Minde

1. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem seděl nad krátkým vzkazem, který mi před dvěma dny donesl jeden feťák. Netušil jsem, co dělat. Chtěl jsem s tím skončit, začít znovu. Ale copak to šlo? Se statisícovými dluhy na krku, neplatiči a feťáky, kteří tu každý den škemrali o dávku? O takovýhle život jsem nestál, ale ani o ten, který mi teď byl nabízen. Chtěl jsem se sbalit a odjet na druhý konec světa, začít konečně žít a ne jen každý den sedět a děsit se, co bude za hodinu, co bude za deset minut.

   Povzdechl jsem si a rozhlédl se po prázdném bytě. A prázdném doslovně. V ložnici byla jedna velká špinavá madrace, pár použitých jehel a skleněná aparatura na výrobu pervitinu. V obýváku se válelo pár krvavých zasmrádlých obvazů, další jehly a jedno rozvrzané křeslo. V kuchyni špinavé nádobí, které už pořádně umýt ani nešlo, jen kočka vylizovala misku se zbytkem zkažené smetany.
   Tiše jsem si povzdechl, takhle jsem nikdy skončit nechtěl. Kdybych nepoznal Adriana, nikdy bych tak ani neskončil. Věřil jsem mu, miloval jsem ho a on to vzdal.
   Jak dlouho to vlastně trvalo. Rok? Dva? Jednou jsme ochutnali pervitin na nějaké párty, uznávám, ten pocit bezstarostnosti byl fajn, ale když jsem viděl, co to s člověkem dokáže udělat. Odmítl jsem pokračovat. Adrian tak silný nebyl. Spadl do toho. Tolikrát jsem ho prosil, ať toho nechá a on mi sliboval, že všechno bude zase fajn. Vydržel to dva dny… pak jsem u něj znovu našel použitou stříkačku a v jeho paži další vpich.

   „Tohle nemyslíš vážně!“ zařval jsem vztekle a mrštil použitou stříkačkou do kouta. Jen jsem viděl ten jeho pohled, který říkal: ´mohla se ještě jednou použít, blbče´.
   „Vždyť už jsem ti říkal, že to nejde ze dne na den. Musím snižovat dávky.“
   „Dávky snižuješ už třetí týden a stejně se ti po těle objevuje stejný počet vpichů!“ zařval jsem. Ruce se mi třásly vzteky. To nedokázal pochopit, že z něj nechci… tohle? Už teď byl kost a kůže, jeho krása dávno upadla v zapomnění, a když se mnou mluvil, bylo to jen o tom, kdy uvařím další dávku.
   „Nezlob se, vážně s tím přestanu,“ špitnul a obtočil mi hubené ručičky okolo krku. „Jen mi uvař ještě jednu dávku.“
   „Vařil jsem včera,“ odsekl jsem napruženě.
   „No jo… ale došel Brian, Luke a Marci…“
   „Tys jim to zase dal zadara? Jsi normální? Já nemám prachy, abych dennodenně nakupoval další suroviny.“
   „Oni potřebovali, byli už v pěkném absťáku, nenechali by mě na pokoji,“ zakňoural a natiskl se. Vřelo to ve mně, byl jsem nasraný, ale znovu jsem měl ten pocit ho držet a nepustit. Ochránit ho od toho krutého světa, do kterého spadl… do kterého jsme spadli oba, jen každý jinak. A vždycky jsem si uvědomil, jak moc jsem selhal.
   „Miluju tě, Siri,“ zašeptal a usmál se na mě. Mlčky jsem sledoval jeho bledou propadlou tvář. Ještě pořád jsem si ji pamatoval, když byla krásně kulatá růžová a měl v ní ďolíčky, když se smál. Ale to už byla minulost.
   „Adriane, prosím… v léčebně ti pomůžou,“ zašeptal jsem a přejel mu dlaní po tváři. Prudce mě od sebe odstrčil a zkřivil tvář zlostí.
   „Chceš se mě zbavit, co? Nějakého feťáka. Ať klidně chcípne, ty ho nepotřebuješ! Co, užil sis se mnou dost? Už ti nejsem dobrý ani na to, aby ses na mě podíval nebo se mě dotkl?“ křičel.
   „Přestaň, slyšíš?“ chytil jsem ho za ramena a snažil se ho uklidnit. Tyhle příznaky jsem znal, už zase dostával absťák. Mlčky jsem ho objal a přitiskl jeho hubené tělo k sobě. Zmítal se, nadával mi všemi možnými i nemožnými způsoby, ale já na to nereagoval. Jen jsem myslel na to, co by se stalo, kdybychom na tu párty nikdy nešli.

   Přivřel jsem oči a zamyslel se. Někdy jsem nechápal, proč jsem prostě nedokázal odejít, nechat ho, ať si dělá co chce, ale možná to bylo z části proto, že jsem měl pocit viny na tom, když začal fetovat.

   Mlčky jsem sledoval jeho spící tvář. Vždycky okamžitě usnul, když jsem si ho vzal. Ale to už nebylo moc často. Většinou mě poslal do prdele, a když se sám lísal a chtěl, abych se s ním miloval, byla to jen zástava na to, abych mu uvařil další dávku. Stejně jako dnes.
   Povzdechl jsem si a lehce ho pohladil po tváři. Dřív byl jiný… dokonalý. Miloval experimenty v sexu, měl rád změnu a teď. Teď už mi to připadalo, že jen drží a odpočítává sekundy, kdy se do něj konečně udělám. Bylo mi z toho na nic. Nechtěl jsem takový život. Chtěl jsem ho zpět.

   Tiše jsem vydechl, postavil se a přešel k zašpiněnému oknu. Mlčky jsem shlížel na zašedlou ulici, po které se pohybovala většinou jen ta největší lůza ve městě. Už to nebyl můj krásný byt na předměstí, kde jsme si mohli užívat ve vířivce, přiťukávat si šampaňským a nemyslet na to, co bude zítra.
   Jen jsem zamračeně natočil hlavu ke dveřím, když se ozval zvonek. Nereagoval jsem, nevěděl jsem sice přesně, kdo to je, ale věděl jsem, co chtějí.
   „Sirie, aspoň dávku, prosím,“ ozývaly se za dveřmi šeptavé hlasy. Ignoroval jsem to. S nimi jsem skončil. Měl jsem teď před sebou jen dvě možnosti… ukončit svůj dosraný život nebo přijat nabídku. A já netušil, co z toho je menší zlo.
   Znovu jsem se zadíval z okna a zavzpomínal se.

   „Adriane, proč mě aspoň jednou neposlechneš,“ zašeptal jsem, když jsem mu obvazoval boláky na nohou. Den ode dne vypadal hůř a vzdaloval se od pomoci. Nechtěl ji, i když tvrdil pravý opak.
   „A co mi udělají v nemocnici, byls tam vůbec někdy? Akorát mě pošlou do nějakého švihlého ústavu, to by ti vyhovovalo, co?“ odfrkl si a sjel mě pohledem.
   „To jsem nikdy neřekl, ale už konečně otevři oči. Podívej se na sebe.“
   „Přestala se ti líbit troska? Nejsem bouchač jako ty, no a co. Dneska už se ti nelíbím? Včera sis snad užil,“ odsekl tvrdě.
   „Adri…“ šeptl jsem a přitáhl si ho k sobě. „Záleží mi na tobě, nechci, aby to takhle skončilo.“
   „Nic přece nekončí, nevím, co furt šílíš,“ odtáhl se a namáhavě vstal. Mlčky jsem ho sledoval. Nožičky měl už jak párátka, skoro ho neunesly a já to pořád toleroval. Proč? Protože jsem pořád věřil, že s tím chce bojovat. Že se nenechá životem jen tak uzemnit. Ale čím déle jsem se na něj díval, chápal jsem, že už je pozdě.
   Povzdechl jsem si a natáhl se po tašce s nákupem, kterou donesl. Zasekl jsem se, když jsem v ní uviděl další stříkačku. A ode mě dávku neměl, tím jsem si byl jistý.
   „Z kama to máš,“ zamračil jsem se.
   „Od Hanse,“ cuknul rameny.
   „Cos mu za to dal,“ zeptal jsem se tiše, i když už jsem předem znal odpověď.
   „Co myslíš, že jsem mu mohl dát. Prachy nemám, nic na prodej už taky ne a tys mi dávku neuvařil ani nepamatuju! Dal jsem mu sebe, sex… šukal jsem s ním, chceš to říct ještě jinak?“ obořil se na mě. Mlčky jsem ho sledoval.
   „Ty už se z toho nedostaneš, Adriane. Je mi tě líto…“

   Tehdy to bylo naposled, co jsem ho viděl. Odešel jsem, tohle už jsem nedokázal snášet. Pro dávku udělal cokoliv. Vlastně jsem teď přemýšlel, kdy jsem u něj padl v nemilost, kdy se mnou přestal být z lásky a začal si mě chovat jen jako svého ´vařiče´.
   Týden jsem o něm neslyšel. Přespával jsem u jediné kamarádky, která mi za tu dobu, co jsem byl s Adrianem a pohyboval se mezi feťáky, zbyla. Zlom přišel tehdy, když mě na ulici chytili a chtěli své peníze zpět. Poslal jsem je do prdele. Nebyla to moje věc, já s tím skončil, ať si to splatí Adrian. A pak přišla ledová sprcha.

   „Ten už tři dny čichá kytičky zespodu, to jsi nevěděl, Romeo? To ti na něm asi nezáleželo tak moc, jak ostatní tvrdili,“ ušklíbli se mi do očí.

   Nebyl jsem schopen nic udělat. Jen jsem na něj hleděl a snažil se pochopit, co řekl. Adrian byl mrtvý. Předávkoval se nekvalitním sajrajtem, co mu dal Hans. Bylo mi… na nic. Mohl jsem tomu zabránit. Mohl ještě žít, ale postupem času jsem si musel přiznat… že by to dříve či později přišlo. Adrian na tom nebyl nejlíp ani zdravotně, takže drogy jeho trápení jen zkrátily. Netvrdím, že mi to bylo jedno, nebylo mi to jedno. Miloval jsem ho, ale tohle všechno bylo i na mě moc. Nehledě na to, že mi nechal všechny dluhy a já je musel splatit, pokud jsem nechtěl skončit jako žrádlo pro ryby na dně nějaké řeky.

   Znovu jsem sedl ke stolu a zadíval se na vzkaz. Jasný a stručný. Bez podpisu, ale stejně jsem věděl, od koho je. A tentokrát… tentokrát jsem neviděl jinou možnost.
   Mlčky jsem zvedl starý mobil a pomalu vytočil číslo. Jen dvakrát to zazvonilo, než se ozval skřípavý hlas.
   „Beru to,“ zašeptal jsem a zpečetil tím svůj osud.

2. kapitola

(Sirius)

   Naposled jsem se rozhlédl po bytě, ve kterém jsem zažil chvíle krásné i krušné… a těch bylo bohužel víc. Věděl jsem, že už se sem nikdy nevrátím, nechtěl jsem se sem vrátit, už nikdy.
   Mlčky jsem vyšel ze zašedlého paneláku a vydal se na stanici metra. Ani jednou jsem se neotočil. Zanechával jsem za sebou minulost a doufal, že budoucnost bude přeci jen o něco lepší. Splatím dluhy, něco vydělám a konečně začnu nový život. Bez drog.

   Nasedl jsem na linku 5 a rozjel se na její cílovou stanici. Ani nevím, která to byla a bylo mi to jedno. Moje instrukce, kam jít, byly jasné. Víc jak to.

   Mlčky jsem koukal z okna metra a přemýšlel. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že Adrian byl mrtvý, že mě tu nechal. Ale zároveň mě sžírala věta, že já první nechal jeho. Že jsem mu nedokázal pomoci, i když jsem chtěl. Nedokázal jsem to, vždycky byl až moc tvrdohlavý. Vlastně mě i on sbalil, byl tak dotěrný, že jsem mu podlehl a zamiloval si ho. Byl dokonalý, někdy až hravý jak malé kotě a to se mi na něm líbilo. Proto jsem ho nedokázal opustit, ani když na tom byl, tak jak na tom byl. Pořád to byl můj malý Adrian.

   Vstal jsem, když ženský hlas oznámil, že tohle je konečná stanice metra. Vystoupil jsem s pár posledními cestujícími a vydal se po eskalátorech nahoru. Tam mě čekala budoucnost. Zda horší či lepší, to jsem nevěděl, ale hodlal jsem to zkusit. Možnost všechno vzdát a vykašlat se na svůj dosraný život tady byla pořád, ale já nebyl ten, co by všechno jen tak vzdával.

   Přivřel jsem oči, když jsem vyšel z podzemí na sluncem prosvětlenou ulici. Všude pospíchaly davy lidí, brebentily mezi sebou a podle výrazu ve tváři byli všichni šťastní. Záviděl jsem jim, tak strašně jsem všem záviděl. Můj život už byl minimálně rok jen velkou temnou šmouhou. Nechtěl jsem vzpomínat na to, co bylo minulý měsíc, co bylo včera. Byla to minulost a já chtěl nové vzpomínky, lepší. Ale i tak mysl nelze ošálit a ona si bude dělat pořád, co chce. Pořád připomínat šťastné chvilky s Adrianem a pak pád, který nás oba zastihl. To, že se z nás staly trosky. Já ubohý chlap, co vaří pervitin… a on feťák.

   „Sirius, předpokládám.“
   Pootočil jsem hlavu k nenápadnému chlapovi, který bezstarostně pokuřoval moji oblíbenou značku cigaret. Nasucho jsem polknul. Už tak dlouho jsem nekouřil a tohle mě jen dráždilo. Na cigarety nebyly peníze, ony vlastně nebyly na nic, ani na suroviny na pervitin. Rychle jsem zahnal všechny myšlenky a mlčky přikývl. Neměl jsem náladu se s někým bavit, bylo mi ze sebe blbě jen při pomyšlení, že někomu budu dělat ´kuchařku´. Moje pověst se nejspíš hodně rozšířila. Nejprve to vlastně věděl jen Adrian, pak, když došli peníze, tak to roznesl mezi své přátele a oni zase mezi ty své. Moje pověst rostla, feťáků přibývalo a stejně tak dluhů. A já si momentálně nepřál nic jiného, než se jich zbavit.
   Pomalu jsem se rozešel za oním mužem k drahému BMW, které parkoval na menším parkovišti. Na nic jsem se neptal, nasedl jsem na sedadlo spolujezdce a nechal se vézt neznámo kam. Bylo mi to už jedno. Dokonce by mi bylo jedno, kdyby někde zastavil a zastřelil mě. Můj život už byl dosraný dost a třeba bych konečně měl klid.  

   Tiše jsem si povzdechl, když se moje představa nevyplnila a chlápek zastavil před velkou vilou s vlastním parkovištěm, bazénem, myslím, že jsem vzadu dokonce zahlédl golf, ale neřešil jsem to. Skoro jsem nic ani nevnímal. Slepě jsem šel za tím mužem a mlčel. Bylo mi nanic. Takhle se ponižovat kvůli Adrianovým dluhům. Vařit pervitin pro nejbohatšího chlápka z okolí.

   „Sirius Gray, rád tě konečně poznávám.“ Teprve ten hlas mě probral z letargie a vzpomínek. Zvedl jsem pohled k muži o několik let staršímu, než jsem byl já, ale na první pohled… prostě bossovi. Díky jeho luxusnímu oblečení, výrazu ve tváři, kterým každému naznačoval, že je něco méněcenného, bylo snadné poznat, o koho se jedná. Alberto Margonari. Známá osobnost ve městě, všechny úřady i policejní odbory ho znaly a přece na něj nikdo nic neměl. Do dnes mi vlastně bylo záhadou, jak je to možné.
   „Nejspíš nemůžu říct to samé,“ odvětil jsem klidně, napřímil se a zadíval se mu zpříma do očí. Chvilku mě sledoval, než zkroutil rty v lehký úšklebek.
   „Odvážný, i to jsem o tobě slyšel… ale také pěkně hloupý,“ uchechtl se a zapálil si cigaretu.
   „Z čeho usuzujete?“ nadzvedl jsem obočí. Nehodlal jsem se k němu chovat jinak. Jako k něčemu víc, nehodlal jsem mu podlézat ani se ho bát. Život není tak dlouhý na to, abychom se báli překážek, to jsem poznal dostatečně.
   „Z toho, co jsem slyšel o tobě a tom tvém… feťákovi… je mi jedno, jak se jmenoval, není důležitým“ cuknul rameny a znovu potáhl. Jen jsem sevřel ruce v pěst. I když mi vadilo, jaký Adrian v posledních měsících byl, takhle o něm nikdo mluvit nemusel. Chtěl jsem něco říct, ale předběhl mě.
   „Nevadí, přejdeme k věci. Slyšel jsem, že umíš uvařit kvalitní pervitin a pro mě je kvalita zásadou,“ zadíval se na mě zpytavým pohledem. Zhluboka jsem se nadechl, abych se přinutil ke klidu.
   „Jo, to umím,“ kývl jsem sebejistě, nad čímž se jen ušklíbl.
   „Nějak moc si věříš. Ale já všem hned nevěřím.“
   „Proč tu tedy jsem.“
   „Vyzkouším si tě. Uvaříš dávku, když bude dobrá, nechám si tě tu a dám ti šanci splatit tvé dluhy. To je dobrá nabídka, ne?“
   „Kolik,“ pohodil jsem hlavou a klidně se na něj zadíval. Jen jsem zaregistroval jeho zamračený pohled, nejspíš nebyl zvyklý na to, aby s ním takhle někdo mluvil.
   „Kolik co!“
   „Kolik dostanu za jednu várku. Obvykle jedna vychází na 50 gramů,“ řekl jsem klidně a dál sledoval jeho kabonící se obličej.
   „Jedna várka… řekněme 20 000… a suroviny. 20 000 na ruku.“ Zaváhal jsem, byla to dobrá cena, ale i tak se mi do toho moc nechtělo. Byl jen jeden důvod, proč jsem na to kývl…. Musel jsem.

   „Jsme domluveni, chci zkušební dávku. Casey tě odvede do laboratoře, máš tam všechno, co potřebuješ.“ Přikývl jsem a vydal se ke dveřím, když mi rukou naznačil, že už mě nechce vidět.
   Zasekl jsem se v momentě, co jsem za sebou zavřel dveře. Vedle toho, chlápka, co mě sem přivedl, stála… dokonalost. Menší hnědovlásek s úsměvem na tváři, rukama rozpustile zastrčenýma v kapsách a lehce pootevřenými rty. Jen při pohledu na ně mě napadaly samé hříšné věci.
   Probudil mě až hlas té dokonalosti.
   „Sirius? Zavedu tě do laborky, jen se nelekni, po posledním uživateli je tam menší bordel,“ uculil se a vydal se neznámo kam. Jen jsem prkenně přikývl a zahučel cosi nesrozumitelného. Bylo mi jedno, kam mě vede, klidně i do horoucích pekel, nikdy jsem nevěřil, že něco podobného existuje. Před ním muselo i slunce blednou závistí.
   Mlčky jsem ho následoval a zkoumal jeho malé dokonalé pozadí, které skrýval za uplými kalhotami. Nemohl jsem odtrhnout pohled. Pokud jsem si někdy myslel, že je něco dokonalé, byl to nejspíš jen pouhý stín toho, co teď kráčelo přede mnou.

   „No… jak říkám, trochu bordel, tak si to uspořádej k obrazu svému. Suroviny by měly být v támhle tom regálu, kdyby něco chybělo, řekni buď mně nebo Billovi,“ kývl k chlápkovi, který nás celou cestu následoval a kterého jsem si všimnul až teď. Moc příjemně se netvářil, probodával mě pohledem a já netušil, co se mu na mně nelíbí.
   „Celá aparatura by tu taky měla být, ale ozvi se, kdyby něco,“ usmál se hnědovlásek a mrknul na hodinky. „Musím jít, ale ještě se stavím, zatím. Rád jsem tě poznal,“ usmál se a spěšně se vydal zpět. Byl jsem schopen jen přikývnout, na slovo jsem se nezmohl a nutno podotknout, že se mi stalo poprvé, abych ztratil řeč.

   „Na toho okamžitě zapomeň,“ ozval se vedle mě vrčivý hlas, který patřil tomu Billovi. Lehce jsem nadzvedl obočí a stočil k němu pohled.
   „A proč, to mi řekneš?“
   „Pokud nechceš mít urvané koule a rozmixované je v mixéru, poslechneš moji dobrou radu. Tohle byl Casey… Albertův mazlíček a já ti důrazně doporučuji, aby ses na něj v jeho přítomnosti ani nepodíval, jinak tvoje koule tak dopadnou.“
   „To je nějaký jeho majetek nebo co,“ zamrčel jsem. Neměl jsem rád takové rozkazy a osobně jsem je nikdy moc neplnil. Byl jsem svérázný.
   „Podíváš se na něj, jsi v průseru, dotkneš se ho, je po tobě, vyber si,“ zadíval se na mě se zdviženým obočím a odešel.

3. kapitola 

(Sirius)

   Tiše jsem vydechl, když ten chlápek odešel. Bože, jen jsem se díval. Lehce jsem se zamračil a přešel k aparatuře, abych zkontroloval, jestli mám všechno. Byl tu bordel, to se muselo nechat, takže jsem si to hned začal přeskládávat podle sebe a co se už nedalo použít, jsem rovnou vyhazoval. Chlápek přede mnou musel být pěkné prase, už od pohledu na stůl bych si od něj v životě nic nekoupil. Docela mě zajímalo, co se s ním stalo.
   Trvalo docela dlouho, než jsem si to uklidil, vydezinfikoval a uspořádal k obrazu svému. Některé části aparatury jsem musel vyměnit náhradními díly v policích, jak byly zanesené.

   Opřel jsem se o stůl a nadechl se. Už nejspíš nebylo cesty zpět. Zaprodal jsem duši Alberto Margonarimu, ale spíš mi připadalo, že jsem zaprodal duši ďáblu, nebo vícehlavé sani, která střeží svůj poklad… teda podle slov toho Billa.
   Zamyslel jsem se. Proč na mě ten kluk tak působil. Byl nádherný, to uznávám, ale s odstupem času mi to připadalo… zvrácené. Zemřel mi přítel a já pár dní na to slintal nad zadkem nějakého cizího kluka? Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy. Věděl jsem, proč tomu tak je, ale nechtěl jsem si to přiznat. Bylo to vůči Adrianovi nefér, ale nemohl jsem za to.
   Ani nevím, kdy naposled jsem Adriana viděl jako normálního kluka se sexy tělem, drogy ho zničily. Byl jen kost a kůže, skoro nejedl, toužil jen po jednom, po dávce. Jeho krása ztrácela lesk, jeho dříve dokonalý zadek zmizel. Vlastně ztrácel všechno z původního Adriana, věděl jsem, že i o mě přestává mít zájem, ale nechtěl jsem si to připustit.
   Chybělo mi držet v náručí kus chlapa, objímat kluka, který nechrastí kostmi jen, co ho obejmu. To proto, když se objevil… Casey, jsem nedokázal odtrhnout oči. Bylo to tak jiné než dennodenně sledovat třesoucí se trosku, které jde jen o jedno.

   Povzdechl jsem si. Musel jsem na to přestat myslet. Byla to minulost, Adrian je mrtvý a já už neměl sílu si všechno dál připomínat. Chtěl jsem zapomenout, chtěl jsem nové vzpomínky, nové vzpomínky bez drog… ale na ty jsem si ještě nejspíš musel počkat.

   Nadechl jsem se a začal pečlivě odměřovat suroviny na jednu várku. Kdysi mě to naučil Adrian a jeho… ani nechci vědět kdo. První si pervitin vařil sám nebo se mnou, později už se mu tak klepaly ruce nedočkavostí či absťákem, že to raději přenechal mně. A já nevím proč… souhlasil. Možná proto, že jsem věděl, že když dávku nedostane ode mě, sežene si ji jinde. Klidně i nekvalitní, když měl absťák, bylo mu to jedno. A já si naivně myslel, že ho tímhle mám pod kontrolou. Nikdy jsem ho neměl pod kontrolou. Bez mého vědomí si píchal dávky od jiných pod jazyk, abych to nezjistil. Teprve pak začal být míň opatrný a píchal si je všude po těle a bylo mu jedno, jestli vpichy uvidím, nebo ne.

   Zatřásl jsem hlavou. Bylo to pryč, nic už nenapravím, proto už nemá cenu si něco připomínat. Mlčky jsem sledoval proces, dokud jsem ze vstupních látek nedostal čistý efedrin, teprve pak jsem si přitáhl louh, červený fosfor a jiné potřebné látky, abych dostal očekávaný produkt – matamfetamin, pervitin, perník, ice nebo speed. Bylo jedno, jak tomu říkám, výsledek byl stejný. Bílý, jemně krystalický prášek, který zničil už tolik životů včetně toho mého a věděl jsem, že jich ještě spoustu zničí. Dnešní zkažená společnost potřebovala vzrušení, dobrodružství. Lidé, kteří se neustále cítili pod tlakem, potřebovali uvolnění, alespoň na pár hodin. Proto sahali po drogách.
   Setkal jsem se už s tolika různými případy lidí, kteří se stali závislými. Každý z nich měl svůj příběh, svůj důvod, proč s tím začal.
   Elizabeth bývala dřív určitě milá holka, i když hodně při těle. Neuměla si říct v jídle dost, nedokázala to a to ji ubíjelo. Proto sáhla po drogách.

   „Díky tomu ztrácím chuť na jídlo, nepotřebuju ho, cítím se sytá. Jsem lepší člověk…“

   Ne, nebyla lepší člověk. Jen spadla z jednoho srabu do druhého. Přebytečná kůže na ní visela, když extrémně shodila. Dlouho už jsem ji neviděl, ani jsem nevěděl, jestli ještě žije. Jestli její srdce tenhle extrémní zásah vydrželo.

   „Můžu méně spát a více pracovat. Moje myšlenky jsou jasnější, hbitější a příběhy, které píšu, dynamičtější. Je to jako splněný sen, euforie. Myslím si, že dokážu všechno…“

   Příběhy nejmenovaného spisovatele byly možná dobré, ale už nejsou. Našli ho v jeho bytě s úsměvem na rtech po té, co se při jednom ze svých dýchánků předávkoval. Nikdy svou knihu nedopsal. Chtěl pracovat rychle, bez jídla, bez spánku, jen s drogou a dal jí až moc široké pole působnosti. Nezvládl to.

   „Podívej se na mě, Siriusi. Já vím, že jsem hnusná a přiznám si to, ale když si šlehnu, je ze mě někdo jiný. Dokážu mluvit s ostatními, berou mě. Tohle je můj svět, já nechci být ta zakřiknutá myš, co kdysi…“

   Sandra nebyla hnusná. Byla to jen plachá holka, která se neuměla prosadit a ostatní ji vždycky vyhodili z předních míst. Jen když si šlehla, byla královnou večírků. Zalíbilo se jí to, zalíbily se jí drogy. A drogy opět zvítězily.

   Mohl bych tak pokračovat dlouho. Znal jsem tolik příběhů, tolik lidského neštěstí. Ale znal jsem i lidi, kteří s tím bojovali a nenechali se porazit. Dostali se ze závislosti, vyléčili se a na drogy mysleli už jen jako na temné období jejich života, ke kterému se nikdy nevrátí. Ty lidi jsem obdivoval. Patřil jsem mezi ně, ale nebyl jsem tak dobrý, jako oni. Na rozdíl od nich mě budou drogy provádět ještě velkou částí mého života a hořké vzpomínky ještě větší. Ale byl to můj trest. Trest za to, co jsem udělal, čemu jsem nedokázal zabránit. Ale mohl jsem za to? Dal jsem těm lidem drogy, prodal jsem jim je, ale co kdybych to neudělal… mohl jsem někoho z nich zachránit? Ne… takhle to nefungovalo. Kdyby nedostali ode mě, šli by k někomu jinému, tak jako Adrian. Tím jsem si byl jistý…

   „Hotovo?“ ozval se ode dveří hluboký hlas. Zvedl jsem k Albertovi hlavu a lehce přikývl. Po tváři mu přejel lehký úšklebek, ale nic neříkal. Mlčky ke mně přešel a prohlédl si výsledek mé práce.
   „Vypadá slušně,“ kývl a pečlivě odměřil jednu dávku. „Věřím, že svou práci ochutnáš se mnou,“ ušklíbl se a začal odměřovat druhou.
   „Ne, já drogy neberu,“ odmítl jsem stroze. Tiše se zasmál, než ke mně zvedl hlavu.
   „To vidím, Siriusi. Proto je mi záhadou, že někdo jako ty, někdo, kdo je nebere… je vaří,“ pobaveně naklonil hlavu na stranu. Mlčel jsem, z jeho výrazu bylo patrné, že mě chce jen vytočit a já se nehodlal nechat.
   „Je smutné, když drogy zničí někoho, koho jsi měl rád a ty jsi mu do hrobu ještě pomohl, co?“ přivřel oči. Sevřel jsem ruce v pěst, měl jsem chuť mu ten úšklebek z tváře navždy smazat, ale držel jsem se. Nechtěl jsem se ukázat jako slaboch a nechat se vyprovokovat.
   Usmál se, stočil do ruličky kousek papíru a předem odměřenou dávku si požitkářsky šňupnul. Navenek jsem se sice tvářil neutrálně, ale ve skutečnosti se mi z toho dělalo zle.

   „Myslím, že tvoje pověst nelhala. Bill ti ukáže tvůj pokoj a v sedm tě očekávám u večeře. Nemysli si, že zvu jen tak každého, svoje vařiče si hýčkám,“ ušklíbl se a rukou mi poklepal na rameno. „V sedm,“ zopakoval a teprve potom odešel.
   Ulevilo se mi, necítil jsem se v jeho přítomnosti právě košer. Pečlivě jsem sesypal zbytek pervitinu do průhledného sáčku a zavřel. Vyčistil jsem celou aparaturu, poskládal všechno zpět na své místo a teprve pak se vydal ven z laboratoře, kde už mě čekal ten ´moc milej chlap´.
   „No konečně, nemám na tebe celý den,“ zavrčel a spěšným krokem se vydal pryč. Jen jsem protočil oči a následoval ho, přičemž jsem se snažil zapamatovat si cestu. Byl jsem si jistý tím, že tady mě nikdo nebude vodit za ručičku, každé ráno na mě čekat a odvádět mě do laborky, tady hrál každý sám za sebe.

   „Těm pokojům na konci chodby se vyhni, pokud nechceš skončit s kulkou v hlavě, patří Albertovi a Caseymu,“ střelil po mně nebezpečným pohledem, jakoby čekal, že se do těch dveří při nejbližší možné příležitosti vloupám.
   „A raději se vyhýbej i dalším pokojům, někteří nejsou právě sdílní, třeba já,“ probodl mě pohledem a rozmáchle otevřel jedny dveře. Kývl jsem a vešel dovnitř. Byl to hezký pokoj, moderní. Na vyvýšeném schodku stála postel, naproti ní větší plazmová televize, vedle krb se stolkem a gaučí, posuvná skříň se skleněnými dveřmi, menší knihovna a vzadu dveře, které vedly do soukromé koupelny. Byl to nadstandard oproti tomu, v čem jsem žil poslední měsíce, ale i tak mi to připadalo jako cela. Věděl jsem, že pokud se budu paktovat s drogami, nikdy nebudu svobodný, nikdy nebudu žít, jen přežívat.

4. kapitola

(Casey)

   Spokojeně jsem ležel na široké posteli a četl si. Měl jsem rád knížky, i když moji vášeň nemohl Alberto nikdy pochopit. Vždycky jenom vrčel a ptal se, co se mi na tom tak líbí. Smál jsem se mu a vždycky mu odpověděl stejně, takže se nakonec ptát přestal… a už jen vrčel.
   Každá knížka měla svůj příběh. U každého nápadu stál nějaký podnět, nějaká myšlenka, která nabádala autora tohle sepsat. Žádná knížka nebyla stejná a přitom měly všechny něco společného. Líbilo se mi to.

   „Už zase čteš,“ zamrčel Alberto ode dveří. Tiše jsem se zasmál, sklonil knihu a zadíval se na něj.
   „Už zase vrčíš?“
   „Já vždycky, nesnáším ten tvůj zlozvyk, všechny knížky vyházím a bude,“ zavrčel, sklapl mi knihu a prudce mě k sobě přitáhl. Ušklíbl jsem se a s nadzvednutým obočím se na něj zadíval.
   „Dík, teď nevím, kde jsem přestal,“ ušklíbl jsem se.
   „Neštvi mě,“ stáhl obočí a utáhl svůj stisk. Zamračil jsem se.
   „Pusť. Já ti taky nekecám do toho, co děláš,“ zapřel jsem se mu lokty o hruď.
   „To by sis zkusil jednou,“ zamračil se a odstrčil mě od sebe, takže jsem skončil na posteli. „Dáš bacha na toho nového… Siriuse. Zatím mu nevěřím, vypadá na moc velkého slušňáka na to, že vaří drogy,“ zamračil se, promnul si bradu a vyhlédl z okna.
   „Všichni nemusejí vypadat jako nájemní vrahové, aby se ti líbili a hned jsi jim věřil,“ cuknul jsem rameny. Jen mě probodl pohledem, ale nehýbal se.
   „Je zvláštní. Dva roky se pohybuje okolo drog, žije s feťákem a on…“ Ušklíbl jsem se.
   „Má asi silnou vůli. A vůbec… když se ti tak nelíbí, proč jsi ho sem bral,“ sebral jsem ze země knížku a začal hledat stránku, na které jsem skončil.
   „Protože se v tom vyzná a umí to. Kdybych mu nedal nabídku já, ozve se mu konkurence,“ zavrčel a zapálil si cigaretu. Jen jsem nakrčil nos. Kouření mi samo o sobě zas tak nevadilo, nejvíc mi vadilo, když kouřil v místnosti.

   „Fajn, omrknu si ho,“ přetočil jsem se na posteli na břicho a začal číst, kde jsem skončil. Jen jsem ještě zaslechl jeho odfrknutí, ale nereagoval jsem na to, za ty roky už jsem si na většinu jeho způsobů zvykl. Některé se mi sice moc nelíbily, ale mlčel jsem. Já tady nebyl pán a Albertovi jsem hodně dlužil.

   Vyrůstal jsem v sirotčinci. Rodiče se zabili při nehodě, když jsem byl malý a nikdo z mých příbuzných o mě nestál. Jako dítě jsem to bral jako křivdu, podraz a vlastně ani teď, když jsem byl starší, jsem to moc odlišně neviděl.
   Sirotčinec jsem nesnášel. Přišel jsem do kolektivu, který mě nepřijal. Netušil jsem, co se jim na mně nelíbilo, proč mě mezi sebe nevzali, možná proto, že jsem byl nejmladší, nevěděl jsem. Chápal jsem jen jediné, stal jsem se jejich otloukánkem.
   Tety, jak se pracovnicím v domě říkalo, mě taky neměly rády. Byl jsem prý problémový. Možná trochu jo, ale copak vy byste se nebránili, kdyby na vás někdo svaloval vinu za něco, co jste neprovedli? Já takový nebyl. Křičel jsem, ječel jsem, že jsem nic neprovedl, ale nikdy mi nikdo nevěřil, když se všichni ostatní spojili proti mně. Bylo to moje tvrzení proti jejich. Stal jsem se tam vyvrhelem.

   Nesnášel jsem ten dům, který se měl nazývat mým domovem, nesnášel jsem lidi v něm, nedokázal jsem snést tu nespravedlnost, která tam vládla na každém kroku. Proto jsem nezaváhal, když se mi naskytla možnost útěku. Tehdy mi bylo 15 a já se zapřísáhl, že už se tam nikdy v životě nevrátím, i kdybych měl zemřít na ulici.

   Pár dní jsem přežíval s bezdomovci, ale den ode dne jsem si byl jistější tím, že nechci skončit, jako oni. Odpuzovali mě už jen svým vzhledem a živit se celý život jen zbytky v odpadcích… ne, po tom jsem netoužil. Chytil jsem se jedné party kapesních zlodějů. Něco málo mě naučili a já si během pár dní osvojil okrádání lidí o pár drobných. Nedělalo mi to problém. Sice první dny na mě řvalo svědomí, že to, co dělám, není správné, ale zadupal jsem ho větou… každý se nějak živit musí.

   Nevedlo se mi zle. Sice jsem neměl palác, ani peníze na zbytečné vyhazování, ale stačilo to. Madraci v polorozpadlém bytě jsem měl zajištěnou, když jsem do společné ´domácnosti´ přispěl něčím ze svého lupu.
   Přiznávám, že každý den nebylo posvícení, několikrát jsem musel zdrhat před policajty a párkrát jsem dostal pěkně na hubu od starších borců, když jsem vstoupil do jejich rajonu, ale přežil jsem to. A přežíval jsem takto skoro rok do dne, kdy jsem potkal Alberta.

   Bylo mi 16, když jsem ho poprvé potkal. Do dnes si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí, že mě na místě nezabil, když jsem na něj zkusil laciný kapesní trik a pokusil se ho okrást. Ale tehdy… už jsem byl hodně zoufalý.

   Bylo to už pár dní, kdy jsem neměl co do huby. Drobné krádeže šly špatně, a když už se něco povedlo, nestálo to za nic. Proto, když jsem spatřil muže v luxusním obleku, šel respekt stranou a já se rozhodl pokusit se okrást i jeho, i když bych si na to jindy nejspíš netroufl.
   Zpacifikoval mě ještě dřív, než jsem se ho vůbec dotknul a narval mě do nějakého auta. Tehdy jsem si myslel, že je po mně a po pravdě… nejspíš by i bylo, kdyby se mu nelíbil můj obličej. I tak ještě dobrou chvíli pouštěl hrůzu a já měl téměř v kalhotách naděláno a ještě víc, když mě odvezl pryč, ale pak se začal vyptávat.

   Vlastně od té doby jsem žil u něj. Dal mi všechno, co jsem potřeboval i to, co jsem nepotřeboval. Naučil mě pracovat s počítačem, zpracovávat pro něj objednávky a jiné věci, nutno poznamenat že většinu nelegálních, ale po pravdě… už předtím jsem žil nelegálním životem a na to, co mi dával on, jsem si rychle zvykl. Byl to luxus oproti tomu, co jsem měl na ulici. Nemusel jsem mít strach, co bude další den, jestli budu mít, co jíst, jestli budu mít, kde spát, jestli mi nebude zima. Měl jsem všechno, co jsem si kdy přál a taky daleko víc.

   Už to bylo 6 let, co jsem u něj byl a 5, co se o mě přestal zajímat jen jako o nějakého kluka, který mu vyřizuje papíry. Začal mě brát jako svého přítele a mně… mně to nevadilo. Hodně jsem mu toho dlužil a Alberto byl hezký chlap, i když jsem někdy jeho chování doslova nesnášel, musel jsem to skousnout. Jasně mi dal několikrát najevo, kdo je tady pánem a kde jsou moje hranice, to jsem pochopil velmi rychle. Nejednou mě potrestal za to, když se mu něco nelíbilo, když jsem něco provedl, ale občas stačilo jen málo… stačilo, aby měl špatnou náladu a lítaly facky. Ale za ty roky jsem se naučil, kdy ho neprovokovat, kdy se raději uklidit stranou a kdy do něj můžu rýpnout. Ne vždy to ale platilo.

   Zavrčel jsem a začal kolem sebe máchat knížkou, když se ke mně dostal kouř z té jeho cigarety.
   „Otevři si aspoň okno, když už tu musíš hulit, víš, že to nesnáším!“ obořil jsem se na něj vztekle. Stačil mi jediný pohled na něj, abych věděl, že dneska jsem přestřelil. Dneska měl blbou náladu a tohle, co by jindy přešel s úšklebkem a nějakou jedovatou poznámkou, pro něj byl pohonný motor si někoho podat. A nejblíže jsem byl já.
   Típl cigaretu a dvěma dlouhými kroky byl u mě. Vytrhl mi knížku z ruky, odhodil a začal se mi jazykem hrubě dobývat do úst.
   „Ne, já dneska nechci, Alberto,“ podařilo se mi od něj se o kousek dostat.
   „Jenže na to, jestli chceš nebo ne, se tě nikdo neptal,“ zavrčel a prudce mě přetočil na břicho. Bránil jsem se, ale když mi ruce připoutal k pelesti postele, věděl jsem, že mám smůlu. S přípravou se taky nijak moc nemazal, prostě ze mě strhl oblečení, lubrikantem přejel po svém vztyčeném klínu a najednou se do mě celý zasunul. Pevně jsem k sobě stiskl víčka a kousl se do rtu bolestí.
   Tohle byla jedna z věcí, které jsem nenáviděl. Nezajímal ho můj názor, mohl jsem na něj křičet ne, kolikrát jsem chtěl, stejně si vždycky nakonec prosadil svou a vzal si mě, i když jsem neměl chuť. 

   Cítil jsem, jak se ve mně pohybuje, jak jeho ruce bloudí po mém těle, jeho zrychlený dech u mého ucha a já jen držel a čekal na chvíli, kdy mě zaplní jeho teplé semeno.
   Dneska to netrvalo dlouho, se spokojeným zasténáním došel vrcholu a spokojeně se svalil vedle mě. Musel jsem počkat, než se vzpamatoval natolik, aby mi sundal pouta a přitáhl si mě k sobě. Zavřel jsem oči, když začal laskat moje tělo a šeptat mi do ucha milá slova. Mlčel jsem, jen jsem se k němu přitulil a nechal se hladit a líbat. To, co někdy dělal, se mi nelíbilo, ale na druhou stranu jsem věděl, že na to má právo. Zachránil mi život, vytáhl mě z ulice, dal mi všechno, co jsem teď měl… Měl na mě právo a já mu ho nehodlal odepřít.

5. kapitola

(Sirius)

   Znuděně jsem ležel na posteli a střídavě do vzduchu házel a chytal míček. Byl jsem tu půl dne a už se mi to zdálo jako půl rok. Bylo mi na nic, připadal jsem si tu jako ve vězení, vlastně bych se vsadil, že tu ve vězení jsem. Dost jsem pochyboval o tom, že by mě Alberto nechal jen tak se producírovat po městě. Ještě mi nevěřil, tím jsem si byl jistý. Vlastně jsem ho i chápal. Nebral jsem drogy a vařil jsem je. Proč. Neměl jsem důvod, už ne, tak proč teď neprásknout největší zdejší skupinu s ilegálním obchodem, po jejíž dopadení toužil snad každý polda. Bylo to lákadlo, ale mně to bylo jedno, já chtěl jedinou věc… nový život.

   Povzdechl jsem si a mrkl na hodiny, skoro sedm. Zamrčel jsem, ale zvedl se z postele a zamířil ke dveřím, super, jak tu mám najít jídelnu. Nespokojeně jsem nakrčil obočí a vydal se po schodech dolů. Prý přesně v sedm, já obvykle večeřel tak v devět a někdy i vůbec. Navíc jsem nesnášel, když se mi někdo snažil řídit život, diktovat mi, co mám a co nemám dělat, jako bych nebyl bez cizích příkazů schopen fungovat.
   Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem vešel do správných dveří. Alberto mě jen probodl pohledem. Nic jsem si z toho nedělal, jen jsem cuknul rameny.
   „Zabloudil jsem,“ klidně jsem sedl na volné místo a mrkl, co je na večeři. Albertovo postavení mi nic neříkalo, ani to, že mě mohl bez mrknutí oka zabít. Tak co, byl bych mrtvý, rozhodně by to nebylo horší, než už to je. Jen jsem zaregistroval, jak Caseymu zacukaly koutky, raději jsem to neřešil, něco jsem si naložil a začal pomalu jíst.

   U celé večeře panovalo zatvrzelé ticho, což mi připadalo dost vtipné. Nebyl jsem na to zvyklý, já vždycky u jídla kecal a kecal bych klidně i tady, kdyby se všichni netvářili, jakoby právě byl přítomen nějaký člen královské rodiny. Bylo to… až trapné.  Teprve když jsme dojedli, Alberto si vzal slovo.

   „Sirius bude naší novou posilou. Vzal si na starost laboratoř po Billovi,“ řekl klidně a upil ze své sklenice vína. Lehký úšklebek, který mi přejel přes rty, jsem si nemohl odpustit. Bylo to… směšné. Vzal na starost, jako bych o to stál. Všichni jen kývli, že mě berou na vědomí, pochopil jsem z toho, že pokud mě potkají na chodbě, neschytám kulku, ale budu okázale ignorován. Nevadilo mi to, spíš… mi to bylo sprostě řečeno u prdele.

   „Trochu ti to tady ukážu, abys příště nezabloudil.“
   Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Caseyho, jestli to řekl on. Podle toho, že mě sledoval pobaveným úsměvem, ticho bylo snad ještě víc do uší bijící než před tím a Alberto se taky nezatvářil dvakrát příjemně, jsem usoudil, že ano. Jen jsem nadzvedl obočí a v klidu odložil sklenici, ze které jsem se chystal napít.
   „Nepamatuju se, že jsem někoho prosil o prohlídku.“ V klidu jsem ho sledoval, varování, které jsem dostal, mi nic neříkalo. Proč taky. Nesledoval jsem ho za účelem nějaké úchylnosti, ale konverzace, a jestli jsem za tohle měl schytat kulku, tak byl tenhle svět ještě podělanější, než jsem si myslel.
   „Třeba neprosil, ale je slušnost přijmout, když ti to někdo nabízí, ne snad?“ nadzvedl obočí a sám se klidně napil. Jen jsem se uchechtl, zrovna oni mi tady budou mluvit o slušnosti.
   „Casey…“ zamračil se Alberto. Ten k němu jen přetočil obličej a vyzývavě nadzvedl obočí.
   „No?“ Chvilku si vyměňovali pohledy, ale to bylo tak všechno. Lehce jsem přivřel oči, bylo tu něco, o čem jsem nevěděl a to se mi ani trochu nelíbilo.
   „Tak co, mám brát tvoji odpověď, jako že jsem dostal košem?“ ušklíbl se a vstal od stolu.
   „Myslíš si snad, že se bojím?“ odpověděl jsem klidně a vstal.
   „To doufám, že ne, to bys tu pak totiž neměl, co dělat,“ usmál se. Já se jen ušklíbl, počkal jsem, až se rozejde a pak se vydal za ním. Pohledy, které mě doprovázely od stolu, jsem ignoroval. Nehodlal jsem se tu chovat jako nějaká puťka, která se bojí každého zamračení nebo pohledu, já takový nebyl. Dřív bych možná měl respekt, pečlivěji volil slova, abych nepřišel o krk, ale teď už ne. Už mi to bylo… docela jedno.

   „Do většiny místností se dostaneš ze vstupní haly,“ obkroužil prstem místnost, ve které jsme stály.
   „To by mi nedošlo, na co asi vstupní haly jsou,“ řekl jsem kousavě.
   „Divil by ses.“
   „To teda,“ protočil jsem oči a rozhlédl se kolem.
   „V laboratoři už jsi byl, tam vlastně budeš bývat většinu času. Jsou to ty dveře pod schody, podzemní prostory, tam snad trefíš,“ řekl klidně a rozešel se jinam. Nechtělo se mi, ale bloudit tu sám taky nebylo lákavě, proto bylo asi menší zlo následovat jeho.
   „Tady je tělocvična…“
   Mlčky jsem si prohlédl obrovskou místnost vybavenou nejnovějším nářadím a stroji.
   „Můžeš ji využívat dle libosti, když budeš mít volno… Teda ne, že bys ji potřeboval,“ ušklíbl se a já zaregistroval, jak mě sjel pohledem. Nadzvedl jsem obočí a pomalu si založil ruce na hrudi.
   „Proč mě tu provádíš.“
   „Snažím se být milý, je na tom snad něco špatného?“
   „Špatného? Ne. Že jsi milý? Jo, to divné je. Protože podle toho, co jsem tu stihl okoukat, tu každý kope sám za sebe.“
   „Třeba nejsem každý,“ cukl rameny.
   „Nebo se snažíš, abych dostal kulku mezi oči za to, že se s tebou bavím?“
   „Třeba taky ne. Proč si to myslíš,“ ušklíbl se a zaujal stejný postoj, jako já.
   „Z tvého chování. Bylo mi několikrát důvěrně doporučeno se na tebe ani nepodívat a ty se tu se mnou vykecáváš skoro jako starý známý,“ ušklíbl jsem se. „Alberto asi není moc nadšený.“
   „Je nebo není, to je docela fuk, nejsem jeho majetek.“
   „To říkáš ty… ale ono to vypadá spíš jako opak.“
   „Chceš se snad dohadovat?“ pobaveně se na mě podíval.
   „Jsem zvyklý říkat to, co si myslím.“
   „Toho jsem si všiml,“ zasmál se, klidně vyšel z místnosti směr dál. Lehce jsem nakrčil obočí, ale následoval jsem ho, co jiného mi zbývalo. „Tady by si ale měl první přemýšlet, než něco řekneš. Lidi tady nejsou moc tolerantní.“
   „Myslíš, že mám strach?“
   „Pokud ho nemáš, jsi blázen.“
   „Blázen nebo nemám co ztratit,“ ušklíbl jsem se a dál si prohlížel místnosti, které mi ukazoval.
   „Podívej, Siriusi, tady nejsme ve školce. Nebude se jim líbit, co říkáš, křivě se na někoho podíváš, nebudou se s tebou párat. Ať vaříš pervitin kvalitní jak chceš, pro ránu nikdo daleko nepůjde,“ zadíval se na mě. Jen jsem se ušklíbl.
   „Myslíš si, že jsem tak hloupý, že jsem to nepochopil?“ zavrčel jsem.
   „Jestli jsi to pochopil, nechápu, proč ze sebe děláš furt takového blbce.“
   „Třeba nesnáším, když se mnou někdo manipuluje.“
   „V tom případě jsi sem neměl chodit.“ Jen jsem ho probodl pohledem. Lezl mi na nervy, ty jeho chytré řečičky, nic o mně nevěděl, neměl právo mě soudit.
   „Nevíš, proč jsem sem šel, nevíš o mně nic,“ zavrčel jsem.
   „Kvůli dluhům? Abys je splatil a začal žít svůj život? Není těžké to uhodnout, ale tohle se ti asi tak snadno nepodaří. Alberto tě nenechá jen tak odejít, až si vyžehlíš svoje problémy.“
   Mlčky jsem ho probodával pohledem, teď jsem si ani nevzpomněl na chvíli, kdy jsem tomu klukovi čuměl na dokonalý zadek a obdivoval jeho krásný úsměv. Stačilo, aby otevřel pusu a už mě nehorázně štval. Věděl jsem to, všechno jsem věděl, ale co jsem měl dělat. Neměl jsem na výběr, kdybych tu práci nevzal, nemusel jsem se dožít příštího týdne. Vím, že tady nemusím taky, ale tady už si za svoji nevymáchanou pusu budu moct sám, tady už si sám určím svůj osud. Jestli se nechám zabít nebo najdu způsob, jak odtud nakonec vypadnout.

   „Siriusi…“
   „Víš co, budu se řídit tvojí radou a nebudu říkat raději nic. To taky znamená, že naše společně strávená doba končí… měj se,“ zamrčel jsem a otočil jsem se k odchodu. Vytočil mě a podařilo se mu to docela snadno, což mě nehorázně štvalo.
   „To jsi tak namyšlený a zažraný jen do svého neštěstí, že kašleš na někoho, kdo se tady s tebou v tom hnízdě baví, kdo se s tebou chce bavit?“
   „Všiml jsem si jen toho, že mě ta osoba musí neustále vytáčet, že háže rozumy, aniž by o mně něco věděla a po pravdě… takové typy lidí já nesnáším.“
   „Neberu ti to, klidně mě nesnášej, ale pochop jedno… jen jsem se ti snažil pomoct, to ty okolo sebe kopeš jako malé dítě a chvástáš se, že všechno zvládneš sám a víš co, podle toho, co jsem o tobě slyšel, o tom pochybuju.“