Minde

11. kapitola

(Takeru)

   Už byla skoro tma, přesto jsem měl oči doširoka otevřené a sledoval každou větévku, každé stéblo trávy, které se pohnulo ve větru či pod tíhou lesního obyvatele. Snažil jsem se identifikovat všechny zvuky a odlišit ty, co do lesa nepatřily, ale i ty, co sem patřily. Les sám o sobě byl plný nástrah, a pokud se tu navíc potulovali nájemní zabijáci, byl ještě méně bezpečný.
   Nevzdaloval jsem se příliš daleko, nechtěl jsem Ichira nechávat dlouho samotného. Proto jsem posbíral pár suchých větví, nastražil několik pastí v okolí a vrátil se.
   Pohled mi padl na schoulené lehce se klepající tělíčko v rohu jeskyně. Najednou vůbec nevypadal jako princ, spíš jako… mokrá myš. Ušklíbl jsem se, klekl na kolena a začal v zemi hloubit jámu. Oheň jsme potřebovali jak kvůli ochraně před divou zvěří, tak kvůli teplu, ale nemohli jsme ani riskovat, že by nás díky němu mohli najít. Proto se oheň ve vyhrabané jámě dal považovat za přijatelnou alternativu.

   Během chvilky se mi podařilo rozdělat ohýnek, u kterého jsem první nechal uschnout svůj plášť, kterým jsem pak přikryl princovo tělo. Teprve pak jsem se opřel o stěnu jeskyně a zhluboka vydechl. Už nějakou dobu mi v ramenu pulzovala bodavá bolest, ale musel jsem ji ignorovat, teprve teď, když jsem se na chvilku uvolnil, se mi plně zaryla do vědomí.
   Pomalu jsem sundal zakrvácený obvaz a zadíval se na ránu. Nevypadala hezky, znovu se otevřela a já si netroufal odhadnout, jak moc je to vážné. Sice jsem uměl ošetřovat různá zranění, ale Shin v tom byl zkušenější. Přeci jen to byl on, kdo případně ošetřoval mě. Znal jsem pár bylin, které mohly pomoct znovu vyčistit a vydezinfikovat ránu, ale už byla tma a to bych je teď těžko někde hledal. Musel jsem vydržet, v tuhle chvíli se nedalo dělat nic jiného, než čekat.

(Ichiro)

   Vlastně ani nevím, co mě probudilo. Možná paprsky slunce dopadající do jeskyně, možná tvrdá nepohodlná podlaha, ale bylo to jedno. Pohledem jsem vyhledal Stína, který se opíral o stěnu jeskyně s přivřenýma očima. Ulevilo se mi, že mě tu nenechal, že tu byl pořád se mnou. Pomalu jsem se posadil a podíval se na zavázaný bok. Na chvilku jsem zaváhal, ale nakonec šátek sundal, abych si prohlédl ránu. Nevypadala hezky, bylo mi jasné, že mi tam zůstane jizva, ale ani nebyla smrtící. I krvácení ustalo a ani jsem nezpozoroval známky počínající infekce, za což jsem byl rád. Přesto jsem si ji šátkem znovu zavázal.

   Zvedl jsem hlavu a znovu se zadíval na Stína. Byl výrazně pobledlý a až teď jsem si všiml, že se lehce třese.
   Vstal jsem a spěšně k němu přešel.
   „Stíne? Slyšíš mě?“ lehce jsem s ním zatřásl. Připadalo mi hloupé mu říkat Stíne, ale já vlastně jeho pravé jméno ani neznal, takže se momentálně nedalo nic dělat. Pootevřel oči a zadíval se na mě skelnýma očima. Polkl jsem a sáhl mu na tvář, úplně hořel.
   „No tak, tohle mi přece nemůžeš teď udělat,“ zašeptal jsem. „Nemůžeš být nemocný.“ Prudce se mi rozbušilo srdce, najednou jsem netušil, co mám dělat, věděl jsem, že bez něj to nejspíš nezvládnu. V lese mohli být pořád zabijáci, a pokud nebyli tady, určitě čekali ve městě, navíc… nemohl jsem ho tady nechat v takovémto stavu.

   Zadíval jsem se na zakrvácený rukáv jeho košile a s nepříjemnou předtuchou mu košili odhrnul. Rána v rameni se mi vůbec nelíbila. Byla zanícená a tušil jsem, že se do ní dostala i infekce. Zhluboka jsem se nadechl, nemohl jsem jen nečinně sedět a čekat, až zemře na otravu, musel jsem něco udělat, na tohle jsem alespoň nějaké schopnosti měl. Přesto jsem se nerozhodně zadíval ven z jeskyně, bál jsem se, nemusel jsem se vrátit, ale nemohl jsem být ani zbabělec.
   Zadíval jsem se na Stína, pak na jeho zbraně a nakonec zvedl ze země jednu katanu. Než jsem ale stihl vstát, pevně mě chytil za zápěstí, až jsem sykl bolestí.
   „Musím jít ven, chci ti pomoct. Já se vrátím, dám na sebe pozor, slibuju,“ zašeptal jsem a sledoval, jak mě z pod přivřených víček sleduje. Chvilku jsem mu oplácel pohled, než jeho sevření povolilo, a pustil mě. Usmál jsem se.
   „Za chvilku jsem zpět,“ šeptl jsem, než jsem vyšel z jeskyně.

   Věděl jsem, co mám hledat. Možná jsem nebyl ten nejlepší bojovník a ani nejlepší léčitel, ale měl jsem dobrou učitelku. Moje chůva vyrostla na venkově a naučila mě vyznat se v bylinkách, byla to její záliba a já byl jako dítě zvědavý. Teď jsem za to byl rád, nemohl jsem Stína nechat zemřít, po tom všem, co pro mě udělal, co pro mě dělá. Navíc tu ránu měl kvůli mně.
   V ruce jsem pevně svíral zbraň a trhal sebou při sebemenším šelestu. Ze své pozornosti na okolní nebezpečí jsem ale musel polevit, pokud jsem někdy chtěl najít byliny, které by mohly Stínovi pomoct. Proto jsem se snažil je sesbírat co možná nejrychleji. Musel jsem se odvážit i k řece pro trochu vody, chvilku jsem váhal, do čeho ji dát, ale nakonec mi nezbylo nic jiného, než vyprat a namočit šátek, kterým jsem měl převázanou ránu, teprve pak jsem se spěšně vydal zpět k jeskyni.

   Lekl jsem se, když jsem pár kroků od sebe uviděl mrtvého zajíce. První, co mě napadlo, bylo, že nás našli, ale když se nic nedělo, došlo mi, že tady včera nejspíš Stín nastražil past, když odešel pro dřevo. Sice jsem si nebyl jistý, jestli měla být na případné nepřátele nebo na zvěř, ale to bylo teď jedno. Došlo mi, že už jsem dlouho nejedl a nepochyboval jsem o tom, že Stín na tom byl jinak. V rozpacích jsem odsekl zvíře z pasti a i s ním se rozešel zpět do jeskyně.

   Stín seděl pořád na stejném místě a neohrabaně sáhnul po zbrani, když jsem se objevil u vchodu.
   „Klid, to jsem jen já,“ pousmál jsem se lehce, přiklekl jsem k malému ohništi a přiložil dřívko do žhavých uhlíků.
   Rozložil jsem kolem sebe nasbírané bylinky a nadechl se.
   „Dobře, tohle by ti mělo pomoct. Bude to sice hodně provizorní, ale lepší podmínky mít nebudeme.“ Možná mě moc nevnímal, ale mně to mluvení uklidňovalo. 
   „Tohle je linum usitatissimum, má protizánětlivý účinek,“ zašeptal jsem a kamenem jsem rozdrtil pár semen, která jsem nasypal na obklad. Pak jsem vzal do rukou semena z druhé byliny.
   „Lycium chinense, to má antibiotické účinky,“ přesunul jsem se k němu a začal mu vymačkávat olej do rány. Lehce sebou cuknul, ale nakonec se uklidnil a nechal mě to dodělat a následně převázat oním obvazem.

   „Dobře, to by byla aspoň trochu jedna věc,“ zašeptal jsem si pro sebe a zadíval se na mrtvého zajíce. Vůbec jsem netušil, co s tím mám dělat a jak. Vaření jsem se nikdy nedotkl, neuměl jsem to, natož něco dělat se skutečným zvířetem.
   „Ten zajíc se chytil, předpokládám, do tvé pasti, ale co s ním,“ mrkl jsem na Stína.
   „Dýka,“ zašeptal a posunkem naznačil ke své noze. Přiblížil jsem se k němu a po chvilce jsem ve vysoké botě objevil zastrčenu dýku.
   „Musíš ho… stáhnout z kůže.“ V jeho hlase bylo jasně patrné, že mu mluvení dělá problémy, unavuje ho.
   „Stáhnout z kůže?“ špitl jsem a nejistě se na zvíře zadíval.
   „Za nohy ho pověs… na strom… nařízni kůži… a stáhni.“
   „To přece nejde.“
   „Ichiro…“ zašeptal a zadíval se na mě. Polkl jsem, ten pohled mi byl jasný. Teď nebyl prostor na žádný odpor, bylo to momentálně naše jediné jídlo. Zhluboka jsem se nadechl, ale přikývl jsem, vzal zvíře a vyšel s ním z jeskyně. Pomocí ozdobné šňůrky z kalhot jsem ho pověsil za nohy na strom a se vším sebezapřením z něj neohrabaně začal sundávat kůži. Chtělo se mi z toho zvracet, ale musel jsem vydržet, musel jsem to zvládnout. Netuším, jak dlouho mi to trvalo, vím, že trvalo, ale nakonec se mi přeci jen nějak povedlo sundat většinu kůže, takže jsem se s ním vrátil zpět.
   „A teď?“
   „Vyvrhnout… rozřízni mu břicho a vyber orgány.“
   Pokud jsem si myslel, že horší to nebude, horší to bylo. Už při prvním říznutí se mi celé ruce zbarvily krví. Snažil jsem se moc nedýchat pach, který z mrtvého těla vycházel.
   „Nařež… plátky masa, dej kámen do uhlíků… a naskládej to na něj.“

   Snažil jsem se všechno udělat podle jeho pokynů. Trvalo mi to a věděl jsem, že kdyby to dělal Stín, určitě by toho zachránil víc, udělal rychleji a vypadalo by to líp. Prozatím nám ale tohle muselo stačit. Když jsem všechno uklidil a smyl z rukou veškerou krev, sedl jsem si k ohništi a kontroloval maso. Přesto mi to nedalo a po očku jsem Stína sledoval. Doufal jsem, že všechno, co jsem udělal, mu pomůže, i když zatím o moc líp nevypadal.
   „Jak… jak se jmenuješ,“ zašeptal jsem nakonec. Zajímalo mě to, bylo mi hloupé mu neustále říkat Stíne. Přál jsem si to vědět. Stočil ke mně pohled a mlčky si mě prohlížel. Nijak nevypadal, že by toužil odpovědět, vlastně jsem se mu ani nedivil. Nevěřil mi. Nebyl rád, že jsem viděl jeho obličej a tušil jsem, že si myslí, že bych to všechno později použil proti němu, abych ho dopadl za zločiny, které spáchal. Proto mě překvapilo, když nakonec tiše promluvil.
   „Takeru.“

12. kapitola

(Ichiro)

   Nemohl jsem spát. Zem byla studená a oheň vyhaslý. Stín… totiž Takeru poručil ho zhasnout, nechtěl riskovat, že by ho spatřili ti zabijáci. Lehce jsem se klepal zimou a snažil se usnout. Bezvýsledně.
   Nakonec jsem to vzdal, posadil se a zadíval se na muže kousek ode mě. Pořád seděl opřený o stěnu, zavřené oči a hrudník se mu lehce zvedal. Přesunul jsem se k němu a sáhl mu na čelo, pořád měl horečku. Natáhl jsem se pro lahev, kterou měl Takeru u sebe a do které jsem povařil trochu lipového květu a dal mu napít.
   „Pij, pořád máš horečku,“ šeptl jsem, když pootevřel oči. Krátce na mně spočinul pohledem, než je znovu zavřel a napil se. Zbytek jsem odložil a sundal obvaz z jeho ramene, abych ho zkontroloval. Nepřipadalo mi, že by se to lepšilo, což se mi ani trochu nelíbilo. Natáhl jsem se pro bylinky a začal mu ze zbytku dělat nový obklad. Věděl jsem, že ráno musím znovu do lesa najít něco lepšího, ale prozatím tohle muselo stačit.

   „Jsi studený,“ zašeptal Takeru, když jsem mu obvazoval rameno.
   „A ty zase hřeješ až moc… jako kamínka,“ pousmál jsem se a utáhl suk, až lehce nakrčil obočí.
   „Tak se zahřej, nebo tu zmrzneš.“ Zadíval jsem se na něj a nadzvedl obočí. Nějak jsem nemohl uvěřit tomu, že to vážně řekl. Prostě se mi to k němu nehodilo.
   „Nebo jsem ti zachránil život jen kvůli tomu, abys tu pak zmrznul?“ lehce jsem se otřásl nad tónem jeho hlasu a zadíval se na něj. Probodával mě pohledem, jakoby mě chtěl zastrašit, ale momentálně mi byla větší zima než strach z něj. Přesunul jsem se k němu a natiskl se k jeho pevnému tělu. I přes oblečení hřál, což jsem jen uvítal. Lehce jsem se pousmál, když jsem ucítil jeho ruku na mém boku. Ani nevím proč, ale líbilo se mi to, teď jsem se doopravdy cítil v bezpečí, i přestože byl zraněný a nemohl mě tak dobře chránit. Nijak jsem neřešil to, že by nás tu někdo skutečně mohl najít a zabít.

   „Co tvůj bok,“ zašeptal. Lehce jsem se otřásl, když se mi jeho dech otřel o ucho. Bylo to… zvláštní, vysílalo mi to mravenčení do celého těla.
   „Je na tom o dost líp než tvoje rameno. Je to jen škrábnutí,“ pousmál jsem se a hlavou se uvelebil v ohbí jeho krku.
   „Měl bych se na to podívat.“
   „To mi nevěříš? Starám se tu o tebe, nejsi v pořádku. Vím, co dělám, sice nejsem tak dobrý v boji, ale v bylinkách se docela vyznám,“ šeptl jsem. Mrzelo mě, že mi nedůvěřuje, prostě mě měl zaškatulkovaného jako někoho, kdo nic nesvede. Neuměl jsem se bránit, neuměl jsem odporovat otci, neuměl jsem rozeznat přítele od nepřítele, neuměl jsem vařit, takže jednoduše jsem neuměl nic.
   „Nejsem tak neschopný, jak si myslíš,“ zašeptal jsem.
   „Nevíš, co si myslím.“
   „Stačí vidět, jak se tváříš… Dobrou,“ šeptl jsem nakonec. Nechtěl jsem to dál rozvádět, chtěl jsem na chvilku usnout, dokud mi začalo být aspoň trochu teplo. A to se mi během chvilky i podařilo.

(Takeru)

   Mlčky jsem seděl u stěny jeskyně a vnímal tělo, které se ke mně tisklo a tiše oddechovalo. Ve skutečnosti mi bylo líp, než ráno, ale pořád jsem se ještě příliš dobře necítil a to mě zneklidňovalo. V tomhle stavu jsem toho kluka mohl bránit jen stěží, teď jsme byli snadný cíl a to se mi ani trochu nelíbilo. Proto jsem byl nejspíš protivný, nebylo to tím, že bych mu vůbec nevěřil. Ty bylinky, co mi dal, jsem znal a bylo vidět, že s nimi zacházet umí, ale nehojilo se to dost rychle.

   Zadíval jsem se na něj. Neměl postavu někoho, kdo by mohl s mečem excelovat. Byl drobnější, hubenější. Při troše cviku by ale mohl zvládnout luk nebo kuši… i když jeho poslední pokus moc slavně nedopadl. S úšklebkem jsem lehce pohnul ramenem, až mi do něj vystřelila nepříjemná bolest. Netroufal jsem si odhadnout, jak dlouho tu budeme muset zůstat. Nechtěl jsem nic riskovat, ale v tomhle stavu bychom se daleko nedostali.
   Lehce jsem nadzvedl obočí, když Ichiro vjel svojí dlaní pod mou košili a nechal ji na břiše. Bylo to zvláštní, už dlouho se mě takhle nikdo nedotýkal a mně… mně to chybělo. Věděl jsem, že spí a že to dělá jen kvůli teplu, jelikož dlaň měl ledovou, ale i tak to byl zvláštní pocit, příjemný pocit.
   Dlouho jsem ho sledoval, než jsem si ho za pas přitiskl blíž k sobě a taky zavřel oči.

(Ichiro)

   Ani nevím, co mě vzbudilo. Na chvilku jsem chtěl znovu zavřít oči a spokojeně spát dál, ale pak jsem si uvědomil, kdeže to vlastně jsem.
   Zvedl jsem hlavu a zadíval se na spícího muže. Vypadal… jinak. Tvář měl uvolněnou, čelo sice trochu svraštělé, ale ani to mu na kráse neubralo. Měl jsem chuť dotknout se ho… políbit… zarazil jsem se nad svými myšlenkami a poodtáhl se. Až tehdy jsem si uvědomil, kde byla moje ruka. Zrudl jsem a opatrně, abych ho nevzbudil, jsem se vyprostil. Teprve když se mi to podařilo, zvedl jsem k němu oči a zrudl znovu. Díval se přímo na mě, ve tváři znovu svůj nečitelný výraz, ze kterého jsem si nedokázal nic odvodit, a mlčel.

   „Ahoj… dojdu pro další bylinky… uhm… zkusím najít něco účinnějšího… aby se ti to rychleji zahojilo,“ začal jsem plácat, zatímco jsem se škrábal na nohy a sunul se ke vchodu do jeskyně.
   „Stůj,“ ozvalo se za mnou tiše, ale nekompromisně. Nejistě jsem se zastavil a pomalu se nakonec otočil.
   „Vezmi si to, dej na sebe pozor… a vrať se co nejdřív,“ zašeptal a přisunul ke mně jednu ze svých katan. Zaváhal jsem, dobře jsem věděl, stejně jako on, že ani s ní bych se dlouho ubránit nezvládl, ale nakonec jsem přikývl a vzal si ji. Možná jsme se tak oba cítili aspoň o trochu jistěji.

   Vyšel jsem z jeskyně a odvážil se sejít trochu blíž k řece, než předtím. Hledal jsem bylinky, které jsem potřeboval, ale zároveň jsem pevně svíral katanu a snažil se mít uši našpicované, abych zaslechl jakýkoliv podezřelý zvuk. Několikrát mě vyděsila veverka a jednou had, který se proplazil kousek ode mě, ale nakonec se mi bez větší újmy podařilo najít vše, co jsem hledal.
   Nakrčil jsem obočí, když jsem ucítil první dešťové kapky, proto jsem se rychle otočit a zamířil zpět. I když jsem byl zpět u jeskyně za chvilku, byl jsem promočený na kost. Voda ze mě jen crčela a zima mě rozklepala ještě víc, než v noci, ale snažil jsem se to překonat. Stiskl jsem k sobě zuby, klekl a začal připravovat obklad z nových bylin.

   „Našel jsem všechno… mělo by se ti potom ulevit… a začít se hojit.“ Snažil jsem se, aby se mi zimou netřásl hlas, ale nejspíš se mi to moc nevedlo. Přesunul jsem se k muži, sundal mu starý obklad a zavázal okolo rány nový.
   „Tohle sežvýkej, působí to jako antibiotikum,“ zašeptal jsem a nabídl mu pár semen z kustovnice. Chvilku si mě prohlížel nečitelným pohledem, než si je vzal a sežvýkal. Pousmál jsem se a ještě mu nabídl kousek masa, které nám ze včerejška zbylo, na dnešek jsme něco k jídlu ještě měli, ale tušil jsem, že zítra mě určitě čeká další chuťovka, pokud se nám podaří něco chytit.

   „Sundej si ty šaty.“
   „Cože?“ nejistě jsem se na něj podíval.
   „Sundej ty šaty, klepeš se v tom jako osika, nemusíš tu ještě onemocnět,“ nakrčil obočí.
   „A v čem tu mám být, bez oblečení zmrznu taky,“ špitl jsem nejistě. Moc se mi nezamlouvala ani jedna možnost. Zamrkal jsem, když se Takeru odlepil od stěny jeskyně a opatrně sundal svoji košili. Fascinovaně jsem sledoval jeho dokonale tvarované tělo a vyrýsované svaly. Já jsem byl oproti němu párátko obalené kůží.
   „Obleč si to.“ Ze zasnění mě probral jeho hlas a pohled, kterým mě zkoumal.
   „A-ale teď bude zima tobě.“
   „Já jsem zvyklý,“ znovu mi ji nabídl. Lehce jsem se kousl dortu, ale shodil ze sebe většinu oblečení a navlékl si jeho košili, byla mi dlouhá, ale to mi nijak nevadilo.
   „Sundej všechno,“ poukázal na moje spodní prádlo, nechtělo se mi, připadal jsem si hloupě, ani před služkami jsem se nahý moc nepromenádoval, ale nakonec jsem sundal i to a nejistě se u zdi skrčil.
   „No já tě nekousnu,“ zamrčel tiše, podal mi ještě svůj plášť a nadzvedl ruku. Zaváhal jsem, než jsem si jej vzal, zabalil jsem se do něj a natiskl se k němu. Chvilku jsem se ještě klepal, ale když mi pomalu začal dlani jezdit po zádech, zlepšilo se to. Přivřel jsem oči, položil hlavu na jeho hruď a začal poslouchat pravidelné bušení jeho srdce. Líbilo se mi to, cítit jeho pevné tělo natisknuté k mému, jeho objetí a dlaň přejíždějící po mém těle. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj. Sledoval mě svýma bouřkově šedýma očima a já na okamžik zapomněl dýchat. Byl to muž, věděl jsem to, ale jen z toho pohledu se mi splašeně rozbušilo srdce a zatoužil jsem jen po jednom… Lehce jsem se kousl do rtu, ale nakonec jednu dlaň pomalu přesunul za jeho týl, natáhl se a přitiskl své rty k těm jeho.

13. kapitola

18+

(Takeru)

   Možná jsem to trochu čekal, ten výraz v jeho tváři, pohled, kterým se zadíval na mé rty… a já to nezastavil. Možná mi to přišlo trochu zvláštní, jindy bych to udělal, zastavil bych ho, neměl jsem rád, když se na mě lidé lepili. Nikdy jsem ani trvalý vztah neměl, když jsem potřeboval, zašel jsem si do nějakého domu rozkoše, při mé „práci“ jsem si ani nic jiného dovolit netroufl a po pravdě… ani mi to nechybělo. Zvykl jsem si. Ale teď… ani mě nenapadlo to zastavit. Ichiro byl… nebyl to přímo můj typ, ale něco mě k němu přitahovalo. Možná byl jiný než všichni ostatní, se kterými jsem se kdy setkal, byl můj pravý opak, možná to mě na něm přitahovalo. Prostě jsem to zastavit nechtěl.

   Blíž jsem si ho k sobě přitáhl a na jeho nesmělý polibek odpověděl. První jsem si jeho rty bral jemně, jen zkoušel, co až mi dovolí, ale když se nebránil, začal jsem přidávat na intenzitě. Tiskl jsem si ho k tobě, stejně jako on ke mně a jazykem objel jeho rty. Na odpověď jsem nečekal dlouho. Tiše vydechl a pootevřel rty, čehož jsem okamžitě využil a jazykem vklouzl dovnitř. Okamžitě jsem poznal, že něco takového ještě nezažil, netušil, co má dělat, ale když jsem ho pobídl, začal se učit velice rychle. Během chvilky se nesmělé oťukávání zvrhlo v tanec vášně. Cítil jsem jeho ruku ve svých vlasech, kde se jimi lehce probíral, tahal za ně a druhou na svých zádech, kterou pohyboval a občas mi do zad lehce zaťal svoje drápky.

   Dlaní jsem sjel po jeho zádech až na zadeček a na jeho odhalené stehno, po kterém jsem dlaní přejel a začal pomalu ruku sunout po jeho kůži výš až k okraji mé košile, kterou měl oblečenou, a která byla vlastně jediným kouskem oblečení, jež na sobě měl.
   Cítil jsem, jak se lehce zachvěl a tiše mi vydechl do polibku, ale žádný jiný náznak nesouhlasu neprojevil, takže jsem dlaní zajel pod lem košile, přejel přes jeho hezky tvarovaný zadeček a lehce stiskl.
   Pousmál jsem se, když hlasitěji vydechl, poodtáhl jsem se a zadíval se na jeho tvář. Měl přivřené oči a mezi zuby lehce svíral svůj dolní ret. Tváře lehce zarudlé a na krku mu prudce pulzovala žíla. Tmavé vlasy mu neupraveně spadaly do očí, a když se na mě zadíval… ano, musel jsem uznat, že byl krásný. Měl jemné rysy, možná až příliš důvěřivé oči, které nebyly určeny pro to, aby viděly hrůzy jako zabíjení a drancování. Ale nebyly to ani oči dítěte, které netušilo, jak zlý svět ve skutečnosti je.

   Lehce jsem ho zdravou rukou nadzvedl a obkročmo si ho přesunul do svého klína. Na okamžik překvapeně zamrkal, ale pousmál se a nejistě se znovu sklonil k mým rtům. Nechal jsem ho, nebylo kam spěchat, líbila se mi jeho nezkušenost, jeho nejisté krůčky do neznámých končin.
   Dlaněmi jsem vjel pod jeho košili a pomalu s nimi začal přejíždět po jeho těle. Bylo cítit, že zima už mu takové problémy nedělá, možná se občas ještě trochu zatřásl, ale to zcela určitě nebylo způsobeno zimou. Jeho kůže byla rozpálená a do břicha mě pomalu, ale jistě začalo tlačit jeho mužství. Ještě chvilku jsem se ho dotýkal, než jsem zamířil i k jeho klínu a přejel po jeho délce.
   Odtrhl ode mě své rty a prudce se nadechl. Pro sebe jsem se pousmál, byl hodně nezkušený, pochyboval jsem, že se ho tam někdy někdo dotýkal.
   Přesunul jsem rty na jeho krk a začal ho zasypávat drobnými polibky. Občas jsem mezi zuby lehce stiskl jeho kůži a následně políbil. Třásl se mi v náručí a jeho spokojené mňoukání a vrnění mi samo rozpumpovalo krev v těle a ta se začala tlačit do jediného místa.

   Znovu jsem dlaní sjel do jeho klína, ale tentokrát jsem ho sevřel a několikrát zapohyboval. Zaryl mi nehty do zad a prudce zasténal. Políbil jsem ho na rameno, na krk, pod ouško a pomalu začal pohybovat dlaní v jeho klíně. Svíjel se, něco nesmyslně drmolil a tiskl se ke mně. Netrvalo dlouho, když jsem ucítil, jak mi v ruce zběsile pulsuje a nemá daleko k vyvrcholení. Nepřestal jsem. Palcem jsem objel jeho žalud a přitlačil na štěrbinku, až znovu hlasitě zasténal a prohnul se proti mně. Olízl jsem prst, zajel mu s ním do zadečku a přejel po jeho prostatě. Stačilo jen pár dalších pohybů rukou, než se proti mně vzepjal a vyvrcholil.

   Zadíval jsem se na něj a pousmál se. Vypadal roztomile. Ztěžka oddechoval, třásl se a vzpamatovával se nejspíš ze svého prvního orgasmu. Dal jsem mu chvilku na vzpamatování, než jsem v jeho zadečku prstem znovu pohnul. Možná jej teprve teď zaregistroval, zavrtěl se a nejistě se na mě zadíval.
   „Neměli… jsi… jsi zraněný,“ vykoktal ze sebe. Stačilo však znovu prstem přejet po tom citlivém místečku, aby přivřel oči a hlasitě vydechl.
   „To ty taky… chceš snad, abych přestal?“ zašeptal jsem a políbil ho pod ouško.
   „Ne… nechci,“ špitnul a sám se proti mně lehce pohnul. Usmál jsem se a pomalu do něj dostal i druhý prst. To už sice tak kladně neohodnotil, ale když jsem druhou dlaní pomalu začal přejíždět po jeho těle a rty znovu začal dobývat ty jeho, uvolnil se a nechal mě pokračovat.

   Tiše jsem vydechl, když jsem ucítil jeho ručku, která mi nejistě přejela po rozkroku. Zadíval jsem se na něj a nemohl jsem jinak, než se usmát. Vypadal tak nevinně, rozpačitě a netušil, zda smí nebo co udělat dál. O něco jsem si stáhl kalhoty, vzal jeho ruku a obemkl jeho prsty okolo mého mužství. Překvapeně zamrkal a jasně jsem viděl, jak ztěžka polkl.
   „Copak,“ zašeptal jsem, otřel se tváří o jeho a pohnul s jeho rukou v mém klíně.
   „Jsi… jsi velký,“ špitnul a v mžiku byl červenější než rajčátko. Nedalo mi to a musel jsem se alespoň tiše zasmát.
   „Ano, to jsem,“ šeptl jsem mu u rtů a znovu ho lehce políbil, váhal, ale nakonec mi odpověděl a sám pohnul rukou. Nechtěl jsem mu lhát, že to nebude bolet. Neměli jsme sebou nic, co by mu to ulehčilo a určitě mu to ze začátku příjemné nebude, ale ani jsem mu nechtěl ublížit. Chtěl jsem, aby si to užil taky.

   Ve chvíli, kdy byl plně zaměstnán mými rty a rukou zpracovával můj penis, přidal jsem do něj i třetí prst. Na chvilku se zarazil a nepohodlně se zavrtěl.
   „Uvolni se,“ zašeptal jsem mu u ouška a lehce jej kousnul do lalůčku. Znovu se zatřásl a dokázal mi, jakou mám nad ním moc. Počkal jsem, než znovu povolil svaly a začal jsem si uvolňovat vstup do jeho těla.

   Tiše jsem zasténal, když svoji ruku znovu rozpohyboval v mém klíně. Líbilo se mi to a jediné, po čem jsem momentálně toužil, bylo být v něm. Přesto jsem ještě chvilku pokračovat v jeho přípravě, než jsem své prsty vytáhl. Polkl a zadíval se na mě.
   „Chceš vycouvat?“ nadzvedl jsem obočí. Sklopil oči a bylo vidět, že váhá, ale nakonec zakroutil hlavou a zadíval se na mě.
   „Uvolni se,“ přitáhl jsem si ho k sobě a natiskl se mu na rty. Pevně mě objal a začal mi horlivě oplácet polibky, zatímco jsem se nastavil k jeho zadečku a najednou se do něj zasunul. Zasténal bolestí a z očí mu vytryskly slzy, přičemž mi nešetrně stiskl zraněné rameno, až jsem nespokojeně zkřivil obličej. Zastavil jsem se a dlaněmi začal laskat jeho roztřesené tělo.
   „Je to dobrý,“ slíbal jsem mu z tváře všechny slzičky a vtiskl mu polibek na rty, chvilku nereagoval, ale nakonec mi jich pár oplatil.
   Poodtáhl jsem se a zadíval se na něj v očekávání, zda mi dovolí pokračovat. Nadechl se, ale nakonec lehce přikývl. Pousmál jsem se, chytil ho za boky a pomalu se začal pohybovat proti němu. Ještě chvilku se nepohodlně vrtěl a kousal se do rtu, ale pak se mi z něj podařilo vyloudit tichý povzdech, dokonce i zasténání.

(Ichiro)

   Nikdy jsem nezažil podobné pocity, jako ve mně rozpoutával Takeru svým tělem, svýma rukama, prsty, jazykem. Připadal jsem si, jako bych nemohl dýchat, točila se mi hlava a měl jsem pocit, že každou chvilkou z těch všech pocitů musím vybuchnout. Nikdy se mě tak nikdo nedotýkal, nelíbal. Jediný „intimní“ okamžik byl ten, když jsem v deseti letech dal pusu dceři jedné z našich služebných a to mělo do tohohle hodně daleko.

   Bál jsem se, nevěřil jsem, že to, co měl Takeru mezi nohama, se do mě doopravdy vejde, ale věřil jsem mu. Přesto všechno jsem nezabránil slzám, které mi z očí bezděčně vytryskly, když se do mě zasunul. Pálilo to, bolelo. Měl jsem chuť se odtáhnout a skrčit se co nejdál od něj, ale jeho dlaně a rty mě dokázaly natolik ukonejšit, že jsem po chvilce kývl na to, aby pokračoval.
   Když se začal pohybovat, dělalo mi problém v tom něco hezkého najít, nebylo to pohodlné a pořád jsem se nemohl zbavit pocitu pálení, ale postupně se začal zmenšovat a mnou začaly prostupovat vlny vzrušení, které mě donutily tiše zasténat.
   Objal jsem ho, přitiskl se na jeho rty a sám už se na něm začal pohybovat. Takeru mi dlaněmi tiskl boky a jeho přírazy postupně sílily. Cítil jsem, jak hluboko se do mě noří, jak mě vyplňuje celým svým mužstvím. Kousl jsem se do rtu, lehce zvrátil hlavu a zmizel dlaní ve svém klíně, který už mi znovu tepal vzrušením. Sladil jsem s ním rytmus, druhou rukou ho objal okolo krku a tiše mu sténal u ucha.

   Hlasitěji jsem zasténal, když zrychlil pohyby. Nedokázal jsem to zadržet, stiskl jsem ho v sobě a jen ucítil na svých prstech lepkavou tekutinu, když jsem znovu došel vrcholu. Usmál jsem se, když se i Takeru se zasténáním napnul a moje útroby zaplnilo hřejivé teplo. Složil jsem se na něj. Najednou jsem si připadal absolutně vyčerpaný, jako hadrová panenka. Připadalo mi, jako bych nedokázal hnout ani prstem. Jen jsem cítil, jak se ze mě vysunul, položil se se mnou na zem a přikryl pláštěm. Vzpomínám si ještě na lehký polibek, který mi vtiskl na čelo, než jsem vyčerpáním usnul v jeho náručí.

14. kapitola

(Ichiro)

   Nechtěly se mi otevírat oči. Připadal jsem si jinak, příjemně unavený, ale i rozlámaný. Zadní partie jsem cítil při sebemenším pohybu, ale nevadilo mi to. Včerejšek byl… netušil jsem, jak ho pospat. Ze začátku to nebylo moc příjemné, ale když se to vzalo jako celek, bylo to dokonalé. Všechny doteky, polibky… nikdy jsem nad intimním životem moc nepřemýšlel, bylo pro mě samozřejmé, že muž a žena patří k sobě, ale když jsem vyjel po Takerovi, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že by bylo něco špatně, protože je to muž.

   Lehce jsem se zatřásl, když se o mé tělo otřel lehký vítr a přetočil jsem se s účelem natisknout se ke svému společníkovi, ale něco mě zarazilo. Možná jeho výraz. Ležel na zádech a upřeně se díval do stropu. Lehce krčil obočí a já na chvilku pocítil nervozitu. Netušil jsem, jestli se něco děje a co.

   „Ahoj,“ zašeptal jsem a pokusil se pousmát. Vzápětí mi ale úsměv opadl, když se na mě ani nepodíval a dál pohledem hypnotizoval strop.
   „Takeru… děje se něco?“ zašeptal jsem nejistě. Chvilku opět nereagoval, než přetočil hlavu a zabodl do mě oči. Netušil jsem, co si myslí, opět měl ten svůj výraz, který jsem nedokázal identifikovat. U kterého jsem netušil, na co myslí.
   „Co to bylo za byliny.“
   „Cože?“ zamrkal jsem. Netušil jsem, o čem to mluví.
   „Co za byliny jsi mi dal na tu ránu.“ Znovu jsem zamrkal, nějak mi nedocházely souvislosti, ale když mě dál upřeně sledoval, zamyslel jsem se.
   „No… kontryhel ke stažení rány, mochnu proti krvácení, kustovnici jako antibiotikum, květ…“
   „Kustovnici?“
   „No… ano, mělo se ti po ní ulevit, myslím, že zabrala, nebo ne?“ zašeptal jsem, natáhl ruku a sáhl mu na čelo. Prudce ji odrazil a posadil se. Nechápavě jsem zamrkal. Choval se úplně jinak, jakoby tu seděl někdo zcela jiný než ten Takeru, který mě včera líbal a se kterým jsem se miloval.
   „Víš, k čemu dalšímu se používá kustovnice?“ zavrčel. Pootevřel jsem pusu a zamyslel se, nic mě nenapadalo. Udělal jsem mu snad něco?
   „Já… nevím… děje se něco? Něco špatně? Můžu dojít pro…“
   „Je to afrodiziakum, pro tvou informaci,“ střelil po mně pohledem, který nebyl právě moc příjemný. Skoro jsem přestal dýchat. Afrodiziakum… takže všechno, co se včera stalo, bylo proto, že v sobě měl afrodiziakum?
   „Ale to přece…“
   „Co! Nic, co se včera stalo, se nemělo stát!“ štěkl a já ucítil, jak mě začínají pálit oči. Nic se nemělo stát? Nelíbilo se mu to nebo já jsem se mu nelíbil. Určitě jsem nebyl tak zkušený jako jiní, ale i přesto jsem si myslel, že se mu to líbilo, že si to užil stejně jako já.
   „Takeru…“
   „Nic. Jsi princ, kluk, kterého mám hlídat, aby ho nezabili, než se stane králem. Jsi moje práce.“

   Doslova jsem cítil, jak do mě někdo vráží nůž a pomalu s ním otáčí. Bolelo to. Byl jsem jen práce a přitom jsem si myslel, že pro něj znamenám víc. Nebyla to pravda, jen afrodiziakum. Vstal jsem a rozběhl se z jeskyně. Bylo mi jedno, že mám na sobě jen košili, nechtěl jsem, aby mě viděl brečet, chtěl jsem být sám. Ignoroval jsem jeho řvaní, abych stál. Já utíkal. Bylo mi jedno kam, stejně jsem přes slzy neviděl na cestu. Bolel mě každý krok, ale ignoroval jsem to. To, co mi řekl, bolelo daleko víc. Doslova mě seřval za to, že jsme se spolu milovali. Ano, svedl jsem ho a on se nechal, ale já netušil, že má v sobě afrodiziakum. A když to řekl takhle… všechno se zničilo. Už žádná krásná vzpomínka.

   Zakopl jsem a spadl do bahna. Zůstal jsem ležet a jen tiše vzlykal. Často jsem se ptával chůvy na to, jaké to je být zamilovaný. Říkala, že je to různé, nemůžeš bez té osoby být, vždy když ji vidíš, cítíš, slyšíš, se cítíš spokojený. Když tě obejme, tak v bezpečí, milovaný. Srdce ti bije, jen když se na tebe podívá, promluví. Vyprávěla mi o všem krásném, co ona prožila, když byla mladá, ale nikdy mi neřekla, jak bolí, když jeden zradí nebo nemiluje.

   Přes vzlyky jsem přeslechl i přibližující se kroky, vykřikl jsem, když mě někdo chytil za vlasy a otočil k sobě.
   „Copak to tu máme, princ, který vstal z mrtvých. A to už jsme si začínali myslet, že vás fakt smetla voda,“ ušklíbl se nějaký chlap a odhalil řadu zažloutlých zubů.
   „Ale jak to vypadáte, vaše výsosti, jako byste právě někomu pláchl z postele,“ ušklíbl se nebezpečně a blíž si mě přitáhl. Snažil jsem se bránit, ale oproti němu jsem neměl šanci, a když jsem se pokusil zakřičet, narval mi do úst špinavý kapesník. V jedné ruce sevřel moje zápěstí a druhou zabloudil pod halenu. Snažil jsem se mu vycuknout, když zamířil k mému zadku a prsty se mi do něj narval. Nebylo to příjemné, pořád jsem byl ještě rozbolavěný z dlouhé noci a on mi byl odporný.
   „Podívejme se, přeci jen princátko není tak nevinné, jak se zdá. Nebo si tě snad někdo vzal násilím? No… dobrý nápad,“ ušklíbl se, srazil mě na zem na břicho, ruce mi chytil nad hlavou a zasedl nohy.
   „Než tě zabiju, taky si užiju, máš hezkou tvářičku a nemyslím, že by to Reizovi vadilo. Když o tobě mluví, je to s takovým odporem,“ zachechtal se a já ucítil, jak se něčím velkým otřel o můj zadek. Znovu jsem se začal cukat a tlumeně křičet, nechtěl jsem. Ale když se do mě začal tlačit, uslyšel jsem překvapené heknutí a na tváři mi přistály nějaké teplé kapičky. Stisk povolil a já pootočil hlavu. Vyděšeně jsem vykulil oči. Kousek od mé hlavy byla zkrvavená špička meče, která trčela z hlavy toho chlapa. Za ním stál mladý kluk, který meč držel a tvářil se znechuceně. Chvilku počkal, než ho prudce vytáhl z chlapovy hlavy a skopl mrtvé tělo stranou. Okamžitě jsem se odplazil pryč a vyndal z pusy kapesník. Kluk si o tělo mezitím otřel meč a schoval ho.

   „Tak jsem našel aspoň tebe, kde je Stín?“ sjel mě pohledem a podal mi svůj plášť. Nereagoval jsem a jen na něj hleděl. Nedokázal jsem si ho nikam zařadit. Byl to přítel nebo nepřítel, který ze mě chtěl vytáhnout i kde se nachází Takeru.
   „Oněměl jsi? Tak dělej, nemáme čas, kousek odtud jsou další chlapi, kteří po tobě jdou. Kde je Stín,“ přešel ke mně a sám mě do pláště zabalil. Cukl jsem sebou a ještě víc, když jsem uslyšel zašustit listí.
   „Shine,“ zahučel Takeru a obezřetně se rozhlédl kolem.
   „Kde jseš? Zachránil jsem tomu tvému princátku prdel a to doslova.“
   „Ticho, můžou tu být další,“ sykl a znovu se zaposlouchal. Všiml jsem si, že i jeho meč se leskl čerstvou krví, taky na někoho narazil.
   „Musíme jít, máš tu koně?“
   „Jednoho, tři neunese.“
   „Ti chlapi tu koně určitě měli. Zvedej se, musíme se vrátit alespoň pro tvoje věci,“ sjel mě pohledem a otočil se k odchodu. Byl naštvaný a nejspíš teď hlavně na to, že jsem utekl a ohrozil nás tak, teda především mě. Přitáhl jsem si plášť od toho kluka blíž k sobě a klopýtal vedle nich. Teď jsem bolavé partie cítil víc, ale mlčel jsem, nehodlal jsem si na nic stěžovat.

(Takeru)

   Když jsem se probral, začal jsem si uvědomovat, co jsem udělal. Vyspal jsem se s královským synkem. Nechápal jsem to. Bylo to absurdní! Bylo mi jedno, že je to kluk, ale byl to princ, následník trůnu, od kterého se očekává dědic a toho bychom nikdy neměli. Navíc jsem nebyl příkladný občan a podle zákonů jsem patřil do vězení nebo na popravčí špalek a ne na žádný podělaný trůn. Vrcholem všeho bylo, když utekl z jeskyně, to byl tak hloupý, že se chtěl nechat zabít? V tomhle stavu by si těžko všimnul nějakého útočníka a navíc… musel to přece pochopit! Nemohli jsme být spolu.
   Rozběhl jsem se za ním, ale zdržel mě chlap, který si ho všiml a chtěl se vydat za ním, neváhal jsem a zabil ho. Bylo to špatné, věděli o nás, neskočili na to, že jsme se utopili, museli jsme z lesa zmizet. Někdo až moc toužil po Ichirově smrti.
   Shin byl výhodou i nevýhodou. Zachránil Ichira a měl jednoho koně, jeden byl ale pro tři muže zatraceně málo a my museli co nejrychleji zmizet a to všichni.

   V jeskyni jsem se spěšně dooblékal, stejně jako Ichiro a zkontroloval svoje zbraně.
   „Viděl jsi další chlapy?“ mrkl jsem na Shina.
   „Severně odtud jsem zahlédl dva, jeden měl sekeru, druhý meč a na západ byli taky dva, ale dál od sebe, lučištník a druhý měl meč.“
   „Já zabil jednoho na jih a ty druhého, takže předpokládám, že další dva jsou v okolí východu. Ještě je tu šest chlapů, to je hodně. Viděl jsi koně?“
   „Ne, svého jsem nechal u okraje lesa na západ odtud.“
   „Půjdeme tam, když budeme mít štěstí, něco objevíme, když ne, vezmeš odtud Ichira.“
   „Ani cesty nebudou bezpečné.“
   „S tím se musí počítat,“ rozešel jsem se ven z jeskyně. Naznačil jsem, aby se Ichiro držel za mnou a Shin šel za ním. Museli jsme postupovat rychle, na dlouhé boje jsem se ještě moc necítil a chlapů tu klidně mohlo být víc.
   Tiše jsem našlapoval, katanu připravenou v ruce a mířil jsem k západnímu okraji lesa. Pootočil jsem hlavu, když jsem zaslechl zařehtání. Shin také nastražil uši a posunkem ukázal asi pět set metrů doleva. Přikývl jsem a naznačil mu, ať pokračuje ke svému, sám jsem chytil Ichira a zamířil k přivázaným koním, byli dva a nejspíš patřili těm chlapům, kteří nás v této části lesa hledali.

   V tichosti jsme se dostali až k nim, oba jsem odvázal a uzdu jednoho podal Ichirovi, přičemž jsem se sám vyhoupl do sedla. Počkal jsem na něj a svého koně pobídl. Nestačil jsem ale ujet ani deset metrů, když jsem zaslechl zařehtání a Ichirův výkřik, prudce jsem k němu otočil hlavu, to už se jeho kůň ale kácel k zemi.

15. kapitola

(Ichiro)

   Trhl jsem sebou a vykřikl, když se šíp prudce zabodl do krku mého koně. Ten jen bolestně zařehtal a klesl k zemi. Skulil jsem se z něj a jen na poslední chvíli se stihl vyhnout dalšímu šípu. Našli nás. Co jsem provedl tak špatného, že mě za každou cenu chce někdo zabít?
   „Dělej, nemáme času nazbyt,“ natáhl ke mně Takeru ruku. Zvedl jsem k němu oči, ale jinak jsem se ani nepohnul. Nemohl jsem, po včerejšku, po tom, co udělal, co mi řekl… Bylo mi, jako bych mu přestal věřit a možná to tak i bylo. Zradil mě. Vzal si jen to jedno a ostatní zadupal do země.
   „Chceš se raději nechat zabít, ty idiote?“ štěkl, prudce mě popadl za paži a vytáhl před sebe. Cítil jsem, jak mi omotal paži okolo pasu a pobídl koně. Snažil se kličkovat mezi stromy, aby bylo těžší nás případně zasáhnout a hnal koně rychleji a rychleji dopředu. Ani jsem tu cestu nevnímal, křečovitě jsem v rukou svíral koňskou hřívu a cítil každý milimetr ruky, kterou mě Takeru svíral okolo pasu. Měl jsem vztek, měl jsem chuť se rozkřičet, rozdupat a utéct jako nějaké malé dítě, kterému něco zakázali, kterému nesplnili něco, co mu bylo slíbeno.

   Téměř mě oslepilo slunce, když jsme vyjeli z tmavého lesa. Na cestě už čekal Shin a jen, co nás spatřil, pobídl koně a dal se taky do pohybu. Neotáčel jsem se, netušil jsem, zda a kolik lidí nás pronásleduje a po pravdě mi to momentálně bylo jedno. Chtěl jsem pryč… ne kvůli lidem, kteří mě chtěli zabít, ale kvůli muži, jehož dech jsem cítil na svém krku, do kterého jsem se slepě zamiloval a on si uměl jen užít a odkopnout mě. Ano, možná jsem si za to mohl částečně sám, možná ta kustovnice byla částečně i afrodiziakum, ale rozhodně nebyla v takovém množství, aby vůbec nevěděl, co dělá. A to bolelo nejvíc.

   Nevím, jak dlouho náš úprk trval, ale nakonec jsem zpozoroval, že jsme zpomalili. Rozhlédl jsem se, abych se zorientoval. Byli jsme jen kousek od městských bran.

   „To už dojdu,“ sundal jsem ze svého pasu Takerovu ruku a pokusil se seskočit. Jelikož se mi v tom ale pokusil zabránit, jen jsem žuchnul na zem jako pytel brambor.
   „O co se k sakru snažíš,“ zavrčel, seskočil a probodl mě pohledem.
   „O nic, jen chci domů.“
   „A o co myslíš, že se tu celou dobu snažím.“
   „Ať už to bylo cokoliv, určitě jsi se sebou spokojený.“
   „Spokojený budu, až budeš sedět ve svém pokoji s tlupou stráží okolo sebe, abych si konečně mohl odpočinout od neschopného a nezodpovědného fakana, jako jsi ty,“ štěkl. Cítil jsem, jak se nůž, který mi ráno do srdce vrazila jeho slova, pomalu otáčí. Bolelo to. Možná vztek na mě jen předstíral, abych mu dal pokoj. Možná vážně stál jen o sex se mnou, ale bez závazků a ta kustovnice mu dala dobré alibi, aby mě mohl odkopnout jako nepotřebnou hračku. A to, co řekl teď… mi to jen potvrzovalo. Chtěl mě na hlídání hodit někomu jinému, jelikož už dostal, co chtěl.

   Otočil jsem se a rozešel se k městským branám. Chtěl jsem pryč od něj, zapomenout na něj, zapomenout na to všechno, ale tušil jsem, že to nebude možné.
   „Stůj,“ štěkl za mnou Takeru, ale já nereagoval. Přál jsem si, aby pro mě znamenal to, co dřív. Aby to byl opět jen Stín, který střeží každý můj krok, a přesto ho nikdo nikdy nevidí ani neslyší.

   Cukl jsem sebou, když mě chytil za loket a prudce otočil k sobě.
   „Chováš se jako fracek. Pořád ještě nejsi v bezpečí, můžou tu na tebe čekat, takže se mě nezbavíš, dokud nebudeš sedět ve svém pokoji.“
   „Jsi jen bastard, který nemyslí na nic jiného než na sebe a na to, co je pro něj dobré. Hraješ si na boha, jak porušuješ všechny zákony a stavíš si své vlastní. Zabíjíš lidi jako na běžícím pásu jen proto, že si myslíš, že si to zaslouží, ale ono to tak vždycky není, každý má právo na život a ty nemáš právo mu jej brát. Táhni do háje se svou celou ochranou, nesnáším tě,“ prudce jsem ho uhodil do zraněného ramene a spěšně se vydal k branám. Nedokázal jsem vedle něj už být ani minutu. Slzy se mi tlačily do očí, ale já se je snažil přemoct. Už jsem nechtěl být ten neschopný slaboch. Dostal jsem lekci, na kterou do smrti nezapomenu, ale nejspíš jsem si ji zasloužil. Nesmím věřit každému, i nejlepší přítel se umí otočit zády a nejspíš i ten, kdo vás má chránit. Já jsem možná byl v celku, ale uvnitř jsem se cítil rozbitý jako porcelánový talíř, který spadl ze stolu. Na kousíčky a neopravitelný.

(Shin)

   Mlčky jsem sledoval slovní přestřelku a vražedné pohledy, které ti dva po sobě metali. Moc jsem je nepobíral, nechápal jsem, čeho přesně se ta jejich hádka týká. Ano, Ichiro byl neopatrný a dostali se nejspíš hlavně kvůli němu a taky jeho otci do bryndy, ale taky jsem věděl, že být dlouho s Takerem taky není žádný med, hlavně když byl někdy zraněný, dokázal být pěkně protivný.
   Nadzvedl jsem obočí, když se Ichiro napřáhl a v nějakém záchvatu Takera uhodil do ramene. Bolestně sykl a chytil se za něj. Bylo mi jasné, že ještě není úplně v pořádku a Ichirovi muselo být taky. Zadíval jsem se za ním, když se otočil a vydal se k městu. Možná se mi to zdálo, ale jako bych v jeho očích zahlédl slzy.

   Mrkl jsem na Takera, který už se chystal k dalšímu záchvatu vzteku a raději jsem mu položil ruku na zdravé rameno.
   „Klid, víš co? Jdi si odpočinout, do města už ho snad zvládnu dostat sám. Znám všechny tvoje zkratky, díky kterým ho dostanu do paláce v celku. Věř mi.“ Zamračil se, ale přikývl, vyhoupl se na svého koně a zmizel. Lehce jsem nadzvedl obočí, čekal jsem, že bude protestovat, ale nejspíš se mezi nimi stalo doopravdy něco většího, co musí oba strávit.
   Vyhoupl jsem se na koně a dohnal prince.
   „Počkej, znám pár zkratek, kde by žádní zabijáci čekat nemuseli,“ natáhl jsem k němu ruku. Všiml jsem si, jak si rychle protřel oči, nejspíš proto, abych nezahlédl slzy, ale mně přesto neunikly.
   „Zvládl bych to,“ zamumlal.
   „Hele, chci ti jen pomoct a věř, že jsem lepší já než nasraný Stín a to on teď je, to mi věř.“
   „Je mi to jedno.“
   „Dobře, ale teď pojď, mohli bychom narazit na ty chlapy.“ Všiml jsem si, že zaváhal, ale nakonec se mě chytl a nechal se vytáhnout do sedla. Pobídl jsem koně a vyrazil k paláci. První polovina cesty se nesla v tichu, do kterého bylo slyšet jen tlumené dunění kopyt, než ticho přerušil Ichiro.
   „Chtěl jsem ti poděkovat… za to v lese,“ zašeptal.
   „V klidu, jsem rád, že jsem vás vůbec našel. Mimochodem… co se před tím stalo?“ pootočil jsem hlavu a mrkl na něj.
   „To je jedno,“ zašeptal a já cítil, jak mi pevněji sevřel boky.
   „Udělal ti snad něco?“ nadzvedl jsem obočí.
   „Nechci o tom mluvit, můžu si za to sám. Jsem prostě neschopný idiot, jsem k ničemu a každý mě musí hlídat jako malé dítě a vést za ruku, abych něco nepodělal…“
   „Hele, vím, že Stín je cholerik, snadno se dokáže naštvat, ale úmyslně by neublížil někomu bezdůvodně.“ Stisk opět zesílil a já zaváhal, jestli jsem neřekl něco špatně. Proto jsem byl rád, když jsme se dostali do zahrad paláce. Seskočil jsem a přivázal koně.
   „Doprovodím tě dovnitř,“ mrkl jsem na něj a rozešel se.

(Ichiro)

   Bylo mi na nic. Úmyslně by nikomu neublížil? Proč tedy ublížil mně. Myslel jsem… doufal jsem… přál jsem si… chtěl jsem ho u sebe. Včerejšek byl… cítil jsem se u něj v bezpečí, když mě objímal, cítil jsem, že mě má někdo aspoň trochu rád… a nebo jsem si to všechno jen přál, byl jsem zaslepený a neviděl jsem skutečnost.
   „Tady už to snad zvládneš,“ zastavili jsme se u vchodu. Jen jsem přikývl.
   „Díky,“ mrkl jsem na něj a pomalu se rozešel dovnitř, než jsem se zarazil. „Vlastně… ještě je tu něco. Ten chlap z lesa… říkal něco o nějakém Reizovi… vyznělo to, jakoby to byl on, kdo se mě chce zbavit,“ zadíval jsem se na Shina. Přivřel oči, ale přikývl.
   „Řeknu to Stínovi, dej na sebe pozor,“ otočil se a během chvilky zmizel jako pára nad hrncem. Nadechl jsem se, ale přitáhl jsem si těsněji k sobě oblečení a vydal se do salonku, ve kterém jsem předpokládal, že bude otec.
   Stráže na mě vykulili oči a ihned mi otevřeli. Vešel jsem dovnitř a zadíval se na dvě osoby. Otec vypadal snad o deset let starší a ztrhanější, než když jsem ho viděl posledně a vedle něj seděla bledá dívka, která ho držela za ruku.

   „Ichiro,“ vydechl, když mě zpozoroval, okamžitě vstal a sevřel mě v objetí. „Tolik jsem se bál, myslel jsem, že jsi mrtvý. Tak moc mě to mrzí,“ zašeptal. Nadechl jsem se a objal ho.
   „Jsem v pořádku,“ zašeptal jsem.
   „Tolik mě to mrzí.“
   „To nic,“ zakroutil jsem hlavou a zadíval se na tu holku, otec můj pohled okamžitě zaregistroval.
   „Když Aiko slyšela, co se stalo, okamžitě přijela. Ichiro, tohle je Aiko, tvoje budoucí žena.“