Minde

 

(Silvestr)

Když jsem procházel budovou nemocnice, nikdo si mě moc nevšímal, pár lidí mě pozdravilo a já jim v klidu odpověděl. Kdo by podezíral chlápka v obleku zřízence, který právě jel pro pacienta na sál, že ano. Nikdo beztak neznal všechny zřízence, když každý má jinak služby, takže jsem neměl obavy. Já je vlastně neměl téměř nikdy, vždycky jsem měl všechno naplánované, každý detail, každý krok. Potom měla moje práce hladký průběh.

 

Najel jsem s lehátkem do výtahu a stiskl tlačítko nejvyššího patra, kde se nacházely operační sály. Zadíval jsem se na hodinky, ještě jsem měl čas.
Počkal jsem, dokud výtah nezastavil, vyjel jsem s lehátkem a po rychlém zhodnocení chodby jej odstavil do výklenku, kde občas líní pracovníci prázdná lůžka zanechávali. Vzal jsem si jen z pod peřiny černý kufřík a požárním schodištěm se dostal až na střechu budovy. Chvilku jsem se zdržel se zámkem, ale byl obyčejný a nemohl mě zastavit. Během pár sekund jsem už stál u okraje střechy. Zhodnotil jsem situaci, přičapl si, otevřel kufřík a začal skládat svoji M99. Každou součástku, kterou jsem vzal do ruky, jsem přesně zasadil na její místo, u žádné jsem ani na chvilku nezaváhal. Bylo to pro mě už tak přirozené, bylo to téměř jako vrozený instinkt.

 

Když bylo vše na svém místě, ještě jednou jsem svoji oblíbenou hračičku zkontroloval, než jsem se položil na okraj střechy. Bylo to trochu nepohodlné, studená betonová zem mě tlačila všude, kde se dalo, ale ignoroval jsem to. Oči jsem zabodl do otevřených balkonových dveří, které pokojská každý den otevírala dokořán, aby vyvětrala. Tím líp pro mě, žádný zvuk tříštěného skla, žádná změna směru kulky, takže menší hluk, pozdější reakce.
Nečekal jsem dlouho, čas byl můj přítel, uměl jsem si věci přesně naplánovat. Musel jsem to umět, zbytečné prodlévání jen zvyšovalo riziko nepohodlného svědka nebo jiné komplikace.

 

Jakmile jsem za dveřmi zahlédl pohyb, sklonil jsem hlavu a hledáčkem zamířil na osobu, tedy přesněji na její hlavu. Muž sedící za jídelním stolem si nejspíš ani neuvědomoval, že právě odtikávají poslední sekundy jeho života, že jí svoje poslední jídlo. Kdyby to věděl, určitě by si nedal přesolená míchaná vajíčka, která udělají v každé špatné restauraci.
Cítil jsem bušení svého srdce, ale tep nebyl nijak zrychlený. Byl klidný, jako bych právě ležel na pláži s uklidňující hudbou hrající do sluchátek v uších. Tohle mě vždycky dokázalo uklidnit. Uklidnilo to moji agresivní a výbušnou povahu, až jsem si občas sám připadal jako jedna z kulek. Chladný a netečný a také smrtelně nebezpečný.
Tiše jsem vydechl a vyvinul jemný tlak na spoušť, díky čemuž z hlavně vystřelila kulka s počáteční rychlostí více než 800 metrů za sekundu. Netrvalo ani dvě sekundy, než kulka dosáhla svého cíle a mužův obličej se zvrátil dozadu, jakoby holčička panence právě zlomila krk.

 

Neměl jsem potřebu se kochat svojí dobře odvedenou prací. Byla to jen práce, čekaly mě další. Věděl jsem, že ten muž je mrtvý, a že je načase zmizet. Opatrně, přesto rychle jsem poskládal zbraň zpět do kufříku, ale než jsem jej stihl zavřít, zřetelně jsem zaslechl zalapání po dechu. Zvedl jsem pohled a okamžitě se střetl s vyděšenýma čokoládovýma očima menšího hnědovláska. Rázně jsem zavřel kufřík, vstal a vytáhl malou poloautomatickou zbraň, kterou jsem měl u sebe pro jistotu vždy. Svědka jsem nepotřeboval a už vůbec ne takové nedomrlé ucho. Nesnášel jsem svědky, jen zdržovali, zkřížili mi cestu a zbytečně zemřeli. Jejich chyba. Odjistil jsem, prst přesunul na spoušť a jemně přitlačil.

 

"Silvi…"
Nad tím oslovením jsem se zasekl a prst povolil. Silvi? Tak mi za celý můj život říkala jen jedna jediná osoba. Ale bylo to tak dávno… to přece nebylo možné.
Pootočil jsem hlavu, když jsem z hotelu, do kterého jsem střílel, zaslechl křik. Takovou chybu jsem neudělal už hodně dlouho. Hnědovlásek jí totiž hbitě využil, otočil se a dal se na útěk. Tiše jsem pro sebe zavrčel, popadl kufřík a rozběhl se za ním. Měl jsem kondičku, byl jsem cvičený, takže ani jeho štíhlé hbité tělo mi nedokázalo uniknout. Sevřel jsem ho okolo pasu a ranou do hlavy ho omráčil. Zprudka jsem oddechoval. Jednou rukou svíral kluka, druhou svoji berettu, ale nedokázal jsem se přimět, abych ji přitiskl klukovi k hlavě a vystřelil. Znovu a hlasitěji jsem zavrčel. Nesnášel jsem komplikace, mně se komplikace nestávaly a rozhodně ne takovéhle. Přesto jsem se přinutil uklidnit, zhluboka jsem se nadechl, přehodil si hnědovláska přes rameno a tiše proklouzl zpět k chodbě s operačními sály a položil ho na odstavené lůžko. Aranžování mi sice chvilku zabralo, ale nakonec se mi podařilo ukrýt i kufřík se zbraní a klučina vypadal jako pacient jedoucí ze sálu.
Věděl jsem, že nemám moc času, ale také to, že nemůžu spěchat až příliš. Přivolal jsem si výtah a nechal ho sjet do přízemí. Tam vládl docela zmatek, lidi pobíhali sem a tam, stejně jako doktoři, nikdo moc netušil, co se stalo a toho jsem hodlal využít. Prošel jsem za registrací ke stanovišti, kde sanitky přivážely pacienty. Kluka i s lehátkem jsem do jedné z nich narval a nasedl za volant. S drátky jsem si sice musel chvilku hrát, ale díky četným zkušenostem se mi podařilo poměrně rychle nastartovat a s blikajícími světly se rozjet pryč od budovy.

 

Celou cestu jsem křečovitě svíral volant, byl jsem naštvaný. To mě fakt jedno hloupé slovo dokázalo tak vytočit? Jedno hloupé slovo… zkrácenina mého jména, jména, které jsem navíc už hodně dlouho ani nepoužíval. Většinou jsem si vystačil bez jména, a když už bylo nutné, řekl jsem falešné.

 

Zastavil jsem na konci města, kousek od mého domu, spěšně jsem se převlékl a zezadu sanitky vzal do náruče onoho hnědovláska i se svým kufříkem. Přehodil jsem přes něj svoje sako a vyrazil ke svému domu. Hlídače jsem odbyl tím, že se přítel trochu víc opil a ucpal jsem mu pusu dvěma litry. Vždycky to zabralo, takže jsem v klidu prošel až do svého bytu. Na chvilku jsem se zamyslel, potřeboval jsem se ještě zbavit sanitky.
Přešel jsem do své ložnice, položil ho na postel a ze šuplíku vedle postele vytáhl pouta, kterými jsem mu ruce připoutal k pelesti postele. Páskou na koberce jsem mu ještě svázal nohy a zalepil pusu, kdyby se probudil dřív, než se vrátím a rozhodl se tu ztropit povyk. Teprve pak jsem se poodtáhl a pečlivě se na něj zadíval. Nechtěl jsem tomu věřit, ale musel jsem si přiznat, že jsem toho kluka znal. Bylo to už dávno, v minulosti, kterou jsem se přestal zabývat a zapomněl na ni. Bylo to už 11 let, co jsem ho viděl naposled. Adoptovali ho a já zůstal v sirotčinci. Tehdy jsme bez sebe neudělali krok. Byl to drobek, neuměl se bránit před staršími a většími dětmi a já ho chránil. Vždycky jsem byl agresor a při pomyšlení, že mu chtěl někdo ublížit, jsem neváhal se za něj prát. Hodně jsem se kvůli tomu dostával do problémů, ale bylo mi to jedno. Když odešel… byl jsem snad ještě nesnesitelnější, agresivnější a zůstalo mi to. V 18 jsem si kvůli tomu nedokázal udržet práci. Až pak jsem potkal Petera. Byl to zloděj, dobrý zloděj. Tehdy mi moc možností nezbývalo, takže jsem mu kývl na to, že mě něco naučí. Moc mě to nechytlo, až na jednu věc, kterou měl taky někdy za úkol. Nájemné vraždy. Fascinovalo mě to. Jak jedna malá stříbrná kulka dokázala v několika sekundách ukončit něčí život. Tomu jsem se začal věnovat, u toho jsem se dokázal uklidnit, zklidnit svou agresivitu, zapomenout na den, kdy mi vzali hnědovlasého chlapce, a já netušil, kde je, jestli mu někdo neubližuje. Zklidnil jsem se, stal jsem se chladným, netečným a hlavně nebezpečným. Žádnou zakázku jsem nenechal nedodělanou, kdo si mě najal, měl už předem zajištěný úspěch.
Naposled jsem se zadíval na omráčeného hnědovláska ve své posteli, nadechl jsem se, odtáhl se a vyrazil zpět k sanitce, musel jsem se jí zbavit.

 

(Nicky)

Nakrčil jsem obočí a pomalu pootevřel oči. Třeštila mi hlava, jako bych do ní dostal baseballovou pálkou. Znovu jsem přivřel oči a snažil se alespoň ztlumit tepavou bolest hlavy. Pomalu jsem se snažil vybavit si, co se stalo, i přemýšlení mě bolelo. Ale když se mi konečně podařilo utlumit kovadlinu, na kterou mi v hlavě někdo bušil, začalo se mi to vybavovat. Měl jsem chvilku volno, tak jsem si šel zapálit na střechu, jako jsem to občas dělával. A tam byl ten chlap se zbraní. Chlap, co měl Silvestrovy oči. Prudce jsem otevřel oči a trhnul rukama. Ten hajzl! Vztekle jsem skrze tu pásku na ústech zavrčel a zamlel sebou. Nemělo to však žádný účinek. To mě jako unesl nebo co? Nebo co? No jasně, že mě unesl, bylo to očividné! Svázaný v neznámé místnosti v cizí posteli… spíš mi vrtalo hlavou, proč mě nezabil. V jednu chvíli to vypadalo, že to doopravdy udělá, takže bylo docela fuk, jestli bylo lepší rozhodnout se mezi pokusem o útěk nebo čekat na kulku jako tele na porážku.

 

Otočil jsem hlavu ke dveřím, když do nich vstoupila postava a zabodl do ní oči. Pozorně jsem si muže před sebou znovu prohlédl. Byl vysoký, měl černé vlasy a ledově modré oči. Byly však bez jiskry, byl v nich jen chlad a netečnost, přes to všechno… přes tu velkou změnu jsem je poznal. Ten muž musel být Silvestr. Můj Silvestr, můj ochránce, nejlepší přítel a po všech těch letech kluk, který se mi občas vkrádal do snů. Nechápal jsem proč. Naposledy jsem ho viděl, když mi bylo 11, bylo to tak dávno, jen pár vybledlých vzpomínek, ale na jeho vůni, jeho náruč, jeho paže, které mě, když jsem byl malý, objímaly, jsem nemohl zapomenout ani po tak dlouhé době.

 

Teď to všechno však šlo bokem. Unesl mě, svázal mě, mířil na mě zbraní, jak si tohle mohl dovolit, co se s ním vůbec stalo? Vztekle jsem sebou zamlel s pokusem alespoň trochu uvolnit pouta, ale nepovedlo se mi to. A on se jen ušklíbl. Ušklíbl se! Aniž by projevil zájem o to, aby mě rozvázal!
Vztekle jsem ho probodl pohledem a znovu trhl rukama.
"Pokud si chceš vážně ublížit, klidně pokračuj, ale ta postel je bytelná, pouta taky a páska jakbysmet. Je to hodněkrát už ozkoušeno," ušklíbl se a založil si ruce na prsou. Zamračil jsem se ještě vražedněji a začal pod páskou prskat všechna sprostá slova, která mě napadla. Bohužel však ani jednomu nebylo rozumět, vycházelo ze mě jen vzteklé mručení utlumené pevnou lepicí páskou.

 

"Víš co? Uděláme dohodu, sundám ti z pusy tu pásku, když nezačneš ječet, když začneš ječet nebo se o to jen pokusíš, při nejlepším ji dostaneš zpátky, ale taky ti můžu udělat něco jiného, horšího. Tak co, domluveno? Stačí kývnout hlavou," ušklíbl se. On si to doslova užíval! Byl jsem vzteky bez sebe, přesto, když v očekávání nadzvedl obočí, jsem se donutil kývnout hlavou na souhlas, chtěl jsem mu ty nadávky aspoň pořádně vmést do obličeje. Znovu se mu na obličeji objevil ten úšklebek, když se naklonil a nešetrně mi strhl pásku z pusy. Zavrčel jsem a prudce jsem vystřelil nohama proti jeho klínu, on však byl pohotový a nejspíš to i čekal, jelikož mi nohy chytil, přimáčkl k posteli a celou svou vahou je přisedl.

 

"Co si myslíš, že děláš, hned mě pusť," štěkl jsem na něj a zavrtěl se se snahou nohy uvolnit, ale bylo to marné. Byl těžký a dobře věděl, kde přesně je má zasednout, abych mu s nimi nemohl ublížit.
"Myslím, že na tobě sedím, abys tu nekopal kolem sebe jako vzteklé zvířátko."
"O co ti k sakru jde!"
"O co mi jde? To je snad jasné, jsi nepohodlný svědek."
"Nepohodlný svědek? Kdy se z tebe stal vrah, Silvi?"
"Neříkej mi tak," zavrčel a oči mu ztmavly.
"Věděl jsem, že jsi to ty. Bože… co se to s tebou stalo," ušklíbl jsem se. Nechápal jsem to. Sice jsem si Silvestra pamatoval jako menšího agresora, který se kvůli mně neváhal prát, ale ke mně byl vždycky hodný, ochranářský. A teď? Kus ledu, který zabíjel lidi?
"Nevíš, kdo jsem."
"Ale vím, vím to moc dobře. Nicka, ubožák, který zabíjí lidi, protože může. Je to jednoduché? Proto ses na to dal?"
"Tobě se dobře prořízla pusa, za tu dobu, co jsme se neviděli, co? Ale měl by sis uvědomit, že já už nejsem stejný, jako tehdy. Už ti nebudu lozit za prdelí a dělat ti ochranku."
"To ani nemusíš, dokážu se o sebe totiž postarat sám."
"Vážně? Právě teď na to moc nevypadáš," ušklíbl se a sjel mě pohledem.
"To jen proto, že se mě bojíš rozvázat, co?"
"Já se ničeho nebojím," zavrčel tiše a v očích se mu zablýsklo.
"Tvoje činy o tom moc nevypovídají. Bojíš se, že prásku, že jsi někoho zabil, proto jsi mě sem odtáhl. A bojíš se mě zabít, protože já tě znám a ty znáš mě. Nedokážeš to, to mě tu budeš do smrti držet připoutaného k posteli?"
"Jo, do smrti, dokud tě taky nezastřelím," zavrčel.
"Tak proč už jsi to dávno neudělal. I na té střeše jsi měl možnost, mohl jsi mě trefit do zad," ušklíbl jsem se.
"A co bych tam s tebou pak asi dělal, navíc by to každý slyšel, když jsem na té zbrani neměl tlumič," ušklíbl se.
"Bože, je mi tě tak líto. To jsi nemohl překousnout, že tě nikdy nikdo nechtěl? Že tě nikdy nikdo ani neadoptoval? Tak teď všechny střílíš? Víš kolik takových je?"
"Drž hubu," zavrčel a v očích se mu naštvaně blýsklo.
"Proč, oba přece víme, že jsi byl v děcáku." Dobře jsem věděl, že jsem si dovoloval, hodně dovoloval. Téma dětský domov, rodiče, opatrovníci… to bylo vždycky tabu. Nikdy se o tom nechtěl bavit, a když k tomu někdo zabrousil, udělal nějaký průser nebo se nasral a zmizel klidně i na několik hodin. Nechápal jsem, proč jsem o tom začal mluvit teď. Byl jsem naštvaný a všechno ze mě tryskalo bez přemýšlení. Silvestra jsem měl vždycky rád, ve snech občas i víc než to, ale tohle nebyl můj Silvestr. Připadalo mi, že má jen jeho tělo. Štvalo mě to, chtěl jsem zpět kluka, kterého jsem znal. Nevím proč, ale chtěl jsem, aby mě znovu objal a řekl mi, že nedovolí, aby mi někdo ublížil. Tolik nocí jsem u nových rodičů probrečel, když mě adoptovali. Ne, že by mi ubližovali nebo bych se měl špatně, ale chyběl mi… tolik mi chyběl. A teď, když jsem ho měl na dosah, mi znovu proklouzával mezi prsty.
"Drž hubu nebo tě umlčím."
"Konečně mě zastřelíš?" Jen jsem sledoval, jak se mu znovu blýsklo v očích, ale jinak, než předtím.
"Na zastřelení ještě bude času dost," ušklíbl se, prsty sjel k okraji mých kalhot a rozepnul je. Zarazil jsem se, ale to už mi je prudce stáhl pod zadek.
"Co si myslíš, že děláš," zaprskal jsem a zamlel sebou.
"Podíváme se, jak jsi dospěl," odpověděl tak klidně, jako bychom se spolu bavili o počasí.
"Zkus na mě šáhnout a vyškrábu ti oči," zavrčel jsem a znovu sebou zacukal. Jen se pobaveně uchechtl.
"To bych chtěl vidět," usmál se, prudce mě přetočil na břicho, až jsem si skoro vykloubil ruku, znovu mi zasedl nohy a přejel prstem po mé dírce.
"Přestaň, co si myslíš, že jsem tvoje?"
"No ležíš v mé posteli, svázaný, polonahý… možná můj zajatec a to mi zatím stačí." Úplně jsem slyšel v jeho slovech pobavení a nehorázně mě to štvalo. Myslel si snad, že mě mohl jen tak ošukat? Proti mé vůli? Měl jsem chuť na něj skočit a vztekle do něj mlátit a řvát, jaký hajzl se z něho stal a taky jsem to chtěl udělat… tedy alespoň zkusit řvát, ale to už do mě zajel prstem a téměř okamžitě nahmatal moje citlivé místečko. Silně jsem se kousl do rtu, abych zadržel zasténání. Ten zmetek! Jak mohl vědět, kde… bože můj… bylo to dokonalé a to ve mně zatím pohyboval a hladil ono místečko jen jedním prstem! Navíc ten chladivý lubrikant na mém, horkem rozpáleném těle… měl jsem co dělat, abych mu zadkem nezačal jít vstříct, ale stálo mě to hodně… hodně moc úsilí.

 

"Myslím, že mé oči k úhoně rozhodně nepřijdou, myslím, že se ti to líbí," zašeptal mi u ucha a já se bezděčně otřásl. Doslova jsem cítil, jak se mi začínala krev shromažďovat na jednom místě a nedokázal jsem to pochopit. Svázal mě, byl na mě hnusný, byl to brah, chtěl mě ošukat proti mé vůli a mně se to ještě líbilo? Kurva, už jsem přicházel o všechny zbytky soudnosti.
"Chcípni," procedil jsem skrze zuby. Nemohl jsem mu přece udělat tu radost a podlehnout. On se však jen zasmál a k jednomu prstu přidal i druhý.
Zakousl jsem se do polštáře a pokusil se tak utlumit zasténání, které se mi dralo skrze rty.
"Netlum to, chci tě slyšet, chci slyšet, jak sténáš, jak to chceš," zašeptal mi znovu u ucha a lehce mě do něj kousnul.
"Nikdy," zavrčel jsem, ale vzápětí jsem se nedokázal udržet. Prohnul jsem se, když ve mně prudčeji pohnul prsty a skrze semknuté rty se mi prodralo tlumené zasténání.
"To slyším," ušklíbl se a přidal do mě i třetí prst. Cítil jsem, jak mi v hrudi prudce bije srdce, jak mnou prochází vlny chtíče. Ani jsem si skoro nepamatoval, kdy naposledy jsem měl sex, ale věděl jsem, alespoň podle svých snů, že po sexu se Silvestrem jsem už hodně dlouho toužil.

Sevřel jsem ruce v pěst a ze všech sil se snažil být zticha, ale znovu to ze mě vytrysklo jako vodopád.
"Tak už dělej!" vyštěkl jsem a pootočil k němu hlavu. Pobaveně nadzvedl obočí a já hned zalitoval, že jsem se neudržel.
"A co bych měl udělat?"
"Ty to moc dobře víš."
"Hmm… budeš mi muset poradit."
"Nedělej si ze mě srandu!"
"Tady se někdo začíná vztekat," zasmál se tiše a ve mně to vážně vřelo čím dál víc. Vzteky, vzrušením, touhou…
"Tak mě ošukej," zavrčel jsem a probodl ho pohledem.
"Milerád," ušklíbl se a stáhl si kalhoty, pod kterýma už se mu rýsovala výrazná vyboulenina. Byl vyvinutý, krásný, nevědomky jsem si olízl rty, což ho samozřejmě rozesmálo. Zamračil jsem se a znovu na něj chtěl vychrlit salvu nadávek. Bohužel se mi to opět nepovedlo, jelikož se do mě začal tlačit a já stačil jen zalapat po dechu, když zaplnil moje útroby. Bylo to sice chvilku nepohodlné, těsné a už teď jsem věděl, že to ucítím ještě dlouho, ale na druhou stranu to bylo úžasné. Chtěl jsem, aby se pohnul, aby si mě vzal, ale on nic. Ani o píď se ve mně tím svým juniorem nepohnul!

 

"Sakra… tak na co čekáš," zavrčel jsem a sám se pokusil jakkoliv pohnout, ale moc to nešlo. Pořád mi seděl na nohou a k tomu teď ještě svíral moje boky.
"Bavím se tím, jak jsi nedočkavý," tiše se zasmál a lehce mě kousl do krku. Vysunul se a prudce do mě přirazil. Prohnul jsem se a vykřikl. Nedokázal jsem to zadržet. Chtěl jsem znovu, chtěl jsem víc, víc Silvestra, chtěl jsem slyšet i jeho sténání… a dostalo se mi toho.
Cítil jsem, jak mi pevně svíral boky a svým penisem do mě znovu a znovu vjížděl. Sténal jsem jako nějaká nadržená děvka, ale nemohl jsem si pomoct. Sex jsem už dlouho neměl a o tomhle sexu jsem snil… no pravděpodobně už hodně dlouho. V hloubi mysli, když jsem ještě ani pomalu netušil, co sex je, už určitě od prvního setkání se Silvesterem, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

 

Zapřel jsem se na loktech a pokusil se mu zadkem vyjít vstříc, což mi nakonec dovolil a já s ním sladil rytmus. Vlastně se mi toho dostalo víc, jeho ruka v mém klíně. Hlasitě jsem zasténal a svaly se stáhl okolo jeho chlouby.

 

"Jsi úzký, dokonale úzký," zachraptěl mi zastřeným hlasem do ucha a mně to vzrušilo snad ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. No… nevydržel jsem to. Stačilo mi už jen pár pohybů jeho rukou v mém klíně, než jsem se zasténáním vyvrcholil. Nedokázalo mi to zničit ani jeho uchechtnutí, když mě pustil a začal mě ještě prudčeji a rychleji projíždět.
Slyšel jsem jeho sténání, cítil jeho dlaně, které mi svíraly půlky a hnětly je.
Lehce jsem se kousl do rtu a přivřel oči, když jsem v sobě ucítil to lepkavé teplo a jen na poslední chvíli jsem udržel v sobě zamrčení, když mě po pár pohybech opustil.

 

(Silvestr)

Položil jsem se vedle Nickyho, který ještě prudce oddechoval a zamyslel jsem se. Tohle jsem v žádném případě neplánoval, prostě to samo přišlo. Byl atraktivní a byl drzý, což byla velká změna a zatraceně se mi to líbilo. Byl sexy, když naštvaně špulil tu svou pusu a nadával mi. Ale na druhou stranu mě tím i nehorázně štval, vytahoval věci, o kterých jsem nechtěl mluvit a musel za to přeci dostat za vyučenou. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek a hlavně taky to, co teď budu dělat. Byl to přeci svědek vraždy… svědek, který se mi nehodil do krámu, protože viděl vraždit mě. Netušil jsem, jestli bych mu vůbec mohl věřit, tolik se změnil. Bylo něco úplně jiného mlčet o schovaných sladkostech než o vraždě. Ale na druhou stranu jsem ho ani nedokázal zabít. I když mě štval, urážel a pil krev. Prostě jsem nemohl.

 

"Tak už mě rozvaž," šeptl. Pootočil jsem k němu hlavu a zadíval se na něj, ale nakonec jsem se natáhl pro klíčky a sundal mu je. Téměř okamžitě se ke mně natiskl a spokojeně vydechl. Mlčky jsem ho sledoval. Tolik vyspěl, zkrásněl, ale to nestačilo.
 

(Nicky)

Spokojeně jsem oddechoval a vnímal vůni Silvestrovy kůže. Chtěl jsem, aby to takhle bylo navždy.
"Tohle se mi líbí, víc než to," pousmál jsem se a dlaní lehce přejel po jeho hrudi.
"Tohle nemůže fungovat, Nicky."
"Proč ne?"
"Nemůžeš pořád jen snít."
"Cože?"
"Vzbuď se, slyšíš?" zatřásl se mnou lehce.
"Co?"
"Nespi, vzbuď se," znovu hruběji se mnou zatřásl, až jsem prudce otevřel oči a zmateně zamžoural kolem sebe. Byl jsem v nemocnici, na pokoji sester a během klidné noční služby nejspíš usnul v křesle. Nade mnou stál Tom a kroutil hlavou.
"Zase jsi o něm snil, co?" ušklíbl se a přešel si zalít kafe.
"Hmm… já za to nemůžu, já svoje sny neovládám," protřel jsem obličej a protáhl se.
"Tak čím byl tentokrát. Žokej, zedník nebo sexy učitel?"
"Mafián," ušklíbl jsem se, načež se Tom rozesmál.
"Vážně Nicky, měl bys ho raději zkusit najít než si furt ve snech domýšlet, kde by mohl být a co by mohl dělat. A padej domů, před půl hodinou ti skončila služba, já musím, máme příjem," mávl na mě a s kouřícím hrnkem zmizel. Povzdechl jsem si a podíval se na mobil, na fotku, na kterou jsem se díval předtím, než jsem tu usnul. Já a Silvestr, chyběl mi, ale najít ho? Když jsem se po tolika letech vrátil zpět do města, ve kterém jsme se viděli naposledy? Už tady ani nemusel být. Třeba i zapomněl. Ale třeba někdy… se potkáme. Vždycky jsem věřil, že pokud se to má stát, tak se to stane.

 

Převlékl jsem se, sbalil si věci a vyšel z místnosti, už jsem se těšil domů do postele. Hned za dveřmi jsem se ale zakymácel, když jsem vrazil do nějaké osoby.
"Omlouvám se," vyhrkl jsem hned, ale víc jsem ze sebe nedostal, když jsem se střetl s pohledem ledově modrých očí, o kterých už jsem tak dlouho snil.