s ním chceš pokecat? Lukasi, jeho rodiče neví, že Justin byl někde jinde než doma a netrénoval. Nemůže se jít bavit ani s kamarády.“
   „Jak víš… jak se jmenuju,“ zadíval jsem se na něj podezřívavě.
   „Justin se zmínil.“ Při té větě… prostě jsem věděl, že to hledání nebude marné.
   „Tak mi poraď, co mám dělat.“ Nakrčil obočí a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí.

   „Víš co, přijď sem zítra ve tři, něco zkusím.“
   „A Justin?“
   „Říkám, že něco zkusím,“ pobaveně se na mě zadíval a já si najednou připadal jako nedočkavý puberťák smíchaný s úchylem.
   „Dobře, díky,“ přikývl jsem a pomalu se odtáhl od mantinelu.
   „Za nic… zatím,“ kývl a znovu se otočil k děckám. Přikývl jsem a zamířil ven ze stadionu. Svitla mi naděje, že ho nakonec znovu uvidím, alespoň jsem v to doufal.

(Justin)

   Povzdechl jsem si, vstal od svého dietního oběda a zamířil ke stadionu. Bože jak mně se nechtělo. Nehledě na to, že poslední dobou mi to ani nešlo. Otec na mě řval, Dan se mě snažil povzbudit, ale nepomohlo ani jedno.
   Cukl jsem sebou, když mě někdo chytil za loket.
   „Vezmi si brusle, čekám tě u auta.“
   „Po-počkej, co?“
   „Pokazili se světla, jedeme na stadion do města a neboj, vaši o tom ví,“ ušklíbl se. Zamrkal jsem, co to byla za blbost, tohle jsem nějak nepobíral.
   „Tak dělej,“ usmál se a zamířil k autu. Přivřel jsem oči, měl jsem pocit, že mi tady něco uniká, ale co mi zbývalo jiného, než se přizpůsobit. Vzal jsem ze šatny jen brusle a pospíšil si za ním.
   Cestou mi neřekl ani slovo, jen se pořád tak blbě usmíval a mě to znervózňovalo. Raději jsem mlčky přečkal cestu, na stadionu si obul brusle a vyjel na led. Chvilku jsem se rozcvičoval, jako vždy a když mi tak Dan pustil hudbu, rozjel jsem se podle sestavy. Snažil jsem se, nechtěl jsem myslet na nic jiného, ale stejně se mi myšlenky rozbíhaly.

   Začal jsem se otáčet. Při jedné otočce jsem ale ztuhl a zabodl pohled do postavy, která se opírala o mantinel. Bezděčně jsem se ještě dvakrát otočil, než jsem se pomocí zoubků zastavil a zadíval se na ni. Srdce mi vynechalo dva údery. Byl to on. Musel být, ten jeho úsměv jsem poznal i na dálku. Nejistě jsem se zadíval na Dana, ale ten vypadal, že ho vůbec nezajímám, takže jsem se pomalu rozjel k Lukasovi.

   „Ahoj,“ kuňkl jsem nejistě a lehce se kousl do rtu.
   „Ahoj… Popelko,“ usmál se. „Konečně jsem tě našel,“ usmál se a já se znovu začal topit v tom pohledu pomněnkových očí. Netušil jsem, co říct, doslova mi vyschlo v krku.
   „Myslíš, že bych tě mohl pozvat na kafe?“
   „J-já…“ kousl jsem se do rtu a zadíval se na Dana. Ten se jen pousmál.
   „Máš přesně dvě hodiny, ani o minutu dél, počkám tě u auta.“ Usmál jsem se a přejel si sundat brusle. Netušil jsem, jak mě Lukas našel, ale byl jsem rád. Tak strašně jsem ho chtěl znovu vidět a teď jsem měl šanci.

   „Můžeme?“ usmál se. Lehce jsem přikývl a vydal se za ním. Opatrně mi položil ruku okolo pasu a zamířil do blízké kavárny. Věděl jsem, že rodiče by neměli radost, kdyby zjistili, jak jsem dneska zanedbal trénink, ale bylo mi to jedno. Momentálně jsem chtěl strávit čas se svým princem. Alespoň na chvíli být součástí pohádky, kterou jsem si vysnil, a ona se skutečně stala.

3. část

(Justin)

   Sundal jsem brusle a pospíšil si za Lukasem, který na mě čekal. Už to byly dva týdny, co mě našel a dva týdny, co jsme se scházeli. Nebyly to dlouhé hodiny, ale bylo to lepší než nic. Chvilky ukradené ze zkráceného tréninku s Danem. Byl jsem mu vděčný za spoustu věcí, co pro mě udělal, ani nevím, jak se mu podařilo přemluvit naše, abych dočasně trénoval na stadionu ve městě, jelikož sám jsem dobře věděl, že ze stadionu doma by se mi pláchnout nepovedlo a nepozorovaně už vůbec ne.

   „Dneska ti to šlo, ale stejně se mi líbí víc ta druhá choreografie,“ usmál se Lukas a objal mě okolo pasu.
   „Jo, to mě taky, ale vždyť víš… Jiná hudba než klasická prostě neexistuje. Zabili by mě, kdybych na mistráku jel na Jacksona.“
   „Zabili by tě i potom, co bys to s Jacksonem vyhrál?“
   „No… minimálně napůl,“ ušklíbl jsem se. Rozesmál se, což mi taky vyvolalo úsměv na tváři. Rád jsem poslouchal jeho smích, to, jak mu jiskřily oči. Nemohl jsem se v takové chvíle na něj vynadívat. Ano, už jsem potkal několik kluků, kteří se mi líbili, představoval jsem si, že s nimi chodím, ale nikdy… nikdy jsem necítil to, co jsem teď prožíval po Lukasově boku. Ale jedna věc mě trápila, věděl jsem, že se našim nelíbí, kde trénuju, když doma mám vlastní stadion a pokud budu trénovat doma… kdy uvidím Lukase? Věděl jsem, že kdybych jim o svém vztahu řekl, nepochopili by to. Oni by nepochopili, ani kdybych chodil s holkou. Úplně jsem slyšel, jejich slova… jen tě okrádá o čas, který můžeš využít pro trénink, vztahem ničeho nedosáhneš, tréninkem ano. Nikdy je nezajímalo, co chci já.

   „Už zase to děláš,“ přejel mi Lukas palcem po bradě. Lehce jsem sebou cukl, když mě vytrhl ze zamyšlení.
   „Co? Co dělám?“
   „Krčíš obočí a přemýšlíš nad spoustou momentálně zbytečných věcí,“ pousmál se.
   „Jen… děsím se toho, až budu zase muset trénovat doma. Potřebuju tě vídat,“ šeptl jsem a zadíval se do jeho modrých očí.
   „Budeš, nevzdám se tě, když jsem tě našel. Něco vymyslíme.“ Chvilku jsem ho sledoval, jeho sebejistý úsměv, který tvrdil, že se mě nehodlá vzdát, než jsem lehce přikývl.
   Uvolnil jsem se, když nám přinesli kávu a začali jsme si povídat a smát se. Vždycky mě něčím dokázal rozesmát a to jsem měl na něm asi nejraději.

   „Justine?“Zasekl jsem se a zvedl hlavu. Ztuhle jsem sledoval otce a on mi oplácel šokovaný výraz, který se rychle měnil na vzteklý.
   „Co tu děláš,“ procedil mezi zuby a udělal ke mně několik rychlých kroků.
   „Já… jen…“
   „Přemluvil jsem ho na jedno kafe,“ řekl klidně Lukas a vstal. „Lukas Berry, Justyho přítel,“ usmál se a nabídl otci ruku. Chvilku jsem zůstal v šoku, stejně jako otec, ale vzpamatoval jsem se dřív, že to na něj tak bez obalu vybalil, vstal a vklouzl dlaní do Lukasovy, který mi ji pevně sevřel. S bušícím srdcem jsem sledoval, jak sevřel rty do úzké linky a kdyby pohled zabíjel, jsme oba mrtví.
   „Takhle ty trénuješ… takhle nám oplácíš všechno, co jsme pro tebe udělali?“ zvýšil hlas, až se po nás osazenstvo kavárny otočilo.
   „Pane, Pottere, myslím, že není třeba zvyšovat hlas.“
   „Ty mi neříkej, co mám a nemám dělat,“ zasyčel, chytil mě za loket a vytrhl s Lukasova sevření. „Drž se od Justina dál, je ti to jasné?“
   „Je mi líto, ale nemáte právo mi tohle zakazovat.“
   „Prostě se od něj drž dál. Justin se nebude zahazovat s někým, jako jsi ty a už vůbec ne teď,“ zavrčel, popadl mě za loket a vytáhl ven.
   „Pusť mě, já nechci… chci být na chvíli normální kluk s normálními přáteli, s přítelem.“
   „Ale ty nejsi normální, ty budeš mistr, je ti to jasné? Tolik jsme toho pro tebe udělali, nikdy jsi nemusel hnout prstem a ty nám teď sereš na hlavu? Tak to ne, chlapečku,“ nacpal mě do auta a rozjel se domů. Natočil jsem tvář k oknu a setřel zbloudilou slzu. Já nechtěl takhle skončit, připoutaný k ledu, k příkazům rodičů. Neměl jsem přátele a teď jsem ztratil i Lukase?
   „Už ho neuvidíš, smiř se s tím. To není svět pro tebe, ty budeš na vrcholu.“

***

   Mlčky jsem seděl na lavičce a čekal, až na mě přijde řada. Bylo mi na nic. Vedle mě stál nakrknutý otec se stejně nakrknutým trenérem. Ne, Dan to nebyl. Dan dostal padáka, jakmile otec odhalil můj románek s Lukasem. A od té doby to se mnou šlo z kopce. Na ledě jsem byl od rána do večera, ve škole se mi známky rapidně zhoršily a to jsem si myslel, že už to víc ani nejde. Šlo to, s každodenním terorem až moc rychle. Na tréninky mi dohlížel otec s trenérem a ani jeden se mnou neměl slitování. Oba na mě jen řvali a všechno jsem musel milionkrát opakovat, dokud to nebylo perfektní. Ale ono to perfektní nikdy nebylo. Už jsem nemohl, byl jsem vyčerpaný, unavený, shodil jsem a přešla mě i chuť na jídlo.
Na mistrák jsem se dostal jen náhodou… vlastně jsem se tam původně nedostal, ale jeden kluk přede mnou vypadl, což trochu zmírnilo otcovu zlost na mě. Ale věděl jsem, že ne na dlouho, věděl jsem, že nevyhraju. Neměl jsem šanci, to, jak jsem se cítil fyzicky i psychicky mi na výhru nemohlo stačit.

   Tiše jsem si povzdechl a zadíval se na zem. Lukase jsem od té doby neviděl, neslyšel, otec se až moc dobře postaral o to, abych se s nikým nestýkal. A já ho potřeboval.

   „Justine, jsi na řadě.“ Lehce jsem přikývl, vstal, sundal ze sebe mikinu a zamířil k ledu. Nadechl jsem se a se zazněním svého jména vyjel na led. Zastavil jsem se uprostřed a počkal, až mi začne hrát hudba. Ani jsem nevěděl, co dělám, automaticky jsem se rozjel. Nejel jsem srdcem, jel jsem, protože jsem musel. Musel jsem jet to, co mi oni řekli, protože to oni chtěli vyhrát a já jim jen sloužil jako vhodný nástroj. Ale i nástroj se někdy opotřebuje a já už nemohl. Což bylo taky vidět. Hned při prvním skoku jsem tvrdě dopadl na led a nebyl schopný vstát. Chtěl jsem, ale připadal jsem si tak těžký, nemožný a pokořený. Zlomili mě, už jsem se necítil jako Justin, ale jako nějaká dřevěná loutka, která čeká, až loutkář zatahá za nitky.

   „Omlouváme se, omylem se sem dostala špatná skladba.“ Cukl jsem sebou a zadíval se nahoru. Stál tam Lukas a lehce se usmíval. Byl tu, nezapomněl na mě, pořád o mě stál. Zvedl jsem se z ledu a sledoval ho, zatímco přehodil skladby. Nebyl jsem si jistý, co to provádí, nic jiného jsem netrénoval, nic jiného jsem neuměl, ale pochopil jsem, když se usmál tím svým šibalským úsměvem a zformoval rty do dvou slov. „Do toho,“ šeptl a hodil mi klobouk. Chytil jsem ho a lehce přikývl.

   Nadechl jsem se a na první tóny skladby se znovu rozjel. Dlouho jsem na tuhle skladbu nejel, ale přesně jsem věděl, jak má být. Nejel jsem jako stroj, tohle jsem jel pro Lukase. Tohle bylo to, co jsem chtěl. Mít volnost, svobodu, smět se sám rozhodnout, sám jet jak chci, jak to cítím. Já nebyl stroj a nechtěl jsem jím být.
   Usmál jsem se a začal si to užívat. Každý skok, ovace obecenstva, hudbu a Lukasův úsměv, o kterém jsem věděl, že mu právě teď hraje na tváři.
   Dal jsem to toho všechno, věděl jsem, že otec, trenér i matka budou zuřit, ale bylo mi to jedno. Protože… tohle bylo naposled, co jsem bruslil. Nechtěl jsem se toho vzdát, ne úplně, ale nemohl jsem cvičit pod jejich kontrolou. Brali mi všechno a já věděl, že dobrý můžu být, i když budu mít svůj život bez jejich pravidel. Už jsem se nehodlal podřizovat, protože jsem věděl, že teď mám skutečně někoho, kdo se za mě postaví, kdo při mně bude stát.

   Poslední otočka, než jsem se plynule zastavil a zvedl ruku, když začali diváci tleskat a křičet. Párkrát jsem jim s úsměvem pokynul, než jsem se rozjel k mantinelům, přesněji… k Lukasovi.
   „Byl jsi úžasný,“ usmál se, vzal moji hlavu do dlaní a vtiskl mi dlouhý polibek. Bylo mi jedno, kolik lidí na nás hledí, jestli to vidí či nevidí rodiče, reportéři. Já už se nechtěl skrývat. Byl jsem gay a odmítal jsem ze sebe dělat robota. Tohle byl můj nový začátek.
   Usmál jsem se, vklouzl jsem dlaní do jeho a rozešel se na lavičku, abych vyslechl výsledky. Normálně tam sice se svým svěřencem sedí trenér, ale ten můj tak trochu teď soptil vzteky. Neřešil jsem to, posadil jsem se vedle Lukase a zadíval se na výsledkovou tabuli, kde se načítaly moje známky a nízké nebyly.
   „Jsi druhý, to je skvělý,“ usmál se Lukas a objal mě. Tiše jsem se zasmál a přitiskl se k němu. Jo, ani jsem nečekal, že budu první po tom pádu hned na začátku. Ale pro mě i druhé místo znamenalo úspěch. Já nebyl posedlý výhrou, chtěl jsem jezdit, protože mě to bavilo, ne protože jsem musel.

   „Pane Pottere, jste druhý… myslíte si, že jste měl i na první místo?“ přiběhl hned nějaký novinář.
   „Nepočítal jsem s ním, vím, že jsem udělal nějaké chyby, ale jednou se tam možná dostanu,“ usmál jsem se.
   „Říkáte, že v příštím roce si půjdete s jistotou pro zlato,“ usmál se.
   „Ne, to neříkám.“
   „Promiňte, potom nejspíš nechápu.“
   „Rozhodl jsem se vzdálit od profesionální dráhy. Chci dostudovat, mít čas na přátele.“
   „Teď, když jste skoro na vrcholu?“
   „Jednou si pro to zlato dojdu.“
   „Děkuji,“ usmál se, lehce jsem kývl a otočil se. Mlčky jsem se zadíval na soptícího otce, čekal jsem to, ale i tak pohled na něj byl… zvláštní. Prostě jsem asi nikdy nedokázal pochopit, že nemám normální rodiče, pro které je hlavní názor svého dítěte a jeho touhy a sny. Ne, aby si prostřednictvím něj plnili ty svoje.

   „Co to mělo znamenat?“ vyštěkl vztekle a já jen ucítil, jak mě Lukas pevněji objal okolo pasu.
   „To znamenalo, že končím. Už nebudu jezdit podle tebe, končím s rozvrhem, který jsi mi nadiktoval, už mě nebaví pořád tě jen poslouchat. Nebaví mě poslouchat, jak mě buzeruješ, mám toho dost. Chci mít čas na přátele, chci dostudovat, chci chodit ven, do kina se svým přítelem. Chci být normální…“ Sledoval jsem, jak zbledl zlostí a rty stáhl do úzké linky. Takhle vypadal málokdy a jen tehdy, když byl vytočený k nepříčetnosti a ano… to teď byl.
   „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali?“
   „Nedělal jsi to pro mě, ale pro sebe. Já chtěl bruslit, ne vyhrávat… A bruslit budu dál, jen daleko od tebe.“
   „Pokud na tom trváš, můžeš si sbalit věci a vypadnout,“ procedil skrze zuby.
   „To taky udělá. Půjde ke mně,“ řekl Lukas dřív, než jsem se já zmohl na slovo.
   „Řekl jsem ti snad jasně, aby ses od něj držel dál!“
   „A já vám řekl, že to neudělám a že mi v tom nezabráníte. Na Justinovi mi záleží, vzdát se ho nehodlám a nenechám vás z něj udělat vaši loutku, abyste mohl jen pohybovat nitkami.“ Chvilku jsem ještě sledovat otce, kterému došla slova, než se otočil a odešel. Nadechl jsem se a natiskl se k Lukasovi. Cítil jsem, jak mi omotal paže okolo pasu a políbil do vlasů.
   „Vážně u tebe můžu být?“ špitl jsem.
   „Že váháš, strašně chci, abys byl se mnou, Justy.“
   Zvedl jsem k němu hlavu a zadíval se na něj. Lehce se usmíval a sledoval mě tím svým pohledem, kterému se nedalo odolat. Věřil jsem… věřil jsem, že jsem konečně našel někoho, s kým budu moct být sám sebou. Věděl jsem, že když se budu chtít vrátit k bruslení, nebude mě celé dny držet na ledě, ale bude mě podporovat. Sledoval jsem člověka, díky kterému jsem se dokázal osvobodit, on mě osvobodil. Našel si mě, oslovil mě a znovu našel. A já mu za to všechno byl vděčný, že se nevzdal. Dokázal mi tím, že s ním budu moct konečně být sám sebou.
   „Nikdy bych si nenechal znovu utéct svoji Popelku, když jsem ji konečně získal jen pro sebe.“
   „Už s ní budeš muset vydržet,“ pousmál jsem se.
   „Já vím a o to mi celou dobu šlo,“ usmál se, sklonil se a natiskl se mi na rty. Spokojeně jsem přivřel oči a polibek mu oplatil. Věděl jsem, že jednou se k bruslení vrátím, ale jedna věc se přece jen změní. Už nenechám nikoho, aby mi kecal do života.