Minde

16. kapitola

(Sirius)

   Koukal jsem do stropu a zvedal nad sebe činku. Co jiného se tu dalo dělat. Buď být v laborce a vařit perník nebo v posilce a makat. Jestli můžu jít ven, to jsem se ani neptal. Alberto by mě jen tak nepustil, a aby šel Casey se mnou? Netušil jsem, co bych udělal, kdybych se s ním ocitl někde o samotě. Měl jsem na něj vztek, měl jsem vztek na sebe. Nechtěl jsem k němu nic cítit, nechtěl jsem, aby měl Austin pravdu, aby na mě měl páku, ale nejspíš ji doopravdy měl. Toho malého zmetka jsem ani vidět nemohl, pořád se tak potutelně usmíval a já tušil, že mu nedělá problém něco nebo někoho prásknout. A že mi vyhrožoval i tím, že práskne Caseyho, to bylo na mě moc. Chtěl jsem si namluvit, že jemu by Alberto neublížil, ale bylo to zbytečné. Stačilo mi, abych si vzpomněl, s jakým monoklem přišel po ne zcela vydařené akci na letišti.

   „Tady jsi, hledal jsem tě,“ ozval se ode dveří tichý smích. Jen jsem k sobě stiskl zuby, zrovna jeho jsem tu mít nepotřeboval.
   „Co tu chceš,“ zavrčel jsem ne zrovna příjemně.
   „Ale no tak, nemusíš být na mě tak zlý, já na tebe taky nejsem zlý,“ uculil se a naklonil se nade mě. Nasupeně jsem ho probodl pohledem, zavěsil činku a posadil se.
   „Tak co chceš,“ podal jsem si ručník a osušil čelo.
   „Službičku, o které jsem se ti zmiňoval,“ uculil se a drze se mi vetřel na klín. Měl jsem chuť ho odstrčit, ale jeho vyzývavý pohled mě zastavil. Měl mě v hrsti a dobře to věděl.
   „Jakou službičku,“ zamračil jsem se a ignoroval jeho dlaně, kterými mi začal přejíždět po hrudi.
   „No kromě toho, že chci, abys mě zase ošukal, chci pervitin,“ řekl klidně a prstem mi přejel po tváři. Neovládl jsem se a ucukl hlavou.
   „Řekni Albertovi, je jeho, ne můj, já ho jen vařím.“
   „Zlato, Alberto ho nepustí a já nepotřebuju, aby o tom věděl.“
   „Pak ti to nemám jak dát. Dole jsou kamery, dozví se to.“
   „Ty něco vymyslíš, já vím, že jo,“ uculil se a znovu mi dlaní přejel po hrudi. „Stačí mi tak 20 gramů, to není moc.“
   „Není moc? To je skoro půlka dávky,“ zavrčel jsem. „Tohle nemám šanci vzít.“
   „Něco vymyslíš, spoléhám na tebe. Přece nechceš, aby se Alberto zlobil a ublížil Caseymu, ten monokl na jeho tvářičce,“ zamlaskal nespokojeně, „už ten mu neslušel.“
   „Budu potřebovat čas.“
   „Kolik času.“
   „Než uvařím 4 dávky… z každé zkusím oddělit 5 gramů,“ zamračil jsem se. I tak to bylo hodně a netušil jsem, jak by se mi to mohlo povést, ale musel jsem to udělat. Austin byl krysa, a kdybych ke dnu stáhl jeho, doplatím na to i já a Casey… a to jsem nechtěl.
   „Dám ti čas tří dávek, věřím, že to zvládneš,“ usmál se. Zamračil jsem se, ale než jsem stihl protestovat, natiskl se mi na rty a svůj jazyk mi narval skoro až do krku. Bylo mi z něj zle, ale nemohl jsem jinak, než mu odpovědět. Byl podlý a byl to ten typ, který když nedostal to, co chtěl, uměl se zákeřně mstít.

(Casey)

   Nemohl jsem to vydržet, prostě to nešlo. Jen se na něj dívat, sledovat, jak ho Austin svléká pohledem a nesmět mu vrazit ránu do obličeje. Nemohl jsem vydržet nechat se šukat od Alberta a sténat, jak se mi to líbí, když se mi to nelíbilo. Nechtěl jsem to, protože jsem u toho vždycky myslel na někoho jiného. Na Siriuse Graye, muže, kterého jsem nenáviděl, protože jsem ho nemohl mít.

   „Musím jít, zvládni to tady.“
   Cukl jsem sebou, když mi na zadku přistála Albertova dlaň a majetnicky ho stiskla. Otočil jsem se a lehce nadzvedl obočí nad sbalenou taškou.
   „Ty někam jedeš?“
   „Na dva dny do Ruska, mám tam tu schůzku. Říkal jsem ti o tom.“ Jen jsem na něj hleděl, vůbec jsem netušil, o čem to mluví, ale ani jsem se nedivil. Poslední dny jsem nikoho moc nevnímal, byl jsem tolik ponořený do svých myšlenek, že jsem ignoroval téměř všechny a skoro pořád. Svoje zmatení jsem se ale snažil rychle zamaskovat.
   „Jo ta schůzka. Dobře, dej na sebe pozor,“ usmál jsem se a lehce ho políbil. Jen se ušklíbl.
   „Nikdy nepochopím, proč se o mě bojíš, já se o sebe umím postarat.“
   „Já vím, ale… kdyby náhodou,“ usmál jsem se. Zakroutil hlavou, vzal svoji tašku a vyšel ze dveří. Jen jsem se za ním zadíval. Zazdil jsem, spíš jsem vůbec nepostřehl, že má někam jet a kdyby mi to teď neřekl, nejspíš bych si ani nevšiml, že je pryč. Zarazil jsem se. Byl pryč, Alberto odjel a jak jsem ho znal, určitě ne sám, ale s tlupou svých nejbližších chlapců.

   Vrhl jsem se ke stolu, popadl kousek papíru a načmáral na něj krátký vzkaz. Složil jsem to a vyšel na chodbu. Měl jsem štěstí, nikde nikdo nestál. Rychle jsem přešel ke dveřím Siriova pokoje a vzkaz mu strčil pod dveře. Bylo to šílené, možná dětinské, ale já si nemohl pomoct, nemohl jsem to ovládnout. Potřeboval jsem ho vidět, mluvit s ním mezi čtyřma očima a teď, když byl Alberto pryč, to konečně bylo možné.

(Sirius)

   Byl jsem znechucený, bylo mi ze sebe zle. Nikdy jsem se nechtěl na nikoho vázat, chtěl jsem žít svůj život a ne jak někdo píská a jak se zdálo, moc se mi to nevedlo. Litoval jsem, že jsem se raději nenechal zabít třeba Stefanem za prachy, které jsem jim dlužil, a šel sem. Nikdy jsem nemusel potkat Caseyho, nikdy jsem nemusel potkat Austina, všechno by bylo v klidu. Ale čas jsem vrátit nemohl, byl proti mně.

   Zadíval jsem se pod nohy, pod kterými mi zašustil papír. Nevzpomínal jsem se, že by mi něco spadlo, ale zvedl jsem ho a otevřel. Byl to krátký vzkaz: Buď v 9 v domku na konci zahrady. Ať tě nikdo nevidí. C.

   Mlčky jsem na to hleděl, spíš zíral a četl to pořád dokola. Na C mě napadalo jen jedno jméno – Casey. Jen jsem netušil, proč se se mnou chce setkat a tajně. Copak to šlo? Měl jsem pocit, že Alberto je všude. Jen co jsem Caseyho zahlédl, okamžik na to byl u něj. Byl jako jeho stín. Nechápal jsem, co si od toho slibovat, ale jedním jsem si byl jistý, neodolám tomu, abych tam nešel, abych ho neviděl.

***

   Připadal jsem si jako zloděj, když jsem se před devátou hodinou plížil z domu na zahradu. Nesnažil jsem se sice o to opustit pozemky, ale minulá zkušenost s Albertovými gorilami byla pořád ještě dost živá na to, abych se vyhýbal všemu, co se kde hnulo. Netoužil jsem na nikoho natrefit a už vůbec ne ve chvíli, kdy jsem se plížil za Caseym.
   Ten domek jsem musel chvilku hledat, byl zarostlý břečťanem a vypadalo to, že ho dlouho nikdo nepoužíval, přesto tam teď svítilo tlumené světlo.
   U dveří jsem na chvilku zaváhal, ale nakonec jsem stiskl kliku a vešel dovnitř. Postava sedící v rohu na židli se okamžitě napřímila. Zastavil jsem se a jen sledoval Caseyho postavu. Mlčel a oplácel mi pohled, trvalo to dlouho, než nakonec prolomil ticho mezi námi.
   „Já už takhle dál nemůžu… nejde to,“ zašeptal a několika spěšnými kroky ke mně přešel. Nestihl jsem nic udělat, vlastně jsem ani nechtěl nic udělat, nezastavil jsem ho, když se mi natiskl na rty. Chtěl jsem v tu chvíli jen jedno… Sevřel jsem mu boky a hladově jsem mu začal polibky oplácet. Měl jsem ho plnou náruč, jeho tělo se lačně tisklo k tomu mému a mé dlaně bezděčně začaly zkoumat jeho dokonalé křivky.
   Bylo by mi jedno, kdyby se na nás teď díval Alberto, kdyby po nás teď stříleli, teď jsem vnímal jen Caseyho ve své náruči a jeho rty, které se dožadovaly dalších a dalších polibků. Cítil jsem jeho ruku ve svých vlasech, jeho tělo namačkané na tom mém a jeho dokonalé horké rty, které teď patřily jen mně.
   Nakonec ve mně ale na malou chvilku zvítězil zdravý rozum.
   „Počkej, Alberto…“
   „Je pryč, není tady.“
   „Tohle je šílenost, uvědomuješ si to?“
   „Já vím, ale momentálně je to jediné, čím jsem si jistý.“

17. kapitola

18+

(Casey)

   Mlčky jsem sledoval Siria a viděl v očích jeho boj, který sám se sebou sváděl. Teď už to nemusel skrývat, oba jsme chtěli, oba jsme po tom druhém toužili, ale sázky byly vysoké a pravděpodobnost výhry mizivá. Ale já teď nechtěl myslet, nechtěl jsem myslet na to, jak to bude pokračovat, jak se sebe nebudeme moct ani dotknout, jak si budeme muset krást sekundy času i na letmý pohled, který druhému naznačí, že mu není lhostejný. Nechtěl jsem na to myslet. Bylo jen teď a tady. Byl jen Sirius a já.

   „Bránil jsem se, vážně jsem zkoušel ten polibek… tebe vytěsnit z hlavy, ale nešlo to,“ zašeptal jsem a zadíval jsem se mu do očí. Věděl jsem, že bychom neměli, že tohle nemůže dopadnout dobře, jestli se to provalí, ale rozum jsem odstrčil stranou. Alespoň jednou v životě jsem se chtěl řídit tím, co mi radilo srdce a to říkalo teď, nebo nikdy.

   Znovu jsem se natáhl a přejel svými rty po těch Siriových.
   „Potřebuju tě,“ zašeptal jsem mu do nich, než jsem se k němu znovu natiskl a vybídl jeho rty ke spolupráci.
   Téměř jsem zavrněl blahem, když mě jeho silné paže znovu objaly a jeho rty se chtivě začaly tisknout k těm mým a dožadovaly se dalších a dalších polibků, které jsem jim nehodlal odepřít. Jednou dlaní jsem mu zajel do vlasů a natiskl se k jeho pevnému mužnému tělu. Nechápal jsem, jak mohl odolat drogám, jak to všechno dokázal zvládat, ale ani o tom jsem teď nechtěl přemýšlet, na to bude dost času později.

   Drze jsem si prodral vstup do jeho úst a vybídl jeho jazyk ke spolupráci. Náš první polibek, když jsme utíkali před těmi maniaky, nedosahoval ani k patám toho, co jsem prožíval teď. Cítil jsem, jak Siriovy dlaně putují po mých zádech až k zadečku. Nezadržel jsem tiché zasténání, které se mi prodralo skrze rty, když mi ho stiskl v dlani. Sám jsem prsty vklouzl pod jeho triko a prsty přejel po jeho horké kůži.
   Tiše jsem vyjekl, když mě namačkal na studenou zeď, a svoji nohu vklínil mezi ty mé. Tělem se mi rozlilo horko a měl jsem pocit, že všechna krev z mého těla, se začíná soustřeďovat do jednoho místa. Přivřel jsem oči, kousl se do rtu a lehce natočil hlavu, když Sirius přesunul své rty k mému krku. Šílel jsem z toho, jak mi jej pomalu okusoval a zasypával polibky. Zaryl jsem mu nehty do ramen a lehce se proti němu vyklenul. Tiše se zasmál a pomalu přesunul dlaň z mého pozadí na můj bok a potom na vybouleninu v mých kalhotách.
   „Zdá se, že je tu někdo pěkně nadržený,“ zašeptal mi do ucha zastřeným hlasem, lehce skousl můj ušní lalůček a stiskl mě v klíně. Tiše jsem zakňučel. Trápil mě a on to moc dobře věděl.
   „A ty se mi divíš? Ode dne, kdy jsi sem přišel, mě jen mučíš.“
   „Čím tě mučím,“ zašeptal a znovu mě sevřel v dlani.
   „Tím, že jsi a že tě nemůžu mít.“
   Pootevřel jsem oči a zadíval se na něj. Jeho ledová maska byla pryč. Usmíval se a jeho oči plály touhou. Stejnou touhou, která se rozlévala po celém mém těle.
   „V tom případě myslím, že jsme si kvit,“ šeptl, namačkal se na mé tělo a znovu se zmocnil mých rtů. Zalapal jsem po dechu, když jsem na svém boku ucítil jeho tvrdost. Chtěl mě, stejně jako já jsem chtěl jeho.
   Nebránil jsem se, když mě chytl za stehna a vyzvedl do vzduchu, místo toho jsem mu obtočil nohy okolo pasu a víc se k němu natiskl. Matrace na zemi nebyla žádný luxus, ale bylo to to nejlepší, co jsme tu měli. Když mě na ni položil, strhl jsem si ho na sebe, což u něj vyvolalo tichý smích, který jsem u něj snad ještě nikdy neslyšel, ale už teď jsem ho miloval.
   „Tak nedočkavý,“ usmál se, když jsem se začal dobývat pod jeho košili a zápasit s knoflíčky na ní.
   „Nemůžu si pomoct a už ani nechci, chci jen jedno… tebe,“ zašeptal jsem a stáhl košili z jeho ramen. Usmál jsem se a dlaněmi přejel po jeho pevné hrudi. Byl dokonalý. Bezděčně jsem si špičkou jazyka přejel po rtech a zvedl k němu oči, když jsem zaslechl, jak ostře se nadechl. Jeho oči byly zastřené touhou a sledovaly moje rty.
   „Tohle nedělej nebo se neudržím,“ zašeptal lehce nakřáplým hlasem.
   „Já nechci, aby ses držel,“ šeptl jsem a znovu si olízl rty.
   „A já ti nechci ublížit.“
   „Neublížíš…“
   „Casey,“ zadíval se na mě a já zmlknul. Byl jsem nedočkavý, ale copak jsem za to mohl? Konečně jsem ho mohl mít pro sebe a on si dělal starosti s tím, že by mi mohl ublížit. Nadechl jsem se, ale nakonec jsem přikývl. Usmál se, mazlivě mě políbil na rty a sundal triko. Cítil jsem jeho prsty, jak mi putovaly po nahé pokožce a zanechávaly tam po sobě rozpálenou cestičku. Kousal jsem se do rtu, ale bylo to tak intenzivní, jeho dotyky. Podobné pocity ve mně Alberto nikdy nedokázal vyvolat. Nikdy jsem s ním neměl pocit, že jsem vzácnost, která se může rozbít.
   Tiskl jsem se na Siriovo tělo a stejně jako on mě i já jeho jsem zbavoval přebytečného oblečení.  Nakonec jsme v záři tlumeného světla zůstali nazí a propletení do sebe, jako bychom k sobě neoddělitelně patřily. Být po mém, už dávno bych ho cítil v sobě a nechal se unášet na vlnách rozkoše, ale Sirius mi to nedovolil. Stále rty a prsty zkoumal křivky mého těla a přiváděl mě tím k šílenství. Jeho doteky mě rozpalovaly, dodávaly mi pocit, že jsem chtěný a že nejsem jen hračka, do které se hodí jen zasunout a uspokojit se, cítil jsem se, že mu na mně záleží.

   „Sirie, mučíš mě,“ zakňučel jsem tiše a zaryl mu nehty do zad.
   „Jen se ujišťuji, že tě tu doopravdy mám,“ zašeptal a znovu mi dlaní přejel po těle.
   „To nejlíp zjistíš, když si mě vezmeš,“ uchopil jsem jeho hlavu do dlaní a natiskl se mu na rty. Spokojeně jsem mu do nich vydechl, když mi lehce roztáhl nožky a prsty přejel v rýze mého zadečku. Nespěchal, nechtěl mi ublížit. Pomalu do mě zasouval prsty a roztahoval tak, aby mě jeho vpád později nebolel. Nepamatuju se, že bych někdy zažil podobnou péči a starostlivost.
   Sám jsem dlaní sjel po jeho hrudi až k jeho klínu. Sledoval jsem přitom jeho tvář, když přivíral oči a z jeho úst se draly tiché vzdechy, to, jak si občas lehce skousnul ret a mezi obočími se mu vytvořila rýha. Užíval jsem si ten pohled, kdy jeho tvář nebyla skryta pod ledovou maskou, ale vyzařovaly z ní emoce.

   Zaryl jsem mu nehty do ramen, prohnul se a zasténal, když do mě pronikl. Vyplňoval mě, každý kousek mého nitra byl vyplněn Siriusem Grayem a byl to dokonalý pocit. Omotal jsem mu ruku okolo krku a druhou mu zabořil do vlasů, když se ke mně sklonil a natiskl se mi na rty. Tiskl jsem si ho k sobě a ochotně se zapojoval do polibku, který neměl konce. Prsty jsem se probíral jeho vlasy a boky mu vycházel vstříc, když do mě pronikal znovu a znovu. Tiše jsem sténal a přivíral jsem oči pod návaly rozkoše, kterou mi poskytoval, pod péčí, kterou mi věnoval.

   Usmál jsem se, když mě vytáhl do sedu a nechal si ho zajet hlouběji do svého těla. Zasténal jsem a zaklonil hlavu, když sevřel v dlani mou erekci.
   „Jsi nádherný a tak úzký,“ zašeptal mi u ucha a lehce mě pod něj políbil. Zatřásl jsem se, už jen ten jeho hlas ve mně vzbuzoval tolik emocí a ze všeho nejvíc touhu mít ho neustále u sebe. Prsty jsem mu zajel do vlasů, sevřel jsem je v dlani a tahem ho donutil zaklonit hlavu. Spokojeně zasténal, když jsem se mu rty natiskl ke krku a začal mu ho spokojeně olíbávat a okusovat. Hlasitěji jsem mu zasténal u ouška, když do mě prudčeji přirazil. Ten pocit, cítit ho v sobě, tak hluboko v sobě, byl nepopsatelný. Nemohlo se to srovnávat se sexem s Albertem. S Albertem to byla obyčejná šukačka, se Siriusem ne, s ním to bylo milování.

   Sám jsem přesunul dlaň do svého klína, když ve mně zrychlil. Sotva jsem popadal dech, skrze rty se mi dál dralo sténání a mně v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli nás někdo poslouchal. Zatřásl jsem se, když mě začal líbat pod uchem a tiše do něj sténat.
   „Sirie,“ zakňučel jsem ve chvíli, když už jsem to nedokázal déle zadržet. Prohnul jsem se v zádech a s jeho jménem na rtech jsem vyvrcholil. Sevřel jsem se okolo něj a cítil jeho posledních pár prudších pohybů, než se mi v těle rozlila teplá tekutina.

18. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem sledoval Caseyho spící tvář. Vypadal jako malý andílek a já se na něj nemohl vynadívat. Nechtělo se mi věřit, že včerejšek se doopravdy stal, ale bylo to tak, živý a stále nahý důkaz ležel vedle mě a s lehkým úsměvem na tváři spal.
   Včerejšku jsem nelitoval, i když jsem tušil, že později se za to budu proklínat. S tímhle jsme nemohli na veřejnost, Alberto by nás oba rozčtvrtil, štvalo mě to, chtěl jsem ho pro sebe a ne ho vidět v náruči toho bastarda, kterého jsem nemohl vystát.

   Zvedl jsem ruku a lehce přejel prsty po Caseyho tváři. Potřeboval jsem ještě využít toho, času, který nám zbýval, toho, že jsem se ho mohl dotknout, políbit. Včera prokoukl mou masku, jen jsem doufal, že on bude jediný, komu se to podařilo.
   Pousmál jsem se, když lehce nakrčil obočí a tiše něco zamručel, když jsem se ho dotkl. Nedokázal jsem odolat, sklonil jsem se a dotkl se jeho rtů. Znovu z něj vyšlo tiché zamručení, tiše jsem se zasmál, ale polibek zopakoval. Nechtělo se mu, ale nakonec se mu přeci jen zatřepala víčka a on pootevřel svoje nádherné oči.
   „Ahoj,“ zašeptal jsem a lehce mu prsty přejel po tváři. Spokojeně se uculil a zdálo se mi, jakoby i tiše zavrněl.
   „Ahoj,“ usmál se a zadíval se na mě. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled, takhle se usmívat jsem ho snad ještě nikdy neviděl.
   „Děje se něco?“ nejistě se na mě zadíval.
   „Ne, jen… ještě jsem tě neviděl takhle se usmívat,“ šeptl jsem. Zaklonil hlavu a zasmál se, ušklíbl jsem se, ale nechal ho. Teprve když se dosmál, natiskl se ke mně a s úsměvem se na mě zadíval.
   „Asi mám důvod.“
   „Ne nadlouho,“ zašeptal jsem. Jo, kdo ví, kdy se nám zase podaří být na chvilku spolu, moc nadějně jsem to neviděl, Alberto nijak často pryč nejezdil a tady Caseyho téměř nepouštěl z očí.
   „Nebuď tak pesimistický,“ zamračil se na mě.
   „Spíš jsem rea…“ nedořekl jsem, když se ke mně natiskl a umlčel mě svými rty. Nebránil jsem se, objal jsem ho okolo pasu a začal mu polibky oplácet. Potřeboval jsem si užít chvíle, kdy byl můj, cítit jeho vůni, jeho tělo na svém. Byli jsme spolu sice jen jednu noc, ale už jsem na něm byl závislý a děsil jsem se toho, jak to zvládnu, když se ho nebudu moct ani dotknout, usmát se na něj.
   Zadíval jsem se mu do očí, když se pomalu odtáhl. Na okamžik jsem v jeho očích zahlédl stejnou obavu, jakou jsem cítil sám, ale rychle ji zakryl a usmál se.
   „Prozatím to budeme muset zvládnout,“ pousmál se a přejel mi dlaní po tváři. Přivřel jsem oči a ostře se nadechl.
   „A jak.“
   „Mysli na každou další chvilku, kterou strávíme spolu,“ zašeptal. „Na to, jak se mě budeš znovu dotýkat, jak mě budeš líbat.“
   „Bude to mučení.“
   „Já vím… pro nás pro oba.“

   Mlčky jsem se na něj zadíval. Už teď jsem nenáviděl svět za to, že mi Casey nepatří, že mi sebral všechno, na čem mi záleželo a teď, když se mohlo objevit světlo, které by prosvětlilo můj život, nedokázal jsem se k němu dostat.
   „Proč jsi s Albertem,“ zeptal jsem se ho přímo a tím ho nejspíš vyvedl z rovnováhy. Lehce pootevřel ústa a v první chvíli nejspíš ani netušil, co má odpovědět.
   „Dlužím mu to,“ zašeptal nakonec.
   „Dlužíš?“
   „Jo… žil jsem na ulici mezi pouličními zloději, když mě našel. Dal mi téměř všechno, po čem jsem kdy toužil… domov a bezpečí.“
   „Ale nemiluje tě,“ zadíval jsem se na něj. Mlčel a mně byla odpověď jasná a nejen proto, že nic neříkal, ale také protože jsem viděl, jak se k němu Alberto chová. Jako k majetku.
   „Myslím, že ne,“ šeptl nakonec a prsty lehce přejížděl po mé hrudi. Nepodíval se na mě, sledoval svoje prsty a bylo vidět, že ho to mrzí. Byl ´majetkem´ muže, který k němu nic necítil a nemohl tak poznat pocit, že ho má někdo rád.
   „A co ty… miluješ ho?“
   Zvedl ke mně hlavu a zadíval se na mě. Z jeho výrazu jsem nedokázal nic vyčíst, žádnou odpověď.
   „Jak jsem řekl, dlužím mu to.“
   „Dlužíš mu to… takže mu to splácíš sexem?“ ušklíbl jsem se, ale zároveň jsem věděl, že jsem přestřelil. Tohle bylo… nefér, i když trochu pravda.
   „Jsem jen člověk, mám rád sex, tak mě nemůžeš vinit z toho, že si ho chci někdy dopřát. A jak jinak to mám udělat, když nikoho nenechá se mě ani dotknout,“ zavrčel a prudce se posadil. Zadíval jsem se na něj, pomalu jsem se posadil, zezadu ho objal a natiskl k sobě.
   „Tak jsem to nemyslel. Promiň, asi začínám žárlit,“ zašeptal jsem.
   „A já žárlit nemám, když se po tobě plazí ten had Austin?“ zavrčel. Přivřel jsem oči a ostře se nadechl.
   „To je něco jiného,“ zašeptal jsem. Prudce se odtáhl a zadíval se na mě.
   „Jiného? Takže tobě se nelíbí, že se vyspím s Albertem, ale ty si klidně můžeš zašukat s tím kreténem?“ zvýšil hlas. Lehce jsem se zamračil a přitiskl ruku na ústa.
   „Ne, tak to není,“ zadíval jsem se mu do očí. Jen mě probodával pohledem a já měl pocit, že doopravdy žárlí.
   „Ví o nás… poznal, že se mi líbíš a na tobě poznal to samé. Vydírá mě, vyhrožuje, že to řekne Albertovi,“ zašeptal jsem a pomalu spustil ruku z jeho úst.
   „Ten bastard,“ bylo to jediné, co nakonec řekl. Musel jsem se pousmát, zastával jsem stejný názor, ale nebylo skoro nic, co bychom s tím mohli udělat.
   „Souhlasím,“ zašeptal jsem a zamyslel se. „Mimochodem, pořád jsi mi neodpověděl na otázku.“
   Casey se na mě chvilku díval, jako by nemohl uvěřit tomu, že doopravdy chci slyšet jasné ano nebo ne a já si uvědomoval, že doopravdy začínám žárlit. Nedokázal jsem se představit, že budu ležet sám v posteli a uvažovat nad tím, jak si Alberto bere něco, na co už jsem si dělal nárok sám.
   „Kdybych ho miloval, nejsem tu teď s tebou,“ zašeptal nakonec, ale jeho oči neříkaly nic, byly… prázdné. Přivřel jsem oči, pevně ho objal a zabořil obličej do jeho vlasů. Toužil jsem si zapamatovat jeho vůni, každý kousek jeho těla, který se mi tiskl do náruče.

   „Měli bychom jít,“ zašeptal nakonec a měl pravdu. Čím déle jsme tu byli, tím větší byla pravděpodobnost, že nás odtud spolu někdo uvidí odcházet a to by pro nás nebylo moc dobré. Přesto jsem ho pouštěl jen velice neochotně a ani jemu se nijak nechtělo do oblékání. Celé to proběhlo mlčky, stejně jako uklízení menšího nepořádku, co jsme po sobě nechali, a mně připadalo, jako bychom se sobě každým pohybem více a více odcizovali, jakoby ta noc ani neexistovala nebo nebyla ničím jiným než pouhou touhou po sexu.
   Možná jsem za to mohl já svými otázkami a poznámkami, ale nedokázal jsem potlačit žárlivost, kterou jsem začínal cítit. Musel jsem uznat, že v tomhle jsme se s Albertem podobali. Ani jeden z nás nesnesl pomyšlení, že se někdo dotýká něčeho, co patří mně, že se někdo cizí dotýká mého přítele. Bylo mi z toho na nic, nechtěl jsem se tomu hajzlovi podobat v ani tom nejmenším detailu, to bylo ale pravděpodobně nemožné.

   Otočil jsem se ke Caseymu, abych něco řekl, omluvil se, nechtěl jsem se rozejít takto, ale předběhl mě.
   „Běž první, chvilku počkám a pak půjdu já. Nemusí nás spolu nikdo vidět,“ řekl klidným hlasem a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Chtěl jsem ještě chvilku, ještě jednou ho políbit, obejmout, ale děsil mě jeho pohled upřený z okna.
   Chtěl jsem něco říct, ale zradily mě vlastní hlasivky a mozek taky nedokázal přijít na nic, co by neznělo hloupě. Nakonec jsem se jen otočil a pomalu odešel. Cítil jsem se jako hlupák a taky to, jak se most přes propast, který jsme včera začali stavit, znovu rozpadá.

19. kapitola

(Casey)

   Mlčky jsem stál pod vodou ve sprše a smýval ze sebe poslední zbytky po celonočním milování. Nic krásnějšího jsem nezažil, ale stejně jsem si nepřipadal šťastný, spíš… zklamaný. Zklamaný tím, jak všechno dopadlo. Noc byla úžasná, stejně jako probuzení, ale náš rozhovor po něm nenabíral směr, který se mi líbil.
   Věděl jsem, že nebude jednoduché udržet si se Siriem vztah, ale chtěl jsem to nějak odlehčit, zjednodušit to aspoň slovy, ale jak to tak vypadalo, Sirus to nedokázal a tím to ztěžoval i mně.

   Opřel jsem se o stěnu a zhluboka se nadechl. Nejvíc mě dorazilo, když se opakovaně ptal na to, zda Alberta miluju. Ano, nejspíš žárlil a to mě těšilo, ale na druhou stranu… za co mě měl. Kdybych ho miloval, snad si nemyslel, že bych lezl do postele s ním. To mě měl za nějakou běhnu nebo co. Štvalo mě to, mrzelo mě to a nejspíš to pak na mně bylo až moc vidět. Stáhl jsem se, potřeboval jsem si věci promyslet nebo dostat alespoň náznak od Siria, že to tak nemyslel. Ale ničeho jsem se nedočkal. Odešel a ani se neotočil.

   Zatřásl jsem hlavou, nechtěl jsem na to myslet. Vypnul jsem vodu, vyšel ze sprchy, osušil se a oblékl. Alberto se ještě vrátit neměl a nikdo jiný k nám do ložnice nechodil, proto jsem sebou překvapeně cukl, když jsem v křesle uviděl někoho sedět. Přesněji… seděl tam Austin a z jeho úšklebku, který mu hrál na tváři, mi přeběhl mráz po zádech.
   „Co tu chceš, nevzpomínám si, že bych tě sem zval,“ sjel jsem ho tím nejchladnějším a nejlhostejnějším pohledem, kterého jsem byl schopen a uklidil jsem věci roztahané po posteli.
   „Pozval jsem se sám.“
   „No jo, já zapomněl, jak moc vlezlá krysa jsi,“ ušklíbl jsem se na něj.
   „Vím, co chci, řekl bych na rozdíl od tebe.“
   „Podívej, Austine, zrovna dneska na tebe a tvoje spekulace fakt nemám náladu.“
   „Tajné rande se žhavým sexem nakonec nedopadlo podle tvých představ?“ ušklíbl se a v očích mu zatančily ďábelské jiskřičky.
   „O čem to mluvíš, nemáš tak trošku halucinace? Měl bys přestat brát to LSD, škodí to tvému zdraví.“
   Tiše se zasmál a mně se zježily chloupky na zátylku. Vůbec se mi to nelíbilo, my dva jsme se nemuseli hned od začátku, tedy hlavně on mě a tak jsem si k němu vypěstoval averzi taky.
   „No jo, slovům v dnešní době už nikdo nevěří a každý chce důkazy… no… já ho mám,“ usmál se a protočil k prstech foťák. Ztuhnul jsem. Tohohle přece nemohl být schopen, nemohl vyfotit to, co se včera mezi mnou a Siriem odehrálo.
   „Blafuješ,“ zkusil jsem naposledy, i když jsem si byl téměř jistý, že tohle bohužel blaf není, napovídal to ten děsivý lesk v jeho očích, který nevěstil nic dobrého, nic dobrého pro mě.
   „Casey, zlato, sám dobře víš, že tohle není blaf.“
   „Ukaž mi ty fotky,“ sevřel jsem rty k sobě. Až pozdě si uvědomil, že kdyby přesto blafoval, teď jsem se hezky prozradil a on, podle smíchu, myslel na to samé.
   „Za prvé… krásně by ses prozradil, kdybych neměl důkaz, za druhé… fotky už jsou dávno z módy, co bys řekl žhavému videu,“ ušklíbl se, natočil ke mně foťák a zapnul záznam. Krve by se ve mně nedořezal, ta hnusná krysa si to vážně nahrála! Dvěma kroky jsem byl u něj, vytrhl mu foťák a hned to smazal, čímž jsem ho rozesmál ještě víc.
   „Snad si nemyslíš, že tohle je jediná nahrávka, tak hloupý nejsem, zlato.“
   Třásl jsem se vzteky, měl jsem chuť po něm ten foťák hodit, měl jsem chuť ho zabít, uškrtit, zastřelit, cokoliv, ale nemohl jsem nic.
   „Co ode mě chceš,“ zavrčel jsem.
   „Od tebe? Od tebe nic, mám Siriuse, kvůli tobě by i skočil z mostu,“ zasmál se.
   „Tak co chceš.“
   „To jsi vážně tak hloupý, že jsi na to za celou tu dobu, co jsi tady ještě nepřišel?“
   „Nechápu, o čem to mluvíš.“
   „Chci jen pomstu za to, co jsi mi udělal,“ zavrčel a já bezděčně o pár kroků ustoupil, když přešel ke mně. Byl vyšší než já a když měl ve tváři tenhle divoký nenávistný pohled, měl jsem z něj docela respekt.
   „Nic jsem ti neudělal, tys mě nenáviděl od prvního dne, co jsem sem přišel,“ zamračil jsem se a pokusil se mu výrazem i postojem vyrovnat. Nehodlal jsem dovolit, aby měl navrch, tady jsem měl navrch já, to já jsem patřil k Albertovi a on byl až daleko za mnou. Někdy se tahle menší výhoda hodila.
   „Udělal jsi všechno, už to, že žiješ, jsi mi udělal,“ pohrdavě se ušklíbl.
   „Nebudu se ti omlouvat za to, že jsem se narodil.“
   „Možná by ses měl omluvit za to, že jsi nechcípl při nehodě jako tví prašiví rodiče.“
   „Co si o sobě myslíš,“ vyjel jsem na něj prudce. Tohle mě rozčílilo.
   „Spíš co si o tobě myslím. Nepatříš sem, nejsi nic.“
   „Právě naopak, řekl bych, že tady něco jsem, to tě sere? To jsem ti udělal?“ ušklíbl jsem se.
   „Kvůli tobě mě odkopl, kvůli nicce, jako jsi ty. Ale pamatuj, ani ty si tohle místo nebudeš užívat věčně, nahradí tě,“ ušklíbl se. Jen jsem na něj hleděl. Já jsem nahradil jeho? To s ním spal Alberto přede mnou? Víc mě ale zaujala druhá část, kterou řekl. Nahradí mě. Kdyby mě nahradil, mohl jsem být se Siriem a nemuseli bychom se skrývat. Do žil se mi vlil příval naděje, mohli jsme být spolu, jen jsme museli počkat.
   „Vím, na co myslíš, tvůj výraz je tak předvídatelný,“ pohrdavě se ušklíbl. „Tys asi ještě nepochopil, co ti tu říkám, že? Nedovolím, abys byl šťastný, když mně jsi všechno štěstí sebral.“
   „Co chceš dělat, napráskat mě Albertovi?“
   „Zatím ne,“ usmál se. „Zatím tě prostě nechám se v tom ráchat. Zamilovaný do muže, se kterým nemůže být a musí se děsit každé sekundy, kdy je s ním, aby ho nenačapali. Co říkáš, zní to dobře.“
   „Jsi hajzl,“ zavrčel jsem a sevřel ruce v pěst.
   „No počkej, to není všechno,“ zasmál se. „Ještě jsem ti neřekl to nejdůležitější. Až se Alberto bude chystat tě vyměnit, teprve pak mu ukážu, jak ho jeho miláček podváděl a vodil ho za nos. Nikdy nebudeš šťastný, protože po tomhle tě v nejlepším případě zastřelí. V tom horším budeš sledovat, jak bude zabíjet Siria.“
   To už jsem nevydržel a vztekle se po něm ohnal pěstí. Ladně se jí vyhnul, chytil mi ruku a zkroutil za záda.
   „Snad se na mě nezlobíš,“ zasmál se mi u ucha. „Sám víš, že na to nemáš právo, to ty jsi tu ten, který dělá problémy, kvůli kterému to začalo. Navíc… kdybys sem nepřišel, klidně jsi mohl se Siriem být beze strachu z Alberta.“
   „Zabiju tě a všechno se vyřeší,“ zavrčel jsem a zacloumal sebou se snahou se uvolnit z jeho sevření. Zasmál se. Nesnášel jsem jeho smích, byl to smích šílence, který se vyžívá v tom, jak ostatním ničí životy. Byl jsem vzteklý, ale věděl jsem, že můj vztek pramení ze strachu, že doopravdy něco řekne Albertovi a odnese to Sirius. Bál jsem se, že se něco stane jemu, to jsem nechtěl.
   „Snad nejsi tak hloupý, aby sis myslel, že jsem si nepojistil i tuhle možnost. Něco se mi stane… cokoliv, klidně mě i srazí auto nebo dostanu infarkt, Alberto se všechno dozví, všechno,“ ušklíbl se zlověstně.
   „Bastarde,“ zavrčel jsem.
   „Máš pravdu, jsem bastard a klidně to přiznám, protože život je svině a tak já musím být ještě větší,“ ušklíbl se a pustil mě. „Proto si ještě přisadím… ani nemysli na to, že by ses se Siriem rozešel, protože ti to nepomůže. To video tady bude pořád a Albertovi bude jedno, jestli se to stalo včera nebo před půl rokem, to bys měl vědět.“
   „Vypadni, hned,“ trhnul jsem hlavou ke dveřím.
   „O to mě nemusíš prosit, vše, co jsem chtěl, už jsem ti řekl,“ zamířil ke dveřím, ale zastavil se u nich. „Vlastně ještě na jednu maličkost jsem zapomněl… ani se nedivím, že se ti Sirius tak líbí, ten sex s ním fakt stojí za to. Užij si to, dokud můžeš,“ ušklíbl se a odešel. Vztekle jsem z nočního stolku sejmul lampu, až se roztříštila o podlahu. Chtělo se mi křičet, brečet, řvát, jak je svět nespravedlivý, ale zvládl jsem jen se sesunout na postel a složit hlavu do dlaní. Z Austinova postoje jsem jasně pochopil, že on nás na pokoji nenechá, že věčně budeme žít ve strachu z prozrazení, že každé další minuty, kdy se k sobě nebudeme moci přiblížit, budou jako procházka peklem a že to nikdy neskončí šťastně, protože přijde den, kdy jeden z nás nebo oba dostaneme kulku do hlavy. A já nevěděl, co mám dělat, protože žádné východisko jsem neviděl.

20. kapitola

(Sirius)

   Nechtělo se mi, ale hlady jsem byl celý den, protože jsem z pokoje nevystrčil ani nos, takže na večeři už jsem se jít donutil. Na chodbách bylo podezřelé ticho, ale nijak jsem to neřešil. Proto jsem sebou lehce trhl, když mě někdo chytil za ruku a zatáhl bokem. Lehce jsem nadzvedl obočí, když jsem se zadíval na Caseyho. Jeho tvář vypadala… vztekle, zoufale.
   „Casey, co se děje,“ zašeptal jsem.
   „Austin,“ zaskřípal zuby. Už to nevěstilo nic dobrého. Když vydíral a využíval mě, byl jsem schopen to akceptovat a vydržet, ale aby se pletl pod nohy i Caseymu, to bylo moc.
   „Tady jsi, broučku, hledal jsem tě,“ objevila se okolo Caseyho pasu ruka a přitáhla si ho k sobě. Zvedl jsem oči a zadíval se na Alberta, který mě probodával nedůvěřivým pohledem.
   „Copak tu vyvádíte.“
   „Ptal jsem se Siria, jak je na tom s další dávkou. Z té minulé už toho moc nezbývá. Ale ty povídej, jak ses měl,“ přetočil se k němu a položil mu dlaně na ramena.
   „Copak, chyběl jsem ti?“ usmál se, pevně si ho přitáhl za pas a pak dlaněmi sklouzl na jeho zadek. V duchu jsem si představoval, jak mu jednu vrážím a posílám ho k zemi, ve skutečnosti jsem ale jen stál s předstíraným nezájmem.
   „To víš, že chyběl, byla mi v noci zima,“ uculil se a já se snažil držet vážnou tvář bez úšklebku. Zima… myslím, že ta mu dneska určitě nebyla.
   „Dneska to napravíme,“ lehce mu stiskl zadek a až potom se zadíval na mě. „Jak jsi teda na tom s dávkou.“
   „Zítra bude,“ odpověděl jsem klidně. „Ještě něco, nebo se můžu jít najíst?“ nadzvedl jsem obočí. Alberto se jen ušklíbl, ale trhl hlavou, že můžu jít. Klidně jsem okolo nich prošel a zamířil do jídelny. Chtěl jsem mluvit s Caseym, zjistit, co se stalo, ale copak jsem teď mohl? Spíš jsem si teď vůbec nebyl jistý tím, jestli se aspoň na chvilku uvidíme o samotě.

   Sedl jsem ke stolu v jídelně a pustil se do jídla. Ignoroval jsem všechny, včetně Austina, který se spokojeně culil na svoji porci. Nechtěl jsem vědět, co provedl, protože jsem byl schopen ho na místě zabít.
   Čekal jsem, kdy do jídelny vejde Alberto s Caseym, ale nic se nedělo a já si uvědomil, že čím dál víc drtím v ruce příbor. Nechtěl jsem na to myslet, ale bylo mi jasné, co se nahoře u nich v ložnici děje. Bral mi ho. Bral mi kluka, na kterém mi záleželo, že bych pro něj vraždil. Potřeboval jsem ho a nedokázal jsem se smířit s tím, že by ho měl mít někdo jiný. A už vůbec jsem se nedokázal smířit s tím, že ho má hajzl, jako byl Alberto.

   Nedojedl jsem, přešla mě chuť, nálada i hlad. Vstal jsem a rozešel se k sobě do pokoje. Dneska jsem na nějakou laboratoř sral, nebyl jsem žádný otrok a beztak bych to dneska akorát tak podělal.
   Zavřel jsem za sebou dveře a v koupelně na sebe nechal padat horkou vodu. Občas jsem si přál, abych tohle nikdy nepřijal, abych se raději nechal na ulici zabít kvůli dluhům, než abych byl tady a jen pohledem na Caseyho se mučil.
   Zamračil jsem se, vypnul vodu a zamířil do ložnice. Bylo mi jedno, kolik je, chtěl jsem to zaspat, vyspat se z té nálady, ale už jen ta studená postel mi připomněla, jak jiné to včera bylo.
   Nechtěl jsem na to myslet, možná to bylo jednou, možná to bylo naposled. Netušil jsem, co se Casey chystal podniknout, co se mi chystal říct předtím, než nás načapal Alberto, ale nemyslel jsem si, že by to bylo něco, co by se mi nějak extra líbilo.

   Nemohl jsem spát, jen jsem ležel a myslel na všechno a na nic. Teprve když jsem začal usínat, probudil mě šramot. Nehýbal jsem se, netušil jsem, kdo vešel do mého pokoje. Kdo by tu uprostřed noci mohl slídit, ale měl jsem nepříjemný pocit, že to mohl být Alberto, nebo někdo z jeho poskoků, aby mě oddělali. A napadal mě jen jeden důvod, proč by to mohli udělat. Casey. Nehýbal jsem se a jen poslouchal tiché přibližující se kroky. Byl to snad důvod, proč ani jeden z nich nepřišel na večeři? Mohl jsem se s tím sexem mýlit? A místo toho z Caseyho dostal, že ho se mnou podvedl? Nebo nás někdo viděl a řekl mu to. Stiskl jsem k sobě zuby. Nesralo mě, že mě možná někdo přišel zabít, bál jsem se, co bylo s Caseym, jestli mu ten hajzl ublížil, přísahal jsem, že ho zabiju. To mě ale nesměli dřív zabít oni.
   Ležel jsem, předstíral, že spím a poslouchal. Teprve když se osoba zastavila u mé postele, vystřelil jsem do sedu, chytil ji za triko a švihl s ní na druhou stranu postele. Jen se ozvalo tiché zasténání a já sáhl po vypínači lampičky. Na nějakou Albertovu gorilu to bylo moc lehké a ani se to nebránilo.
   Rozsvítil jsem a zarazil se.
   „Casey, co tu děláš,“ šeptl jsem a zasekl se nad jeho vzhledem. Měl prokousnutý ret, natržené obočí a na tváři se mu jasně rýsovala modřina.
   „Co se stalo,“ zašeptal jsem zděšeně. Zadíval se na mě, jen jsem sledoval, jak se mu roztřásl spodní ret a tiše se rozbrečel. Byl jsem v šoku. Nikdy jsem ho neviděl tak na dně, jako byl teď. Nikdy jsem ho neviděl brečet a teď se mi tu doslova hroutil. Polkl jsem, ale přitáhl si ho do náruče a objal ho. Okamžitě mi ruce omotal okolo krku a natiskl se, přičemž jsem cítil, jak mi jeho horké slzy padají na holou kůži.
   „Co se stalo, mně to můžeš říct,“ zašeptal jsem a dlaní mu přejel po zádech. Snažil jsem se ho nějak uklidnit, i když mi to nejspíš moc nešlo. Netušil jsem, co mám dělat, tak jsem ho jen tiskl k sobě. Dlouho trvalo, než se trochu uklidnil a odpověděl mi.
   „Odmítl jsem s ním spát. Nechtěl jsem, řekl jsem mu, že na to nemám náladu, že jsem unavený… bylo mu to jedno,“ zašeptal. Stiskl jsem k sobě zuby a utáhl svůj stisk okolo něj.
   „Znásilnil tě?“
   „Až po tom, co mi dal pár výchovných facek,“ zašeptal. Vřelo to ve mně. Facek? Spíš vypadal jako po drsné pouliční rvačce. Měl jsem chuť vystřelit, první ze všeho Albertovi uříznout toho jeho ptáka a pak mu ho narvat do chřtánu, aby se s ním udusil.

   Zvedl ke mně hlavu a zadíval se na mě.
   „Můžu si u tebe dát sprchu?“ zašeptal.
   „Určitě,“ kývl jsem a pustil ho. Neochotně se poodtáhl a odklopýtal do koupelny. Bylo mi zle, chtěl jsem sebrat první věc, kterou by šlo někoho zabít a udělat to. Ale držel jsem se. Nemohl jsem udělat něco ukvapeně, to, že bych ohrozil sebe, by mi nevadilo jako to, že bych mohl ohrozit Caseyho.

   Zvedl jsem hlavu, když vyšel zabalený v županu, přešel k posteli a přitáhl si kolena k sobě. Mlčky jsem ho sledoval.

   „Asi neví, že jsi tu.“
   „Když usne, jen tak ho něco neprobudí,“ zašeptal a začal mezi prsty žmoulat přikrývku. „Vím, že bych tu neměl být, ale nemohl jsem tam zůstat.“
   „To je v pořádku, jsem rád, žes přišel za mnou,“ šeptl jsem a zadíval se na něj. Mlčel a já netušil, co říct, abych mu ten utrápený výraz smazal z tváře. Věděl jsem, že to není jednoduchý úkol, stejně jak on se tvářil, jsem se já cítil. Bezmocný. Ale já to dokázal skrýt. Jen díky přetvařování jsem pořád ještě žil.
   „Už ti to někdy udělal, když jsi nechtěl?“
   Odvrátil oči a ušklíbl se, což mi zvedlo tep ještě víc, znal jsem totiž odpověď na svoji otázku dřív, než vůbec odpověděl.
   „Pro něho neexistuje slovíčko ne, on je tu pánem a já jsem jen ten, kdo mu podrží. Kdo bez něj není nic.“
   „Přece to takhle nenecháš.“
   „Ty si myslíš, že chci? Ale všechno se komplikuje, Austin si nás natočil, vyhrožuje, že to ukáže Albertovi. Jestli to udělá, Alberto nás zabije oba,“ zašeptal a prudce zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu znovu hromadily v očích. Byl jsem vzteky bez sebe, po tom, co mi řekl, i když jsem vypadal klidně, jen napjatá čelist prozrazovala, že všechno v pořádku rozhodně není. Natočil… ta krysa! Byl to za Albertem hned druhý člověk, kterého jsem měl chuť bez milosti zlikvidovat.

   „Takhle to nebude fungovat, přijde na to, už dneska jsem měl co dělat, abych zakecal to, jak nás spolu našel.“
   „Takže to chceš vzdát? Na všechno zapomenout? Na včerejšek? Na mě?“ zadíval jsem se na něj.
   „Nechci, ale copak to takhle jde? Tohle nikdy nedopadne dobře.“
   „Raději tě budu mít na pár ukradnutých okamžiků a vědět, že ti záleží na mně, než abych musel sledovat, jak tě ošahává a uvědomovat si, že jsi dal přednost jemu.“
   „Tak to není, jen… já nechci, aby ti ublížil. Záleží mi na tobě, Sirie. Od první chvíle, co jsem tě uviděl.“
   „Potom něco vymyslíme, dobře?“
   „Austin zničil všechny naděje, i ty nejmenší, ve které jsem se pokusil doufat.“
   Zamračil jsem se a vzal jeho tvář do dlaní.
   „Něco vymyslíme, Austin není bůh, je to taky jen člověk a všichni lidé chybují… i on někde nechal skulinku.“ Nebyl jsem si tím jistý, ale když jsem spatřil záblesk naděje v Caseyho očích, byl jsem ochotný udělat cokoliv pro to, abychom mohli být spolu.