Misantropova knihovna

7

Jestliže vůbec je nějaká naděje, psal Winston, spočívá v prolétech.

Jestli je nějaká naděje, musí spočívat v prolétech, protože jedině tam, v těch hemžících se podřadných masách, mezi 85 procenty obyvatelstva Oceánie, může jednou vzniknout síla schopná zničit Stranu. Strana nemůže být rozvrácena zevnitř. Její nepřátelé, jestli vůbec má nějaké nepřátele, nemají žádnou možnost spojit se nebo se aspoň navzájem poznat. I kdyby existovalo legendární Bratrstvo, jako že snad existuje, bylo nemyslitelné, aby se jeho členové mohli scházet ve větším počtu než po dvou nebo po třech. Vzpourou byl pouhý pohled do očí, tón hlasu; v nejlepším případě náhodně zašeptané slovo. Ale kdyby si proléti dokázali uvědomit vlastní sílu, nemuseli by konspirovat. Stačilo by povstat a otřepat se jako kůň, když setřásá mouchy. Kdyby chtěli, mohli by rozprášit Stranu hned zítra ráno. Dřív nebo později je to přece musí napadnout.

Vzpomněl si, jak jednou kráčel přeplněnou ulicí, když se z nedaleké boční uličky ozval strašný řev stovek hlasů – ženských hlasů. Byl to obrovský, hrozný výkřik hněvu a zoufalství, hlasité „O-o-o-o-o-ou“ jako dunivá ozvěna zvonu. Srdce mu poskočilo. Už to začalo! pomyslel si. Vzpoura! Proléti se konečně hnuli! Když přišel na místo, uviděl shluk dvou nebo tří set žen, které se tlačily kolem stánků na trhu, s tvářemi tak tragickými jako tváře pasažérů odsouzených k záhubě na potápějící se lodi. V okamžiku se však to všeobecné zoufalství rozpadlo na izolované hádky. Ukázalo se, že u jednoho stánku prodávali plechové pánve. Byly to nicotné krámy, ale nádobí se těžko shánělo a zásoba pánví se právě vyprodala. Úspěšné ženy se snažily zmizet i s kořistí, ostatní do nich vrážely a strkaly a desítky dalších pokřikovaly okolo stánku, obviňovaly prodavače, že prodává ze známosti a že má další pánve někde schované. Řev znovu explodoval. Dvě tlusté ženy, jedna s rozpuštěnými vlasy, se zmocnily pánve a snažily se ji jedna druhé vyrvat z rukou. Nakonec se jim podařilo utrhnout rukojeť. Winston je znechuceně pozoroval. A přece, i když to trvalo jen chvilku, jaká téměř děsivá síla zazněla z toho výkřiku těch několika hrdel! Copak nemohou někdy takhle zařvat kvůli něčemu závažnějšímu?

Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.

To skoro vypadá jako opsané z některé stranické učebnice. Strana ovšem hlásala, že osvobodila proléty z poroby. Před revolucí byli krutě utlačovaní kapitalisty, hladověli a byli bičováni, ženy musely pracovat v uhelných dolech (ženy ve skutečnosti stále ještě pracovaly v uhelných dolech), děti se prodávaly do továren od šesti let. Ale zároveň, podle zásad dvojmysli, Strana učila, že proléti jsou od přírody méněcenní a musí být drženi v porobě jako zvířata podle několika jednoduchých pravidel. Vlastně se o prolétech velmi málo vědělo. Nebylo to ostatně třeba. Pokud pracovali a množili se, byla jejich ostatní činnost bezvýznamná. Byli ponecháni sami sobě jako dobytek žijící volně na argentinských pláních, a tak se uchýlili k životnímu stylu, který se jim jevil jako přirozený, po vzoru prapředků. Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, procházeli krátkým obdobím rozkvětu, krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti. Jejich duševní obzor byl omezen těžkou fyzickou prací, starostí o domácnost a o děti, drobnými spory se sousedy, filmy, fotbalem, pivem a nade všechno kartami. Nebylo těžké udržet je pod kontrolou. Hrstka agentů Ideopolicie se stále pohybovala mezi nimi, šířila falešné zprávy, vytipovala a eliminovala několik jednotlivců, kteří se podle jejich soudu mohli stát nebezpečnými; ale nikdo se nepokoušel vštěpovat jim ideologii Strany. Vyžadovalo se od nich jen primitivní vlastenectví, na které bylo možné apelovat, kdykoli bylo zapotřebí prodloužit pracovní dobu nebo snížit příděly. A i když začali být nespokojení, což se stávalo, jejich nespokojenost stejně nikam nevedla, protože neměli celkovou ideu a dovedli se soustředit jen na jednotlivé drobné nesnáze. Větší zlo stále unikalo jejich pozornosti. Podstatná většina prolétů dokonce ani neměla doma televizní obrazovky. A policie velmi málo zasahovala do jejich života. V Londýně byla obrovská kriminalita, celý svět pro sebe, zloději, banditi, prostitutky, překupníci drog, vyděrači všeho druhu; ale protože se to všechno dělo jen mezi proléty, bylo to bezvýznamné. Ve všech otázkách morálky jim bylo dovoleno řídit se kodexem předků. Sexuální puritánství Strany jim vnucováno nebylo. Promiskuita byla beztrestná, rozvody se povolovaly. Dokonce i náboženské obřady by byly povoleny, kdyby proléti aspoň ukázali, že je potřebují nebo chtějí. Byli mimo podezření. Jak pravilo jedno z hesel Strany: „Proléti a zvířata jsou svobodní“.

Winston natáhl ruku a opatrně si poškrábal bércový vřed. Zase ho začal svědit. Člověk neustále narážel na nemožnost dozvědět se, jaký skutečně byl život před Revolucí. Vytáhl ze zásuvky dětskou učebnici dějepisu, kterou si vypůjčil od paní Parsonsové, a začal opisovat jeden odstavec do deníku:

Za starých časů, psalo se tam, před slavnou Revolucí, nebyl Londýn tak krásné město jako dnes. Bylo to temné, špinavé, ubohé místo, kde se téměř nikdo dost nenajedl a kde stovky a tisíce chudých neměly boty ani střechu nad hlavou. Děti, o nic starší než vy, musely pracovat dvanáct hodin denně u krutých mistrů, kteří je bili, když pracovaly příliš pomalu, a živili je jen oschlými chlebovými kůrkami a vodou. Ale uprostřed této strašné chudoby bylo několik velkých nádherných domů, ve kterých žili bohatí, a ti měli až třicet sluhů, kteří se o ně starali. Tito bohatí mužové se nazývali kapitalisté. Byli to tlustí škaredí lidé se zlou tváří, jako ten na obrázku na protější stránce. Vidíte, že má na sobě dlouhý černý plášť, který se nazýval frak, a podivný lesklý klobouk, který měl tvar roury od kamen a nazýval se cylindr. To byla uniforma kapitalistů a nikdo jiný ji nesměl nosit. Kapitalisté vlastnili všechno na světě a ostatní byli jejich otroci. Vlastnili všechnu půdu, všechny domy, všechny továrny a všechny peníze. Když je někdo neposlechl, mohli ho uvrhnout do vězení anebo mu mohli vzít práci a nechat ho umřít hladem. Když obyčejný člověk mluvil s kapitalistou, musel se před ním krčit a klanět se mu, smeknout čepici a oslovovat ho „Pane“. Hlavní kapitalista se nazýval Král a…

Ale on už věděl, jak to je dál. Bude tam zmínka o biskupech se širokými rukávy, o soudcích v talárech s hermelínem, o pranýři, o burzách, o šlapacích mlýnech, o devítiocasých kočkách a o zvyku líbat papežovi nohy. Existovalo cosi, co se nazývalo ius primae noctis, ale to se pravděpodobně v dětské učebnici neuvádělo. Byl to zákon, podle kterého měl každý kapitalista právo vyspat se s kteroukoli ženou pracující v jeho továrnách.

Jak měl člověk rozeznat, co z toho byla lež? Možná že průměrná lidská bytost skutečně žije líp dnes než před Revolucí. Jediným důkazem opaku byl němý nesouhlas, který člověk cítil v kostech, podvědomý pocit, že životní podmínky jsou nesnesitelné a že kdysi musely být jiné. Napadlo ho, že skutečným charakteristickým rysem moderního života není jeho krutost a nejistota, ale prostě nuzota, ošumělost, lhostejnost. Když se člověk rozhlédl kolem sebe, život nejenže se nepodobal lžím, které se řinou z obrazovek, ale ani ideálům, které se Strana snažila uskutečnit. Velká část života, dokonce života člena Strany, byla neutrální a nepolitická, byla to dřina v otravných zaměstnáních, bitva o místo v podzemní dráze, zašívání děravých ponožek, žebrání o tabletku sacharinu, šetření špačka od cigarety. Stranický ideál byl cosi obrovského, strašlivého, třpytivého – svět z oceli a betonu, svět obrovitých strojů a hrozivých zbraní, národ válečníků a fanatiků pochodující kupředu v dokonalé jednotě, masy, které stejně myslí a vykřikují táž hesla, bez přestání pracují, bojují, vítězí, pronásledují – tři sta miliónů lidí se stejnou tváří. Skutečnost byla ubohá, ošumělá, města, v nichž se podvyživení lidé vlečou sem a tam, v děravých botách, žijí v pospravovaných domech z devatenáctého století, páchnoucích zelím a nefungujícími záchody. Viděl před sebou Londýn, obrovské a zpustošené velkoměsto s miliónem nádob na smetí, a do toho se mísila představa paní Parsonsové, ženy s vrásčitou tváří a rozcuchanými vlasy, jak se bezmocně moří se zacpanou výlevkou.

Sehnul se a zase se poškrábal na kotníku. Ve dne v noci drásala televize uši statistikami dokazujícími, že lidé dnes mají více jídla i oblečení, lepší domy, lepší zábavu – že žijí déle, mají kratší pracovní dobu, jsou větší, zdravější, silnější, inteligentnější a vzdělanější než lidé před padesáti lety. Ani slovo z toho se nedalo dokázat nebo vyvrátit. Strana například hlásala, že 40% prolétů je dnes gramotných; před Revolucí prý to bylo jen 15%. Strana prohlašovala, že kojenecká úmrtnost je nyní jen 160 promile, zatímco před Revolucí to bylo 300 promile, a tak dál. Bylo to jako jediná rovnice s dvěma neznámými. Bylo docela dobře možné, že každé slovo v učebnicích dějepisu (dokonce i věci, které člověk bez ptaní přijímal), bylo čirý výmysl. Navzdory tomu, co četl, možná takové zákony, jako právo první noci, nikdy neexistovaly, stejně jako neexistovali kapitalisté či cylindry.

Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou. Jedinkrát v životě měl v rukou – po události, to bylo důležité – konkrétní, neomylný důkaz falzifikace. Držel ho v prstech půl minuty. Muselo to být někdy v roce 1973 – rozhodně asi v té době, kdy se s Katherine rozešli. Ale ve skutečnosti došlo k té události ještě o sedm nebo osm let dříve.

Ten příběh vlastně začal v polovině šedesátých let, v období velkých čistek, v nichž původní vůdcové Revoluce byli jednou provždy vymazáni z historie. V roce 1970 už z nich nezbyl ani jediný, ovšem kromě Velkého bratra. Všichni ostatní byli odhaleni jako zrádci a kontrarevolucionáři. Goldstein utekl a skrýval se neznámo kde, několik dalších prostě zmizelo, ale většina byla popravena po okázalých veřejných procesech, v nichž se přiznali ke svým zločinům. Mezi posledními, kteří ještě přežívali, byli mužové jménem Jones, Aaronson a Rutherford. Někdy v roce 1965 byli zatčeni. Jak se často stávalo, na rok nebo ještě déle zmizeli, takže se nevědělo, zda jsou živí nebo mrtví, až najednou byli vyvedeni na světlo a obviněni obvyklým způsobem. Přiznali se ke špionáži ve prospěch nepřítele (tehdy byla nepřítelem také Eurasie), ke zpronevěře veřejných prostředků, k vraždě různých věrných členů Strany, k intrikám proti vedení Velkého bratra, s nimiž začali dávno před Revolucí, a k sabotážním akcím, jež způsobily smrt stovek a tisíců lidí. Po přiznání dostali milost, byli zase přijati do Strany a dostali místa, která byla ve skutečnosti sinekurami, a důležitě jen vypadala. Všichni tři napsali do Timesů dlouhé odporné články, v nichž analyzovali příčiny svého odpadlictví a slibovali, že se napraví.

Nějaký čas po jejich propuštění Winston všechny tři skutečně spatřil v kavárně Pod kaštanem. Vzpomínal si, s jakým úděsným vzrušením je koutkem oka sledoval. Byli to mužové mnohem starší než on, pozůstatky starého světa, bezmála poslední velké postavy, které zbyly z hrdinských raných časů Strany. Ještě na nich slabě ulpívala gloriola ilegálního boje a občanské války. Měl pocit, ačkoli v té době byla už fakta a data stále nejasnější, že jejich jména znal dávno předtím, než se setkal se jménem Velkého bratra. Ale oni byli psanci, nepřátelé, nedotknutelní, s naprostou jistotou předurčeni k vyhubení nejpozději do dvou let. Kdo jednou padl do rukou Ideopolicie, ještě nikdy neunikl. Čekali jako oživlé mrtvoly, až je pošlou zpátky do hrobu.

U stolu blízko nich nikdo neseděl. Nebylo moudré být viděn v blízkosti takových lidí. Seděli mlčky, před sebou sklenky ginu s příchutí hřebíčku, což byla specialita kavárny. Na Winstona udělal svým zjevem největší dojem Rutherford. Kdysi byl slavný karikaturista, jehož kresby pomáhaly podněcovat veřejné mínění před Revolucí a v jejím průběhu. Ještě teď se čas od času objevovaly v Timesech jeho karikatury. Byly to prostě imitace jeho dřívějšího stylu, ale jaksi bez života a nepřesvědčivé, předělávky jeho dávných témat – brlohy chudých, hladovějící děti, pouliční bitky, kapitalisté v cylindrech – dokonce ani na barikádách se kapitalisté nedokázali zbavit cylindrů – nekonečné beznadějné pokusy vrátit se do minulosti. Rutherford, mohutný muž s hřívou mastných šedivých vlasů, s odulou vrásčitou tváří a temnými negroidními rty. Kdysi musel být nesmírně silný; teď se jeho veliké tělo bortilo, rozlévalo, nadouvalo, ztrácelo se do stran. Téměř se vám rozpadal před očima, jako když se drolí hora.

Bylo patnáct hodin, mrtvá hodina. Winston si nemohl vzpomenout, jak se stalo, že byl tou dobou v kavárně. Bylo tam skoro prázdno. Z obrazovky vyhrávala dechová hudba. Tři muži seděli v koutě téměř bez hnutí, ani nepromluvili. Číšník jim sám od sebe přinesl další sklenky ginu. Na vedlejším stole byla šachovnice s rozestavěnými figurkami, ale hrát nezačali. V tom se s obrazovkou něco stalo, trvalo to asi jen půl minuty. Melodie, kterou hráli, se změnila, a změnil se i charakter hudby. Něco se tam připletlo – ale dalo se to těžko popsat. Ozvala se jakási skřípavá, vřeštící, výsměšná melodie: Winston ji v duchu nazval zbabělá. A na obrazovce začal zpívat jakýsi hlas:

Pod košatým kaštanem
prodali jsme se navzájem:
Oni lžou, my taky lžem
pod košatým kaštanem.

Tři muži se ani nepohnuli. Ale když Winston znovu vzhlédl k Rutherfordově ztrhané tváři, všiml si, že má v očích slzy. A poprvé si s bezděčným zachvěním uvědomil, že Aaronson i Rutherford mají přeražené nosy.

Zakrátko byli všichni tři znovu zatčeni. Ukázalo se, že hned po svém propuštění zosnovali nové spiknutí. V druhém procesu se znovu přiznali ke všem svým starým zločinům a k celé řadě dalších. Byli popraveni a jejich osud byl zaznamenán v dějinách Strany jako varování potomstvu. Asi o pět let později, v roce 1973, rozbaloval Winston svazek dokumentů, který právě vypadl na stůl z pneumatického potrubí, když mu padl do rukou útržek papíru, který zřejmě proklouzl mezi ostatní a pak se na něj zapomnělo. Sotva ho vyrovnal, hned poznal jeho význam. Byla to půlka stránky vytržená z asi deset let starých Timesů. Horní polovina stránky, takže tam bylo datum, – a fotografie delegátů na nějaké schůzi Strany v New Yorku. Ve středu skupiny vynikali Jones, Aaronson a Rutherford. Nebylo pochyby, že jsou to oni; navíc byla jejich jména v popisku pod obrázkem.

Vtip spočíval v tom, že v obou procesech se všichni tři přiznali, že toho dne byli na eurasijské půdě. Že odletěli z tajného letiště v Kanadě na schůzku kdesi na Sibiři a rokovali tam s členy eurasijského generálního štábu, kterým vyzradili důležitá vojenská tajemství. Datum uvázlo Winstonovi v paměti, protože to bylo na svatého Jana; ale celá záležitost musí být zaznamenána také na bezpočtu jiných míst. Z toho plynul jediný možný závěr: přiznání byla lživá.

Samo o sobě to samozřejmě nebyl objev. Winston si ani předtím nemyslel, že lidé, kteří byli likvidováni v čistkách, skutečně spáchali zločiny, z nichž byli obviněni. Ale tohle byl konkrétní důkaz; zlomek zrušené minulosti, jako zkamenělá kost, která se objeví v nesprávné vrstvě a zničí celou teorii o vývoji zemské kůry. Mohlo by to rozmetat Stranu na atomy, kdyby se to dalo nějak zveřejnit ve světě a vysvětlit význam toho všeho.

Okamžitě se pustil do práce. Jakmile zjistil, co fotografie představuje a co znamená, přikryl ji kusem papíru. Když ji rozvinul, byla naštěstí vzhůru nohama směrem k obrazovce.

Položil si poznámkový blok na kolena a odstrčil židli, aby se tak dostal co nejdál od obrazovky. Nebylo těžké zachovat bezvýraznou tvář a s jistým úsilím mohl člověk kontrolovat i dech; nikoli však bušení srdce, obrazovka byla natolik citlivá, že je zachycovala. Nechal uplynout přibližně deset minut, a po celou tu dobu ho mučil strach, že ho nějaká náhoda – třeba náhlý průvan, který zavane přes stůl – prozradí. Potom fotografii už ani neodkryl a vhodil ji do paměťové díry spolu s odpadovým papírem. V příští minutě už snad shoří na popel.

To bylo před deseti – jedenácti lety. Dnes by si tu fotografii pravděpodobně nechal. Bylo zvláštní, jak mu skutečnost, že ji držel v prstech, připadala významná ještě dnes, kdy sama fotografie, stejně jako událost, kterou zachycovala, byla už jen vzpomínkou. Kladl si otázku, zda moc Strany nad minulostí je slabší proto, že nějaké svědectví, které už neexistuje, jednou přece existovalo?

Dnes, kdyby dejme tomu fotografie mohla znovu povstat z popela, by neměla ani cenu takového svědectví. Když Winston učinil svůj objev, Oceánie již neválčila s Eurasií, tři mrtví muži by byli museli zradit svou vlast agentům Eastasie. Od té doby přibyla další obvinění – dvě nebo tři, už si nevzpomínal kolik. Jejich přiznání se přepisovala a přepisovala, až původní fakta a data neměla nejmenší význam. Minulost byla nejen změněna, ale neustále se upravovala. Jako noční můra ho však nejvíce pronásledovalo, že nikdy jasně nepochopil, proč ten obrovský podvod. Bezprostřední výhody falšování minulosti byly zřejmé, ale původní motiv byl záhadný. Opět vzal pero a psal:

Chápu JAK; nechápu PROČ.

Ptal se sám sebe, jako už mnohokrát předtím, jestli on sám není blázen. Možná že blázen je prostě menšina, kterou tvoří jediný člověk. Kdysi bylo znakem šílenství věřit, že se Země otáčí kolem Slunce; dnes je šílenstvím věřit, že minulost je nezměnitelná. Možná že je jediný, kdo má takový názor, a jestli je jediný, je blázen. Ale pomyšlení, že je blázen, mu příliš nevadilo: hrozné však bylo, že by se mohl mýlit.

Vzal dětskou učebnici dějepisu a zadíval se na portrét Velkého bratra na titulní straně. Uhrančivé oči se upíraly do jeho vlastních. Působilo to, jako by člověka tiskla k zemi obrovská síla – cosi pronikalo až do lebky, bušilo do mozku, zbavovalo soudnosti a nutilo popírat důkazy podávané vlastními smysly. Nakonec Strana prohlásí, že dvě a dvě je pět a člověk tomu uvěří. Bylo to nevyhnutelné, dříve nebo později to začnou tvrdit; vyžaduje to logika jejich postavení. Jejich filosofie mlčky popírá nejen platnost vlastní zkušenosti, ale samu existenci vnější skutečnosti. Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. A nejúděsnější na tom všem není, že člověka mohou zabít za to, že smýšlí jinak, ale to, že by mohli mít pravdu. Koneckonců jak víme, že dvě a dvě jsou skutečně čtyři? Anebo že působí přitažlivá síla? Anebo že minulost je nezměnitelná? Jestliže minulost i vnější svět existují pouze ve vědomí a jestliže vědomí samo je kontrolovatelné – co potom?

Ale ne! Jeho odvaha jako by najednou sama od sebe nabrala sílu. V mysli se mu vynořila O’Brienova tvář, aniž ta představa byla vyvolána nějakou zřejmou asociací. Byl si jistý víc než předtím, že O’Brien je na jeho straně. Píše ten deník pro O’Briena – O’Brienovi; je to jeho nekonečný dopis, který nikdo nikdy nebude číst, ale který je adresován určité osobě, a to mu dodává určité zabarvení.

Strana člověka nabádá, aby odmítl svědectví vlastních očí a uší. To je její konečný a nejpodstatnější příkaz. Jeho naděje však zeslábla, když si pomyslel, jaká obrovská síla stojí proti němu, s jakou lehkostí by ho kterýkoli stranický intelektuál vyřídil v debatě tím, že by ho zahrnul pečlivě volenými argumenty, kterým by ani nerozuměl, natož aby na ně odpověděl. A přesto je v právu! Oni se mýlí a on má pravdu. Co je zřejmé, prosté a pravdivé, to je třeba bránit. Samozřejmosti jsou pravdivé, na tom trvej! Hmotný svět existuje, jeho zákony se nemění. Kameny jsou tvrdé, voda je mokrá, volné předměty padají směrem ke středu Země. S pocitem, že to říká O’Brienovi a také že razí významnou zásadu, napsal:

Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.

8

Odkudsi z konce uličky se linula vůně pražené kávy – pravé kávy, ne Kávy vítězství. Winston se bezděčně zastavil. Snad na dvě vteřiny se zase octl v polozapomenutém světě dětství. Vtom bouchly dveře a odřízly tu vůni tak prudce, jako by to byl prchavý zvuk.

Ušel několik kilometrů po chodnících a v bércovém vředu mu cukalo. Už podruhé za tři týdny vynechal večer ve Společenském středisku; byl to nepředložený čin, protože člověk si mohl být jist, že počet jeho návštěv ve Středisku se bedlivě zaznamenává. V zásadě neměl člen Strany nikdy volno a nebyl nikdy sám, jedině v posteli. Předpokládalo se, že pokud právě nepracuje, nejí nebo nespí, účastní se nějaké společné zábavy; dělat cokoli, co by jen připomínalo touhu po samotě, třeba jít sám na procházku, bylo vždy poněkud riskantní. V novořeči pro to bylo slovo, jmenovalo se to svojživ, svůj život, a znamenalo to individualismus a výstřednost. Ale když dnes večer vyšel z Ministerstva, voňavý dubnový vzduch ho zlákal. Obloha byla teple modrá, víc než jindy toho roku, a najednou mu ten dlouhý, hlučný večer ve Středisku, nudné, vyčerpávající hry, přednášky a halasné kamarádství podmazané ginem připadaly nesnesitelné. Z náhlého popudu odbočil od autobusové zastávky a ponořil se do bludiště Londýna, nejdřív na jih, potom na východ, pak zase na sever, ztratil se v neznámých ulicích a ani se nestaral, kterým směrem jde.

„Jestli je nějaká naděje,“ zapsal si do deníku, „pak spočívá v prolétech.“ Ta slova se mu stále vracela jako výrok tajemné pravdy a zjevné absurdity. Octl se mezi ošumělými, zašlými brlohy hnědé barvy severovýchodně od někdejšího nádraží Saint Pancras. Kráčel dlážděnou uličkou poschoďových domků s otlučenými vraty, která se otevírala přímo na chodník a zvláštním způsobem připomínala krysí díry. Tu a tam stály mezi dlaždicemi kaluže špinavé vody. Dovnitř a ven tmavými vchody a bočními uličkami, které ústily z obou stran ulice, proudilo úžasné množství lidí – dívky v plném květu s hrubě nalíčenými rty, mladíci, kteří se věšeli děvčatům na paty, a nakynuté kolébající se ženy, prozrazující, jak budou ty dívky vypadat za deset let, staré shrbené bytosti, šourající se s nohama od sebe, a otrhané bosé děti, které si hrály v kalužích a rozprchly se pokaždé, když na ně matky rozhněvaně zavolaly. Asi čtvrtina oken v ulici byla rozbitá a zatlučená prkny. Lidé většinou nevěnovali Winstonovi pozornost; někteří na něho hleděli s ostražitou zvědavostí. Dvě obrovité ženy s cihlově červeným předloktím, složeným na zástěře, se bavily na zápraží. Jak se k nim blížil, zachytil Winston útržky rozhovoru.

„To je všecko hezký, říkám jí. Ále kdybys byla na mým místě, udělala bys to jako já. To se lehko kritizuje, říkám, ale ty nemáš takový problémy co já.“

„Jo,“ řekla druhá, „to je právě to. Zrovna tak to je.“

Pronikavé hlasy najednou zmlkly. Ženy si ho prohlížely v nepřátelském tichu, jak okolo nich procházel. Vlastně to ani nebylo nepřátelství, jen jakási ostražitost, náhlé strnutí, jako by se kolem proplazil chřestýš. Modrá kombinéza Strany určitě nebyla na takové ulici častým zjevem. Bylo vskutku nemoudré nechat se vidět v takových místech, pokud tam člověk neměl konkrétně co dělat. Mohla by ho zastavit hlídka, kdyby na ni narazil. „Mohl byste nám ukázat doklady, soudruhu? Co tu děláte? V kolik hodin jste odešel z práce? Chodíte tudy pravidelně domů?“ a tak dále a tak dále. Ne že by existovalo nějaké pravidlo zapovídající jít domů neobvyklou cestou; ale když se o tom doslechla Ideopolicie, stačilo to, aby člověk na sebe upozornil.

Najednou byla celá ulice v pohybu. Varovné výkřiky se ozývaly ze všech stran. Lidé mizeli ve vratech jako králíci. Nějaká mladá žena vyběhla ze vrat právě před Winstonem, uchopila děcko, které si hrálo v kaluži, přehodila přes ně zástěru a skočila zpátky, to všechno jakoby jediným pohybem. V tom okamžiku se vynořil z boční uličky jakýsi člověk v černém pomačkaném obleku, vyběhl směrem k Winstonovi a vzrušeně ukazoval na oblohu.

„Parník!“ křičel. „Pozor, šéfe! Rovnou nad hlavou! Rychle si lehněte!“

„Parník“ byla přezdívka, kterou proléti z neznámého důvodu označovali raketové střely. Winston bez váhání padl na zem. Proléti měli skoro vždycky pravdu, když člověka takhle varovali. Jako by měli šestý smysl, který je upozornil několik sekund předtím, než přiletěla raketa, ačkoliv se prý rakety pohybovaly rychleji než zvuk. Winston si přikryl hlavu rukama. Ozval se rachot, který zvedl dlažbu, sprška lehkých předmětů se mu snesla na záda. Když vstal, zjistil, že je pokryt úlomky skla z nejbližšího okna.

Šel dál. Raketa zdemolovala skupinu domů o 200 metrů dál v ulici. Chuchvalec černého kouře visel na obloze, nad zemí se vznášel oblak prachu, v němž se shromažďoval dav okolo trosek. Na dlažbě před ním ležela hromádka omítky a uprostřed spatřil jasně červený pruh. Když přistoupil blíž, zjistil, že je to lidská ruka uťatá v zápěstí. Kromě krvavé rány byla ruka tak bílá, že připomínala sádrový odlitek.

Odkopl tu věc do příkopu a potom, aby se vyhnul davu, vykročil doprava boční ulicí. Po třech nebo čtyřech minutách opustil oblast, kterou zasáhla raketa. Nuzný, mravenčí život v ulicích pokračoval, jako by se nic nestalo. Bylo už skoro dvacet hodin a výčepy, do kterých chodili proléti (říkali jim „hospody“), byly přecpané zákazníky. Z jejich špinavých dvoukřídlých dveří, které se bez ustání otvíraly a zavíraly, vycházel zápach moči, pilin a kyselého piva. V rohu, který tvořilo vyčnívající průčelí domu, stáli těsně u sebe tři muži; prostřední držel složené noviny a druzí dva mu četli přes rameno. Ještě než se přiblížil natolik, aby z výrazu jejich tváří něco vyrozuměl, poznal podle držení těla, že jsou plně soustředěni. Zřejmě četli nějakou závažnou zprávu. Když byl na pár kroků od nich, skupina se najednou rozpadla a dva muži se začali vášnivě přít. Chvíli to skoro vypadalo, že se začnou prát.

„Nemůžete, sakra, poslouchat, co vám říkám? Žádný číslo se sedmičkou na konci už čtrnáct měsíců nevyhrálo.“

„Ale vyhrálo!“

„Ne, nevyhrálo! Já si to doma už víc než dva roky píšu. Zapisuju to pravidelně jako hodiny. A říkám vám, žádný číslo se sedmičkou na konci…“

„Ale jo, jedna sedmička vyhrála! Já bych vám moh to zatracený čislo skoro vodříkat. Končilo na čtyry, nula, sedum. Bylo to v únoru – druhej tejden v únoru.“

„Čerta starýho v únoru! Mám to černý na bílým. A říkám ti ani jedno numero…“

„Hele, vykašli se na to,“ poradil mu třetí chlap.

Mluvili o Lotu. Winston ušel třicet metrů a potom se ohlédl. Ještě stále se hádali, tváře vzrušené a dychtivé. Loto, v němž se týdně vyplácely obrovské výhry, bylo jedinou veřejnou záležitostí, které proléti věnovali opravdovou pozornost. Pro milióny prolétů bylo patrně hlavním, ne-li jediným smyslem života. Bylo to jejich potěšení, povyražení, utišující lék, prostředek, který jim dodával duševní sílu. Když šlo o Loto, byli lidé, kteří sotva uměli číst a psát, zřejmě schopni složitých kalkulací a ohromujících duševních výkonů. Existovala celá kasta lidí, kteří si vydělávali na živobytí tím, že prodávali rozpisy, předpovědi a amulety pro štěstí. Winston nevěděl nic bližšího o tom, jak je Loto organizováno; patřilo do kompetence Ministerstva hojnosti, ale byl si vědom toho, jako všichni členové Strany, že výhry jsou většinou imaginární. Ve skutečnosti se vyplácely jen malé sumy a výherci velkých částek byly neexistující osoby. A protože neexistovala žádná skutečná komunikace mezi jednotlivými částmi Oceánie, nebylo těžké to zaranžovat.

Jestli však je nějaká naděje, spočívá v prolétech. Toho se člověk musí držet. Vyjádřeno slovy, znělo to rozumně, jenže když člověk pozoroval lidské bytosti, jež potkával na ulici, stávala se z toho otázka víry. Ulice, do níž zabočil, se svažovala. Měl pocit, že v těchto místech už někdy předtím byl a že nedaleko odtud vede hlavní třída. Odněkud před ním zazníval křik hlasů. Cesta zahýbala v ostrém úhlu a končila schody, které vedly dolů do uličky, kde několik trhovců prodávalo na stáncích povadlou zeleninu. V té chvíli si Winston uvědomil, kde je. Ulička vedla na hlavní třídu a za dalším rohem, ani ne pět minut odtud, bylo starožitnictví, kde si koupil ten sešit. A v malém papírnictví nedaleko odtud si koupil násadku na pero a lahvičku inkoustu.

Na okamžik se zastavil na schodech. Na protější straně uličky byla malá špinavá hospoda, jejíž okna vypadala jako zamrzlá, ve skutečnosti však byla jen pokrytá prachem. Nějaký stařec, shrbený, ale čilý, s bílým knírem odstávajícím jako račí tykadla, strčil do létacích dveří a vešel dovnitř. Jak tam tak Winston stál a pozoroval ho, napadlo mu, že ten stařec, nejméně osmdesátiletý, musel být ve středních letech, když vypukla Revoluce. Pár takových starců bylo posledními spojovacími články se zmizelým světem kapitalismu. Ve Straně samotné nezůstalo mnoho lidí, jejichž názory se formovaly před Revolucí. Starší generace byla většinou zlikvidována ve velkých čistkách v padesátých a šedesátých letech, a pár jedinců, kteří přežili, bylo už dávno tak zastrašeno, že se intelektuálně docela podřídili. Pokud ještě žil někdo, kdo mohl poskytnout pravdivý pohled na poměry v první polovině století, mohl žít jedině mezi proléty. Najednou si Winston vybavil pasáž z učebnice dějepisu, kterou si opsal do deníku, a dostal šílený nápad. Půjde do té hospody, seznámí se s tím starcem a vyptá se ho. Řekne mu: „Vypravujte mi, jak jste žil jako chlapec. Jaké to tenkrát bylo? Lepší než teď, nebo horší?“

Spěšně, aby neměl čas podlehnout strachu, sestoupil po schodech a přešel úzkou uličku. Samozřejmě to bylo šílenství. Jako obyčejně neexistoval žádný konkrétní zákaz mluvit s proléty a navštěvovat jejich hospody, ale byl to čin příliš neobvyklý, aby zůstal nepovšimnut. Kdyby se objevila hlídka, mohl by předstírat nevolnost, ale není pravděpodobné, že by mu věřili. Prudce otevřel dveře a odporný kyselý zápach piva ho udeřil do nosu. Když vstoupil, ztišil se šum hlasů asi na polovinu. V zádech cítil, jak všichni zírají na jeho modrou kombinézu. Ti, kteří házeli šipky na druhém konci lokálu, asi na půl minuty přerušili hru. Stařec, kterého Winston sledoval, stál u nálevního pultu a o cosi se přel s výčepním, velkým, tlustým mladíkem s mohutnými pažemi. Ostatní stáli v houfu kolem a se sklenicemi v rukou pozorovali hádku.

„Řek sem si vo to slušně, ne?“ pravil stařec a bojovně nahrbil ramena. „A ty mi řekneš, že nemáš jedinej pintovej krígl v celým tom zatraceným pajzlu?“

„Co je to, kruci, pinta?“ zeptal se výčepní a nahnul se kupředu, svíraje pult konečky prstů.

„Koukněte na něj! Říká si putykář a neví, co je pinta. No přece pinta je půlka tupláku a čtyři tupláky dávají galon. Příště abych tě učil abecedu.“

„To jsem jakživ neslyšel,“ odsekl výčepní. „Litr a půllitr – to je všechno, co máme. Tady v regálu před vámi jsou sklenice.“

„Já chci pintu,“ trval na svém stařec. „Ty bys mi moh tu pintu klidně natočit. Když já byl mladej, tak sme žádný zatracený litry neměli.“

„Když vy jste byl mladej, tak my jsme ještě byli na houbách,“ řekl výčepní a ohlédl se po ostatních.

Ozval se řehot a úzkost vyvolaná Winstonovým příchodem jako by zmizela. Starcova tvář pod bílým strništěm zrudla. Odvrátil se, mumlaje si něco pro sebe, a vrazil do Winstona. Winston ho zlehka uchopil za paži.

„Můžu vás pozvat na skleničku?“ zeptal se.

„Ste grand,“ ocenil ho a opět nahrbil ramena. Zdálo se, že si nevšiml Winstonovy modré kombinézy. „Pintu!“ dodal agresívně na adresu výčepního. „Pintu bahna!“

Výčepní natočil dva půllitry tmavohnědé tekutiny do sklenic z tlustého skla, které opláchl ve vědru pod pultem. Pivo byl jediný nápoj podávaný v prolétských hospodách. Proléti měli zakázáno pít gin, ale v praxi se k němu mohli dostat docela lehce. Hra se šipkami už byla zase v plném proudu a houf mužů u výčepu pokračoval v debatě o sázkových tiketech. Za chvíli zapomněli na Winstonovu přítomnost. Pod oknem stál nahrubo tesaný dřevěný stůl, kde si Winston mohl se starcem povídat bez obav, že by je někdo zaslechl. Bylo to hrozně nebezpečné, ale aspoň tu nebyla obrazovka, o tom se přesvědčil, jakmile vstoupil.

„Moh mi přece natočit pintu,“ brblal starý, usedaje ke sklenici. „Půl litru je málo. Mně to nestačí. A celej litr je moc, toho mám plnej měchejř. A co za to chtěj!“

„Vy jste musel zažít od svého mládí ohromné změny,“ zkoušel to Winston.

Stařec sklouzl bleděmodrýma očima od terče šipek k výčepu a od výčepu ke dveřím pánského záchodku, jako by se ty změny odehrály v tomhle lokále.

„Pivo bývalo lepší,“ řekl nakonec. „A lacinější! Když sem byl mladík, tak pinta desítky, říkali sme tomu bahno, stála čtyři pence. To bylo samozřejmě před válkou.“

„Před kterou válkou?“ zeptal se Winston.

„Před všema válkama,“ začal starý neurčitě. Zvedl sklenici a zase se napřímil v ramenou. „Na vaše zdraví!“

Ohryzek trčící na jeho tenkém krku se překvapivě rychle pohnul nahoru a dolů a pivo zmizelo. Winston zašel k výčepu a vrátil se s dvěma dalšími půllitry. Stařec zřejmě zapomněl na svou averzi vůči celému litru.

„Jste mnohem starší než já,“ pokračoval Winston. „Musel jste být už dospělý, ještě než já se narodil. Pamatujete si asi, jaké to bylo za starých časů, před Revolucí. Lidé jako já nevědí o těch dobách zhola nic. Můžeme se o nich dočíst jen v knihách, a co se píše v knihách, není možná ani pravda. Zajímá mne, co si o tom myslíte. V dějepisných knihách se píše, že život před Revolucí byl úplně jiný než teď. Vládl strašný útlak, nespravedlnost, chudoba – horší, než si vůbec dovedeme představit. Tady v Londýně se obrovská masa lidí nikdy dosyta nenajedla, od narození až do smrti. Polovina z nich neměla dokonce ani co na nohy. Pracovali dvanáct hodin denně, školu končili v devíti letech, spávalo jich deset v jedné místnosti. A zároveň bylo pár lidí, sotva několik tisíc – říkalo se jim kapitalisté, kteří byli bohatí a mocní. Vlastnili všechno, co se dalo. Bydleli ve velkých nádherných domech se třiceti sluhy, vozili se v autech a v kočárech se čtyřspřežím, pili šampaňské, nosili cylindry…“

„Cylindry,“ řekl. „To je sranda, že vo tom mluvíte. Akorát včera sem si na ně vzpomněl, ani nevím proč. Jen mě tak napadlo, že jsem cylindr už roky neviděl. Načisto zmizely. Naposledy jsem měl jeden na hlavě na pohřbu mojí švagrový. A to bylo – no, nemůžu vám říct datum, ale muselo to být před padesáti lety. Samozřejmě jsem ho měl z půjčovny na tu příležitost, chápete.“

„To s těmi cylindry není zvlášť důležité,“ řekl Winston trpělivě. „Jde o to, že kapitalisté – ti a několik právníků, kněží a další, kteří z nich tyli – byli pány země. Všechno tu bylo jenom pro ně. Vy – obyčejní dělníci – jste byli jejich otroci. Mohli s vámi dělat, co se jim zlíbilo. Mohli vás naložit na loď do Kanady jako dobytek. Když se jim zachtělo, mohli spát s vašimi dcerami. Mohli vás dát zbičovat důtkami, kterým se říkalo devítiocasá kočka. Museli jste smeknout, když jste je míjeli. Každý kapitalista měl zástup lokajů, kteří…“

„Lokajů,“ řekl. „To slovo sem už léta neslyšel. Lokajů! To mi normálně připomíná minulost, to teda jo. Vzpomínám si, jak – to už je takovejch nejmíň – jsem chodíval v neděli odpoledne do Hyde Parku poslechnout si ty, co tam řečnili. Bývala tam Armáda spásy, katolíci, Židi, Indové – všelijaká sešlost tam byla. A taky jeden, jak se jmenoval, to vám už nepovím, ale ohromnej řečník, to teda jo. Ten jim to dával. ,Lokaji!‘ říkal. ,Lokaji buržoazie!‘ Sluhové vládnoucí třídy! Paraziti – to bylo jejich. A hyeny – namouduši jim říkal hyeny. Samozřejmě mluvil o labouristech, chápete!“

Winston měl pocit, že si nerozumějí.

„Ale já chtěl vlastně vědět tohle… Máte pocit, že jste svobodnější než tenkrát? Zachází se s vámi víc jako s člověkem? Za starých časů bohatí, ti nahoře…“

„Sněmovna lordů,“ vzpomněl si stařec.

„Sněmovna lordů, když chcete. Ale já bych rád věděl: zacházeli s vámi jako s méněcenným prostě jen proto, že byli bohatí a vy jste byl chudý? Je třeba pravda, že jste je musel oslovovat ,pane‘ a smeknout čepici, když jste šel kolem?“

Starý jako by se hluboce zamyslel. Vypil asi čtvrtinu svého piva a potom odvětil.

„Jo,“ řekl. „Potrpěli si na to, abyste se před nimi dotknul čepice. Ňák jste jim jako projevoval úctu. Já osobně jsem byl proti, ale dost často jsem to dělal. Musel jsem, dalo by se říct.“

„A bylo obvyklé – cituji, co jsem se dočetl v dějepisných knihách – bylo obvyklé, že vás tihle lidé a jejich sluhové vyšoupli z chodníku do příkopu?“

„Jednou do mě jeden strčil,“ přitakal stařec. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Večer při veslařských závodech – při závodech bývali strašně neurvalí – a já vrazil do jednoho mladíka na Shaftesbury Avenue. Byl teda gentleman – parádní košile, cylindr, černý fráček. Šněroval si to po chodníku a já do něho náhodou vrazil. ,Nemůžete se dívat na cestu,‘ povídá. A já: ,Vy si myslíte, že ten chodník je váš?‘ A von: ,Já tě přerazím, jestli budeš drzej!‘ A já: ,Ste vopilej, dám vás zavřít‘. A věřte mi to nebo ne, von mi položil ruku na prsa a vrazil do mě, div mě neshodil pod autobus. No, byl jsem tenkrát mladej a byl bych mu jednu vrazil, jenže…“

Winstona se zmocnil pocit bezmoci. Starcova paměť byla jen snůška detailů. Člověk by se mohl vyptávat celý den a žádnou skutečnou informaci by z něj nedostal. Stranický dějepis nakonec mohl být svým způsobem pravdivý; mohl být dokonce úplně pravdivý. Udělal poslední pokus.

„Možná jsem se nevyjádřil dost přesně… Chtěl jsem říci tohle. Žijete už velmi dlouho, půlku života jste prožil před Revolucí. Například v roce 1925 jste už byl dospělý. Podle toho, na co si pamatujete, řekl byste, že život v roce 1925 byl lepší než teď, nebo horší? Kdybyste si mohl vybrat, žil byste raději tenkrát, nebo teď?“

Stařec se zamyšleně zahleděl na terč se šipkami. Dopil pivo pomaleji než předtím. Když promluvil, zazníval z jeho hlasu jakýsi tolerantní filosofický tón, jako by ho pivo obměkčilo.

„Já vím, co ode mě čekáte… Abych řek, že bych chtěl bejt zase mladej. Většina lidí tvrdí, že by chtěli bejt znovu mladý, když se jich zeptáte. Když jste mladej, ste zdravej a silnej. Jak se dožijete určitýho věku, už vám nikdy není dobře. Já mám trápení s nohama, a s měchejřem je to na draka. Šestkrát – sedmkrát za noc musím z postele. Na druhý straně to má ohromný výhody, když jste starej. Už nemáte starosti. Žádný pletky se ženskejma, a to je velká věc. Já už neměl ženskou skoro třicet let, jestli mi to věříte. Ani sem vo to už nestál, a to je eště lepší.“

Winston se opřel o okenní parapet. Nemělo smysl pokračovat. Chtěl objednat další pivo, když stařec najednou vstal a kvapně se odšoural na páchnoucí pisoár na konci lokálu. Druhý půllitr už udělal své. Winston ještě nějakou chvíli poseděl, hleděl na prázdnou sklenici, a skoro nepostřehl, že se znovu ocitl na ulici. Nejpozději za dvacet let, uvažoval, nebude už možné zodpovědět tu obrovskou, prostou otázku: „Byl život před Revolucí lepší než dnes?“ Ve skutečnosti se nedala zodpovědět už dnes, protože hrstka jednotlivců, kteří ze starého světa ještě přežívali, nebyla schopná porovnat jednu dobu s druhou. Pamatovali si milión zbytečných věcí, hádku se spolupracovníkem, honičku za ztracenou pumpou od kola, výraz tváře dávno zesnulé sestry, vír prachu jednoho větrného rána před sedmdesáti lety; ale všechna závažná fakta byla vně jejich zorného pole. Připomínali mravence, kteří vidí jen velké věci, ale malé přehlédnou. A když selhala paměť a psané záznamy byly zfalšovány, nezbylo než přijmout tvrzení Strany, že zlepšila podmínky lidského života, protože neexistovalo a nikdy nebude existovat měřítko, jímž by se to dalo ověřit.

V té chvíli se sled jeho myšlenek přetrhl. Na okamžik se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Octl se v úzké uličce s několika temnými obchůdky, roztroušenými mezi obytnými domy. Přímo nad hlavou mu visely tři oprýskané kovové koule, které snad kdysi byly pozlacené. Zdálo se mu, že to místo poznává. No ovšem, stojí před starožitnictvím, kde si koupil svůj deník.

Zachvěl se strachem. Už to, že si sešit koupil, bylo opovážlivé. Přísahal si, že se k tomu místu nikdy nepřiblíží. A přece, ve chvíli, kdy popustil uzdu svým myšlenkám, ho tam nohy samy zanesly. Doufal, že tím, jak si začal psát deník, zabrání takovým sebevražedným nápadům. Vtom si všiml, že obchod je ještě otevřený, i když už bylo skoro devět hodin. S pocitem, že bude méně nápadný uvnitř, než bude-li postávat na chodníku, vstoupil do dveří. Může koneckonců tvrdit, že si chce koupit žiletky.

Majitel právě zažehl závěsnou petrolejovou lampu, která vydávala nečistý, ale příjemný zápach. Šedesátník, křehký a shrbený, s dlouhým dobráckým nosem a mírnýma očima, které zkreslovaly tlusté brýle. Vlasy měl téměř bílé, ale obočí husté a dosud černé. Brýle, mírně trhavé pohyby i skutečnost, že měl na sobě prastarý kabátek z černého sametu, mu dodávaly výraz starého intelektuála, literáta či třeba hudebníka. Hlas měl tichý, vyšeptalý, a jeho výslovnost byla méně zkažená než výslovnost většiny prolétů.

„Poznal jsem vás na chodníku,“ řekl rovnou. „Jste ten pán, co si tu koupil památník pro slečny. Nádherný kousek, a ten papír. Smetanový se tomu kdysi říkalo. Takový papír se už nevyrábí, no, řekl bych, dobrých padesát roků.“ Hleděl na Winstona přes obroučku brýlí. „Mohu vám něčím posloužit? Nebo jste se chtěl jen tak porozhlédnout?“

„Šel jsem kolem,“ soukal ze sebe. „Jen jsem tak nakoukl. Nic konkrétního nepotřebuji.“

„I tak je dobře,“ řekl ten druhý, „asi bych vám stejně nemohl vyhovět.“ Udělal omluvné gesto měkkou dlaní. „Vidíte, jak to je: prázdný krám, skoro. Mezi námi, obchod starožitnostmi má na kahánku. Poptávka vázne a sklad je prázdný. Nábytek, porcelán, sklo – postupně se všechno rozbilo. A kovové předměty byly samozřejmě většinou roztaveny. Mosazný svícen jsem už neviděl roky.“

Maličký interiér byl ve skutečnosti až nepříjemně přecpaný, ale nebylo tam skoro nic, co by mělo sebemenší hodnotu. Prostor byl velmi omezený, protože kolem stěn byly naskládány nespočetné zaprášené obrazové rámy. Na okně byly tácky a na nich matičky a šroubky, ostrá dláta, perořízky se zlomenou čepelí, hodinky bez lesku, které ani nepředstíraly, že by mohly jít, a další veteš. Jen na stolku v koutě byla směs různých drobností – malované tabatěrky, achátové brože a podobné věci, které vypadaly, jako by tu mezi nimi mohl najít něco zajímavého. Winston přikročil ke stolu a jeho pozornost upoutala okrouhlá hladká věcička, která se jemně leskla ve světle lampy; vzal ji do ruky.

Byl to těžký kus skla, na jedné straně zaoblený, na druhé plochý, tvořil skoro polokouli. Barva i struktura odlitku měly jakousi zvláštní měkkost, jako dešťová voda. Uvnitř byl zvláštní růžový stočený předmět připomínající růži nebo mořskou sasanku zvětšenou pod zakřiveným povrchem.

„Co je to?“ zeptal se uchváceně.

„Korál,“ řekl starý muž. „Určitě z Indického oceánu. Kdysi to zapouštěli do skla. To je nejmíň sto let staré. Ještě víc, podle vzhledu.“

„Překrásná věcička,“ vzdychl.

„Překrásná věcička,“ přitakal muž uznale. „Ale není moc takových lidí, co to dnes řeknou.“ Odkašlal si. „Kdybyste to náhodou chtěl koupit, stálo by vás to čtyři dolary. Pamatuji se, že taková věc by byla vynesla osm liber a osm liber bylo – no, neumím to spočítat, ale byla to spousta peněz. Ale kdo má dnes zájem o pravé starožitnosti – i mezi tou hrstkou lidí, co zbyli?“

Winston bez váhání zaplatil čtyři dolary a zasunul vytouženou věcičku do kapsy. Přitahovala ho ne tak její krása, jako spíš vůně doby, z níž pocházela a která se tak zcela lišila od současnosti. Sklo jemné jako dešťová voda ničím nepřipomínalo žádné jiné sklo, které kdy viděl. Věcička byla dvojnásob přitažlivá svou zjevnou neužitečností, ačkoli odhadoval, že kdysi patrně sloužila jako těžítko. V kapse byla těžká, ale naštěstí nedělala příliš velký hrbol. Pro člena Strany bylo nezvyklé, ba dokonce kompromitující vlastnit takovou věc. Všechno staré, a když na to přijde, všechno krásné, budilo podezření. Starý muž se zjevně rozveselil, když shrábl čtyři dolary. Winston si uvědomil, že by byl vzal i tři nebo dva.

„Nahoře mám ještě jednu místnost, třeba byste se chtěl podívat,“ řekl. „Moc tam toho není. Jen pár kousků. Jestli půjdeme nahoru, budeme potřebovat světlo.“

Zapálil další lampu a shrbený ho pomalu vedl nahoru, po strmých sešlapaných schodech, úzkou chodbičkou do pokoje s okny obrácenými do dlážděného dvora a na les komínů. Winston si všiml, že nábytek byl rozestavěný ještě tak, jako by byl pokoj určený k obývání. Na zemi kus běhounu, na stěnách jeden dva obrazy a u krbu hluboká vetchá lenoška. Na krbu tikaly starodávné hodiny s dvanácti čísly na ciferníku. Pod oknem stála obrovská postel ještě s matrací, zabírající skoro čtvrtinu pokoje.

„Tady jsme bydleli, dokud žila moje žena,“ řekl starý muž napůl omluvně. „Nábytek po troškách rozprodávám. Tohle je krásná mahagonová postel, anebo by aspoň byla, kdyby se z ní daly vypudit štěnice. Ale vám by asi přišla trochu těžkopádná.“

Držel lampu vysoko, aby osvítila celý pokoj, a v teplém matném světle vypadala místnost kupodivu přívětivě. Winstonovi problesklo hlavou, že by bylo možná dost snadné pronajmout si ten pokoj za pár dolarů týdně, kdyby se to odvážil riskovat. Byl to divoký, nemožný nápad, který měl zapudit hned v zárodku. Ale ten pokoj v něm probudil nostalgii, vzpomínku zděděnou po předcích. Zdálo se mu, že ví přesně, jaký je to pocit sedět v takovém pokoji, v lenošce, u otevřeného ohně, s nohama na mřížce krbu a s konvicí zavěšenou nad ohněm; docela sám, úplně bezpečný, nikým nesledován, žádný zvuk kromě zpívající konvice a přátelského tikotu hodin.

„Není tu obrazovka!“ neubránil se.

„Ach,“ řekl starý muž, „nikdy jsem nic takového neměl. Příliš drahé. A nikdy jsem jaksi necítil potřebu to mít. Tady v koutě je pěkný sklápěcí stůl. Ale musel byste tam samozřejmě dát nové panty, kdybyste chtěl používat boční desky.“

V druhém rohu stála knihovnička a Winston k ní okamžitě zamířil. Nic než brak. Knihy byly v prolétských čtvrtích zabavovány a ničeny se stejnou důkladností jako všude jinde. V celé Oceánii pravděpodobně neexistovala kniha vytištěná před rokem 1960. Stařec pořád stál s lampou v ruce před obrazem v rámu z růžového dřeva, který visel na druhé straně krbu, proti posteli.

„Jestli se náhodou zajímáte o staré tisky…“ začal s citem.

Winston přistoupil blíž, aby si rytinu prohlédl. Oválná budova s obdélníkovými okny a malou věžičkou vpředu. Kolem budovy se vinulo zábradlí a na vzdáleném konci byla zřejmě nějaká socha. Winston se chvíli na obraz díval. Připadal mu jaksi povědomý, ačkoli na sochu se nepamatoval.

„Rám je připevněný ke zdi,“ řekl starý muž, „ale mohl bych vám ho třeba odšroubovat.“

„Tu budovu znám,“ řekl konečně Winston. „Dnes jsou to trosky. Je uprostřed ulice proti Paláci spravedlnosti.“

„To je pravda. Proti soudu. Byla rozbombardovaná v – ach, před mnoha lety. Kdysi to býval kostel. Jmenoval se St. Clement's Dane.“ Usmál se omluvně, jako by řekl něco směšného, a dodal: „Pomeranče, citróny, u Klementa maj zvony.“

„Co je to?“ řekl Winston.

„Oh – Pomeranče, citróny, u Klementa maj zvony. To byla taková říkanka, když jsem byl malý chlapec. Jak to bylo dál, si už nepamatuji, ale vím, že to končilo: Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem podepřena. Kdo do ní vejde, hlava mu sejde. Byl to takový taneček. Všichni se přitom drželi za zvednuté ruce a jeden pod nimi procházel. Když říkali: Kdo do ní vejde, hlava mu sejde, pustili ruce dolů a chytili ho. Šlo v tom jen o jména kostelů. Všechny londýnské kostely v tom byly – aspoň ty hlavní.“

Winston uvažoval, do kterého století ten kostel patří. Určit věk jakékoli londýnské budovy bylo vždy nesnadné. Všechny velké a mohutné budovy, pokud byly na pohled dost zánovní, se vydávaly automaticky za porevoluční, zatímco všechno, co bylo zřejmě staršího data, se připisovalo jakémusi šerému období, které se nazývalo středověk. Století kapitalismu údajně nevytvořilo nic, co by mělo nějakou hodnotu. Z architektury se člověk o dějinách nedověděl o nic víc než z knih. Sochy, nápisy, pamětní desky, názvy ulic – všechno, co by mohlo vrhnout světlo na minulost, bylo systematicky měněno.

„Vůbec jsem nevěděl, že to byl kostel,“ řekl.

„Zůstalo jich ještě hodně, to byste se divil,“ řekl starý muž, „ale byly přizpůsobeny k jiným účelům. A jak byla ta říkanka? Aha, už to mám.

Pomeranče, citróny, u Klementa maj zvony.
U Martina vyzvánějí, tři farthingy po mně chtějí.

Pamatuju si to jen potud. Farthing byla malá měděná mince, vypadala trochu jako cent.“

„Kde byl kostel svatého Martina?“ zeptal se Winston.

„Svatý Martin? Ten ještě stojí. Na Náměstí vítězství, vedle obrazárny. Ta budova s trojúhelníkovým portálem, se sloupy vpředu a velkým schodištěm.“

Winston to místo dobře znal. To muzeum se využívalo pro všelijaké výstavy – modely raket a Plovoucích pevností, voskové výjevy zobrazující zvěrstva nepřítele a podobně.

„Kdysi se ten kostel jmenoval Svatý Martin v polích,“ doplnil starý muž, „ale nevzpomínám si na žádná pole v těch končinách.“

Winston obraz nekoupil. Bylo by to vlastnictví ještě nepřiměřenější než skleněné těžítko a nemohl by ho odnést domů, aniž ho vyňal z rámu. Pár minut ještě otálel a klábosil se starým mužem, který se nejmenoval Weeks – jak by člověk předpokládal podle firmy nad obchodem – ale Charrington. Ukázalo se, že pan Charrington je vdovec, je mu třiašedesát a bydlí v tom obchodě už třicet let. Za tu dobu chtěl už nejednou změnit jméno na firmě, ale nikdy se k tomu jaksi nedostal. Během hovoru táhla Winstonovi hlavou ta polozapomenutá říkanka. Pomeranče, citróny, u Klementa maj zvony. U Martina vyzvánějí, tři farthingy po mně chtějí! Bylo to zvláštní, ale když si to člověk takhle přeříkával, jako by skutečně slyšel zvony, zvony ztraceného Londýna, který stále ještě kdesi existoval, skrytý a zapomenutý. Jako by je slyšel vyzvánět z přízračných věží. Pokud si však vzpomínal, nikdy kostelní zvony vyzvánět neslyšel.

Odešel od pana Charringtona a sestupoval po schodech sám, aby ho starý pán neviděl, jak zkoumá ulici, než vykročí ze dveří. Rozhodl se už, že po vhodné přestávce – řekněme za měsíc – to riskne a navštíví obchod znovu. Snad to nebude nebezpečnější než ulít se z jednoho večera ve Středisku. I tak bylo šílenství vrátit se sem podruhé, co si tu koupil deník a nevědět, jestli se majiteli obchodu dá důvěřovat. Nicméně…

Ano, opakoval si znovu, koupí si další kousky té krásné veteše. Rytinu kostela St. Clement's Dane vyndá z rámu a odnese si ji domů pod kombinézou. Vydoluje z paměti pana Charringtona zbytek té říkánky. Na okamžik mu znovu bleskl hlavou šílený nápad, že si ten pokoj nahoře pronajme. Asi pět vteřin tu stál jako u vytržení a bezstarostně vykročil na chodník, aniž se předem podíval oknem. Dokonce si začal brumlat improvizovanou melodii:

Pomeranče, citróny, u Klementa maj zvony,
u Martina vyzvánějí, tři farthingy…

Najednou jako by se mu srdce zastavilo a roztřásl se až v útrobách. Po chodníku, ani ne deset metrů od něho, přicházela postava v modré kombinéze. Byla to dívka z Oddělení literatury, ta s tmavými vlasy. Světlo bylo slabé, ale snadno ji poznal. Podívala se mu přímo do tváře a šla rychle dál, jako by ho nevnímala.

Několik okamžiků byl Winston jako ochromený. Pak zahnul doprava, kráčel ztěžka dál a trvalo chvíli, než si všiml, že jde nesprávným směrem. Jedna otázka byla v každém případě vyřešena: není pochyby, že ho ta dívka špehuje. Určitě ho sledovala, protože bylo neuvěřitelné, že by se čirou náhodou procházela téhož večera v týchž obskurních zastrčených uličkách, kilometry od čtvrti, kde bydleli členové Strany. To by byla příliš velká náhoda. Málo záleží na tom, jestli je agentka Ideopolicie anebo jen amatérský špicl, který si chce šplhnout. Stačí, že ho sleduje. Pravděpodobně ho také viděla vejít do hospody.

Chůze si vyžadovala jistou opatrnost. Kus skla v kapse ho na každém kroku udeřil do stehna, už už ho chtěl vytáhnout a zahodit. Nejhorší však byla křeč v břiše. Několik minut měl pocit, že snad umře, jestli rychle nedojde k nějakému záchodu. Ale v takové čtvrti veřejné záchodky nejsou. Pak křeč pominula a zanechala po sobě tupou bolest.

Ulice byla slepá. Winston se na pár vteřin zastavil a nejistě uvažoval, co dělat; potom se otočil a šel zpět po svých stopách. Když se vracel, napadlo ho, že ho dívka minula sotva před třemi minutami, a kdyby se dal do běhu, možná by ji dohonil. Mohl by jít za ní na nějaké tiché místo a potom jí prorazit lebku dlažební kostkou. I ten kus skla v kapse by na takovou práci stačil. Okamžitě však nápad zavrhl, protože samo pomyšlení na jakýkoli fyzický výkon bylo nesnesitelné. Nedokázal by běžet, a tím méně udeřit. Navíc je mladá, zdravá, silná a bránila by se. Pomyslel také na to, že by mohl rychle zajít do Společenského střediska a zůstat tam do zavírací hodiny, aby tak získal aspoň částečné alibi. Ale i to bylo neuskutečnitelné. Zmocnila se ho smrtelná malátnost. Přál si jenom dostat se rychle domů, sednout si a odpočívat.

Když dorazil do bytu, bylo už dvaadvacet hodin. Světla zhasnou ve třiadvacet třicet. Šel do kuchyně a vypil skoro plný šálek Ginu vítězství. Potom přešel ke stolu ve výklenku, sedl si a ze zásuvky vytáhl deník. Ale neotevřel ho hned. Z obrazovky vřískal plechový ženský hlas vlasteneckou píseň. Seděl a hleděl na mramorové desky deníku a marně se pokoušel ten hlas nevnímat.

Zatýkat chodili v noci, vždycky v noci. Bylo lepší zabít se dřív, než člověka dostali. Někteří lidé to bezpochyby udělali. Mnozí z těch, kteří zmizeli, spáchali vlastně sebevraždu. Ale ve světě, kde střelné zbraně anebo rychlý a bezpečný jed byly naprosto nedosažitelné, vyžadovala sebevražda zoufalou odvahu. S jistým úžasem zjistil, jak neužitečné jsou z biologického hlediska bolest a strach, jak lidské tělo člověka zrazuje tím, že znehybní a strne ve chvíli, kdy by mělo vyvinout zvláštní úsilí. Snad by byl mohl tmavovlásku umlčet, kdyby jednal dost pohotově; ale právě proto, že byl v krajním nebezpečí, ztratil sílu k činu. Napadlo mu, že v kritických chvílích člověk nebojuje s vnějším nepřítelem, ale vždycky s vlastním tělem. Dokonce i teď, i když měl v sobě gin, mu tupá bolest v břiše znemožňovala souvisle přemýšlet. Uvědomil si, že tak je to vždycky, ve všech zdánlivě hrdinských nebo tragických situacích. Na bojišti, v mučírnách či na potápějící se lodi člověk zapomíná na cíle, za něž bojuje, protože jeho tělo bobtná tak, že zaplní celý vesmír. A i tehdy, když není ochromen hrůzou anebo nekřičí bolestí, je život člověka v každém okamžiku zápasem s hladem, zimou nebo nespavostí, se zkaženým žaludkem či bolestí zubů.

Otevřel deník. Bylo důležité, aby něco napsal. Žena na obrazovce začala novou píseň. Její hlas se mu zabodával do mozku jako ostré střepiny skla. Snažil se myslet na O’Briena, pro kterého deník psal, ale místo toho začal myslet na to, co se stane, až ho odvede Ideopolicie. Nevadilo by, kdyby ho zabili hned. Člověk očekával, že ho zabijí. Ale před smrtí (nikdo o takových věcech nemluvil, a přece o nich každý věděl) se člověk musel podrobit proceduře, která vedla k přiznání: svíjet se na podlaze a kňučet o slitování, vnímat praskání lámaných kostí, vyrážení zubů, vidět krvavé chomáče vlasů. Proč to člověk musel snášet, když konec byl vždycky stejný? Proč nebylo možné vyloučit ze života několik dní nebo týdnů? Nikdo ještě nikdy neunikl odhalení a nikdo nikdy neušel přiznání. Jak se člověk jednou dopustil ideozločinu, bylo jasné, že jednoho dne zemře. K čemu tedy celá ta hrůza, když na věci nic nezmění?

Pokusil se, o něco úspěšněji než předtím, vyvolat si představu O’Briena. „Setkáme se na místě, kde není temnoty,“ řekl mu kdysi O’Brien. Věděl, co to znamená, anebo si aspoň myslel, že to ví. Místo, kde není temnota, byla představa budoucnosti, kterou sice člověk nikdy nespatří, ale kterou může v jakési tajemné předtuše sdílet. Hlas z obrazovky však dorážel tak, že nemohl tu představu dál rozvíjet. Vložil si do úst cigaretu. Polovina tabáku se hned vydrobila na jazyk, hořký prach, který bylo těžké vyplivnout. Jeho vědomí zaplavila tvář Velkého bratra a vytlačila O’Brienovu. Stejně jako před několika dny vytáhl z kapsy minci a zahleděl se na ni. Tvář na něho zírala, mohutná, pokojná, starostlivá; ale jaký úsměv se skrýval pod tím tmavým knírem?

A jako olověná hrana mu v uších zněla slova:

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ

NEVĚDOMOST JE SÍLA