Minde

11. kapitola

(Damien)

   „Otče, přál sis se mnou mluvit?“ podíval jsem se na zamračeného muže. Nelíbilo se mi, že byla v pracovně přítomná i matka a ani ta se netvářila nějak nadšeně. Marc mě zavezl jenom zpět do Farelska, chtěl jsem trochu provětrat Rafaela a navíc jsem nechtěl Marca nutit být v mé přítomnosti déle než bylo třeba. Vlastně jsem se divil, že jsme se cestou nijak nepohádali, i když to bylo spíš tím, že jsme oba mlčeli.

   Překvapeně jsem zamrkal, když otec prudce vstal z křesla a vlepil mi facku. Nebýt židle, o kterou jsem se opřel, skončil bych na zemi.

   „Díky za zahájení konverzace, mohl bych se teď dozvědět, za co to bylo?“ snažil jsem se udržet klidný tón i přes jeho ledovost.

   „Za co to bylo? Ty se ještě ptáš?“ zahřímal otec. „Pošpinil jsi celou naši rodinu, Damiene!“

   „Nevím o čem to mluvíš,“ sykl jsem naštvaně. Tvář mě ještě stále pálila, otec měl dobrou ránu, když byl naštvaný.

   „Tak nevíš! A co je podle tebe tohle!“ hodil přede mě nějaký časopis. Ztuhl jsem, stačilo, abych viděl jen obal a srdce mi vynechalo několik úderů. Roztřeseně jsem ho vzal do rukou a rychle prolistoval. Dělaly se mi mžitky před očima, tohle snad nemohla být pravda, tohle nemohl udělat.

   „Co mi k tomu řekneš?“ zasyčel otec. Cítil jsem, jak mi rosolovatí nohy, musel jsem se posadit, tohle prostě nemohla být pravda, odmítal jsem tomu uvěřit, musel to být nějaký trik nebo…

   „Ptám se tě, co mi k tomu řekneš, Damiene!“

   „Co ti k tomu mám říct?“ zařval jsem. „Ano, jsem to já, jak jsi už určitě poznal sám! Co jiného chceš slyšet?“

   „Takže jsi pózoval nějakému fotografovi jako nějaká štětka? Podívej se, jak tam vypadáš!“ zakřičel a rozevřel časopis na jedné stránce. Mlčky jsem hleděl na fotografii, kde jsem byl já… jako na většině… Na téhle jsem ležel v posteli, přes sebe jsem měl jen lehkou přikrývku, jednu ruku jsem měl za hlavou, hlavu zakloněnou, rty pootevřené, oči semknuté k sobě a druhou ruku jsem měl pod přikrývkou v místech, kam slunce nesvítí. Pokud jste správně pochopili, ano, na téhle fotografii jsem se uspokojoval.

   „To chceš být někdy králem? Myslíš si, že po tomhle tě lidé budou mít v úctě?“ Neposlouchal jsem ho, stále se mi před očima míhaly ty fotky. Téměř na všech jsem byl nahý, naštěstí jen na velmi málo z nich bylo vidět něco hodně intimního. Stále jsem tomu ale nemohl uvěřit, to jsem odmítal. Musel to někdo narafičit nebo…

   Prudce jsem vstal a vyrazil ke dveřím.

   „Damiene! Damiene, okamžitě se vrať!“ Neposlouchal jsem ho, vlastně to byl jen nějaký nepodstatný hlas v mé hlavě.

   Vyřítil jsem se na nádvoří a popadl Rafaela za uzdu, byl jsem rád, že jsem nepočítal zdržet se zde a nedal jej odstrojit. Tryskem jsem vyrazil do blízkého města.

   Rafaela jsem nechal stát před panelákem, ani jsem ho nepřivázal, na to jsem si ani nevzpomněl. Schody jsem bral po třech a do bytu ve třetím patře jsem vpadl jako hurikán. Byt byl ale prázdný. Postel jako vždy rozházená, ve druhém pokoji, který sloužil jako ateliér a kde byly všechny fotky nafoceny pro soukromé účely, byla rozsvícená světla, jakoby je někdo ve spěchu zapomněl zhasnout.

   Vydýchal jsem se a vytáhl z kapsy mobil. Stiskl jsem tlačítko pro rychlé vytáčení a přiložil si mobil k uchu.

   „Ano?“ ozval se na druhém konci smyslný hlas.

   „Raymonde! Musíme si promluvit!“

   „Damiene,“ zasmál se hlas. „O čempak chceš mluvit? Snad už jsi neviděl můj dárek? To mělo být překvapení! Zatracená ochranka, všechno zkazili a já se tak těšil, až si jeden ten časopis zítra koupím,“ vrněl do telefonu.

   „Raymonde, proč…“

   „Ššš, promluvíme si, ale teď mám nějakou práci, přece mi nechceš vyplašit kolouška. Za dvě hodiny na obvyklém místě, líbám tě,“ zasmál se a položil to.

   Roztřeseně jsem zastrčil mobil zpět do kapsy. Takže to byla pravda, to on dal ty fotografie tomu časopisu. Složil jsem hlavu do dlaní, proč to udělal?

***

(Marc)

   „Marcu! Co ty tu?“ usmál se Ian a vyšel z vody.

   „Přijel jsem se podívat na babičku. Už skáče jako veverka,“ ušklíbl jsem se. „Říkala, že jsi tady.“

   „Jo, dnes se vracím, jen jsem chtěl trochu ochladit Tituse,“ řekl a cákl na bělouše vodu. „Jaký byl ples? Viděli jsme noviny, máš tam dobrou ránu, jakoby tě na nože brali.“ Zašklebil jsem se na něj a svlékl si tričko a tříčtvrťáky, abych se mohl po hlavě vrhnout do vody.

   „Bylo to děsný a jestli věříš jen z poloviny tomu, co psali v novinách, ani mi nechoď na oči.“

   „Řeknu ti, oba s babičkou jsem se váleli smíchy,“ zasmál se a cákl na mě vodu, což jsem si samozřejmě nenechal líbit a hned mu to oplatil.

   Amadeus už byl taky ve vodě a užíval si to stejně jako my.

   „Slyšel jsi to?“ narovnal jsem se a rozhlédl se okolo sebe.

   „Ne, co?“

   „Znělo to jako hudba, metal,“ zamračil jsem se. Byl jsem si jistý, že něco slyším.

   „Neblázni, tady a metal? Kde by se to tu vzalo,“ zasmál se Ian a ponořil mě do vody. Prali jsme se jako malí kluci, zapomněli jsme na všechno a já dokonce i na Damiena.

***

(Damien)

   Seděl jsem na lavičce nad městem a díval se do země. Téměř nikdo sem nechodil, byl tu jen les a pak tahle lavička, odkud byl výhled na široké okolí a hlavně… bylo to moje a Raymondovo místo.

   „Hádej kdo to je?“ zasmál se někdo tiše a přikryl mi oči. Trhl jsem sebou a prudce se otočil.

   „Ale, ale, my jsme nějací nabručení,“ našpulil pusu hnědovlásek a v očích se mu pobaveně zablýskalo.

   „Proč jsi to udělal, Raymonde?“

   „Takže tobě to ještě pořád nedošlo, Damiene? A já si myslel, že mě po dvou měsících prokoukneš,“ zasmál se a opřel se o strom vedle lavičky.

   „O čem to mluvíš?“

   „Láska dělá s člověkem divy. Ty mě vážně miluješ, co?“ ušklíbl se.

   „Raymonde, můžeš mi tohle všechno vysvětlit?“ povzdechl jsem si a přistoupil k němu blíž.

   „Klidně, stejně všechno ztroskotalo, když jsi se zasnoubil s tím… s tím klukem,“ nakrčil nos a zhnuseně si odfrkl.

   „Co ztroskotalo!“

   „Můj plán, můj plán, Damiene! Víš, nerad ti to takhle říkám, ale já jsem tě nikdy nemiloval.“ Nevěřícně jsem na něj hleděl.

   „Od začátku to byl plán. Pamatuješ na naše první setkání? Bylo to na tvých třiadvacátých narozeninách. Vrazil jsem do tebe a vynadal ti do tupců. Tehdy ještě žádný plán nebyl, ale když jsem si všiml, jak se na mě díváš, dostal jsem nápad a všechno se vyvíjelo podle plánu… až do teď.“ Mlčky jsem na něj hleděl. Vůbec jsem netušil, o jakém plánu mluví! Nevěřil jsem, že mě… že mě nikdy nemiloval.

   „Víš, Damiene, že jsme vlastně rodina? Můj děda byl bratrem toho tvého, věděl jsi to?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl, tohle… nemohla být pravda. „Nevěděl jsi to? Nevadí, ale určitě víš, že oba tito bratři byli spolu ve válce.“

   „Raymonde, jakou to má souvislost s… tímhle vším?“

   „Jakou to má souvislost?“ zařval a v očích se mu naštvaně zablýskalo. „Můj děda byl starší než ten tvůj, to on měl nastoupit na trůn jako rastinský král! To já jsem měl být teď princem a připravovat se na korunovaci!“ syčel naštvaně. „Ale tvůj děda byl podlý hajzl, nechal svého zraněného bratra na bojišti a přijel domů s oznámením jeho smrti. Během pár dnů byl korunován na krále a když se pak můj děd objevil na scéně, bylo už pozdě!“ syčel mi do obličeje.

   „Nenávidím vaši rodinu z celého srdce! Tohle všechno byla jen hra, kterou jsi neprokoukl, protože ses do mě zamiloval, ty pošetilče! Ani nevíš, jak mi tohle bodlo,“ ušklíbl se.

   „Chtěl jsem tě vmanévrovat do sňatku se mnou, plánoval jsem po tvém boku nastoupit na trůn… a pak se tě zbavit!“ řekl chladně.

   „Tak proč se mě nezbavíš teď,“ zašeptal jsem zlomeně.

   „Proč? Neboj se, i na to dojde, ale… ještě mám jiné plány.“

   „Miloval jsem tě.“

   „Ale, ale… už ses stihl i odmilovat?“ zasmál se chladně.

   „Nevěřím, že jsi ke mně nikdy nic necítil.“

   „Myslíš kromě nenávisti?“ zasmál se, pak ale přestal a zkoumavě se na mě zadíval. „Ale máš pravdu, nejspíš jsem k tobě nějaké city podobné lásce choval… ale touha po pomstě byla silnější, daleko silnější,“ ušklíbl se.

   „Proč se mě nezbavíš teď, proč? Jsem tu sám, nikdo by ti nemohl nic dokázat.“ Raymond ke mně přistoupil a přejel rukou po mé hrudi.

   „Protože by to bylo moc jednoduché, já mám rád výzvy a navíc… teď je přece na řadě tvůj drahý snoubenec,“ zasmál se. Ztuhl jsem.

   „Marca necháš na pokoji.“

   „Snad ti nepřirostl k srdíčku,“ zasmál se.

   „On s tím nemá co dělat, Raymonde, nech ho být.“

   „Máš pravdu,“ přikývl vážně a přistoupil ke mně. „Vaši rodinu zničím, ale… Marc má tu smůlu, že se připletl mezi nás dva, že se připletl do mého plánu… ač neúmyslně. On půjde ke dnu stejně jako ty. Ale řeknu ti… je to moc hezký koloušek,“ zkroutil rty do děsuplného úšklebku. Srdce mi vynechalo několik úderů.

   „Cos mu udělal!“ chytil jsem ho za košili.

   „Ale, tys nějak obrátil,“ zasmál se. Moje oči naopak potemněly zlobou.

   „Znáš to pořekadlo, že od nenávisti je jen krůček k lásce… já se právě přesvědčil, že to funguje i naopak. Cos-udělal-Marcovi!“

   „A proč se nepřesvědčíš sám?“ usmál se nepěkně. „Ale řeknu ti… pod tou vodou mu to slušelo snad ještě víc než normálně a ta bába byla tak strašně ochotná, že mi řekla, kde je.“ Prudce jsem ho od sebe odstrčil a vyšvihl se na Rafaela. Pobídl jsem ho k trysku, abych se dostal k Nikodémě co nejdřív. 

12. kapitola

(Damien)

   Hnal jsem Rafaela celou cestu. Marc mě sice neměl rád a já ho taky přímo nemiloval, ale doufal jsem, že mu Raymond nic neudělal. On přece za nic nemůže. Stále jsem byl ale v šoku z jeho přiznání. Nejspíš… ano, nejspíš jsem byl zamilovaný a neviděl nebo nechtěl vidět, co je ve skutečnosti zač.

   „Je tu Marc?“ vrazil jsem do dveří kuchyně jako blesk. Skoro jsem ani dech nemohl popadnou. Nikodéma i Ian se na mě překvapeně podívali.

   „Ne, ještě je u rybníka s Amadeem,“ odpověděl nakonec Ian. Oči se mi rozšířily hrůzou a prudce jsem se otočil k východu. Hekl jsem překvapením, když jsem se s někým srazil.

   „Idiote! Co tu šílíš?“ zavrčel na mě Marc a zvedal se ze země. Chytil jsem ho za ramena a zatřásl s ním.

   „Jsi v pořádku?“

   „Co blbneš? Proč bych neměl být? Pusť mě, vytřeseš ze mě duši,“ odstrčil mě. Opřel jsem se o zeď a sesunul se po ní k zemi. Zhluboka jsem dýchal a pokoušel se uklidnit, nutno říct, že mi to šlo dost těžko.

   „Damiene? Jsi v pořádku?“ přičapl si ke mně Marc, vlastně ani nevím, jestli to byl on. Všechno se mi začalo ztrácet před očima, bylo mi zle a v hlavě jsem měl jedinou myšlenku. Myšlenku na Raymonda a jeho úšklebek, když mi oznamoval, že všechno byl jenom plán.

(Marc)

   „Damiene!“ zatřásl jsem s blonďákovým ramenem. Třásl se a po tvářích mu začaly stékat slzy. Měl nepřítomný pohled a nakonec se složil k zemi úplně.

   „Damiene!“ zkoušel jsem ho alespoň posadit, ale vůbec nespolupracoval a já ho sám nemohl zvednout, byl těžký.

   „Co se děje? Co se mu stalo?“ přiklekl si ke mně Ian.

   „Jak to mám vědět? Nejsem o nic chytřejší než ty,“ zamračil jsem se na něj.

   „Proč jsi to udělal,“ zašeptal tiše Damien. „Ray…“

   Hleděl jsem na rastinského prince neschopen slova. Co se… stalo? Co se mohlo stát, když se takhle zhroutil? A ten jeho zájem, jestli jsem v pořádku?

   „Damiene, slyšíš mě?“ vzal jsem jeho hlavu do svých rukou.

   „Proč…“ zašeptal, když se na mě podíval. Pak znovu zavřel oči a už nepromluvil. Jen ležel na zemi, třásl se a po tvářích mu stékaly slzy. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna jeho uvidím tak… tak zlomeného. Co se stalo?

   Ian mi pomohl ho nadzvednout a dokonce se nám ho podařilo vytáhnout po schodech do Ianova pokoje, kde jsme ho položili na úzkou postel.

   „Půjdu se postarat o toho koně,“ položil mi ruku na rameno. Jen jsem kývl a nechal ho odejít. Sám jsem u blondýna nezůstal dlouho, nemohl jsem se na něj dívat, bylo mi z něj tak strašně smutno.

   „Myslím, že bych se měl vrátit,“ opřel se o futra dveří v kuchyni Ian. „Už takhle budu mít průšvih.“

   „Vymluv se na mě,“ mávl jsem rukou. „Já tu ještě zůstanu, řekni doma, že jsem tu zůstal s Damienem. Teda pokud to babičce nevadí,“ podíval jsem se na starší paní. Nikodéma mě jen plácla utěrkou po hlavě a zasmála se.

   „Nebuď blázen, Marečku, jsem ráda, že vás tu mám.“

   „Fajn, tak já letím, ať jsem v paláci ještě za světla,“ mávl na nás a odešel.

   „Co myslíš, že se princi Damienovi stalo?“ zeptala se babička a položila přede mě talíř s buchtami.

   „Nevím. Dnes mu volal otec, chtěl s ním mluvit a prý byl naštvaný. A teď tohle, netuším, co se stalo,“ zakroutil jsem hlavou.

***

(Damien)

   V hlavě mi bušilo, žaludek jsem měl jak na vodě a bylo mi zle. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, proč vlastně, teprve pak mi to došlo. Raymond… Připadal jsem si, jakoby mě rozkrájel na kousíčky, připadal jsem si jako panenka voodoo, do které někdo zapíchal miliony špendlíků. A připadal jsem si jako pitomec, zrazený zamilovaný puberťák. Stále jsem nechtěl věřit, vždyť… Marcovi nic neudělal a ty fotky, čert je vem… stále jsem ho miloval.

   Když jsem se spatřil v zrcadle, které viselo v pokoji, ušklíbl jsem se. Určitě jsem už vypadal líp, černé kruhy pod očima a rozcuchané vlasy mi teda moc neslušely. Bylo mi to jedno, pomalu jsem vyšel z pokoje a vydal se dolů do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy. Ovšem Marc i Nikodéma ztichli, když jsem vešel.

   „Dobré ráno, Damiene, dáte si snídani?“ usmála se starší paní a chystala na stůl jídlo. Zakroutil jsem hlavou a posadil se ke stolu.

   „Můžu požádat jen o hrnek kafe, prosím?“ řekl jsem tiše. Nikodéma se usmála a nalila do varné konvice vodu.

   „Jak ti je?“ zeptal se Marc. Mlčky jsem se na něj podíval. Netušil jsem, co jsem včera říkal, jestli ví, co se stalo, ale doufal jsem, že ne.

   „Jsem v pohodě,“ zamumlal jsem a odvrátil pohled.

   „To pochybuju, včera jsi na to nevypadal. Všechny jsi nás vyděsil, když ses tu složil a navíc… proč jsem neměl být v pořádku?“ přivřel oči. Jen matně jsem si vzpomínal, jak jsem s ním třásl a dožadoval se odpovědi, musel jsem působit jako psychicky labilní člověk.

   „Jsi v pořádku, takže není co řešit,“ řekl jsem chladně a usrkl horkého kafe. Dnes jsem si ho ani nesladil.

   „Řekl jsi včera jméno… Ray. Kdo to je?“ Mírně jsem ztuhl a podíval se na tmavovláska vedle mě.

   „To není tvoje věc,“ zavrčel jsem. Mírně jsem se zamračil, když mi v kapsy zazvonil mobil. Tuhle melodii jsem měl jen u jediného člověka. Ztuhle jsem zíral na jméno na display a váhal, jestli hovor přijat. Nakonec jsem stiskl zelené sluchátko a přiložil si ho k uchu.

   „Damiene, to už se mnou ani nemluvíš?“ ozval se veselý smích.

   „Proč mi voláš?“ zeptal jsem se a postavil se.

   „A proč ne? Včera jsi vypadal hodně vyděšeně, když jsi odjížděl,“ zasmál se znovu. „Ujistil jsi se, že se tvému Marečkovi nic nestalo?“

   „Řekl jsem, abys ho vynechal! Nemá s tím nic společného!“

   „Ale má, sám to víš.“

   „Proč tohle děláš? Věřil jsem ti.“

   „Ano, miloval jsi mě, to už jsem slyšel. Ale pořád mě miluješ, že? Jinak už by u mě v bytě byla dávno policie a zatkla mě, ne?“

   „Raymonde!“

   „Blázne zamilovaný. Chceš na mě snad přivést špatné svědomí, že jsem tvou lásku nikdy neopětoval? To se ti nepovede, já nemám svědomí a můžu ti to hned dokázat,“ zasmál se. Přeběhl mi mráz po zádech, tohle se mi vůbec nelíbilo. Všiml jsem si, jak na mě Marc zaraženě hleděl.

   „Co chceš dělat?“

   „Dnes ti to strašně sluší, musím říct, že takový rozcuch jsi neměl ani po noci strávené se mnou. Líbí se mi to,“ zavrněl mi do ucha. Otočil jsem se k oknu, ale viděl jen blízký lesík, nic víc.

   „Víš, že když se zbavím celé vaší rodiny, nastoupí na trůn živý potomek nejblíže královskému rodu? A víš, že to jsem já?“ zasmál se. „Tohle bylo sice až krajní řešení, jenže tvůj otec mě donutil po něm sáhnout, ale před tím… Co kdybychom udělali na té krásné bílé košili tvého snoubence hezkou rudou skvrnu?“ Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem v šeru lesa spatřil postavu s napřaženou rukou. Vrhl jsem se na Marca a srazil ho k zemi ve chvíli, kdy se ozvalo tříštění skla, svištivý zvuk a tříštění porcelánu.

   Nikodéma vykřikla a Marc zalapal po dechu, nejspíš jsem mu vyrazil dech, když jsem ho srazil k zemi.

   „Tobě přeskočilo!“ zakřičel jsem do mobilu.

   „My dva jsme ještě neskončili, Damiene, líbám tě,“ zapředl Raymond do telefonu, který následně ohluchl. O chvilku později jsem uslyšel zvuk motorky. Zvedl jsem se na nohy a vyběhl z domu. Viděl jsem už jen zvířený prach na silnici.

   „Co to mělo znamenat?“ vyřítil se z domu Marc s tváří zkřivenou zlostí. „Tys o tomhle věděl!“

   „Marcu…“

   „Věděl jsi to a stejně jsi…“

   „Ta kulka měla patřit tobě!“

   „C-cože? Kdo…“ vykoktal ze sebe. Otočil jsem se a chtěl odejít, Marc mi to ale nedovolil. „Damiene, stůj! Kdo je ten Raymond?“

   „Promiň,“ zakroutil jsem hlavou a spěšně odešel. Prohrábl jsem si vlasy rukou a vytočil číslo jednoho ze členů ochranky naší rodiny, vlastně… toho nejvyššího.

   „Princi? Jak můžu pomoci?“

   „Dirku, já…“ Bolelo to, ale musel jsem to udělat. Vždyť Raymond se pokusil zabít Marca, který s tímhle vším nemá téměř nic společného, vždyť chce… chce vyvraždit de Conroy, aby se dostal na trůn.

   „Dirku, Raymond Palmer se právě pokusil zavraždit farelského následníka trůnu…“ Těžko se mi to dralo z úst, ale nebylo jiné řešení, tohle není ten Ray, kterého jsem miloval. Řekl jsem mu všechno co vím a doufal, že ho najdou dřív, než se stane něco dalšího. 

13. kapitola

(Damien)

   „Kam jedeš?“ otočil jsem se na Marca, když vyvedl ze stáje Amadea.

   „Domů,“ odsekl naštvaně.

   „Pojedu s tebou.“

   „Proč!“

   „Jen chci vědět, žes v pořádku dorazil.“

   „Ty víš, kdo střílel, že?“ probodl mě pohledem. „A nic s tím neudělals?“

   „Samozřejmě, že udělal!“ vyštěkl jsem. „Už ho hledají,“ zamračil jsem se a osedlal Rafaela.

   „Proč? Proč na mě někdo střílel?“

   „Marcu… tohle není v tuhle chvíli to nejvhodnější téma.“

   „Proč mi to nechceš říct. Chci vědět s kým mám tu čest. To ten Raymond? To on ti volal a pak střílel? Kdo to je.“ Mlčky jsem se na Marca podíval a vyšvihl se Rafaelovi na hřbet. Pobídl jsem ho a vyrazil k paláci. Hnědovlásek sice jel vedle mě, ale netvářil se nadšeně. Nejspíš se mu nelíbilo, že nedostal odpovědi.

***

(Marc)

   Od Damiena jsem se odpojil hned jakmile jsme vjeli do dvora. Byl jsem rozladěný a neměl jsem na nic náladu. Hned jsem proto odvedl Amadea do stáje a začal ho odstrojovat.

   „Ahoj, děje se něco?“ vešel do boxu Ian a ostražitě mě sledoval. Nejspíš na mně bylo hodně vidět, že jsem naštvaný.

   „Kromě toho, že se mě právě pokusil někdo zabít a ten hajzl mi odmítá říct kdo, i když ho moc dobře zná, tak se mi vážně nic nestalo!“ štěkl jsem.

   „Cože? Damien?“

   „Kdo jiný! Vážně by mě zajímalo, kdo je ten Raymond zač!“

   „Marcu! Jsi v pořádku?“ vběhla do stáje mamka a prudce mě objala, až Amadeus znepokojeně zafrkal. „Damien nám řekl, že na tebe někdo střílel.“

   „A řekl vám i kdo?“ zavrčel jsem podrážděně. Mamka se na mě překvapeně podívala.

   „Samozřejmě, Raymond Palmer, prý to je poměrně dobrý rastinský fotograf. Prý už ho nechal hledat a zatknout.“

   „Vážně šlechetné,“ odfrkl jsem si a vykroutil se z matčiného sevření. „Jdu do pokoje, na oběd se nejspíš nedostavím, přešla mě chuť.“

***

   Neměl jsem náladu nic dělat, díval jsem se na filmy, četl knížky nebo hrál na křídlo, co jsem ale nedělal bylo, že jsem nevycházel z pokoje. Nechtěl jsem vidět Damiena, nechtěl jsem vidět otce, jedině mamka se mi vždy vetřela do pokoje a snažila se mě přemluvit, ať opustím doupě. Nevedlo se jí to, takže to nakonec vzdala a jen si se mnou povídala. Měl jsem rád tyhle chvilky, mamka mi rozuměla a snažila se mi pomoci ve všem.

   Byl čas na večeři, ovšem já místo toho stál pod horkou sprchou a nechával kapky vody dopadat na své tělo. Uklidňovalo mě to, měl jsem rád déšť.

   Dveře koupelny byly přiotevřené, takže když jsem se utíral ručníkem, slyšel jsem zaklepání.

   „Dále,“ zavolal jsem, byl jsem si téměř jistý, že to byl Albert, můj osobní sluha, a přinesl mi večeři. „Nech to na stole, Alberte. Můžeš jít,“ zavolal jsem, zatímco jsem se oblékal.

   Z koupelny jsem vyšel pouze v kalhotách a hned jsem se zarazil na místě. U stěny stál Damien se založenýma rukama a neurčitým pohledem mě sledoval.

   „Co tu chceš,“ zavrčel jsem.

   „Sám jsi mě pozval dovnitř.“

   „A taky jsem řekl, abys odešel.“

   „Tos řekl nějakému Albertovi, ale ne mně.“

   „Fajn, takže vypadni!“

   „Ani mě nehne.“ Sežehl jsem ho pohledem a vzal do ruky talíř s těstovinovým salátem a vidličku, načež jsem to začal ve stoje pořádat.

   „Chci s tebou mluvit.“

   „Už zase?“ podíval jsem se na něj otráveně. Vážně už mi to lezlo na nervy. „Když s tebou chci mluvit já, neodpovídáš, proč bych s tebou měl mluvit, když chceš ty?“ probodl jsem ho pohledem, odložil talíř na stolek a posadil se na postel.

   „Raymond Palmer, to byl ten střelec.“

   „Nic nového pod sluncem, to už mi řekla mamka.“

   „Raymond je můj bývalý přítel. Chodili jsme spolu osm měsíců, pak jsem se zasnoubil s tebou a jeho to… hodně naštvalo.“

   „Ahá, takže žárlivý milenec? No to si ze mě děláš prdel? Nejenže po mně jde nějaký blázen, ale ty jsi navíc gay?“ zařval jsem. Trhl jsem sebou, když se Damien prudce odlepil od zdi, povalil mě na postel a chytil mi ruce. Vytřeštěně jsem na něj hleděl, v očích se mu blýskala zloba a jeho stisk pekelně bolel.

   „Už mě to vážně nebaví, Marcu. Chci s tebou vycházet, když už si tě musím vzít! Takhle to nikdy nemělo dopadnout! Nic nechápeš a konečně si uvědom, že svět se netočí jen okolo tebe!“

  „Ehm… omlouvám se, že ruším,“ vyhrkl někdo ode dveří. Ani jeden z nás si nevšiml, že někdo klepal. Albert stál u dveří rudý až za ušima. Ani jsem se mu nedivil, já byl taky řádně rozhozen naší pozicí. Ležel jsem na posteli, Damien klečel nade mnou a držel mi ruce a povážlivě se nade mnou skláněl. Naštěstí ze mě slezl, když si uvědomil, že nejsme v pokoji sami, ovšem nijak nespěchal.

   „Co se děje, Alberte,“ zavrčel jsem a třel si zápěstí, přičemž jsem Damiena stojícího nezúčastněně u zdi probodával pohledem.

   „Pane, váš otec vás chce vidět,“ vyhrkl ze sebe.

   „Jasně, jen se převléknu,“ povzdechl jsem si. Přetáhl jsem si přes hlavu košili, před zrcadlem jsem si prohrábl mokré vlasy a otočil se ke dveřím.

   „Počkej, půjdu s tebou,“ odlepil se od zdi Damien.

   „To se mě teď budeš furt držet jako osina v zadku?“ vyštěkl jsem.

   „Chci s králem Vincentem o něčem mluvit.“ Jen jsem ho probodl rozzuřeným pohledem a pokračoval v cestě. Tušil jsem ale, že je něco špatně. Z otcovy pracovny, kam jsme mířili, jsem slyšel… cimbál? Zpěv? Smích? S nepříjemnou předtuchou jsem otevřel dveře pracovny.

   „Přál sis se mnou…“ zarazil jsem se, když jsem objevil zdroj toho všeho zvuku. Na velké televizní obrazovce běželo… video.

   Uprostřed obrazovky byl obdélník rozdělen na čtyři menší obdélníky, ve kterých běželo něco jiného. Zalapal jsem po dechu. V levém horním jsem právě seděl za cimbálem a hrál, vedle jsem byl obklopen postiženými dětmi, vlevo dole jsem tančil s Lizí u cimbálu a v posledním obdélníku jsme se s Ianem prali ve vodě. Po chvilce to přebliklo a já viděl, jak sedím s přáteli u stolu a společně zpíváme, jak si od malé holky na vozíčku nechávám česat culíčky, jak ve vodě umývám Amadea nebo jak se mazlím s malým hříbětem.

   Nemohl jsem tomu uvěřit, kdo to točil? Kdo to mohl natočit a poslat to otci? Navíc aniž bych o tom věděl? Sice to nebylo nic moc kvalitního, ale bylo tam poznat co se děje a kdo je hlavním aktérem.

   „Co mi k tomu řekneš, Marcu,“ zavrčel otec.

   „J-já…“ nebyl jsem schopen slova. Někdo mě sledoval?

   „Víš co ti k tomu řeknu já?“ zahřímal a bouchl pěstmi do stolu. „S tímhle máš utrum. Elizabeth tě už nebude navštěvovat, má na tebe špatný vliv.“

   „Ale…“

   „TICHO! Ještě jsem nedomluvil! Za těma postižencema už nevkročíš! Ten kluk –  podkoní – má okamžitý vyhazov a běda, jestli tě s ním ještě někdy uvidím a ten kůň… ten půjde na jatka!“

   „To nemůžeš!“ zakřičel jsem.

   „Já nemůžu? Vůbec se nechováš jako následník trůnu! Chováš se jako sedlák a to se máš stát letos králem!“

   „Nechci být princem! Nechci být králem a nikdy se neožením s Damienem de Conroy, rozumíš?“ zakřičel jsem a mrštil snubním prstenem přes celou místnost.

   „Tohle jsi přehnal, chlapečku! Ty mě budeš poslouchat!“

   „Jak vůbec můžeš být můj otec!“ zařval jsem, odstrčil jsem blondýna, který stál za mnou a vyběhl z místnosti. Přes slzy jsem skoro neviděl, nemohl jsem tu zůstat, nesnáším otce, nesnáším ho!

 (Damien)

   Vrhl jsem poslední pohled na videa, která stále běžena na obrazovce a vyběhl na Marcem. Byl jsem si naprosto jistý, že tohle je Raymondova práce.

   „Marcu!“ zakřičel jsem na něj. Ani nezpomalil. Hnal se ven z paláce jako hurikán, jen jsem se bál, aby neprovedl nějakou hloupost. Nelíbilo se mi, že zamířil k Ianovi, který právě odváděl Amadea do stáje.

   „Marcu, stůj!“ zakřičel jsem. Na krátkou chvíli jsem se střetl s jeho zničeným pohledem, to už se ale vyhoupl na hnědákův hřbet a pobídl ho ke cvalu. Rozběhl se k vedlejší bráně vedle stájí, která vedla spíš na polní cestu ven z paláce. Zamrazilo mě v zádech, když se v té bráně objevilo nákladní auto se senem. Amadeus se úlekem postavil na zadní a Marc se na něm neudržel, neseděl v sedle a nejspíš auto také nečekal. Spadl na zem a jen těsně ho minula Amadeova kopyta. Stejně jako Ian jsem se k němu rozběhl. Ten kluk chytil koně a já si klekl k Marcovi. Ze spánku mu tekla krev jak se uhodil do hlavy.

   „Tak zavolejte sakra někoho!“ zakřičel jsem. Všichni tu jen tupě stáli, jako by se hnědovlásek měl zvednout a se smíchem říct – jsem v pořádku, všechno byl jen vtip.

   „Proboha!“ uslyšel jsem za sebou spěšné kroky, načež si vedle mě klekla Marcova matka. „Marcu, Marečku!“ vzlykala a hladila ho po vlasech.

   Připadalo mi jako věčnost, než se objevila záchranka a předělala mladého prince na nosítka. Královna Anna jela samozřejmě s nimi, všiml jsem si, že Marca miluje, byla mu dokonalou matkou.

14. kapitola

(Marc)

   Všechno mě bolelo, připadal jsem si, jakoby mě přejeli parním válcem, ale nejvíc mě bolela hlava. Jako bych v ní měl úplně prázdno a ten tlak uvnitř byl téměř nesnesitelný.

   I přesto jsem se donutil otevřít oči a rozhlédnout se okolo sebe. Oslepilo mě jasné bílé světlo, všechno bylo bílé a páchlo to tu. Ležel jsem na posteli a okolo mě pípaly nějaké přístroje. Ještě jsem se ani nestihl pořádně rozkoukat, když se dveře pokoje otevřely.

   „Marcu!“ vyhrkla nějaká žena a šťastně se usmála. Za ní stál vysoký blondýn s ledově modrýma očima, zamrazilo mě z nich.

   „Kde to jsem?“ otočil jsem se na ženu.

   „V nemocnici, spadl jsi z koně,“ stiskla mou ruku ve své.

   „Z koně?“ nevzpomínal jsem si na žádného koně a už vůbec ne na to, že jsem někdy na něčem takovém jel.

   „Ano, z Amadea, ty si nevzpomínáš?“ Pomalu jsem zakroutil hlavou. Na chvilku to tu ženu zarazilo, ale hned se zase usmála.

   „To nic nebude, určitě si za chvilku vzpomeneš.“

   „Promiňte, ale… kdo vlastně jste?“ Přes tvář jí přeletěl výraz zděšení.

   „Marcu,“ vydechla.

   „Tak se jmenuju?“ Nejspíš jsem ji touto jedinou větou ještě víc rozrušil, ale já… prostě jsem si na vůbec nic nevzpomínal, netušil jsem ani kdo vlastně jsem. Tiskla si ruku na ústa a oči se jí čím dál víc leskly.

   „Omlouvám se, já jsem vás nechtěl rozrušit,“ vyhrkl jsem a prudce se posadil. To jsem ale neměl dělat, před očima mi vybuchl ohňostroj jisker a bolest hlavy ještě víc zesílila. Ze rtů mi unikl tichý sten a pomalu jsem se položil zpět do polštářů. Cítil jsem, jak mě žena lehce pohladila po tváři a nakonec políbila na čelo.

   „Odpočiň si, já zase přijdu,“ usmála se a vstala. Podíval jsem se na toho blondýna, který pořád mlčel. Prohlížel si mě zvláštním pohledem, ze kterého mi naskákala husí kůže. Jakmile se za nimi zavřely dveře, zavřel jsem oči a téměř okamžitě usnul.

***

(Damien)

   Zamračeně jsem seděl u stolu se čtyřmi dospělými. Mezi všemi bylo hrobové ticho a navzájem se probodávali pohledy, jak trapné.

   „Marc ztratil paměť, jak už víte,“ zabručel král Vincent, ovšem nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo.

   „Takže máme o překážku míň v tom sňatku. Když mu namluvíme, že dobrovolně souhlasil, věřím, že už mám nebude nic stát v cestě.“

   „Vy jste se snad zbláznili! Je to jen dočasná amézie! Co budete dělat, až si na všechno vzpomene?“ vyjekla královna Anna. Ze srdce jsem s ní souhlasil, Marc byl… hodně vznětlivý na tohle téma.

   „Až si vzpomene, už bude po sňatku,“ odtušila moje matka.

   „S tímhle já nesouhlasím, na tomhle se nebudu podílet! Je to moje dítě a já mu nebudu lhát jako nějaký podlý lhář!“

   „To po vás ani nikdo nechce, jen budete držet jazyk za zuby,“ zavrčel otec a otočil se na mě. „Damiene…“

   „Ne,“ řekl jsem rozhodně a pevně se mu zadíval do očí. „Nebudu mu lhát, nikdy by mi to neodpustil a pokud spolu máme žít, nechci to takhle.“

   „Damiene, nehraj si se mnou. Už teď je tvá pozice budoucího krále značně nahnutá a já nedovolím, aby sis vykopal ještě hlubší hrob. Ty si ho vezmeš! Namluvíš mu, že dobrovolně souhlasil a že… že tě miluje, rozumíš?“ prskl.

   „Vy jste se zbláznili! Je to ještě kluk! Ztratil paměť, nemůžete mu lhát!“ vyjekla královna Anna.

   „Anno, sám doktor říkal, že není dobré ho teď rozrušovat,“ zamračil se král. Tohle téma se mi vážně nelíbilo, já nedokážu předstírat, že jsem Marcův milenec! „Myslím, že by ho hodně rozrušilo, že se má ženit a proti sňatku zarytě bojuje, i když ví, že je to beznadějné!“

   „A to, že se bude ženit za kluka ho nerozruší?“

   „Rozhodně méně než pravda!“ Farelský král se rozčíleně postavil a s rukama za zády se postavil k oknu.

   „Já s tím nesouhlasím, neudělám to!“ vstal jsem rozčíleně. „Nebudu se podílet na takové lži! Nezničím mu život jen proto, že dočasně ztratil paměť.“

   „A co když si už nikdy nevzpomene,“ řekla tiše matka. „Doktor přece říkal i něco takového ne? Že je to možné.“

   „Tomu nevěřím,“ odvrátila královna Anna tvář.

   „Dřív než došlo k zásnubám, slyšela jsem, že princ Marc je zodpovědný vůči svému lidu,“ zadívala se matka na farelský pár.

   „Ano, nebyly s ním problémy. Sice se mu nikdy moc nelíbila představa, že bude vládnout celému Farelsku, bál se té zodpovědnosti, ale věřím, že by byl dobrým králem.“

   „V podstatě ho až rozhodil dohodnutý sňatek s Damienem, nemám pravdu?“

   „Ano, nejspíš ano.“

   „V tom případě nevidím problém. Damien je zodpovědný… v rámci možností,“ dodala matka, když si otec odkašlal. Já jen pevně stiskl rty k sobě a sevřel ruce v pěst. Zase se mi před očima objevily ty fotky, fotky, které jsem nafotil pro Raymonda. „Když mu Marc dá šanci, která se teď naskytuje, smíří se nakonec s tím, že spolu budou žít.“

   „To si nemyslím, bude zuřit ještě víc než do teď,“ zavrčel jsem.

   „To stačí! Prostě to uděláš, Damiene, rozumíš? Víš, co můžu udělat a já to udělám!“ Vztekle jsem vstal a vyšel z místnosti. To, že by Raymonda postavil do přední linie válečného tažení na Farelsko, už pro mě nebylo až tak podstatné, i když jsem k němu pořád něco cítil, stejně nikdo neví, kde teď je, důležité pro mě byly životy lidí. Životy lidí mé země, ale také země Farelska, nikdo neměl právo jim je brát, ani můj otec.

***

(Marc)

   Otočil jsem hlavu od okna, když někdo vešel do dveří. Byl to ten blondýn, kterého jsem viděl, když jsem se poprvé vzbudil.

   „Ahoj,“ pousmál se.

   „Ahoj,“ odpověděl jsem a posadil se na posteli.

   „Tak jak se cítíš?“ přisunul si židli a zadíval se na mě. Jeho pohled byl… nevím, jak bych to popsal, měl jsem z něj rozpoluplné pocity. Něco jakoby mi říkalo, že toho kluka znám a že... ani nevím co, byl to takový podivný pocit u žaludku, jakoby nervozita.

   „Jde to, ale mám pocit, jakoby mi měla prasknout hlava,“ povzdechl jsem si, někdy to bylo už vážně nesnesitelné. Hrnulo se na mě tolik informací, nad kterými zůstával rozum stát.

   „Byla tu tvoje matka, že?“

   „Jo a chrlila na mě jednu věc za druhou. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem princ,“ zasmál jsem se. Připadalo mi to tak absurdní. Podíval jsem se na blondýna, který mě mlčky sledoval, až teď jsem si uvědomil, že neznám ani jeho jméno. Naklonil jsem hlavu na stranu a dával dohromady větu, která by nevyzněla pitomě.

   „Promiň, ale…“ zarazil jsem se a sklonil hlavu do dlaní, připadal jsem si jako idiot. „To je tak trapné,“ zamumlal jsem. Cítil jsem, jak se dotkl mé ruky a sundal ji z mého studem rudého obličeje.

   „To je v pořádku, ztratil jsi paměť. Jsem Damien de Conroy, rastinský následník trůnu.“

   „Aha… uhm… a proč… proč jsi tady? Tedy, jaký máme my dva vztah? Nechápu, proč tu jsi.“ Překvapeně jsem zvedl obočí, když jeho dlaň sevřela tu mou a ještě zmateněji jsem se na něj podíval.

   „Jsem tvůj snoubenec, Marcu, budeme se brát,“ řekl tiše a navlékl mi na prst prsten. „Ztratil jsi ho,“ řekl, když jsem si ho neschopen slova prohlížel.

   „Budeme… manželé? Dva kluci?“

   „Jo, už to tak vypadá.“ Zarytě jsem hleděl do přikrývky a přemýšlel. Ženit se? S klukem? Bylo to zvláštní, zvláštní představa.

   „Marcu?“ Zvedl jsem pohled k blondýnovi, který mě starostlivě sledoval. Pousmál jsem se a zakroutil hlavou.

   „Promiň, já jen… něco takového by mě nejspíš nikdy nenapadlo. Takže my dva spolu… chodíme?“

   „Dalo by se to tak říct.“

   „Aha… uhm…“ Bože, proč se před ním cítím tak trapně? Je to normální zeptat se! Přece jsem ztratil paměť, mám na to právo! „Jak… jak jsme daleko? Totiž…“ netušil jsem, jak se z toho vyvléknout a můj obličej už zase hořel studem.

   „Ještě jsme spolu nespali a nebudu tě tlačit do ničeho, co sám nebudeš chtít, nikdy.“ Mlčky jsem se na něj podíval. Mluvil pravdu, říkaly to jeho ledově modré oči, ze kterých mi běhal mráz po zádech.

   Téma ´snoubenci´ jsme naštěstí brzo opustili, nechtěl jsem to moc rozebírat, měl jsem strach, co bych se ještě dozvěděl. Místo toho mi řekl, že jsem spadl z koně, když jsem se chystal na vyjížďku. Dozvěděl jsem se, že rád hraju na klavír a obzvláště po nocích, miluju koně a v ježdění jsem byl vážně dobrý. Nevím proč, teď mě pomyšlení na ta velká zvířata spíš znervózňovalo, chtěl jsem setkání s nimi co nejvíc oddálit.

   „Budu už muset jít, mám ještě něco na práci. Zítra tě pouští z nemocnice, přijedu pro tebe.“

   „Dobře,“ přikývl jsem a slétl pohledem k prstenu na ruce.

   „Damiene?“ řekl jsem tiše, když byl blondýn na cestě ke dveřím.

   „Ano?“

   „Já… asi to bude znít hloupě, ale něco mi říká, že je to pro mě důležité.“ Mlčel, čekal, až budu pokračovat. „Chtěl jsem se zeptat… miluju tě?“ Skousl jsem si ret, vyznělo to děsně, ale vážně jsem cítil, že to musím vědět, protože je to důležité.

   „Nikdy jsi mi to neřekl… ale ano, myslím, že ano,“ přikývl, smutně se na mě pousmál a odešel.

15. kapitola

(Damien)

   Vešel jsem do pokoje ve chvíli, kdy si Marc zapínal knoflíky na košili. Otočil se ke mně a usmál se. Zarazilo mě to, bylo to poprvé, co se na mě usmál, bylo to… zvláštní.

   „Ahoj, už skoro jsem,“ řekl a dopnul si košili.

   „Ahoj,“ zamumlal jsem myšlenkami stále u toho podivného úsměvu, kterým mě obdaroval. Ještě před pár dny se se mnou jen hádal a teď s úsměvem zdraví.

   „Děje se něco?“ zeptal se nejistě.

   „Ne, všechno v pořádku. Můžeme?“ vzal jsem mu tašku s věcmi a otevřel dveře na chodbu.

   „Vzal bych si to,“ protestoval nejistě.

   „Příště,“ ušklíbl jsem se.

   „Damiene, já nevím, jak se mám chovat jako princ,“ podíval se na mě rozpačitě, když jsme mířili k sídlu. Na chvilku mě to zarazilo. Vždycky se totiž choval impulzivně, nijak se nerozpakoval pro slušné vychování, které měl jako princ mít, nedbal na to.

   „Nezabývej se tím, chovej se normálně.“

   „Prý se mám stát letos králem?“

   „Jo, u vás je zvykem nastoupit na trůn při dovršení dvaceti let,“ přikývl jsem.

   „Ty už jsi král?“

   „Ne, ještě ne,“ zakroutil jsem hlavou.

   „Co když to nezvládnu?“

   „Pomůžu ti s tím,“ pousmál jsem se a pootočil k němu hlavu.

   „Díky,“ přikývl.

   Když jsme vjížděli na nádvoří, zahlédl jsem Iana, který právě odcházel. Ano, dostal vyhazov, jak král Vincent vyhrožoval. Amadea se mi naštěstí podařilo zachránit před jatky. Byl to dobrý kůň a až si Marc vzpomene… neodpustil by nám to. A vlastně ani celou tuhle frašku nám neodpustí.

   „Damiene?“

   „Co?“ trhl jsem sebou, zase jsem se zamyslel a neuvědomil si, že už asi tři minuty sedím nehybně na sedačce, místo abych vystoupil.

   „Promiň, zamyslel jsem se. Pojď, ukážu ti to tu,“ vystoupil jsem z auta a počkal na Marca. „Jak ti je?“

   „Fajn, jen mě ještě bolí hlava, ale to přejde,“ pousmál se a srovnal se mnou krok. V jeho očích se objevilo překvapení a fascinace, když jsme do sídla vstoupili.

   „Tady… bydlím?“ zeptal se nejistě.

   „Už to tak vypadá,“ zasmál jsem se. „Ukážu ti tvůj pokoj,“ kývl jsem na něj a pomalu se tam vydal. Mohl si hlavu ukroutit, jak si cestou všechno prohlížel.

   „To je můj pokoj?“ vešel do místnosti. Mlčky jsem přikývl, zamračil jsem se na dvě tašky, které ležely u dveří, byly moje. Jasně jsem snad otci řekl, že tohle prostě neudělám, až tak daleko to nezajde!

   Bohužel Marc si mého pohledu nejspíš všimnul.

   „A ty tašky?“

   „Promiň , ty jsou moje, hned je odnesu.“

   „Ne, počkej, ty… tu jsi se mnou?“ zeptal se pomalu. Netušil jsem, co odpovědět, tak daleko to zajít nemělo.

   „Ne.“

   „Ne?“

   „Totiž…“ Sakra, co jsem měl říct? „Plánovali jsme to, ale pak jsi spadl z koně a všechno se tak seběhlo… Promiň, hned je odnesu,“ sehnul jsem se k nim, abych je zvedl. Zarazila mě hnědovláskova ruka. Překvapeně jsem se na něj podíval.

   „To je dobrý. Jen kvůli tomu, že jsem ztratil paměť se nemusí rušit to, co se plánovalo jen… já ještě…“

   „Marcu, nestane se nic, co bys nechtěl.“ Sakra on si vážně myslí, že jsme spolu chtěli spát. Do prčic, takhle to vůbec nemělo být! Zabije mě, až si vzpomene!

   „Damiene… když jsem se tě včera ptal, jestli tě miluju…“ Mírně jsem ztuhl, co chtěl říct? Vzpomněl si snad?

   „Ano?“ pobídl jsem ho, aby pokračoval.

   „Miluješ ty mě?“ Tohle byla rána pod pás. Netušil jsem, co mu mám říct. Lhát? Zase? Mlčel jsem, nemohl jsem mu říct, že tady nejde o city, ale o spojení Farelska a Rastinska. Místo toho jsem se k němu sklonil a lehce se přitiskl na jeho rty.

(Marc)

   Všechno okolo mě na mě působilo známým dojmem. Znal jsem to, i když jsem si na to nevzpomínal, přesto to bylo pořád ohromné, krásné a neuvěřitelné, jako pohádka. Jako bych se octl v pohádce.

   Od včerejška mi v hlavě hlodal ten červíček. Já Damiena nejspíš miloval… možná… prý… ale miloval i on mě? Dobře, přišel za mnou, ale neměl potřebu se mě dotknout, nebo se ke mně přiblížit. Držel si odstup. Musel jsem se ho zeptat, jak to mezi námi je.

   Všechno okolo mě mi připadalo známé, ale když mě Damien políbil… cítil jsem se tak strašně zvláštně. Jako bych to vůbec neznal. Odtrhl jsem se od něj a zabodl pohled ven z okna.

   „Oběd bude za hodinu, někdo pro tebe přijde.“ Přikývl jsem, ale neotočil se. Netušil jsem, jak reagovat. Když odešel, bedlivěji jsem se rozhlédl po pokoji. Vévodilo mu velké křídlo uprostřed. Posadil jsem se za něj a opatrně přejel prsty po klapkách. Ten zvuk jsem znal, určitě jsem na to už někdy hrál. Zkoušel jsem vyloudit nějaký zvuk, nějakou smysluplnou melodii, ale nepovedlo se mi to, jen mě z toho rozbolela hlava. Raději jsem vstal a zamířil směrem, kterým jsem tušil koupelnu, potřeboval jsem se osprchovat.

   Bezradně jsem stál s ručníkem okolo pasu před skříní s oblečením a přemýšlel, co si obléct. Jak se obléká princ? Jak se oblékám já?

   Nejistě jsem sáhl po kalhotách od jednoho z obleků, které ve skříni visely a oblékl si je. K tomu jsem vytáhl oranžovou košili. Sako jsem ani neplánoval si dát, bylo horko, nejspíš bych se uvařil, jen jsem se zarazil pohledem na menší sbírce kravat. Přemýšlel jsem, jestli si nějakou vzít, nejspíš bych měl, ale nakonec jsem odešel bez ní, nějak mi nedělalo dobře pomyšlení, že budu mít okolo krku stažený ´provaz´.

   Přišel pro mě nějaký sluha se jménem Albert, aby mě doprovodil do jídelny. Jeho pohled byl nečitelný, netušil jsem, jestli jsem se správně oblékl, či nikoli.

(Damien)

   Skoro jsem se udusil vínem, když Marc vešel do jídelny. Vypadal… tak strašně formálně – tedy na něj. Vždycky chodil oblečený v tričku a kalhotách nebo riflích, sice značkových, ale přeci. Nikdy jsem ho neviděl jít normálně na oběd v kalhotách od obleku a košili. Ovšem, abych pravdu řekl, tohle se mi k němu prostě nehodilo. Daleko víc se mi líbilo, jak byl oblečený předtím.

   „Jsem špatně oblečený?“ zeptal se nejistě, když přešel ke stolu.

   „Ani v nejmenším,“ odpověděl král Vincent pohotově a pobídl ho, aby se posadil ke stolu. Měl jsem nepříjemné tušení, že udělali v Marcově šatně menší převrat. Nelíbilo se mi to, nelíbila se mi představa, že z něj chtějí udělat hodného a poslušného chlapečka – za prvé se to k Marcovi prostě nehodilo a za druhé, stejně je to marné, až si vzpomene, bude se nejspíš chovat stejně jako předtím. 

   „Na co všechno jsou ty skleničky?“ zeptal se mě Marc tiše. Pohledem jsem zakotvil na čtyřech pečlivě vyrovnaných skleničkách před každým talířem.

   „Klasická je na nealkoholické nápoje, ta širší a objemnější je na červené víno, ta úzká na tenké stopce na růžové nebo bílé a ta vyšší štíhlá na sekt,“ vysvětlil jsem mu, i když váhavě. On se nikdy nezaobíral tím, co nač je, bylo mu to jedno.

   „Aha… a ty příbory?“ podíval se na mě bezradně.

   „Ber je z vnější strany,“ poradil jsem mu. Mlčky přikývl a začal pomalu jíst předkrm. Trochu mě to překvapilo, Marc si nikdy na předkrmy a zákusky nepotrpěl. Vždy jen znuděně seděl a prostě řečeno – do blba hleděl.

   „Nůž se neolizuje, Marcu,“ zavrčel král Vincent.

   „Omlouvám se,“ zamumlal hnědovlásek.

   „Příbor se neodkládá na ubrus!“ sykl na něj naštvaně. Přesto jsem v očích krále Vincenta zahlédl takové to potěšení, že ho může peskovat. Předtím, když Marca okřikoval, ignoroval ho nebo mu něco odsekl, teď vypadal spíš jako hromádka neštěstí.

   „Vincente, nech ho,“ zamračila se královna Anna.

   „Žádné takové! Musí se naučit stolovat, když to zapomněl! Lokty dolů!“

   Tohle už na mě prostě bylo moc, nemohl jsem se na to dívat. Vstal jsem od stolu a s krátkým omluvte mě, jsem odešel.