Minde

6. kapitola

   S Rickem jsme se v pokoji rozvalili na pohovce a odpočívali jsme. Byl to únavný den a posledními událostmi ještě únavnější.

   „Vypadáte, jako by vás přejel tank,“ ušklíbl se Thomas a posadil se Rickovi na klín.

   „Taky se tak cítíme,“ zahuhlal hnědovlásek. „Kde jsou všichni?“ zeptal se a rozhlížel se okolo sebe.

   „Clark s Mickeym jsou v pokoji, Zachary je v koupelně a Warren bude asi zaneprázdněn celou noc, jelikož je u něj Paní z Růže,“ ušklíbl se.

   „Ta přezdívka mě vždycky rozesměje,“ začal se Rick smát. Pochopil jsem, že to bude nejspíš nějaká Warrenova zákaznice.

   „Neuhádneš, koho jsme potkali,“ objal hnědovlásek Thomase, který se mu prsty probíral ve vlasech.

   „Nechám se podat,“ zamumlal.

   „Damona Rodrigueze,“ ušklíbl se. „Furt stejně sexy a furt stejnej kus šutru.“

   „Už jste tady?“ vyšel z pokoje Clark následován Mickeym.

   „Počkejte na měěě!!! Já už letííím!“ zakřičel z koupelny Zach a následovala rána a následné nadávky.

   „Neříkáme ti pořád, abys necákal vodu všude okolo sebe?“ ušklíbl se Thomas, když Zach mnoucí si čelo vešel do pokoje.

   „Hej, ukažte fotky!“ začal se Mickey prohrabávat v taškách a pak chňapat po Rickovi, který v prstech svíral obálku s mými fotkami.

   „Já se jdu převléknout,“ zamumlal jsem. Ještě jsem si nezvykl na tolik mužů, kteří neskrývali svou orientaci, okolo sebe. Byl jsem z nich poměrně nervózní.

   „Brzo se vrať! Slíbili jsme ti něco!“ zavolal za mnou Rick. Ano, dobře jsem si pamatoval, co mi slíbili, dnes mi měl jeden z nich vyprávět svůj příběh, jak se dostal do Triplu.

   Oblékl jsem si své vytahané tepláky a o číslo větší tričko s krátkým rukávem. Alespoň jsem v něm nevypadal tak vychrtle, možná proto jsem ho měl rád.

   Když jsem vešel zpět do obýváku, Clark právě rozmisťoval na talířek sušenky a Mickey zaléval čaj. „Úžasný fotky!“ mrkl na mě. Zrudl jsem, zavrtal jsem se do jednoho z křesel a sevřel v ruce hrníček s horkou tekutinou. I když bylo v pokoji příjemné teplo, moje ruce byly jako kusy ledu. Vlastně téměř vždycky jsem je měl studené.

   Přelétával jsem zvědavě od jednoho k druhému. Zkoušel jsem typnout, kdo začne vyprávět.

   „Ehm… domluvili jsme se, že začnu já,“ řekl Thomas a posadil se na gauči do tureckého sedu.

   „No… první bych mohl říct, něco málo o sobě,“ usmál se na mě. Jeho světle hnědé oči se na mě usmívaly, uvolnil jsem se a začal jsem ho poslouchat.

   „Takže je mi 23 a v Triplu jsem už tři roky. To, že jsem na kluky jsem zjistil už na střední a prasklo to, když mi bylo šestnáct, a vzrušil jsem se v tělocviku, když se mí spolužáci sprchovali,“ pousmál se. Začali se mi smát a urážet mě, jestli jsem teplej. Tehdy jsem ze školy s ostudou utekl. Myslel jsem si, že je to přejde, ale nepřešlo, právě naopak. Možná to bylo proto, že jsem vždycky byl spíš takový otloukánek. No… do týdne věděla celá škola, že jsem se vzrušil v tělocviku ve sprchách.

   Všichni se na mě dívali skrz prsty jako na nějaký bacil, když jsem šel po chodbě, šuškali si a ukazovali si na mě. Mrzelo mě to, ale nic jsem s tím neudělal. Tehdy se se mnou spolužáci přestali bavit úplně a až do maturity jsem zůstal sám bez přátel.

   Říkal jsem si, že se to na výšce změní, že si tam najdu nové přátele a začnu s čistým štítem. Nestalo se tak.

   Jedna holka mě zvala na rande, po přemlouvání jsem přijal, ale když jsme spolu byli venku, přiznal jsem se jí, že jsem gay. Tehdy to začalo na novo. Všude to rozhlásila.

   Bylo to ještě horší než na střední. Starší studenti mě začali šikanovat, házeli mi klacky pod nohy a svalovali na mě vinu za činy, se kterými jsem neměl absolutně nic společného.

   Na každém kroku jsem slyšel posměšky. ´Gay jde! Pozor! Naše buznička.´ Nenašel se nikdo, kdo by se mě zastal, a pokud ano, ostatní mu to vysvětlili pěstně, že já do jejich společnosti prostě nepatřím.

   Snažil jsem se to tam vydržet kvůli rodičům, kteří mi školu platili. Nikdy jsem jim o svých problémech neřekl a oni se o ně ani nezajímali…“ odmlčel se, aby mohl pokračovat ve vyprávění. Všichni byli zticha a poslouchali. Rick Thomase objímal okolo pasu a hlavu měl položenou na jeho rameni.

   „Když už jsem nevěděl, co mám dělat, bloudil jsem bezcílně Londýnem a hledal nějaký bar, kde bych se mohl opít. Narazil jsem na Triple a neváhal ani chvilku. Uvnitř hrála dravá hudba, do které se uprostřed místnosti kroutil mladý hnědovlásek,“ ušklíbl se. Rick se zasmál.

   „Byl to Rick. Celý večer jsem z něj nemohl spustit oči, já mu však nestál ani za pohled. Zjistil jsem si, kdy tam bývá a pokaždé tam byl. Někdy i mimo jeho směny, když jsem měl ve škole obzvlášť blbý den.

   Jednou… to bylo zase mimo jeho směnu, jsem se tam doslova dotáhl. Šikana spolužáků byla už téměř neúnosná. Ten večer jsem do sebe lil jednoho panáka po druhém a všechno mi začínalo být jedno. Pak už si to ani nepamatuju, takže bych chtěl požádat Ricka, jestli by to dopověděl,“ podíval se černovlásek na svého přítele.

   „Řekněme, že mi večer volali z baru kvůli nějakému výtržníkovi, že to musím vidět, že tohle tam ještě nebylo. Okamžitě jsem sedl do auta a rozjel se tam. Když jsem přijel, celý bar skandoval dopola vyslečenému klukovi, který tančil na stole a vyřvával, že je gay a že je mu to jedno.

   Společně se dvěma dalšími kluky jsme ho nakonec doslova servali ze stolu a odvlekli do jedné z ložnic, které v baru jsou, pro určité případy.

   Jen co jsme ho dostrkali do postele, usnul. Bylo mi ho docela líto. Od přírody jsem zvědavý a strašně moc jsem chtěl vědět, co se mu stalo. Dobře jsem věděl, že chodí na všechny moje služby v baru a když to byl gay, neviděl jsem důvod tam nezůstat.

   Svlékl jsem ho do spodního prádla stejně jako sebe a usnul vedle něj. Ráno mě vzbudilo polohlasné nadávání na nesnesitelnou bolest hlavy. S úsměvem jsem pozoroval, jak bojuje s víčky, která se nechtěla rozlepit…

   „Dobré ráno,“ zašeptal jsem svůdným hlasem k osobě vedle mě. Mladík ztuhl, otevřel oči a zděšeně se na mě podíval. Nebyl schopen dát dohromady ani větu. Mlčky jsem se zvedl a začal jsem se oblékat. Když jsem byl oblečený, černovlasý kluk na mě stále hleděl. Přiklekl jsem si tedy k posteli a zadíval jsem se mu do očí.

   ´Proč jsi se včera opil a snažil jsi se sbalit celý klub?´ zeptal jsem se s úsměvem na rtech. Doopravdy to vypadalo docela komicky, když jste do baru přišli. Jeho reakci jsem nečekal. Doslova se mi tam rozbrečel,“ pousmál se Rick a pohladil Thomase po líci. Ten zrudl jako rajče s úpalem.

   „Neviděl jsem lepší možnost než si vlézt za ním do postele a pokusit se ho utěšit. Když se trochu uklidnil, začal mi svěřovat svůj nelehký úděl života. Mlčel jsem a poslouchal, tušil jsem, že se konečně potřebuje někomu vypovídat.

   Tehdy jsem mu řekl o TripluX. Nabídl jsem mu tam práci, kde by se nemusel starat o pitomečky, kteří nechápou, že mezi hetero a homo téměř žádný rozdíl není. Netrpíme nákazou, kterou bychom přenášeli. Nejsme o nic horší než ostatní lidé…“ Po tomhle znovu začal mluvit Thomas.

   „První jsem se zděsil, když mi vysvětlil o co by šlo a téměř jsem z baru utekl. Po dalším dnu prožitém ve škole jsem si to ale rozmyslel a znovu se vydal do klubu. Rick se ke mně okamžitě přitočil s jiskřičkami v očích. Tak pro mě začal úplně nový život. Rodiče, když se dozvěděli, že jsem nechal školu a raději jsem zvolil ´bordel´ jak to nazvali, se mě zřekli a v životě už mě nechtějí vidět, pokrčil Tom rameny. „Já jsem tady ale našel to, co jsem vždycky postrádal – přátele a někoho, kdo mě má rád,“ přitulil se k Rickovi.

   Dlouho jsem v noci přemýšlel nad Thomasovým životem. Neměl to lehké, ale srovnal se s tím. Přemýšlel jsem, jestli to někdy dokážu i já. 

…………………..

   „To není můj mobil,“ zamumlal jsem z polospánku, když se ráno ozval pokojem tón eSeMeSky.

   „Můj taky ne,“ řekl Thomas, přetočil se na druhý bok a spal dál. To už jsem byl ale na nohou a kontroloval jsem display na Chrisově mobilu. Hlásil jednu přijatou zprávu.

   „Chrisi! Chrisi, vstávej, došla ti zpráva,“ opatrně jsem zatřásl s chlapcem. Ten vystřelil do sedu a vyděšeně se na mě podíval. Do roztřesených rukou vzal krabičku a otevřel příchozí zprávu. Bylo na něm vidět menší úlevu, když si ji přečetl.

   „Mám se stavit za panem Cohenem, co nejdřív to bude možné,“ podíval se na mě.

   „Tak to se nemusíš bát. Obleč se a jdi za ním, my zatím nachystáme snídani,“ řekl jsem a taky jsem se začal oblékat.

   Chris poslechl. Přešel k hromádce oblečení, kterou si sem přivezl a vzal z ní vytahané rifle. Mírně jsem se zamračil a vzal jsem mu je z ruky.

   „Tyhle ne, ty se hodí akorát tak jako hadr na podlahu. Vezmi si něco nového, Cohen si potrpí na upravenosti,“ mrkl jsem na chlapce a vytáhl jsem černé rifle a modro bílou košili, která mu vážně slušela.

   Ujistil jsem se, že se tady neztratí a najde cestu do kanceláře. Pak jsem přešel k Thomasově posteli, abych ho vzbudil…

7. kapitola

   Zaklepal jsem a po vyzvání jsem vešel. Srdce jsem měl až v krku, přesto jsem se zdviženou hlavou přišel až před svého ´zaměstnavatele´.

   „Jsem rád, že jsi přišel tak brzo, Chrisi, posaď se,“ usmál se Cohen a ukázal na křeslo před jeho stolem.

   „Chtěl jsem se tě zeptat na pár věcí. Tvůj otec…“ odmlčel se. „Jeho slovům jsem moc nevěřil, nepřipadal mi jako někdo, komu bych měl věřit. Takže, jak to máš se školou?“ Ta otázka mě překvapila.

   „No… chodil jsem na střední školu, dokud mi ji otec nepřestal platit a neoznámil mi, že už tam chodit nebudu,“ pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, co k tomu jinýho říct. „Byl jsem tam asi dva týdny v září a pak už ne.“ Cohen přikývl a zkoumavě se na mě zadíval.

   „Hmm… chci, abys alespoň střední dodělal. Takže… bude ti vyhovovat Willson college?“ zeptal se a přistrčil ke mně nějaké prospekty. Vytřeštil jsem na ně oči. Byla to nejlepší střední škola v téhle oblasti Londýna a byla zatraceně drahá. Chodila tam většinou smetánka, neuměl jsem si představit, že bych tam chodil i já.

   „Takže jsme domluveni. Začneš tam od zítřka. Doufám, že se všechno zameškané doučíš,“ podíval se na mě skrz brýle. Němě jsem přikývl, stále jsem tomu nemohl uvěřit.

   „Dobře. Tím se dostáváme k práci zde,“ strnul jsem a čekal, co bude následovat. „Doufám, že už tě chlapci seznámili s pravidly,“ počkal až přikývnu, teprve pak pokračoval. „Dnes je úterý, byl bych rád, kdybys byl ochoten do neděle stihnout ´zkoušku´ s některým z chlapců.“ Polkl jsem, na tohle jsem připravený nebyl. Přesto jsem rezignovaně přikývl. Věděl jsem, že se tomu nevyhnu a asi čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.

   „Dobře. Protože budeš chodit do školy, budeš mít zákazníky jen v pátek večer a o víkendu, dobře? A neboj se, víc než jeden za den to nebude, pro tebe,“ usmál se na mě povzbudivě. Moc mi to ale nepomohlo. Seděl jsem tam jako zmoklá slepice a nevěděl jsem, co mám dělat nebo říkat.

   „Není to tady tak strašné, jak se na první pohled zdá, Chrisi,“ přešel Cohen stůl a položil mi ruku na rameno. „Myslím, že horší než bys to měl u otce to tady rozhodně nebude.

   Jinak… dnes jde trojka do klubu. Můžeš jít s nimi, ale nemusíš. Tento týden máš ještě volnější, ale příští už na to najedeš, dobře?“ přikývl jsem a vstal k odchodu.

   Když jsem za sebou zavřel dveře, hluboce jsem si povzdechl a vydal jsem se zpět do pokojů.

   „A hele, ty seš ten novej?“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se. O stěnu se opíral hezký hnědovlásek a prohlížel si mě odshora dolů.

   „Jsem Philip, dvojka,“ napřáhl ke mně ruku.

   „Christoper,“ zamumlal jsem a ruku přijal.

   „Moc hezká tvářička, budeš žádanej,“ ušklíbl se a stále mě rentgenoval pohledem.

   „Už musím jít,“ zamumlal jsem a otočil jsem se k odchodu. Philipova ruka mě ale zadržela.

   „Přece bys mi tak rychle neutekl,“ zašeptal a přirazil mě ke zdi. „Už tě někdo zkoušel? Vsadím se, že ne. Určitě ti tedy nebude vadit, když si to vezmu na starost, nemám pravdu, Chrisi?“ šeptal mi do ucha. Znechuceně jsem se ho pokusil odstrčit.

   „Hej! Nech ho, Philipe! Máš smůlu, zkoušet ho budu já,“ vytáhl mě ze spárů pohledného hnědovláska Rick a přitiskl mě k sobě.

   „Ty? To to s tebou teda chytne,“ ušklíbl se.

   „Odprejskni,“ trhl hlavou Rick. Philip se na mě naposled chtivě podíval a odešel.

   „Eh… díky,“ zamumlal jsem a odstrčil jsem od sebe Ricka.

   „Není zač. Na Philipa si dávej pozor, je to největší hajzl z domu. On a Victor. Ostatní jsou v pohodě.“

   „Dík za varování,“ kývl jsem.

   „Ehm… to s tím zkoušením jsi myslel vážně?“ zeptal jsem se.

   „No zapomeň na to, že by tě zkoušela dvojka! Z některých praktik Philipa nebo Victora je zle i mě,“ zamračil se na mě a vydal se se mnou do trojky.

   „Takže… zkoušet mě budeš ty?“ zamumlal jsem se skloněnou hlavou. Rick se zastavil a podíval se na mě. Nejistě jsem mu pohled opětoval.

   „Chrisi, nemusím to být já. Sám si řekni, koho chceš.“ S povzdechem jsem se zadíval do země. Nejraději bych, aby to nebyl nikdo. Dobře jsem ale věděl, že to by neprošlo.

   „Já… rozmyslím si to,“ zamumlal jsem, i když jsem si byl na osmdesát procent jist, jaká bude moje odpověď až na to přijde. 

……………………..

   „Chrisi, dnes jdeme do klubu, takže bychom ti možná měli druhý příběh říct už teď,“ řekl Warren, zatímco se cpal už čtvrtým rohlíkem. Přikývl jsem a umyl ve dřezu hrnek od kakaa.

   „Dnes to budu já, pokud nemáš nic proti,“ řekl Mickey a zvědavě se na mě podíval. Zakroutil jsem hlavou a posadil jsem se.

   „Můj příběh je kratší. Mě je 24 a v Triplu jsem teprve druhým rokem. Pocházím z bohaté rodiny, která neznala slovo chudoba. Do té doby, dokud otcova továrna nekrachla a tak se nám snížil příjem na čtvrtinu. Zároveň začala mít sestra problémy se zdravím.

   Většina peněz šla na nejrůznější lékařská vyšetření a my se museli uskrovnit. Až po několika měsících objevili Marii nádor na mozku…“ odmlčel se.

   „Otec od nás utekl někam za ´mladším masem´, jak to on sám nazval. Nechtěl s námi mít nic společného a s Marií už vůbec ne. Matka musela přestat pracovat, aby se o sestru mohla starat. Trpí totiž velkými bolestmi hlavy a epilepsií.

   Musel jsem odejít ze školy a začít pracovat, abych uživil rodinu, která mi zbyla a snažím se šetřit i bokem, aby mohla jít Marie na operaci. Nejsem si však jistý, jestli tolik stihnu našetřit, než zemře,“ posmutněl. Clark blondýna objal okolo ramen, aby mu připomněl, že není sám, že má přátele. Najednou mi moje starosti připadaly malicherné v porovnání s tím, co prožíval Mickey. Nevěděl jsem, co říct. Všechny věty, které mě napadaly mi připadaly prázdné.

   „To je mi líto,“ zašeptal jsem tiše a víc jsem skrčil nohy pod sebe. Mickey se na mě smutně usmál.

   „Hej, kluci, jdeme na oběd do jídelny nebo si to necháme přinést?“ zeptal se Warren a vyskočil na nohy.

   „Myslím, že kdybychom Chrise schovávali déle, schytli bychom to,“ ušklíbl se Zach. „Jdeme do jídelny,“ zavelel.

   „Tohle jsme ti ještě moc nevysvětlili. Každé tři dny se střídáme buď ve vaření, uklízení ´číslovaných´ pokojů nebo v baru. Ti kdo vaří dělají jen oběd a večeři, na snídani nám jen doplní ledničky a pečivo. Teď vaří jednička, do včerejška jsme to byli mi,“ vysvětlil mi Rick, když jsme šli směr jídelna.

   Čím blíž jsme byli, tím víc mi dřevěněly nohy. Budou tam další… bude jich tam tolik.

   „Nemusíš se bát, my tě nedáme, jednou patříš k nám a tak to i zůstane,“ vzal mě Clark okolo ramen. Nejistě jsem se usmál a vešel společně s nimi do jídelny.

   Okamžitě jsem si všiml Philipa, který mě rentgenoval pohledem a v očích se mu blýskalo. Vedle něj seděl kluk s černými vlasy a blond melírem. Vypadal namyšleně, ale byl hezký, stejně jako všichni tady. Zvědavě mě pozorovali a já jejich pohledy cítil všude. Nepříjemně jsem se ošil, neměl jsem rád takovou pozornost.

   „Chrisi, tohle je dvojka – Philip, Victor, Fabian, Ian, Patrick, Markus, Peter a Henry,“ představil mi muže za stolem. Nevypadali, že by jim bylo víc než dvacet pět, ovšem zdání může klamat. Posledních šest jmenovaných ke mně s přátelským úsměvem přišlo a potřásli mi rukou. Philip se na mě ušklíbl a chtivě našpulil rty. Odtrhl jsem od něj pohled. Úlekem jsem o krok ustoupil, když se přede mnou objevil Victor a podával mi ruku. Nejistě jsem ji přijal. Jasný záblesk v jeho očích jsem nemohl přehlédnout, jen jsem přesně nevěděl, co znamená.

   Ruku mi držel déle než bylo třeba. Pustil ji, až když si Rick odkašlal. Hodil po něm pohledem ´o co ti jde´ a šel si zpět sednout vedle Philipa.

   To už se dveře otevřely a vešli do nich další muži. Zamrkal jsem, jestli nemám vidiny, když jsem spatřil dvojčata.

   „A tohle je jednička. Dvojčata Adam a Andrew dokáží trochu překvapit,“ uchechtl se Zach. „Jinak tohle je Carl, Bill, Edmund, Felix a George. Julius tu byl ještě minulý měsíc, s pomocí svého přítele se ale vykoupil a odstěhoval se. Škoda, byl to kus,“ ušklíbl se Zachary a posadil se ke stolu.

   Nejistě jsem přijal další ruce, které mě potěšeně vítaly do Triplu. Sám bych se tu nejraději neviděl. Posadil jsem se mezi Ricka a Clarka a začal pomalu jíst. Vůbec jsem neměl hlad. Doma jsem skoro nejedl a teď jsem hlad neměl. Spíš jsem se chtěl zakopat někam pod zem a už nikdy nevylézt na denní světlo. Stále jsem na sobě cítil něčí pohledy, ovšem když jsem se pořádně rozhlédl, většinou mě hypnotizoval Philip. Vůbec se mi to nelíbilo.

8. kapitola

   Stejnojmenný bar, jako onen podnik, nebyl moc daleko, i přesto jsme jeli dvěmi auty. Zatajil jsem dech, když jsem vešel. Všechno bylo laděno do nejrůznějších odstínů modré a černé barvy. Tmavě modré i světle modré závěsy. Stolky s křesly, vyvýšené podium se třemi tyčemi a bar s nejrůznějšími dražšími i levnějšími druhy pití.

   „Tak co, líbí?“ zeptal se mě Rick. Němě jsem přikývl.

   „Otvíráme za hodinu. Zatím tady musíme uklidit, dvojka tu jako vždy nechala bordel,“ odfrkl si Warren. Měl pravdu. Po stolcích byly prázdné láhve od vína, různé skleničky s drinky – většinou dopitými, plné popelníky, sáčky od brambůrek, misky ovocem a… zrudl jsem, když jsem spatřil, co Mickey štítivě svírá v ruce, na kterou si rychle natáhl rukavici.

   „Já tu dvojku zabiju. Je zakázané to dělat přímo tady! Na to jsou tu pokoje!“ zavrčel a hodil do koše použitý kondom.

   „Tak se do toho dáme,“ řekl Rick a spěšně začal sbírat láhve od vína. Já jsem se mlčky postavil k dřezu u baru a umýval jsem sklenice. Clark mi je přebíral a leštil, Warren tu lítal se smetákem, Thomas s Rickem se starali o sklo, které mi buď nosili na umytí nebo vyhazovali láhve do koše, Mickey doplňoval drinky v baru a Zachary čistil popelníky. Každý štítivě uchopil mezi dva prsty a štětečkem je vymetl do koše.

   „Nesnáší kuřáky a kouření. Jednou byl na samotce za to, že se pozvracel do postele, když ho líbal zákazník kuřák. Ten si samozřejmě stěžoval a byl pěkně naštvaný,“ zachechtal se Clark.

   „Hej! Nepomlouvejte tam!“ zakřičel na nás Mickey přes polovinu baru. Clark se zatvářil jako andílek a dál soustředěně s úšklebkem na rtech čistil skleničky.

   Warren pustil hifi věž, která okamžitě zaduněla celým barem.

   „Ztlum to, magore!“ zaječel Rick a tiskl si ruce k uším stejně jako všichni ostatní včetně mě. Nemusel ho dvakrát pobízet.

   „Sakra vždyť víš, že než po dvojce zapneš hifi, tak to musíš ztlumit!“ zamračil se na něj.

   „No jo, sorry, zapomněl jsem,“ pokrčil rameny.

   „Zapomínáš vždycky. Někdo by už řekl, že už to děláš schválně,“ zabručel si pro sebe a mrštil pár dalších prázdných lahví do koše.

   „Tak se nezlob,“ přitočil se k němu Tom a líbnul ho na rty. Než mu stihl utéct, chytil ho za pas a položil si hlavu na jeho rameno.

   „Já se nezlobím,“ zamumlal mu do vlasů.

   V tom se z hifi ozvala nějaká písnička, která Thomase přinutila nadšeně vyjeknout.

   „Zatanči si se mnou,“ zaprosil Ricka a už ho táhl na podium. Kdysi jsem tu písničku slyšel. Byla španělská a jmenovala se Bulería. Docela rychlá.

   Mlčky jsem je sledoval. Jak se vlní okolo sebe. Tanec byl vyzývavý, něco jako kdo z koho. V jedné části měl dokonce Rick strčené koleno mezi Thomasovýma nohama a předváděli pohyb jako při milování. Přesto jsem od nich nemohl odtrhnout pohled. Bylo to něco… nepopsatelného. Tak strašně mi to připomnělo, jak tanec miluju.

   Chvilku se Tom vlnil okolo Ricka, než se znovu dali do společného vášnivého tance.

   „Pojď, naučím tě to,“ vzal mě Clark za ruku a táhl mě na parket.

   „Po-počkej, já to neumím,“ protestoval jsem.

   „Právě proto tě to naučím. Všichni z Triplu to umí, je to takový náš tanec,“ zazubil se a naznačil Warrenovi, ať to pustí ještě jednou.

   Zadržel jsem dech, když mě jeho ruky chytily okolo pasu. Takhle blízko mi byli jen chlapi, kterým otec dovolil, aby si ´posloužili´. Zakázal jsem si na to vzpomínat a ujišťoval jsem se, že tohle je Clark, a Clark mi neublíží. Do mysli se mi ale vkrádaly pochybnosti, přeci jen ho neznám, nevím, co může udělat. Srdce se mi strachy rozbušilo dvakrát rychleji.

   „Neboj a uvolni se,“ usmál se na mě. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o to. Konečně se mi to podařilo.

   „Tady to je jako mambo,“ řekl a sklouzl rukama na mé boky, které donutil k pohybu - vyzývavě se kroutit a pohybovat se. Pak mě otočil, chytil za pas a zakroužili jsme okolo sebe. Pak přišla na řadu ona část, kdy mi své koleno vklínil mezi nohy. Nadechl jsem se a pokusil jsem se pohybovat přirozeně.

   Před očima se mi míhaly obrazy. Bolest, smích, ponížení, lepkavá hmota smíchaná s mou krví, která mi stéká po stehnech…

   „Chrisi?“ zatřásl se mnou Clark.

   „A-ano?“ podíval jsem se na něj zmateně.

   „Úplně jsi ztuhl. Jsi v pořádku?“

   „Jo… jen vzpomínky…“ zamumlal jsem a pokusil se usmát.

   „Nemusíme pokračovat,“ zakroutil hlavou a zkoumavě se na mě zadíval.

   „Ne, chci pokračovat,“ řekl jsem pevně. Pokud jsem měl v Triplu přežít, musel jsem se naučit překonávat překážky a tohle byla první – ta jednodušší.

   Clark přikývl a znovu mě chytil. Znovu se k nám přidal i Rick s Thomasem. Všiml jsem si, že v jedné části improvizuje a dělá co ho zrovna napadne. Improvizace mi vždycky šla. Jednou jsem zapomněl sólo v čísle se skupinou, tak jsem improvizoval. Dopadlo to dobře, co dobře, výborně, vyhráli jsme to.

   „Myslím, že to budeš brzo umět,“ usmál se na mě Clark. Pokrčil jsem rameny.

   „Zdravím trojku!“ zahalekal nějaký mladík od vchodu. Byl menšího vzrůstu, hnědé vlasy, čokoládové oči, zářivý úsměv a pod okem se mu táhla tenká jizva. Přesto celkově vypadal spíš jako roztomilá holčička.

   „Ahoj Jacku!“ zahalekali a postupně si s ním plácli.

   „Co tu děláš? Tak dlouho jsme se neviděli!“ zeptal se Rick.

   „Stýskalo se mi po vás a zvlášť po tobě,“ mrkl na něj. Thomas se zamračil a majetnicky Ricka objal okolo pasu. Ten Jack se jen zasmál.

   „A hele,  máte tu někoho nového?“ zastavil se pohledem na mě.

   „Jo, tohle je Chris. Chrisi, tohle je bývalý člen trojky Jack,“ představil mě.

   „Bývalý člen?“ tohle mě zajímalo.

   „No jo. Nabrknul jsem si bohatého podnikatele, který mě vyplatil.“

   „Jo a týden na to jsi ho odkopl, jen co ti koupil byt, nemám pravdu?“ zašklebil se na něj Thomas a odešel.

   „Pořád stejný,“ zachechtal se Jack a posadil se k jednomu stolku. „Zachu, hodíš mi se Sex on the beach?“ mrkl na něj. Po tomhle se sešlost okolo blondýna rozešla.

   „Chrisi, nechceš mi pomoct za barem? Naučím tě míchat drinky,“ mrkl na mě Zach. Přikývl jsem.

   „Co mu je?“ zeptal jsem se na Thomase, který seděl na barové židli otočený zády k Jackovi.

   „Nemá ho rád. Jackovi se vždycky líbil Rick a nijak to neskrýval. Myslí si, že mu ho chce přebrat. Ten trouba nechápe, že Rick na nikoho jinýho než na něj nemyslí,“ vysvětlil mi tiše Zachary. Přikývl jsem a pozoroval jsem, co všechno dává do drinku.

   Hlasitě jsem polkl, když se do baru začali hrnout další hosté a zvědavě si mě prohlíželi.

   „Klid. Pokud to ty sám nedovolíš, nesmí se tě dotknout, pokud si tě tedy neobjednají na noc,“ pošeptal mi a strčil do ruky nějakou skleničku s průsvitnou tekutinou. Ani jsem se neptal co to je a najednou jsem to kopl do sebe. Sežehlo mi to hrdlo, to mi v tuhle chvíli ale nedělalo žádné starosti. Dokonce jsem byl i vděčný, když mi blondýn skleničku doplnil.

   „Jen tě upozorňuju na to, že jdeš zítra do školy a jsi vůbec plnoletý?“ přitočil se ke mně Rick a nesouhlasně se zadíval na Zacharyho, který dělal, že soustředěně míchá nějaký drink.

   „Je mi sedmnáct,“ ušklíbl jsem se.

   „Takže tohle postrádat nebudeš,“ řekl a vypil mi další sklenku, kterou Zachary nenápadně doplnil. „A ty mu přestaň nalévat,“ zaškaredil se na něj.

   Hodinu po otvírací době už byl klub téměř plný. Muzika hlasitě hrála, Rick, Thomas a Clark se proplétali mezi hosty a kroutili se do hudby ať už u tyče nebo ne a Warren s Mickeym dělali vyhazovače. Občas se dali do řeči s nějakým zákazníkem.

   Ani jsem si neuvědomil, kolik jsem toho vypil, to jsem zjistil až ráno…

9. kapitola

   Když jsem se ráno probudil, nesnesitelně mi třeštila hlava. Z večera jsem si toho moc nepamatoval a to, jak jsem se dostal do postele už vůbec ne. Navíc mě děsně bolelo koleno, zajímalo by mě, co jsem včera vyváděl.

   Doklopýtal jsem do obýváku, což se bez nehody neobešlo. Hned u dveří jsem si skopl palec o stolek a sprostě zanadával.

   „No ty vypadáš,“ vystrčil z druhého pokoje hlavu Mickey.

   „Hmm… co se tam dělo?“ zamumlal jsem, zatímco jsem si do obličeje stříkl studenou vodu.

   „Myslíš předtím nebo potom co jsi se tam totálně zlil a nikdo to nepoznal do té doby, dokud ses nezačal obtáčet okolo tyče?“ ušklíbl se na mě. Nevěřícně jsem na něj hleděl.

   „C-co?“ zakoktal jsem.

   „Ty tvoje taneční kreace byly vážně dobrý, tys někdy tančil?“ zeptal se mě, zatímco vařil silného turka.

   „No dělal jsem šest let street dance… hih hop a takový věci, ale neodbíhej! Co se tam dělo?“

   „Jak říkám. Začal jsi tam tančit a vypadalo to, že ses bavil. Chlapi ti nadšeně skandovali a povzbuzovali,“ pokrčil rameny. „Vypij to, bude ti líp,“ postavil přede mě kávu. Kývl jsem hlavou na poděkování.

   „A to mám jít dnes do školy,“ zaskučel jsem.

   „Jo, Bill ti tady nechal batoh s věcmi. Máš tam i rozvrh. Včera ti všechno nakoupili,“ řekl a ukázal do rohu obýváku, kde byla kopa učebnic pro třetí ročník. Byl jsem sice narozen až na začátku prosince, ale vzali mě už v září před mými narozeninami.

   „Dobré ráno,“ protančil místností Thomas do koupelny.

   „Má nějakou dobrou náladu,“ zamrmlal jsem.

   „A ty se mu divíš? Po tom jak jsi včera setřel Jacka?“ zasmál se Mickey.

   „Co?“ vytřeštil jsem na něj oči.

   „Noo… Jack se zase sápal po Rickovi, když ses tam objevil ty. Řekl jsi mu, že holky tu nemají co dělat a Rick je stejně zadanej a i kdyby nebyl, blondýna by se k němu stejně nehodila,“ ušklíbl se. Praštil jsem hlavou do stolu. Tohle snad nemohla být pravda.

   „Chrisi! Odvezu tě do školy!“ objal mě Thomas okolo ramen a líbnul mě na tvář. V tu chvíli mi to bylo úplně fuk, po tomhle se v tom baru už nebudu moct objevit.

   „Aspoň že někdo je tu šťastnej,“ zabrblal jsem a spěchal jsem se převléknout. Bylo čtvrt na osm a vzhledem k tomu, že se ještě budu muset stavit v ředitelně ohlásit svoji přítomnost, byl nejvyšší čas vyrazit.

   Po silném turkovi, kterého mi uvařil Mickey, se mi udělalo líp, stejně jako po rychlé studené sprše.

   Thomas mě vyhodil před školou, do které jsem se nejistě vydal. Nahlásil jsem se v ředitelně a od sekretářky pak vyfasoval mapku školy. Docela rychle jsem se zorientoval. Našel jsem svoji skříňku a pak spěchal do třídy, kterou jsem bez problému taky našel.

   Nejistě jsem se postavil po bok profesora angličtiny, který mě představoval. Všichni ve třídě vypadali… já ani nevím jak. Namyšleně? Moc pozornosti mi nevěnovali, ale mě to nevadilo.

   Právě jsem se představil, když do dveří třídy vrazil nějaký kluk. Měl krátké tmavé vlasy nagelované do kohouta a okolo krku šátek.

   „Pane Rodriguezi, je deset minut po zvonění, jestli vám to něco říká,“ zamračil se na něj profesor.

   „Omlouvám se, když brácha nemohl najít klíče od auta,“ pokrčil rameny a zatvářil se jako andílek.

   „Jistě a vy jste nemohl jet tramvají.“

   „Mohl bych, kdyby mi neujela,“ zazubil se nevinně.

   „Raději si sedněte. Vy byste ve třídě nebyl v čas ani kdybyste byl ve škole půl hodiny předem. A těch vašich výmluv o neschopnosti vašeho bratra jsem taky slyšel už víc než dost. Spíš by mě zajímalo, kolik z nich je pravdivých,“ zabručel a něco zapisoval do třídní knihy.

   „Můžete se posadit, pane Barry a doplňte si prosím učivo,“ řekl mi profesor. Vzhledem k tomu, že volné místo bylo buď v první lavici vedle nějakého kluka, který si zaujatě něco kreslil a ničemu nevěnoval pozornost, nebo vedle toho kluka co přišel pozdě, zvolil jsem jej. Nesnášel jsem první lavice.

   „Je tu volno?“ zeptal jsem se.

   „No jasně! Sedej!“ usmál se nadšeně. Nejistě jsem se posadil a vytáhl učebnici.

   „Jsem Jeremy Rodriguez a ty? Omlouvám se, nestihl jsem tvé představování,“ zasmál se.

   „Christoper Barry,“ řekl jsem a přijal ruku. Hlavou mi začalo vrtat jeho příjmení. Kolik Rodriguezů v Anglii je? První jsem si to neuvědomil, když jej profesor oslovil, až teď. Jen jsem se modlil, aby to nebyl příbuzný s tím lordem Rodriguezem nebo s jeho synem Damonem.

   „Nazdar, jsem Dominic Kent, co dělají tví rodiče?“ otočil se ke mně o přestávce student, který seděl přede mnou.

   „Ehm… mamka nežije a otec je truhlář,“ zamumlal jsem. Nechápal jsem jakou to má souvislost s představováním.

   „Truhlář? A to si může dovolit tuhle školu? Co tu vůbec děláš?“ zakroutil nechápavě hlavou.

   „Hele, Kente, děláš, jako kdyby tvůj papínek děvkař byl něco lepšího. Kolikátou už že to máš macechu? Nech mě přemýšlet… čtvrtou?“ ušklíbl se na rudnoucího kluka Jeremy. Vztekle vstal z lavice a odešel.

   „Díky,“ pousmál jsem se na svého souseda.

   „Není zač. Všichni ve třídě jsou debilové. Záleží jim jen na penězích a na postavení,“ pokrčil rameny. „Myslím, že mi dva si budeme rozumět,“ usmál se na mě zářivě.

   „A nebudeš mít kvůli tomu problémy? Když nezapadám?“ zeptal jsem se nejistě. Rozesmál se.

   „Já se s ostatními nebavím,“ pokrčil rameny. „A když už něco potřebuju, každý mi to rád splní. Mít tatíčka lorda je někdy sranda,“ mrkl na mě. Ve mně zatrnulo. Takže tohle byl ten Rodriguez. Nejistě jsem se usmál a sklonil hlavu.

……………………

   „Hej! Chrisi! Počkej!“ uslyšel jsem za sebou. Dobíhal mě Jeremy. Zaklel jsem, chtěl jsem se mu vyhnout. Je víc než jasné, že se se mnou přestane bavit až zjistí, kde pracuju. Smutně jsem se na něj usmál.

   „Dám ti sešity na opsání. Pojď se mnou, bydlím jen tři zastávky tramvají odtud,“ usmál se a už mě táhl k východu ze školy. Zděsil jsem se.

   „Jeremy! Jeremy, počkej! Já-já nemůžu jít k vám.“

   „Proč bys nemohl? Jasně že můžeš.“

   „Ne, ty to nechápeš, já…“ uhnul jsem pohledem. Díval se na mě se zdviženým obočím. Chytl jsem ho a zatáhl za roh školy. Asi jsem ztrácel jediného přítele na téhle škole, tím jsem si byl jistý.

   „Tuhle školu mi platí můj zaměstnavatel… já… já pracuju v Triplu, vlastně ještě ne, zatím tam jen bydlím, ale od příštího týdne už…“ ani jsem to nedokázal doříct. Otočil jsem se a spěšně jsem odcházel. Nechtěl jsem vidět jeho zhnusený pohled.

   „Chrisi, no tak počkej!“ chytl mě za zápěstí a otočil k sobě. „Mě to nevadí,“ usmál se na mě. „To, že můj otec proti homosexuálům zbrojí, neznamená, že stejný jsem i já. Jsem spíš rád. Nesnáším tuhle otcovu averzi. Takže jdeme pro ty sešity, ne?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl a nakonec přikývl.

   „Ale honem, nebo nám ujede tramvaj,“ rozběhl se k zastávce, kam jsem ho následoval.

   „Víš, normálně pro mě jezdí brašule, ale právě dává kopačky jedné pijavici, takže má spoustu práce,“ zasmál se Jeremy. Vzpomněl jsem si na dlouhonohou blondýnu, kterou jsem viděl po Rodriguezově boku. Nebyla mi sympatická, vypadala spíš jako plastická vychrtlina.

   Nejistě jsem zpomalil, když jsme se blížili k obrovskému sídlu Rodriguezových. Jeremy mě chňapl za ruku a táhl dovnitř. Vyvlékl jsem se mu a raději ho následoval sám. Doufal jsem, že nikoho nepotkáme, mé přání nebylo vyslyšeno, jakmile jsme zabočili na příjezdovou cestu, řítila se k nám ta blondýna ve tváři rudá vzteky a dvaceticentimetrovými podpatky se bořila do štěrku, jímž byla cesta posypaná. To by ještě nebylo tak strašné, kdyby na schodech sídla nestál Damon Rodriguez.

   „Jsi si jistý, že mě nezabije, když se k němu přiblížím?“ zašeptal jsem Jeremymu. Ten se rozesmál.

   „Damon je v pohodě. Navíc neví, že jsi z Triplu.“

   „Řekl bych že ví…“ zamumlal jsem. To už jsme ale stáli u schodů.

   „Nazdar Dame! Tohle je můj nový spolužák Chris, budeme u mě v pokoji, okopčím mu sešity do školy,“ vychrlil na něj s úsměvem. Černovlasému muži se ve tváři nepohnul ani jediný sval. Propichoval mě ledovýma očima.

   „Chrisi, to je můj bratr Damon.“

   „Ehm… Dobrý den,“ zamumlal jsem.

   „Co blbneš, tykej mu, tak starý eště není,“ uchechtl se Jeremy.

   „Víš co se stane, Jere, jestli se tohle otec dozví?“ řekl chladně a stočil k němu pohled. Polkl jsem.

   „Otec se to nedozví, jestli mu to neřekneš. Navíc já se můžu bavit s kým chci a otec ať jde někam!“ zavrčel a obešel ho. Rychle jsem ho následoval. Ve společnosti Damona Rodrigueze jsem se necítil ani trochu dobře.

10. kapitola

   Vážně jsme se s Jeremym bavili. Sešity jsme měli už dávno zkopírovány, ale bylo nám to jedno. Původní nervozita ze mě opadla, když mi řekl, že jeho otec se vrátí až zítra, takže se nesetkáme. Z Damona jsem byl ale pořád nejistý, teď jsem se na něj snažil nemyslet.   

   Dokonce jsem napsal Rickovi, že se o něco zpozdím. Nevadilo mu to, ještě tam naplno nepracuju, jen prý na sebe mám dávat pozor.

   Jeremy právě v obrovské kuchyni raboval ledničku, když se ozval zvonek.

   „Toho si nevšímej, Damon tam dojde,“ mávl rukou. „Když není otec doma, dává služebnictvu volno, tvrdí, že je tu větší klid. Pak si ale musí chodit otvírat,“ ušklíbl se a strčil mi pod nos talířek se sendviči.

   „Já vážně nechci, Jere,“ zakroutil jsem s úsměvem hlavou. Vyšli jsme z kuchyně právě ve chvíli, kdy Damon otvíral dveře. Stihl jsem si všimnout jen záplavy černých vlasů, která ho obklopila.

   „¡Damon! ¿Cómo estás?“

   „¡Beatriz! ¿Qué haces aquí? ¡Jaime!“

   „¡Damon, mi amigo!“ objal Rodrigueze černovlasý mladík stojící mezi dveřmi. Právě v tu chvíli si Jeremy hlasitě odkašlal, zato já bych nejraději někam zmizel.

   „Beatriz, Jaime, esto es mi hermano Jeremy y…“ tmavýma očima mě probodl, „y su amigo,“ otočil se zpět na ty dva. „Jeremy, tohle jsou mí přátelé. Beatriz a Jaime,“ řekl anglicky. 

   „Encantada, Jeremy,“ vrhla se k němu Beatriz a prudce ho objala až mu chudákovi zaskočilo. No jo, Španělé měli jiné zvyky uvítání. Pak sevřela v náručí i mě, což zaskočilo mě.

   „Encantada…“

   „Chris… me llamo Christoper,“ odpověděl jsem jí koktavě.

   „¿Hablas español?“ usmál se Jaime a podal mi ruku, což jsem uvítal víc než děsivé sevření od té Beatriz.

   „Sí, un poco. Mi madre me enseñó,“ odpověděl jsem.* Slovíčka jsem sice doloval horkotěžko, ale něco mi v hlavě přece jen zůstalo. Navíc, španělsky jsem nemluvil už hodně dlouho.

   Neunikl mi mírný úšklebek, který Jaime vrhl Damonovým směrem. Ten jen převrátil oči v sloup a pokynul dvojici, aby vešla do jeho pokoje.

   „Neříkal jsi, že umíš španělsky,“ sedl si Jeremy na pohovku ve svém pokoji. Pokrčil jsem rameny.

   „Neptal jsi se,“ ušklíbl jsem se. „Co jsou vůbec zač?“ zeptal jsem se zvědavě.

   „Slyšel jsi, Damonovi přátelé. Víš… naši se rozešli, když mě byly dva a jemu osm. Matka je Španělka a otcovi předci byli taky Španělé, ale Rodriguezové jsou v Anglii už spoustu let,“ mávl rukou.

   „No prostě se rozešli. Mě si nechal otec tady a matka odletěla s Damem do Španělska. Teprve před rokem, když otci našli raka, se vrátil. Otec chce, aby po něm převzal jeho křeslo ve sněmovně lordů.“

……………………….

   Bylo půl deváté, když jsem se zvedl, že už vážně musím jít. Jeremy se zatvářil zklamaně.

   „Tak chvilku počkej, řeknu Damovi, ať tě odveze, máš to přes polovinu Londýna a je pozdě,“ zvedl se a než jsem stihl protestovat, byl pryč. Nejistě jsem ho následoval.

   „Damone, odvezeš prosím Chrise? Už je skoro tma a on to má přes půlku města,“ slyšel jsem ho říkat v jednom pokoji. Skousl jsem si rty. Nejistě jsem vešel za ním.

   „Jere, já to fakt dojdu.“ Umlčel mě svým zamračeným pohledem.

   „Bráško, mám tu návštěvu. On to určitě dojde,“ řekl Damon a otočil se zpět ke dvojici Španělů.

   „Jestli nepojedeš ty, tak ho odvezu já,“ založil si ruce na prsou. Damon byl okamžitě na nohou.

   „Za prvé, tohle je vydírání,“ usmál se sladce. „Za druhé, bys neujel ani dvacet metrů, když jsi naposled srazil stařenku na přechodu a já si na triko nevezmu, žes oba dva zabil.“ Jeremy nafoukl tváře, ale ihned se rozzářil, když uviděl, jak si Damon bere klíče od auta.

   Chtěl ještě Španělům něco říct, když ale zachytil Jaimeho úšklebek, jen ho probodl pohledem a vyšel ze dveří. Jeremy se se mnou rychle rozloučil a vyprovodil mě před dům, kde už Damon seděl ve svém mercedesu a čekal na mě.

   Dlouho bylo mezi námi ticho, které nakonec porušil k mému překvapení Damon.

   „Takže ty jsi z Triplu,“ nebyla to otázka.

   „Hmm…“ zahučel jsem. „Nechci o tom mluvit,“ řekl jsem a zadíval se z okna na město.

   „Proč?“

   „Já se tě taky neptám, proč nesnášíš homosexuály.“

   „Ty snad jsi homosexuál?“

   „Nejsem… a proč se na to sakra ptáš?“ zamračil jsem se. „Tady mi zastav,“ řekl jsem dvě ulice od baru. Se zvednutým obočím se na mě podíval. „Moje skupina má službu v baru,“ zamumlal jsem. Neposlechl mě. Zajel až před bar, kde teprve zastavil.

   „Díky,“ zamumlal jsem. Nic neřekl, taky jsem nic nečekal. Vystoupil jsem z auta a rychle se rozešel ke dveřím, kde na mě se zdviženým obočím čekal Warren s Mickeym.

   „Chrisi? Můžeš mě ujistit v tom, kdo tě přivezl?“ zeptal se Warren.

   „To byl Damon,“ zamumlal jsem a protáhl se okolo nich dovnitř. Mickey mě okamžitě následoval.

   „Damon? Rodriguez? Děláš si srandu?“ vyhrkl.

   „Nedělám. Je to bratr Jeremyho, spolužáka,“ pokrčil jsem rameny a hodil batoh pod pult. Pozdravil jsem Zacharyho a začal míchat nějaké drinky. Spousta chlapů mě zdravila a usmívala se. Já na to neměl náladu, ani jsem je neznal.

   Zamračil jsem se na blondýna, který zbylé skupině vykládal, kdo mě přivezl.

   „Mickey je strašná drbna, skoro jako já,“ mrkl na mě Zachary. „Ale je to dobrý kluk, nic si z něj nedělej,“ usmál se.

   Bylo jedenáct hodin, když se provoz trochu zmírnil a nechodilo nám tolik objednávek. Seděl jsem na židli a sledoval bar. Sedělo tam několik zamilovaných, někteří navazovali nové známosti nebo se pohybovali po parketu a Rick, Thomas a Clark se pohybovali tanečními kroky mezi hosty.

   „Dnes ti řeknu já o svém příchodu do Triplu,“ opřel se Zach o pult s rukama překříženýma a zadíval se na mě. Napil jsem se coly a přikývl.

   „Bylo to před necelými dvěma roky, to mi bylo dvacet dva. Bláznivě jsem se zamiloval do kluka o pět let staršího než jsem byl sám. Nebyl moc upovídaný, ale byl oblíbený a já se nemohl zbavit myšlenek na něj.

   Tou dobou jsem pracoval v restauraci jako číšník. Často ji navštěvoval a tak jsme se jednoho dne i seznámili.

   Myslel jsem si, že to nemůže být lepší. Chodili jsme do kina, na večeře a užívali jsem si života. Brzo se přestěhoval ke mně do bytu a taky tehdy začaly naše spory.

   Andrew pracoval jako počítačový inženýr v nějaké větší firmě. Nikdy o své práci nechtěl moc mluvit.

   Poprvé jsme se víc pohádali, když jsme spolu byli jen měsíc. Našel jsem ho na mol opilého a zfetovaného ve svém bytě. Nesnášel jsem to a jeho přiopilé návrhy znechuceně odmítl. Naštval se a skoro mě zmlátil. Ráno se mi strašně omlouval a přísahal, že už to nikdy neudělá.

   Dny se stávaly ale stále napjatějšími. Cítil jsem, že je nervózní, když jsem se ho na to ale zeptal, jen mi něco odsekl a nevšímal si mě. Už jsme nikam nechodili a milovali se spíše jen z povinnosti, nebyly v tom city. Trápilo mě to a chtěl jsem zjistit, co se děje. Začal jsem to řešit ale pozdě. Pořád jsem totiž věřil, že se to změní.

   Když jsem se jednou ráno vzbudil, čekal mě na stole dopis, že Andrew odjel na Seychely za svým přítelem. Nemohl jsem uvěřit, že mi tak sprostě lhal. Po dnu, kdy jsem jen hleděl do blba jsem se rozhodl to neřešit a pokračovat dál ve svém životě, jako by se nic nestalo. Dařilo se mi to sotva další měsíc.

   Jednou ráno, když jsem se chystal do práce u mě někdo zazvonil. Byli to exekutoři a oznámili mi, že jsem nezaplatil půjčku ve výši tří set tisíc a že mám dva dny na vystěhování. Šly na mě mrákoty, když jsem to uslyšel. Já si totiž žádné peníze nepůjčoval a už vůbec bych za ně neručil bytem.

   Okamžitě jsem pochopil, že v tom má prsty Andrew. Snažil jsem se ho jakkoliv kontaktovat, ale nesehnal jsem ho.

   Dokonce jsem se ptal i jeho bývalých přátel, jestli o něm někdo něco neví. Jeden kluk věděl. Prý zaslechl, že už několik let má v cizině přítele a teď shání peníze, aby spolu mohli někam odjet užívat si. Teprve tehdy mi začalo docházet víc věcí. Když jsem si dal všechno dohromady vyšlo mi, že se ke mně přestěhoval jen kvůli bytu, kterým ručil u půjčky. Můj podpis samozřejmě zfalšoval.

   Okamžitě jsem s tím šel na policii. Byt mi ale zatím nevrátili a já skončil na ulici. Nevěděl jsem, co mám dělat. Rodiče zemřeli při autonehodě, když jsem byl malý a prarodiče žijí ve starobinci. Nezbývala mi jiná možnost než jít do Triplu.

   Za několik dní přišla policie s tím, že Andrewa s jeho přítelem našli na Seychelách. Oba se předávkovali nějakým humusem a když se k nim dostala pomoc, bylo už pozdě.

   Nezbylo mi nic jiného než v Triplu zůstat. A nakonec jsem rád. Poznal jsem tu skvělé lidi a zjistil, že život není tak černý, jak jsem si tehdy myslel.“ Mlčel jsem. Zach se znovu otočil k baru, aby namíchal několik nápojů.

   „Víš, tohle mi trochu připomíná moji práci číšníka,“ otočil se na mě s úsměvem. „Měl jsem ji rád, chytej!“ hodil po mě láhev s ginem. Jen taktak jsem ji chytil.

   „Naučím tě několik triků,“ podal mi plastovou flašku plnou vody a sám si začal házet s láhví rumu. Dělal s ní neuvěřitelné věci a já to neohrabaně zkoušel podle něj.

*

   „Damone! Jak se máš?“

   „Beatriz! Co tu děláš? Jaime!“

   „Damone, kamaráde!“ objal Rodrigueze černovlasý mladík stojící mezi dveřmi. Právě v tu chvíli si Jeremy hlasitě odkašlal, zato já bych nejraději někam zmizel.

   „Beatriz, Jaime, toto je můj bratr Jeremy a…“ tmavýma očima mě probodl, „a jeho kamarád,“ otočil se zpět na ty dva. „Jeremy, tohle jsou mí přátelé. Beatriz a Jaime,“ řekl anglicky. 

   „Těší mě, Jeremy,“ vrhla se k němu Beatriz a prudce ho objala až mu chudákovi zaskočilo. No jo, Španělé měli jiné zvyky uvítání. Pak sevřela v náručí i mě, což zaskočilo mě.

   „Těší mě…“

   „Chris… jmenuji se Christoper,“ odpověděl jsem jí koktavě.

   „Mluvíš španělsky?“ usmál se Jaime a podal mi ruku, což jsem uvítal víc než děsivé sevření od té Beatriz.

   „Ano, trochu. Moje matka mě učila,“ odpověděl jsem.