Minde

1. kapitola

   „Svatba? To si děláš legraci? Je mi devatenáct!“

   „Je ti skoro dvacet, Marcu a je to nutné. Dobře víš, že kdyby na nás zaútočili, nejspíš bychom podlehli. Vlastně je to od Franca velmi šlechetné, že tohle nabízí a jeho dcera je výjimečně krásná.“

   „Je o tři roky starší než já!“

   „Žijeme v moderní době. Nevadí, když je žena starší. Děláš to pro mír, Marcu.“

   „Tak si ji vem sám! Já se nebudu ženit!“ zakřičel jsem a práskl dveřmi. Rozčíleně jsem kráčel chodbami sídla. Chce mě předhodit jako oběť té… té… ani na jméno jí přijít nemůžu! Nikdy jsem ji sice neviděl na živo, maximálně nějakou fotku na internetu nebo v novinách, ale mluvilo se o ní dost a všechno mluvilo jedno a to samé: promiskuitní osoba! Sakra vždyť já spal s holkou jednou! Jednou! A to jsem ještě málem utekl studem.

   Vyletěl jsem z paláce a zamířil ke konírnám, kde, jak jsem doufal, byl Ian. Ian byl o dva roky starší než já a staral se o koně. Byl to skvělý kluk a vždycky mě rozesmál. Otec neviděl rád, že se s ním bavím, podle něj to bylo pod mou úroveň, já mu ale vždy otloukl o hlavu jeho oblíbenou větu – Nežijeme ve středověku, ale v moderní době. To jsem měl alespoň na chvíli klid.

   „Marcu, co tě tak rozohnilo? Snad ne nějaká dračice?“ zasmál se hýkavě a opřel se o hřbet dvouročního hnědáka.

   „A víš, že jo?“ kopl jsem do sloupu a zamračil se.

   „Snad před tebou nezvedla suknice a nechtěla ti ukázat taje…“

   „Mlč! Budeš si ze mě utahovat ještě dlouho?“ Jindy bych nejspíš zrudl a něco po něm hodil, třeba kbelík s vodou, teď jsem byl ale výjimečně rozčílený na nejvyšší možnou míru. Prostě jsem se lekl, když se mi jedna služka tak bezostyšně nabídla. Utekl jsem před ní, co jiného byste dělali vy, kdybyste měli patnáct a natřásala se před vámi silná kuchtička myslíc si, že spolkla všechnu krásu světa?

   „Fajn, sorry, tak povídej, co se stalo?“

   „Budu se ženit,“ zavrčel jsem, popadl do ruky kartáč a začal hřebelcovat svého oblíbeného koně.

   „Nepovídej! Ty? A za koho prosím tě?“

   „Agnes de Conroy.“

   „To si ze mě děláš srandu!“ dopadl Ian na zadek a hleděl na mě s pusou dokořán.

   „To bych vážně rád. Bohužel mi to otec právě oznámil. ´Děláš to pro mír, Marcu.´ Zničí mi tím celý život, vždyť ta bestie je o tři roky starší než já! Zabije mě!“

   „V tom s tebou souhlasím, pokud tě hned neotráví, usouloží tě v posteli.“

   „Idiote!“ zavrčel jsem.

   „Ale veličenstvo, jak se to chováte, mluvíte jako buran,“ napodobil hlas mého učitele etiky, což mi trochu zvedlo koutky vzhůru. Jojo, můj učitel byl, jak se říká, the best. Sranda s ním byla jak s nikým, ale on sám netušil, že něco vtipného vůbec říká.

   „Hele, Marcu, teď mluvím vážně,“ podíval se na mě. „Myslím, že bys měl začít trénovat na svatební noc, jinak by se mohlo stát,“ vyprskl smíchem, když jsem ho začal rozčíleně honit po stájích, „že se hned druhý den celé Farelsko i Rastinsko dozví, jak mizerný v posteli jsi.“

   „Jo? A jak ty můžeš vědět, jaký jsem v posteli?“

   „No přeci od té hezké slečny, cos před ní málem umřel studem,“ zasmál se, načež uhnul kartáči, který jsem po něm mrštil.

   „Hele, myslím, že si udělám menší výlet. Tak na tři… možná čtyři dny, dokud tu nebude zase klid,“ opřel jsem se o sloup a hleděl jsem na svého čokoládově hnědého hřebce. Dostal jsem ho k šestnáctým narozeninám a nedal jsem na něj dopustit.

   „Otec tě zabije, jestli tu nebudeš, když Conroyové přijedou.“

   „Třeba budu mít štěstí a žádné zásnuby se konat nebudou,“ ušklíbl jsem se a vydal se k východu ze stájí.

   „Ty to myslíš vážně, Marcu? Vážně chceš odjet?“

   „Jo, můžeš jet se mnou, jestli chceš.“

   „Na to zapomeň, vyhodili by mě!“ zvedl ruce a odstoupil ode mě několik kroků. Lhostejně jsem pokrčil rameny, nutit ho nebudu.

   Ve svém pokoji jsem narazil na matku. Nevypadala právě nadšeně.

   „Potřebuješ něco, mami?“

   „Přijedou zítra, celá rodina Conroyových.“

   „Mě je to fuk. Ať si je uhostí otec, já tu nebudu.“

   „Marcu,“ povzdechla si a postavila se. „Vím, že tím nejsi nadšený, věř mi, že já taky ne. To bych radši byla tchýní devítihlavé saně než Agnes de Conroy, ale je to pro dobro naší země. Franco by ji mohl dát srovnat se zemí, to víš. Prosím, dobře si to rozmysli. Neříkám ti, abys tu zůstal, ale ani tě nepodporuji v tvém ´útěku´.“

   Jistě moje matka vždycky uměla vytušit to, co jsem chtěl udělat. Někdy to bylo fajn, ale častěji mi to lezlo na nervy.

   Otočil jsem se k ní zády a začal v šatně hledat něco obyčejného a pohodlného na koně. Slyšel jsem za sebou tiché povzdechnutí a zavření dveří.

   Hodil jsem na sebe jediné staré rifle, které mi ještě nezabavili, obyčejné tričko, mikinu a vyplížil se z pokoje. Kdyby mě chytil otec, nejspíš bych se odtud tak snadno nedostal. Sice mám pod postelí schovaný provazový žebřík, ale šplhat z něj čtyři patra moc nemusím.

   V kuchyni se mi podařilo čohnout nějaké jídlo, které jsem nacpal do batohu. Kuchařka mě sice viděla, ale byla zvyklá na moje občasné úprky ze sídla, nebylo to totiž poprvé, co jsem si udělal menší výlet na několik dní (a pak dostal pěkný kartáč) a tak jen zakroutila hlavou a nechala mě, ať si dělám, co chci.

   „Ty se někam chystáš?“ zvedl jsem obočí, když jsem viděl, jak Ian sedlá dva koně.

   „Očividně. Ty si snad myslíš, že tě nechám jet samotného?“ ušklíbl se a poplácal koně po krku.

   „Můžou tě vyhodit.“

   „Tak si seženu jinou práci,“ pokrčil rameny.

   „Nemusíš mi dělat chůvu, nejsem malé dítě, to bys někdy mohl mamce říct.“ Bylo mi úplně jasné, že mu řekla mamka, aby se mnou jel. Vždycky v tom měla prsty ona, vždycky.

   „Těšíš se, Amadeusi? Už sis dlouho pořádně nezaběhal, co?“ pohladil jsem po nozdrách svého koně. Souhlasně odfrkl a nechal se vyvést ze stáje. Ian s bílým hřebcem po boku mě hned následoval.

   „Tak kam vlastně razíme?“ ušklíbl se na mě Ian. Vlastně se ptal spíš ze zvyku než, že by ho to zajímalo. Vždycky jsme totiž jezdili na stejná místa – především k babičce Nikodémě.

   Nebyla to moje, ale Ianova babička a byla moc hodná. Vlastnila menší chaloupku na okraji Farelska. Vždycky nás ráda viděla a často jsme u ní na pár dní zůstávali. Pomáhali jsme jí a tak. Zprvu mi sice nechtěli nic dovolit, protože jsem princ a princům to přece nepřísluší, teď mě zase nechtějí nechat nic dělat, protože jsem strašné nemehlo – tak mě alespoň babička Nikodéma označila, načež se chytla za pusu a začala se mi omlouvat, že to tak nemyslela. Rozesmálo mě to, všichni si myslí, že když jsem princ, budu nafoukaný a trestat každého za slovíčko, ovšem já nejsem můj otec. Neberu se jako něco nadřazeného ostatním, vlastně docela rád dělám ´obyčejné´ věci, protože mi jsou často zakazovány. Ale k mé nešikovnosti – ehm… jo, vážně jsem trochu nemehlo a mám levé ruce, jediná činnost, která mi docela jde je ježdění na koni a práce ve stájích, jinak jsem totálně k ničemu. Ani nádobí nedokážu umýt bez toho, abych něco nerozbil.

   „Babička bude mít radost, dlouho jsme tam nebyli,“ pousmál se Ian a pobídl Tituse ke cvalu. „Ale jsi ji jistý, že nechceš být v sídle, až Conroyové přijedou?“

   „Absolutně, třeba si to rozmyslí a žádná svatba nebude.“

   „Jo, žádná svatba nebude a Farelsko lehne popelem,“ ušklíbl se.

   „Sakra i ty?“

   „Sorry, jen konstatuju, já jsem na neutrální půdě.“

   Zakroutil jsem hlavou a pobídl Amadea k trysku. Miloval jsem, když mi vítr cuchal vlasy, byl jsem volný a z koňského hřbetu mi svět připadal hned o něco růžovější. Dokázal jsem tu myšlenky alespoň na chvíli zapudit a nechat se unášet euforií z jízdy… Jsem blázen, co? Ale vážně jsem neznal nic lepšího. Poprvé jsem sedl do sedla, když mi bylo pět a od té doby jsou stáje mým druhým, vlastně občas prvním, domovem.

   „Babičko Nikodémo, rád tě vidím,“ usmál jsem se na bělovlasou stařenku a seskočil jsem z koně.

   „Marcu, Iane, chlapci moji. Dlouho jste tu nebyli, doufám, že se zdržíte,“ položila ošatku se zrním, které sypala slepicím, na lavičku a spěchala nás přivítat. Oba nás objala a dala pusu na líce.

   „Zdržíme se, pokud tě tedy nebudeme obtěžovat,“ usmál se Ian.

   „Samozřejmě, že ne. Tak ráda vás zase vidím. Ustájte koně a přijďte dovnitř, udělám vám výbornou bramboračku.“ Jo, takhle to bylo vždycky. Babička Nikodéma, byla výborná kuchařka, nejednou jsem jí říkal, aby nám šla vařit do paláce, vždycky mě se smíchem odbyla. Jako ne, že by v paláci vařili nějaké blafy, to říct fakt nemůžu, ale prostě jídlo od babičky Nikodémy, bylo nepřekonatelné.

   „Tak povídejte, co je nového?“ zvědavě se na nás podívala. Ráda byla v obraze, ale když bydlela až na okraji Farelska, dostávaly se k ní novinky, až když už nebyly aktuální nebo vůbec. Odmítala si totiž pořídit televizi nebo rádio. Měla jen starý gramofon, na kterém si pouštěla své oblíbené desky.

   „Náš Marc zdrhá před chomoutem,“ zasmál se Ian a ukousl si pořádný kus chleba. Probodl jsem ho naštvaným pohledem a dal do úst lžíci výborné bramboračky.

   „No to mě zajímá! Netušila jsem, že se budeš ženit, Marcu.“

   „Jo, to já taky ne, zabručel jsem. „Oznámil mi to dnes ráno otec.“

   „Oznámil? Ty se nebudeš ženit z lásky?“

   „Mu je to jedno. Já se mám ženit proto, aby nás Franco nesrovnal se zemí.“

   „Chceš říct, že si musíš vzít tu poběhlici Agnes?“

   „Já to říct nechci, ale otec ano. Bohužel.“ Babička spráskla ruce a obrátila oči v sloup. Plně jsem s ní souhlasil, byl jsem stejně nadšenej.

   „Být tvým otcem… nebo matkou, to je jedno, tak radši nechám vyhlásit válku. Ta fúrie to tu celé zruinuje!“

   „Hlavně Marca,“ zasmál se Ian, načež dostal od babičky pohlavek.

   „Tohle vůbec není vtipné, Iane, představ si sebe na Marcově místě!“ zamračila se na něj.

   „Ne, děkuji,“ rychle zavrtěl hlavou a ucpal si pusu dalším soustem.

   Řekl jsem babičce všechno, svěřil jsem se jí, že vlastně utíkám před Conroyovýma, abych se s nimi nemusel setkat, nechtěl jsem si vzít Agnes, nechtěl.

   Večer jsem ležel na slámě na půdě a hleděl do malé díry ve střeše, kterou prosvítal měsíc. Ian už spal a jeho chrápání přizvukovalo nočním pěvcům.

   „Marcu, spíš?“ ozval se ze žebříku hlásek babičky Nikodémy a ve světle svíčky vykoukla její bělovlasá hlava.

   „Ne, nespím,“ zamumlal jsem.

   „Dělá ti to starosti, viď?“

   „Jo… hodně,“ přikývl jsem. Nebyl jsem na sňatek připravený, vlastně jsem nebyl připraven ani nést na hlavě královskou korunu. V naší rodině je totiž zvykem korunovace následníka trůnu, při dovršení dvaceti let a to jsem měl mít brzo. Samozřejmě bych byl králem jen formálně, vládnout by mi pomáhal ještě otec, ale i tak je to velká zodpovědnost. Korunovací by mi totiž skončily mé výlety a podobné ´obyčejné´ věci.

   „Být tebou, zatím bych si s tím nedělala starosti, uvidíš, že všechno bude dobré, nějak to dopadne, věř mi.“

   „Jak si tím můžeš být tak jistá?“

   „Karty mi to řekly, všechno bude v pořádku, Marcu, věř mi,“ usmála se a zmizela. Jo, babička byla stará čarodějnice, jak o ní se smíchem prohlašoval Ian. Byla to kartářka a taky výborná léčitelka, bylinkám rozuměla jako nikdo.

   Její slova mě nutila o všem ještě nějakou dobu přemýšlet, než se mi taky podařilo usnout.

2. kapitola

   „Sakramentský kluku! Neříkala jsem ti, že je v patře sprcha a že se nemáš čváchat v tom korytu?“ rozčilovala se babička z okna.

   „Ale babi, tohle nemám každý den, narozdíl od sprchy.“

   „Jestli budeš nemocný, tak si mě nepřej!“ zahrozila mi a zmizela v okně nejspíš připravovat snídani. Ian ještě spal, když mohl, byl to děsnej spáč.

   Sundal jsem si triko a z dřevěného koryta na sebe cákl studenou dešťovou vodu. Nabral jsem taky do kýblu a šel ji nalít koním. Z kapsy jsem dokonce vylovil pár kostek cukru a se slibem, že jim přinesu něco pořádného k snědku, jsem se vrátil ke korytu pro triko.

   Zarazil jsem se, když jsem spatřil, že před domkem zastavila velká černá limuzína. Začal jsem mít nepříjemný pocit z toho, že vím, kdo to je. Bohužel se mi moje tušení potvrdilo, když z auta vystoupil zamračený padesátník s šedou bradkou a přísnýma očima. Za ním poměrně hezky udržovaná dáma jeho věku a do třetice toho nejhoršího – holka s nosíkem nahoru. Vlastně bylo ještě do čtveřice – vysoký blondýn s tmavými slunečními brýlemi.

    „Hej ty! Pojď sem, holomku!“ Ušklíbl jsem se, nepoznali mě, za což jsem byl rád. Lhostejně jsem k nim přišel a opřel se o plot.

   „Přejete si?“

   „Samozřejmě, že si přejeme,“ utrhl se na mě a klepnul holí o zem. „Kterým směrem k paláci!“

   „A chcete to zkratkou nebo oklikou?“ Bavil jsem se, král Franco ale vypadal mou odpovědí podrážděně. Nedivil jsem se, že se ptají na cestu. Kdo to tu neznal, dokázal se snadno ztratit. Holt naše značení nebylo nijak závratné. Do Farelska moc lidí nejezdilo a místní to tu znali jako své boty, přeci jen jsme nebyli velký stát.

   „Ty…“

   „Vaše veličenstvo, čím vám můžu posloužit?“ vyběhla z domku babička a vrhla na mě varovný pohled. Rozuměl jsem tomu - ´Zmiz a nedělej si to ještě horší´. Pokrčil jsem rameny a vydal se k menší ohradě, kam jsem vypustil koně, aby se proběhli, než jim nachystám žrádlo a poklidím po nich, dělal jsem to rád. Když jsem ale vešel do stáje, zjistil jsem, že poklizeno už je. No jistě, babička vstávala ještě dřív než slepice.

  Zamračeně jsem naplnil koryta ovsem a vešel do ohrady. Všiml jsem si, že ten blonďák stojí u plotu a sleduje koně. Podle všeho to byl Damien, Francův syn. Ze všech stran měl miliony ctitelek, na rozdíl ode mě. Sám jsem nevypadal jako princ, ale tuctový kluk. Moje hnědé vlasy byly obyčejné, šedé oči byly taky obyčejné, neměl jsem žádný aristokratický rys, kromě drzého jazyka na osoby, které jsem neměl rád.

   Damien byl můj pravý opak, vysoký svalnatý blonďák, který si myslí, že spolkl všechnu moudrost světa. K tomu navíc zářivé modré oči, prostě pochybuju, že neexistuje holka, kterou by nedokázal pobláznit.

   Odtrhl jsem od něj pohled a vydal se k domku, před kterým stála královská rodinka.

   „No fuj, tady to páchne, pojeďme odtud pryč!“ dupala Agnes lodičkou a přidržovala si u nosu kapesníček. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Raději jsem rychle zapadl do domu a vrhl se na voňavé buchty, které ležely na stole na talíři. Z okna jsem sledoval královskou rodinku, jak nasedá do limuzíny a odjíždí. Sevřel se mi žaludek a odložil jsem nedojedenou buchtu. Nebylo totiž pochyb, že se mám vážně ženit.

   Babička vešla do místnosti se zamyšleným výrazem. Neomylně zamířila k šuplíku, kde měla schovány své karty a vytáhla je. Sedla si za stůl a s tichým mumláním je začala vykládat. Mlčky jsem ji pozoroval, bylo to docela zajímavé.

   „Zase čaruješ, babi?“ vešel do kuchyně uzívaný Ian.

   „Ticho, neruš mě, potřebuju se soustředit,“ zvedla prudce ruku. Ian pokrčil rameny a přitáhl si k sobě talíř s buchtami, který začal luxovat.

   „Doufám, že už jsi jedl, nejspíš ti nenechám,“ sykl na mě. Já se jen ušklíbl a znovu se otočil k babičce, která právě vyložila poslední kartu.

   „Je to jasné!“ prohlásila. „Okamžitě vezměte koně a jeďte do paláce.“

   „Cože?“ vytřeštil jsem na ni oči. „To nejde! Jsou tam Conroyovi! Já se před nimi skrývám!“

   „Neodporuj mi, Marcu. Stojí to tady jasně, všechno není tak, jak vypadá. Takže šup, na koně a tryskem,“ sebrala Ianovi nedojedený talíř buchet a téměř nás vystrkala z místnosti.

   „A pospěšte si, nechceme přece, aby nám vyhlásili válku,“ pousmála se, když jsme ne právě ochotně nasedali na koně. „A nezapomeňte zase přijet, chci, vědět, jak to všechno dopadlo, rozumíte?“ zavolala za námi, když jsme se rozjeli po silnici směrem k paláci.

   „Ty buchty si dojím!“ zavolal na babičku Nikodému Ian. Byl nabručený, že ho ani dojíst nenechala, miloval její buchty, mohl se po nich utlouct.

***

   „Conroyové už tu jsou a ten zatracený kluk si někde lítá!“ přecházel farelský král vztekle po místnosti.

   „Je naštvaný. Ty ses ho nezeptal, jestli se chce ženit, tys mu to jednoduše oznámil,“ poznamenala vysoká žena a dívala se z okna na čtyřčlennou královskou rodinu, jak vchází do paláce.

   „Mám snad nechat vyhlásit válku? Ten kluk asi nechápe, jak je to důležité! Přetrhnu ho jak hada a ten… ten Ian, toho vyhodím!“

   „Jestli ho vyhodíš, Marc s tebou do smrti nepromluví a pravděpodobně půjde s ním.“ Král Vincent už nestihl odpovědět, do dveří vešel komorník a mírně se uklonil.

   „Rodina Conroyových čeká na přijetí.“

   „Tak je uveďte, nač čekáte!“ mávl rukou a posadil se do křesla. Královna Anna se postavila za něj a konejšivě mu položila ruku na rameno.

   „Uklidni se, všechno bude v pořádku,“ řekla tiše, načež se otevřely dveře a do salonku vstoupili Conroyovi.

   „Franco, vítejte,“ pokusil se Vincent o úsměv a podal rastinskému králi ruku, stejně jako Damienovi a ženám ji lehce políbil.

   Když se všichni přivítali, nastalo krátké ticho, kdy se král Franco rozhlédl po místnosti. Nejspíše hledal Marca.

   „A kde je princ Marc? Myslel jsem, že nás přivítá spolu s vámi.“

   „Nečekali jsme vás tak brzy. Marc si včera někam vyjel a ještě se nevrátil, měl by ale každou chvílí dorazit,“ mlžila královna. Samozřejmě, že věděla, kde Marc je, že jezdívají k Ianově babičce a taky doufala, že Nikodéma ho dovede k rozumu, aby hned neházel flintu do žita. I když se o tom dalo pochybovat, jak znala Nikodému, ta ho spíš bude podporovat v jeho útěku a hraním si na schovávanou před dračicí Agnes.

   „Dáte si čaj?“ usmála se Anna a aniž by čekala na odpověď, pokynula služkám, aby všechno zařídily.

   „Co u vás nového, Franco?“ pokusil se Vincent zahájit normální rozhovor a potlačit svůj vztek na syna.

   Konverzace vázla, Rastinsko a Farelsko k sobě nikdy nechovaly právě přátelské vztahy. Franco a Vincent se spíš dívali kde co lítá a královna Anna byla v obležení Agnes, která říkala jaká je nejnovější móda, jak se upravují nehty a její matka ji občas doplnila. Anna jen bezmocně poslouchala, někdy vůbec nevěděla o čem je řeč. Nebyla sice staromódní, ale rozhodně nepoužívala nějaké zbytečné srajdy na obličej, které stejně ničemu nepomůžou.

   Jediný Damien stál s nezájmem u okna a díval se ven, kdyby nemusel, vůbec by tu nebyl.
   Otevřeným oknem ke všem dolehly zvuky kopyt – Marc se vrátil.

***

   Sotva jsem stihl slézt z koně, už byl na nádvoří komoří, že se mám ihned dostavit do salonku. Jen jsem pokrčil rameny, když ihned, tak ihned. Spíš jsem se nad tím ušklíbl, rozhodně jsem nyní nevypadal jako princ, ale jako nějaký sedlák. No mě to bylo jedno, přeci si nemůžu dovolit neuposlechnout příkaz krále.

   U mírným úšklebkem, který se mi nepovedlo potlačit, ani když jsem doopravdy chtěl, jsem vešel do salonku. Král Franco měl co dělat, aby se neudusil čajem, který právě pil. Jo, nejspíš to bylo trošku překvapení.

   „Králi Franco, královno Odeto,“ uklonil jsem se mírně.

   „Tak vy jste princ Marc?“

   „Už to tak vypadá, vaše veličenstvo, i když v téhle chvíli by se doopravdy hodilo víc holomek, nejsem vhodně oblečen na přijetí tak vzácné návštěvy.“

   „To by stačilo, Marcu! Nejenže tu nejsi, když čekáme návštěvu, ale ještě jsi drzý! Okamžitě zmiz, do večeře tě nechci vidět!“ Spěšně jsem se otočil, aby nestihl dodat, že nemám vycházet z pokoje a odešel jsem. Vyrazil jsem do stájí, abych se postaral o Amadea, i když jsem si byl jistý, že Ian už to zařídil.

   Bohužel jsem měl pravdu. Amadeus stál odstrojený a vysušený ve stáji a spokojeně žral. Poplácal jsem ho po krku a vyšel ven. Zaclonil jsem si oči před ostrým sluncem. Začínalo léto a bylo pěkně horko.

   „Co se tu děje?“ přešel jsem k Ianovi. Přijíždělo nějaké auto s koněm.

   „Tvá nastávající tu prý zůstane, tak jí vezou koně,“ ušklíbl se a šťouchl mě do žeber. Zamračil jsem se na něj a sedl si na plot, abych se na tu nádheru podíval.

   Mírně jsem se zamračil, když jsem viděl, že mají problém koně vyvést, nejspíš byl trochu vystresovaný z cesty. Nakonec se jim přeci jen povedlo z boxu vyvést černého hřebce. Jakmile se ale ocitl venku, začal se vzpouzet a stavět na zadní. Náš podkoní ho samozřejmě neudržel a jakmile kůň zjistil, že je volný, dal se na útěk.

   Neváhal jsem ani sekundu, vlastně to byl spíš reflex. Popadl jsem nejbližšího koně, kterého vedli do stájí, za hřívu a vyšvihl se na něj. Pobídl jsem ho a hnal ho za uprchlíkem. Nebyl to žádný med, černý hřebec byl výborný běžec, ale neměl jezdce, takže jsem si ho dokázal lehce nadběhnout.

   Vlastně ani nevím jak, jsem se na něj přehoupl a ze všech sil ho chytil za hřívu. Měl jsem co dělat, abych se udržel na jeho hřbetě, když se postavil na zadní, bez sedla to nebylo nic snadného, to si snad dokážete představit. Nakonec se mi ale podařilo zvíře dostat pod kontrolu a uklidnilo se.

   Pobídl jsem černého hřebce ke kroku a pomalu se vracel ke stájím s hnědou klisnou, na které jsem stíhal koně, v zádech.

   „Jsi blázen! Mohl sis zlomit vaz!“ Mračil se na mě Ian.

   „Reflex,“ pokrčil jsem rameny.

   „Jen se nevymlouvej na reflexy, jsi prostě třeštidlo, které nepřemýšlí!“

   „Vždyť říkám, reflex.“

   „Vypadalo to děsivě, když se postavil na zadní, už jsem tě viděl na zemi ušlapaného jeho kopyty.“ Pokrčil jsem rameny. Jo, docela jsem se bál, když se postavil, ale zvládl jsem to.

   Otočil jsem se na černého hřebce, u kterého stál Damien a hladil ho po nozdrách.

   „Kdo to je?“ žduchl do mě Ian.

   „Princ Damien, Francův syn,“ obrátil jsem oči v sloup, chytil klisnu za ohlávku a vedl ji do stájí. Ať už si s ním dělají co chtějí.

3. kapitola

   Seděl jsem v obrovské vaně ve své vlastní koupelně a relaxoval. Jak se mi na tu pitomou večeři nechtělo. Jo, Agnes možná byla hezká, ale tvář není všechno a s její pověstí pro mě neznamená absolutně nic. K sakru, já jsem se nechtěl ženit! Nechtěl jsem být králem, nebyl jsem na to připravený.

   „Princi Marcu, měl byste si pospíšit,“ zaklepal na dveře můj osobní sluha. Znechuceně jsem si odfrkl a opláchl se vodou.

   V pokoji jsem měl přichystaný tmavý oblek, který jsem doslova nesnášel. Vypadal jsem v něm jako idiot. Ani jsem se ho nedotkl a vešel do šatny, kde jsem si vybral slušivé, i když trochu obyčejné, plátěné kalhoty a k tomu jsem si oblékl tmavě modrou košili. Nehodlal jsem na ně udělat dojem, hodlal jsem se chovat normálně, tak jako vždy. Ovšem moje chování se otci ´občas´ nelíbilo. Ale mě to bylo fuk, nehodlal jsem ze sebe dělat něco, co nejsem, jen aby měl tatíček radost.

   Poslední jsem nedorazil, což bylo nejspíš štěstí, jinak by mě otec už doopravdy rozčtvrtil. Chyběl Damien, což mi bylo totálně ukradený. Vlastně celá tahle fraška mi byla ukradená, jen mi to zničí celý život.

   „Omlouvám se, že jdu pozdě, byl jsem trochu provětrat Rafaela, nemá rád cizí prostředí, to bývá vždycky trochu divoký,“ pousmál se právě příchozí Damien. Trochu jsem se zarazil, Rafael, to myslel toho černého hřebce? Neměl patřit mé ´drahé nastávající´? Agnes?

   „Ano, slyšel jsem, že našim stájníkům utekl,“ zadíval se na Damiena otec mírně podmračeným pohledem.

   „Ano, ale princ Marc byl pohotový a dohonil ho. To mi připomíná, že bych ti měl poděkovat,“ probodl mě pohledem svých ledově modrých očí.

   „V pohodě,“ zabručel jsem a upil ze své sklenice s vínem.

   Večeře proběhla spíš mlčenlivě, občas někdo něco prohodil, ale konverzace ne a ne započít. Nechápal jsem, proč mě tedy chtějí oženit, možná si myslí, že potom zábrany opadnou, já jsem si to v žádném případě nemyslel.

   „Ehm…“ odkašlal si otec, když byl na stůl přinesen zákusek v podobě dvojpatrového dortu, nějaké zmrzliny a jiných dobrot.

   „Takže… jsme tu vlastně kvůli jedné věci. Sňatkem spojit naše rodiny a odsunout nepřátelství. Pokud nikdo nemá nic proti, mohli bychom tuhle večeři brát jako zásnubní.“ Franco přikývl a já začal rychle vymýšlet výmluvu, proč se nemůžu oženit, jaký mám důvod. Možná impotence? To by mi snad mohlo pomoci, u Agnes zvlášť.

   „V tom případě, Marcu, Agnes, mohli byste jít sem ke mně?“

   „Vincente, obávám se, že jsi mou nabídku špatně pochopil,“ otočil jsem se na krále Franca, který se ušklíbal. „Agnes už je zasnoubená, myslel jsem, že to víš. Má nabídka sňatku se týkala Marca a mého syna Damiena.“ Naprázdno jsem otevřel pusu, tohle snad nemyslel vážně, Damien? Muž?

   „Prosím?“ Zdálo se, že nejsem jediný, kdo je tady v šoku. Otce to taky pořádně vyvedlo z míry.

   „Samozřejmě ještě nic není oficiální, ještě… můžeš vycouvat,“ pohrdavě se ušklíbl Franco. Věděl jsem, že má vyhráno, kdyby otec teď zrušil své slovo, které už mu samozřejmě dal, byl by celým Rastinskem a také Farelskem považován za nepříkladného král a byl by pro srandu.

   „Tati…“ přece jen jsem to zkusil. Ne, to už radši Agnes, jen ne Damiena. Vždyť je to kluk, namyšlený, arogantní… Až teď jsem si to uvědomil. Jo, mojí ´nastávající´ přivezli koně a ten kůň patřil Damienovi.

   „Ne, samozřejmě, že nechci vycouvat, jen… dva kluci…“

   „Žijeme v jednadvacátém století, Vincente, ne ve středověku.“

   „Ne, prosím,“ podařilo se mi dostat skrze rty. Otec mě zpražil vražedným pohledem a vypnul se do plné výšky.

   „Co jednou řeknu, to platí.“ Jako v mrákotách jsem sledoval blondýna, jak se zvedl ze židle a pomalu ke mně zamířil. Došla mi slova, dokonce i důvody, proč se nemůžu oženit, v hlavě mi bušilo jediné, oženit se… za kluka! Sakra to budu královna?

   Damien mi nabídl ruku, byl jsem ale tak zdřevěnělý, že jsem se nemohl donutit zvednout tu svoji, aby mi… to snad ne! Aby mi mohl navlíknout prsten? Neměl jsem ho náhodou navlíkat někomu já? Jo vlastně, měl, ale Damienovi by byl nejspíš malý, jelikož to byla určitě velikost Agnes.

   Trhl jsem sebou, když blonďák uchopil mou ruku a navlékl mi kroužek z bílého zlata. Ztuhle jsem na něj hleděl a nebyl schopen slova.

   „Marcu?“ položila mi matka ruku na rameno. Vyškubl jsem se jí a rychlým krokem zamířil ven z jídelny.

   „Hned se vrať! Marcu!“ řval na mě otec. Neposlouchal jsem ho. Ruka, na které se skvěl prsten, byla tak těžká, zrychlil jsem krok a nakonec utíkal. Rozrazil jsem dveře svého pokoje a hned je za sebou zamkl.

   Nechtěl jsem s nikým mluvit, nikoho slyšet. Dobře, Agnes byla jedna věc, ale Damien druhá.

   Doslova jsem se dotáhl k posteli, do které jsem se svalil. Chtěl jsem zmizet, zalézt někam a nikdy nevylézt. Proč to muselo všechno takhle dopadnout? Ještě před třemi dny bylo všechno v pohodě, ale včera se všechno radikálně změnilo.

   Na klepání na dveře ani na výhružky, či prosby za dveřmi, ať už od matky nebo otce, jsem nereagoval. Potřeboval jsem být sám, srovnat se s tím, i když jsem netušil jak.

   Byla skoro půlnoc, když jsem se unaveně zvedl z postele. Nemohl jsem usnou, nemohl jsem se na nic soustředit. Myšlenky se mi v hlavě střídaly jedna za druhou a nemohl jsem se ani na jednu z nich zaměřit.

   Doploužil jsem se ke křídlu, které stálo uprostřed pokoje a posadil se za něj. Hudbu jsem miloval, na klavír jsem hrál skoro tak dobře, jako jsem jezdil na koni. Prsty se mi samovolně rozběhly po klapkách. Bylo mi jedno, kolik je hodin. Stejně jsem měl pokoj daleko ode všech.

   Hrál jsem skladby od svého oblíbeného skladatele – Yirumy. Moonlight, Destiny of love, River flows in you a další. Skončil jsem až okolo třetí hodiny v noci, teprve pak jsem usnul spánkem beze snů.

…………………………….

   „Marcu, prosím, otevři… otec tu není,“ ťukala už druhý den na dveře mamka. Ještě jsem z pokoje nevylezl, neměl jsem na nic náladu. Znuděně jsem přepínal kanály v televizi, pokoušel jsem se číst, po večerech jsem hrál na křídlo, vypisoval svůj vztek do deníku, který jsem si vedl od doby, co mi ho věnovala chůva, když jsem byl mladší, ale nic mi nepomáhalo vyrovnat se s faktem, že se budu ženit… za kluka.

   Po čtvrt hodině jsem vstal z postele a odemčel dveře pokoje. Mamka opatrně otevřela a vešla s podnosem jídla.

   „Jez, máš to skoro studené,“ strčila to přede mě. Znechuceně jsem to odstrčil, sice jsem skoro dva dny nejedl, ale na jídlo jsem neměl ani pomyšlení.

   „Musíš něco sníst, už teď jsi vyhublý, až to skoro hezké není!“ zamračila se a posadila se ke mně na postel. Vzal jsem si croissant a pomalu ho žvýkal. Připadalo mi, jako bych jedl gumu a to jsem croissanty miloval.

   „Třeba to nebude tak strašné. Mluvila jsem s Damienem a je milý.“ Skepticky jsem se na ni podíval a pak znovu uhnul pohledem.

   „Víš co?“ povzdechla si poraženecky. „Vezmi Amadea a odjeď na pár dní pryč. Nemůžeš být pořád jen zavřený v pokoji. Jeď někam a zkus se… zkus se s tím srovnat. Nakonec to třeba nebude tak zlé, jak to vypadá. Řekla bych, že to bude určitě lepší, než kdyby sis měl vzít Agnes.“ Překvapeně jsem na mamku hleděl. Nevěřil jsem vlastním uším. Ona sama mě posílala pryč, i když jsem se měl v blízké době ženit a v paláci se nyní usadil i můj… snoubenec?

   „A co otec?“ zeptal jsem se nakonec.

   „Nějak to zařídím,“ usmála se. Odhodil jsem croissant na tác a vrhl se jí okolo krku.

   „Děkuju, mami,“ usmál jsem se a hned byl na nohou a strkal pár věcí do batohu.

   „Buď na sebe opatrný a… vrať se co nejdřív, dobře?“ Přikývl jsem, rychle jsem ji políbil na tvář a zmizel z pokoje. Snažil jsem se plížit tiše, abych někde nenarazil na otce, který by mi vyjížďku určitě zatrhnul.

   „Marcu! No sláva, už jsem se bál, že se něco stalo!“ přivítal mě Ian ve stájích. „Jsi v pohodě? To je Agnes vážně tak strašná?“

   „Já… potřebuju na pár dní vypadnout,“ pousmál jsem se. „A věř mi, že Agnes je ta poslední, která mi nyní dělá starosti,“ řekl jsem a začal sedlat Amadea. Všiml jsem si, že vedle v boxu stojí černý hřebec – Damienův Rafael.

   „Nekecej! Co ti může dělat větší starosti než ona?“

   „Nejspíš já,“ ozvalo se ode dveří boxu. Ztuhle jsem se otočil. Stál tam Damien a na tváři mu hrál nečitelný výraz. Rychle jsem dosedlal Amadea a pokusil se okolo něj projít. Bolestivě mě chytil za loket a otočil k sobě.

   „Měli bychom si promluvit,“ řekl zamračeně.

   „Není o čem!“ vytrhl jsem se mu.

   „Podívej, chci být přátelský a nedělat nám to oběma ještě horší. Promluvíme si.“

   „Dej mi pokoj, ještě nejsi můj manžel!“ zasyčel jsem a vyvedl svého koně z boxu.

   „Cos to řekl? Ty si bereš… jeho?“ vyjekl Ian překvapeně.

   „Zatím ještě ne a doufám, že k tomu ani nikdy nedojde,“ zavrčel jsem, vyšvihl se Amadeovi na hřbet a rychle vyjel ze stájí.

4. kapitola

   Hnal jsem Amadea celou cestu až k babičce Nikodémě. Setkání s Damienem mě rozhodilo, ani nevím proč. Sakra byl to kluk! Já nejsem homosexuál, nechci strávit život po boku někoho, jako je Damien, nechci strávit život po boku může.

   „Marcu, ráda tě vidím,“ přivítala mě babička, která právě plela záhonek na zahrádce. Zamračeně si mě prohlédla. Určitě poznala, že se něco děje, hned zanechala práce a utřela si ruce od hlíny do zástěry.

   „Ustáj Amadea a přijď dovnitř, uvařím ti kafe,“ popohnala mě, aniž by se na něco ptala. Přikývl jsem a zavedl koně do provizorní stáje. Pečlivě jsem ho vytřel a dal mu pár kostek cukru. Teprve pak jsem se šouravým krokem s batohem na zádech vydal do domku.

   „Tak povídej,“ postavila přede mě babička hrnek s horkou kávou a kuřecí maso s rýží.

   „Já… já se budu ženit…“ začal jsem ze sebe vykoktávat. „Ale ne za Agnes.“

   „Říkala jsem, že je všechno jinak,“ prohlásila babička vítězoslavně. Radost jí ale pohasla, když viděla můj ztrápený obličej.

   „Budu si brát Damiena,“ vykníkl jsem.

   „Oh… a tobě vadí…“

   „Je to kluk! Sakra já nejsem gay, nejsem na chlapečky, já prostě nevím, co dělat. Nechci se ženit a už vůbec ne si brát muže!“ rozhodil jsem rukama a skončil s hlavou na stole.

   „Slyšela jsem, že Damien je rozumný, určitě to nebude tak strašné, jak to vypadá. Přece víš, že spousta královských sňatků nebyla z lásky, ale z povinnosti.“

   „Proč mezi ně musím patřit i já? Já chci normální manželství, chci mít spoustu dětí, které budu moci rozmazlovat, chci, aby mi říkali ´tati´, chci mít manželku, která mi bude oporou, sakra já chci normální život. Nechci být princ a už vůbec ne král! Nezvládnu to, já na to prostě nemám,“ zhroutil jsem se na stůl a pokoušel jsem se zadržet slzy, které se mi draly do očí. Nebrečel jsem už tak dlouho a nechtěl jsem brečet ani teď, ale bylo to silnější než já.

   „Marcu,“ přisedla si ke mně babička a objala mě okolo ramen. „Mluvil jsi s ním vůbec? Víš jaký je?“ Zakroutil jsem hlavou. Vlastně jsem o něm nevěděl nic, kromě obecně rozšířených zvěstí, že je arogantní, namyšlený a ´zatraceně sexy´ jak se o něm kdysi vyjádřily nějaké noviny.

   „Tak vidíš, nemaluj hned čerta na zeď. Pár dní tu zůstaň, odpočiň si a uvidíš, že všechno bude v pořádku,“ pohladila mě po hlavě a pošoupla ke mně talíř s jídlem.

   Když jsem dojedl, odložil jsem talíř do dřezu a chtěl ho umýt, když se mi ale vybavila babiččina nazlobená tvář, že jsem rozbil další talíř, raději jsem si jen umyl ruce a vyšel na zahradu, kde se babička znovu pustila do plení záhonku.

   „Pomůžu ti,“ přiskočil jsem k ní.

   „Není třeba, Marečku, už to mám,“ usmála se. „Co kdybys zašel do lesa na houby? Udělala bych na večeři houbovou omáčku.“

   „Fajn,“ přikývl jsem a popadl v kůlničce košík. Les byl hned za domem, takže jsem to neměl daleko. Ale když jsem křížem krážem procházel mezi stromy, zase jsem musel myslet na tu hloupou svatbu. Prsten na mém prstu jasně zářil a já měl chuť si ho sundat a hodit do blízkého jezera. Bohužel jsem nemohl, rozčtvrtili by mě na kousky, kdybych to udělal, navíc by to Rastinsko považovalo za urážku majestátu a Franco byl tak namyšlený a prudký, že by nám vyhlásil válku.

   Znovu se mi myšlenky stočily k Damienovi. Holky z něj byly celé paf, byl idolem puberťačského světa a s kým se měl ženit? Se mnou! Sakra jak já jsem ho nesnášel, už jen při pouhé vzpomínce na něj se mi zvedl tlak vzteky. Dokonce jsem nevědomky rozdrtil nožičku krásného dubáka.

   S pochmurnou náladou, ale plným košíkem – občas trošku deformovaných hub, jsem se vracel do domku. Překvapilo mě, že babička nikde nebyla, přece neříkala, že někam půjde.

   „Babičko?“ zavolal jsem na dvoře.

   „Marcu! Tady jsem!“ ozval se slabý hlas. Ani trochu se mi nelíbilo, že vychází ze sklepa.

   „Babi,“ vyhrkl jsem, když jsem ji spatřil sedět ve sklepě pod schody. „Co se stalo?“

   „Co by, šla jsem dolů pro brambory a svezla se mi po těch schodech noha,“ pousmála se. „Asi jsem si vyvrtla kotník, pomůžeš mi, prosím?“

   „Samozřejmě,“ sklonil jsem se k ní a opatrně jí pomohl na nohy. Bylo vidět, že ji ten kotník doopravdy bolí, mračila se bolestí a pokoušela se na nohu moc nestoupat. Vyjít schody pro ni bylo obtížné, ale snažil jsem se jí to co nejvíc ulehčit.

   „Děkuju ti, Marcu,“ usmála se, když jsem ji posadil do křesla v obývacím pokoji.

   „Zavolám doktora,“ vytáhl jsem z kapsy mobil, který jsem, když jsem ´utekl´ z paláce, vypínal.

   „Ale kušuj, než by ten váš palácový doktůrek přišel, skoč do vesnice pro doktora Plha, je to můj známý. Má ordinaci hned vedle obchodu, najdeš ho snadno.“ Přikývl jsem a hned vyrazil, vesnička nebyla daleko, když jsem to vzal polňačkou, bylo zbytečné sedlat Amadea, to jsem mohl být už i zpátky.

   Babička měla pravdu, doktora jsem našel snadno, přeci jen jsem v té vesničce nebyl poprvé. Když slyšel, co se komu stalo, okamžitě si sbalil kufřík a spěchal se mnou nazpátek. Bylo vidět, že si je v mé přítomnosti nejistý, přeci jen se se mnou takhle osobně ještě nesetkal.

   „Henry, ráda tě vidím.“

   „Taky tě rád vidím, Nikodémo, ale byl bych raději, kdyby to nebylo za takovýchto okolností,“ pousmál se a už babičce zkoumal napuchlý kotník.

   „Je to vyvrtnuté, nesmíš tu nohu namáhat. Budeš si ji muset pravidelně chladit a stahovat obinadlem, zvládneš to? Minimálně dva dny musí být v klidu.“

   „A kdo si myslíš, Henry, že za mě udělá tu práci tady?“ založila si babička ruce v bok.

   „A já jsem tu jako co?“ urazil jsem se na oko. „Samozřejmě ti pomůžu.“

   „Nic proti tobě, Marcu, ale byla bych ráda, kdyby mi ještě nějaké nádobí zůstalo,“ zasmála se. Mírně jsem začervenal, ale pak bojovně zvedl bradu.

   „Zvládnu to, vážně, budu si dávat pozor.“ Doktor mlčky sledoval naši výměnu názorů a radši se do toho nemíchal.

   „Nikodémo?“

   „Poradíme si, Henry, děkuju,“ usmála se babička, když nohu ukázkově obvázal a předtím něčím namazal.

   Vyprovodil jsem doktora ke dveřím a pak se vrátil do obýváku, kde se babička chystala vstát z křesla.

   „Nikam, já to zvládnu, věř mi,“ zamračil jsem se. Babička chtěla první protestovat, ale když zjistila, že ji ta noha doopravdy bolí, kapitulovala.

   „Dobrá tedy, budu ti radit, jak udělat smaženici, když už jsi nasbíral ty houby. Věřím, že jsou jedlé.“

   „Samozřejmě, že jsou,“ ušklíbl jsem se a začal je opatrně čistit.

   „V komoře je cibule, oloupej ji a nakrájej najemno,“ radila babička, která na mě z obýváku měla dobrý výhled. Nejistě jsem vzal do ruky nůž, vždycky, když jsem měl něco podobného v ruce, to nedopadlo dobře. Začal jsem ji opatrně loupat, možná až moc opatrně a pomalu, protože byla ostrá a během chvilky jsem měl v očích slzy, takže se nebylo čemu divit, že jsem se řízl do prstu.

   „Takhle to nepůjde, ještě se mi tady zmrzačíš,“ zakroutila babička hlavou a chtěla znovu vstát.

   „Nikam, zvládnu to, je to jen malé říznutí,“ cucal jsem si palec a druhou rukou hledal v malé lékárničce náplast. Pak jsem pokračovat v krájení cibule, naštěstí už bez větších nehod.

   „Zapni kolo na sporáku a postav na něj hrnec. V lednici je sádlo, kousek ukroj a rozpusť ho v hrnci.“ Všechno jsem se snažil splnit a zatím se mi to docela dařilo.

   „Teď tam přidej tu cibuli a opraž ji. Nezapomeň to míchat, v šuplíku je vařečka… A hlavně…“

   „JAU!“ vyjekl jsem a chytil se za ucho. Nevím sice proč se to dělá, když si někdo popálí prsty, ale docela to pomáhá.

   „…hlavně nechytej ten hrnec holýma rukama, je horký,“ povzdechla si babička. „Ty se mi tu kluku zmrzačíš,“ zabědovala. Jen jsem se zašklebil a sáhl po utěrce, přes kterou jsem chytil ucho hrnce a promíchal hnědnoucí cibulku v hrnci.

   „Teď tam dej hřiby, kmín a nech to podusit tak dvacet minut.“ Přikývl jsem a udělal všechno, co babička chtěla.

   „V lékárničce je i mastička na popáleniny,“ pousmála se a já s mírným ruměncem sáhl do skříňky.

   „Rozkvedlej vidličkou v misce pět vajíček a osol je, potom je tam přilij a pořádně to promíchej.“ Sice mi dalo práci ta vajíčka rozkvedlat, ale nakonec jsem to jakš takš zvládnul.

   „No vidíš, na poprvé to není nejhorší, jen ti s tou solničkou možná trochu ujela ruka,“ pousmála se babička, když jsem před ni postavil talíř s nějakou podivnou plpou a kusem chleba – řádně křivého chleba.

   „Ehm… jo, trochu,“ přikývl jsem, když jsem ochutnal mírně přesolené jídlo, ale vážně to na poprvé nebylo nejhorší.

   Když jsem babičce pomohl do postele a slíbil jí, že se o všechno postarám, vydal jsem se první zavřít slepice na dvůr. Chvilku mi trvalo než jsem je všechny zavřel, Amadeus vypadal taky spokojeně, dolil jsem mu vodu, trochu poklidil u něj v boxu, Stračce – babiččině krávě, jsem podestlal a pak jsem se vydal uklidit do kuchyně.

   Málem jsem rozbil talíř, když se mi ještě vlhký vysmekl z rukou, ale naštěstí jsem ho chytil. Sice jen taktak, ale přeci.

   V celém domě bylo ticho, měl jsem ho rád, ale někdy, když jsem měl nějaké trable, mi lezlo na nervy, protože mě nutilo myslet na ně, třeba zrovna jako teď.

   Po horké sprše jsem si vlezl do malého pokojíku, který patřil Ianovi. Sice jsem raději spávat v seníku na seně, ale kdyby se v noci něco dělo, chtěl jsem být babičce po ruce. U večeře jsem jí vyčetl, že nemá mobil ani nic podobného a co by dělala, kdyby se jí něco podobného stalo a já tam nebyl. Raději jsem na to ani nechtěl myslet, ale byl jsem rozhodnutý jí nějaký ten mobil pořídit, přeci jen už Nikodéma nebyla nejmladší a měl jsem o ni strach.

***

   „Tak už přestaň a nech mě v klidu si číst tu detektivku,“ zamračila se na mě babička, když jsem každou chvíli otravoval, jestli něco nepotřebuje. Asi byla ještě naštvaná za to ráno, že jsem jí rozbil její oblíbený hrníček i s talířkem, do kterého jsem jí chtěl uvařit kávu.

   „Vezmi Amadea a jeď k jezeru, je teplo, oběma to prospěje. Já si tu bez tebe chvilku poradím,“ odehnala mě s úsměvem a znovu si nasadila brýle, aby pokračovala ve čtení. Vyšel jsem tedy na dvůr a vyvedl ze stáje Amadea, ani jsem ho nesedlal, jezero bylo blízko a my dva byli prostě jako tělo a duše, nikdy by mě neshodil. Navíc miloval vodu, takže jsem počítal s tím, že se tam taky vyráchá.

   Byl jsem docela rád, že u jezera nikdo nebyl. Seskočil jsem z Amadea, sundal si tričko a tříčtvrťáky a spolu s ním jsem vstoupil do chladivé vody.

   Normálně bych tam vydržel i půl dne, ale pořád tu byla zraněná babička a já se psychicky připravoval na přípravu oběda, jestli to zvládnu, budu se sám divit. Ian by se potrhal smíchy, kdyby zjistil, co tu provádím a otec by mě nejspíš rozčtvrtil vzteky, naštěstí o mých mimokrálovských aktivitách neví.

   Vracel jsem se řádně promočený včetně oblečení. Amadeus byl starý vtipálek a jen co jsem se oblékl strčil mě čenichem zpět do jezera, takže jsem byl duchr mokrý.

   Rychle jsem se postaral o Amadea a vešel do domku. Bohužel pro mě jsem si nevšiml černého hřebce, který se pásl vzadu v ohradě.

   „Co tu krucinál děláš!“ zavrčel jsem nepřátelsky a zároveň překvapeně na blondýna, který seděl v křesle vedle babičky. 

5. kapitola

(Marc)

   „Co tu krucinál děláš!“ zavrčel jsem nepřátelsky a zároveň překvapeně na blondýna, který seděl v křesle vedle babičky.  

   „Čekám na tebe, chci si promluvit,“ probodl mě svýma modrýma očima.

   „Aha, tak to můžeš zase jet, já s tebou mluvit nechci,“ otočil jsem se a vydal se do patra převléknout. Přece jen mokré oblečení se na mě lepilo a už i docela studilo.

   Překvapeně jsem zamrkal, když jsem přišel do pokoje a podíval se z okna. Začínalo pršet. Sice už u jezera jsem si všiml šedých mračen, ale že by to přišlo tak rychle? Jen jsem zakroutil hlavou, převlékl se a vydal se dolů do kuchyně ´udělat oběd´. Babička mi napsala recept na špagety, sám jsem byl zvědavý, jestli se to bude dát jíst.

   Damiena jsem naštěstí nikde neviděl, nejspíš odjel, to mě potěšilo. Vážně jsem neměl chuť s ním mluvit, netušil jsem, co bych mu měl říct. Jasně, strašně se těším, až budu tvým manželem, nic jiného jsem si ani nikdy nepřál. Copak jsem nějaká copatá blbá puberťačka?

   Byl jsem tak vzteklý a zahloubaný do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml příchodu osoby do kuchyně.

   „Marcu,“ přistála mi na rameni dlaň. Lekl jsem se, trhl sebou a protože jsem zrovna dával špagety do horké vody, strčil jsem do hrnce a se snahou ho chytit, aby nespadl na zem, jsem si vařící vodu vylil na ruku. Vykřikl jsem bolestí a pustil hrnec.

   Klopýtl jsem, když mě Damien strčil ke dřezu, pustil ledovou vodu a strčil pod ni moji ruku. Šokovaně jsem na to hleděl, nejspíš mi ještě plně nedošlo, co se stalo.

   „Šmankote, ty se mi tu doopravdy zmrzačíš, Marcu!“ vkulhala do kuchyně babička.

   „C-co? Kdyby na mě nešahal, když to nečekám, jsem v pohodě,“ probodl jsem blondýna pohledem.

   „Běžte si sednout, Nikodémo, zvládnu to,“ usmál se na babičku a zamířil ke mně s mastí na popáleniny. Všiml jsem si, že je mokrý a z vlasů mu odkapává voda. Nejspíš přijel na Rafaelovi a nechal ho venku v ohradě, když se rozpršelo, musel ho jít schovat.
   „Já to udělám,“ vzala mu z rukou mast. „Nahoře, první pokoj vlevo, Ian tam má nějaké oblečení, běžte se převléknout,“ pousmála se.

   „Co tu ještě dělá?“ zamračil jsem se na babičku, když blonďák odešel.

   „Venku prší, přece v takovém nečase nepojede na koni až do paláce,“ zamračila se a namastila mi ruku.

   Otočil jsem se k oknu, když venku zahřmělo, pršelo stále hustěji a já si ne moc nadšeně uvědomil, že jsem tu teď vlastně s Damienem uvězněný, bylo jen otázkou času, než mě donutí promluvit si, či co to po mě chce.

   „Běž za ním,“ kývla babička k obýváku, kde postával už převlečený blondýn. Útrpně jsem se na ni podíval.

   „Ale já… musím vařit oběd,“ vstal jsem ze židle a zase se hrnul ke sporáku.

   „Žádné takové,“ odstrčila mě babička. „Běž, já vytáhnu z mrazáku borůvkové koule a rozmrazím je, to je za chvilku a pak si zase sednu. Tak běž.“ Podíval jsem se na starší ženu jako na svého kata a ne právě nadšeně se vydal ven z kuchyně. Babička za mnou zavřela dveře, nejspíš, aby nás nerušila. Založil jsem si ruce na prsou a probodl Damiena pohledem.

   „Co chceš, jak jsi mě tu našel!“ vyštěkl jsem ne právě přátelsky.

   „Nejsem hloupý, když už jsem tě tu jednou potkal, doufal jsem, že tu budeš i podruhé,“ pokrčil rameny a posadil se. Já stále postával u zdi a zamračeně jsem ho sledoval.

   „Ty si nesedneš?“ zvedl obočí.

   „Ne.“

   „Nejsi moc nadšený z toho sňatku, co?“ podíval se na mě zamyšleně. Měl jsem sto chutí ukázat mu, jak moc nadšený jsem, ale to by v pořádku nejspíš neodešel.

   „Vypadám snad, že skáču radostí?“ zavrčel jsem.

   „Ne, to nevypadáš,“ ušklíbl se. Tohle už mě vážně namíchlo, pevně jsem sevřel rty a zamířil ke dveřím.

   „No tak počkej,“ chytil mě za ruku. „To ti vážně tak vadí, že si mě budeš brát?“

   „Vadí? Děláš si srandu? Já nejsem gay! Chtěl jsem normální manželství s holkou, kterou si vyberu sám, s někým, koho budu mít rád! Ty nejsi ani holka a ani tě nemám rád!

   A co ty, jak se zdá… tobě to vůbec nevadí, co?“

   „Mám své důvody k tomu, proč si tě vzít,“ řekl chladně a pustil mě.

   „Jak myslíš, ale pamatuj, tvůj a můj otec mi ze života udělali peklo, já ho udělám ze života tobě,“ zasyčel jsem.

   „Myslíš si, že jsi tady jediný chudáček? Myslíš si, že jsem si tě chtěl vzít?“ zvýšil blonďák hlas a v očích se mu zuřivě zablýskalo. „Nestál jsem o to, miluju někoho jiného a místo toho se tu musím pachtit s tebou!“

   „Tak si běž za tou svou láskou, já ti bránit nebudu!“ zakřičel jsem.

   „Šel bych, stokrát raději bych šel, ale nemůžu. Nic nevíš, nerozumíš tomu, tak mě přestaň soudit! Jen jsem chtěl, abychom spolu alespoň vycházeli!“

   „Nestojím o to! Nestojím o tebe! Takže nečekej, že ti vyjdu vstříc,“ zakřičel jsem a práskl za sebou dveřmi.

   Probíhal jsem kapkami deště a zastavil se až u stáje, kde byl Amadeus. Sedl jsem si k němu a poslouchal bubnování kapek deště na střechu.

***

(Damien)

   „Damiene, možná to ode mě bude znít troufale, ale proč si chcete Marca vzít. Je to moc hodný kluk, ale nevím, jestli bude po vašem boku šťastný.“ Otočil jsem se ke starší paní a smutně se pousmál.

   „Bylo to hlavně otcovo rozhodnutí, já na něj z určitého důvodu přistoupil. Nechci princi Marcovi zničit život, ale když už se budeme brát, myslel jsem, že bude lepší, když spolu budeme alespoň vycházet, v nějakou lásku vůbec nedoufám.“

   „Obávám se, že s tímhle se Marc nesmíří.“

   „Jo, já taky,“ přikývl jsem. Sám jsem z té svatby nebyl nadšený, ale byl tu jeden důvod, proč jsem byl povolný vzít si toho kluka. Sice jsem se první děsil, co to bude za rozmazlené princátko a nutno říct, že mi tak první připadal, ale pomalu jsem na něj začal měnit názor. Už tehdy, když jsem se dotkl jeho ruky, abych mu mohl navléknout prsten, jsem ucítil, že ji nemá tak jemnou, jako většina princů nebo princezen. A když mi babička Nikodéma vyprávěla, že sem často s tím svým kamarádem jezdí pomáhat, pomine-li fakt, že na většinu prací je levý, i když se snaží, docela mě to překvapilo. Ovšem pochyboval jsem, že král Vincent o jeho aktivitách ví. Nejspíš by ho seřezal jak koně, kdyby to věděl.

   „Pojďte se najíst.“

   „A on?“

   „Řekla bych, že teď chce být chvíli sám,“ pousmála se. „Není to sice jako v královské kuchyni, nečekala jsem tak vzácnou návštěvu, ale snad vám bude chutnat, princi Damiene.“

   „Král Vincent asi neví, že sem jezdí, že?“

   „Ne, nikdy by mu to nedovolil. Hodně věcí o Marcovi neví a jen málo lidí ho skutečně zná. Je to hodný kluk, někdy bych ani neřekla, že je to princ. Nad žádnou prací neohrne nos, dokonce mi občas pomáhá dojit Stračku – krávu. Když to dělal poprvé, mohl se Ian potrhat smíchy,“ zasmála se Nikodéma. Jen jsem překvapeně mrkal. Princ? A dojit krávu?

   „Neurazte se, princi Damiene, ale pokud má někdo vládnout Farelsku, je to Marc. Věřím, že bude spravedlivým a dobrým králem, má k tomu ty správné předpoklady, velmi se podobá své matce.“

   „Babi, je tu Marc?“ vrazil do dveří nějaký kluk. Vlastně jsem ho od vidění znal, staral se v paláci o koně a podle všeho byl vnukem paní Nikodémy. Zarazil se, když mě uviděl.

   „Vaše výsosti,“ vyhrkl nejistě. Jen jsem kývl a strčil si do pusy další kousek knedlíku, byly výborné.

   „Iane, co tu děláš v tomhle psím počasí? Nastydneš a Titus jakby smet!“

   „Král Vincent zuří, dnes večer má být zásnubní ples.“

   „Já na to zapomněl,“ plácl jsem se do čela. Tohle byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem přijel.

   „Ehm… tak je tu?“

   „Jistěže, řekla bych, že je ve stájích s Amadeem.“

   „Jasně, kde jin… co se ti stalo?“

   „To nic není, uklouzla jsem na schodech do sklepa. Mareček se o mě vzorně postaral, dokonce i vařil.“ Neuniklo mi, jak ten kluk zbledl.

   „Pane Bože, neříkej mi, že si uřezal prst nebo něco podobného.“

   „To máš o mě teda super mínění,“ ozvalo se ode dveří. „Náhodou, prsty mám všechny,“ zašklebil se příchozí Marc.

   „A co je tohle!“ ukázal ten kluk na zalepený prst.

   „Sem se říznul, no,“ nafoukl tváře.

   „A tohle?“ zasmál se ten kluk a ukazoval na zarudlé místo na jeho ruce.

   „Za to může on,“ kývl ke mně a probodl mě pohledem. „Co tu vůbec děláš?“ otočil se znovu k tomu ´podkonímu´.

   „Tvůj otec zuří. Dnes má být zásnubní ples a ty nejsi nikde k sehnání.“

   „Jestli si myslí, že na nějaký pitomý ples půjdu, tak se pěkně plete, nebudu ze sebe dělat blbce.“

   „Všichni hosté jsou potvrzení, musíš tam jít.“

   „Musíš! Samozřejmě, že musím,“ rozhodil rozčíleně rukama. „Ale co chci já se nikdo nezeptá. Udělal jsi chybu, když jsi na ten sňatek přistoupil, udělám ti ze života takové peklo, že toho budeš ještě litovat,“ zasyčel nepřátelsky a odešel.