Minde

16. kapitola

(Riley)

   Když jsem se ráno probudil, byl jsem v pokoji sám. Trochu mě to zamrzelo, chtěl jsem vedle sebe cítil něčí teplo, chtěl jsem osobu vedle sebe sledovat při spánku… chtěl jsem vedle sebe Jese.

   Vydechl jsem bolestí, když jsem se posadil. Do ruky mi vystřelovala bolest a skoro jsem s ní nemohl pohnout. Sprostě jsem zanadával a pomalu se dopravil ke skříni, abych objevil něco na sebe.

   Překvapeně jsem zamrkal, když jsem spatřil, kolik ukazují hodiny budíku, bylo půl jedenácté, do tolika jsem nikdy nespával. Tiše jsem si povzdechl a vydal se do koupelny. Nebylo právě nejpohodlnější umývat se jen jednou rukou, ale ta druhá vypadala dnes doopravdy nepoužitelná na nějaké větší akce.

   Když se mi dokonce podařilo nasoukat se do kalhot a přehodit přes sebe košili, vydal jsem se dolů do baru. Za prvé jsem měl hlad a ledničku jsem bral jako poslední možnost a za druhé… jo, za druhé jsem chtěl vidět toho blondýnka. Ani na Nica jsem samozřejmě nezapomněl, ale ten, jak ho znám, bude oxidovat u baru a poslouchat drby.

   Z úzké chodbičky jsem jen kývl na Nica, který právě zuřivě něco vysvětloval jednomu zákazníkovi. Ušklíbl se na mě a dál si mě nevšímal, nevadilo mi to, já měl namířeno do kuchyně.

   Pierre si zpíval nějakou francouzkou písničku a lítal mezi stoly jako namydlený blesk. Někdy jsem měl strach, aby si něco neudělal, ale zdálo se to být zbytečné. Pousmál jsem se, když jsem u dřezu spatřil štíhlou postavu blonďatého kluka, jak drhne pánev, která nejspíš nešla v myčce umýt.

   „Dobré ráno,“ zašeptal jsem mu do ucha a strčil ruce do předních kapes jeho kalhot. Mírně sebou trhl, jak se lekl.

   „Vyděsil jsi mě,“ zamumlal a ještě zuřivěji začal drhnout pánev. „Navíc ráno jsi prospal, je poledne.“

   „Asi mě včera někdo moc utahal,“ zasmál jsem se tiše. Vytrhl se mi, až jsem sykl bolestí, když mi nenadále škublo v ruce a došel si pro utěrku, aby mohl pánvici utřít.

   „Jesi, co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. Nechápal jsem jeho chování. Pierre nás koutkem oka sledoval, jak jsem si všiml.

   „Nic se neděje, mělo by?“

   „Chováš se jako idiot.“

   „Ne, já jsem idiot.“ Poprvé ke mně zvedl oči a já v nich spatřil slzy. Položil pánev na linku a vyběhl z kuchyně. Zmateně jsem se podíval na Pierra, Jesovy nálady byly snad ještě horší než ty moje. Pierre se na mě v očekávání díval a naznačoval, ať jdu za ním. Mlčky jsem přikývl a odešel.

   Jes seděl pod schody, rukama si objímal kolena a pohupoval se dopředu a dozadu.

   „Jesi…“ posadil jsem se vedle něj. „Řekni mi co se děje.“

   „Ani mě neznáš, jsi na holky a můžeš jich mít na každém prstě deset, proč ses teda vyspal se mnou? Rozešel ses s Marisou a chvilku na to… Já nejsem jen hračka, která se odkopne, až jí člověk bude mít dost.“

   „Přestaň a podívej se na mě,“ řekl jsem možná až moc chladně. Blondýnek se otřásl, ale hlavu nezvedl. Lehce jsem sevřel jeho bradu mezi ukazováček a palec a donutil ho podívat se na mě.

   „Víš, proč jsem za tebou tehdy Nica poslal?“ Zakroutil hlavou, ale otvíral ústa, aby něco řekl. Položil jsem mu na ně prst, aby mě nechal mluvit.

   „Když jsi mě tehdy před barem začal líbat, nic jsem necítil, jen překvapení a vztek na malého blonďáka, který si myslí kdoví co je. Ale pak, když jsem zašel do baru… vypadal jsi tak ztraceně a já prostě chtěl mít jistotu, že nepodceníš římské ulice, jako jsem to udělal já a málem za to zaplatil svým životem.

   Když tě Nico dovedl, byl jsi jako malý zuřivý tygřík. Navenek nebojácný a sebejistý, ale také nedůvěřivý a ztracený v neznámém světě. Chtěl jsem ti pomoct. Tehdy jsem si ani nepomyslel, že bych k tobě mohl cítit něco jiného než přátelství, ale líbila se mi tvoje bouřlivá povaha, rád krotím malé šelmičky a ještě radši se šťourám ve vosím hnízdě,“ pousmál jsem se, což způsobilo mírnou červeň na Jesových tvářích.

   „Ale tehdy když mě postřelili. Když mi Nico odmítl vytáhnout kulku, věděl jsem, že je se mnou zle, byl jsem pro tebe někdo neznámý, navíc postřelený. Moc jsem tomu nevěřil, ale doufal jsem, že mi i přes to pomůžeš. Pomohl jsi mi.

   To, jak jsi se o mě pak staral, měl jsi o mě strach, dlouho jsem nic podobného necítil.“ Věděl jsem, že melu kraviny a začínám být nechutně sentimentální, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě to ze mě muselo ven. Musel jsem si přiznat, že nejsem jen ranař a nezdolatelný a nepolapitelný zloděj, ale že jsem taky člověk s city a potřebuju někoho, kdo je opětuje. A strašně moc jsem chtěl, aby ten někdo byl Jes.

   „Když se mě tvoje ruce dotýkaly, cítil jsem… takový nepopsatelný pocit. Líbilo se mi to, ale věděl jsem, že chci víc.

   Jesi, zatím nevím, jestli to, co k tobě cítím je láska, ale sílí to a chvíle bez tebe a tvého úsměvu začíná být utrpením. Dej mi šanci tě líp poznat. Nechci, aby ani jeden z nás včerejška litoval.“ Mlčel a ani já nevěděl, co víc říct. Místo toho jsem se sklonil a přitiskl se na blondýnkovy rty. Neoddálil se, ale ani polibek neopětoval. O kousek jsem se tedy odtáhl a prohlížel si jeho tvář.

   „Omlouvám se,“ zašeptal a sklopil pohled.

   „Za co?“

   „Jak… jak jsem se choval. To co cítím… je to pro mě nové. Jsem gay, líbí se mi kluci, ale k žádnému, se kterými jsem se vyspal, jsem necítil to, co k tobě. Nevím, co mám dělat.“ Jen jsem se pousmál.

   „Pojď,“ vstal jsem a zvedl ho na nohy a vydal se nahoru po schodech.

   „Měl bych se vrátit do kuchyně.“

   „To si nemyslím, chci s tebou být chvilku sám, dokud je Nico z dohledu,“ vzal jsem ho za ruku.

***

   Mlčky jsem hleděl na Jesovu spící tvář. Vypadal sladce. Probíral jsem se jeho vlasy a nemohl z něj spustit oči. Během pár dní se toho stalo strašně moc, víc než obvykle a ne všechno bylo příjemné, ale tohle mi za to stálo.

   Zvedl jsem hlavu, když se do pokoje jako hurikán vřítil Nico a zarazil se v polovině pohybu. Nejspíš ho trošku zarazila naše poloha. Seděl jsem na gauči s Jesovou hlavou na klíně a probíral jsem se jeho vlasy.

   „Riley, co…“ koktal ze sebe. „Vždyť ho vůbec neznáš a… co Marisa!“

   „Jen mě využívala. A myslím, že je moje volba, s kým budu, ne?“ nadzvedl jsem obočí.

   „Jak myslíš,“ odtušil suše a zapadl do svého pokoje. Sklonil jsem pohled dolů, kde jsem se setkal s dvěma modrýma očima.

   „Promiň, usnul jsem. Zdržuju tě moc?“

   „Vůbec. Stejně se ještě moc necítím něco dělat,“ pousmál jsem se.

   „Ale já bych asi měl, Pierre je tam sám.“

   „Dnes to zvládne,“ zamumlal jsem a přisunul si Jese blíž k sobě. „Řekni mi o sobě něco.“

   „A co chceš vědět?“ Cítil jsem, jak mírně ztuhl, bylo tu něco, co mi neřekl, ale nechtěl jsem ho do ničeho nutit.

   „To, co mi sám řekneš.“

   „Jsem strašně náladový a lituju lidi, kteří mě musejí snášet. Já jen, abys věděl, co máš právě na krku,“ pousmál se. Rozesmálo mě to.

   „Jsem rád, že mám něco takového právě na krku,“ zašeptal jsem a pomalu se začal dobývat do jeho úst. Jes tlumeně zasténal a prohrábl mi jednou rukou vlasy, přičemž druhou mi omotal okolo krku.

   „Ježíši, nemůžete se jít okusovat někam jinam?“ Prošel okolo rychle Nico a clonil si oči, aby se na nás nemusel dívat.

   „Komu se to nelíbí, hodilo by se mu vědět, kde jsou dveře,“ kývl jsem bradou ke dveřím.

   „Ty bys mě taky pořád vyhazoval, já si radši udělám popcorn a budu se dívat,“ řekl smrtelně vážně. Ušklíbl jsem se.

   „Nebo druhá možnost je, že tě vynesu v zubech.“

   „No fajn, tak já padám. Jen jsem ti chtěl říct, že v baru dochází pití a já nějak nemůžu podepsat faktury, když mi ještě nebylo osmnáct. Máš dole nějaké resty nehledě o své emailové schránce. Takže bys to muckání mohl nechat na jindy.“ Všiml jsem si, že Jesovy tváře zaplňuje červeň. Líbilo se mi to. Navíc mi nemohl nijak utéct, i když nejspíš chtěl. Ležel jsem skoro na něm a odlehčoval svou váhu pouze zdravou rukou.

   „Ty seš nějak moc chytrej. Neměj strach, na všechno přijde řada, ale postupně,“ ušklíbl jsem se a sklonil se k Jesovi.

   „Já padám, než z toho budu mít noční můry,“ slyšel jsem ho ještě zahučet, než za ním zapadly dveře. 

   „Fajn… tak tohle bylo hodně trapné,“ zahučel Jes. Jen jsem se pousmál.

   „Je zvyklý.“

   „Možná, ale na ženské, což doufám sis všiml já nejsem.“

   „Všiml a líbí se mi to,“ zašeptal jsem a zvedl se ze sedačky. „Jdeš?“ naklonil jsem hlavu a zmizel v ložnici. Ne že bych měl neutuchající tužbu po sexu (i když ani ten není na škodu, co), ale ta sedačka nebyla stvořena tak, aby na ní leželi dva lidé.

   Zavřel jsem oči, když jsem na zádech ucítil štíhlé ruce, které nenápadně zajely pod triko a přesunuly se na břicho.

   „Riley?“

   „Hmm?“

   „Nemusíš odpovídat, pokud nebudeš chtít, ale… jak jsi se dostal k práci zloděje?“ Tiše jsem si povzdechl, posadil se na postel a poklepal na místo vedle sebe.

   „Nemusíš odpovídat,“ zakroutil Jes hlavou. Pousmál jsem se na něj.

   „Není důvod neodpovědět. Víš… bylo mi pět, když jsem viděl, jak mi zavraždili rodiče. Bylo to… strašné. Nikdo za to nebyl odsouzen, kdo by věřil pětiletému dítěti. Rostl jsem s nenávistí k zákonům a nařízením. Chtěl jsem svůj vlastní život, který by byl podle mých pravidel. Odcizoval jsem se od zbytku rodiny a když mi bylo sedmnáct, našel jsem ty chlapy… a zabil je,“ podíval jsem se Jesovi do očí. Bylo tam překvapení a možná i trochu strach.

   „Zůstal jsem v ulicích Říma a chtěl se prosadit sám, nechtěl jsem být součástí nějaké bandy pobudů. Tehdy jsem si začal vydělávat drobnými krádeži, když si mě všiml jeden chlap a nabídl mi větší šanci. Vzal jsem to a od té doby to jde nějak samo.“ Jes mlčel, netušil jsem, nad čím přemýšlí, co mu šrotuje v hlavě a možná jsem začínal litovat, že jsem mu to řekl. Položil jsem se na postel a hleděl do stropu.

   „Muselo to být strašné, vyrůstat bez rodičů a navíc… je vidět umírat,“ zašeptal a lehl si vedle mě. Přetočil jsem se na bok a prohlížel si jeho tvář.

   „Hodně mi chyběli,“ přikývl jsem. „Ty máš oba rodiče?“

   „Žiju s otcem, matka ke mně nechová právě přátelské city.“ Jeho tvář se posměšně zkroutila a zahlédl jsem i něco jako smutek.

   „Proč?“

   „Nechci o tom mluvit, prosím.“ Mlčky jsem přikývl a přejel rukou po jeho tváři. Přivřel oči a přitiskl se k mé dlani. Neodolal jsem a znovu se sklonil k jeho rtům. Nechápal jsem, co to bylo za sílu, která mě k Jesovi tak táhla, ale nechával jsem ji zvítězit.

17. kapitola

(Riley)

    Měl jsem zavřené oči a užíval si doteky drobných prstů, které mi přejížděly po hrudi a kreslily na ni různé obrazce. Líbilo se mi to. Jesova hlava mi spočívala na rameni a rukou jsem si ho k sobě tiskl. Pořád jsem byl podivně unavený, ale doufal, že už to během pár dní zmizí zcela. Nejspíš jsem to včera s tou aktivitou docela přehnal i ruka trochu pobolívala. Moc mě to ale netrápilo, tuhle bolest jsem dokázal ignorovat.

   „Od čeho máš tu jizvu?“ přejel Jes prstem po dlouhé jizvě, která se mi táhla na břichu.

   „Bylo mi osmnáct… Památka na kruté začátky v římských ulicích,“ ušklíbl jsem se zahořkle. Nesnášel jsem ji.

   „Muselo to hodně bolet.“

   „Jo, kdyby tam nepřišel Luigi, nepřežil bych. Ale tehdy mě víc trápilo to, kdo mi to udělal,“ zavrčel jsem skrze zuby. Jes ke mně zvedl hlavu a mlčel.

   „V římských ulicích musíš někomu patřit, abys přežil, já to odmítal. Nechtěl jsem se podřizovat, chtěl jsem žít svůj život, chtěl jsem být sám sobě pánem a to se moc nelíbilo tehdejšímu největšímu gangu římských ulic. Chtěli se mě zbavit a nůž do břicha mi vrazil člověk, od kterého bych to nikdy nečekal. Přísahal jsem, že jestli ho ještě někdy potkám, proletí mu hlavou kulka, kterou já vystřelím ze své zbraně,“ zavrčel jsem a nevědomky sevřel ruce v pěst.

   „Kdo to byl?“

   „Salvatore, můj bratr.“

   „Víš, jak to s tebou dopadne, jestli se k nám nepřidáš,“ ušklíbl se vysoký pankáč se spoustou piercingů na obličeji.

   „Jo, neskončím s natrženou prdelí a pohřbenou sebedůvěrou jako tví řitilezci,“ odsekl jsem drze a probodl pohledem vysokého kluka, který stál za pankáčem.

   „Salvatore, tvůj bratříček je pěkná držka, moc si vyskakuje, nejspíš ho potrestám,“ zasmál se pankáč a otočil se na onoho hnědovlasého kluka, který měl obličej jako vytesaný do kamene.

   „Neuděláš ze mě svou loutku, abys věděl, narozdíl od tebe mám svou hrdost a nenechám se nikým ovládat,“ sykl jsem.

   „Měl by sis toho vážit, vlastně ti chci poskytnout ochranu.“

   „Ochranu? Vždyť si neumíš ani sám zavázat tkaničky!“ Pankáčovi se zlostně zablýsklo v očích, ale rychle se uklidnil a ušklíbl se.

   „Kdy už to konečně vzdáš, zapadl bys mezi nás, máš hbité ruce, mohl by ses hodit.“

   „Se svýma rukama se uživím sám, nepotřebuju makat na bandu tupců jako jste vy.“

   „Silná slova, být tebou bych jimi moc neplýtval, dochází mi totiž trpělivost… Riley.“

   „Och, tak to bych měl jít, netoužím tě vidět ve chvíli, kdy se tu vzteky rozsypeš jako pokažená pračka. Meleš pořád dokola to samé, tvůj malý mozek asi nechápe jednu důležitou věc a to je, že už jsem ti odpověděl, kreténe. Mě nedostaneš, nebudu ti dělat skákacího panáka, takže mě přestaň otravovat těma svýma kecama, rozumíš?“ Pankáč sevřel ruce v pěst, už tohle nebylo moc dobré znamení, vlastně víc než on mi dělala starost parta pořádně nasraných lidí za ním. Stačilo jen jedno kývnutí a sesypali se na mě.

    Prvních pár útoků na svou osobu jsem vykryl, byl jsem mrštný, ale když se jich na mě vrhlo víc najednou, neměl jsem šanci. Za okamžik jsem se ocitl na kolenou s rukama zkroucenýma za zády.

   „Máš poslední možnost, Riley, měl by sis jí vážit. Přidej se k nám a oni tě pustí.“

   „Nikdy, to budu radši polykat slimáky než ti olizovat boty jako oni,“ plivnul jsem mu do obličeje.

   „Fajn, pak se tedy uvidíme v pekle,“ zavrčel pankáč a vytáhl z boty nůž.

   „Nech mě to udělat, mám s bratříčkem nevyřízené účty,“ chytil mu tmavovlasý kluk ruku. Pankáč se na něj podíval a s úšklebkem mu podal nůž.

   „Dobrou noc, Riley,“ zamával na mě a uvolnil místo tomu klukovi. Já už mu ale nevěnoval pozornost. Hleděl jsem na osobu před sebou, osobu, které jsem si většinu svého života vážil, ke které jsem vzhlížel a která byla mým vzorem. Do doby, dokud se nepřidal k téhle bandě pouličních hajzlů. Teď jsem k němu cítil odpor a nenávist.

   „Nenávidím tě, Salvatore, jestli se ještě někdy potkáme, zabiju tě.“

   „To se nestane, bratříčku,“ zakroutil hlavou a zabodl mi nůž do břicha. Vyjekl jsem bolestí a po tváři se mi rozlily slzy. Hekl jsem podruhé, když mi nůž vytrhl z těla. Chlapi, co mě drželi v šachu, mě pustili. Zhroutil jsem se na zem a lapal po dechu. Slyšel jsem smích, hlasy, které mi dávaly sbohem a pak kroky, které se vzdalovaly.

   Zavřel jsem oči, doslova jsem cítil, jak ze mě vyprchává život, třásl jsem se, ještě jsem nechtěl umřít, ale nejspíš mi nebylo souzeno zůstat zde déle. I přes to všechno jsem byl na sebe pyšný, pyšný na to, že jsem nepodlehl, že jsem se nesnížil k tomu, abych se přidal k těm feťákům.

   Už jsem téměř omdléval bolestí a přicházející smrtí, když se na konci ulice ozvaly spěšné kroky.

   „Chlapče,“ klekl si ke mně někdo a zvedl mi hlavu. „Bude to dobrý, nemusíš mít strach, jsem doktor,“ usmál se na mě starostlivě muž.

   „Já se přece nebojím,“ zamumlal jsem a zavřel oči.

***

   „Kdo to je?“ otočil se pankáč do tmavého rohu místnosti a vytáhl nůž. „Ptal jsem se kdo tam je!“ Tiše jsem se zasmál. V jeho hlase zněl strach, kdo by řekl, že bez té své bandy je taková nicka. Škrkl jsem sirkou a zapálil si cigaretu, i ten malý plamínek stačil, aby mi ozářil tvář a pankáč poznal, s kým má tu čest.

   „Riley… myslel jsem, žes chcípnul.“

   „Taky jsem si myslel, že je po mě. Ale vypadá to, že mám štěstí, co říkáš?“

   „Co chceš! Přidat se ke mně?“ ušklíbl se a narovnal se. Zasmál jsem se, pořád to byl stejný tupec.

   „Svou odpověď jsem ti dal už před rokem. Nikdy se k vám nepřidám. Ale ty už jsi o mě možná slyšel, daří se mi dobře. Dokázal jsem se prosadit a řekl bych, že moje jméno začíná nahánět v ulicích větší strach než to tvé,“ zasmál jsem se.

   „Co chceš!“ zaječel. Nejspíš doufal, že ho někdo uslyší a přijde, holt měl chlapec smůlu.

   „Kde je Salvatore!“

   „Jak to mám kurva vědět?“

   „Měl bys to vědět, nejsem trpělivý člověk,“ zasyčel jsem a přistoupil k němu blíž. Pankáčovi se v očích blýskal strach.

   „Copak, že bys měl ze mě strach? Když za prdelí nemáš svoje hošánky, jsi pochcaný strachy, co? Radím ti dobře, řekni mi, kde je Salvatore a nechám tě být.“

   „Já to fakt nevím. Pár dní potom, co tě bodl se po něm slehla zem. Chlapi ho hledali, ale nejspíš opustil Řím. Nevím, kde je, přísahám!“ kňučel strachy.

   „Fajn, řekněme, že ti věřím,“ zavrčel jsem. „Ale taky věřím tomu, že jestli se o něm něco dozvíš, budu první, komu o tom řekneš, jasné?“ Pankáč rychle zakýval hlavou.

   „Jo a ještě jedna rada. Kliď se mi z cesty, příště už bys nemusel vyváznout tak lehce.“

***

   Dny s Jesem byly sice krásné a nejraději bych ho od sebe nepouštěl, ale Nico měl pravdu, bylo na čase něco dělat. První jsem musel do baru vyřídit všechny objednávky a faktury, což mě nikdy nebavilo, takže mi to šlo strašně pomalu. Zjistil jsem, že většinu času jen sedím na židli a sleduju hubeného kluka u dřezu. Do reality mě vždycky musel vrátit Nico, který do mě ne právě šetrně dloubl.

   Docela mě překvapilo, že přestal mít na Jese kousavé poznámky a docela se s ním začal bavit, občas i přátelsky. Potěšilo mě to, sice byla zábava se na ně dívat, když se hádají, ale přijít během jejich hádek k úrazu jsem doopravdy netoužil a že jsem k tomu někdy neměl daleko.

   „Pro dnešek toho mám dost,“ zavřel jsem složky s fakturami a protáhl se. „Ještě si půjdu udělat pořádek s mailovou schránkou a doufám, že pak si někdo udělá čas na mě,“ objal jsem blondýnka okolo pasu.

   „Hmm… to se ještě uvidí,“ zašklebil se.

   „Co kdybych tě přepadl ve sprše?“

   „Ty si myslíš, že se tam se mnou vlezeš?“

   „No možná se tam budeme trošku mačkat, ale myslím, že to přežiju,“ zasmál jsem se. „Přijď brzo,“ zašeptal jsem a na krátký okamžik si přivlastnil jeho rty. Usmál se a znovu se sklonil k nádobí. Nico už odešel přede mnou, prý má v televizi nějaký film a nehodlá ho zmeškat. V kuchyni zůstal jen Pierre a Jes, kteří už naštěstí taky končili.

   Rozvalil jsem se na židli a čekal, než se mi rozjede notebook. Byl jsem docela zvědavý, co po mně kdo chce, už bych zase na nějakou akcičku vyrazil. Musel jsem si přiznat, že mi adrenalin chyběl. Rád jsem si plánoval, jak se dostanu tam a tam.

   Pět nových mailů včetně těch dvou nováčků. Zběžně jsem projel známá jména. Jedna nabídka se mi zalíbila, nevýhoda byla ale v tom, že dotyčný předmět byl ve Francii. No, třeba bych tam mohl vzít Jese, když je to tak dobrý francouzštinář, ušklíbl jsem se.

   Kathrine Lewis-Parker… tohle jméno neznělo moc italsky, takže taky něco v cizině? Rozklikl jsem si mail a zamračeně se začetl do pár vět.

   5.června se mi v Římě ztratil syn. Je pro mě víc než důležité, abych ho našla. Nabízím vám 10 000 euro.

   Stručný vzkaz a přiložená nějaká fotka. Zvědavě jsem ji rozklikl a zamrzl na místě. Blondýna na druhé fotce jsem okamžitě poznal a na té první… byl to Jes, jen s černými vlasy. Co tohle mělo k sakru znamenat? Co je zač, že za něj nabízí deset tisíc? Fajn, maminky mají starost o své děti, ale v tom případě… proč se neobrátila na policii?

   Uslyšel jsem klapnutí dveří, nemusel jsem si ani domýšlet, kdo přišel, věděl jsem to. Zřetelně jsem slyšel zalapání po dechu, které se za mnou ozvalo. Podíval jsem se na blondýna ledovým pohledem, jeho vyděšený obličej mě rozzlobil ještě víc. Fajn, možnost, že šlo jen o nevinný email, kdy matka úpěnlivě hledá své dítě, zmizela. Tohle totiž nevinný email nebyl.

18. kapitola

(Jesse)

   Tyhle dny s Rileym patřily mezi ty nejkrásnější chvíle mého života. Nebyl jsem prezidentským synkem, byl jsem prostě Jes a měl jsem někoho, kdo mě má rád. Líbilo se mi to, ale i tak jsem po večerech myslel na otce a na to, jak mu dát o sobě vědět. Už mnohokrát jsem měl na jazyku přiznání o sobě, ale vždy, když jsem se podíval do Rileyho usměvavé tváře, ztratil jsem odvahu. Bál jsem se jeho reakce.

   Nico se na náš vztah moc netvářil, ale zdržoval se komentářů. Nejspíš mi byl ještě pořád vděčný, že jsem Rileymu vytáhl tu kulku. Občas se s tím klukem dalo i vyjít, když neměl kousavou náladu a snažil se. Překvapivě to poslední dobou bylo docela často.

   Tři úžasné dny ale skončily ve chvíli, když jsem otevřel dveře bytu a obklopilo mě hrobové ticho. Zamrazilo mě z toho, tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého.

   Tiše jsem vešel do obýváku a ztuhl na místě. Riley seděl za notebookem a na ploše měl dvě fotografie – moje fotografie.

   Zalapal jsem po dechu. Jedna byla černovlasá a druhá blond. Okamžitě jsem vyloučil, že tohle našel někde na stránkách policie, ti netušili, že jsem přebarvený. Ne, tohle musel dostat od někoho z kruhu mé drahé matinky.

   Zamrazilo mě, když se na mě Riley podíval. Jeho vždy veselé oči byly nyní chladné jako ocel a téměř jsem cítil, jak mě probodávají. Klopýtl jsem dozadu, ale narazil jen na zeď, než jsem se stačil vzpamatovat, byl Riley u mě a drtil mi zápěstí.

   „Vím, že mi něco tajíš, Jesi a vážně jsem to z tebe nechtěl dostávat násilím, ale konec srandy,“ zavrčel. Otřásl jsem se strachem, tohle bylo zlé, hodně zlé. Mlčel jsem, nedokázal jsem promluvit. Riley se zhluboka nadechl, nejspíš se pokoušel uklidnit.

   „Ta ženská za tebe nabízí pěkný balík, chci vědět proč,“ zasyčel. Naprázdno jsem otevřel pusu a z oka mi stekla slza.

   „Tak už kurva něco řekni!“ zakřičel a prudce mě pustil. Zavrávoral jsem a skončil na zemi. Křik nejspíš přilákal Nica, jelikož zvědavě vystrčil hlavu z pokoje a zmateně na nás hleděl.

   „Chtěl jsem ti to říct, ale… nedokázal jsem to,“ zašeptal jsem. „Nikoho jsem tu neznal a bál se, že…“

   „Řekni mi-kdo-jsi!“

   „Jesse Lewis. Můj otec je Charles Lewis, americký prezident,“ zašeptal jsem.

   „Cože?“ vydechl Nico nevěřícně a vešel do pokoje.

   „Riley, já…“

   „Mlč!“ štěkl na mě a složil obličej do dlaní. „A to tě nenapadlo mi to říct?“ zařval nakonec. Byla to poslední kapka, nenechám na sebe řvát jako na nějakého haranta. Jo, možná jsem udělal chybu, ale tenhle výbuch si mohl odpustit.

   „Říct ti to?“ postavil jsem se a pohlédl mu zpříma do očí. „Neznal jsem tě! Netušil jsem, kdo jsi! Sakra i na policii na mě čekali, jak jsem mohl vědět, komu věřit? Ty to nepochopíš, z tebe nikdo nechtěl udělat konkubínu nějakému šejkovi ze Saúdské Arábie!“ zakřičel jsem. „Unesla mě vlastní matka a chtěla mě prodat, jak jsem mohl někomu věřit, když vlastní rodina mě zradila?“ zašeptal jsem poslední větu a zklamaně se na něj díval.

   „Spal jsem s prezidentským synáčkem, doopravdy úžasné!“ zasyčel vztekle a mrštil skleněnou vázou o zeď.

   „Takže kdybys to věděl, nikdy bys to neudělal?“

   „Samozřejmě že ne!“ Ta slova pro mě byla jako nůž do srdce.

   „Takže to pro tebe nic neznamenalo. Měl jsi akorát mindrák z toho, že tě Marisa vyměnila za lepšího! A já měl tu smůlu, že jsem byl první na ráně! ´Hele, ten kluk je gay, zašukám si a pak ho odkopnu jako opotřebovanou věc!´ Nic jsi ke mně necítil. Jsi parchant.“ Nemohl jsem tam zůstat, nemohl… Vyběhl jsem z domu na ulici, netušil jsem kam běžím, bylo mi to jedno, chtěl jsem utéct. Utéct před tím, čeho jsem se tak moc bál… před zklamáním.

***

(Riley)

   „Víš co jsi? Totální vůl!“ vyjel na mě Nico.

   „Mlč!“

   „Nebudu! Protože ty nejspíš nechápeš, cos provedl!“ řval na mě. Naštvaně jsem se postavil a měřil si ho zlým pohledem. Přece ho nesnášel, proč ho teď brání?

   „Nemohl jsi ho vystát,“ zavrčel jsem.

   „Jo, nemohl a nemusím ho, ale uvědomuješ si, co ho čeká v římských ulicích? Vsadím se, že nejsi jediný, komu přišly ty fotografie!“ ukázal na obrazovku notebooku. „Co myslíš, že udělá třeba Renzova banda, když ho objeví? Kurva to ti to vůbec nedochází?“ Probodával mě pohledem, načež se otočil a vyrazil ke dveřím. „Myslel jsem, že k němu něco cítíš, ale nejspíš má Jes pravdu, jsi ubožák.“

   „Kam jdeš!“

   „Kam asi! Jdu ho najít. Jen proto, že ty se chováš jako totální vypatlanec, se tak nemusím chovat i já!“ štěkl a práskl za sebou dveřmi. Složil jsem hlavu do dlaní. Netušil jsem, co dělat. Konečně mi všechno docházelo – Jesovo chování, barevné čočky, dokonalá francouzština a neschopnost v domácích pracích. Jesse Lewis… proč mi to neřekl!

   Vztekle jsem se zvedl, vytiskl blond fotku z emailu a vyšel z bytu.

***

   „Tohle je šílené, může být kdekoliv!“ zavrčel jsem na Nica. Už minimálně tři hodiny jsme se tahali sem a tam a nikde nic. Lidé, kterým jsem Jesovu, totiž Jesseho fotku ukázal jen záporně zakroutili hlavou a dál si nás nevšímali. Navíc mě začala pobolívat rána a to mi na náladě vážně nepřidalo.

   „Tak se vrať! Když jsem ho našel poprvé, dokážu to zase!“ štěkl na mě a vytrhl mi fotku z ruky.

   „Poprvé jsi znal alespoň směr, kterým se vydal,“ zavrčel jsem. Neposlouchal mě, otočil se a vyrazil na malé náměstíčko. Naštvaně jsem se opřel o zeď a zapálil si cigaretu. Mlčky jsem sledoval Nica, jak zamířil k nějakému staříkovi, co seděl na lavičce a bafal fajfku. Odlepil jsem se od zdi a spěšně k nim přešel, když jsem si všiml, že stařík při pohledu na fotku kladně zakýval hlavou.

   „Jo, je to asi tak hodina, co jsem ho viděl.“

   „Můžete mi říct, kam šel?“

   „Všimnul jsem si ho hned, jak doběhl na náměstí. Stál támhle u fontány a přísahal bych, že brečel. Bylo mi ho líto, vypadal na hodného kluka.“

   „Ptal jsem se, kam šel!“ zopakoval Nico důrazněji, ale děda si dál mlel svou.

   „Vážně jsem rád, že jsem tu dneska seděl. To vám povím, bylo to jak z nějakýho filmu…“

   „Tak hele, dědku,“ zavrčel jsem a chytil staříka za svetr, vážně už mi docházela trpělivost. „Nemám náladu ani čas se tu s tebou vykecávat. Takže pokud mi hned neřekneš, kam ten kluk šel, proletí ti hlavou kulka, tím si buď jistý!“

   „Dobře, dobře, chlapče. Nemusíš se hned čertit, jen jsem si chtěl popovídat. Ten kluk seděl na zemi u fontány, když támhle na rohu zastavilo auto. Po chvíli z něj vystoupil takový obrovský chlap, vypadal vážně děsivě a zamířil k němu. Chudák si ho nevšiml a když už, dal mu takovou ránu, že ho nejspíš omráčil. Pak ho vzal, hodil do auta a odjel,“ dokončil děda. Netrpělivě jsem si popotáhl z cigarety.

   „Jak vypadalo to auto.“

   „Chlapče, oči už mi neslouží tak jako dřív. Jo, panečku, když mi bylo to co tobě, dokázal jsem ve válce zastřelit nepřítele na dvacet metrů a ani jsem se nemusel snažit.“

   „Jak-to-auto-vypadalo!“ zavrčel jsem a přitiskl dědovi k hlavě zbraň. Nedělal jsem si starosti z toho, že jsem na veřejném prostranství, stejně už se stmívalo a navíc sem moc lidí nechodí, ale i kdyby, teď mi to bylo jedno.

   „Dobře, jen klid, chlapče. Myslím, že to bylo černé Alfa Romeo, obyčejné auto z půjčovny El coche.“

   „Nestačí!“

   „Chlapče, ty po mně chceš spoustu detailů. Všechno se to seběhlo rychle, nevím, co bych ti řekl. Jelo támhle tím směrem,“ ukázal na silnici. „A myslím, že mělo rozbité pravé zadní světlo, jakoby při couvání do něčeho vrazilo.“ Pustil jsem staříka, naposled popotáhl z cigarety a zašlápl ji do země.

   „A to jste nic neudělal, když jste viděl, co se děje?“ zeptal se Nico.

   „Chlapče, vše to bylo moc rychlé, navíc už mi nohy neběhají a nepletu se do věcí, do kterých mi nic není, tedy pokud mi někdo nemíří zbraní na hlavu.“ Odfrkl jsem si a spěšně vyrazil k baru.

   „Hele, kam jdeš? To auto přece jelo opačným směrem!“

   „Pokud ho chceš stíhat pěšky, posluž si,“ zavrčel jsem. Nico hned zmlkl a poslušně mě následoval.

   „Vem si motorku,“ hodil jsem mu klíče. „Kdybys něco objevil, zavolej.“ Černovlásek se jen ušklíbl, ale raději nic neříkal, což bylo jeho jediné štěstí. Smykem jsem vyjel autem z garáže a vyrazil směrem, co černé Alfa Romeo. Nico se část cesty držel za mnou, ale pak to stočil do jiné ulice.

   Jak jsem si všiml, mé auto bylo zase bez jediného škrábance, černovlásek se o to nejspíš postaral během mé ´neschopnosti´. Nechal ho opravit a přestříkat, v duchu jsem ho pochválil, teď bych se Saveriem neměl mít problémy.

   Zamračeně jsem se díval po všech autech, co jsem potkal, pořád jsem byl v ráži a plně mi nedocházelo, proč se do tohohle vůbec pletu. Mohlo mi to být ukradený, kdybych za Jesem… Jessem Nica neposlal, nic z tohohle by se nemuselo stát. V kapse mi zazvonil mobil.

   „Asi jsem to našel,“ ozval se Nico a nadiktoval mi adresu. Byla to taková zapadlá ulička, která už sloužila spíš gangům než rodinám.

   Zastavil jsem autem na začátku ulice a spěšně se vydal k Nicovi, který stál ve stínu nedaleko. Všiml jsem si černého auta naproti, vypadalo jako podle popisu toho dědka.

   „Měli bychom si pospíšit,“ zašeptal Nico a ukázal do jediného okna, ze kterého vycházelo tlumené světlo.

   „Máš zbraň?“ zavrčel jsem a zkontroloval tu svou. Nico jen přikývl a sevřel ji v prstech. Schody naštěstí moc neskřípaly, jak to bylo v takovýchto domech zvykem, takže jsem se zatím nepozorováni dostali do patra, kde někdo byl.

   „Už se vážně těším domů. Kvůli tomu spratkovi už tvrdneme v tomhle blivajzu ani nevím jak dlouho!“ ozvalo se zpoza přiotevřených dveří.

   „Jen klid, Jerry, konečně se ho zbavíme. Jen mě mrzí, že neuvidím konečně zlomenou tvář Jesseho Lewise v rukách Sběratele.“

   „Chová se divně. Diego říkal, že brečel, když ho našel, ale už je to zase ten arogantní fracek co naposledy. Serou mě ty jeho kecy, kterými mě dycky odpálkuje!“ Po tomhle, co jsem vyslechl jsem si byl téměř jistý, že Jesse je tady. Když jsem nakouknul dovnitř, spatřil jsem gauč, na kterém zády k nám seděli dva chlapi a dívali se na televizi. Mlčky jsem naznačil Nicovi, co má dělat – jen omráčit, tlumič jsem s sebou po kapsách nenosil a hluk by mohl z jiných místností přivolat nežádoucí pozornost. Navíc jsem netušil, kolik dalších lidí tu je a nevraždil jsem pro zábavu, nečinilo mi to žádné potěšení, takže dvě mrtvoly byly zbytečné.

   Nepozorovaně jsme vklouzli dovnitř a přiblížili se ke gauči. Netrvalo to ani pár sekund, když se oba po ráně do hlavy zhroutili na gauč. Spěšně jsem přešel k dalším dveřím a nakoukl dovnitř. Prázdná. Stejně jako dvě zbývající, nikdo jiný tu nebyl.