Minde

11. kapitola

(Fredy)

   Byla téměř půlnoc, když jsem se zmoženě dotáhl do postele. Oči mě pálily od neustálého zírání do monitoru a stejně moje snažení zatím nemělo žádné reálné výsledky. Mamka měla svoje věci dobře zabezpečené a zvláště ty, do kterých netoužila, aby se někdo dostal.
   Shodil jsem ze sebe oblečení a padl do postele. Ani jsem nevěděl, proč jsem se nabídl, že se do toho notebooku zkusím nabourat, možná… možná proto, že jsem chtěl reálný důkaz o tom, co byla matka zač. Nejspíš jsem pořád doufal, že to všechno nebyla jen její iniciativa, že tu byl ještě někdo další a ona byla jen nevinným pěšákem.

   Povzdechl jsem si a převalil se na bok. Netušil jsem, co si mám o Darrenovi myslet, byl… zvláštní. Ale nejvíc mě štvalo, že se mi pořád vtíral do mysli. Neodbytně ji okupoval, a i když jsem myslel na něco jiného nebo jsem se o to snažil, alespoň kouskem jsem byl pořád u něj. A já netušil proč.

   Nespokojeně jsem zavrčel, když jsem si uvědomil, že na něj znovu myslím. Vztekle jsem se v posteli znovu přetočil a stiskl k sobě oči, jak jsem se snažil usnout. Darrenova slova mi ale nedávala spát. Líbil se mi? Líbil se mi vrah? Ne, to byla blbost. Měl jsem z něj respekt, nelíbilo se mi, když mě provrtával těma svýma pronikavýma očima. Zvláštníma, ale nádhernýma, nikdy v životě jsem podobné neviděl a proto mě ty jeho nejspíš uchvacovaly.
   Zakňučel jsem a praštil hlavou do polštáře. Proč jsem se v myšlenkách pořád zaobíral zrovna jím? Štvalo mě to! Vždyť jsem ho vůbec neznal, byl krutý, neměl žádné city, dokázal cítit jen jedno… nenávist.

   Povzdechl jsem si a posadil se na posteli, musel jsem se jít něčeho napít. Postavil jsem se a zvedl hlavu. Vykřikl jsem leknutím a málem znovu spadl na postel. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem vyhlédl z okna. V první chvíli jsem si myslel, že je to Darren a jen se mě pokouší vystrašit, ale rychle jsem si uvědomil, že on to není. Znovu jsem zakřičel, když se temná silueta jedním máchnutím obrovitých křídel přiblížila k oknu a natáhla ruku.
   Společně s tříštěním skla se do místnosti vřítil Darren. Okamžitě ztuhl na místě a stejně jako já sledoval postavu sedící na okenním parapetu.

   „Tak se konečně potkáváme… bratříčku,“ naklonila postava hlavu a děsivě se ušklíbla. Ten hlas… to vlastně snad ani nebyl hlas, byl to zastřený šepot, ze kterého mrazilo. Pokud jsem měl strach z Darrena, tohohle jsem se děsil. Sálalo z něj zlo a pokud jsem dodnes nevěřil na peklo, momentálně bych i přísahal, že tohle musel být samotný ďábel. 

   „Co jsi zač,“ zasyčel Darren a ostražitě ho sledoval. Věděl jsem, že nevěří nikomu, ale jak se zdálo, tomuhle nevěřil ještě víc. Postava se jen rozesmála a seskočila na podlahu místnosti. Její křídla zabírala téměř třetinu pokoje a byla složená z tak černých pírek, že tmavší černá snad neexistovala.
   „Jak smutné,“ zasmála se postava chladně, „že se o mně matka ani slůvkem nezmínila. O tobě mluvila pořád.“ Muž udělal další krok do místnosti a světlo slunečního svitu ozářilo jeho děsivý úšklebek.

(Darren)

   Co byl zač. Co měl společného s matkou, co měl společného se mnou… kdo to k sakru byl. Sledoval jsem toho muže a netušil, jak zareagovat.

   „Tebe jsem taky dlouho neviděl, Fredy,“ stočil pohled k tmavovláskovi. Zamračil jsem se, nelíbilo se mi, jak se na něj díval… nebezpečně. Ale ani se mi nelíbilo, že ho znal. Znali se? Vždyť jsme o tom klukovi taky nic nevěděli, mohl patřit k matce.
   „J-já vás ale neznám,“ kníkl. Vypadalo to, že měl z toho chlapa ještě větší strach než poprvé ze mě a já netušil, co si myslet. Hrál to?
   „Ale já tebe ano,“ udělal k němu krok a natáhl ruku. Nečekal jsem, prudce jsem ho chytil za zápěstí a postavil se před Fredyho. Muž ke mně stočil pohled a ušklíbl se.
   „Myslel jsem si, že to uděláš. Je to až směšné, to vaše pouto,“ uchechtl se.
   „O čem to mluvíš, co jsi zač,“ vyštěkl jsem.
   „Jak už jsem řekl, jsem tvůj bratr,“ usmál se a přiblížil se blíž. „Tvoje… dvojče, Darrene,“ zašeptal mi do ucha. Jasně jsem za sebou slyšel, jak Fredy zalapal po dechu a já sám chvilku nebyl schopen slova. Nemohla to být pravda. Věděl bych o něm! Několik let jsem přece žil s rodiči.
   „Ty lžeš!“ zasyčel jsem a vztekle obemkl prsty okolo jeho zápěstí. Ušklíbl se a zadíval se na mou ruku, která tiskla tu jeho.
   „Jsi slabý, zdá se, že to matka přeháněla,“ zachechtal se. „Co říkáš na tohle,“ vysmekl mi ruku, popadl za krk a třískl se mnou o zeď silou, která stačila k tomu, aby obrazy, které na ní visely, popadaly. Zalapal jsem po dechu a oči se mi rozšířily. Byl silný, hodně silný, to se muselo nechat.

   „Už dlouho jsem se s tebou chtěl setkat, ale matka byla proti a bránila mi. Teď už není nikdo, kdo by mi mohl zabránit… Díky tobě, bratříčku,“ zašeptal. Zlostně se mi zablýskalo v očích, to oslovení mě vytáčelo. Prudce jsem chytil jeho ruku a vyškubl se mu, překvapeně zavrávoral, čehož jsem využil dobře mířenou ránou nohou. Alespoň k něčemu byly ty hodiny, kdy mě nutili dívat se na DVD s bojovými uměními, dobré. Byl jsem zbraň, vychovávali ze mě zbraň, a jelikož jsem měl dokonalou paměť a to, co jsem viděl, jsem dokázal převést do praktického života, stačilo mi sledovat filmy o bojových uměních.
   Byl jsem zbraň, mohl jsem vyjmenovat celou škálu bojových stylů, které jsem ovládal, dokázal jsem pracovat se zbraněmi, dokázal jsem je rozebrat a dát dohromady a taky jsem dokázal manipulovat s bombami či jinými nebezpečnými látkami. Dobře jsem věděl, že kdyby se mé schopnosti dostaly do nepovolaných rukou, nebo já sám se rozhodl je zneužít, byl by to velký problém.

   „Co jsi zač,“ zasyčel jsem mu do obličeje.
   „Jsem stejný, nejsi sám… jsem jako ty,“ zašeptal a já sledoval jiskry v jeho očích. Děsivé a kruté. Pomalu jsem ho pustil, ale nepřestal sledovat každý jeho pohyb.
   „Darrene,“ špitl za mnou Fredy vyděšeně. Ignoroval jsem ho. Nebyl jsem sám, byl tu on… byl mi tak podobný.
   „Vím o tobě všechno,“ vstal pomalu a neustále mě hypnotizoval očima. „Vím i proč tě zavřeli do genetického ústavu, proč na tobě dělali všechny ty pokusy, proč se k tobě chovali jako k pokusné kryse…“ zašeptal. Sevřel jsem ruce v pěst a pevně k sobě stiskl zuby. Nevěřil jsem mu, ale něco mi říkalo, že on to skutečně ví.
   „Mluv,“ procedil jsem skrze zuby. Muž zkroutil rty do děsivého úšklebku a tiše se uchechtl. Nevěřil jsem mu, já nevěřil nikomu, ale on… možná věděl pravdu, ale neměl jsem z něj dobrý pocit.
   „Řeknu ti to, všechno ti řeknu, ale musíš se se mnou spojit.“
   „K čemu spojit,“ zavrčel jsem.
   „K tomu, k čemu jsme byli stvořeni. To nám patří svět. Můžeš se pomstít, pomstít se všem, kteří tě mají za stvůru a nejraději tě šoupli pod zámek na pokusy. Pomůžu ti pomstít se.“
   „Nepotřebuju se mstít, co jsem chtěl, už jsem dokončil.“ Jen se zachechtal a zakroutil hlavou.
   „Ty to nechápeš, že? Myslíš si, že teď můžeš vyjít jen tak na ulic? Ukázat lidem, co skutečně jsi? Zabili by tě bez mrknutí oka, o to stojíš?“ Jen jsem sevřel ruce v pěst. Bojovaly ve mně dvě strany. Chtěl jsem vědět, co jsem zač, co se se mnou děje, proč mě matka… stvořila a chtěl jsem další a další pomstu, ale ta druhá strana… ta mu nevěřila. Nechtěla s ním mít nic společného.

   „Darrene, neposlouchej ho, prosím,“ zavěsil se mi Fredy na ruku. Jen jsem ho probodl pohledem, až vyděšeně odstoupil.
   „Ano, to on je tvým problémem, stačí se ho zbavit a budeš volný, pomůžu ti“ zašeptal. Jen jsem zaregistroval, jak se mu v ruce objevil nůž. Jen se ve mně zvedla zlost, ani netuším, odkud pramenila, proč právě teď, proč jsem to udělal, proč jsem zabránil mu udělat to, co chtěl. Ze zad mi vystřelila křídla, rozmáchl jsem se a vyrazil s ním z okna. Překvapil jsem ho, jelikož neudělal nic do doby, než jsme dopadli na trávník. Měl jsem vztek, nehorázný vztek, díky kterému jsem dokázal nashromáždit sílu a ublížit mu. Prali jsme se, každý měl občas nadvládu a občas prohrával, nůž se proplétal mezi našimi těly a bylo těžké rozeznat, kdo ho má a co se s ním děje.
   Nakonec jsem však začal povolovat. Mé tělo bylo z roků v ústavu v kole neustálých pokusů unaveno, takže se mu nakonec podařilo odhodit mě na zeď, po které jsem se sípavě svezl.
   „Tohle… byla tvá největší chyba, bratříčku. Když nejsi se mnou, jsi proti mně… já se vrátím,“ zasyčel. Rozepjal křídla a zmizel. Netuším, jak dlouho jsem seděl u zdi, možná pár sekund, možná několik minut, ale nakonec jsem vstal a zamířil zpět do domu. Zastavil jsem se, když se přede mnou objevil Fredy.
   „Darrene,“ zašeptal a sjel mě pohledem. Jen jsem zaregistroval, jak se mu rozšířily oči. „Ty krvácíš,“ vyjekl. Mlčky jsem sklonil hlavu a prohlédl se. Bílá košile se mi na boku zbarvovala do ruda, avšak teprve teď jsem začínal cítit bolest. Zvedl jsem k vyděšenému chlapci hlavu, teprve pak jsem se svezl na zem.

12. kapitola

(Fredy)

   Vyděšeně jsem hleděl na Darrena, který se mi složil k nohám. Netušil jsem, co mám dělat, to, co se stalo… pořád jsem to nějak nechápal. Nic. Byli dva… dva poloandělé nebo jak se jim dalo říkat. Jeden zlejší než druhý a já netušil, kterého se bát víc, i když… spíš toho druhého. Vlastně určitě.

   Polkl jsem a klekl k Darrenovi, nechápal jsem, proč to udělal, ale teď jsem to nemohl řešit. Pomalu jsem rozepnul jeho košili a prohlédl ránu na boku. Byla hluboká, nejspíš od nože a mohutně krvácela. Polkl jsem a natáhl jsem se po mobilu, okamžitě jsem vytočil číslo 155. Hned po druhém zazvonění se ozval příjemný ženský hlas.
   „J-já potřebuju záchranku…“ vyhrkl jsem, avšak při pohledu na Darrenovo tělo jsem se zasekl. On nemohl do nemocnice, ani jsem nevěděl, jestli je to člověk. Co kdyby to zjistili, co by s ním udělali, dali ho na další pokusy? To jsem mu nemohl udělat, nešlo to. Polkl jsem, nevnímal jsem, co do mě ta ženská hučí, prostě jsem jí to položil. Zhluboka jsem se nadechl, sundal ze sebe triko, přitiskl ji Darrenovi na ránu a vytočil Morrisovo číslo. Bál jsem se, netušil jsem, co mám dělat. Bál jsem se o Darrena. 

   „Fredy? Děje se něco?“ ozval se ustaraný hlas staršího muže. Několikrát jsem se trhaně nadechl, než jsem byl schopen mu vůbec odpovědět.
   „On… on krvácí. Nevím, co mám dělat… prosím tě přijeď… rychle.“
   „C-co se stalo, jste v pořádku?“ vyhrkl a já jen z pozadí slyšel, jak jeho kroky duní chodbou genetického ústavu.
   „Pospěš si, prosím,“ zašeptal jsem a položil to. Znovu jsem přetočil tvář k černovlasému muži, který momentálně nejevil téměř žádné znaky života. Jen jeho hrudník se lehce nadzvedával, ale ani to mi nepřidalo na klidu. Tiskl jsem své triko k jeho ráně se snahou zastavit krvácení, ale jestli se mi to dařilo, to jsem raději nezkoumal.

   Kousl jsem se do rtu a druhou rukou mu lehce přejel po tváři. Ano, nebyl ke mně milý, chvilkami jsem se ho bál, chvilkami bych s ním nejraději vyrazil dveře, měl jsem z něj smíšené pocity, ale dnes… dnes mě zachránil. Věděl jsem, že kdyby nezasáhl, ten druhý by mě bez mrknutí oka zabil.
   Netuším, jak dlouho jsem tam klečel, sledoval ho a jen si přál, aby byl v pořádku, připadalo mi to jako hodiny. Hodiny, než jsem uslyšel dveře a Morrisův hlas.
   „Tady!“ otočil jsem hlavu a zavolal na něj. Hned přiběhl a zasekl se.
   „Proboha, co se stalo!“ Klekl vedle mě a odtáhl moji ruku, aby se sám na ránu podíval, jen jsem zamrkal, připadala mi… menší. Bylo to jen šokem?
   „Byl tu… chlap… stejný jako Darren, měl křídla,“ špitl jsem. Morris se jen zasekl a zadíval se na mě.
   „To je blbost.“
   „Byl tu. Říkal… že je jeho bratr a aby se k němu přidal. Mluvil o nějakém poutu mezi mnou a Darrenem, chtěl mě zabít, ale on ho zadržel, prali se a nejspíš ho bodl,“ vysvětloval jsem a rozhazoval rukama. Ani jsem nevěděl, jestli to, co říkám, dává nějaký smysl.
   „Uklidni se, vezmeme ho do pokoje a pak mi to řekneš ještě jednou.“
   „Ale on krvácí!“ zaječel jsem hystericky. Morris mě popadl za ramena a zadíval se mi do očí.
  „Uklidni se, Fredy, bude v pořádku, má schopnost rychlé regenerace, i když dlouhým pobytem v léčebně se zhoršila. Bude v pořádku.“ Zrychleně jsem dýchal a třeštil na něj oči. Netušil jsem, jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně, ale nehodlal jsem to teď zkoumat. I milosrdná lež byla teď lepší než se stresovat, co s ním bude. Jen jsem lehce přikývl. Zvedl jsem se na roztřesené nohy a pomohl Morrisovi Darrena zvednout a zamířit s ním do pokoje.

   Společně jsme ho položili na postel. Mlčky jsem se na něj znovu zadíval. Nelíbilo se mi vidět jej takhle.
   „Volal jsem záchranku.“ Jen jsem koutkem oka zpozoroval, jak Morris ztuhl.
   „Cože?“
   „Položil jsem to,“ vydechl jsem nakonec. „Donesu ručníky a vodu,“ zvedl jsem se a zmizel v koupelně.

(Morris)

   Mlčky jsem se díval za Fredym. Choval se… zvláště. Až moc ochranitelsky vůči Darrenovi. Nechápal jsem vlastně chování ani jednoho z nich vůči tomu druhému. Ani jeden z nich se nedal odhadnout, jak se v příští chvíli zachová. Jednu chvíli Darren div Fredyho nezabije, druhou mu zachrání život, Fredy z něj teče vzteky a teď se o něj třese? Nechápal jsem to, ale tušil jsem, že všechny odpovědi souvisejí s notebookem, který jsem ukradl.

   Pomalu jsem přešel k oknu a zadíval jsem se ven. Byla to pravda? Existoval někdo… kdo byl stejný jako Darren? Měl bratra? V tom případě… kde byl, kde ho skrývali a proč se objevil až teď. Šla mi z toho hlava kolem. Bylo toho moc. První Darren a jeho útěk z ústavu, pak Fredy a teď něco nebo někdo o kom vůbec nemáme potuchy.

   Zamyslel jsem se. Musel být silný. Darren, i přes roky strávené v ústavu, měl sil pořád dost. Alespoň tolik, aby pozabíjel půlku zařízení. Uznávám, když k tomu došlo, byl v podobě svého alter ega, ale i tak. Věřil jsem, že by dokázal tu sílu ze sebe vypudit i jako Darren, že situace, ve které se před několika desítkami minut octl, by ho k tomu donutila. A to, že tady byl ještě někdo silnější než on, mě děsilo. Nedokázal jsem si to představit, nechápal jsem to a začínal jsem se bát toho, co můžeme v tom notebooku zjistit. Co můžeme zjistit o projektu Top secret nebo spíš… o Darrenově bratrovi a jejich oddělení. Musel existovat důvod, proč nebyli spolu. Protože kdyby byli spolu… dva lidé, jako Darren… byla by to smrtící zbraň a troufal jsem si říct, že nepřemožitelná.

   Cukl jsem sebou, když na mě Fredy promluvil.
   „Omlouvám se, že jsem tě tak vytáhl, nevěděl jsem, co mám dělat,“ špitl a sedl k černovlasému muži na postel. Zaregistroval jsem, jak se mu třásly ruce, když mu svlékal zakrvácenou košili, ale netušil jsem, jestli je to nervozitou, strachem nebo šokem, který prožil.
   „V pořádku, jsem rád, že jsi mi dal vědět.“ Lehce přikývl a opatrně začal ránu omývat.
   „Běž… běž si lehnout, postarám se o něj,“ šeptl a zvedl ke mně oči. Bylo to zvláštní, ještě včera by k sobě dobrovolně neudělali krok a teď tohle? 
   „Vážně to zvládneš?“ Dlouho mlčel, než mi odpověděl.
   „Jo… dlužím mu to,“ zašeptal, avšak pohled ke mně nezvedl. Neustále sledoval Darrenovu postavu ležící na posteli. A já opět netušil, co si myslet. Přešel jsem k němu a položil mu dlaň na rameno.
   „Darren je silný, silnější než kdokoliv jiný, on se jen tak snadno nevzdá, věř mi.“
   „Já ti věřím jen… já nevím… prostě se bojím, nevím proč. Vždyť my dva… nikdy jsme nebyli zadobře,“ špitl a zoufale ke mně zvedl pohled. Sedl jsem k němu a objal ho, co jsem mu k tomu měl říct, sám jsem nevěděl, raději jsem jen mlčel a dodával mu aspoň pocit, že na to není sám. Nevím, jak dlouho jsem tam s ním seděl, jak dlouho svíral moji košili v prstech, ale nakonec se on jako první odtáhl.
   „Běž si lehnout… díky,“ zašeptal.
   „Zvládneš to?“
   „Jo, poradím si,“ přikývl lehce a vyměnil na ráně obklad. Dávno už nekrvácela, ale byla ještě dost čitelná, přesto bylo vidět, že regenerace působí, jen se potřebovala sama dostatečně obnovit.

   Naposled jsem Fredymu sevřel rameno, vstal a vydal se k sobě do pokoje. Ano, potřeboval jsem se vyspat, ale zároveň jsem tušil, že bude lepší nechat je dva o samotě. Oba si potřebovali pár věcí vyjasnit, smířit se s nimi a podle toho, co jsem během těch pár dní sledoval, byl jsem si téměř jistý tím, že oni dva na sebe vztáhnou ruku maximálně v případě zastrašujícího manévru.

13. kapitola

(Fredy)

   Mlčky jsem sledoval Darrenovu tvář. Šok, ve kterém jsem byl, pomalu opadával. Začínal jsem si plně uvědomovat, co se stalo a stejně jsem neměl tendence z pokoje odejít. Vždycky, když už jsem se chtěl zvednout k odchodu, zaujala mě na jeho tváři, na jeho těle nějaká další drobnost, které jsem si předtím nevšiml. Něco, co mě nutilo tam sedět dál a sledovat jeho pravidelně se zvedající hrudník a bledý obličej s lehce staženým obočím. Musel jsem se tomu pousmát, jakoby i ve spánku kontroloval svůj výraz a nedovolil emocím vyplout na povrch. Jakoby ani v noci nesundával svou ledovou masku a odstrašoval tak všechny a všechno, co se kolem něj jen nachomýtlo.

   Pomalu jsem odtáhl vlhký ručník z rány na jeho boku a zkontroloval ji. Morris měl nejspíš pravdu. Doopravdy se rychle uzdravoval, daleko rychleji než normální člověk i přesto, že po oné době v ústavu, byla prý doba regenerace značně prodloužena působením neustálých zranění a nutností je uzdravit. Ale o jeho život jsem se už přestal bát, věděl jsem… cítil jsem, že je v pořádku.

   Natáhl jsem ruku a lehce shrnul pár neposedných pramínků z jeho tváře. Nadskočil jsem leknutím, když mě pevně chytil za zápěstí a probodl mě pohledem svých zvláštních očí. Jen jsem pootevřel ústa, abych něco řekl, ale nic z nich nevyšlo. Netušil jsem, co říct, při pohledu na něj… chtěl jsem toho říct tolik, zeptat se ho na tolik věcí, ale najednou jsem si připadal, jako bych měl v krku knedlík. Netuším, jak dlouho jsme na sebe koukali ve stejné poloze, já nakloněný nad ním se zápěstím uvězněným v jeho dlani, ale nakonec se mi přeci jen podařilo najít hlas.

   „Co to jako mělo být!“ vyštěkl jsem a vytrhl svoji ruku z jeho sevření, ale z postele jsem se nezvedl. Spíš jsem se pozastavil nad tím, proč jsem na něj hned takhle vyjel. Vlastně jsem ani nechtěl, prostě to ze mě vyletělo, jako by tohle byl můj obranný mechanismus proti jeho vrčivým poznámkám, nenávistným pohledům a odsekáváním.
   „Co myslíš,“ zavrčel a posadil se na posteli.
   „Třeba toho chlapa nebo co to bylo. Třeba to, proč mě chtěl zabít nebo to… proč… proč jsi mu to nedovolil,“ šeptl jsem poslední část.
   „Spíš bych se měl ptát já, kdo to byl.“
   „Jak to myslíš,“ zavrčel jsem.
   „Znal tě, neříkej mi, že tys neznal jeho.“ Jen jsem se na něj zadíval. Tohle myslel vážně? Fakt si myslel, že si s ním hraju a toho chlapa, jsem znal?
   „Jsi ubožák,“ řekl jsem chladně a vstal. Jen jsem zaslechl, jak zavrčel, popadl mě za zápěstí, smýkl se mnou na postel a přišpendlil k ní.
   „Zachránil jsem ti život,“ zavrčel mi u obličeje. „Kdybych to neudělal, byl by z tebe teď mastný flek, takže mi řekni, co víš.“ Polkl jsem. Netušil jsem, co mu mám odpovědět, jen jsem zasekle sledoval jeho vzteky zkřivený obličej.
   „Ne-neznám ho, netuším, kdo to je,“ zašeptal jsem a dál ho sledoval. Netušil jsem, co si myslet, možná z jeho tváře zlost trochu ustoupila, ale pořád se tvářil jako nepřístupný balvan a nebyl jsem si jistý, že mi věří. I přesto mě pustil. Pomalu jsem se posadil a zadíval se na něj.

   „Darrene, proč jsi to udělal,“ šeptl jsem a zadíval se na něj.
   „To bych taky rád věděl,“ zavrčel a zadíval se z okna.
   „Jak přesně to myslíš, co se tu děje.“
   Otočil ke mně obličej a vážně se na mě zadíval. Polkl jsem, tušil jsem, že se mi to nebude líbit.
   „Chtěl jsem ho nechat, aby ti ublížil…“ řekl chladně, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. „Ale nedokázal jsem to. Jakoby mě něco řídilo,“ zavrčel. Mlčky jsem ho sledoval. Asi jsem pochopil jeho přístup. Vadilo mu, že nedokáže jednat sám. Že aspoň kouskem ho něco řídí. Z toho, co jsem se o něm dozvěděl, nebylo těžké si vyvodit, že nesnášel, když nad sebou neměl kontrolu. Nesnášel být něčí loutka a přesně to se teď dělo. Zhluboka jsem se nadechl a lehce se dotkl jeho paže. Ignoroval jsem jeho ucuknutí, nevěřil mi… aspoň jsem si to myslel.
   „Darrene… chápu, že tě to štve. Pořád moc nechápu, co se tu děje, nevím, kdo byl ten muž, proč mi nedokážeš ublížit, ani proč z tebe nemám takový strach, jaký bych nejspíš mít měl, ale je to tak. Prostě mě k tobě něco táhne,“ špitl jsem. Překvapeně jsem zamrkal, když se chladně rozesmál.
   „Tohle ani nezkoušej. Svoje puberťácké hormony si vybij jinde, buď tak laskav,“ ušklíbl se.
   „Přestaň si z toho dělat srandu,“ štěkl jsem.
   „To neumím, já beru život jen vážně.“ Lehce jsem se ošil, pohled, kterým mě probodával, ve mně vyvolával nepříjemné mravenčení. Nadechl jsem se, abych se trochu uklidnil, a znovu jsem se na něj zadíval.
   „Něco mě k tobě táhne tím způsobem, že místo abych se ti vyhýbal, klidně se s tebou střetnu a pohádám se s tebou. Já vím, zní to divně, chci říct… že se tě nebojím. Možná někdy mám smíšené pocity, trochu respekt, ale nic víc,“ zadíval jsem se mu do očí. Mračil se, nelíbilo se mu to, nelíbilo se mu, že ne na všechny to jeho ´bu bu bu´ platí.
   „Kdy se dostaneš do toho notebooku.“
   Uhnul jsem pohledem, co jsem čekal za reakci. Vlastně už jsem neměl čekat nic, protože i tak by mě Darren překvapil něčím novým. Jeho chování, myšlenky či skutky se nedaly předvídat.
   „Snad brzo,“ šeptl jsem a pomalu vstal. Nedíval jsem se na něj, ale stejně jsem na sobě cítil jeho pohled. Mlčky jsem sebral ručník a vodu a vydal se ven z pokoje. Byl jsem si jistý tím, že o moji společnost nestojí a co on si myslí o tom ´poutu´, o kterém ten muž mluvil, bych se od něj stejně nedozvěděl.

   Vrátil jsem se do svého pokoje a lehce se otřásl zimou. Z roztříštěného okna dovnitř proudil chladný noční vítr, ale já už teď neměl sílu ani náladu s tím něco udělat. Lehl jsem do postele, zachumlal se do dek a zavřel oči. Potřeboval jsem se aspoň trochu prospat, aspoň na chvíli vypnout, nemyslet na to všechno, co se děje, co se stane další hodiny, další dny, kdy budu uvězněný v tomto domě, jelikož veřejnost mě považuje za mrtvého. Vlastně jsem vůbec netušil, co se mnou bude.

(Darren)

   Mlčky jsem se zadíval na ránu. Musel jsem se ušklíbnout. Okolí rány jsem měl ještě vlhké od ručníku, který mi k ní tiskl Fredy. Byl pošetilý, já nebyl normální člověk, ale to on ještě nejspíš nepochopil. Přetočil jsem pohled k oknu a zadíval se ven. Vrtalo mi to hlavou. Kdo to byl, mluvil pravdu? Byl to můj bratr? Čemu věřit a čemu ne. Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Věděl jsem jen jedno… byl silnější než já, určitě nebyl zavřený v ústavu jak já a já nevěděl, co na mně bylo jiného. Připadal mi… stejný jako já, ale bylo na něm něco jiného, něco, co jsem nedokázal popsat. Byl temnější, zlejší než já? Šlo to vůbec? Ani jsem to neuměl posoudit. Bylo možné být ještě krutějším? Když já pozabíjel bez mrknutí oka polovinu ústavu a ještě jsem se v tom vyžíval? Pochyboval jsem. I tak mi to teď s odstupem času připadalo zvrácené, ale stejně jsem cítil… že bych to udělal znovu. Moje alter ego bylo udělalo a já bych mu nebránil. Nebyl jsem zvíře, aby se mnou dělali pokusy, ale nebyl jsem ani člověk. S tím jsem ovšem nedokázal nic udělat. Když jsem nad tím tak přemýšlel, já ani netušil, kdo jsem vlastně byl. Darren? Projekt Top secret? Nebo… vrah?

   Mlčky jsem se zadíval na své ruce. Jo, vrah jsem byl, dokonce jsem se jmenoval Darren a někteří mi říkali Top secret, ale hlavní pointa mi unikala. Proč jsem se narodil… proč mě matka… stvořila. Kvůli čemu. Abych zabíjel? Měl jsem se stát zbraní? Jen nějakým poslušným vojákem? O to jsem nestál. Já chtěl svobodu, nechtěl jsem být na nikom závislý, nechtěl jsem brát na někoho ohledy a skoro se mi to i podařilo… kdyby se neobjevil on… Fredy.

14. kapitola

(Fredy)

   Promnul jsem spánky, párkrát zamrkal a znovu se zadíval na obrazovku notebooku. Už jsem přestal počítat, kolik minut či hodin jsem nad ním strávil. Šlo to pomalu, občas jsem se přistihl při myšlence, že to nejde vůbec. Ale čím víc mi to nešlo, tím víc jsem se nutil s tím něco dělat. Takhle zabezpečený notebook by neměl někdo s obyčejnými vědeckými zápisky, muselo v tom být něco víc a já doufal, že mi to odpoví na pár otázek.

   Znovu jsem upil silné kávy a přiložil prsty ke klávesnici, do které jsem začal zadávat další příkazy. Tohle byl nejsložitější zabezpečovací systém, se kterým jsem se potkal a po pravdě… nebyl jsem zas tak velké neviňátko, abych se nepustil i do něčeho většího. Soukromé počítače byly na dálku brnkačka, firmy a jejich přístupová hesla do všemožných systémů a souborů mi taky nedělala problémy, ale tohle byl oříšek.

   Ošil jsem se, když jsem ucítil v zátylku něčí pohled. Nemusel jsem ani hádat, kdo to byl, věděl jsem to.
   „Můžeš mě přestat hypnotizovat? Moc mi tím nepomůžeš, já se snažím a rozhodně mi to jde víc bez tvého okounění,“ zamrčel jsem, avšak pohled jsem stále upíral na obrazovku. Od toho incidentu s Darrenovým bratrem, jsme spolu sotva promluvili a normálně už vůbec ne. On o normální mluvu nestál a já ze sebe odmítal neustále dělat blbce, když jsem se o to snažil.
   „Jsi pomalý.“ Doslova jsem viděl ten jeho úšklebek na tváři, i když jsem k němu byl otočen zády. Byla to provokace, dobře jsem to věděl a taky jsem to tak bral.
   „Chceš si to snad zkusit sám?“ štěkl jsem a prudce se k němu otočil.
   „To jsem neřekl, jen tvrdím, že tomu asi moc nerozumíš.“
   „Nerozumím? A ty rozumíš čemu! Vraždění? Asi to moc neumíš, když mě nedokážeš zabít,“ štěkl jsem a probodl ho pohledem. Jeho tvář zkameněla a oba jsme se začali měřit vražednými pohledy. Vytáčel mě a já ze sebe odmítal dělat někoho, na kom si mohl vybít svoji jízlivou povahu. I když mě k němu něco táhlo a občas jsem svých slov vůči němu litoval, tohle jsem odmítal snášet. Nebyl jsem tu proto, aby si na mně vybil vztek.

   Varovně se ke mně přiblížil, ale já se nepohnul ani o centimetr. Měl jsem vzpurně vztyčenou hlavu a v očích se mi zuřivě blýskalo. Chytil mě za zápěstí a hrubě mnou trhl k sobě, takže jsem se ocitl natisknutý na jeho tělo. Jindy by mě to možná vyvedlo z míry, ale v tu chvíli jsem byl asi víc nakrknutý, než jsem si myslel.
   „Cos to řekl?“ zavrčel mi téměř u obličeje.
   „Pravdu… nedokážeš mě zabít a můžeš se snažit, jak chceš,“ odpověděl jsem mu zavrčením.
   „Hraješ nebezpečnou hru,“ sykl. Jen jsem se ale rozesmál.
   „Myslíš si snad, že se tě bojím? Že se leknu tvých výhružek? Co mi uděláš… ukecáš mě k smrti? Já tady nejsem k tomu, aby sis na mě vybíjel svoje mizerné nálady,“ štěkl jsem a cukl rukou. Jen mě pevněji chytil, až jsem si byl jistý, že mi okolo zápěstí zůstane modřina. Udělal ke mně další krok, což způsobilo, že jsem byl uvězněn mezi jeho tělem a stolem, který mě tlačil do stehen.

   Zasekl jsem se, když svůj obličej naklonil blíž k tomu mému a téměř se jej rty dotýkal. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, jak se mi zadrhl dech a mysl se mi zakryla oparem mlhy. Nebyl jsem schopen přemýšlet, jen čekat, co udělá. Já nemohl dělat nic, pevně mě svíral a nedával mi možnost se pohnout a já… ani jsem nechtěl. Připadalo mi to neskutečně dlouho, ale nebyl to víc než zlomek vteřiny, než se natiskl k mým rtům a začal si je hrubě vyžadovat. Nedokázal jsem se bránit, v tu chvíli jsem nejspíš ani nechtěl, a i když s odstupem času mi to připadalo jako totální bláznovství, lačně jsem s ním začal spolupracovat. Nebyly to jemné polibky, které jsem si vždycky představovat, nebyla v tom láska, kterou jsem chtěl cítit, byl v tom jen chtíč po tom druhém. Chtíč cítit ho u sebe, dotýkat se jeho pevného těla a navzájem si drancovat ústa. Byla v tom… jen touha, živočišná touha, kterou v sobě má každý člověk, ale potlačuje ji a nahrazuje láskou a jemností.

   Mezi námi nebyl ani milimetr místa, tiskl mě ke stolu tak silně, že mi později na nohou zbyly modřiny, ale v tu chvíli jsem to neřešil. Jakmile jsem z jeho sevření osvobodil ruku, zabořil jsem mu nehty to boků, na které jsem dlaněmi sjel. Cítil jsem, jak mi sám vjel rukou do vlasů a sevřel ji v pěst. Sykl jsem a myslím, že jsem ho dokonce kousnul do rtu, ale ani jednoho to neodradilo od dalšího vzájemného zkoumání úst toho druhého. Ale i to mi přestalo stačit a drze jsem mu vsunul ruce pod triko a začal mu přejíždět po zádech nehty. Jen jsem zaregistroval jeho nespokojené zamrčení, trhl mi hlavou dozadu, čímž odhalil můj krk, na který se lačně vrhl. Přivřel jsem oči a skousl si ret, ani tak jsem ale nedokázal zadržet tlumené zasténání.

   Z transu nebo co to bylo, mě probralo až tříštění porcelánu o zem. Prudce jsem otevřel oči a na poslední chvíli se chytil okraje stolu, abych nespadl, když mě Darren nečekaně pustil. Zadíval jsem se na Morrise, který stál ve dveřích kuchyně, nevěřícně na nás zíral a jen otevíral pusu jako ryba. Netušil jsem co říct, bylo mi… trapně a tváře mi začaly hořet, když jsem si uvědomil, co se vlastně teď stalo. Když jsem si uvědomil, jak nadrženě jsem se choval… já, který se styděl na toaletách čůrat před ostatními.
   „C-co to… vy dva…?“ těkal pohledem z jednoho na druhého a nejspíš se to snažil pochopit. Mrkl jsem na Darrena a čekal, že něco řekne, klidně nějakou další jízlivou poznámku, nějaké odseklé vysvětlení, ale ten zrádce si jen setřel pár kapek krve ze rtu, který jsem mu nejspíš fakt prokousl, prošel okolo Morrise a beze slova zmizel. Nejistě jsem se zadíval na staršího muže, který mě sledoval s otázkou ve tváři.
   „Fredy?“
   „Neptej se Morrisi,“ zakroutil jsem nakonec hlavou, otočil se a posadil se zpět k notebooku.
   „Já se ale ptám! Vy dva… vždyť… nechápu to.“
   „To ani já ne, proto se neptej… já totiž odpověď neznám,“ zašeptal jsem a znovu přiložil prsty ke klávesnici. Lehce jsem se zamračil, když jsem si uvědomil, jak se mi třesou ruce. Nadechl jsem se a snažil jsem se znovu soustředit na práci. Šlo mi to snad ještě hůř než předtím. A to jen kvůli němu… kvůli tomu pitomému poloandělu.

(Morris)

   Ještě chvilku jsem sledoval Fredyho záda, než jsem se vydal za Darrenem. Moc jsem nevěřil tomu, že z něj něco vytáhnu, když se mi to nepodařilo z Fredyho, ale to mi bylo momentálně jedno. Nechápal jsem to. Vždycky na sebe jen vrčeli, div si neukousli hlavy a teď by tu směs feromonů ve vzduchu musel cítit i slepý.

   „Vysvětlíš mi to?“ obořil jsem se na muže stojícího u okna. Otráveně se ke mně otočil.
   „A co?“ nadzvedl obočí, což mě snad ještě víc vytočilo, ten jeho ledový klid. Vztekle jsem se na něj zadíval a začal jsem rukama zuřivě gestikulovat.
   „To vaše… muchlování!“ našel jsem konečně to správné slovo. To však na Darrenově tváři vyvolalo jen další úšklebek.
   „Asi jsem to chtěl konečně ozkoušet v praxi,“ uchechtl se. Měl jsem chuť ho uhodit, ale věděl jsem, že na něj nemám. Smetl by mě jako otravnou mouchu.
   „Fredy není žádné hej počkej, aby sis na něm zkoušel svoje sexuální pudy,“ štěkl jsem. Přivřel oči a na chvilku vypadal zamyšleně.
   „Kdysi jsem četl… přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíž… asi to budu praktikovat do doby, než se dozvím, co se tu děje a s tím nic neuděláš. Pokud Fredy neprotestuje, čehož jsem si ani na okamžik nevšiml, budeš to muset snést.“

   Nevěřícně jsem se zadíval na jeho vzdalující se záda. Tohle snad nemohl myslet vážně, nechtěl jsem věřit, že to myslí vážně, ale… nějakou dobu už jsem ho znal. Už jsem mohl vědět, že on to vážně myslel. Nedělal si srandu, nejspíš to ani neuměl a ani tohle sranda nebyla.
   Mlčky jsem se zadíval směrem ke kuchyni, kde seděl Fredy. Netušil jsem, co dělat. Všechno to, co se dělo, mi připadalo tak strašně… šílené. A já se po dlouhé době začal cítit na něco starý.

15. kapitola

(Darren)

   Mlčky jsem koukal z okna a přemýšlel. Tohle už mi začínalo lézt na mozek. Chvilkami jsem si připadal, jako bych se znovu ocitl v genetickém ústavu, znovu zavřený mezi čtyřmi stěnami jako nějaký vězeň. Nesmět se odtamtud pohnout. A tohle jsem já nesnášel. Bezbrannost, neschopnost podřizovat se něčím rozkazům, něčím pokynům. Chtěl jsem svobodu, chtěl jsem se konečně rozhodovat jen sám za sebe, nebrat na nikoho ohledy, mít svůj život, do kterého mi nikdo nebude kecat.

   Konečky prstů jsem přejel po chladné okenní tabulce. Nedalo se to tady vydržet. Já potřeboval vzduch ne jen zdi okolo sebe. Bez rozmýšlení jsem otevřel okno, přehodil nohy před okenní rám a vyskočil ven. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se do nočních ulic. Bylo mi jedno kam, prostě jsem šel. Potřeboval jsem aspoň na chvilku mít pocit, že jsem volný, že si můžu dělat, co chci.

   Mlčky jsem kráčel po chodníku a přemýšlel. Nad tím, co se dnes stalo, co se stalo, mezi Fredym a mnou. Naštval mě, neskutečně mě vytočil a pak, když byl tak blízko, cítil jsem horkost jeho těla, slyšel jsem jeho zrychlený dech a bušící srdce a to všechno ve mně zanechalo tolik rozporuplných pocitů. Přestal jsem se ovládat. Touha natisknout se na jeho rty, na jeho tělo a vzít si ho klidně násilím převládla. Drancoval jsem mu ústa, hrubě jsem se mu do nich dobýval a líbilo se mi to. Zatraceně se mi to líbilo. Líbilo se mi, když mi stejně horlivě všechno oplácel. Nedokázal jsem ten pocit popsat, snad jen jako… touha.
   Vztekle jsem kopl do zídky a pak se na ni i posadil. Nechápal jsem se. Nesnášel jsem ho, vadil mi a teď jsem přemýšlel nad tím, jak úzký by mohl být, jak hlasitě by sténal, kdybych si vzal jeho tělíčko se vším všudy. Jak by u toho vypadal a prohýbal se.

   Tiše jsem zavrčel, když jsem v dlani rozdrtil kousek zídky. Zvedl jsem se, zabořil ruce do kapes a pomalu se vydal dál. Nechápal jsem, proč mě fyzicky tak přitahoval. Možná, že jsem dlouho nikoho jiného neviděl a jít do Morrise? Ne, díky. I když jsem byl monstrum, na staré dědky jsem fakt nebyl. Líbilo se mi mladé pružné tělo. Vztekle jsem kopl do kamínku, chtěl jsem myslet na něco jiného, snažil jsem se, ale nešlo to.

(Fredy)

   Se zkříženýma nohama jsem seděl na posteli a pořád sledoval obrazovku notebooku. Začínal jsem být posedlý touhou se do něj dostat a věděl jsem… tušil jsem, že už jsem blízko. Nemohl jsem to teď vzdát.
   Mlčky jsem hypnotizoval načítání programů a souborů, které už mi několikrát lehlo, ale tentokrát, tentokrát jsem se nakonec vítězoslavně usmál. Byl jsem tam. Dostal jsem se dovnitř. Najednou jsem v těle ucítil nový příval sil. Byl jsem vyčerpaný neustálým hledění do písmenek, číslic a také z čekání, ale to, že jsem dospěl k výsledku, mě teď nedonutilo to vypnout a jít spát. Během chvilky jsem tam změnil heslo a teprve pak si prohlédl soubory na ploše. Jako všechno, i soubory měla matka systematicky roztříděné, proto jsem názvy jako Experiment1, Experiment2 jen přelétl očima. Pohled se mi zastavil až za složce ´Projekt Top secret´. Přejel jsem na složku myší a dvakrát klikl. Zavrčel jsem, když se objevilo další okno a chtělo po mně heslo. Teď už jsem si byl jistý tím, že projekt Top secret je Darrenův případ. Co jiného mohla mít takhle zabezpečeno?
   Tohle už naštěstí nebylo tak složitě zaheslované a během chvilky se mi podařilo do složky dostat. Po pravdě… zaváhal jsem. Měl jsem vzbudit Morrise, který už spal nebo jít za Darrenem? Přeci jen… byla to jeho složka, ale… momentálně mi dělalo problém za ním sám dojít. Pořád jsem nechápal, co se mezi námi odpoledne stalo, a bál jsem se, že by se to mohlo stát znovu a že bych nic nenamítal.

   Nadechl jsem se a začal složkou projíždět. Nevěděl jsem, do čeho se podívat dřív. Do nějakých záznamů? Do kterých… Nakonec se mi pohled zastavil na ikonce, které znázorňovalo video. Zaváhal jsem jen na okamžik, než jsem to spustil.
   Viděl jsem obrovskou místnost, stěny vypadaly jakoby z oceli a když jsem přimhouřil oči, jako bych v nich zahlédl prohlubně. Už tohle samo o sobě se mi nelíbilo a nahánělo mi to husí kůži. Cítil jsem, jak mi rychleji začalo bušit srdce. Bál jsem se? Že to, o čem jsem slyšel, se teď jen potvrdí a že to bude ještě horší, než jsem si představoval? Ano, bál jsem se.
   Zaměřil jsem pozornost na postavu, kterou v řetězech vtáhli do místnosti. Nepochyboval jsem o tom, kdo to je, věděl jsem to. Nevěřícně jsem sledoval, jak ho připoutali k velkým železným kruhům. Měl jsem tendenci to okamžitě zavřít, ale nedokázal jsem to.
   Přikryl jsem si rukou ústa, když se objevila matka a bezcitně ho střelila do nohy, do ramene a i do břicha. Při každém výstřelu jsem sebou trhl, a když jsem si uvědomil, že ke všemu ještě do řetězů pouštějí elektrický proud, bylo mi zle. Tohle nebylo lidské, tohle zacházení snad ani nemohl mít na svědomí člověk a ono… ono to měla na svědomí žena, kterou jsem obdivoval, kterou jsem se naučil oslovovat mami.
   Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy a nemohl jsem to zastavit. Takhle se nikdo neměl chovat ke zvířatům natož k člověku. Tiše jsem vzlykl a rázně to video vypnul. Nemohl jsem to sledovat. Vadilo mi, když někdo uhodil psa a to, co provedli Darrenovi, jsem nedokázal pochopit.

   Mlčky jsem se zadíval na zbytek složky. Bál jsem se otevřít něco jiného. Bál jsem se dozvědět se, co všechno projekt Top secret skrývá.

   „Tohle bych mohl považovat za narušení soukromí,“ ozval se ode dveří hlas. Trhl jsem sebou a otočil se. Darren se opíral o futra dveří a sledoval mě nečitelným pohledem. Zamračil jsem se a otřel si tváře, což na jeho rtech vyvolalo úšklebek.
   „Myslel sis, že to všechno byly jen výmysly? Zklamání, co?“ uchechtl se a přešel ke mně. „Když dovolíš, tohle si vezmu,“ natáhl ruku k notebooku. Zamračil jsem se, zaklapl ho a odstranil z jeho dosahu.
   „Nemysli si, že si ho jen tak vezmeš a zmizíš.“
   „Přesně to si myslím, skrčku. Ne že by mě zajímala tvoje psychická stránka po shlédnutí jednoho videa, to vůbec, ale přesto bych řekl, že tohle jsou osobní věci a ty mi do nich nebudeš rejt,“ zavrčel a znovu se natáhl po počítači. Odstrčil jsem ho a postavil se před něj.
   „Sral jsem se s tím kvůli jedné věci. Dozvědět se, co s tebou mám společného a ty mi nebudeš bránit v tom, abych se dozvěděl, co se tu děje,“ zavrčel jsem.
   „My dva nemáme společného vůbec nic,“ odsekl. Zhluboka jsem se nadechl, tohle jsem potřeboval vyřešit v klidu a ne křikem a hádkou. Z části proto, že jsem se bál následků, naše poslední hádka nedopadla právě podle mého očekávání.
   „Dobře, uděláme dohodu… zadám příkaz, který začne vyhledávat ve složkách a souborech moje a tvoje jméno. Pokud se obě objeví ve stejné složce nebo dokumentu, budeme mít oba stejné právo se na to podívat.“ Jen si odfrkl, ale nakonec se na mě zadíval.
   „A když ten tvůj příkaz žádnou shodu nenajde?“
   „Pak mi můžeš poděkovat, že jsem se ti do toho krámu dostal a sežrat si ho,“ zavrčel jsem. Vytáčel mě, pořád mě vytáčel.
   „Fajn, čekám,“ opřel se o stěnu a založil si ruce na prsou. Zamračil jsem se, nelíbilo se mi, že je tak blízko, ale co jiného jsem mohl dělat. Nesměl jsem dát najevo svůj strach, svoji nervozitu z něj.

   Znovu jsem otevřel notebook, zadal do příkazového řádku pár příkazů a nakonec nechal program, aby prohledal veškeré složky a soubory, které by mohly obsahovat moje a Darrenovo jméno.
   „Bude to chvilku trvat,“ šeptl jsem. Jo, jak už jsem si stihl všimnout, matka tu měla širokou sbírku nejrůznějších záznamů, dat a raději jsem nechtěl vědět čeho ještě.
   Mlčky jsem sledoval, jak program prohledává všechny dokumenty a lehce mezi prsty třel cíp deky. Netušil jsem, z čeho mám být nervózní vím, jestli z Darrenovi přítomnosti nebo z toho, co ten počítač najde nebo nenajde.

   Polkl jsem, když vyskočil jeden soubor a hned za ním druhý. Netrvalo dlouho a seznam se začal prodlužovat. Polkl jsem. Něco tady bylo, něco společného jsme měli. Matka musela mít důvod, proč adoptovali právě mě, a já se začínal bát odpovědi.
   Pomalu jsem stočil pohled k Darrenovi, který se pořád zády opíral o stěnu. Sledoval mě tím svým nečitelným pohledem a já opět netušil, co si myslet. Jedno jsem ale věděl. Tohle už ignorovat nemohl.