Minde

1. kapitola

 

   Je tu slibovaná nová povídka a jak už bylo řečeno, je to pokračování TaŽ. Je tu ale pár změn, tak nebuďte moc překvapení :). Například je změněný vedoucí Triplu, bar je součástí budovy, nejsou už skupiny a na víc změn si teď už nevzpomenu, tak si je přečtěte sami :D

   Doufám, že nebudete touto povídkou zklamaní, snad se vám bude líbit a potěšíte mě svými komentáři :)

   Věnováno všem, kteří chtěly pokračování povídky Tančím, abych žil, protože tady ho máte :)

 

(Alex)

   Zamračeně jsem seděl ve své kanceláři a střídavě sledoval několik složek, které byly rozloženy na stole. Hledal jsem jakékoliv vodítko k vyřešení těchto případů, které se hromadily a bylo víc než pravděpodobné, že je má na svědomí jedna osoba. Jen jsem nevěděl kdo, kde ji přesně hledat nebo proč to vůbec dělá.

   Když byla nalezena první oběť, myslel jsem si, že to bude jen další rutinní práce. Vrah vždycky zanechá stopy, které vedou k jeho odhalení, ale mýlil jsem se. Nejspíš jsem podcenil protivníka. Uplynul měsíc a obětí přibývalo. Já a ani nikdo jiný jsem nebyl schopen odhalit vraha, netušil jsem, jestli je to muž nebo žena, jestli je mladý či starý, netušil jsem vůbec nic…

   „Alexi!“ rozrazily se dveře kanceláře. Trhl jsem sebou a zadíval se na svého nadřízeného, který se tvářil snad ještě nabručeněji než jindy.

   „Ano?“ zeptal jsem se nejistě.

   „Tohle už je šestý, vážně od vás očekávám co nejrychlejší postup vůči tomu, tomu… co to provádí,“ hodil mi na stůl nějaký spis a odkvačil zpět k sobě do kanceláře. S povzdechem jsem se natáhl po složce a otevřel ji.

   Bernard Weslay… 23 let… mechanik… přivýdělek společník…

   Společník – dobře jsem věděl, co tím při sepisování složky mysleli – šlapal na chodníku, stejně jako předchozích pět obětí. Byl to docela pohledný kluk, měl zrzavé vlasy, pihatý obličej a veselé modré oči. Byl hezký, v momentální chvíli ale už mrtvý.

   Převrátil jsem na druhou stranu.

   Uškrcen drátem a vykastrován… Stejný scénář jako ve všem předtím. Promnul jsem si spánky, měsíc… už měsíc v ulicích Londýna řádil vrah, kterého snad nebylo možné dopadnout. Za oběti mu padaly děvky z ulic a spíš muži než ženy. Každého uškrtil drátem, mužům vždy odřezal genitálie a ženám rozpáral podbřišek. Žádný důkaz, žádná stopa, prostě nic, jen mrtvá těla, která odmítají cokoliv říct.

   Probíral jsem všechny možnosti, přemýšlel nad motivy vraha, ale nemohl jsem dospět k žádnému závěru. Nic mě ani kousek neposunulo k vrahovi, vůbec nic. Podezřelý mohl být kdokoliv – někdo nenávidící prostitutky a prostituty nebo… Zamračeně jsem se podíval na obrazovku svého počítače, jo, nebo prostě sami prostitutky a prostitutové, aby se zbavili nepohodlné a hlavně levnější konkurence. Nejspíš se budu muset uchýlit ke krajnímu řešení, po kterém jsem vůbec nechtěl sáhnout. Ale musel jsem vědět, koho můžu ze seznamu podezřelých vyloučit a zaměstnanci Triplu X byli nyní na prvním místě v seznamu.

***

(Rick)

   „Jo! Plav! Máš ho, dělej!“

   „To dáš! Plav! Rychle!“

   „Honem! Ještě kousek!“ Ozýval se od bazénu křik. Koutkem oka jsem se podíval na muže, který šel vedle mě. Vypadal docela klidně nebo to alespoň předstíral. Vážně jsem nebyl ani trochu nadšený, že tu je, ale nemohl jsem nic dělat. Jen mlčet.

   Když jsme se zastavili u bazénu, nikdo si nás moc nevšímal, daleko víc všechny zajímali plavci v bazénu. Pro krátkém zhodnocení situace jsem si byl jistý, o koho se jedná. Chris, Cole a Edgar.

   Když Christopher doplaval jako první, ozval se uznalý potlesk několika kluků. Odkašlal jsem si, abych na sebe konečně upoutal pozornost. Postupně se mi to podařilo.

   „Kluci, chtěl bych vám představit nového člena, tohle je Alex,“ naznačil jsem posunkem k muži vedle sebe. Kluci se na něj usmáli a hned ho začali vítat, všichni, až na jednoho.

   Zamračeně jsem sledoval černovláska, jak se obléká a zapaluje si cigaretu.

   „Někam jdeš?“ povzdechl jsem si a přešel k němu. Za ty roky se Chris změnil, změnil se k nepoznání. Ignorace a pohledy typu ´nestarej se´ byly na denním pořádku.

   „Očividně.“

   „Neměl bys…“

   „Přestaň, Ricku, nemám na tvoje rady náladu,“ podíval se na mě otráveně.

   „Jen nechci, aby se ti něco stalo, jsi můj bratr!“ zvýšil jsem hlas, jako vždy jsem marně doufal, že by to mohlo pomoci.

   „Nejsem tvůj bratr, nikdy jsem nebyl,“ sykl a v očích se mu hněvivě blýsklo.

   „I když je to jen papírově, tak tě tak beru a vždycky brát budu.“

   „Nepokoušej se mi hrát na city, tohle na mě neplatí.“

   „Přestaň se už sakra chovat jako naprostý ignorant, mám toho plné zuby!“ zařval jsem, nebylo to poprvé, ale jako vždy to nepomohlo. Jen se chladně rozesmál. „Co si tímhle dokazuješ? Kam si myslíš, že to dotáhneš?“ zakroutil jsem nechápavě hlavou.

   „A kam jsi to dotáhl ty? Na vedoucího bordelu?“ Neudržel jsem se, prostě jsem mu jednu liskl, to co přišlo jsem ale nečekal ani v nejmenším, i když jsem nejspíš měl.

   „Mohl bys mi dát ještě jednu? Zapomněl jsem se zatvářit ublíženě,“ usmál se falešně a obešel mě. Beze slova jsem se díval, jak odchází.

   „Představení skončilo! Zmizte!“ sykl jsem na ostatní, kteří nejspíš celou naši výměnu názorů sledovali. Mlčky se otočili a odešli, alespoň k tomu neměli blbé kecy, jak se někdy stává.

   Netušil jsem, co mám dělat, nemohl jsem Chrisovi poroučet, mohl jsem se jen dívat, jak zahazuje svůj život, protože mě nenechal, abych mu do něj zasáhl – nikoho nenechal.

***

(Alex)

   Ti kluci vypadali celkem v pohodě, můj nos policajta se ale zaměřil na černovlasého kluka, který se začal dohadovat s tím Rickem. Vypadal jako někdo, komu je všechno ukradený, vypadal, že to tu nesnáší a tím pádem se stal mým hlavním podezřelým, musel jsem o něm vědět všechno.

   Kluci mě odvedli do nějaké ´společenské místnosti´. Byl to vlastně jakýsi rozšířený koutek u chodby, kterou se, jak jsem se dozvěděl, chodilo do pokojů, kde kluci spali.

   „Já jsem Andrew,“ podal mi ruku nějaký kluk s medovými vlasy. Přijal jsem ji a kývl na pozdrav. Postupně se mi představili všichni. Připadal jsem si mezi nimi jako stařec a to mi bylo teprve sedmadvacet. Ostatní jsem typoval do těch čtyřiadvaceti. Jen jeden mi připadal o něco starší než ostatní, jmenoval se myslím Zachary.

   Jak jsem se dozvěděl, ještě chyběli tři kluci, kteří měli teď ´práci´. Raději jsem od tohoto tématu upustil, nejspíš bych na to neměl žaludek. Homosexuály jsem sice neodsuzoval jako někteří lidé, ale ani jsem to nepodporoval, raději jsem se od takových věcí držel stranou, nemusel jsem to.

   „A co je zač ten kluk co odešel?“ zeptal jsem se, když byla konverzace v plném proudu. Rozhodně jsem nečekal, že najednou všechno ztichne, jako když utne. Překvapeně jsem zvedl obočí, tohle začíná být hodně zajímavé.

   „Chris je kapitola sama o sobě,“ pokrčil ten Zachary rameny.

   „Jak to myslíš?“ popošoupnul jsem ho trošku, když se zdálo, že k tomu nehodlá nic víc říct.

   „Je tu už něco přes pět let, znám ho od jeho příchodu sem a… hodně se změnil. Dřív byl zábavný, veselý, občas stydlivý, ale změnil se, strašně se změnil. Skoro s nikým se tady nebaví, tedy až na Elijaha,“ kývnul k malému nenápadnému černovláskovi, který se cpal nějakým dortíkem.

   „Co zas já?“ zahuhlal s plnou pusou.

   „Ty nic, Leďák se s tebou baví,“ mávl rukou nějaký kluk, přesně jsem si teď nevybavoval jeho jméno.

   „Hele! Už jsem vám říkal, abyste mu tak neříkali!“ založil si ruce na prsou a zamračil se. Vypadalo to komicky, když měl pusu zapatlanou od šlehačky.

   „Leďák?“ zvedl jsem obočí. Ten kluk, co toho Chrise tak nazval, jen pokrčil rameny.

   „Ledový princ. Začali mu tak říkat zákazníci a i tady se to tak trochu ujalo. Má krásnou fasádu, ale s jeho ledovým výrazem by nepohnula ani bomba, která by vybuchla hned vedle něj.“

   „Hele, Eli, řekni nám na něj nějaké nové drby, kam se to vlastně furt vytrácí?“ přisunul se k černovláskovi jiný kluk. Ten na něj jen vyplázl jazyk a vzal si další zákusek.

   „I kdybych to věděl, neřekl bych vám to. Je to tady jedna velká drbárna, Chris má právo na svoje soukromí.“

   „Ty s tím naděláš, mu je to stejně jedno,“ mávl rukou.

   „Ocenil bych, kdyby ses rejpal v soukromí jiných,“ ozval se za mnou ledový hlas. Přejel mi z toho mráz po zádech a že se mi to často nestávalo.

   „Sorry, jen jsem si dělal legraci,“ zvedl ten kluk ruce v obranném gestu. Vstal jsem, že se mu představím, potřeboval jsem o všech zjistit všechno, tak jsem se musel snažit.

   „Jsem Alex,“ nabídl jsem mu ruku.

   „To už jsem slyšel a co já s tím,“ ušklíbl se pohrdavě. Ano, jeho přezdívka ho zcela vystihovala, možná měl krásnou tvářičku, ale taky se choval, jako namyšlené princátečko, na tyhle typy jsem byl doslova alergický.

   „Jen jsem chtěl být přátelský,“ přivřel jsem oči. Chladně se rozesmál.

   „S tím u mě nepochodíš… Alexi,“ dodal, vzal si notebook, který ležel na stole a vyšel z místnosti.

   „Kašli na to, my se taky snažili, aby s námi promluvil i jinak, než stylem ´dej mi pokoj, vůbec mě nezajímáš´. Pohořeli jsme všichni, kromě Elijaha, což je nám záhadou,“ podíval se na škvrně Andrew. To se začervenalo a olízlo si ze rtů šlehačku.

   „Chris je v pohodě, jen nemá moc rád společnost.“

   „A vy vůbec nevíte proč?“ zvedl jsem obočí.

   „Jsou tu určité dohady…“ začalo nejistě Andrewovo dvojče, myslím Adam. Zvedl jsem obočí a nepřestal se na něj dívat. Těkalo očima všude možně, jen aby si nemuselo všimnout, že čekám na nějaké pokračování nic neříkající věty.

   „Nemyslím, že by tě to mělo zajímat, zeptej se na to Chrise, pokud budeš mít odvahu,“ zamračil se na mě Elijah. Ozvalo se několikanásobné povzdechnutí, nejspíš jsem nebyl jediný, kdo nevěděl téměř nic o Chrisově minulosti.

    „Kluci, měli bychom do baru, ještě je tam bordel od včerejška,“ povzdechl si nějaký špinavý blondýn. Všichni nahlas zasténali.

   „Stávkuju! Já uklízel několik dní po sobě,“ hlásil se hned jeden kluk.

   „Máš prostě smůlu, Jerry,“ práskl ho druhý do zad a zároveň ho vytáhl na nohy.

   „Jdeš s náma nováčku nebo se tu chceš rozkoukat?“

   „Jdu s váma.“ Slova ze mě vylítla dřív, než jsem si zkusil uvědomit, co že jsem to vůbec řekl.

   „Fajn, tak jdeme,“ zvedli se všichni, ale nemohl jsem říct, že přetékali ochotou.

   „Myslím, že je pravý čas protáhnout tě uličkou odvahy,“ ušklíbl se jeden z kluků a vzal mě kolem ramen.

   „Uličkou odvahy? Ten název se mi nelíbí.“

   „Ten se ti nemá líbit.“

   „Hele, nechcete ho nechat trochu vydechnout? Ještě se tu ani nezabydlel,“ zamračil se na ně Zachary.

   „Žádnej strach, Zachu a ty pojď, nováčku.“ Moc se mi nelíbily ty jejich úsměvy, ale vždycky jsem byl pro každou legraci, jen jsem doufal, že mi to nezanechá následky. Přeci jen říct ´ulička odvahy´ v bordelu, je docela… no, děsivý.

   „Tohle je nejkratší cesta k baru, ale moc tudy nechodíme, je to totiž docela drsný,“ usmál se na mě hnědovlásek po levici, myslím John. Zpomalil jsem a víc se zaposlouchal, když jsem něco zaslechl. Steny? Sakra, co to…

   „Jste si jistí, že…“

   „Naprosto,“ vzali mě pod paží, abych nezdrhl. Jo, byly to steny, to jsem zjistil po několika krocích, kdy to bylo hlasitější a hlasitější.

   „Tohle jsou naše číslované pokoje, zde se setkáváme se zákazníky,“ zašeptal John. Nelíbilo se mi to, jakoby to narušovalo soukromý těch, kteří tu právě ´pracovali´. Uklidňoval jsem se pouze myšlenkou, že já tohle dělat nebudu.

   Trhl jsem sebou, když se druhé dveře před námi rozlítly a na chodbu se vyřítil Chris. Měl košili napůl rozepnutou a doopravdy vypadal rozčíleně.

   „Kurva, vypněte ten krám! Tady se nedá vůbec nic dělat!“ zasyčel naštvaně. Všichni, kteří šli se mnou sebou trhli a ztuhli na místě. Najednou zvuky utichly a já zahlédl jednoho z nich, jak v ruce svírá ovladač. Aha… takže uměle nainstalované na novačky.

   „Klid, netušili jsme, že jsi tady,“ zvedl John omluvně ruce.

   „A nejsem tu jen já, takže odtud vypadněte!“ zavrčel a práskl za sebou dveřmi. Překvapeně jsem zvedl obočí, ale než jsem se stihl na něco zeptat, táhli mě ostatní rychle pryč.

   „Hele, co to mělo znamenat?“ otočil jsem se na jednoho kluka, co šel s námi, že by Cole?

   „No… v číslovaných pokojích je vždycky největší klid, protože jsou částečně odizolované a Christopher tam občas chodí… Zavře se tam se svým notebookem,“ pokrčil rameny a dal se spolu s ostatními do úklidu. Já se připojil k Zachovi, vypadal… no… nejnormálněji a pokoušel se mi vysvětlit, jak to tu chodí. I když jsem doufal, že to dlouho nebude třeba, byl jsem mu vděčný. Dost mě například vyděsilo, že tu bývají ´zkoušky´ nováčků, jako v sexu, ale měl jsem štěstí, že to bylo jen pro mladší a ne moc zkušené ptáčky, mezi které jsem naštěstí nepatřil. Samozřejmě, že netušil, že tu nebudu sexovat jako oni, ale to bylo právě dobře. Přece jsem nechtěl možného vrahounka vyděsit.

 

2. kapitola

(Alex)

   „To je tu tak narvané vždycky?“ zeptal jsem se pochybovačně, když jsem přelétl pohledem po ´klubu´. Byla to vlastně část Triplu, pro členy to bylo praktičtější, nemuseli nikam přejíždět.

   „No… ani ne. Takhle narvané je to jen někdy,“ pokrčil rameny Zachary. Stál jsem s ním u baru, prý mě zaučí v míchání drinků. Abych řekl pravdu, děsil jsem se toho, co s těmi láhvemi on dělal…

   „Jen někdy?“ Zachary si povzdechl.

   „Dnes má přijít Chris, jsou tu jeho zákazníci z vyšších vrstev.“

   „V tom je nějaký rozdíl?“

   „No… řekněme, že Chris není volně k mání. Má své zákazníky a jiné nebere.“

   „To může?“

   „On jo. Teoreticky totiž není zaměstnancem Triplu. Před pěti lety byl vyplacený, pak se dohodl s panem Cohenem, že tu bude dál bydlet, ale zákazníky si bude vybírat sám a každý měsíc bude odvádět určité procento z výnosu Triplu,“ pokrčil rameny. „Proto kdo ho nemůže mít, chce se na něj alespoň dívat. Většinou jen stojí za pultem a míchá drinky, ale dnes slíbil tančit.“

   „Aha,“ prohodil jsem inteligentně. Ten Chris mi připadal jako čím dál větší parchant. Zvedl jsem hlavu, když se hluk v klubu ještě zintenzivnil. No jistě, černovlásek vstoupil dovnitř, a i když nejsem na kluky, musel jsem uznat, že mu to seklo. Černé kalhoty, které ho těsně obepínaly, bílá košile v nich ledabyle zastrčená, v uchu malá náušnice a na tváři svůdný, přesto odměřený výraz. Proplétal se mezi hosty, občas se s některým zastavil a prohodil pár slov, občas s někým zašpásoval letmým dotekem. Abych řekl pravdu, bylo mi z něj zle, přesně takhle jsem si představoval pouliční děvku.

   „Vidím, že náš Ledový princ ti moc nevoní,“ zastavil se u baru myslím Cole a ušklíbl se. Podal jsem mu minerálku, o kterou požádal a znovu se podíval na černovlasého kluka.

   „Abych řekl pravdu, připadá mi jako…“

   „Děvka? To bys ho urazil. Možná to teď tak vypadá, ale věř mi, že to není pravda.“

   „Není pravda? Vždyť se na něj podívej,“ probodl jsem Chrise pohledem. Ve stejnou chvíli se on zadíval na mě. Otřásl jsem se, jeho pohled byl tak ledový.

   „Jo, Chris rád špásuje a uvádí všechny do varu. Nejednou jsem i já skončil na záchodě, abych si ulevil, ale nedá jen tak někomu. Má své zákazníky a dostat se mezi ně je víc než těžké. Je vybíravý, ale taky dost dobrý, podle toho, co slýchávám. Jo a taky dost drahý, ale on si to může dovolit, jeho zákazníci nejsou žádní chudáci,“ pokrčil rameny, položil na stůl prázdnou láhev a zmizel mezi hosty. 

   Sledoval jsem, jak dva muži vyzvedli černovláska na pódium, nešlo si nevšimnout, že oba z toho byli nadšení, že se ho mohli dotknout. Nadzvedl jsem obočí, když začala hrát rychlejší skladba, jo, ten kluk se uměl hýbat. A po chvíli jsem si byl jistý, že pánské záchody mají tak trochu plno.

   Odvrátil jsem pohled a začal míchat nějaké ty jednodušší drinky. Nikdy jsem nic podobného nedělal, já byl rád, že jsem si dokázal uvařit kafe, sice pěkně hnusné, ale alespoň jsem po něm v práci neusnul, často jsem v poslední době dělával přesčasy, náš prostitutský vrahounek mi totiž nedal spát.

   Asi o pět písniček později začali hosté skandovat o přídavek, Chris ale jakoby je neslyšel, seskočil dolů, hbitě se mezi nimi propletl za bar a nalil do sebe na ex jednu mattonku.

   No… s ním přišli i další zákazníci a já je nějak nestíhal obsluhovat nebo spíš jsem ani neslyšel přes ten rambajz, co chtějí.

   „Uhni,“ odstrčil mě Chris a sám začal hbitě míchat drinky. Hleděl jsem na něj se zdviženým obočím, vážně s tím uměl.

   „Mohl bys tu přestat tak hloupě okounět a dojít třeba pro další alkohol?“ zavrčel na mě nepřátelsky. Jo, hned jak jsem ho poprvé uviděl, tušil jsem, že z nás přátelé nebudou a on mi to teď jen potvrdil.

   „Za barem je sklad, přines dvakrát bílý rum, bourbon, gin a vodku,“ poradil mi Zach, který se taky rychle otáčel okolo zákazníků. Kývl jsem a zmizel vzadu. Než jsem našel všechno potřebné, chvilku mi to trvalo.

   „I slimák je rychlejší než ty,“ zavrčel Chris a vzal mi z ruky několik láhví.

   „Je tu nový, Chrisi, mohl bys být milejší.“

   „Já nejsem milý, a když to za barem neumí, tak ho sem nevoď nebo ho nauč otáčet se.“

   „Promiň, takový je pořád,“ povzdechl si tiše Zachary.

   „V pohodě, začínám si zvykat,“ ušklíbl jsem se a podle Zacharyho pokynů začal míchat nějak drink jedovatě zelené barvy, který bych já osobně nikdy nevypil, už jen podle toho, co všechno jsem do něj dával.

   „Broučku, hoď mi sem jednu Kamikadzi a jednu pro tebe,“ naklonil se přes pult poměrně hezký mladík a svůdně na Chrise zamrkal.

   „Kupuj mi co chceš, Rone, ale do postele mě nedostaneš,“ ušklíbl se a vypil nabízený drink.

   „Jsi na mě zlý, Chrisi. Víš, že bych ti dobře zaplatil.“

   „A ty dobře víš, že mně o tvoje peníze nejde. Prostě ne, Rone,“ odmítl ho rázně a přetočil se k dalšímu zákazníkovi.

   „Chrisi! Pojď si se mnou zatančit,“ přiřítilo se k baru malé černovlasé stvoření.

   „Mám práci, Eli.“

   „Ale no tááák, nenech se přemlouvat, všichni tě ještě chtějí vidět,“ škemral Elijah. Se zájmem jsem zvedl obočí, když Chris dodělal tři rozdělané drinky, poslal je ke svým majitelům a obešel bar, aby vzal černovláska okolo pasu.

   „Elijah to s ním umí, myslím, že se ještě nestalo, aby mu něco odmítl,“ přitočil se ke mně Zachary. „Nějak tě zajímá, ne?“

   „Někoho podobného jsem ještě nepotkal,“ pokrčil jsem rameny a vrátil se ke své práci. Ovšem stejně mi to nedalo, abych po dvojici nepokukoval. Hrála nějaká španělská písnička a všichni členové Triplu ji nejspíš znali, protože tančili to samé. Docela nadržený tanec, kdy měl dominantnější partner koleno vsunuté mezi nohami druhého. V případě oné dvojice byl samozřejmě dominantnější Chris.

   Překvapeně jsem zvedl obočí, když písničku vystřídal ploužák a Chris si k sobě Elijaha přitáhl. Ten se jen spokojeně usmál a víc se k němu přitiskl.

   Všiml jsem si, že kolem druhé hodiny v noci se Chris z baru vypařil a to prosím zbývala ještě dobrá hodina do zavíračky.

   „Nejspíš má zákazníka,“ pokrčil Andrew rameny, když viděl, za kým jsem se díval.

   „Zákazníka? Teď?“

   „Jo, jeho zákazníci se řídí podle něj, ne on podle nich,“ ušklíbl se.

   Byla to dlouhá noc, hodně dlouhá, proto jsem byl rád, když jsem ve tři ráno padl do postele a mohl spát. To mi ovšem nebylo dovoleno dlouho. Připadalo mi to jako pouhých pár minut, co jsem usnul, když jsem byl násilně vzbuzen. Totiž násilně… probudil se celý pokoj a to už nějaký ten hluk nadělá, hlavně když dva z pokoje jsou milenci. Teprve teď jsem si totiž pořádně všiml, s kým vlastně pokoj sdílím – Zachary, Andrew a Adam.

   „Promiň, nechtěli jsme tě vzbudit, ještě klidně spi, je teprve osm,“ usmál se Andrew a odtáhl své dvojče z pokoje. Se zaúpěním jsem klesl zpět do přikrývek. Když jsem byl jednou vzhůru, už jsem neusnul, nesnášel jsem to.

   „Ukážu ti to tady, jestli chceš,“ nabídl se Zach, když viděl, že jsem se začal oblékat.

   „Jo, díky,“ přikývl jsem. Sice jsem doufal, že tu dlouho nezůstanu, ale i tak jsem se v tomhle obrovském baráku netoužil ztratit.

   „MJ, co tu děláš? Kde máš páníčka?“ sklonil se Zach k bílé kočce, která se mu otřela o nohy. „Zase ti utekl? Ten je ale zlý,“ pošimral kočku pod krkem, načež spokojeně zapředla.

   „Tak pojď, ukážu ti jídelnu,“ kývl na mě, když jsem se se zíváním dooblékal.

   „Tyhle pokoje patří nám, každý je po čtyřech a vlastně jsou všechny stejné. Ložnice, koupelna a menší obývák. Teď jsme ve východním křídle, pod námi je tělocvična a krytý bazén. Když máš volno, můžeš je používat.“ Obdivně jsem pískl, když mi prostory tělocvičny a bazénu se saunou a vířivkou ukázal.

   „Tady je kuchyň a jídelna, zbytek ti ukážu po snídani.“ Přikývl jsem a vešel do prostorné místnosti s velkým stolem, za kterým už sedělo poměrně dost lidí. Kočka, která nás celou dobu doprovázela, se rozběhla ke stolu a skočila na Chrisovo rameno.

   „Jeho kočka?“

   „Jo, dostal ji od… bývalého člena k narozeninám.“

   „Dobré ráno,“ pokusil jsem se usmát na přítomné a posadil jsem se naproti Chrise ke stolu. Přeci jen on teď patřil mezi mé hlavní podezřelé, potřeboval jsem o něm zjistit všechno. Jediný on mi neodpověděl, ne že by mě to nějak překvapilo.

   „Maminka tě nenaučila slušnému chování?“ ušklíbl jsem se a vzal si z košíku mírně připálený toust.

   „Učila, proto se nebavím s cizími lidmi,“ odsekl.

   „Cizími? Já myslel, že máš dlouhodobější paměť, včera jsme se seznámili.“

   „Vážně. A co o tobě vím, tvoje jméno? Sorry, ale neřekl bych, že po tomhle se známe.“

   „Mám se s tebou snad vyspat, abych byl známý?“ Jeho pohled ztvrdl ještě víc než byl. Všiml jsem si, že celá místnost ztuhla, dokonce i cinkání příborů utichlo.

   „Dám ti užitečnou radu. Nezahrávej si se mnou, mohl bych ti… pobyt zde hezky znepříjemnit,“ řekl klidným, přesto chladným hlasem. Otřásl bych se, ale zadržel jsem se, přece se před ním tak neponížím, před takovým spratkem usmrkaným! Místo toho jsem se narovnal a usmál se na něj.

   „Díky za radu, Chrisi, ale nepotřebuju radit od někoho, jako jsi ty.“

   „Potom nevidím důvod tě zdravit,“ vstal od stolu a odešel z místnosti.

   „Co je?“ podíval jsem se po ostatních, kteří ještě pořád ztuhle mlčeli.

   „Řekněme, že takhle s ním od nás nikdo nemluví, to si dovolí jen Rick a stejně se to mine účinkem. Gratulujeme, dokázal jsi ho vytočit.“

   „Vytočit? Tohle bylo vytočení?“

   „U něj? To si piš,“ přikývl vážně Cole.

***

   „Tady jsou číslované pokoje, setkáváme se tu se zákazníky. Myslím, že už jsi to tady viděl,“ ušklíbl se Zach.

   „Jo, měl jsem tu čest,“ přikývl jsem, když jsme se otočili k odchodu.

   „…konečně do toho míchat! Může ti být úplně jedno kdy odcházím a kam odcházím!“ ozvalo se rozčílené zavrčení. Sešli jsme pár posledních schodů, což stačilo k tomu, abychom spatřili, kdo je oním aktérem hádky.

   „Chrisi, přestaň! Mám o tebe strach! Někdo tam venku vraždí lidi, jako jsi ty.“

   „No a co,“ odsekl chladně. „Tebe by to mělo těšit, ne? Vraždí konkurenci,“ vytrhl se Rickovi a odešel. Přivřel jsem oči, ta věta ve mně jen posílila myšlenku, že právě Christopher je oním hledaným vrahem.

   „Ricku? Jsi v pořádku?“ zeptal se Zach.

   „Mám o něj strach,“ povzdechl si muž a opřel se o stěnu. „Ale neposlouchá mě, je mu úplně jedno, co s ním bude. Nevím, co mám dělat.“

   „Chris se o sebe zvládne postarat,“ poplácal ho Zachary po rameni a chystal se odejít.

   „Alexi, můžu s tebou mluvit?“ zastavil mě Rick, když jsem se otočil k odchodu.

   „Jo, jasně,“ přikývl jsem a vydal se za ním do kanceláře.

   „Vím, že to vypadalo hodně… podezřele, ale nevěřím tomu, že by Chris nebo kdokoli z mých kluků něco takového udělal.“

   „Omlouvám se, pane Cohene, ale je mou povinností prošetřit všechny možnosti a Triple je momentálně na seznamu podezřelých, protože Chris má pravdu, někdo vraždí vaši konkurenci a věřte mi, že právě Christopher je teď mou prioritou, musím zjistit, kdo to dělá, snad to chápete.“

   „Samozřejmě,“ přikývl.

   „Dobrá, můžu odejít?“

   „Jistě. Za chvíli vám… pošlu zprávu, v pokoji budete mít přichystány ty složky, které jste chtěl.“

   „Děkuji,“ kývl jsem a odešel.

 

3. kapitola

(Alex)

   Nepřítomně jsem poslouchal bavící se kluky. Pořád jsem musel myslet na Chrise, na jeho výraz v očích – vztek, na jeho slova. Byl jsem si téměř jistý, že to on je tajemným vrahem, ale nemohl jsem mu nic dokázat – zatím. Musel jsem se mu dostat na kobylku, musel jsem ho přistihnout při činu, ale nejdřív se dozvědět důvod proč všechno dělá, protože jsem si byl jistý, že by ho sám nikomu neřekl.

   Z přemýšlení mě probral až vibrující mobil, který oznamoval jednu novou zprávu.

   „Ale, ale… první zákazník?“ ušklíbl se Cole. „Užij si to, kanče,“ zavrněl. Abych pravdu řekl, ulevilo se mi, že naštěstí s nikým nebudu muset spát, nejspíš bych na to neměl nervy ani žaludek – prodávat svoje tělo. Jen jsem mírně přikývl a odešel.

   Když jsem vešel do pokoje, ležely na stolku vedle postele složky – záznamy o členech Triplu. Sedl jsem si na postel a začal se v nich přebírat, dokud jsem nenašel tu, která mě právě zajímala nejvíc. Christopher Barry-Cohen. Nadzvedl jsem obočí nad tím příjmením. Cohen? 

 

Christopher Barry-Cohen

 

Datum příchodu: 26. října 2005

• Věk: 17
• Zkušenosti: Vždy pasivně s ochranou

…

   Přišel sem v sedmnácti?   

   Pasivně? Christopher mi nepřipadal moc pasivní, spíš mi připadal jako někdo, kdo chce mít vždy všechno pod kontrolou.

…

Lékařské shrnutí: Po těle modřiny a podlitiny. Rok 2003 zlomené koleno při pádu ze schodů – bolest při změně počasí a větší námaze.

Pohlavní nemoci – negativní.

…

   Modřiny a podlitiny? To byl takové nemehlo nebo… ho někdo bil?

…

Poznámka: Prodán – majetek Triplu X; otec se vzdal veškerých práv;…

…

   „Cože?“ zašeptal jsem. Prodali ho sem? To snad…

…

…6. prosince 2005 osvojen Georgem Cohenem

…

   Přetočil jsem na druhou stranu. Měl jsem strach, co se o tom klukovi ještě dozvím, už tohle se mi samo o sobě moc nezamlouvalo.

   Zamračil jsem se, když jsem uviděl lékařskou zprávu z nemocnice a ještě víc mi vyrazilo dech, co jsem se v ní dozvěděl – pokusil se o sebevraždu, podřezal si žíly. Necelé dva měsíce po tom, co přišel do Triplu.

   Dál tam bylo několik nepodstatných věcí včetně toho, že se zúčastnil dobročinné akce, které Triple každoročně pořádá. Pak přišla další věc, která mi vyrazila dech.

   ´Opakovaně znásilněn…´ Hleděl jsem na ta dvě slova neschopen od nich odtrhnout pohled. Četl jsem je stále dokola a nemohl pochopit jejich význam. Znásilněn? Opakovaně?

   Když jsem otočil dál, byla tam smlouva o vykoupení z Triplu, ale tímhle složka nekončila.

   Ani trochu se mi nelíbil další výkaz z nemocnice. Autonehoda. Nutná operace kolene, vnitřní zranění, otřes mozku, zlomená ruka, pohmožděniny,…

   „Ty teda musíš Triple nenávidět… jen nevím, proč tu zůstáváš,“ zamumlal jsem. Teď jsem si byl téměř jistý, že to Chris je oním vrahem, kterého hledám. Podle té složky ho měl znásilnit nějaký člen Triplu, teď už nejspíš bývalý, ten kluk musí hodně nenávidět prostituty.

   Dále tam byla sepsaná dohoda o výběru Chrisových zákazníků, jeho bydlení v Triplu a různé věci okolo toho. 

   Zavřel jsem složku a na chvíli se natáhl na postel. Přemýšlel jsem nad tím vším a dával si to dohromady.

   Podíval jsem se na hodinky, když se ozval můj žaludek. Překvapilo mě, že už je půl jedné. Dal jsem všechny složky na hromadu, Cohen už bude vědět, co s nimi dělat, aby je nikdo neviděl. Mírně jsem se rozcuchal a vydal se na oběd.

   „No né, nějaká rychlovka,“ ušklíbl se na mě Cole ode dveří.

   „Jo, neměl moc času,“ pokrčil jsem rameny a posadil se ke stolu na místo, které jsem obsadil už ráno. Ovšem tentokrát byla židle naproti mě prázdná, Chris chyběl, ovšem ne na dlouho.

   „Kde jsi byl?“ zeptal se Zachary s úsměvem. Nedočkal se však usměvavé odpovědi.

   „Nejsi moje matka, tak mi dej pokoj,“ zavrčel a shodil ze sebe mikinu. Když se natáhl pro chleba, sklouzl mi pohled na jeho zápěstí.

   „Sebevrah?“ vyklouzlo mi bezděčně z úst. Černovlásek se na mě mlčky podíval a probodl mě pohledem.

   „Copak, důvěrně to znáš?“ ušklíbl se a sjel pohledem ke svému zjizvenému zápěstí.

   „Často se s tím setkávám,“ pokrčil jsem rameny.

   „Vážně? V base nebo v nemocnici? Pokud vím, podobná individua se nachází právě na takových místech.“ Mírně jsem ztuhl, tenhle kluk byl chytrý, měl bych si dávat větší pozor, hrozilo mi totiž nebezpečí, že by mě mohl prokouknout.

   „Oboje. Kam patříš ty?“

   „Asi se vymykám pravidlům. Třeba nejsem ani blázen ani kriminálník.“

   „Pravidla se dají obejít, tobě to jde bravurně, zdá se.“

   „Hmm… někdo si tady o mě zjistil pár věcí. Měl bych být poctěn, že tě tak zajímám.“

   „Rád se zajímám o nové neidentifikovatelné druhy, se kterými jsem se nikdy nesetkal.“

   „Obávám se, že na planetě Zemi toho ke zkoumání už moc není. Zkus třeba Pluto, tam budeš mít hodně potvor ke zkoumání.“

   „Na Plutu není život, pokud vím, měl by sis zlepšit své všeobecné znalosti.“

   „Měl by sis krýt záda, začínáš mě srát,“ probodl mě pohledem.

   „Chrisi, odpoledne chceme hrát basket, připojíš se? Prosím,“ skočil nám do ´rozhovoru´ Elijah.

   „Mám zákazníka, Eli,“ řekl Christopher, aniž by ze mě spustil oči, nakonec to ale přeci jen udělal a podíval se na zklamané černovlasé stvoření. Někdy mi vážně připomínalo trochu dítě.

   „Wow, kluci, měli byste se třást, zatímco budete hrát basket, náš Ledový princ vám přebere zákazníky,“ ušklíbl jsem se.

   „Alexi…“

   „Co je, Zachu? Copak už vás neunavuje to jeho povýšené chování? Tak se sakra braňte!“

   „Nic o mně nevíš, Alexi, tak přestaň, dokud ještě můžeš.“

   „Třeba se mýlíš, Chrisi, třeba o tobě vím víc věcí, než si myslíš.“

   „Tak to pochybuju,“ řekl chladně a vstal od stolu, aniž by něco snědl.

   „Chrisi! Nic jsi nesnědl!“ zakňoural Elijah.

   „Přešla mě chuť, stejně už jdu pozdě,“ řekl, než za sebou práskl dveřmi. Ušklíbl jsem se, tentokrát jsem si byl jistý, že jsem ho vytočil a dobře mu tak. Nesnášel jsem tyhle namyšlené nátury.

   „Jsi ty vůbec normální?“ zaječel na mě Elijah. „Vůbec ničemu nerozumíš!“ Překvapeně jsem na něj hleděl. Místo toho, aby mi něco vysvětlil, vstal a odešel. Se zdviženým obočím jsem se podíval po ostatních.

   „Elijah je vůči němu moc… ochranitelský.“

   „To se mu divím,“ zabručel jsem.

   „Víš, Chris je složitá osobnost, prostě ho nech na pokoji a budete spolu vycházet.“

   „Jako to děláte vy?“

   „Je to tak lepší, věř mi,“ přikývl smutně Zach.

   Zarazil jsem se u dveří Chrisova pokoje, když jsem se šel převléknout. Slyšel jsem hlasy – Chrisův a Elijahův.

   „Říkal pravdu? Ty ses pokusil zabít?“

   „Do toho ti nic není, Eli.“

   „Takže ses vážně pokusil o sebevraždu? Proč?“

   „Víš toho o mě víc než všichni tady, Elijahu, ale o tomhle se s tebou nehodlám bavit, jasné?“ zavrčel. Raději jsem spěšně odešel, netoužil jsem po tom, aby mě tu načapali.

***

   „Náš Ledový princ ti nějak nesedl, co?“ ušklíbl se Cole, když se vedle mě posadil na střídačku. Basket mě moc nebavil, proto jsem si dobrovolně sedl.

   „Nemám rád podobné nafrněné nátury, nechápu, že ho tak snášíte.“

   „Víš, většinou si on nevšímá nás a my jeho. Nemůžu říct, že mi nevadí jeho chování, ale nikdy jsem s ním neměl žádný konflikt, nikdy se se mnou moc nebavil.“

   „Má výhody, co vy ne.“

   „Možná, ale také má ty nejnáročnější zákazníky. Naše nám nikdy neodlákal a maká v baru, i když by vůbec nemusel,“ pokrčil rameny. „Nevím, proč se tak chová, ale podle kluků, kteří tu už byli, když přišel, se hodně změnil.“

   „Kdo ho zná z dřívějška?“ Na chvilku se zamyslel a podíval se na kluky.

   „Zachary, ten s ním byl i ve skupině, myslím.“

   „Ve skupině?“ zvedl jsem obočí.

   „Jo, Triple – byly tu tři skupiny, dvě normální a jedna sadističtější. Postupně se to zrušilo,“ pokrčil rameny. „Ale k tvé první otázce… Dvojčata taky určitě a myslím, že ještě Fabian a Edmund,“ přivřel oči. „Ale jak jsme ti řekli, Alexi, jestli si ho nechceš poštvat proti sobě, což bych ti nedoporučoval, neměl bys ho moc vytáčet.“

   „Jasně,“ ušklíbl jsem se. Nechtěl jsem ho vytáčet, jen jsem chtěl zjistit motiv k těm vraždám, co pravděpodobně spáchal.

***

(Chris)

   Mlčky jsem se podíval z okna na zahradu. Zahradník právě sekal trávu na pozemcích a kluci blbli v bazéně. Nejspíš se po tom basketu potřebovali zchladit. Jo, taky jsem se potřeboval umýt, nesnášel jsem, když jsem na sobě měl zaschlé semeno, ale pokud to některého zákazníka rajcovalo, musel jsem to překousnout.

   Zamračeně jsem hleděl na tmavovlasého kluka, který stál u bazénu, nejspíš se mu do něj moc nechtělo, ale měl smůlu. Kluci rozhodli za něj, když ho do něj shodili. Nováček…

   Nechápu, co tímhle Rick sledoval, na to, aby tu začínal už byl hodně… starý. Většinou byli nováčci tak dvacetiletí, tenhle… byl rozhodně starší. A neskutečně protivný! Sevřel jsem rty do tenké škvírky a pokračoval rozhodným krokem ke svému pokoji. Byl tu druhý den a už mi pil krev! Nic, nic o mně nevěděl!

   Špinavé věci jsem hodil na zem a spěšně se vydal do malé koupelny. Nebyl to sice žádný velký luxus, jen sprchový kout a záchod, ale byl jsem rád, že mám pokoj sám pro sebe. Rickovi se to sice nelíbilo, ale neměl na výběr.

   Opřel jsem se o kachličky a bojoval s klížícími se víčky, už zase jsem víc jak dva dny nespal. Zatřepal jsem hlavou, abych se alespoň na chvíli probudil, smyl ze sebe polozaschlé semeno a vyšel z koupelny.

   Na noťásku jsem nahlas pustil hudbu a padl do postele, kde jsem téměř okamžitě usnul.

 

4. kapitola

15+

(Alex)

   „Tohle vám nedaruju, zítra si dáme odvetu!“ zlobil jsem se naoko. Po tom, co mě bezohledně shodili do bazénu jsem byl nucen s nimi hrát kohoutí zápasy, samozřejmě jsme s Colem prohráli, ten kluk se vůbec nesnažil.

   „Fajn, aspoň tě tam zítra nebudeme muset házet,“ zazubil se blondýn. Jen jsem se ušklíbl.

   „Co to je?“ nadzvedl jsem obočí, když jsme se blížili k pokojům, odkud se ozývala hudba.

   „Chris spí,“ pokrčil Andrew rameny.

   „Spí? V tomhle hluku?“

   „Jo. Má pokoj sám hned vedle ´společenky´ a když jsme tam bývali nebo když jsme šli do našich pokojů, okamžitě se vzbudil. Takže to řeší takhle. Hudba mu nevadí a nás přes ni neslyší.“

   „Hele, nevím jak vy, ale já navrhuju převléknout se, najíst se a jít do baru.“

   „První dvě beru!“ vyhrkl nějaký kluk. Ve všech jsem se ještě moc neorientoval, abych pravdu řekl, pamatoval jsem si jen Zacharyho, který mě zaučoval u baru, dvojčata, protože… protože to byla dvojčata a šílená k tomu, Colea, jelikož nezavřel pusu, Elijaha, který po mně neházel moc přátelské pohledy a samozřejmě našeho Ledového prince – Christophera.

   „Kdo vzbudí Leďáka?“ poškrábal se Cole na hlavě. Jo, hlavně on takhle černovláska oslovoval. Připadal mi hodně extrovertní. Od něj bych se toho mohl dost dozvědět. Elijah se na něj zamračil, nejspíš se mu moc nelíbilo to oslovení. Založil si ruce na prsou a našpulil rty.

   „Eli no tááák, prosím,“ zaškemral blondýn.

   „Proč bych měl?“

   „Na tebe se nikdy nezlobí!“

   „Na tebe by se taky nezlobil, já nemůžu za to, že jsi ho budil pět minut po tom, co šel spát,“ pohodil hlavou a pomalu vstoupil do nejbližšího pokoje, ze kterého se ozývala hudba. Když jsem se šel převléknout, zaregistroval jsem jen ztlumení přehrávání a tiché hlasy.

   Když jsem umytý a převlečený šel do jídelny, téměř jsem vrazil do Chrise, který se vyřítil z pokoje.

   „Měl bys přestat pít kofein, jsi moc hyperaktivní,“ ušklíbl jsem se. Mrazivě se na mě podíval, připadal jsem si jako nějaký odporný hmyz, kterého touží zašlápnout, ale tvářil jsem se jako největší borec na světě, přece před tímhle uchem, které je o čtyři roky mladší než já, nesklopím uši a neuteču.

   „Měl by sis pořídit brýle, když nevidíš na cestu,“ odsekl a spěšným krokem vyrazil do jídelny. Jen jsem se ušklíbl, věta s brýlemi byla ve světě už hodně ohraná, měl by přijít s něčím originálnějším.

   Přišel jsem poslední, místní obyvatelé už si zvykli rychle se vysprchovat a pospíchat, můj styl to nebyl.

   „Přijdeš dnes do baru?“ zeptal se Andrew (nebo Adam?) Chrise.

   „Ne.“ Jednoslovná stručná odpověď. Jo, sral mě čím dál víc, ale abych pravdu řekl, štvali mě všichni kriminálníci. Nesnášel jsem je.

   Večeře probíhala v klidu, všichni se vesele bavili, tedy až na černovlasého vrahounka. Ale pouze do doby, dokud právě jemu nezazvonil mobil. Znuděně ho vytáhl z kapsy kalhot a zadíval se na display. Jen protočil oči v sloup a zvedl to.

   „Ano?“ zavrněl a opřel se do židle.

   „Moc neposlušný chlapec.“ Tohle určitě nebyla maminka ani tatínek. Šokem jsem přestal jíst, jen jsem na něj hleděl a poslouchal jeho svůdný hlas, jak vrní do mobilu.

   „Pomalu z tebe stáhnu košili a zajedu rukou do tvých kalhot…“ Zamrkal jsem a nevěřil vlastním uším.

   „…vezmu do ruky tvůj penis a začnu se s ním mazlit, vím, jak to máš rád.“ Tohle snad nemyslí vážně! On chce sexovat přes telefon přede všemi? Nevěřícně jsem se rozhlédl okolo stolu. Většinou si toho nevšímali a dál se tiše bavili mezi sebou, někteří znuděně četli dnešní noviny, jen Cole měl podezřele ruku pod stolem. To jim to snad nevadilo?

   „…nenene, tak brzo tě nenechám se udělat,“ zasmál se Chris tiše. „Právě jsem nasadil mučivě pomalé tempo, beru tě do úst a velmi pomalu přejíždím jazykem po tvém ztopořeném penisu,“ zavrněl. „Líbí se ti to?“ Chvilku jen poslouchal osobu na druhé straně. Překvapeně jsem zvedl obočí nad jeho výrazem. Myslel jsem, že si to bude užívat, ale vypadal spíš znuděně.

   „Nebuď překvapený, tohle je tu každý den, ten chlápek je do něj blázen. Už několikrát mu nabízel prachy, aby odtud odešel a žil s ním. Chris vždy odmítl a že to nebyly malé sumy,“ zašeptal mi Zachary do ucha.

   „…zasténám rozkoší, když ho do mě vrazíš a začneš mě ošukávat,“ vydechl. „Rychleji, víš přeci, jak to mám rád. Ano… to se mi líbí, ještě víc.“  Čekal jsem jen, kdy si strčí ruku do kalhot a začne se sám dělat, překvapivě se nic takového nedělo. Hrál to snad? Kdybych ho slyšel přes zavřené dveře, vsadil bych se, že se právě dělá, ale…

   Připadal jsem si jako nějaký zatracený úchyl a šmírák, tohle snad dělá naschvál. Nevím jak dlouho to trvalo, mně to připadalo jako věčnost. Kdybych zavřel oči, znělo by to tak opravdově, ale když jsem se na Christophera podíval, viděl jsem jen chlad v jeho očích a najednou mi ta jeho slova přišla tak falešná, protože ona falešná byla.

   „…zatím,“ zapředl, položil hovor a vstal od stolu. Sebral si ještě jablko a vydal se ke dveřím. Cestou se zastavil u Colea, který zatvrzele hleděl před sebe.

   „Já to viděl,“ sykl mu do ucha a pohrdavě se usmál.

   „Hajzle,“ zrudl Cole a vystartoval ze židle jako neřízená střela. Zmizel rychle za dveřmi, ale i tak jsem si všiml mokrého fleku na jeho kalhotách.

   Zamračil jsem se, když se můj pohled střetl s tmavě hnědýma očima. Chris se jen ušklíbl a odešel. Jo, tohle měla být provokace.

***

(Chris)

   Tyhle telefony už mě unavovaly, tedy telefony od tohohle chlápka. Volal mi denně a pořád poslouchat ty jeho úchylné řečičky mě taky nebavilo. Škoda, že mě neviděl, třeba by ty hovory omezil, kdyby zjistil, že mě ani nevzrušil.

   Svižným krokem jsem se vydal k pokoji, kam měl za chvíli přijít můj zákazník. Přál si romantickou koupel. Kysele jsem se nad tím zašklebil, jo, začátek hezký – víno, horká voda, muzika, ale pak se to vždycky ´zvrtne´ do jedné velké šukačky.

   Zamračeně jsem v kapse nehmatal mobil, na který mi došla SMS od neznámého čísla. Stála tam jen dvě slova: Chci tě…

   Nepozastavoval jsem se nad tím. Jen mě trochu naštvalo, že některý z mých zákazníků šíří moje číslo. Dával jsem ho jen svým zákazníkům.

   Trpitelsky jsem si povzdechl, když jsem napouštěl vanu, do které jsem nalil pěnu. Čekal jsem zákazníka, který mě rád ovládal, hrál si se mnou a choval se ke mně jako k děcku. Moc jsem ho nemusel, ale znal jsem i horší nátury a i když jsem si zákazníky vybíral, moc možností jsem neměl. Každý měl svoje zápory, které jsem byl nucen přehlížet.

   „Ahoj, pusinko,“ obtočily se mi okolo pasu paže. Přemohl jsem se a místo výrazu znechucení jsem se svůdně usmál a otočil se.

   Muž ve středním věku se mi přisál na krk, kde, jak jsem správně tušil, mi zůstal rudý flek. Cítil jsem jeho ruce, jak se mi dostávají pod košili a za lem kalhot, které začaly stahovat dolů. Nezůstal jsem pozadu, už se mi podařilo rozepnout mu košili a odhalit jeho mírně zarostený hrudník.

   Cítil jsem, jak i mně zmizela košile a jeho velké ruce se rozběhly napříč mým tělem. Bylo to pro mě už natolik automatické, že jsem vypnul, stačilo vyloudit pár stenů a ve správný okamžik se sám vzrušit. Dlouho se mi nestalo, že by to dokázal sám zákazník, naštěstí si toho nikdy nikdo nevšiml.

   Zamračil jsem se, když jsem ucítil, jak mi sevřel ruce a cvakla na nich pouta.

   „Dneska mám chuť na něco trošku jiného, pusinko. Tak dlouho už po tom toužím,“ zašeptal mi do ucha a otřel se o mě svým vzrušeným klínem.

   „Klekni!“ zavrčel a srazil mě na kolena. Překvapeně jsem zamrkal, tohle nebyl ten muž, kterého jsem znal. Nelíbilo se mi to, ani trochu.

   „Kuř! Dělej!“ vytáhl si z kalhot penis a přitlačil mi k němu hlavu. Pevně jsem sevřel rty a odklonil se.

   „Znáš pravidla, Stefane,“ zavrčel jsem skrze zuby.

   „Pro jednou se ti nic nestane. Už mě to s ochranou nebaví, chci tě cítit, chci cítit tvoje tělo a ne jen nějakou gumu!“ zavrčel.

   „Kuř! Jsi přece kurva!“ Trhl jsem sebou a pokusil se vstát. Vypadá to, že tu někdo dělá problémy a já to chtěl zastavit dřív, než by bylo pozdě. Ovšem když do mě strčil, poznal jsem, že už pozdě je. Neudržel jsem rovnováhu a vrazil zády do zrcadla, které se roztříštilo na tisíce kousků. Ucítil jsem v zádech palčivou bolest a okamžik na to ucítil něco teplého, jak mi stéká po zádech. Jo, tady končila legrace, muž naproti mně měl v očích výraz šílené touhy. Bylo mi z toho na blití.

   Podařilo se mi vstát a dokonce ho spoutanýma rukama uhodit, když se přiblížil. Bylo bláhové pokoušet se mu utéct. Znovu se mi okolo pasu omotaly paže a Stefan mě povalil na postel.

   „Pusť, víš, co tě to bude stát!“ zavrčel jsem.

   „Stojí mi to za to, alespoň jednou tě chci se vším všudy a bez zábran!“ Pokoušel jsem se bránit, ale bylo to zbytečné, byl silnější než já a znevýhodňovaly mě spoutané ruce.

   Kousl jsem se do rtu, když do mě strčil prsty a začal mě roztahovat. I tak jeho vniknutí do mě bolelo, ale neponížil jsem se na to, abych brečel. Jen jsem tiše ležel a nechal se šukat. Bylo mi na blití, záda mě pálila a zadek mě taky pekelně bolel. Stefan nebyl žádné tintítko. Věděl, co riskoval, věděl, že po tomhle v Triplu končí, ale bylo mu to jedno.

   „Sbohem, pusinko,“ zašeptal mi do ucha, když se oblékl, naposled mě políbil na rameno a odešel. Netušil jsem, jak dlouho tu byl, ale typoval jsem, že půlnoc už je dávno za námi. Zůstal jsem ležet na posteli se spoutanýma rukama, tělem potřísněným od spermatu a zakrvavenými zády. Bylo mi to jedno, už několik let mi bylo jedno, co se mnou provádí, ale i přesto jsem se snažil získat si určitý respekt, což se mi podařilo. Ovšem našli se i takoví, kteří si šli tvrdě za svým cílem a neptali se, zda-li smí, jestli to chci nebo jak se cítím já. Naučil jsem se obrnit se a vypnout.

   Nemělo cenu to hlásit, Stefan mi zaplatil a ne málo, měl právo dostat mé tělo a byla jen má chyba, že jsem se bránil. Byl jsem děvka a oni to věděli a brali mě tak. Vždycky mě tak každý bral, všichni, kromě jednoho…

   Probudil jsem se hodně pozdě a nejspíš bych ještě spal, kdyby mě neprobudila bolest v zádech. Z pout se mi nakonec podařilo vyvléknout jednu ruku, takže jsem se zvládl i osprchovat. Sledoval jsem růžovou vodu, která odtékala pryč.

   Tiše jsem si povzdechl, když na ručníku zůstaly krvavé stopy a to jsem se zad skoro nedotýkal, protože šíleně pálila. A když jsem se rozhlédl po střepech v koupelně… To bude zase řečí.

   Přehodil jsem si přes sebe košili a vydal se do svého pokoje. Musel jsem poprosit Eliho, aby mi tu ránu vyčistil, podle palčivé bolesti jsem typoval, že v ranách mám ještě nějaké to sklo. Jen jsem doufal, že nepotkám moc lidí. Nesnášel jsem, když mě očumovali.

   Měl jsem smůlu, kluci už byli po snídani a bavili se twisterem ve společence.

   „Chrisi! Dobré ráno!“ zazářil Eli jako sluníčko. Ostatní mi sice kývli na pozdrav, ale já si jich nevšímal.

   „Eli, můžeš?“ kývl jsem k pokoji, ve kterém jsem hned zmizel. Potřeboval jsem ty střepy vytáhnout, nebylo to nadvakrát příjemné. 

 

5. kapitola

(Alex)

   Zvedl jsem hlavu, když se v místnosti objevil Chris. Elijah ho usměvavě pozdravil a ostatní na něj alespoň kývli a on? Jakoby vůbec neexistovali. Nesnášel jsem tyhle namyšlené nátury, které si myslí, že jsou středem vesmíru, pohrdal jsem jimi.

   „Eli, můžeš?“ kývl hlavou ke svému pokoji. Černovlásek vyskočil na nohy a okamžitě ho následoval. Ovšem netrvalo dlouho, než se zamračeně vrátil zpět do místnosti a vytáhl z minibaru láhev nějakého neidentifikovatelného alkoholu.

   „Kluci, pojďte mi ho někdo podržet,“ povzdechl si.

   „Co se stalo?“ zamračil se Zachary a vstal.

   „Zákazník,“ odpověděl a znovu zmizel v pokoji se Zachem v patách. Zákazník, že by dlouhá noc?

   Zvedl jsem obočí, když se z pokoje ozvalo bolestné zasténání a po chvíli další. Docela by mě zajímalo, co v noci vyváděli, i když… raději to vědět nechci, asi bych na to neměl žaludek. Už z Christopherova chování to vypadalo na hodně nadrženého chlapečka.

   Pokusil jsem se znovu začíst do knihy, kterou jsem ale stejně nevnímal. Ten případ mi nedával spát, probíral jsem všechny možnosti. Ano, Chris měl příležitosti vraždit, řekl bych, že měl i důvody, jediný háček byl v tom, jak ho usvědčit.

   Zvedl jsem hlavu, když z pokoje vyšel zamračený Zachary. Mlčky položil na stůl několik zakrvácených střípků skla a pouta.

   „Co se stalo?“ zeptalo se jedno z dvojčat.

   „Ty si myslíš, že mi to řekl?“ uchechtl se Zach posměšně. „Možná sis toho ještě nevšiml Andrew, ale Chris se nám nesvěřuje vůbec s ničím natož s tímhle!“ štěkl naštvaně a podepřel si hlavu rukou.

   Otočili jsme se na Elijaha, který vyšel z láhví alkoholu a zakrváceným ručníkem.

   „Přestaňte se na mě dívat jako na děda Vševěda, nic nevím,“ zavrčel tiše a s ručníkem odešel.

   Z přemýšlení mě vytrhla SMS. Zvedl jsem se s tím, že se jdu převléknout, muselo to vypadat alespoň trochu věrohodně, že mám zákazníka, nechtěl jsem, aby se dozvěděli, kdo vlastně jsem.

   Přivřenými dveřmi Chrisova pokoje jsem ho spatřil ležet na posteli. Na zádech jsem zaregistroval rudé šrámy, které už ale nekrvácely. Takže chlapec při tom má rád bolest. Tohle jsem nikdy nepochopil.

   Rychle jsem se v pokoji převlékl a spěšně vyrazil do číslovaného pokoje. Skoro jsem se srazil s uklízečkou, která právě z jednoho vycházela.

   „Omlouvám se,“ pousmál jsem se omluvně a sklouzl pohledem k plechovému koši, který byl plný rozbitého skla.

   „To nic,“ usmála se přátelsky.

   „Co se tam stalo?“ zvedl jsem obočí, třeba bych se od ní mohl něco dozvědět.

   „Netuším, ale muselo to být bouřlivé,“ pokývala důležitě hlavou. Okamžitě jsem pochopil, co je to za typ člověka. Když ví něco víc než ostatní, připadá si tak moc důležitě, že prozradí všechno, co dotyčný bude chtít. Nevadilo mi to, musel jsem vědět, co se stalo, byl jsem policista, vyšetřoval jsem několik vražd a tohle se týkalo mého hlavního podezřelého, jo, musel jsem to vědět.

   „V koupelně je rozbitá téměř celá ta skleněná stěna, některé střepy byly ještě krvavé a ta postel…“ zakroutila hlavou. „Strašný bordel. Myslím, že to prostěradlo se hodí leda tak do popelnice. Celé zamazané krví a semenem, nechutné!“ otřásla se a znechuceně se podívala na velký balík.

   „Nechápu, jak při tom může mít někdo rád bolest, vždyť pohlavní styk je něco tak křehkého mezi dvěma, kteří se mají rádi a tady se s tím kupčí!“ odfrkla si a s vozíčkem oddrkotala pryč.  

   Ušklíbl jsem se, měl jsem podobné pocity. Sám bych dobrovolně do bordelu nejspíš nevkročil, připadalo mi to… nechutné. Zvláště teď, když jsem to mohl okouknout zevnitř.

***

(Chris)

   Pomalu jsem se zvedl z postele a přehodil přes sebe jen tenkou košili. Venku bylo horko, takže jsem si naštěstí ničím víc nemusel zatěžovat záda. Potřeboval jsem, aby se mi co nejdříve zhojila, někteří zákazníci neměli rádi, když jsem byl ´poškozený´.

   Triplem jsem prošel, aniž bych si kohokoliv všímal, nechtěl jsem odpovídat na dotěrné otázky, ne že někdy bych na ně odpovídal, ale neměl jsem chuť s nimi vůbec mluvit. Ať si myslí, co chtějí, bylo mi to jedno.

   Venku jsem z krabičky vytáhl cigaretu a vložil si ji mezi rty. Chvilku jsem po kapsách hledal zapalovač, načež jsem si připálil. Ani nevím, kdy jsem začal kouřit, ale bylo to nejspíš v době po té autonehodě. Myslel jsem tehdy, že už víc zklamání nezvládnu, chtěl jsem všechno vzdát, ale neudělal jsem to. Zatnul jsem zuby a bojoval.

   Zastavil jsem se u malého parčíku, kde nějaká maminka s dcerou krmily holuby. Chvilku jsem je sledoval, jejich šťastné obličeje. Ta holčička měla štěstí, rodiče jsou v životě jedny z nejdůležitějších osob.

   Otočil jsem se na podpatku a rychle vyrazil dobře známým směrem. Vytáhl jsem z kapsy klíče a vstoupil do prostorného bytu. Okamžitě mě ovanula vůně pečeného kuřete. Pousmál jsem se, Hanna byla výborná kuchařka a pečovatelka. Až teď jsem si uvědomil, jaký mám vlastně hlad.

   „Chrisi, jdeš právě včas na oběd. Ještě chvilku vydržte,“ usmála se na mě z kuchyně a znovu se přitočila ke sporáku. Jen jsem přikývl a vešel do obýváku, kde u okna seděla postava.

   „Ahoj,“ opřel jsem se ramenem o futra dveří a zadíval se na ni. Ani se nepohnula, mlčky hleděla z okna, bylo to tak téměř pokaždé, když jsem přišel.

   „Dnes nějak brzy.“ Pokrčil jsem rameny a přešel jsem k muži. Lehce jsem ho políbil na rty a posadil se do křesla naproti něj.

   „Říkal jsem ti, abys to nedělal,“ zavrčel a konečně se na mě podíval.

   „Nevidím důvod,“ odsekl jsem a založil si ruce na prsou. Bohužel jsem se neopatrně opřel zády do křesla a sykl jsem bolestí.

   „Co se ti stalo,“ uhodil na mě zamračeně.

   „To není tvoje starost,“ přivřel jsem naštvaně oči.

   „Chrisi…“

   „Pojďte jíst!“ ozvalo se zavolání z kuchyně. Byl jsem rád, nerad bych se s ním pohádal hned po mém příchodu. Jo, hádali jsme se často, ale jen kvůli věci, kterou on nechtěl pochopit, nechtěl pochopit, že já ho neopustím, ne když mě potřebuje.

   Zvedl jsem se z křesla, chytil za ručky vozíček, na kterém seděl a nasměroval jsem ho do kuchyně propojené s jídelnou.

   „Nechci, abys za mnou chodil.“ Zvedl jsem oči od výborného jídla a zahleděl jsem se na něj. Díval se na mě svýma šedýma očima, které jsem tolik miloval.

   „Kolikrát už jsem to od tebe slyšel? Damone, přestaň s tím, budu za tebou chodit, ať se ti to líbí nebo ne,“ řekl jsem lhostejně.

   „Chci, abys začal žít normálně! Ne jako nějaká děvka v bordelu!“ štěkl.

   „Povolání jako každé jiné,“ odsekl jsem.

   „To těžko, je mi z tebe zle!“ Naštvaně jsem se zvedl od stolu a odešel do obýváku. Tohle jsem slyšel pořád! Pořád dokola! Jsi děvka! Prodáváš svoje tělo! Jo, snažil se mě vytočit, už pět let se mě od sebe snažil odehnat, ale já jsem se nenechal, ne teď. Neopustím ho, když to všichni ostatní udělali a v Triplu jsem proto… Nic jiného vlastně ani neumím, kromě míchání drinků a vydělávám tam dost, takže zvládám platit nájem na byt a ne právě levné léky.

   „Nezbavíš se mě, dobře to víš,“ zavrčel jsem a zapálil si další cigaretu. Věděl jsem, že mě slyší.

   „Christophere, pochop, že mezi námi dvěma už nikdy nic nebude!“ zavrčel. Prudce jsem se k němu otočil.

   „Ty si snad myslíš, že mně jde o sex s tebou? To jsi tak slepý?“ opřel jsem se rukama o ručky vozíku a zadíval jsem se mu naštvaně do očí.

   „Sexu, řekl bych, máš dost,“ ušklíbl se.

   „Nechci se s tebou hádat.“

   „Tak odejdi,“ odvrátil ode mě hlavu. Bolelo to. Pět let už jsem tohle snášel, ale odmítal jsem se vzdát, nechtěl jsem ho v tom nechat plácat se samotného. Musel jsem vědět, že je v pořádku, že to zvládá. Pořád jsem ho miloval a věřil jsem, že i jemu na mně záleží… doufal jsem v to.

   „Chrisi, prosím… odejdi.“

   „Víš, že i když odejdu, přijdu zítra a potom taky.“ Mlčel, věděl to dobře. Sice mě odháněl, ale věděl jsem, že je rád, že za ním chodím. Občas jsme i několik hodin seděli v obýváku a mlčeli. Stačila nám blízkost toho druhého, ale někdy… stejně jako teď, to prostě nešlo. Někdy se nedokázal smířit s tím, že už se nikdy nepostaví na nohy, že ho od sebe všichni odkopli jako kus hadru a zbylo mu jen pár přátel, kterým šlo o něj a ne o jeho peníze. Jenže tihle přátelé nebyli v Anglii, byl jsem tu jen já a Hanna.

   Mlčky jsem se zadíval na jeho zubožené tělo a odešel. Nenáviděl jsem se za tu hádku, kterou jsem před pěti lety rozpoutal a která byla důvodem naší autonehody. Nenáviděl jsem se za to, že já to zvládl bez větších následků a člověk, na kterém mi záleželo a pořád tolik záleží, už se nikdy nepostaví na nohy.

 

   „Chrisi! Konečně, báli jsme se o tebe,“ usmál se Rick úlevně a chytil mě za ruku. Všechno mě bolelo, připadal jsem si, jakoby moje tělo ani nebylo moje.

   „Jak se cítíš?“

   „Kde je Damon,“ zeptal jsem se skrze suché rty. Zřetelně jsem viděl, jak Rick znervózněl a to se mi ani trochu nelíbilo.

   „Ricku… kde je Damon,“ zeptal jsem se znovu.

   „Chrisi…“ Oči se mi zalily slzami. Tehdy jsem si myslel, že je mrtvý, tolik jsem se bál, že je mrtvý kvůli mně.

   „Ne, řekni mi, že žije, řekni mi to!“ brečel jsem a celé moje bolavé tělo se znovu ozvalo.

   „Uklidni se, prosím. Ano, žije, je o pár pokojů dál, uklidni se,“ posadil se Rick vedle mě na postel a objal mě. Odtáhl se teprve ve chvíli, kdy se mi podařilo uklidnit se.

   „Jak dlouho tu jsem?“

   „Týden. Museli ti operovat to koleno a taky jsi měl vnitřní krvácení. Naštěstí jsi už mimo ohrožení života, budeš v pořádku,“ usmál se.

   „Můžu ho vidět?“

   „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Měl bys odpočívat.“

   „Potřebuju ho vidět,“ podíval jsem se na něj zoufale. Musel jsem se mu omluvit, za všechno. Ale Rick jen zakroutil hlavou.

   „Teď ne, Chrisi. Musíš odpočívat, řeknu klukům, že jsi se probral,“ usmál se a vstal k odchodu.

   „Ricku…“ zašeptal jsem zoufale. „Je v pořádku?“ Přes tvář mu přelétl podivný výraz, nakonec se jen usmál a bez odpovědi na mou otázku odešel. Už tehdy jsem věděl, že něco není správně, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Všichni kluci nejasně mlžili a sestřičky mě nepustily ke slovu. Ničilo mě to, ani jednou za mnou nepřišel, ani jednou.

   Po dvou dnech od mého probuzení za mnou začala chodit rehabilitační sestra a znovu jsem začal chodit. Zpočátku to bylo hodně bolestivé po té operaci, ale věděl jsem, že potom už mi nikdo nebude moci zakázat vidět Damona. 

   Když jsem se odhodlal a vydal se k jeho pokoji, ani v nejmenším jsem nečekal, co tam spatřím. Ztuhl jsem hned ve dveřích s pohledem upřeným na osobu sedící u okna. Byla hubená a shrbená na vozíčku a když se ke mně Damon otočil… Téměř se mi zatmělo před očima. Jeho obličej se stal výstavou jizev a teprve teď jsem si všiml, že nemá pravou ruku, ale nejhorší byl ten jeho nenávistný a obviňující výraz.

   „Co tu chceš,“ zavrčel.

   „Damone…“ zašeptal jsem.

   „Vypadni a už se nevracej, rozumíš? Jsi už konečně spokojený?“

   „Dame…“

   „Mlč! Nemluv na mě, už nikdy tě nechci vidět, rozumíš? Můj život je kvůli tobě ve sračkách! Myslíš si, že takhle ještě někdy skočím s padákem, myslíš si, že ještě někdy vkročím na taneční parket?“ křičel rozzuřeně. Z očích se mi spustily slzy, netušil jsem, co říct. Vlastně mě ani nepustil ke slovu, křičel na mě a já brečel jako malé dítě. Nemohl jsem se pohnout, stál jsem u stěny a hleděl na rozzuřeného muže. Rick, který za mnou přišel, mě odtamtud musel odnést a sestřičky mi musely píchnout něco na uklidnění.

   Pochopil jsem proč mě nenavštívil a pochopil jsem, že mě nenávidí, ale já ho pořád miloval a nedokázal jsem se smířit s tím, co jsem provedl.

 

   Nemohl jsem si to odpustit, bylo to až přespříliš strašné. Damon ochrnul na polovinu těla, museli mu amputovat pravou ruku, kterou měl nárazem kamionu rozdrcenou a doktoři dlouho bojovali o jeho život. Přežil, ale za jakou cenu.

   O pár dní později jsem za ním začal chodit, snášel jsem jeho nadávky a křik, snášel jsem jeho nenávistné pohledy, ale nedovolil jsem si před ním složit se. Tiše jsem to trpěl a začal odhalovat, že za jeho chováním se ve skutečnosti neskrývá nenávist ke mně, ale bezmoc.

   Tehdy jsem se zařekl, že už nikdy k nikomu nebudu cítit to, co k Damonovi. Byl jsem chodící smůla. Změnil jsem se, přestal jsem být tím naivním klukem, který si všechno maloval růžově, přestal jsem věřit ve své štěstí, protože štěstí nebylo nic pro mě. Když jsem si myslel, že se na mě přeci jen usmálo, zničil jsem ho během pár chvil.

    Znovu jsem začal prodávat své tělo, abych všechno utáhl. Zaplatil jsem si podnájem a nastěhoval tam Damona, chtěl jsem ho mít blízko sebe, i když protestoval a vysloužil jsem si nejednu nadávku. Každá z nich bolela, ale jak mi jeho psycholog řekl a jak jsem sám vycítil, nemyslel je zcela vážně. Chtěl mě od sebe jen odehnat, nechtěl, abych si kazil život s mrzákem, kterým se stal, ale mně to bylo jedno. Miloval jsem Damona takový, jaký byl, ať už s rukou nebo bez ní, ať už chodícího nebo na vozíčku. Pořád to byla moje první láska a já mu toho hodně dlužil a tohle bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat.