Misantropova knihovna

Eliza Orzeszkowa¹

Juliusz Romski²

AD ASTRA³

Nepatrná na velikém obraze přírody, temná a klidná uprostřed jejích světel a hlasů, stanula mladá žena v háji osik, které šelestily proudy chvějícího se listí vprostřed mlčících sosen. Léto života, tak silné a čisté jako dech té pustiny, s kterou neustále žila, vytesalo ji do harmonie tvarů a linií, jaká bývá příznakem všech bytostí dokonalých, v sobě ukončených, čistých a silných.

Za zvučného šelestění osik, v pruzích rubínového světla, třesoucích se kolem, sepjala ruce pohybem modlitby nebo zadumání a ponořila se v myšlenky.
 

Slyším, jak pukají lebky královské, jak se ubíjejí bohatýrská prsa, slyším vzdechy hynoucích růží, chřestot rozmačkávaných perel…

Od kolébky vnímala jsem již tu báji a báseň, jež se vine tragickou pravdou u podnoží této pustiny, až se báseň smísila s mojí krví, zabarvila blány mozkové, city v srdci napjala jak struny na harfě… A báseň není skončena, a pravda její tragická je!...

Jitro minulo, poledne nadešlo a míjí též…

...Již večer! Hle, i lesní ptáci
svá křídla chýlí na rozletu k hvězdám…

Hnízdo mé spadlo, sraženo bleskem… A jako drobná ptáčata sletují se poplašená s bojácným pískotem, když orel pluje nad pustinou; jako travina tak vybujelá, že jí unikají nízké lety motýlí; jako oblak, který, stoje nade smrky, zadívá se stříbrným okem v temnotu lesní, zatímco druzi volně si hrají po zářícím blankytu – tak jsem samotinká…

Jsou na zemi ruce, které přenášejí červíčky, ohrožené pošlapáním, na místo bezpečné, a které letorosty zurážené ode pňů navracejí prsti, povstalé z ostatků jejich předků. Jsou srdce, odpovídající všem zvukům té pustiny, buď si to ozvěna, šelest, huk nebo třesk, jež tepou jí v prsou jako vlastní srdce její.

Mám mnoho hrobů, které navštěvuji, i jeden nejdražší, v němž na daleké stepi bratr můj sní o nebi rozepjatém nad touto pralesinou.

Stará pěstounka moje, když zamykala smrt oči její, šeptala tisknouc mi ruku:

„Sama zůstaneš, samotinká v těch velkých pokojích…“

A divoškou jsem již zůstala… V pustině meškám stále a na svět se dívám zorným úhlem pustiny.
 

Co takto přemýšlela, počalo cosi v dáli tichounce rozhoupávati kapradiny na mechách. To běžela bílá laň. Přibíhala tak lehce, že se po jejích skocích sotva zachvěla pružná ratolístka osiky nebo zavlála širokým vějířem papratka orličí.

Běžela přímo k ní. Na kvetoucích mechách stanula, zabořila do ní černé, pronikavé oči.

Na rozkvetlém mechu, opírajíc své rámě o pružnou šíji laně, naslouchá žena zvonu, jenž se rozléhá mrákavou lesní.

Líbezná postava bílé laňky, ovinutá závoji šera, mizí pomalu, až zaniká.

Pro málo zajímavého průměrníka je škoda vůně vyrážející z litevských lesů, škoda perel mlhy posbíraných na lukách, škoda šumu pramenů.
 

Jest v nás jakási síla, moc, kterou nedovolujeme jakýmkoli modlám hasit našich hvězd.
 

Starodávní Litvíni svlažovali ústa nemluvňatům, jakmile přišla na svět, krůpějí šťávy, vytlačené z pelyňku. Účelem obyčeje toho bylo navykati děti země od prvního úsvitu života hořkostem pozemským.

MLČ, MARIE. VÍM SÁM NEJLÉPE, JAK PŘIPRAVOVAT DĚTI PRO ŽIVOT.
(KRESLENÝ HUMOR)

Pomyslila jsem si nejednou, že něžnost a útlost drobných tvorů přírody ještě více než nádhera tvorů obrovských odkrývá úžasnou nesčetnost a jemnost nití, jichž osnovou potaženy jsou stavy Tvůrce Arcimistra. Ostatně, aby se cítily divy přírody všude a ve všem, je nutno míti ji v srdci.

Je velká analogie mezi volným a šumným mládím bystřin a potoků na srázných Alpách a volným a šumným mládím myšlenek lidských vzlétajících fantasticky až pod nebesa. Jsou v těchto vzletech smělé výtrysky bujných sil, jsou hrdé víry v kometovou hvězdu budoucnosti, jsou briliantové přeludy, zářivé klamy, že ty mety sahající k nebesům, k nimž vysílá mladistvá pýcha stonásobnou duhou barev i zvuků nadbytek energie, nejsou výtvorem obraznosti, ale půdou skutečného života… načež – načež ubývá z vířící životem číše stále víc a více jisker a šumu, život sám sebou snižuje svůj mladistvý let, až konečně okřídlené duše orlí nebo sokolí přemění nepozorovatelně v ptáky docela jiné… hnízdící na nížinách, kde vyhrabávají z prachu chléb vezdejší tak klidně, jako kdyby nikdy bylo za nimi nebývalo vzletné mladosti.
 

Čímpak je ta moje věda? Chatrné je to formulování pravd, jichž skutečnost hlasem daleko moudřejším, hlubším, vykládá každý vodopád, každá vlna, každý záduj větru, šelest každého lístečku.
 

Kmitá se mi před očima cosi jako rozepjatá křídla, jež se vzpínají k letu v šeré mlze, hledajíce vysvobození… I vzniká ve mně touha dopomoci těm ubohým křídlům k světlu, přispěti jim v úsilí, jímž se osvobozují ze staré, šedé pavučiny, jež je oplétá.
 

Průměrným lidem svědčí nejlépe, nezvedají-li hlavy nad meze, vytčené všedními potřebami a potěchami. Ale určitým, dokonalejším a obsáhlejším duchům jest to stav přímo nedůstojný jejich měr, trvají-li v klidu neporušeném, byť i vzruch a obrození musily jim na prach roztříštiti bývalé jejich svátosti.
 

Vyznávám kult krásy, jednu to z nejcennějších vlastností vzdělaného lidstva.
 

Když oběti a utrpení spalují se na oltáři klamu, právě tak jako padají v prázdno slova modlitby: nač se tedy modliti, ať obětí anebo slovy? Nač trpěti?

Jde tudíž jen o energii, o tu odvahu zbaviti se zbytků méně osvícených dob. Vím, že neděje se tak snadno, neboť mimo jiné překážky staví se tu na odpor také zvláštní hrdost, bránící se tomu, že by měla uznati posavadní působnost za bezúčelnou, když tak opravdově byla chápána.

Velkou překážkou jest také stálý vliv okolí a ta neproměnná dekorace, s níž se úzce spojuje posavadní osnova myšlenek a citů, jako by to byly vzory na ní vyšité. Zda tu ještě zmohou něco moje slova vůči tak mocným protivníkům?

Pro mne neexistují předpovědi dobré ani špatné, protože já nemohu ztratit nic, ani naději: nenaději se ničeho.

Byl bych to pěkný myslitel, kdyby krůpěj pelyňku mohla jakkolivěk zakaliti moje názory, kritiku a analýzu!

Na kameni, pod smutným sedíc smrkem, zakryla jsem oči dlaněmi a duchem zahleděla jsem se v husté ony mraky, kterými tvou duši, bratránku, naplnily zlé moci života… Tu jsem pocítila pojednou, že cosi měkce, lehce dotýká se mého ramene.

Čítal jsi někdy Plútarcha? Já jej čítala s bratrem a oba jsme záviděli Sertoriovi⁴ tu bílou laň, jež v osudných nebo tragických okamžicích od bohů k němu přibíhala šeptat mu do ucha o vůli bohů a o dalekých, dalekých Ostrovech Blažených. Když pak nás nenadále postihl okamžik osudný a tragický, spatřili jsme sami – bílou laň.

Od té doby vídám ji časem též. Zjevuje se a šepce mi někdy do ucha smutné věci; ale krásné jsou vždycky. I nyní, vychýlena ze zelené houště, dotkla se bílá laň mého ramene a rozumnýma očima hluboko se mi zadívala do očí. Ucho jsem měla plné prachového šelestu sněžné její srsti…

Ale jest ještě ono právo… Nepojmenoval jsi je, bratranče, jménem – i vím, proč. Jest to právo snahy po nasycení a ukojení, po sytosti a radosti života.

Vím o něm.

Jest to právo, jehož nejvýznačnější a nejhrubší výraz vede lišáka, když se úkradkem vrhá na srnčátko; pudí tlupu vlků, svítících očima jak hromnicemi nad sněhem, když naplňují vytím vzteklého hladu noci hromničné! Jest to právo užívání a sobectví, v něž zapřahá šíji takové množství sluhů, že nač ještě verbovat nové?

I bez toho šlapou si tam na nohy, tlačí se, až si rozmačkávají hrudníky navzájem. Tam, bratranče, pozoruj si lůzu, černou masu, která své hrubé instinkty parfémuje, načesává, přiobléká a vypouští do světa jako tlupy vlků, oblečených v hedváb a blýskajících rukavičkami.
 

Jsou srdce, která mohou být šťastna toliko na základě klidného svědomí, a proto nikdy nejsou šťastna. Neboť odmítají, co tak málo harmonizuje s hudbou jejich ducha, že se to zakrátko stát může výčitkou… co je příliš malé, příliš těsné, příliš nízké, tak že se to zakrátko stát může – hanbou.

Leč odmítaje vnadu, jež by musila zmenšit a snížit jeho ducha, nepohrdá člověk právy přírody, naopak uplatňuje právě základní její právo, zapsané na každé její stránce, právo zdokonalování se.
 

Nic nezhyne. Ve světě hmoty nic nezhyne. Ze zrnka žita požitého dnes bude snad atom hmoty mozkové v lebce myslitelově.

Právě tak panují proměny nekonečné i ve světě ducha. I tu jest neustálé kroužení života, ten věkověčný Kreislauf des Lebens⁵, z formy do formy, z života v život, z bytosti v bytost, a nikdo nedovede mi říci, kde je počátek a kde konec mé slzy.

Moje výzbroj je vědecky obracené ostří ukázněné myšlenky: toť jediná moje zbraň, prostá, ale tak mocná, že mi není třeba lesklých brnění. Tak jest zbraň ta mocná, že vůbec celý svět stojí bezbranný před námi, pionýry myšlenky.

Nadšení a zápal citů jsou sice srdci poklady, rozumu však jsou nulou. Cožkoli z říše duhových legend a horoucích milostí vypraveno by bylo do pole proti ukázněné myšlence, a nechť by ji zasypali milionem nejnádhernějších a nejzářivějších zjevů, jež může zroditi rozechvělá obraznost, byť by zkusili oslniti ji milionem ohnivých raket, spálených z chvilkových pravd a plemenných zájmů všech národů a časů – ona se nezachvěje, neboť kalené šupiny jejího pancéře spojila ocelová nutnost těch matematických pravidel, jež jediné určují existenci světa a vládnou světem bez ohledu na jeho miniaturní záležitosti, city a nadšení.

Přeměň srdce své v aeolskou harfu mystických pustin, vezmi do rukou harfu! Obrať se k umění…

Považuji vzdělaného ducha za nehodno, aby se skláněl s fanatickou pokorou před postrachem model, urobených během věků pro neuvědomělý prostý lid, jenž by nedovedl žíti bez klanění se ani jíti bez ukazovatelů cesty. My lidé učení netvoříme článků v řetěze života vůbec. Žijeme jen myšlenkou a jen pro myšlenku, neboť abychom myšlenku mohli přizpůsobit a jí pracovat, nemáme naprosto času žíti.

A tak je možno vskutku říci někomu: “Umři, abys mohl žít myšlenkou!”
 

Víme, že země vymře. Víme, že napřed setře z ní prst času plíseň, která se zove lidstvem.
 

Čím výše, čím výše letí duch člověka, tím rychleji prchá od něho, daleko, až zapadá na mlhavých hřbitovech nesplněných snů…

Jak jsi pyšný, bratranče!

Ty tedy myslíš, že se nacházíš mimo lidstvo, nad lidstvem, rozvázaný ze slibů bratrství? Tomu se divím.

Láska „jeho a její“ často, velmi často, zprvu slibujíc zázraky ráje, rychle se přeměňuje v sprostotu a peklo.
 

„Jsou na světě lidé velice silní, silnější všelikého zla; kdyby nevím jaká překážka před nimi se vyskytla, smetou ji se své cesty jako pírko.“

Duše vždy kreslí na mělkém písku svého rozumu a srdce pouze výraz: Já.

Rozeznáš je po tom, že vždy ta srdce, jako ony rhododendrony himalajské, jejichž purpurové kalichy toliko v nejhlubších stínech mohou se rozvíjeti, planou šarlatem touhy, samotná a nepoznaná.

Musí bývati samotná; tato srdce mluví Tvými slovy: „Mně tak jak zástupům není volno žíti!“ Tak jest: jim není volno, není možná žíti, jak žijí zástupové. Proč? Oni to vědí, musí cítiti, že ruce, jež se dotýkaly nejvyšších svátostí, musí více než každé jiné zůstati – čisty.
 

Cizím je mi dětinský názor, jako by vesmír se vším, co v něm je, byl tu jenom k službám člověka.

Nebiji čelem tak modloslužebnicky před lidstvem o zem, abych i ve Vesmíru viděla nevolníka, jenž před ním se uklání, a netonu též jistě v naivním pro lidstvo obdivu.
 

Oženil se s dívkou prázdnou a žádostivou, která, jako všecky nižší povahy, měla celý arsenál prostředků k překonávání a snižování povah vyšších.

Tehdy jsem pochopila, jak neplatným činitelem do počtu bývá na rtech lidský výraz: Pro vždy! a z jak špatných často materiálů bývají ony pece, v nichž se lidské kovy, na pohled nejtvrdší, přeměňují v lehký troud.
 

Je-li hladina života tak ostrá a drsná, že údy jen poněkud něžnější musí se na ní rozdírati v zakrvácené cáry – jsou-li rohy jeho tak ostré, že nejsilnější srdce, narážejíce na ně, zasténají třeskem tříštěného skla – vyplachuje-li žití ze dnů naději, z nocí sen, ze srdcí radost: kdopak je takto utváří, ne-li lidstvo?

Navštívila jsem pole jeho vděku a nalezši na velikém lánu několik mizivých bylinek dověděla jsem se, že to byla výjimečně hojná úroda. Obešla jsem políčko jeho dobroty, a procházka ta připadala mi krátká; leč když jsem obcházela pole jeho samolásky, opustily mne síly, a nivy, na nichž vzrůstá jeho hlupství, neodvážila jsem se ani obcházet…

Naproti tomu není pravdivo, co pravíš, že jsou pojmy a skutky ethické v rozmanitých svých stupních a obměnách lidstvem vysoko ceněny. V theorii jest tomu tak, ale v praxi? Ó nebesa!

Mystickým růžím i šerým kathedrálám nedaří se valně v kraji zálib lidských, a nechť si často bývají navštěvovány a lidé se jim obdivují, každý od nich pospíchá na náměstí, na bursu.

V nějaké knize četla jsem tuto poznámku geografickou: „Kdo pluje do srdcí lidských řekou Ctnosti, nedopluje; nejjistější k nim cesta vede přes hospodu a velké město.“ – A je pravdivá tato poznámka. Dobře též věc tu poznal myslitel, mluvící o nedůvěře, kterou budí ti, kdož přicházejí z velkých rozloh myšlenky nebo citu.

„Slyší-li v noci, dlouho před východem slunce, lidé ležící v postelích za okny osamělé kroky, táží se sebe hned: Kampak ten zloděj míří?“ A vskutku, nepřicházejí-li tito osamělci, aby ukradli besedujícím věc potřebnou nezbytně k jejich klidu?

Je druh jedovatých rostlin, jejichž jed, užit v určité dávce, projevuje se veselým třeštěním. Byl čas, že lidé obecně užívali toho jedu, poctívajíce rostliny jej vydávající názvem: consolantes.⁶ Bohužel, že po vše časy, aby kdo u lidí vzbudil nejstálejší a nejvšeobecnější tklivost, třeba mu býti vskutku jedovatým, ale veselé třeštění rozněcujícím rulíkem.

Abych pak již tu věc o lidstvu zakončila, vypůjčuji si ještě jeden výrok jiného myslitele: „Vykonalo dlouhou cestu od červa až k člověku, ale jest v něm ještě mnoho červivého.“

Vidím, bratranče, na Tvé tváři ironický úsměv. Myslíš si vítězoslavně:

„Neříkal jsem, že je to zbytečná na zemi plesnivina? Je-liž možno ji milovat? Je-li hodno jí sloužit?“

Tím nesnadněji dovedou se lidé navzájem chápati, čím na vyšších příčlích rozvoje a poznání stanuli.

Dva nejdrobnější úlomky hmoty, odlišné hmoty, dvě améby, umístěné v krůpěji vláhy, podléhají, jak se zdá, magnetismu, jenž je neúchylně přiblíží k sobě a spojí v jednotku. Dva motýli dotýkají se prstečkovými tykadélky a dotekem tím sjednocují svou vůli a touhu.

I dvěma vesničanům ještě může postačiti snad jediné rozchýlení úsměvem korálových rtů a jediný dotek dlaní, blýskajících srpy.

Ale o trochu jen výše a opravdu vysoko je stále nesnadnější a méně pravděpodobna idyla a harmonie soucítění a soumyšlení. Každá jednotka zdokonaluje se po svém, po svém také vyzařuje navenek: tak, že zkřížené paprsky nemohou již soustřediti se v jedinou hvězdu života a rozprašují se v okolním polosvětle.
 

Veliká jest moc času, jenž bez vědomí člověka hospodaří v jeho nitru. Pro vás, kteří milujete a jste milováni, nemohou než vyrůstati největší životní tragédie z toho působení času, jemuž nelze uniknouti. Tempus edax rerum. Čas – zhoubce citů.⁷

Jenom skutečné Sfingy nemohou dožíti se takovýchto objevů a svítí nad světem – nepomíšeny s davem, jako hvězdy vlastní svojí silou.

Zda jsem již vstoupil i já na tu hvězdnou dráhu?

Buď jak buď, nemám dnes již lidem co říci – a ani od nich nic nemohu očekávat.
 

Nevíže se všeobecnými normami vůbec, také pokud se týče paragrafu „on a ona“, rozhlížel jsem se po svém způsobu a tento rozhled naplnil mne u věku poměrně mladém již přesycením.
 

Myšlenka jest jen částí bytosti lidské! Lidé slouží obyčejně malicherným pohnutkám; k těmto pohnutkám přidělávají si nádherné rámy poesie a prohlašují je za ideály!
 

Beze vší pochyby jest láska mateřská, jako všeliká jiná láska, pouhým sobectvím.
 

Velebil jsem majestát nadoblačných ledovců a srovnával jsem jej s malostí lidských sil a tužeb. Vyznával jsem s umíněnou otevřeností, že v divých pustinách do nebe sahajících hor chci býti vždy sám a sám. Či je kdo ducha tak rozkřídleného a silného, aby uprostřed oněch nejvyšších a nejčistších rozměrů zemských dovedl stanouti na jednom a témž se mnou stanovisku myšlenky a jejích vzletů?
 

Cítil jsem v sobě převahu myšlenky a plnost sil, bych ji vyzvedl; pochopil jsem, že ona jest mojí milenkou jedinou; polekal jsem se o ni; zatoužil jsem zůstati s ní sám a sám a ze vší síly strhával jsem přehradu, jež počínala vyrůstat mezi ní a mnou.

Kotoučem marného prachu, mdlým výparem vod stojících na nížinách, zaválo to ke mně ode všeho, co nebylo tou jasnou, velkou, nadhmotnou a nadsvětovou paní a milenkou.

Ona jediná – ona, chladná – zdála se mi hodnou, abych jí u nohou vylil, čím mi srdce vřelo. Prsa dmula se k jiné, drobné, tělesné: ale já, vzpínaje se nad pomíjivé atomy, rozevřel jsem náruč nesmrtelné, nejčistší…

Když jsem konečně s nejvyšších štítů sesouval jsem se rychle z liduprázdného ovzduší moci živlů do sfér stále mírnějších a teplejších, do ovzduší zelených lučin, lesů, polí a nakonec i zahrad, kde si lidé hustěji a hustěji budují domy a pohodlná obydlí – tu jsem pochopil jasně a neodvolatelně, že v té klidné záduše a bezpečné těsnotě nedovedl bych nikdy založiti si hnízdo nebo brloh svůj.

V tomto přesvědčení, jež se znova ve mně sesílilo na přísné výšině, ležel vpravdě rozsudek dobrovolného vyhnanství mého v osamělost tuláka, v bloudění těžké, vyčerpávající, bez tepla, beze slasti, bez mezí… A přece necítil jsem proto smutku ani lítosti. Může být, že žalost zkrocené přírody přeměnila se ve mně v chladnou povýšenost, v onu pýchu, již časem nosím na čele i na rtech, stažených mlčením.
 

Rozměry i hodnoty mění se zároveň s výší, do níž se vznášíme. Jakouž potom hodnotu mohou představovat klenoty lidské existence pozorované s výšin hrdých trůnů? Mimo vládu rozbírající myšlenky není pro život nijakého dobra ani cíle. Má-li v sobě duch lidský dosti síly, aby vystoupil na ony štíty, již nikoli zemské, ledové a mrtvé, ale božské, živé a plamenné: může-liž a smí-liž pak domácí střípek existence, odkud vzlétnul, sraziti jej z dobytých piedestalů?

Co může stáhnouti jej v nížinu? Snad služba, snad povinnost k těm atomům, z nichž náhodou povstal?

Nebo snad hodnota delšího živobytí, vykoupeného apathií a odúmrtím myšlenky?
 

Kdo je dosti silný, aby vstupoval na takové piedestaly, s kterých přehlížeti možná všecky světy, viděti a věděti, odkud se vzaly, proč jsou a kam spějí… a rozuměti všem jejich losům… ten asi nenachází na zemi nic, co by mohl stavěti na roveň s vlastní svou vládou a velkostí… Nenachází a nenajde. Patrně nemůže ani lidstvo míti proň ceny, ani žití a štěstí toho druhu, po jakém touží jiní.
 

Vedle vzpomínek, které spadají na silnice života závorou často velmi silnou a obyčejně přísnou, odvrhující proud lidských snah od normálního směru stranou, k věcem bláhovým a marným, ke květům dávno uschlým a stínům dávno rozvátým; vedle lítosti, že po každém včera musí nastoupiti nějaké dnes a nějaké zítra; vedle smutků, teskných snů, nadějí a mnoha jiných ještě podobných výronů našeho „já“ – náležejí také svěření a vyznání všelikého druhu k nejnepotřebnějším zjevům mezilidským, ba k věcem přímo škodlivým. Jsou ohromným bludem, vezme-li se zřetel ke krátkosti času a skrovné zásobě sil, jimiž vládneme.
 

Jsme sami.

Ty však nemysli, že mluvě takto, stýskám si na osamělost. Nečiním toho nikterak. Víš, že zcela z vůle vlastní zničil jsem mosty spojující příbytek můj s šumem a tržnicí světa.

Již je tomu dávno, co jsem, chtěje se poněkud vyznati v záležitostech toho údolí bídy a nudy, pořídil si velice jemný přístroj, na němž jsem vážil vše, co mi pod ruku přišlo. Vážil jsem a porovnával. Srovnávání to dalo mi ten výsledek, že vše, cokoli v tlumu⁸ trhovců těší se poptávkám, objevilo se býti nevážným jako prach a marnost; všecko pak, co jevilo váhu a cenu zlata, nachází se velmi daleko tržní té vřavy. Odtud mé dobrovolné procházky po stezkách liduprázdných, a proto nestěžuji si na svou osamělost.
 

Ty bys řekla, přehlížejíc moje nitro, že zanikají ve mně škaredě a krutě i poslední stopy shovívavosti k bližnímu; a měla bys pravdu.
 

Srdce – vy, lidé, milující se navzájem, sloužíte si nejraději tímto utopickým symbolem citu, symbolem nejméně důkladným ze všech symbolů.
 

Nechuť a nuda; nepokoj a znechucení: to jsou výrazy, naznačující nejvýstižněji moje ovzduší.

Pojí se s tím současně přesvědčení, že příroda nehraje tu nijaké zvláštní role, že všude, kdekoli sousedé moji rozbijí stany, opakovat se musí neomylně týž akord prázdnoty a nudy.

Mám za to, že kdybychom všichni, jak tu jsme, byli anděly a mohli uprostřed Dantova ráje rozložit se táborem: ještě před západem slunce vešel bych dobrovolně mezi duchy ztracené a prokleté, nechť bych měl i později vysílati žalostně chmurný pohled za ztraceným rájem andělů.
 

Je možné, že v končinách pustiny, zalidněné národem dubů a prastarých sosen, nalezl bych kolem sebe více úvazků povinnosti a spojitosti. Tudy táhne se zřetelně hranice mého já a dědina mých zájmů; tamtudy přebíhá patrná hranice dědictví a zájmů lidských: mezi nimi je propast.
 

Já nezničil jsem v sobě schopnost písně, ale zničila ji neuprositelná střízlivost poznání. Musila ji zničit. Soudím, že pouze bytosti oddálené od analýzy a neznající mechaniky bytí mohou vyzpívati píseň života.

Analyzoval jsem příliš dlouho, rozepjal jsem obzor svých pojmů příliš široko – a vím nyní příliš mnoho. Moudrost moje zbavila mne již bývalé prvotní oddanosti a pokory. Z mezí a hranic určených lidem, aby v nich žili a trvali z pokolení do pokolení, vyšel jsem s horečnou zvědavostí a po dlouhém putování stanul jsem až tam, odkud zřídla všelikého žití berou svůj původ. Znám každou nit, z níž se upřádá žití: a proto vyschly pro mne všecky zdroje.
 

Vše, co se u lidí zove vědou, jest pouze mlhavým jejím odrazem, stínem toho odrazu, stínem stínu; jest udavatelem tak velice vzdáleným skutečnosti, že věda sama o sobě málo se liší od víry. Ale i ty slabé zásvity, ty odrazy a drobty poznání odírají ze všeliké zdánlivé krásy kostru žití. Kdo vidí jeho nahotu, tomu nemožno je o životě sníti, zpívati, jej milovati. Třeba ztvrdnouti zcela jako zkamenělá sfinx. Kdo tak neztvrdne, tomu stane se tento pohled neúprosně jasný, bleskem nadlidského bolu anebo výbuchem nadlidského žertu.
 

Cokoli trvá a žije, škube sebou na provazech a smyčkách, které samo si upletlo a plésti musí do nekonečna. Je to nezbytná práce dobrovolných tortur i samovražd, jdoucích až k nám již od dob, kdy nebylo ještě ani času ani prostoru, ba ani zřetelné hranice mezi bytím a nebytím.

Tytéž síly svíjejí se v křečích, jimiž musí lidstvo značiti svou historii, tytéž mocnosti potírají se v boji o chléb, jejž vede jednotlivec s hladem společnosti, k níž krví i kostí náleží, a tytéž síly vrhají národy proti národům, jaké zápasily spolu kdysi a rvaly se v prvních pohybech, bouřích i dechu předbytí.

Jako člověk nemohu nic pomysliti, nic pověděti, ničeho chtíti a po ničem toužiti, co by nebylo nutným výsledkem celé minulosti a nutným počátkem toho, co přijde.

Všude vrací se jedno a totéž vzepětí vůle, týž pohyb. Ba, není ani známo, zda projev mých snah je o cokoli vyšší nežli snahy améby. Zcela jistě však není vyšší, neboť v tomto i v onom pohybu, v tomto i v onom vzepětí vůle uskutečňuje se jedna a táž nutnost, jedna a táž pravdivost mathematických zásad, uplatňujících se ráz na ráz, až do nekonečnosti.

I kdybych byl vtělením všech géniů a zaplál požárem nejvyšší extáze, ještě bych nedovedl vymaniti se z tohoto odkazu a vydobýti ze sebe cosi, co by nebylo dědictvím vzatým od červa, améby a kosmických mlhovin.

„Je zde čarovná příroda. Z věcí tak prostých, obyčejných, jako stromy, trávy, divoké květy, lesní zvířata – tvoří ráj, tichý, nevinný a zářící.

Viděla jsem srnku, která vyběhla ze stinné aleje, stanula pod oblouky větví a ponořena do stínu, ale zlacena tu i tam skvrnou zlata slunečního, dívala se na mne. Nebála se mne ani trochu. Hleděly jsme na sebe chvíli jako sestry. Ale zavanutí větru zašelestilo v jeřabině, svívajíc z ní trochu listí a bobulek.

Tu utekla. Jako rudý plamének zamihla se v zlatě slunečním po hladkém trávníku a zmizela ve stínech smrčiny.“

Spustila sepjaté ruce do klína a obzírajíc kraj kol dokola, zvolala:

„Ach, jak to miluji všecko! Jak miluji! Stromy, trávu, vody, tišiny… nebe i zemi… zvířata…“
 

Zdání klame… Srdce lidská jsou mělká… Všecko míjí… Ničemu nelze důvěřovati!...
 

„Člověk věčně bloudí“… Všichni hledají a bloudí. Jen ten nebloudí, kdo ničeho nehledá. Patřím k hledajícím, tedy snad bloudím…
 

Jací jsme to jen tvorové, my lidé, nikdy nenasycení ani nebe ani země; toužící po zemi, když se hroužíme v nebe, a mroucí touhou po nebi, kdykoli spojujeme se těsněji se zemí prsama svýma?
 

Všecko, co si lidé pokládají za ctnost, je pouze mlhavým jejím odrazem, stínem odrazu, stínem stínu…

Skrytými vzruchy srdce zvykl jsem vytvářeti sobě z nebetyčnosti hor, z vlnivosti moří, z malebnosti krajin svět svůj výhradní a vlastní, jejž žárlivě střehu, neboť mne skrývá a chrání jako neviditelná zbroj, bez níž byl bych bezbranným a vtlačeným v nejhorší bahno.
 

Člověk jest stvořením, které potřebuje nevyhnutelně, by mu byla do nápoje žití vlita krůpěj medu, jinak se může otráviti tímto nápojem. Slabé, směšné stvoření! Směšné; víť o tom, že je to jen chvilka, tu na zemi jediná krátká chvilka, která přeletí jako záduj větru. A přece i na tu chvilku, krátkou, marnou… směšné stvoření! A jak slabé – i tehdáž, myslí-li, že jest silno; ba, tehdy nejvíce snad.
 

Máme-liž mařiti čas dialogy vyňatými z epochy Soudů Lásky? Zábava to nehodná mne a Tebe.
 

Pokud jsem se nalézal v dusných výparech instinktů lidských, hnaly mne ustavičně touhy k oněm vyšším, stále dálnějším a stále vznešenějším scenériím Alp.

Představoval jsem si, že dostanu se do zaslíbené země očištění, volnosti a míru.
 

Časem z bílé astry chvějící se na ňadrech vyvolených vyrůstá přelud rájů, kde zpívají andělé… Ale to není nic stálého. To jsou jen přeludy neurčitých tužeb, pouhé jiskry a mizivé záblesky… Na taký moment jeden nadchází hned celý oceán plochosti, ničící, hubící svojí všedností. Tam, kde na obloze hořela zlatá zoře, zeje ohyzdná tlama, vyzvednutá z mraveniště klamů…

Lépe nehledati meteorů krásy, aby nevynikla znova marnost jejich! Lépe rozvinout perutě silné vůle a odletět daleko, daleko!

Klid jest krásou, říkali staří Řekové. Klid jest nutností pro ty, kteří kráčejí po okraji propastí.
 

Slyšeti bití kladiv rozlamujících hory, aby se srovnaly s nížinami. V lasturách srdcí s pláčem pukají perly. Ideály kladou se do rakví. Po rakvích šumí déšť slz. To pláčí časy, ty, které minuly, nad těmi, jež přijdou.
 

Osamělost není vždy souznačná s bezlidností, a jenom tam není osamělosti, kde jest přízeň myslí a důvěra srdcí. A kdybys se mne otázal, znám-li duše ne samotné, odpověděla bych: pochybuji; leda snad takové, jež ve svém rozvoji nepřekonaly ještě stupně počátečnosti. Jiné, vyspělejší a vzácnější, couvají v okovech nedůvěřivosti a chladnosti navzájem před sebou, zmrazené hned již i kapinkou chladu, uražené nejlehčím škrábnutím; a když rtové mluví, duše mlčí, usmívajíce se ironicky nad robotou úst, hlavě marnou a srdci planou.

Bytosti zemské a jejich osudy nemohou již vzbuditi ve mně obavy ani péče; sám jsem přestal již náležeti prachu země.

Již jsem se vznesl nade mraky, jež byly ve mně slabostí lidskou. Dospěl jsem zenitu, spasen a vítězný. Stanul jsem u cíle, i musím setřásti se sebe každý atom všedních žalů i nadějí.

Můžeš-li chápat moje triumfy? Uvěříš-li mi? Ach, ty nevíš, co se může státi v jediné hodině s vítězem nad horami, válčícím neústrašně na větru, temnotách i slunci!

V jediné hodině prodral jsem se za nejposlednější záclony poznání. Dnes konečně jsem jako slunce, o němž zpívaly finské runy Kalevaly, že nic není jemu skrytého. Ba, mocnější jsem nad slunce; ono kraluje pouze svým planetám, ale já zírám okem génia na obraty všech světů.

Sem, kde se nyní nacházím, nepřijde za mnou lidská všednost, a marně bych hledal dnes srozumitelných výrazů pro své přítomné vědění. Pravdy, které obzírám nyní v kruhu nového obzoru a v něž věřiti musím, ježto je cítím, a to netoliko kolem sebe, ale i v sobě, připadají dle ubohých udavatelů poměru rozumu lidskému přespříliš velkými, přespříliš božskými. Chápu je nad přesností vědeckou a chápu je pouze pro sebe.

Mozky filosofů tkají v řemeslnickém potu bezpečnou tkaninu soustav, aby mohli dolézti až k jejich moudrosti slimáci průměrných rozumů. I já vlekl jsem za sebou až posud takovou spleť provazů, a bylo mi divno, že se posouvám kupředu jenom krok za krokem!

Dnes jsem odvrhnul pouta směšně těsných schématů a nestarám se o slimáka lidstva. Co vím a cítím teď, to již není soustava, ale oceán světla, neskutý se zemí žádným řetězem, bez příčlů a žebříků, přístupných davu. Nač ostatně zneuctívat jeho velikost parodií neomylné vědy! Není-li dosti na tom, že jsem alespoň já sám dostoupil mety? Nabývá-liž pravda ceny teprve, když ji převezme celá hromada? Nestačí-li jeden duch?

Pereat mundus!

Sám chci se dnes napájeti nekonečností, a rty moje budou zavřeny.

Poesie mé duše jest zároveň rhapsodií chaosů.

Jsem tedy tam, kde jsem chtěl být, a nic mne již s trůnu nestrhne. Rozeznal jsem v sobě všecky akordy symfonie věků, a již mi není třeba nikoho. Vševládu mou netísní již žádné dogma zřejmé nevědomosti.

V železných poutech Osudu skrývala se jakási Prozřetelnost, která nechtěla, abych utonul ve společné pěně lidstva; a ze zkoušky ohněm vyšel jsem jako vítěz.

Všelikou vládu světa a všecku neskonalost jeho – pokud jsou zaklety v jiskře bytosti lidské – objal jsem myšlenkou a udeřil jako hromem v tisíce lidských pout.

Zapadly za mnou v hloubi zapomenutí horizonty lidské i s Plejádami vašich hvězd. Rozevřený přede mnou majestát strašlivé moci Bytí stahuje mi rysy svojí nahostí v nehybnost mramoru.

Lidé se nedovědí, proč moje tvář zbledla, proč ve vytřeštěných očích silněji planou zornice. Pohled můj nemůže – ani si nežádá obraceti se k překonaným již stupňům. Sama vzpomínka na to musí zhasnouti.

Nejohnivější blesk lidského srdce, pukajícího zoufalstvím lásky, nepřemohl by již propasti, rozemknuté mezi mnou a světem, a duši by mi nezanítil!

Již jsme si cizí.

Vidíš mne na vrcholcích? Na strašných, osamělých vrcholcích přečisté myšlenky a pýchy nadlidské?

Nejrozsáhlejší obzor jest obzorem mé duše.

Celý svět jest obměnou jediné skutečnosti. Realizuje se v jediné pravdě, ve znaku jediné trojice, a tou jsem Já, jest příroda a žijící v nás obou myšlenka.

Vše mám pod sebou: vrcholky hor i vrcholky lidstva.

Ke komu z živých nebo zemřelých géniů se obrátím, každého duchem přerůstám. Moc moje vznáší mne nad míru lidských děl i géniů.

Tam orli spoutaní rvou svá pouta – já jediný vydobyl jsem volnost. Já počínám tam, kde všecko vaše se končí. Kde vaše věčnost jde do hrobu, tam teprve vstává z mrtvých moje nesmrtelnost. Odpoutaný konečně lev mého ducha vstává z bahnitých nížin a pne se na štíty. Každý krok jeho rozrývá skálu a shazuje lavinu posměchu na krtoviště lidská, páchnoucí bahnem a hlínou.

Vím, co jsou křídla, neboť v hodině prozření spadla na mne divá křídlatost.

Jsem vyjmut zpod práva času i prostoru. Nestvořil jsem si nijakého včera, i netřeba mi tudíž ani žádného zítřka.

Na výšinách bezlidných svatyň stávám se básníkem, eklesiastikem⁹ a hierofantem¹⁰ Přírody.

Beze světa, bez lidí, bez Boha…

Myšlenka má hoří a třpytí se jako diamant. Krví kypí rubín srdce.

Pravíš o sobě:

„Bez Boha, beze světa, bez lidí!“ A kdo že jest s lidmi? Kdo v krvavých a horoucích okamžicích jest s lidmi? V takových okamžicích nikdo není s nikým. Lidé s lidmi bývají toliko na hodech a na bursách, rozličného druhu bursách a hodech! A ještě tam bývají s sebou někdy, kde křiklavé, svítivé útrapy života nebo smrti bijí do očí a rvou srdce za struny elementárního vzrušení. Snad že i vlčice vycházející na lup zastaví se na chvíli, aby lítostivě pohlédla na jinou vlčici, vyjící nad ostatky svého vlčete. Ale bolestem hrdým nebo skromným, smutkům hlubokým, vlnám mysli vzbouřené, podrývajícím zoufalostí sám základ života: těm není důvěrných otázek ani moudrých odpovědí, těm důvěrníků, pomocníků, obránců – není.

Požíválkům, promykajícím se střízlivě a obratně po skluzavkách žití, jsou tyto boly a smutky zbytečnou kapricí¹¹ nebo bláhovým sentimentem; a i lenosti dobrých nektarníků¹² hrozí příliš velkým namáháním, velkou únavou.

By se srdce jejich povzbudila k soucitu, nutno křičeti jim pronikavě v samé uši, a na pronikavosti křiku závisí často síla soucitu. Ale kdo je příliš pyšný nebo skromný, aby pronikavě křičel, ten musí vésti s životem každý souboj sám a sám, a není proň spojenců ani lékařů.

Kam oko světem dosahá: neznám v zápasech se srdcem a s myšlenkou spojence ani zpovědníka.

Na rty spálené pelyňkem tlačí se mi Tvoje slova: „Nemiluji lidí!“

POZNÁMKY: